16 CO 204/2022 - 123

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] v řízení o zaplacení 42 981 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. května 2022, č. j. 85 C 364/2020-92 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění takto: Žaloba o zaplacení 42 981 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne [datum] domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí 42 981 Kč z titulu odstupného, a to i s úroky z prodlení. Uplatněný nárok opřela o dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřenou dne [datum], ve které se podle žalobní narace smluvní strany dohodly na ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované ke dni [datum] a žalovaná se zavázala vyplatit žalobkyni odstupné ve výši trojnásobku měsíční mzdy. Toto odstupné mělo být žalobkyni uhrazeno do [datum], k čemuž ovšem nedošlo.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Svou obranu vybudovala na tvrzení o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou na společnost [právnická osoba] Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně i po ukončení pracovního poměru u žalované vykonává totožný druh práce, na tomtéž pracovišti, kde je nyní třetí osobou provozován stejný druh podniku, jaký provozovala v době trvání pracovního poměru žalovaná.

3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně po provedeném řízení vynesl rozsudek (identifikovaný v záhlaví – dále též„ napadený rozsudek“), kterým žalobě zcela vyhověl (I.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 36 040 Kč (II.). Po skutkové stránce dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně byla od [datum] zaměstnankyní žalované s druhem práce [anonymizováno], na dobu neurčitou a s místem výkonu práce„ [ulice a číslo], [obec]“. Žalovaná i žalobkyně měly k [datum] k dispozici návrh dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], podle kterého měla být dohoda uzavřena z podnětu a na návrh zaměstnance, který hodlá tímto způsobem rozvázat pracovní poměr u zaměstnavatele s tím, že v době uzavírání této dohody má již předjednán nový pracovní poměr u třetí osoby. Dne [datum] se žalobkyně a žalovaná dohodly na ukončení pracovního poměru ke dni [datum], kdy v dohodě se uvádí (doslovně):„ Důvodem dohody o rozvázání pracovního poměru je § 208 překážka na straně zaměstnavatele, Nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši § 67 písm. c) trojnásobku jeho průměrného výdělku“. Dne [datum] žalobkyně a společnost [právnická osoba] uzavřely pracovní smlouvu s nástupem do práce dne [datum] a druhem práce [anonymizováno], na dobu neurčitou, s místem výkonu práce [obec]. Jediným společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba] je [jméno] [příjmení], který hovořil s žalobkyní o zaměstnání až dne [datum]. Dne [datum] oznámila žalovaná příslušné zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení, že žalobkyně přestala být dne [datum] její zaměstnankyní.

4. Okresní soud se dále v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 18) zabýval přechodem práv a povinností z předmětného pracovněprávního vztahu na společnost [právnická osoba] a dospěl k závěru, že k tomuto přechodu došlo ke dni [datum] Okresní soud poukázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora a Nejvyššího soudu, ze kterých vyplývá, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde, i když není mezi zaměstnavateli uzavřena smlouva o převodu vlastnických práv (zařízení, budovy) či jakákoliv jiná smlouva, což se stalo v předmětné věci. Podstatné je, že došlo k přechodu všech úkolů souvisejících se zajištěním ubytovacích služeb, které žalovaná prováděla na místě obvyklém pro jeho výkon (budova na ulici [ulice a číslo], [obec]) pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, na společnost [právnická osoba], neboť společnost [právnická osoba], začala totožnou činnost (ubytovací služby) na totožném místě zajišťovat pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. [právnická osoba] tak podle závěru okresního soudu byla způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů dosavadního zaměstnavatele (žalované), což vyplývá i ze skutečnosti, že chtěla od [datum] začít (a začala) zajišťovat ubytovací služby. Na podkladě shora uvedených úvah okresní soud uzavřel, že žalobkyně se v souladu s § 338 zákoníku práce stala dnem [datum] bez dalšího zaměstnankyní společnosti [právnická osoba] Přesto okresní soud zavázal žalovanou k zaplacení požadované částky žalobkyni, a to z titulu náhrady škody. V této souvislosti okresní soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2002 a konstatoval, že žalovaná uvedla žalobkyni v omyl, když jí nesdělila, že se v souladu s § 338 zákoníku práce stala již dnem [datum] zaměstnankyní společnosti [právnická osoba], a místo toho s ní po [datum] jednala jako se svou zaměstnankyní a následně s ní dne [datum] uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru s odstupným, které žalobkyni nezaplatila. V nezaplaceném odstupném spatřuje okresní soud škodu, kterou uložil žalované k náhradě.

5. Proti rozsudku podala žalovaná (prostřednictvím zástupce) včasné odvolání. V odvolání vytkla soudu prvního stupně, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu škody, kterého se žalobkyně ve skutečnosti ani nedomáhala. Nárok na odstupné uplatněný v žalobě je podle žalované zcela odlišný a soud jej svým rozhodnutím překročil. Hlavní odvolací důvod žalovaná spatřuje v nedostatečném vyhodnocení podmínek aplikace rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1599/2002 na daný případ. Podle žalované totiž nebyly splněny podmínky vyplývající z uvedeného rozhodnutí. Především návrh dohody o ukončení pracovního poměru včetně specifikace důvodu ukončení pocházel od žalobkyně a nikoliv od žalované. Žalovaná měla i po [datum] za to, že pracovní poměr nadále trvá, když [datum] zaslala žalobkyni rozpis směn na měsíc červenec a výslovně jí stanovila čerpání dovolené. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by to byla žalovaná, resp. osoba za ni konající, která žalobkyni navrhla ukončení jejího pracovního poměru dohodou a žalovaná nespecifikovala důvody jejího uzavření. Stejně tak nelze z provedeného dokazování dovozovat vědomost žalované o tom, že daný důvod ukončení poměru není ve skutečnosti dán. Ze svědeckých výpovědí mimo jiné vyplývá vysoká míra chaotičnosti předání hotelu [anonymizováno] novému provozovateli a s tím související nejistota žalované ohledně dalšího trvání pracovních poměrů jejích zaměstnanců. Žalovaná si do poslední chvíle nebyla jistá tím, jak se předání hotelu a s tím souvisejících smluvních vztahů vyřeší (s ohledem na velice problematickou komunikaci s panem [příjmení]), a tedy zda pracovní poměr bude nadále trvat, zda bude ukončen nebo zda přejde na nového provozovatele ve smyslu § 338 zákoníku práce, jak se nakonec stalo. Je nutno podotknout, že tato nejistota žalované nemá žádný vliv na přechod práv a povinností ve smyslu § 338 zákoníku práce, když k tomuto přechodu není zapotřebí subjektivní vůle zúčastněných stran a k přechodu dochází automaticky splněním podmínek předmětného ustanovení. Za splněnou nelze považovat ani podmínku vědomosti zaměstnavatele ohledně nenaplnění důvodu zakládajícího nárok zaměstnance na odstupné. Zaměstnanci není podle žalované možné přiznat nárok na náhradu takové škody (i kdyby se tohoto nároku domáhal).

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Ve vyjádření k odvolání (prostřednictvím zástupce) podotkla, že je skutečností, že pracovala u žalované na pozici recepční v objektu hotelu [anonymizováno], který měla žalovaná původně v nájmu, a to i s vybavením. Ke dni [datum] byl nájem ukončen, a vlastník uzavřel od [datum] novou nájemní smlouvu s třetí osobou. Do [datum] pracovali v daném objektu jednak zaměstnanci žalované z titulu pracovních smluv, a dále taktéž pracovníci z titulu dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Na rozdíl od ostatních zaměstnanců měla žalobkyně přesně vymezené místo výkonu práce (recepce konkrétního hotelu), čímž se jako jediná dostala do situace, že zatímco ostatním zaměstnancům byla od [datum] ze strany žalované přidělována práce na jiných místech, tak ve vztahu k žalobkyni takto žalovaná postupovat nemohla. Proto mimo jiné bylo žalobkyni nařízeno čerpat dovolenou od 1. do [datum]. Podle žalobkyně je nezbytné zohlednit uvedené skutečnosti ve vztahu k úvaze o tvrzeném přechodu zaměstnanců. Žalobkyně připustila, že navrhla znění předmětné dohody, ale žalovaná v ní provedla poslední úpravu ohledně datace a nic jí nebránilo, aby případně upravila důvod, pro který se pracovní poměr končí. Žalobkyně má za to, že ze strany žalované je zde snaha o účelové zneužití ustanovení o přechodu zaměstnanců. Žalobkyně považuje předpoklady § 265 zákoníku práce za splněné a poukázala na zásady uvedené v § 1a zákoníku práce, ze kterých vyplývá, že to má být zaměstnavatel (v tomto případě žalovaná), který odpovídá za to, že celý pracovní poměr, od jeho vzniku, až po ukončení, bude souladný s právními předpisy. V situaci, kdy k ukončení pracovního poměru dojde způsobem, který žalovaná jakožto zaměstnavatel bude označovat za neplatný, pak je zřejmé, že jednala v rozporu s § 265 zákoníku práce, a v takovémto případě má nahradit žalobkyni škodu takto vzniklou.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. s. ř.“)) přezkoumal u odvolacího jednání napadený rozsudek v celém rozsahu, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Předmětem sporu je nárok žalobkyně vůči žalované (bývalému zaměstnavateli) na zaplacení peněžité částky ve výši odpovídající trojnásobku její měsíční mzdy. Žalobkyně v žalobě svůj nárok kvalifikuje jako odstupné v souvislosti s tvrzeným rozvázáním pracovního poměru dohodou ze dne [datum].

9. Odvolací soud předně zdůrazňuje, že neshledává vadu řízení v postupu okresního soudu, který nárok uplatněný v žalobě právně posuzoval podle zákonných ustanovení o odpovědnosti za škodu. Podstatné v tomto směru je, že okresní soud nadále rozhodoval na základě nezměněného skutkového děje opírajícího se zejména o existenci pracovního poměru žalobkyně u žalované a uzavření dohody ze dne [datum], pouze zjištěné skutečnosti jinak právně hodnotil. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že požadovanou částku nelze žalobkyni přisoudit z titulu odstupného, protože již dříve došlo ke změně zaměstnavatele, ale uzavřel, že v důsledku nezaplacení„ odstupného“ vznikla žalobkyni škoda ve stejné výši, za kterou žalovaná odpovídá, nepřekročil tím předmět řízení ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., protože totožnost skutku zůstala zachována. Jinou věcí samozřejmě je, zda toto posouzení obstojí, což je již věcí hodnocení skutkových a právních závěrů okresního soudu, nejedná se však o„ zmatečnostní“ vadu řízení, za kterou by jinak překročení návrhu bylo nutno považovat (§ 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.).

10. Pokud jde o skutkovou stránku věci, tak okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů učinil správná zjištění, která řádně popsal v bodech 3 až 7 odůvodnění napadeného rozsudku. Stejně tak se okresní soud dostatečně vypořádal s dílčími rozpory vyplývajícími z tvrzení účastníků a provedených důkazů, což platí především pro skutkovou otázku, zda žalobkyně jednala s panem [příjmení] ještě před [datum] (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně proto odvolací soud přejímá pro svůj skutkový závěr a pro stručnost na příslušné části odůvodnění odkazuje.

11. Z hlediska skutkového stavu považuje odvolací soud předně za podstatné, že žalobkyně uzavřela se žalovanou pracovní smlouvu datovanou [datum], na jejímž základě žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci recepční s místem výkonu práce v [obec], na ulici [ulice a číslo] (mezi účastníky nebylo sporné, že se konkrétně jednalo o recepci hotelu [anonymizováno]). Pracovní poměr měl podle pracovní smlouvy vzniknout [datum] a byl sjednán na dobu neurčitou.

12. První klíčovou otázkou bylo vyhodnocení událostí, ke kterým došlo u žalované na přelomu června a července roku [rok] Okresní soud dospěl k závěru, že ke dni [datum] přešla práva a povinnosti z předmětného pracovněprávního vztahu (žalobkyně u žalované) na nového zaměstnavatele - [právnická osoba] Uvedený závěr považuje odvolací soud za správný a v podrobnostech odkazuje na bod 18 odůvodnění prvostupňového rozsudku, ve kterém se okresní soud tímto přechodem podrobně zabýval. Lze dodat, že mezi účastníky nebyly v tomto směru ve skutkové rovině zásadní rozpory (výkon práce žalobkyní v předmětném hotelu, provozování hotelu žalovanou do [datum] a následné uzavření nájemní smlouvy vlastníkem tohoto objektu se třetí osobou), ale spíše právní následky příslušných právních jednání, které okresní soud vyhodnotil zcela správně. Žalobkyně se sice v odvolacím řízení opětovně vyjadřovala k tomuto přechodu, ale neuvedla nic, čím by závěry soudu prvního stupně ve vztahu ke spornému přechodu zpochybnila či vyvrátila. Žalobkyně opakovaně poukazovala na to, že s ní žalovaná i po [datum] jednala jako se svou zaměstnankyní a porovnávala svou pozici s ostatními zaměstnanci žalované. Tyto argumenty však nepovažuje odvolací soud za opodstatněné. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce (zejména § 338) nebo zvláštními právními předpisy, přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele ze zákona, aniž by se vyžadoval souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele (dokonce i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili) a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem. Jak navíc vyplývá z judikatury, na kterou přiléhavě poukázal již soud prvního stupně, tak k uvedenému přechodu se nevyžaduje ani uzavření smlouvy mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem, ale postačí jakéhokoli právní jednání, v jehož důsledku zaměstnavatel přestane zcela nebo zčásti provozovat dosavadní činnost (plnit dosavadní úkoly) a místo něj v této činnosti (plnění úkolů) pokračuje jiná k tomu způsobilá osoba. Za situace, kdy podle správného závěru okresního soudu byly tyto podmínky v případě žalobkyně splněny, k přechodu práv a povinností z jejího pracovního poměru na zaměstnavatele [právnická osoba] od [datum] objektivně došlo. V tomto směru není podstatný osud pracovněprávních vztahů ostatních zaměstnanců žalované po [datum], který nebyl předmětem dokazování, ale pokud žalovaná u některých z nich„ zabránila“ zákonnému přechodu jejich pracovněprávních vztahů tím, že je„ včas“ převedla na jiné pracoviště, kterého se ukončení činnosti žalované nedotklo, nespatřuje v tom odvolací soud žádné pochybení či dokonce účelové jednání vůči žalobkyni. Právní úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu podle § 338 a násl. zákoníku práce má zajistit, že i v případě, kdy dosavadní zaměstnavatel ukončí činnost, kterou převezme jiný subjekt, tak jeho zaměstnancům vykonávajícím práci v rámci této ukončené činnosti zůstane pracovní poměr za stávajících podmínek zachován, nedohodnou-li se se zaměstnavatelem (stávajícím nebo budoucím) jinak. Práva zaměstnanců v souvislosti s přechodem jsou pak podle přesvědčení odvolacího soudu dostatečně chráněna také v § 339a zákoníku práce. Rozhodně tak nelze hovořit o tom, že by snad právní důsledky přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu měly směřovat k tíži zaměstnance. Odvolací soud samozřejmě rozumí tomu, že se žalobkyně může cítit poškozena, toto zdánlivé poškození však rozhodně nezpůsobil zákonný přechod jejího pracovního poměru na nového zaměstnavatele (který jí měl naopak chránit před skončením pracovního poměru), ale nesprávné vyhodnocení právních souvislostí a především následné uzavření sporné dohody ze dne [datum], které u žalobkyně mohlo vzbudit subjektivní očekávání, že obdrží částku odpovídající trojnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku. Odvolací soud tyto skutečnosti zohlednil v nákladovém výroku, nemůžou však nic změnit na závěru, že k zákonnému přechodu práv a povinností z předmětného pracovněprávního vztahu na společnost [právnická osoba] objektivně došlo již od [datum] a nikoliv až o [datum], kdy žalobkyně s přejímajícím zaměstnavatelem podepsala pracovní smlouvu.

13. Vzhledem k tomu, že ke dni [datum], kdy měla být uzavřena sporná dohoda o rozvázání pracovního poměru, ale ani ke dni [datum], ke kterému chtěli účastníci směřovat ukončení pracovního poměru, již žalobkyně z výše uvedených důvodů nebyla zaměstnankyní žalované, je předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] neplatná. Platí totiž, že pokud rozvázal pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo v té době nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatné právní jednání, aniž by bylo nutné tuto neplatnost určit soudním rozhodnutím v řízení podle § 72 zákoníku práce a otázkou (ne) platnosti takové dohody se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod číslem 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012). Jedná se přitom o neplatnost absolutní podle § 588 o. z. (věty druhé), protože právní účinky, ke kterým obecně taková dohoda směřuje (tj. rozvázání pracovního poměru) již za daného stavu nebyly právně možné.

14. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda ujednání z dohody ze dne [datum] o tom, že zaměstnanci (žalobkyni) přísluší„ náhrada mzdy“ ve výši trojnásobku jeho průměrného výdělku lze oddělit od zbytku dohody (kterého se důvody neplatnosti týkají) ve smyslu § 576 o. z., ale dospěl k závěru, že se jedná o neoddělitelné části. Podle přesvědčení odvolacího soudu je i bez dalšího dokazování evidentní, že právo na„ náhradu mzdy“ bylo v dohodě ze dne [datum] sjednáno s odkazem na„ § 67 písm. c) “ zákoníku práce jako zákonný důsledek rozvázání pracovního poměru dohodou z organizačních důvodů, ke kterému mělo podle vůle účastníků spornou dohodou dojít. Z povahy této dohody a jejího obsahu je tak zřejmé, že obě části dohody od sebe nelze oddělit, a dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] je proto neplatná jako celek. Tato neplatná dohoda tak nejen, že nevedla k rozvázání pracovního poměru, ale nemohla ani žalobkyni založit právo na zákonné odstupné podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce Odvolací soud dodává, že si je vědom § 19 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně. Ani toto zákonné ustanovení však nelze vykládat tak, že zaměstnanec může z neplatného právního jednání požadovat plnění, které mu jinak nenáleží a dosud mu nebylo poskytnuto, a to ani tehdy, když jeho neplatnost nezpůsobil výlučně sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 sp.?zn.? 21 Cdo 4451/2018).

15. Odvolací soud se dále ve shodě se soudem prvního stupně zabýval tím, zda žalobkyni (ne) lze požadované plnění přiznat z jiného právního titulu (při zachování totožnosti skutku) a dospěl k závěru, že nikoliv. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu spočívající v nezaplaceném odstupném a souhlasí s odvolacími námitkami, podle kterých byly skutkové okolnosti v případě řešeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1599/2002 jiné. Klíčový rozdíl přitom odvolací soud nespatřuje v otázce, kdo obsah sporné dohody koncipoval a který z účastníků do ní naposledy zasáhl, ale v tom, že v případě řešeném ve výše označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo vskutku k rozvázání pracovního poměru dohodou, ve které byly výslovně označeny„ organizační důvody“, se kterými je obecně spojeno právo zaměstnance na odstupné. Po skončení pracovního poměru však zaměstnavatel bývalému zaměstnanci odstupné nevyplatil a začal zpochybňovat v dohodě deklarovaný důvod rozvázání pracovního poměru (tvrdil, že k žádné„ organizační změně“ nedošlo). Za tohoto stavu formuloval dovolací soud závěr, že - stručně řečeno - i kdyby bylo zjištěno, že dohoda byla uzavřena z jiného důvodu, je třeba přihlédnout též k tomu, že uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru navrhl žalovaný (zaměstnavatel), a to z důvodu, že došlo ke zrušení funkce, kterou žalobce (zaměstnanec) u žalovaného zastával, a že žalobce návrh této dohody přijal. Současně zdůraznil, že„ jestliže zaměstnanec návrh zaměstnavatele na rozvázání pracovního poměru dohodou přijme v přesvědčení, že poskytnuté údaje jsou pravdivé a že tedy rozvazuje pracovní poměr z některého z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) –c) ZPr, nemůže být takovým postupem zaměstnavatele (zaměstnance jednajícího jménem zaměstnavatele) poškozen. Ukáže-li se, že ve skutečnosti byl pracovní poměr dohodou rozvázán z jiného důvodu, než který je uveden v § 46 odst. 1 písm. a) a c) ZPr, a že mu proto nenáleží - jak vyplývá z výše uvedeného - odstupné poskytované při skončení pracovního poměru (§ 60a ZPr), byla mu způsobena škoda, kterou je mu zaměstnavatel povinen nahradit.“ V posuzované věci však byla situace jiná. Sporná dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] je neplatná a nedošlo na jejím základě k žádným právním účinkům, rozhodně ne ke skončení pracovního poměru žalobkyně. Situace žalobkyně se tak uzavřením dohody objektivně nezměnila a její právní postavení před uzavřením dohody a po ní zůstalo stejné. Nelze samozřejmě zcela vyloučit, že v důsledku uzavření sporné dohody a případných navazujících právních jednání mohly vzniknout žalobkyni některé jiné (další) škody, tyto však žalobkyně v řízení neuplatnila. Skutečnost, že se žalobkyni nedostalo plnění, na které jí neplatná dohoda zakládala zdánlivý nárok, však sama o sobě (bez dalších okolností, které v posuzované věci shledány nebyly) nárok na náhradu škody vůči žalované nezakládá.

16. Odvolací soud dodává, že celou věc je třeba posuzovat také v kontextu § 68 odst. 1 zákoníku práce, který ukládá zaměstnanci povinnost vrátit zaměstnavateli odstupné nebo jeho poměrnou část (vypočtenou podle odstavce 2), pokud bude po skončení pracovního poměru konat práci u dosavadního zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného. Za dosavadního zaměstnavatele ve smyslu § 68 odst. 1 zákoníku práce se přitom považuje rovněž ten zaměstnavatel, na kterého přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů ze zaměstnavatele, který poskytl zaměstnanci odstupné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2190/2009). Jinak řečeno, i kdyby došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření včasné (do [datum]) a platné dohody o rozvázání pracovního poměru v souvislosti s ukončením činnosti žalované v příslušném hotelu a žalobkyně by následně (kdykoliv během 3 měsíců, které by měly být kryty odstupným) nastoupila do pracovního poměru k novému provozovateli hotelu (přejímajícímu zaměstnavateli), nárok na odstupné nebo jeho poměrnou část by jí nevznikl, resp. v případě jeho vyplacení by byla povinna odpovídající část vrátit. Tím spíše nemohlo žalobkyni vzniknout právo na odstupné v situaci, kdy dohoda o rozvázání pracovního poměru byla s bývalým zaměstnavatelem uzavřena až po přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu na nového zaměstnavatele a jeho nevyplacení nemůže představovat újmu, kterou by měla žalovaná žalobkyni nahradit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3945/2008).

17. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně právo na zaplacení uplatněné pohledávky z titulu„ zákonného“ odstupného, ale ani z jiného právního titulu nemá a žalobou uplatněný nárok je proto nedůvodný, a to včetně příslušenství, které logicky následuje osud jistiny.

18. Odvolací soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku o věci samé změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu zamítl.

19. Vzhledem ke změně prvostupňového rozsudku ve výroku o věci samé rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 jak o nákladech odvolacího řízení, tak o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Procesně úspěšná byla v řízení žalovaná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by tak měla mít proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Tyto důvody spatřuje odvolací soud především v okolnostech předcházejících zahájení řízení. Ve prospěch žalobkyně zohlednil odvolací soud především skutečnost, že žalovaná se skutečně v prvních dnech po zjištěném přechodu práv a povinností z pracovního poměru chovala vůči žalobkyni tak, jako by stále zůstávala její zaměstnankyní, a to včetně uzavření sporné„ Dohody o rozvázání pracovního poměru“ ze dne [datum], o kterou žalobkyně svůj nárok v řízení opírala. Byť se odvolací soud domnívá, že se ze strany žalované nejednalo o záměr, ale pouze o nesprávné vyhodnocení nastalé situace, tak ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je to zaměstnavatel, na kterého je třeba klást zvýšené nároky ohledně souladu právních jednání s právními předpisy. Dále je třeba přihlédnout také k tomu, že přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu v důsledku převodu činnosti či úkolů zaměstnavatele, aniž by současně došlo ke smluvním změnám v majetkové struktuře zaměstnavatele (sloučení, rozdělení, prodej závodu nebo jeho části apod.) se poněkud vymyká běžnému vnímání změn subjektů soukromoprávních vztahů a odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že nadále způsobuje v praxi aplikační potíže. U žalobkyně tak lze akceptovat, že spor zahajovala v dobré víře, že jí peněžní plnění na základě dohody ze dne [datum] vskutku náleží. Žádné skutečnosti, které by bránily aplikaci moderačního práva soudu, se z obsahu spisu nepodávají, přestože odvolací soud účastníkům u odvolacího jednání tuto možnost předestřel a umožnil jim na ni reagovat.

Poučení