16 Co 211/2016 - 442

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o odstupné o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. května 2024, č. j. 24 C 48/2015-370 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 11 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 16. 4. 2014 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15 655,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, se sídlem [adresa].

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 18. 8. 2015, rozšířenou podáním ze dne 19. 11. 2015, se žalobce domáhal zaplacení odstupného ve výši 11 000 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 16. 4. 2014 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že byl v období od 2. 12. 2013 do 18. 3. 2014 zaměstnán u žalované na pozici svářeč. Lékařským posudkem [Anonymizováno] nemocnice [adresa] zn. [Anonymizováno] ze dne 31. 1. 2014 byla u žalobce ke dni 9. 12. 2013 uznána nemoc z povolání podle kapitoly II. a položky 10 Seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu k nařízení vlády č. 114/2011 Sb., jímž se mění nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Z důvodu výše uvedené nemoci z povolání byl ke dni 18. 3. 2014 mezi účastníky dohodou z téhož dne rozvázán pracovní poměr. S odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce žalobce dovozoval, že mu přísluší odstupné ve výši nejméně 12násobku průměrného výdělku, přičemž žalobou se domáhal pouze části odstupného. Pravděpodobný výdělek žalobce za IV. čtvrtletí r. 2013 činil 33 683 Kč.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná dále uvedla, že mezi účastníky byla dne 29. 11. 2013 uzavřena pracovní smlouva, na základě které se žalobce zavázal vykonávat pro žalovanou práci na pozici svářeče a že dne 18. 3. 2014 byla mezi účastníky podepsána dohoda o skončení pracovního poměru. Žalobce již dne 29. 11. 2013, kdy uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu s pracovním zařazením „svářeč“, věděl, že není způsobilý tuto práci vykonávat a tuto skutečnost žalované jako zaměstnavateli zamlčel. Žalobce byl před nástupem do zaměstnání u žalované zaměstnán od 8. 2. 2010 do 30. 11. 2013 u zaměstnavatele [právnická osoba] [adresa], a.s., se sjednaným druhem práce svářeč kovů. Dne 31. 1. 2014 vydala [Anonymizováno] nemocnice v [adresa] lékařský posudek o uznání nemoci z povolání, kterým byl žalobce uznán jako osoba se zjištěnou nemocí z povolání s diagnózou středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo, a to zpětně ke dni 9. 12. 2013. V posudku je uveden jako zaměstnavatel [právnická osoba] [adresa], a.s. Žalobce si byl vědom toho, že nebude schopen vykonávat sjednaný druh práce, neboť jeho pracovní způsobilost byla již tehdy dlouhodobě posuzována. Tuto okolnost žalované zamlčel, zřejmě s vědomím toho, že po nástupu do práce u žalované bude pro nemoc z povolání pracovní poměr ukončen s nárokem na odstupné. Žalobce tedy v době, kdy věděl, že existuje na jeho straně překážka bránící vykonávat práci svářeče, podepsal pracovní smlouvu, ve které se zavázal vykonávat práci svářeče, aniž toho byl schopen. Žalobce uvedl žalovanou v omyl zatajením této skutečnosti, neboť kdyby o ní věděla, pracovní smlouvu by se žalobcem neuzavřela. Žalovaná proto vznesla námitku relativní neplatnosti vůči právnímu úkonu, kterým byla pracovní smlouva dne 29. 11. 2013 uzavřena. Jednání žalobce se hrubě příčí dobrým mravům a nemůže mu být poskytnuta soudní ochrana.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 11 000 Kč a 8,05% roční úrok z prodlení z částky 11 000 Kč od 16. 4. 2014 do zaplacení (výrok I.), je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce 100 % nákladů řízení ve výši 33 626,85 Kč (výrok II.), je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce s tím, že výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením (výrok III.), je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na státem hrazených nákladech řízení na znalečné částku ve výši 31 153 Kč (výrok VI). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl zaměstnancem žalované na pozici svářeče od 2. 12. 2013. U žalobce byla zjištěna nemoc z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo) dne 9. 12. 2013. Pracovní poměr byl skončen dohodou z důvodu zjištěné nemoci z povolání dne 18. 3. 2014. U žalované nebyla pozice svářeče od 2. 12. 2013 do 18. 3. 2014 zařazena do kategorie rizika z hlediska faktoru pracovních podmínek uvedených v kapitole II. položka 10 přílohy k nařízení vlády č. 290/1995 Sb. pro nemoci periferních nervů končetin z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování horních končetin. O provedení příslušného měření lokální svalové zátěže a případné zařazení do příslušné kategorie žalovaná nepožádala. Znalec nevyloučil, že žalobce v uvedeném období pracoval u žalované za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání vlivem přetěžování na základě nadlimitní lokální svalové zátěže horních končetin. Okresní soud s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 463/23, týkajícím se důkazního břemene a ve smyslu těchto závěrů (bod 46) dospěl dále k tomu, že nelze klást k tíži žalobci, že žalovaná nepožádala o příslušná měření lokální svalové zátěže (v situaci, kdy již nelze potvrdit ani vyloučit, že žalobce pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen), neboť je to zaměstnavatel, jenž je odpovědný za plnění povinností na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to včetně povinnosti zajistit příslušná měření na pracovišti. Žalovaná neprokázala, že žalobce nepracoval za podmínek vzniku nemoci z povolání. Žalobci tak vznikl v souvislosti s ukončením pracovního poměru pro nemoc z povolání podle ustanovení § 67 zákoníku práce nárok na odstupné, a proto okresní soud žalobci přiznal žalovanou část odstupného, tedy částku ve výši 11 000 Kč. Pro prodlení v první polovině r. 2014 činila repo sazba 0,05 %, a proto úrok z prodlení byl přiznán 8,05 % ročně. Tvrzení žalované o tom, že žalobce při uzavírání pracovní smlouvy jednal v rozporu s dobrými mravy, okresní soud vyhodnotil jako nedůvodné. Námitka, že žalobce změnil zaměstnání, aby dosáhl na odstupné, nemůže obstát už jen proto, že žalobce u předchozího zaměstnavatele pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, čehož si byl vědom, a za takové situace bylo snadnější dosáhnout odstupného u přechozího zaměstnavatele než u žalované. Stejně tak mohla být pohnutkou žalobce ke změně zaměstnavatele skutečnost, že u žalované nebyla době, kdy žalobce s žalovanou pracovní poměr uzavíral, práce svářeče z hlediska lokální svalové zátěže zařazena do příslušné kategorie a mohl by tak pracovat v rámci své profese i nadále. U žalobce nebyla v době, kdy uzavíral se žalovanou pracovní smlouvu, nemoc z povolání zjištěna (lékařský posudek byl vydán dne 31. 1. 2024 se zjištěním nemoci z povolání ke dni 9. 12. 2013), a proto nemohl žalovanou uvést v omyl o svém zdravotním stavu. Bylo na žalované, aby ve smyslu § 103 odst. 1 zákoníku práce nepřipustila výkon práce, jejíž náročnost neodpovídá zdravotní způsobilosti zaměstnance. Pokud žalovaná v té době neměla práci svářeče zařazenou z hlediska lokální svalové zátěže do žádné kategorie, pak žalobce, i kdyby trpěl touto nemocí z povolání, nemohl uvést žalovanou v žádný omyl ohledně svého zdravotního stavu ve vztahu k vykonávané práci. Za situace, že nebylo provedeno příslušné posouzení kategorizace (a mělo být), by tomu mohlo být spíše naopak, tedy že žalovaná uvedla žalobce v omyl, když je povinností zaměstnavatele informovat zaměstnance o kategorii, do které je vykonávaná práce zařazena - § 103 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Námitku relativní neplatnosti pracovní smlouvy vznesenou žalovanou proto okresní soud shledal jako nedůvodnou.

4. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že okresní soud předně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodl-li se okresní soud přenést důkazní břemeno ke stěžejní otázce, na které rozhodnutí ve věci stojí, na žalovanou, pak je řízení nezákonným procesním postupem okresního soudu postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek je částečně nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění. Ústavní nález, na který okresní soud odkazuje, nezakládá automatický přenos důkazního břemene v jakémkoliv řízení, ve kterém se zaměstnanec či bývalý zaměstnanec v postavení žalobce domáhá po zaměstnavateli či bývalém zaměstnavateli jakéhokoliv nároku spočívajícího v kompenzaci újmy na zdraví, natožpak odstupného. V tomto řízení se žalobce domáhá zaplacení odstupného a je to tedy žalobce, který je povinen uvést veškerá skutková tvrzení a tato tvrzení prokázat. Porušení procesního předpisu nepoučením žalované dle § 118a občanského soudního řádu je o to závažnější ve spojení s poučením okresního soudu účastníkům učiněným u jednání dne 12. 3. 2024 o tom, že okresní soud nemá dosud za prokázáno, že žalobce u žalované pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání. Ještě u tohoto jednání tedy okresní soud vycházel z přesvědčení o tom, že stávající skutkový stav zjištěný prostřednictvím do té doby provedeného dokazování, je dostačující k učinění závěru o zamítnutí žaloby. Následně však okresní soud žalobě vyhověl i přesto, že po výše zmíněném poučení neprovedl žádné další důkazy. Přitom u tohoto jednání žalovaná nakonec z opatrnosti učinila návrh na doplnění dokazování, a to důkaz provedením měření lokální svalové zátěže, který by sama zajistila na základě vlastní dohody s vybranou třetí osobou k tomu ze zákona oprávněnou. Tento návrh na doplnění dokazování okresní soud nepřijal a dokazování ukončil. V průběhu řízení vznesla žalovaná námitku neplatnosti pracovní smlouvy. Okresní soud se s touto námitkou v rozsudku vypořádal pouze jednou větou v odst. 11 tak, že ji shledal nedůvodnou. Rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný, protože z něj není možné zjistit, jakými úvahami byl okresní soud veden při posouzení námitky neplatnosti jako nedůvodné. Okresnímu soudu žalovaná závěrem vytýká, že ačkoliv u jednání dne 12. 3. 2024 sdělil k důkazu obsah žalovanou navržených listin, které okresnímu soudu zaslala spolu s doplněním skutkových tvrzení (26. 2. 2024), tak s těmito provedenými důkazy se v rozsudku nijak nevypořádal, a tedy opomenul je. Konkrétně se jednalo o tyto důkazy: návrh kategorizace prací ze dne 13. 12. 2011, rozhodnutí KHS ze dne 2. 1. 2012, oznámení o provozu v nočních směnách z 30. 7. 2012 a protokol o kontrolním zjištění KHS ze dne 7. 8. 2012. Okresní soud v řízení provedl i některé další důkazy, mimo jiné důkaz výslechem několika předvolaných svědků, u kterých však v odůvodnění rozsudku neprovedl žádné hodnocení v souladu s ustanovení § 132 občanského soudního řádu V odůvodnění rozsudku nejsou provedené svědecké výslechy totiž vůbec zmíněny. Rozsudek je i v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění. Závěrem proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá.

5. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že podle ustanovení § 366 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za nemoc z povolání je tak nerozhodné, že zaměstnanec u posledního zaměstnavatele pracoval jen krátkou dobu a že je tedy vyloučeno, aby v důsledku práce vykonávané zaměstnancem u tohoto zaměstnavatele došlo k onemocnění nemocí z povolání. Žalobce dále uvedl, že nemoc z povolání byla žalobci zjištěna ke dni 9. 12. 2013, a to lékařským posudkem [Anonymizováno] nemocnice [adresa], vydaným dne 31. 1. 2014, tj. až dva měsíce poté, co byla mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva. Onemocnění žalobce, středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo, které bylo později uznáno jako nemoc z povolání, bylo poprvé prokázáno dne 9. 12. 2013, a proto je vyloučeno, aby žalobce již při uzavírání pracovní smlouvy dne 29. 11. 2013 věděl, že trpí předmětným onemocněním a že je tak nezpůsobilý výkonu sjednané práce pro žalovanou. Žalobce tak při uzavírání smlouvy nemohl jednat v úmyslu získat od žalované odstupné ve výši nejméně 12násobku průměrného výdělku. Žalobce proto navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Předně je třeba uvést, že se jedná již o druhé rozhodnutí okresního soudu, když jeho předcházející rozsudek ze dne 18. 8. 2016, č.j. 24 C 48/2015-79, kterým bylo žalobě zcela vyhověno, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 16 Co 211/2016-110, neboť okresní soud nepostavil najisto (neúplně zjistil skutkový stav), zda žalobce pracoval u žalovaného za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dále nedostatečně vypořádal (neodůvodnil) námitku žalované týkající se relativní neplatnosti pracovní smlouvy.

8. Okresní soud po doplnění dokazování dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 4. – 7. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené okresním soudem výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], a zástupkyně znaleckého ústavu Zdravotní ústav se sídlem v [adresa] a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním – žalobce z lékařského (medicínského) hlediska trpěl nemocí z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo) již ke dni 22. 11. 2013, tedy v době, kdy byl zaměstnancem společnosti [právnická osoba] [adresa], a.s.; v současné době (v roce 2025), již nelze zpracovat objektivní časový snímek směny žalobce tak, aby to odpovídalo realitě rozhodné doby (rok 2013).

9. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23. 6. 2014 (dále jen zákoník práce).

10. Okresní soud při svých závěrech vycházel, jak sám uvedl, výhradně z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 463/23 (Domáhá-li se zaměstnavatel úpravy (zproštění) povinnosti platit poškozenému (zaměstnanci) rentu, musí on (nikoliv zaměstnanec) prokázat změnu poměrů poškozeného (zaměstnance), které byly rozhodující pro určení výše náhrady, nikoli pouze existenci okolnosti, pro niž by zaměstnanec nebyl schopen danou práci konat.), s čímž odvolací soud nesouhlasí, neboť zmíněné závěry Ústavního soudu na projednávanou věc nedopadají. V projednávané věci se totiž žalobce (zaměstnanec), zjednodušeně řečeno, domáhá závěru, že naposledy před zjištěním nemoci z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo) u žalované pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání, kterou trpí, vzniká (§ 366 odst. 2 zákoníku práce). A to za situace, kdy [Anonymizováno] nemocnice v [adresa] vydala dne 31. 1. 2014 lékařský posudek o uznání nemoci z povolání, kterým byl žalobce uznán jako osoba se zjištěnou nemocí z povolání s diagnózou středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo, a to zpětně ke dni 9. 12. 2013, kdy jako odpovědný zaměstnavatel je uvedena společnost [právnická osoba] [adresa], a.s., nikoliv žalovaná (což nebylo mezi účastníky sporné). Na druhé straně, žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem dne 18. 3. 2014 dohodou z důvodu zjištěné nemoci z povolání, což dle § 67 odst. 2 věta prvá zákoníku práce zakládá nárok na odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného výdělku. Žalovaná však po uznání (zjištění) nemoci z povolání u žalobce zpětně ke dni 9. 12. 2013 neměla jinou možnost, pokud jej nechtěla zaměstnat na jiné pracovní pozici než svářeč, než s ním rozvázat pracovní poměr z důvodu, že nesmí podle lékařského posudku ze dne 17. 3. 2014, vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb [tituly před jménem] [jméno FO], dále konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání (§ 52 písm. d) zákoníku práce). Tedy tato skutečnost (uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru) není sama o sobě důkazem, že žalobci náleží od žalované odstupné dle § 67 odst. 2 věta prvá zákoníku práce. Z logického výkladu ustanovení § 67 odst. 2 a § 366 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že pokud nárok zaměstnance na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku nevzniká v případě, že se zaměstnavatel zcela zprostí odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání, nemůže tím spíše vzniknout ani v případě, že u zaměstnavatele nejsou splněny podmínky, za nichž příslušná nemoc z povolání, pro kterou byl skončen pracovní poměr, vůbec vzniká, tj. v případě, kdy zaměstnavatel za nemoc z povolání zaměstnanci neodpovídá.

11. Odvolací soud proto při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 21 Cdo 2964/2021 (Byť z § 4 písm. c) vyhl. č. 104/2012 Sb. vyplývá, že (obligatorní) náležitostí lékařského posudku o uznání nemoci z povolání je i datum zjištění nemoci, kterým je den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění uznané později za nemoc z povolání, není jeho uvedení pro závěr o (ne)existenci výpovědního důvodu podle § 52 písm. d) zák. práce v době předcházející tomuto datu určující; toto ustanovení vyhlášky stanoví jen jednu z více obsahových náležitostí lékařského posudku, jejíž uvedení neznamená, že by se soud nemohl zabývat tím, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před takto formálně uvedeným datem jejího zjištění.). Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], v rámci svého výslechu před odvolacím soudem uvedl, že Při elektromyografickém vyšetření se hodnotí nález na senzitivních a motorických vláknech nervů mediánů. Nález na obou těchto vláknech senzitivních, motorických je podle metodického opatření z roku 2009 ministerstva zdravotnictví kritériem pro uznání nemoci z povolání. Ale ta senzitivní vlákna jsou mnohem citlivější než ta motorická, takže zpravidla je to tak, že když na motorických vláknech nalezneme určité postižení, tam na těch senzitivních to postižení zpravidla bývá ještě výraznější, nemusí to tak být vždycky na 100 procent, ale je to tak zpravidla, říkáme tomu senzitivní motorická disociace. Toho 22. 11. 2013 ten nález na motorických vláknech nervu mediánu žalobce byl výrazný a byl ještě výraznější než potom, toho, myslím, 9. 12., ještě byl výraznější než 9.

12. Čili logicky bych očekával, že ten nález na těch senzitivních vláknech, kdy se to vyšetření tehdy provedlo, to 22. listopadu by byl ještě horší, než byl toho 9. prosince 2013, takže považuju to za pravděpodobné. Je tedy zřejmé, že žalobce z lékařského (medicínského) hlediska trpěl nemocí z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo) již ke dni 22. 11. 2013, tedy v době, kdy byl zaměstnancem společnosti [právnická osoba] [adresa], a.s., což koresponduje se skutečností, že v lékařském posudku o uznání nemoci z povolání, vydaného [Anonymizováno] nemocnicí v [adresa] dne 31. 1. 2014, je jako odpovědný zaměstnavatel uvedena společnost [právnická osoba] [adresa], a.s., a u které žalobce za podmínek za kterých nemoc z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo) vzniká pracoval do 30. 11. 2013.

12. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, že i u žalované v období od 2. 12. 2013 (den nástupu do práce) do 9. 12. 2013 (právní uznání nemoci z povolání) pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo), kterou trpí, vzniká. Žalobce navrhoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví hygiena práce, avšak zástupkyně znaleckého ústavu Zdravotní ústav se sídlem v [adresa], který taková měření provádí, v rámci svého výslechu před odvolacím soudem uvedla, že A říkám vám ze své praxe, že v současné době, že je to bezpředmětné, protože tam stačí drobná změna v mechanice práce, v charakteru výroby, typu výrobku. Je rozdíl, jestli práci děláte pět hodin nebo 5 hodin 30 minut. Tam hrají opravdu roli už i minutové expozice. A v takovém případě prostě tento protokol není možné považovat ani za platný pro kategorizaci prací v roce 12, 13., kdy s tímto závěrem, že v současné době (v roce 2025), již nelze zpracovat objektivní časový snímek směny žalobce tak, aby to odpovídalo realitě rozhodné doby (rok 2013), se ztotožnil i znalec [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem]. Z téhož důvodu odvolací soud neprovedl výslech svědka [jméno FO], protože nelze důvodně přepokládat, že po více než 10 letech si bude svědek pamatovat používané nástroje, charakter výroby, typ výrobku, a to v minutách, protože případné obecné sdělení „svařovali jsme stejné výrobky stejnými nástroji“ v daném případě nestačí.

13. Žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaná neměla práci svářeče, kterou žalobce u ní vykonával, tzv. kategorizovanou na lokální svalovou zátěž. Byť by zřejmě v takovém případě nemuselo k projednávanému sporu dojít, tak ani tato skutečnost neznamená, že žalobce u žalované pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání (středně těžký syndrom karpálního tunelu vpravo), kterou trpí, vzniká, a to zejména s ohledem na doplňující znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], ze dne 28. 6. 2018 (Je ale pozoruhodné, že mezi daty 22. 11. 2013 a 9. 12. 2013 se hodnota DML zlepšila. Zlepšení DML z hodnoty 7,5 ms na hodnotu 7,2 ms není sice nijak výrazné, nicméně je v plném souladu s představou, že mezi daty 22. 11. 2013 a 9. 12. 2013 se syndrom karpálního tunelu u žalobce poněkud zmírnil. To by posilovalo představu, že v několika posledních dnech před elektromyografickým vyšetřením žalobce provedeným dne 9. 12. 2013 nebyl žalobce vystaven vlivům, které způsobují nebo zhoršují syndrom karpálního tunelu. Učiněný nález je tedy v plném souladu s představou (posiluje stanovisko o její správnosti), že v žalované organizaci (kde byl žalobce zaměstnán od dne 1. 12. 2013) nebyl žalobce vystaven vlivům, které mohou způsobit vznik nebo rozvoj syndromu karpálního tunelu vpravo.). Z téhož důvodu není podstatné, že žalobce již před 2. 12. 2013 pracoval u žalované na dohody o provedení práce v letech 2012 a 2013, protože u žalované nebyl vystaven vlivům, které mohou způsobit vznik nebo rozvoj syndromu karpálního tunelu vpravo.

14. Odvolací soud se naopak ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že tvrzení žalované o tom, že žalobce při uzavírání pracovní smlouvy jednal v rozporu s dobrými mravy, je nedůvodné. Jak správně uvedl okresní soud, námitka, že žalobce změnil zaměstnání, aby dosáhl na odstupné, nemůže obstát už jen proto, že žalovaný u předchozího zaměstnavatele pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, čehož si byl vědom, a za takové situace bylo snadnější dosáhnout odstupného u přechozího zaměstnavatele než u žalované. Stejně tak mohla být pohnutkou žalobce ke změně zaměstnavatele skutečnost, že u žalované nebyla době, kdy žalobce s žalovanou pracovní poměr uzavíral práce svářeče z hlediska lokální svalové zátěže zařazena do příslušné kategorie a mohl by tak pracovat v rámci své profese i nadále. U žalobce nebyla v době, kdy uzavíral s žalovanou pracovní smlouvu, nemoc z povolání zjištěna (lékařský posudek byl vydán dne 31. 1. 2024 se zjištěním nemoci z povolání ke dni 9. 12. 2013), a proto nemohl žalovanou uvést v omyl o svém zdravotním stavu. Bylo na žalované, aby ve smyslu § 103 odst. 1 zákoníku práce nepřipustila výkon práce, jejíž náročnost neodpovídá zdravotní způsobilosti zaměstnance (žalobce). Pokud žalovaná v té době neměla práci svářeče zařazenou z hlediska lokální svalové zátěže do žádné kategorie, pak žalobce, i kdyby trpěl touto nemocí z povolání, nemohl uvést žalovanou v žádný omyl ohledně svého zdravotního stavu ve vztahu k vykonávané práci svářeče. Námitku relativní neplatnosti pracovní smlouvy vznesenou žalovanou proto okresní soud správně shledal jako nedůvodnou.

15. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla plně procesně úspěšná a byly by jí proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení v celkové výši 31 310,50 Kč (9 171,80 Kč + 4 146 Kč + 13 358,40 Kč + 4 634,30 Kč).

17. Náklady řízení před okresním soudem ve výši 9 171,80 Kč spočívají v úkonech právní služby – příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření k předžalobní výzvě, sepis vyjádření k žalobě a 1 000 Kč podle § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (z punkta 5 000 Kč před rozšířením žaloby), –2x účast u jednání (8. 12. 2015, 18. 8. 2015) a 1 540 Kč podle § 7 bod 5 téže vyhlášky (z punkta 11 000 Kč po rozšířením žaloby), příslušného počtu režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

18. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, což se týká podání žalované ze dne 6. 1. 2016.

19. Náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 4 146 Kč spočívají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a v úkonech právní služby – sepis odvolání a účast u jednání a 1 540 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (z punkta 11 000 Kč), příslušného počtu režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

20. Náklady řízení znovu před okresním soudem ve výši 13 358,40 Kč spočívají v úkonech právní služby – sepis vyjádření dne 26. 2. 2024 a 5x účast u jednání (18. 10. 2019, 16. 10. 2020, 26. 1. 2024, 12. 3. 2024, 30. 5. 2024) a 1 540 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., příslušného počtu režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

21. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu za vyjádření týkající se toliko dokazování, což se týká podání žalované ze dne 8. 3. 2018 a 11. 4. 2020, kdy toliko sděluje se ztotožňuje se závěry znaleckých posudků.

22. Žalovaná se domáhala náhrady zálohu za náklady důkazu ve výši 3 000 Kč dle § 141 odst. 1 o. s. ř., avšak žalovaná tuto zálohu na účet okresního soudu nesložila (viz podání žalované ze dne 20. 1. 2016).

23. Náklady řízení znovu před odvolacím soudem ve výši 4 634,30 Kč spočívají v úkonech právní služby – sepis odvolání a účast u jednání a 1 540 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., režijního paušálu po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve znění do 31. 12. 2024, režijního paušálu po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve znění od 1. 1. 2025 a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

24. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, což se týká podání žalované ze dne 17. 1. 2025.

25. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzal v souladu § 150 o. s. ř. v úvahu, že žalovaná neměla práci svářeče, kterou žalobce u ní vykonával, tzv. kategorizovanou na lokální svalovou zátěž, a zřejmě by v takovém případě nemuselo k projednávanému sporu dojít, protože žalobce měl (mohl mít) legitimní očekávání, že odpovědným zaměstnavatelem je žalovaná, když v době zjištění nemoci z povolání byl zaměstnancem žalované. Odvolací soud se dále v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1391/07 zabýval otázkou, zda nepřiznání části náhrady nákladů řízení citelně nepoškodí žalovanou, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť se jedná o úspěšnou firmu ve svém oboru (aspoň se tak prezentuje – viz https://www.komaindustry.cz/o-nas/) a nepřiznaná částka (15 655,25 Kč), byť není zanedbatelná, tak nemůže žalované způsobit finanční problémy takového rázu, aby ohrozily další existenci či rozvoj této firmy. Proto odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši jedné poloviny účelně vynaložených nákladů řízení.

26. Celkové náklady řízení žalované činí 31 310,50 Kč, z toho pak je 15 655,25 Kč, proto v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit takto stanované náklady řízení k rukám zástupce žalované, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

27. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v průběhu řízení před soudy, bylo rozhodnuto výrokem III. rozsudku jednak v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř., když vůči žalobci, jako zcela procesně neúspěšnému, by stát (Okresní soud v Karviné) měl právo na náhradu nákladů řízení za vypracované znalecké posudky a svědečné, který již zaplatil, avšak žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků resp. nákladů státu za řízení (usnesení okresního soudu č. j. 24 C 48/2015-235 ze dne 8. 6. 2020), a jednak v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení plně procesně neúspěšný a nebyly mu proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení, není tak žalovaná povinna zaplatit státu náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta (usnesení okresního soudu č. j. 24 C 48/2015-235 ze dne 8. 6. 2020), a proto stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení