16 CO 205/2022 - 301

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o zaplacení mzdy a náhrady mzdy a o dalších nárocích z pracovního poměru o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2022, č. j. 11 C 236/2020-178 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění takto: Žaloba, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce učiněné dopisem žalované ze dne [datum] je neplatné, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje v tomto správném znění: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 141 996 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje v tomto správném znění: Žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění za rok [rok] a evidenční listy důchodového pojištění za roky [rok] a [rok], a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 514 Kč, mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 514 Kč do tří od právní moci rozsudku.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku IV. a ve výroku V. potvrzuje.

VI. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 62 082 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce učiněné dopisem žalované ze dne [datum] je neplatné (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci„ doplatek mzdy za měsíce únor – duben [rok] v celkové výši 32 700 Kč, doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc květen [rok] ve výši 10 320 Kč, doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc červen [rok] ve výši 8 182 Kč, náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od [datum] do [datum] ve výši 8 182 Kč, odstupné ve výši 82 612 Kč“ (výrok II), dále žalované uložil povinnost vydat žalobci„ potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění, evidenční list důchodového pojištění za roky [rok] a [rok]“ (výrok III), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci„ doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc květen [rok] ve výši 580 Kč a za měsíc červen [rok] ve výši 2 718 Kč, náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru v hrubé výši 45 000 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum] a dále od [datum] do právní moci rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce učiněného dopisem žalované ze dne [datum], odstupné ve výši 7 388 Kč“ (výrok IV), zamítl i žalobu, aby byla žalované uložena povinnost vydat žalobci„ výplatní pásky za měsíce únor – červen [rok] a opravit vydané potvrzení o zaměstnání“ (výrok V), a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 69 305,70 Kč k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení] (výrok VI).

2. Okresní soud se předně zabýval otázkou platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce, přičemž dospěl k závěru, že je neplatné již jen pro závady v doručování. V řízení bylo prokázáno (podacím lístkem ze dne [datum], výslechem jednatele žalované), že ačkoli žalované bylo známo, kde se žalobce po dobu své dočasné pracovní neschopnosti fakticky nachází, když jej jednatel žalované sám dne [datum] osobně navštívil, přesto byl dopis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru odeslán na adresu odlišnou, a to na adresu obecního úřadu [územní celek]. S odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3663/2014 okresní soud konstatoval, že žalovaná nedoručovala okamžité zrušení pracovního poměru žalobce na„ správnou adresu“ a že již jen z tohoto důvodu je doručení neúčinné a okamžité zrušení pracovního poměru tudíž neplatné. I kdyby bylo okamžité zrušení pracovního poměru žalobci řádně doručeno do vlastních rukou, tak by se jednalo o neplatné právní jednání, protože vytýkané porušení pracovních povinností (nepředložení knihy jízd, pracovních výkazů apod. a dále nevrácení svěřených pracovních pomůcek) nedosahovalo intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, resp. žalovaná nebyla v rozhodném období oprávněna požadovat vrácení svěřených pracovních pomůcek, neboť žalobce byl od [datum] uznán dočasně práce neschopným a pracovní poměr mezi účastníky měl skončit až uplynutím zbývající části výpovědní doby (šesti dnů) po ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Neoprávněné užívání služebního automobilu k soukromým účelům nebylo žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, proto se tím okresní soud nezabýval.

3. Žalobce prokázal předložením mzdového výměru ze dne [datum], že mu byla s účinností od [datum] zvýšena základní měsíční mzda na částku 45 000 Kč. Tvrzení žalované a účastnickou výpověď jednatele žalované, že z důvodu dopadu pandemie koronaviru se účastníci ústně dohodli od dubna [rok] na opětovném snížení měsíční mzdy, okresní soud vyhodnotil jako nevěrohodné, protože žalobce tuto skutečnost popřel a žalovaná jej ničím nedoložila. Ze mzdového listu a shodných tvrzení účastníků okresní soud zjistil, že za měsíce únor – duben [rok] odpracoval žalobce pro žalovanou vždy plný počet pracovních hodin a že mu byla k výplatě zúčtována hrubá mzda 33 500 Kč. Žalobci proto vznikl v uvedených měsících nárok na doplatek mzdy ve výši 11 500 Kč měsíčně. Žalobce však žalobou uplatnil za každý měsíc toliko částku 10 900 Kč, proto mu bylo možno za měsíce únor – duben [rok] přiznat pouze částku 32 700 Kč (tj. 3 x 10 900 Kč). V květnu [rok] žalobce z celkového počtu 21 pracovních dnů odpracoval pouze 13 dnů (104 hodin) a zbylých 8 dnů čerpal dovolenou. Za 13 odpracovaných dnů mu byla žalovanou k výplatě zúčtována hrubá mzda 20 738 Kč, správně mu však měla být zúčtována mzda ve výši 27 858 Kč (tj. 45 000 Kč: 21 pracovních dnů x 13 odpracovaných dnů). Rozdíl činí 7 120 Kč. V rozhodném období od ledna do března [rok] (tj. předchozí kalendářní čtvrtletí) žalobce dosáhl hrubé mzdy celkem 123 500 Kč, odpracoval přitom dle mzdového listu celkem 520 hodin. Dosáhl tak průměrného hodinového výdělku 237,50 Kč. Náhrada mzdy za 8 dnů dovolené (64 hodin) za květen [rok] tak činí 15 200 Kč, namísto žalovanou vyúčtovaných 12 000 Kč. Rozdíl činí 3 200 Kč. Doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc květen [rok] představuje celkem 10 320 Kč. V červnu [rok] žalobce z celkového počtu 22 pracovních dnů odpracoval pouze 8 dnů (64 hodin), čerpal 10 dnů dovolené a zbylých 6 dnů již byl dočasně práce neschopným. Za 8 odpracovaných dnů mu byla žalovanou k výplatě zúčtována hrubá mzda 12 182 Kč, správně mu však měla být zúčtována mzda ve výši 16 364 Kč (tj. 45 000 Kč: 22 pracovních dnů x 8 odpracovaných dnů). Rozdíl činí 4 182 Kč. Náhrada mzdy za 10 dnů dovolené (80 hodin) za červen [rok] tak činí 19 000 Kč, namísto žalovanou vyúčtovaných 15 000 Kč. Rozdíl činí 4 000 Kč. Doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc červen [rok] představuje celkem 8 182 Kč. Za měsíce únor až červen [rok] okresní soud přiznal žalobci celkem částku 51 202 Kč a ohledně zbývající požadované částky 3 298 Kč žalobu zamítl. Okresní soud shledal důvodným požadavek žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru pouze za období od [datum] do [datum], a to ve výši 8 182 Kč. Dočasná pracovní neschopnost žalobce byla ukončena ke dni [datum], podle § 53 odst. 3 zákoníku práce pokračoval ode dne [datum] běh zbývající části výpovědní doby (zbylých 6 dnů). Pracovní poměr mezi účastníky tedy skončil ke dni [datum]. Žalobci proto náleží náhrada mzdy za čtyři pracovní dny v období od [datum] do [datum]. V rozhodném období od dubna do června [rok] (tj. předchozí kalendářní čtvrtletí) žalobce nepracoval, proto je třeba vyjít podle § 355 zákoníku práce z tzv. pravděpodobného výdělku. Žalobce by v daném období zřejmě dosáhl hrubé mzdy ve výši 45 000 Kč měsíčně, tj. celkem 135 000 Kč. Odpracoval by přitom celkem 520 hodin (tj. 22 pracovních dnů v dubnu [rok], 21 pracovních dnů v květnu [rok] a 22 pracovních dnů v červnu [rok]). Pravděpodobný hodinový výdělek by činil 259,60 Kč. Za čtyři pracovní dny v červenci 2021 by tak žalobci bylo možno přiznat částku 8 308 Kč (4 dny x 8 hodin x 259,60 Kč). Žalobce však vymezil svůj požadavek tak, že požadoval náhradu mzdy ve výši 45 000 Kč měsíčně. To znamená, že za 4 pracovní dny v červenci [rok], který měl celkem 22 pracovních dnů, požadoval částku 8 182 Kč. Soud byl tímto návrhem vázán a nemohl žalobci přiznat více, než požadoval. Okresní soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobci náhradu mzdy za období od [datum] do [datum] ve výši 8 182 Kč a žalobu o náhradu mzdy za zbývající období od [datum] do [datum] a od [datum] do právní moci rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl jako nedůvodnou.

4. Okresní soud posoudil jako zčásti důvodný i požadavek na zaplacení odstupného, protože pracovní poměr mezi účastníky založený od [datum] skončil na základě výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne [datum]. Podle § 67 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vzniklo žalobci právo na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. V rozhodném období od ledna do března [rok] (tj. předchozí kalendářní čtvrtletí) žalobce dosáhl hrubé mzdy celkem 123 500 Kč, odpracoval přitom dle mzdového listu celkem 520 hodin. Dosáhl tak průměrného hodinového výdělku 237,50 Kč. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce činil průměrný měsíční výdělek 41 306 Kč (tj. 237,50 Kč x týdenní pracovní doba 40 hodin x koeficient 4,348). Okresní soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobci odstupné ve výši 82 612 Kč a žalobu ohledně zbývající požadované částky 7 388 Kč zamítl. Vyhověl i žalobě o vydání potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění a evidenčního listu důchodového pojištění za roky [rok] a [rok]. Žalobce tvrdil, že při skončení pracovního poměru mu žalovaná vydala toliko potvrzení o zaměstnání, bylo tedy na žalované, aby prokázala, že svou povinnost předat shora uvedené doklady splnila, což se jí však ani přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo. Žalovaná sice navrhovala k důkazu výslech účetní, která měla dané doklady chystat, a dále podací lístek od zásilky, tyto důkazy však okresní soud nevyhodnotil jako dostačující k prokázání předání dokladů, neboť podací lístek sám o sobě žádným způsobem neprokazuje obsah zásilky a účetní by se možná mohla vyjádřit k tomu, že určité doklady chystala, nikoli však již k tomu, zda byly tyto následně skutečně žalobci odeslány a zejména doručeny. Povinnost žalované k předání předmětných dokladů plyne z ust. § 38 odst. 5 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (evidenční listy), z ust. § 38j odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (potvrzení o zdanitelných příjmech) a z ust. § 313 odst. 2 zák. práce (potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti). Naopak požadavek na vydání výplatních pásek za období od února do června [rok] okresní soud zamítl, protože samotný žalobce předmětné výplatní pásky do spisu založil a je tedy zřejmé, že mu byly žalovanou řádně vydány. Nesouhlasil-li žalobce s jejich obsahem, nic mu nebránilo domáhat se opravy v nich uvedených údajů, žalobní petit by však v takovém případě nemohl znít na povinnost výplatní pásky vydat, nýbrž na povinnost je opravit. Okresní soud konečně zamítl i žalobu na opravu potvrzení o zaměstnání, neboť účastníci učinili nesporným, že potvrzení o zaměstnání bylo žalobci předáno v průběhu října [rok]. I kdyby se tak stalo k poslednímu dni uvedeného měsíce, tříměsíční prekluzivní lhůta k uplatnění nároku na opravu podle § 315 zákoníku práce by uplynula nejpozději dne [datum]. Žalobce však uplatnil tento požadavek poprvé až v rámci svého odvolání proti usnesení okresního soudu č. j. 11 C 236/2020-36, které bylo předáno k poštovní přepravě dne [datum], proto není pochyb o tom, že tak učinil až po uplynutí shora uvedené prekluzivní lhůty.

5. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti zamítavým výrokům IV a V a proti výroku VI o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce, který namítal, že neměl podklady od účetní, aby mohl přesně stanovit výši požadovaných nároků. Pokud požadoval v důsledku špatného výpočtu nižší částku, než na jakou mu vznikl nárok, nemělo by to jít k jeho tíži a soud mu měl přiznat částku, která mu po právu náleží. Bylo prokázáno, že mu náleží doplatek náhrady mzdy za dovolenou za měsíce květen a červen [rok]. Žalobce má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že mu vznikl nárok na odstupné ve výši 90 000 Kč (2 x 45 000 Kč), nikoli pouze ve výši 82 612 Kč. Jelikož okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, má žalobce podle § 69 odst. 1 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy za období od [datum] až do doby právní moci rozsudku o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť jeho pracovní poměr nadále trvá. Poukázal v tomto směru na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2021 č. j. 16 Co 44/2021-50. Nesouhlasil také se zamítnutím žaloby o opravu potvrzení o zaměstnání. Žalovaná v tomto potvrzení uvedla„ důvod propuštění a také bez datumu, což zákon neukládá“. Z tohoto důvodu žádal o opravu nebo o vydání nového potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu). Žalobci není zřejmé, z jakého důvodu okresní soud žalobu zamítl. Trval rovněž na požadavku na vydání výplatních pásek, protože žalovaná v nich má velké nepřesnosti. Vytýkal okresnímu soudu nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Projednávaný spor se týkal jednak neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (v této části byl zcela úspěšný) a jednak doplatku mzdy, odstupného a dalších nároků, přičemž v této části byl rovněž převážně úspěšný. Je nelogické a nespravedlivé, aby byl povinen platit žalované náklady řízení (včetně nákladů na právní zastupování), když„ ve všech hlavních bodech“ byl úspěšný. Nadto pokládal požadovanou náhradu nákladů řízení za nepřiměřeně vysokou. Vyslovil přesvědčení, že naopak žalovaná by mu měla uhradit náklady řízení, které blíže specifikoval. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.

6. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícím výrokům I až III, podala odvolání i žalovaná, která namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okamžité zrušení pracovního poměru je s ohledem na okolnosti projednávané věci platným právním jednáním, neboť po žalované nelze s přihlédnutím k osobě žalobce, jeho pracovním výsledkům a protiprávnímu nakládání s jejím majetkem spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala. Požadavek na doplatek mzdy je nedůvodný, protože mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda, kterou žalobce odmítl dodržet, což odporuje dobrým mravům. Žalovaná setrvala na tom, že všechny požadované doklady žalobci zaslala, přičemž k prokázání této skutečnosti označila důkazy, které okresní soud neprovedl. Za této situace jí nelze důvodně vytýkat, že neunesla důkazní břemeno. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že jej považuje za nedůvodné. Zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru mu nebylo doručeno do vlastních rukou, nýbrž jej převzala jeho matka, proto je neplatné. Popřel důrazně jak existenci ústní dohody o opětovném snížení měsíční mzdy, tak i skutečnost, že by mu žalovaná požadované doklady již zaslala či jiným způsobem předala.

8. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání obou účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků jsou důvodná toliko zčásti a převážně z jiných důvodů, než které byly účastníky uplatněny.

9. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 5 až 15 a shrnutá v bodě 17 napadeného rozsudku odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

10. V daném případě je nepochybné, že žalovaná poslala žalobci okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] prostřednictvím České pošty jako doporučenou zásilku. Žalobce od počátku namítal, že tuto zásilku převzala jiná osoba (jeho matka, případně babička), proto nenastaly účinky doručení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nemůže nést odpovědnost za to, komu pošta zásilku předala; současně poukázal na to, že zásilka se dostala do rukou žalobce, protože žalobce na něj reagoval přípisem ze dne [datum]. Za dané situace považoval odvolací soud z hlediska skutkového stavu za významné zejména zjištění, zda žalobce převzal osobně doporučenou zásilku obsahující předmětné okamžité zrušení pracovního poměru či nikoliv. Prvostupňový soud se touto skutečností nezabýval, neboť pokládal za rozhodné, že žalovaná adresovala zásilku na adresu obecního úřadu [územní celek], kterou žalobce uvedl v pracovní smlouvě, ačkoli věděla, že žalobce se ve skutečnosti zdržuje v rozhodném období na jiné adrese. Podle názoru soudu prvního stupně měl tento nedostatek bez dalšího za následek neúčinnost doručení. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí, neboť v případě, že zaměstnanec navzdory nedostatkům při podání zásilky u provozovatele poštovních služeb písemnost skutečně převezme, nemají tyto případné nedostatky vliv na účinnost doručení (viz níže). Jelikož důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno zaměstnanci do vlastních rukou, nese zaměstnavatel, odvolací soud byl připraven u odvolacího jednání poučit žalovanou podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila potřebné důkazy. Žalovaná se však z jednání dne [datum] omluvila a připravila se tak o možnost poučení. Odvolací soud za této situace vycházel z toho, že nebylo prokázáno, že by zásilku s okamžitým zrušením pracovního poměru převzal od provozovatele poštovních služeb osobně žalobce.

11. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum] – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen„ zákoník práce“).

12. Projev vůle má (vyvolává) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže došel (byl doručen) druhé ze smluvních stran základních pracovněprávních vztahů. Dokud totiž – jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. –„ nebyl právní úkon doručen, neexistuje“, a tedy nešlo podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 o právní úkon (právní jednání). Soud prvního stupně – stejně jako žalobce – opomenul, že nebylo-li písemné okamžité zrušení pracovního poměru řádně doručeno druhé straně, není to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – důvodem jeho neplatnosti. Podle současné právní úpravy má nedostatek řádného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru za následek, že vůbec nenastaly (nemohly nastat) jeho účinky a že proto nelze vůbec („ pojmově“) hovořit o tom, že by došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru jeho účastníků a že by mohla mezi nimi vzniknout práva a povinnosti z neplatného rozvázání pracovního poměru. Jinak řečeno, nedostatek řádného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru za následek, že tu okamžité zrušení pracovního poměru vůbec není a že proto pracovní poměr nadále trvá, případně že skončil následně na základě jiné právní skutečnosti ve smyslu § 48 zákoníku práce. Dovozuje-li tedy zaměstnanec, že mu okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem nebylo řádně (zákonem stanoveným způsobem) doručeno, jak je tomu v projednávané věci, nemůže tuto okolnost úspěšně uplatňovat u soudu žalobou o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žaloba o určení neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru proto musí být zamítnuta.

13. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je písemný projev vůle (písemnost) – obecně vzato – doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil (ostatně nikdo – do důsledků vzato – nemůže být„ přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného); rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat. Vyžaduje-li však zákon – jako je tomu v případě písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce – aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají, i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. právní názory vyslovené ve vztahu k obdobné právní úpravě doručování písemností zaměstnavatele obsažené v předchozím zákoníku práce například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2638/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2481/2008, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce – například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4185/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3663/2014, který byl uveřejněn pod č. 25/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022 sp. zn. 21 Cdo 1292/2022).

14. Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem (srov. § 334 odst. 4 zákoníku práce). Zaměstnavatel tedy může doručovat listiny, týkající se mj. skončení pracovního poměru, určené zaměstnanci prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb, jen jestliže z vyhlášených poštovních služeb zvolí (popřípadě s provozovatelem poštovních služeb individuálně sjedná) takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy (na jejím základě) vyplývala pro provozovatele poštovních služeb povinnost dodat listinu adresátu za podmínek uvedených v zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021 sp. zn. 21 Cdo 314/2021), tj. jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou„ do vlastních rukou“ (doporučeně s dodáním do vlastních rukou adresáta). Uvedené neplatí pouze v případě, že zaměstnanec (oprávněný příjemce) navzdory nedostatkům při podání zásilky u držitele poštovní licence (nyní provozovatele poštovních služeb) písemnost skutečně převzal a kdy se tyto nedostatky neprojevily (nemohou se projevit) na účinnost doručení písemnosti (srov. právní názor vyslovený – ve vztahu k obdobné právní úpravě doručování uvedených písemností zaměstnavatele obsažené v předchozím zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, který byl uveřejněn pod č. 36/2011 v časopise Soudní judikatura).

15. Z výše uvedeného vyplývá, že neobstojí argumentace žalované, že„ nemůže nést odpovědnost za to, komu pošta zásilku předala“. Stejně tak není významná okolnost, na kterou poukazovala žalovaná, že se zásilka obsahující okamžité zrušení pracovního poměru následně dostala do dispozice žalobce. Jelikož žalovaná neprokázala, že vybrala takovou poštovní službu, aby z ní vyplývala povinnost doručit zásilku žalobci do vlastních rukou, pak mohly účinky doručení písemnosti žalobci do vlastních rukou nastat výhradně v případě, kdyby došlo k jejímu faktickému předání provozovatelem poštovních služeb žalobci, což však žalovaná rovněž neprokázala. Za dané situace je třeba vycházet z toho, že k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nedošlo. S přihlédnutím k tomuto závěru však měla být žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítnuta. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce učiněné dopisem žalované ze dne [datum] je neplatné, jako nedůvodnou zamítl.

16. S ohledem na výše uvedené je správný závěr soudu prvního stupně, že pracovní poměr účastníků okamžitým zrušením ze dne [datum] nezanikl a že tento pracovní poměr byl rozvázán až ke dni [datum] uplynutím výpovědní doby na základě výpovědi žalované ze dne [datum] podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Přesvědčení žalobce, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, je mylné a mělo by opodstatnění mj. pouze v případě, že by mu nebyla dána shora uvedená výpověď z pracovního poměru ze dne [datum], že by mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] a že by soud vyhověl žalobě o určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. Současně je vyloučeno, že by mohla mezi účastníky vzniknout práva a povinnosti z neplatného rozvázání pracovního poměru, a to včetně nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce.

17. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně týkající se doplatku mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíce únor [rok] až červen [rok] a jejich výše a nemá co podstatného k nim dodat. Soud prvního stupně v této části své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil, a to včetně skutečnosti, proč neuvěřil tvrzení žalované a účastnické výpovědi jednatele žalované o existenci ústní dohody, kterou mělo dojít od dubna [rok] k opětovnému snížení základní měsíční mzdy žalobce. Odvolací námitky žalované nejsou důvodné, neboť vycházejí z předpokladu, že existence této ústní dohody byla prokázána.

18. Za období od července [rok] do [datum], kdy byl žalobce dočasně práce neschopen a proto nepracoval, mu nenáleží mzda ani náhrada mzdy, resp. žaloba o doplatek náhrady mzdy za prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti byla v této části odmítnuta usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2021 č. j. 11 C 236/2020-36 a po uplynutí prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti byl žalobce zabezpečen dávkami nemocenského.

19. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci za období od [datum] do [datum] náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, nikoli ovšem z titulu náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 zákoníku práce (srov. bod 16 odůvodnění), nýbrž z titulu náhrady mzdy pro tzv. jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce. Po ukončení dočasné pracovní neschopnosti ke dni [datum] totiž byla žalovaná povinna až do uplynutí výpovědní doby (tj. do [datum]) přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, což neučinila, proto je povinna zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Skutečnost, že se žalobce plnění (náhrady mzdy) domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží, nebrání přiznání tohoto plnění, neboť předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje svůj nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Soud prvního stupně rovněž správně vypočetl výši náhrady mzdy od [datum] do [datum] na částku 8 308 Kč, odvolací soud ovšem nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalobci za toto období nelze s ohledem na ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. přiznat více než 8 182 Kč. Nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal. Žalobce se za měsíc červenec [rok] domáhal zaplacení náhrady mzdy v hrubé výši 45 000 Kč, proto není překročením žaloby, pokud bude žalobci přiznána náhrady mzdy za dobu od [datum] do [datum] ve výši 8 308 Kč. Podle názoru odvolacího soudu tedy žalobci měla být nad rámec částky 8 182 Kč přiznána i částka 126 Kč (celkem 8 308 Kč).

20. Co se týče odstupného, tak odvolací soud se ztotožnil co do základu se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci podle § 67 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vznikl nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, nesouhlasí však s výpočtem výše tohoto nároku, neboť okresní soud vycházel nesprávně z toho, že rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku je první čtvrtletí roku [rok]. Nárok na odstupné nevzniká již v momentě, kdy je zaměstnanci dána zaměstnavatelem výpověď, nejde tedy o přímý důsledek tohoto právního jednání (po dání výpovědi může pracovní poměr skončit i jinak, aniž uběhne výpovědní doba, nebo naopak nemusí skončit, pokud takovou vůli oba účastníci projeví), nýbrž jeho vznik je podmíněný (mimo jiné) řádným uplynutím výpovědní doby. Teprve tato právní událost, která je odlišnou právní skutečností od právního jednání, tedy plynutí a uplynutí času odpovídající délce výpovědní doby, vede ke skončení pracovního poměru a ke vzniku nároku na odstupné. Nárok na odstupné tedy žalobci vznikl až po skončení pracovního poměru, k němuž došlo ke dni [datum]. Rozhodným obdobím pro výpočet průměrného měsíčního výdělku pro účely odstupné je tudíž v projednávané věci předcházející druhé čtvrtletí roku 2021, ve kterém žalobce z důvodu dočasné pracovní neschopnosti nepracoval, proto je třeba vyjít podle § 355 zákoníku práce z tzv. pravděpodobného výdělku. Žalobce by v daném období zřejmě dosáhl hrubé mzdy ve výši 45 000 Kč měsíčně, tj. celkem 135 000 Kč. Odpracoval by přitom celkem 520 hodin (tj. 22 pracovních dnů v dubnu [rok], 21 pracovních dnů v květnu [rok] a 22 pracovních dnů v červnu [rok]). Pravděpodobný hodinový výdělek tak činil 259,60 Kč, resp. pravděpodobný měsíční výdělek podle § 356 odst. 2 zákoníku práce 45 150 Kč (259,60 Kč x týdenní pracovní doba 40 hodin x koeficient 4,348). Žalobci proto vznikl nárok na odstupné ve výši 90 300 Kč, soud je však podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobce, který na odstupném požadoval zaplacení částky 90 000 Kč, a nemůže mu přisoudit více. Jelikož soud prvního stupně přiznal nesprávně na odstupném toliko částku 82 612 Kč, je na místě přisoudit žalobci další částku 7 388 Kč (celkem 90 000 Kč).

21. Soudu prvního stupně je třeba rovněž vytknout, že ve výroku II uvedl údaje, které povinnost zaplacení jednotlivých peněžitých částek jen zdůvodňují, a to„ doplatek mzdy za měsíce únor – duben [rok]“,„ doplatek mzdy a náhrady mzdy za dovolenou za měsíc květen“ apod. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1062). Nejedná se však o vadu řízení, která by mohla mít za následek věcnou nesprávnost napadnutého rozhodnutí. Odvolací soud proto v tomto směru zjednal nápravu a tyto (nadbytečné) údaje vypustil.

22. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II podle § 219 o. s. ř. potvrdil„ ve správném znění“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 141 996 Kč (32 700 Kč + 10 320 Kč + 8 182 Kč + 8 182 Kč + 82 612 Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 514 Kč (náhrada mzdy za dobu od [datum] do [datum] ve výši 126 Kč + odstupné ve výši 7 388 Kč), odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 7 514 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve zbývající části výroku IV rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby o vydání i) potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, ii) potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění a iii) evidenčních listů důchodového pojištění za roky [rok] a [rok]. Nelze sice upřít jistou opodstatněnost odvolacím námitkám žalované, že jí není možné klást k tíži neunesení důkazního břemene ohledně předání či doručení požadovaných dokladů žalobci za situace, kdy okresní soud neprovedl důkazy, které k prokázání této skutečnosti označila. Odvolací soud souhlasí se závěrem o nadbytečnosti výslechu účetní, která měla tyto doklady toliko připravovat. Nicméně to již neplatí o podacím lístku a doručence k poštovní zásilce, kterou měly být předmětné doklady doručeny žalobci a které žalovaná před vyhlášením napadeného rozsudku označila k důkazu. Na druhou stranu nelze odhlédnout od toho, že žalovaná tyto listinné důkazy (podací lístek a doručenku) nedoložila soudu ani v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud byl proto připraven u odvolacího jednání žalovanou vyzvat k předložení těchto listin, ovšem žalovaná se z jednání dne [datum] omluvila, proto odvolací soud vycházel podle § 211 ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. To znamená, že vycházel z toho, že nebylo prokázáno, že by žalovaná svou povinnost vydat žalobci shora uvedené doklady již splnila.

24. Soudu prvního stupně lze dále vytknout, že ve výroku III napadeného rozsudku u potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění nespecifikoval, za jaký kalendářní rok se vydání tohoto potvrzení žalobce domáhal, a to tak, aby byl výrok rozsudku dostatečně přesný a určitý. Jelikož z obsahu žaloby a jejího doplnění, jakož i z dalších okolností projednávané věci lze bezpochyby dovodit, že žalobce se domáhal vydání potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění konkrétně za rok [rok], nepovažoval odvolací soud toto pochybení za vadu řízení, která by mohla mít za následek věcnou nesprávnost napadnutého rozhodnutí. Odvolací soud proto v tomto směru zjednal nápravu a tento (chybějící) údaj doplnil, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III podle § 219 o. s. ř. potvrdil„ ve správném znění“, že žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění za rok [rok] a evidenční listy důchodového pojištění za roky [rok] a [rok], a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

25. Odvolací soud považuje za věcně správné zamítnutí žaloby o opravu potvrzení o zaměstnání z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty podle § 315 zákoníku práce. Předně není důvodná námitka žalobce, že není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. Naopak z bodu 44 odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, z jakých skutečností okresní soud vycházel a jak věc posoudil po právní stránce. Žalobce zcela opomíjí, že nesouhlasil-li s obsahem potvrzení o zaměstnání, mohl se domáhat opravy tohoto potvrzení u soudu podle § 315 zákoníku práce pouze ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy se o jeho obsahu dověděl. Marným uplynutím této lhůty žalobci právo domáhat se opravy potvrzení o zaměstnání zaniklo (srov. § 330 zákoníku práce). Soud prvního stupně proto žalobu po právu zamítl, aniž by se zabýval tvrzenými obsahovými nedostatky potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu).

26. Věcně správné je i zamítnutí žaloby o vydání výplatních pásek za měsíce únor [rok] až červen [rok]. Tato povinnost zaměstnavatele vyplývá z ustanovení § 142 odst. 5 zákoníku práce a jejím smyslem je umožnit zaměstnanci kontrolu správnosti výpočtu mzdy a náhrady mzdy a výše vyplacené částky ve vztahu ke skutečnostem, které tuto výši ovlivňují (odpracovaná doba, dovolená, překážky v práci apod.). Jelikož žalobce předmětné výplatní pásky sám do spisu založil, soud prvního stupně důvodně usoudil, že žalovaná svou povinnost podle § 142 odst. 5 zákoníku práce splnila. Má-li zaměstnanec za to, že ve výplatní pásce byly uvedeny nesprávné nebo neúplné údaje, nezakládá mu zákoník práce ani žádný jiný právní předpis právo domáhat se její opravy, jak je tomu např. v případě potvrzení o zaměstnání nebo pracovního posudku. Stejně tak nemá zaměstnanec ani právo požadovat vydání„ nové“ (opravené) výplatní pásky či jiného dokladu o jednotlivých složkách mzdy a o provedených srážkách, nýbrž v takovém případě se může domáhat žalobou na plnění uspokojení mzdových nároků (tj. např. doplatku mzdy, náhrady mzdy apod.).

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, proto bylo třeba rozhodnout podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově o nákladech řízení, a to spolu s náklady odvolacího řízení.

29. Soud prvního stupně vyšel správně z toho, že v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 33 Cdo 4702/2015 nebo usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v řízení uplatnil rovněž další nároky na peněžité a nepeněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). Nicméně některé dílčí závěry soudu prvního stupně je třeba korigovat.

30. Předně předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo celkem deset samostatných nároků, nikoli tedy pouze dva, jak namítá žalobce, případně šest, jak uvádí soud prvního stupně. Tarifní hodnota nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru činí 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tarifní hodnota mzdových nároků za měsíce únor až červen [částka], tarifní hodnota nároku na odstupné 90 000 Kč, tarifní hodnota nároku na opravu potvrzení o zaměstnání 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání výplatních pásek 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání potvrzení pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání evidenčních listů důchodového pojištění 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání potvrzení o zaměstnání 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnota nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru 1 035 000 Kč (zde odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 46 napadeného rozsudku). Celková tarifní hodnota v řízení před soudem prvního stupně činila 1 274 500 Kč.

31. Žalobce měl úspěch ohledně mzdových nároků v rozsahu 51 202 Kč, odstupného 90 000 Kč, vydání potvrzení pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti 10 000 Kč, vydání potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti 10 000 Kč, vydání evidenčních listů důchodového pojištění 10 000 Kč a nároku na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum] ve výši 8 182 Kč, tj. celkem 179 500 Kč, což představuje úspěch v rozsahu 14 %. Převážně procesně úspěšná v řízení před soudem prvního stupně tak byla žalovaná, která má podle 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 72 % účelně vynaložených nákladů řízení.

32. Žalované vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady řízení ve výši 66 405 Kč, které představují odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastupování, sepis vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast u jednání dne [datum] a u jednání dne [datum]) po 13 420 Kč podle § 7 advokátního tarifu a 4 režijní paušály hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 54 880 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 11 525 Kč, neboť zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalované tudíž náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 47 812 Kč (72 % z částky 66 405 Kč).

33. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů spojených s písemným doplněním vyjádření ze dne [datum] a ze dne [datum]. Za další písemná podání žalovaného (kromě vyjádření k žalobě) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za doplnění vyjádření, které mělo a mohlo být již součástí prvotního vyjádření k žalobě, odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalované a dospěl k závěru, že je nelze považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

34. Předmětem odvolacího řízení bylo celkem devět samostatných nároků. Tarifní hodnota nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru činí 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tarifní hodnota mzdových nároků za měsíce únor až červen [částka], tarifní hodnota nároku na odstupné 90 000 Kč, tarifní hodnota nároku na opravu potvrzení o zaměstnání 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání výplatních pásek 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání potvrzení pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tarifní hodnota nároku na vydání evidenčních listů důchodového pojištění 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnota nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru 1 395 000 Kč (45 000 Kč x 31 měsíců za období od [datum] do [datum], tj. do konce kalendářního měsíce, ve kterém došlo k vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu). Celková tarifní hodnota v odvolacím řízení činila 1 624 500 Kč.

35. Žalobce měl úspěch v odvolacím řízení rovněž v rozsahu tarifní hodnoty ve výši celkem 179 500 Kč (viz bod 31 odůvodnění), což představuje úspěch v rozsahu 11 %. Převážně procesně úspěšná v odvolacím řízení tak byla opět žalovaná, která má podle 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 78 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.

36. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 18 295 Kč, které představují odměnu za jeden úkon právní služby (sepis odvolání) ve výši 14 820 Kč podle § 7 advokátního tarifu a jeden režijní paušál hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 15 120 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 3 175 Kč. Žalované tudíž náleží náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 14 270 Kč (78 % z částky 18 295 Kč).

37. Odvolací soud proto zavázal žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 62 082 Kč (47 812 Kč + 14 270 Kč).

Poučení