16 Co 198/2024 - 367

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] insolvenční správkyně dlužnice [Jméno žalované B], narozené dne [Datum narození žalované B] 2. [Jméno žalované C], IČO [IČO žalované C] sídlem [Adresa žalované C] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky C] sídlem [Adresa advokátky C] o určení neplatnosti smlouvy o další činnosti exekutora o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v [Jméno advokátky B] ze dne 17. 4. 2024, č. j. 24 C 224/2022263, ve znění usnesení Okresního soudu v [Jméno advokátky B] ze dne 20. 8. 2024, č. j. 24 C 224/2022-297 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že je žalobkyně povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně: - žalované 1. částku 13 149,89 Kč, - žalovanému 2. částku 3 146 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky C], sídlem [adresa].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení: - žalované 1. částku 10 270 Kč, - žalovanému 2. částku 6 990 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky C], sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 3. 3. 2022 se žalobkyně jako dlužnice proti žalované 1. jako své insolvenční správkyni a žalovanému 2. jako soudnímu exekutorovi domáhala určení neplatnosti smlouvy o další činnosti exekutora (dále jen smlouvy), uzavřené mezi žalovanými a zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 13. 1. 2022, a to se zdůvodněním, že žalovaní v rámci insolvenčního řízení vedeného se žalobkyní, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, uzavřeli zmíněnou smlouvu, na jejímž základě žalovaný 2. provedl pod dojmem návrhu žalované 1. a pokynu zajištěné věřitelky zpeněžení majetkové podstaty formou dražby třech skupin nemovitostí žalobkyně: v k. ú. [adresa]. Smlouva je neplatná pro neurčitost a rozpor s dobrými mravy. Nemovitosti byly v důsledku chybného postupu žalovaných a znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], který žalobkyně popsala, vydraženy za neúměrně nízkou cenu. Naléhavý právní zájem spočívá v nebezpečí prodeje nemovitostí za neadekvátní cenu ve srovnání s cenou obvyklou.

2. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s poukazem především na to, že žalobkyně není k podání žaloby aktivně legitimována ani nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně souhrnnou náhradu nákladů řízení ve výši 16 295,89 Kč (výrok II.). Dospěl přitom ke skutkovým zjištěním rozvedeným v bodě 5. odůvodnění, z nichž jsou pro meritum sporu a výsledek řízení klíčová ta, že byl v rámci insolvenčního řízení zahájeného v roce 2015 zjištěn úpadek žalobkyně, na její majetek prohlášen konkurs a že byla insolvenční správkyní ustanovena žalovaná 1. Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky dva zajištění věřitelé: [tituly před jménem] [jméno FO] pohledávku ve výši 15 578 140,60 Kč s pořadím vzniku zajištění ke dni 6. 1. 1998 na nemovitostech žalobkyně a dále [právnická osoba]., pohledávku ve výši 222 297,13 Kč s pořadím vzniku zajištění ke dni 4. 7. 1991 na nemovitostech žalobkyně. Obě pohledávky byly na přezkumném jednání konaném dne 7. 9. 2017 zjištěny. Žalovaná 1. pojala do soupisu majetkové podstaty nemovitosti žalobkyně. [tituly za jménem] [jméno FO] dne 11. 1. 2022 udělila žalované 1. pokyn ke zpeněžení majetku soudním exekutorem formou exekutorské dražby s tím, že náklady na zpeněžení budou činit maximálně 5 % z výtěžku zpeněžení včetně příslušné sazby DPH, přičemž před zpeněžením mají být aktualizovány znalecké posudky z roku 2018 pro účely dražebního jednání a nejnižší podání v dražbě že má být stanoveno minimálně ve výši ceny určené aktualizovanými znaleckými posudky. [právnická osoba]., dne 12. 1. 2022 souhlasila se způsobem zpeněžení. Žalovaná 1. o tom dne 12. 1. 2022 vyrozuměla insolvenční soud a požádala jej o souhlas se smlouvou o provedení dražby ve smyslu § 289a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen i. z.). Insolvenční soud odpověděl dne 24. 1. 2022 tak, že v případě exekuční dražby se zpeněžuje podle pokynů zajištěného věřitele a není třeba souhlasu věřitelského výboru ani insolvenčního soudu. Žalovaní tedy uzavřeli datovanou a podepsanou smlouvu o další činnosti exekutora, v níž se žalovaný 2. zavázal provést dražbu nemovitostí žalobkyně. [tituly za jménem] [jméno FO] dne 23. 6. 2023 udělila žalované 1. další pokyn ke zpeněžení zajištěného majetku žalovaným 2. formou exekutorské dražby, kdy náklady na zpeněžení budou činit maximálně 5 % z výtěžku zpeněžení včetně příslušné sazby DPH a nejnižší podání v dražbě bude stanoveno minimálně ve výši 2/3 z ceny určené aktualizovanými znaleckými posudky, a to s přihlédnutím k aktuálnímu stavu realitního trhu a taktéž ke zkušenostem žalovaných z nedávno realizovaných prodejů obdobných nemovitostí (co do nemovitostí z k. ú. [adresa]), kdežto ohledně nemovitostí z k. ú. [adresa] bude nejnižší podání určeno ve výši 1 700 000 Kč. Nemovitosti byly vydraženy.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval podle § 80 o. s. ř. a ustanovení i. z. tak, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, poněvadž nemá dispoziční oprávnění k majetkové podstatě ani nebyla účastnicí dražby, a že nemá ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože právní řád takovou žalobu neumožňuje a soud prvního stupně nemůže suplovat dohlédací činnost insolvenčního soudu.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání s návrhem na změnu v podobě úplného vyhovění žalobě s tím, že částečně zopakovala své dosavadní argumenty a dodala, že prvostupňový soud v napadeném rozsudku chybně označil žalovanou 1. jako právnickou osobu bez „přívlastku,“ že je insolvenční správkyní žalobkyně. Ta byla aktivně legitimována na základě analogické aplikace § 289 odst. 3 i. z. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne již z potřeby eliminovat důsledky dražby nemovitostí, jež byly vydraženy za neadekvátně nízkou cenu. Dražba byla provedena de iure podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. v. d.). Svědčí o tom i vyjádření zástupce žalovaných na jednání konaném dne 13. 2. 2024 v insolvenčním řízení a smlouva mezi žalovanými zveřejněná v insolvenčním rejstříku dne 12. 2. 2024. Žalovaný 2. je podle konečné zprávy zveřejněné v insolvenčním rejstříku v březnu 2025 také věřitelem žalobkyně, což znamená, že je ve střetu zájmů, a tudíž je napadená smlouva neplatná. Katastrální úřad dne 15. 12. 2023 zamítl návrh na vklad vlastnického práva pro vydražitele některých nemovitostí žalobkyně právě proto, že dražba proběhla v režimu z. v. d. Pro případ zamítnutí žaloby je nutno aplikovat § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), a nepřiznat žalovaným náhradu nákladů řízení, poněvadž jsou oba právními profesionály zběhlými i v řešené problematice, kteří se zmocněním advokáta v podstatě mstí žalobkyni za to, že se domáhá svých práv a chtějí ji odradit, aby v tom pokračovala.

6. Žalovaní shodně navrhli potvrzení napadeného rozsudku se zdůvodněním, že plně souhlasí s napadeným rozsudkem a že samotnou smlouvou nedošlo ke zpeněžení majetkové podstaty, takže na případ nelze ani analogicky použít § 289 odst. 3 i. z. Důkaz v podobě rozhodnutí katastrálního úřadu byl označen po nastalé koncentraci řízení. Je nepřípustné odepřít žalovaným právo na právní pomoc a je to naopak žalobkyně, která se společně se svým manželem četnými žalobami snaží paralyzovat insolvenční řízení a zmařit zpeněžení majetkové podstaty. Kdyby se žalovaný 2. nenechal zastoupit a cestoval by k jednání před soudem osobně, jen cestovné by převýšilo vyúčtované náklady jeho zastoupení advokátkou. I žalování zčásti reprodukovali dříve užité argumenty.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Prvostupňový soud dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním. Odvolací soud je tudíž jako taková přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.

9. Odvolací soud se plně ztotožňuje i s právním hodnocením případu, které soud prvního stupně podal, a dodává k němu následující. Prvostupňový soud správně označil žalovanou 1. opravným usnesením ze dne 20. 8. 2024, č. j. 24 C 224/2022-297. Insolvenční řízení dosud neskončilo a žalobkyně se proti žalované 1. nedomáhá náhrady škody způsobené výkonem její činnosti insolvenční správkyně, nýbrž neplatnosti smlouvy uzavřené žalovanou 1. jako insolvenční správkyní žalobkyně během insolvenčního řízení.[footnoteRef:1] Tato odvolací námitka tak byla neopodstatněná. Odvolací námitky stran vyjádření zástupce žalovaných na jednání před insolvenčním soudem a rozhodnutí katastrálního úřadu byly v rovině skutkových tvrzení i důkazních návrhů nepřípustnými novotami ve smyslu § 118b odst. 1 druhé a třetí věty o. s. ř., protože podle samotných tvrzení žalobkyně obě skutečnosti nastaly a označené důkazy vznikly již před koncentračním bodem, který nastoupil skončením jednání konaného před prvostupňovým soudem dne 17. 4. 2024. Žádná ze zákonem připuštěných výjimek z koncentrace řízení nebyla ani tvrzena, ani jinak nevyšla najevo. Proto odvolací soud k těmto námitkám nepřihlédl. [1: Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, č. 72/2019 Sb. rozh. civ. ]

10. Pokud jde o věc samu, žalobkyně nebyla aktivně věcně (hmotněprávně) ani aktivně procesně legitimována k podání žaloby. Či lépe řečeno, právní řád takovou žalobu vůbec neumožňuje. Dispoziční oprávnění k majetkové podstatě žalobkyně jako dlužnice, nacházející se v úpadku řešeném konkursem, neměla v době uzavření smlouvy žalobkyně, nýbrž žalovaná 1. coby insolvenční správkyně [§ 229 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 246 odst. 1 i. z.]. Oprávnění insolvenčního správce se projevují i v jeho rozhodnutí, jímž sám zvolí konkrétní způsob zpeněžení majetkové podstaty (§ 286 odst. 2 i. z.). Jsou přitom čtyři způsoby: veřejná dražba podle z. v. d., prodej podle ustanovení o. s. ř. o výkonu rozhodnutí, prodej mimo dražbu a konečně dražba provedená soudním exekutorem podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen e. ř.). V tomto případě zde vystupovali dva zajištění věřitelé žalobkyně. To znamená, že žalovaná 1. nemohla o způsobu zpeněžení rozhodnout zcela samostatně ve smyslu § 286 odst. 2 i. z.; byla vázána pokynem zajištěného věřitele, který také skutečně byl udělen (§ 293 odst. 1 první věta, odst. 2 druhá věta i. z.). A tato oprávnění se promítla do napadené smlouvy, v níž byl zvolen čtvrtý zmíněný způsob zpeněžení ve smyslu § 286 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 289a i. z., s § § 74 odst. 1 písm. c) a 76 odst. 1 druhou větou, odst. 2 e. ř. Ačkoli se tato dražba neodehrává v exekučním řízení, nýbrž v rámci tzv. další činnosti exekutora, stále jde o dražbu podle e. ř., resp. o. s. ř., nikoli podle z. v. d.[footnoteRef:2] Dlužník přitom není jejím účastníkem.[footnoteRef:3] A insolvenční správce podléhá tzv. dohlédací činnosti insolvenčního soudu [§ 9 písm. d) ve spojení s § 10 písm. b) i. z.]. Již z těchto souvislostí je jednoznačně patrno, že v této konstelaci není pro podobnou žalobu dlužníka sebemenší prostor. Bylo by totiž absurdní, aby mu právní řád v situaci, kdy mu zároveň odnímá dispoziční oprávnění k majetkové podstatě a přenáší je na insolvenčního správce, který přitom podléhá pokynům zajištěného věřitele a dohlédací činnosti insolvenčního soudu a v tomto rámci sjednává se soudním exekutorem zpeněžení majetkové podstaty dražbou, v níž dlužník nemá ani postavení účastníka - umožnil zablokovat toto zpeněžení podobnou žalobou. Je nutno si navíc uvědomit, že by šlo o žalobu podanou na základě veřejnoprávního (procesního) zákona na dvě osoby, které při uzavření a plnění smlouvy vystupovaly na základě předpisů veřejného práva ve své podstatě jako orgány veřejné moci. Nejednalo by se tedy o klasickou soukromoprávní žalobu. Žalobkyně samozřejmě měla možnost obrátit se v případě námitek proti zákonnosti či ekonomičnosti postupu žalovaných na žalovanou 1. jako insolvenční správkyni nebo na insolvenční soud. Podle § 293 odst. 1 třetí věty i. z. totiž může „insolvenční správce tyto pokyny (pokyny zajištěného věřitele ke zpeněžení – pozn. soudu) odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.“ Rozhodně však nemohla podat tuto žalobu. [2: Viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 559/2014, či jeho rozsudek ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2927/2020.] [3: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2652/2020, č. 35/2023 Sb. rozh. civ. Dále viz KOCINEC, Jaroslav. Zpeněžování majetkové podstaty soudním exekutorem v rámci insolvenčního řízení. Komorní listy, 2017, č. 4, s. 12-27.]

11. Co se týče analogické aplikace § 289 odst. 3 i. z., podle nějž lze „platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku; platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře,“ pak podle bodu 14. odůvodnění pravomocného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], které je založeno ve spise, zde vůbec nejde o spor podle tohoto ustanovení. Právní řád tuto žalobu připouští pouze a jen v případě zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu. U žádného ze tří zbylých způsobů nikoli. Přitom zákonodárci nic nebránilo, chtěl-li dlužníkovi takové právo založit např. i pro prodej mimo dražbu, aby tak učinil, obzvlášť pokud na sebe všechna tato ustanovení v rámci Části druhé, Hlavy I, Dílu 5 i. z. těsně systematicky navazují. Nezbytným předpokladem analogie jako nástroje dotváření práva je zákonodárcem nechtěná neúplnost zákona; zde ovšem již výše rozvedený kontext jasně naznačuje, že o žádnou neúplnost nejde, resp. že jde o „neúplnost“ zcela záměrnou. Nemluvě o tom, že analogie v oblasti procesního práva je již z obecného hlediska problematická a přípustná spíše výjimečně. Dále je třeba si položit otázku, proč vůbec zákon zakotvuje žalobu na neplatnost jen pro případ zpeněžení prodejem mimo dražbu. Tento způsob se od ostatních liší v tom, že ke zpeněžení dochází v podstatě již okamžikem účinnosti smlouvy, nikoli teprve dražbou, resp. na jejím konci uděleným příklepem (na čež správně poukázali žalovaní). Průběh kontraktace a zejména obsah smlouvy přitom nejsou ve srovnání s průběhem dražby zvlášť podrobně regulovány. V tom případě ale dává smysl, aby právní řád dlužníkovi zjednal možnost obrany. Tento smysl naopak absentuje u ostatních způsobů zpeněžení. A konečně lze pro dokreslení problému dodat, že i řízení o žalobě na neplatnost smlouvy o prodeji majetkové podstaty mimo dražbu má charakter incidenčního sporu, k jehož projednání je příslušný pouze insolvenční soud [§ 289 odst. 3 ve spojení s § 159 odst. 1 písm. f) i. z.]. Musí-li tedy za výše popsaných okolností i žalobu, kterou právní řád explicitně umožňuje, v zájmu efektivity insolvenčního řízení projednat insolvenční soud, stěží může týž právní řád povolit projednání žaloby nekodifikované před okresním soudem, obzvlášť pokud by projednání mělo oddálit zpeněžení majetkové podstaty. Již proto bylo namístě žalobu zamítnout.

12. I kdyby neplatilo výše řečené, nemohla by žalobkyně mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.). Žaloba byla podána před vydražením nemovitostí spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, jímž by soud zamezil žalovanému 2. provést dražbu. Teprve později žalobkyně zdůvodnila naléhavý právní zájem nebezpečím prodeje za neadekvátní cenu ve srovnání s cenou obvyklou. Všechny nemovitosti byly posléze opravdu vydraženy. Aby byla určovací žaloba úspěšná, musí být splněny dvě podmínky současně: právní ochrany hodné právo nebo právní zájem žalobce a korelace žalovaného určení s potřebami praktického života, která znamená, že určovací žaloba plní preventivní funkci. Žádná z těchto podmínek splněna nebyla. Právní zájem, tím spíše naléhavý, je zájmem hodným právní ochrany. Proto existuje pouze tam, kde je řešení právního případu, které jím má být zdůvodněno, alespoň z obecného pohledu v souladu s právním řádem. Tento právní zájem pochopitelně neexistuje jen v jakési abstraktní či subjektivně individualisticky pojaté podobě. Žalobce požaduje zcela konkrétní určení za naprosto konkrétním účelem. A ten musí být v souladu s objektivním právem - nikoli jen s představami žalobce - jinak nemůže být hoden právní ochrany. Občanské soudní řízení totiž slouží pouze a jen k ochraně skutečných, nikoli domnělých, práv a právem chráněných zájmů (§ § 1, 3, 6 o. s. ř.). Z výše rozvedených okolností případu je nicméně evidentní, že se žalobkyně touto žalobou snažila zablokovat dražbu, resp. revidovat její důsledky, což jí ovšem právní řád takto nepovoluje. Svým způsobem se žalobou a návrhem na předběžné opatření pokusila obejít insolvenční soud a výše vysvětlená pravidla konkursu a zvoleného způsobu zpeněžení majetkové podstaty. Již proto by nemohla mít naléhavý právní zájem. Ten by však vyvracel i fakt, že – jak přiléhavě vyzdvihli žalovaní – již byly nemovitosti vydraženy. V tom případě by totiž bylo z obecného hlediska možno uvažovat o žalobě na plnění, nikoli na určení. Tím pádem by určovací žaloba nemohla plnit preventivní funkci - bez ohledu na to, zda právní řád takovou žalobu na plnění připouští a jakou šanci na úspěch tato má. Pokud nepřipouští a zároveň není právně možné uvedení v předešlý stav, pak nemůže být dán naléhavý právní zájem, protože v takovém případě určovací žaloba neslouží potřebám praktického života, nýbrž jen ke množení zbytečných soudních sporů. Navíc je nutno si povšimnout toho, že žalobkyně z velké části reálně nenapadala ani tak platnost smlouvy, jako spíše postup žalovaných či znalce, resp. dokonce náležitosti znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO] (!). Je přitom zřejmé, že brojila především proti nízkému výtěžku zpeněžení, který přičítala zejména znaleckým posudkům a způsobu určení výše nejnižšího podání v dražbě. To ovšem není záležitost platnosti napadené smlouvy. A nakonec je vhodné poukázat na nelogičnost argumentů žalobkyně; tvrdí-li, že smlouva nebyla ani podepsána, pak samozřejmě nemůže být neplatná. Z těchto důvodů se již odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami žalobkyně, které nemohly na výše předestřeném právním hodnocení nic změnit.

13. Výrok I. napadeného rozsudku byl tedy věcně správný. To platí ve světle vyúčtování náhrady nákladů řízení podaného zástupkyní žalovaných i pro výrok II. Jen s tou výhradou, že prvostupňový soud neodlišil výši náhrady pro jednotlivé žalované. Je sice faktem, že oba zastupuje táž advokátka, avšak společným byl pouze úkon právní služby v podobě účasti na jednání, žalovaní se nenacházejí v nerozlučném procesním společenství (srov. § 140 odst. 1 druhou větu ve spojení s § 91 odst. 2 o. s. ř.) a každému vznikly náklady jiné výše. Proto je správné, aby měl každý žalovaný v tomto ohledu svou vlastní, dílčí (samostatnou) pohledávku vůči žalobkyni. Argumenty žalobkyně, proč by žalovaným neměla být náhrada procesních výloh přiznána, jsou naprosto nepřiléhavé. Žalovaní zmocněním zástupkyně vykonali své ústavně zaručené právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 LZPS). Je pravdou, že úspěšnému žalovanému lze přiznat náhradu pouze takových nákladů řízení, jež byly potřebné k účelnému bránění práva proti neúspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Lze-li přitom možný důvod neúčelnosti vztáhnout i na samotné rozhodnutí nechat se zastoupit advokátem, může soud skutečně odepřít přiznání náhrady nákladů takového zastoupení.[footnoteRef:4] Jde však o zásah do ústavně zaručeného práva, a proto je k němu nutno přistupovat s rozvahou. Zde žádný důvod ke korekci či dokonce odepření náhrady neexistuje. Přestože jsou insolvenční správce i soudní exekutor právními profesionály i v daném právním odvětví, žádné zákonné ustanovení jejich právo na právní pomoc nevylučuje ani neomezuje. Dominantní náplní jejich činnosti rozhodně není vedení podobných soudních sporů. Na rozdíl od advokáta či notáře jim přitom nelze v občanském soudním řízení udělit procesní plnou moc. A je nutno zohlednit i výše rozvedenou účelovost žaloby, na niž výstižně poukázali žalovaní. Nehledě k tomu, že si oba zvolili touž advokátku (nikoli dva různé zástupce), která přitom sídlí blíže k prvostupňovému soudu, než k jejich sídlům – poznámka žalovaných stran cestovného žalovaného 2. byla v tomto směru trefná. Žalovaní neprojevili ani nejmenší snahu uměle navýšit náklady řízení; žalovaný 2. naopak souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaní se nařízeného jednání nezúčastnili a nevyúčtovali žádné vlastní náklady řízení. I v tomto směru tak prvostupňový soud rozhodl zcela správně. [4: Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, č. N 132/66 SbNU 61.]

14. Proto odvolací soud výrokem I. potvrdil napadený rozsudek ve výroku I. (§ 219 o. s. ř.), kdežto ve výroku II. jej změnil způsobem výše zachyceným (§ 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam).

15. Výrok III. odpovídá tomu, že byli žalovaní v odvolacím řízení plně úspěšní, pročež mají proti žalobkyni právo na náhradu jeho nákladů v plné šíři (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Mimosmluvní odměna za vyjádření k odvolání ze dne 29. 8. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.] činí za každého žalovaného 2 000 Kč [§ 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5. a s § 12 odst. 4 a. t.], poněvadž šlo o úkon pro oba žalované společný. Paušální náhrada hotových výdajů zde činí vždy 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Mimosmluvní odměna za účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. g), písm. k) a. t.] činí za prvního žalovaného 3 700 Kč, za žalovaného 2. pak 2 960 Kč [§ 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5. a s § 12 odst. 4 a. t. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb.], paušální náhrada hotových výdajů pak vždy 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb.). Odvolací soud nepřiznal žalovaným náhradu za vyjádření k doplnění odvolání, poněvadž k němu žalované nevyzval, žalobkyní doplněný důkaz byl pro výsledek řízení irelevantní a žalovaným nic nebránilo se k doplnění odvolání vyjádřit na nařízeném jednání. Další složkou nákladů je v případě žalovaného 1. na základě předloženého vyúčtování náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře žalobcova zástupce k odvolacímu soudu a zpět v délce 4 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 600 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je možno s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím přiznat požadované 4 půlhodiny [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb.]. Dále cestovné ve výši 1 438 Kč při ujeté vzdálenosti 186 km, kombinované spotřebě 5,4 l/100 km, jednotkové ceně benzinu 95 oktanů 35,80 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,80 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb]. Dále, protože je advokátka žalovaných plátkyní DPH, částka 1 782,48 Kč v případě žalovaného 1. a 1 199,10 Kč v případě žalovaného 2. jako náhrada za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí u žalovaného 1. 10 270 Kč, u žalovaného 2. 6 990 Kč.

16. Lhůty k zaplacení odvolací soud ve výrocích II. a III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k účelovosti žaloby a k tomu, že měla žalobkyně během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrad pro případ svého procesního neúspěchu. Je sice povinna nahradit náklady řízení žalovaným, avšak danou částku musí zaplatit advokátce jako jejich zástupkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení