16 Co 236/2021-181

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2021, č. j. 85 C 322/2020-137, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], potvrzuje.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u okresního soudu dne [datum] domáhal po žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán u žalované v pracovním poměru po dobu 39 let, a to naposledy jako„ specialista“. Jeho pracovní místo bylo zrušeno opatřením generálního ředitele s účinností od [datum]. K ukončení pracovního poměru ke dni [datum] došlo na základě výpovědi žalované podle § 52 písm. c) zákoníku práce Dohodou o smluvní mzdě ze dne [datum] (ve znění následně uzavřených dodatků) byl mezi účastníky sjednán smluvní mzdový tarif ve výši [částka] měsíčně a dále roční odměna ve výši 60 % ročního smluvního mzdového tarifu. Výplata roční odměny byla podle této dohody vázána na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“, a to v rozsahu 70 % roční odměny. Z výroční zprávy žalované za rok 2017 vyplývá, že„ plán hospodářského výsledku na rok 2017 byl překročen o 1,0 %“. Účetní závěrka žalované za rok 2017 byla jediným akcionářem společnosti schválena dne [datum]. Dne [datum] byla uzavřena mezi žalovanou na straně jedné a [anonymizováno] organizací [anonymizována dvě slova] [ulice] montáže na straně druhé dohoda o výplatě odměn za podíl na hospodářských výsledcích, v jejímž čl. III. bylo sjednáno, že„ doplatek ročních odměn za podíl na dosažených HV roku 2017 do výše 100 % celkového nároku dle KS bude vyplacen do konce roku 2018“ Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vznikl žalobci nárok na roční odměnu za rok 2017, která je vázána na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“. V prosinci 2017 byla žalobci vyplacena záloha na roční odměnu, a to ve výši [částka]. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je výpočet roční odměny vázané na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ následující: 60 % ročního smluvního mzdového tarifu ve výši [částka] (tj. z částky [částka]) = [částka], 70 % roční odměny (tj. 70 % z částky [částka]) = [částka] [částka] minus zaplacená záloha [částka] = [částka]. V podání ze dne [datum] žalobce dále uvedl, že roční odměna byla v rozhodném období sjednána rovněž v kolektivní smlouvě, která nestanoví, že by podmínkou výplaty roční odměny při splnění hospodářských výsledků na 100 a více procent bylo rozhodnutí představenstva o výši odměny, proto se jedná o nárokovou složku mzdy. S ohledem na ustanovení § 4a odst. 1 zákoníku práce je třeba v tomto směru aplikovat příslušné ustanovení kolektivní smlouvy. Rovněž v praxi bylo obvyklé, že roční odměna byla zaměstnancům žalované při splnění hospodářských výsledků vyplácena bez rozhodnutí představenstva o výši odměny. Co se týče„ rozdělení roční odměny“, tak žalobce u jednání dne [datum] uvedl, že vychází z dohody o smluvní mzdě, která je pro něj výhodnější, jelikož podle ní je 70 % roční odměny navázáno na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“, zatímco u kolektivní smlouvy je na toto kritérium navázáno pouze 60 % roční odměny. V dalším podání ze dne [datum] žalobce zdůraznil, že o tom, že se jedná o nárokovou složku mzdy, svědčí to, že pro tuto část roční odměny byly stanoveny zcela konkrétní předpoklady, resp. za rozhodující kritérium bylo v praxi považováno splnění plánu hospodářského výsledku za příslušný kalendářní rok před zdaněním, jak vyplývá mj. z obsahu zveřejňovaných výročních zpráv společnosti. V letech 2007, 2008, 2009, 2010, 2012 a 2015 žalobci roční odměny vyplaceny byly, zatímco za roky 2011, 2013, 2014 a 2016, kdy tento ukazatel podle výročních zpráv dosažen nebyl, k vyplacení ročních odměn nedošlo. K doplacení ročních odměn za rok 2017 nedošlo z toho důvodu, že v říjnu 2018 došlo s ohledem na zhoršení hospodářských výsledků v průběhu roku 2018 ke změnám v představenstvu žalované, přičemž nové vedení společnosti se„ odklonilo od předchozí dlouholeté praxe“ při výkladu ujednání o roční odměně v kolektivní smlouvě a v individuálních dohodách o smluvní mzdě.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné, přičemž v prvotním vyjádření k žalobě namítala, že v čl. II. dohody o smluvní mzdě byly stanoveny další podmínky pro vznik nároku na roční odměnu. Roční odměna tak nebyla odvislá pouze od plnění stanovených úkolů, ale závisela též na rozhodnutí představenstva o výši přiznané odměny. Za rok 2017 představenstvo žádné takové rozhodnutí nepřijalo, proto žalobci nárok na roční odměnu vůbec nevznikl. Nadto ani kritérium„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ v roce 2017 ve skutečnosti naplněno nebylo. Ve vyjádření ze dne [datum] žalovaná uvedla, že nikdy netvrdila, že odměna vázána na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ není odměnou nárokovou; o tom spor vůbec není. Kolektivní smlouva pojem„ plánované hospodářské úkoly a finanční výsledky“ blíže nespecifikuje. Žalovaná má za to, že tento pojem (použitý v množném čísle) nelze vyložit tak, že zahrnuje pouze jediný (žalobcem vybraný) ukazatel, a to„ hospodářský výsledek před zdaněním“. Z reportu hospodářských výsledků za rok 2017 (viz email [titul] [příjmení] ze dne [datum]) je zřejmé, že kritéria pro vznik nároku na roční odměnu splněna nebyla, neboť u žalované bylo plánováno (a sledováno) více ekonomických ukazatelů, přičemž zdaleka ne všechny byly naplněny podle stanoveného plánu.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení zamítl a žalovanou zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám zástupce žalobce.

4. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 109 a násl. zákoníku práce a dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Předně se zabýval otázkou, zda„ má vycházet z kolektivní smlouvy anebo individuální dohody o smluvní mzdě“. Pro žalobce je dle okresního soudu výhodnější posouzení nároku podle kolektivní smlouvy, jelikož podle ní nárok na roční odměnu vzniká bez dalšího splněním hospodářských výsledků žalovaného na 100 a více procent, kdežto podle dohody o smluvní mzdě rozhoduje o výši roční odměny představenstvo žalované. Také procentuální rozdělení roční odměny podle kolektivní smlouvy na 60 % podle„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ a na 40 % podle„ plnění individuálních úkolů stanovených představenstvem a.s. nebo generálním ředitelem“ je pro žalobce výhodnější než rozdělení podle dohody o smluvní mzdě v poměru 70 % a 30 %, neboť plnění individuálních úkolů je podmíněno pouze výsledky daného zaměstnance (jeho iniciativou, nasazením apod.), nikoliv firmy jako celek. Okresní soud konstatoval, že v kolektivní smlouvě ani v dohodě o smluvní mzdě nejsou definovány pojmy„ hospodářské úkoly“ nebo„ finanční výsledky“ anebo„ hospodářské výsledky“. Pro účely výkladu těchto pojmů je proto třeba vycházet z praxe (zvyklosti), která u žalované panovala v rozhodném období, tj. v roce 2017 a dříve. Z výpovědí bývalých členů představenstva žalovaného ([titul] [jméno] [příjmení], [titul] [příjmení] [příjmení], [titul] [příjmení] [příjmení]) vyplývá, že rozhodujícím ukazatelem pro nárok na roční odměnu vázanou na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky v rozhodném období byl hospodářský výsledek před zdaněním, což nezpochybnili ani noví (současní) členové představenstva žalované ([titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]), kteří měli (mají) jiný názor na výklad kolektivní smlouvy, resp. dohody o smluvní mzdě. Skutečnost, že tímto rozhodujícím ukazatelem byl hospodářský výsledek před zdaněním, vyplývá též ze svědecké výpovědi předsedy odborové organizace působící u žalované [jméno] [příjmení] Okresní soud nezpochybňoval názor nových (současných) členů představenstva žalované, že systém odměňování byl nadále neudržitelný a že je třeba vycházet pro nárok na roční odměnu vázanou na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky ze všech ekonomických ukazatelů (zejména ze zisku po zdanění), avšak řečeno sportovní terminologií,„ pravidla hry není možné měnit v průběhu hry“, případně dokonce„ po skončení hry“. Nadto hlavním důvodem„ rozhodnutí“ žalované o tom, že odměny za rok 2017 nebudou zaměstnancům doplaceny, byla skutečnost, že žalovaná neměla po zdanění dostatek finančních prostředků na výplatu těchto odměn. Okresní soud uzavřel, že žalobci za žalované období vznikl nárok na roční odměnu vázanou na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky podle kolektivní smlouvy, neboť výsledek hospodaření žalované za rok 2017 před zdaněním dosáhl [částka] [částka]. Kč, čímž byl plán překročen o 1,0 %. Nad rámec okresní soud dodal, že žalobci by vznikl nárok na roční odměnu vázanou na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ i podle dohody o smluvní mzdě, protože praxe u žalované byla taková, že odměna byla zaměstnancům při splnění ukazatele hospodářského výsledku před zdaněním vyplácena bez toho, že by představenstvo o výši roční odměny rozhodovalo. Výpočet roční odměny vázané na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ je následující: 60 % ročního smluvního mzdového tarifu ve výši [částka] (tj. z částky [částka]) = [částka], 60 % roční odměny (tj. 60 % z částky [částka]) = [částka], což po odečtení zaplacené zálohy [částka] představuje doplatek ve výši [částka]. Ve zbývající části (tj. ohledně zaplacení částky [částka] s příslušenstvím) okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti zamítavému výroku II a závislému výroku o nákladech řízení, podal odvolání žalobce, který namítal, že okresní soud nesprávně posoudil otázku, zda a v jakém rozsahu je třeba vycházet z kolektivní smlouvy nebo dohody o smluvní mzdě. Dle žalobce je třeba aplikovat ustanovení obou„ dokumentů“, a to vždy jen ta, která jsou v tom kterém konkrétním případě pro žalobce jako zaměstnance výhodnější. Pouze takový postup je v souladu s ustanovením § 18 zákoníku práce a základními zásadami pracovněprávních vztahů. Co se týče poměru, jakém je roční odměna závislá na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ a jakém je závislá na„ plnění individuálních úkolů stanovených představenstvem a.s. nebo generálním ředitelem“ je pro žalobce výhodnější ujednání obsažené v dohodě o smluvní mzdě. Nadto okresní soud opomenul, že v kolektivní smlouvě i dohodě o smluvní mzdě sice byla roční odměna rozdělena na dvě části, ovšem v praxi nebylo ve skutečnosti mezi těmito složkami roční odměny prakticky vůbec rozlišováno a v naprosté většině případů byla zaměstnancům poskytnuta roční odměna v plné, tj. 100 % výši, a to za splnění jediného předpokladu, že byl splněn plánovaný hospodářský výsledek. Tuto skutečnost potvrdili [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] a svědčí o ní i skutečnost, že žalobci byla v rámci výplaty mzdy za listopad 2017 vyplacena záloha na roční odměnu ve výši odpovídající jedné třetině celé odměny (tj. z obou složek roční odměny dohromady), jakož i dohoda uzavřená mezi žalovanou a odborovou organizací dne [datum]. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalovanou zavázal zaplatit mu další částku [částka] s příslušenstvím.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že v části napadené žalobcem je rozsudek okresního soudu věcně správný. Žalovaná sice nesouhlasí s tím, že žalobci nárok na roční odměnu vázanou na splnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky za rok 2017 vůbec vznikl, nicméně názoru okresního soudu, že pro žalobce je výhodnější ujednání v kolektivní smlouvě než v individuální dohodě o smluvní mzdě, nelze v obecné rovině nic vytknout. Není přípustné, aby ze dvou samostatných právních jednání byly vybírány vždy jen "třešničky na dortu“. Pokud dohoda o smluvní mzdě upravila práva žalobce týkající se roční odměny méně příznivě než kolektivní smlouva, je dohoda o smluvní mzdě v celé této části neplatná. Není pravdou, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že ve skutečnosti nebylo mezi výše uvedenými dvěma složkami roční odměny rozlišováno.

7. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícímu výroku I a závislému výroku o nákladech řízení, podala odvolání rovněž žalovaná, která namítala, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud považoval za klíčový pro posouzení vzniku nároku na odměnu za rok 2017 výklad pojmů„ hospodářské úkoly“,„ finanční výsledky“ a„ hospodářské výsledky“. Žalovaná ovšem vytýkala okresnímu soudu, že„ automaticky“ vycházel z předpokladu, že zaměstnancům byly do roku 2017 vypláceny roční odměny do roku 2017 podle kolektivní smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalovaná rovněž za to, že posouzení otázky, zda byl nebo nebyl dosažen plánovaný hospodářský výsledek před zdaněním, vyžaduje vyhodnocení, které nemůže učinit nikdo jiný než žalovaná, resp. její statutární orgán, tj. představenstvo. Z provedeného dokazování je přitom zřejmé, že představenstvo žalované se tímto hodnocením nikdy nezabývalo. Naopak z něj vyplývá, že výplata odměn byla vždy odvislá toliko od rozhodnutí tehdejšího předsedy představenstva a generálního ředitele [titul] [příjmení], který potvrdil, že sám rozhodoval o tom, zda některým úsekům či konkrétním zaměstnancům odměnu poníží s přihlédnutím k tomu, jak byl či nebyl spokojen s jejich prací, ačkoli tato kritéria kolektivní smlouva vůbec neznala. S ohledem na výše uvedené není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl okresní soud k závěru, že zaměstnancům byly do roku 2017 vypláceny roční odměny do roku 2017 podle kolektivní smlouvy. Pojem„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“ (použitý v množném čísle, tj. minimálně o dvou parametrech) nelze výkladem zúžit tak, že zahrnuje pouze jediný ukazatel, a to„ hospodářský výsledek před zdaněním“. Okresní soud při výkladu tohoto pojmu v rozporu s ustanovením § 555 a § 556 o. z. vyšel pouze z údajné předchozí praxe s tím, že z výpovědí bývalých členů představenstva žalovaného vyplývá, že rozhodujícím ukazatelem pro nárok na roční odměnu vázanou na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky v rozhodném období byl hospodářský výsledek před zdaněním. Takový závěr ovšem z provedených důkazů nevyplývá, neboť takto kategoricky prezentoval tento názor pouze [titul] [příjmení], zatímco [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] neopomněli, že kritérií bylo více. Závěr, že rozhodujícím kritériem je pouze hospodářský výsledek před zdaněním, vede k absurdním závěrům. V takovém případě by totiž žalovaná byla povinna vyplatit roční odměny i tehdy, pokud by dosáhla (byť plánovaného) záporného hospodářského výsledku, tj. ztráty. Okresní soud přiznal úrok z prodlení nesprávně již od [datum] Kolektivní smlouva stanoví, že přiznaná odměna bude vyplacena nejpozději v měsíci následujícím po měsíci, kdy byly hospodářské výsledky auditovány a schváleny valnou hromadou společnosti. Hospodářské výsledky (tj. účetní závěrka) za rok 2017 byla schválena valnou hromadou, resp. jediným akcionářem dne [datum], proto se žalovaná mohla případně dostat do prodlení až od [datum]. U odvolacího jednání žalovaná dodala, že kolektivní smlouva, ze které vycházel okresní soud, byla uzavřena až v roce 2017, proto je z hlediska jejího výkladu nepodstatná předchozí praxe při výplatě ročních odměn. Za této situace je třeba naopak při výkladu kolektivní smlouvy přihlížet k tomu, jaký význam přikládali předmětnému ujednání„ noví“ členové představenstva [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím zamítl.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované zdůraznil, že argumentace žalované, že roční odměny do roku 2017 nebyly vypláceny podle kolektivní smlouvy, nýbrž byly závislé toliko na rozhodnutí tehdejšího předsedy představenstva a generálního ředitele [titul] [příjmení], je ryze účelová, ba až absurdní. Žalobce v tomto směru poukázal naopak na dohodu o výplatě odměn uzavřenou mezi žalovanou a odborovou organizací dne [datum] Okresní soud podle názoru žalobce správně zjistil, že nové vedené společnosti se odklonilo od předchozí dlouholeté praxe a že skutečným důvodem, proč zaměstnanci neobdrželi doplatek odměny za rok 2017, byly špatné ekonomické výsledky společnosti v roce 2018. Tvrzení žalované, že rozhodujícím kritériem je hospodářský výsledek po zdanění, nemá oporu v provedeném dokazování. Nelze připustit, aby žalovaná využila případných výkladových nejasností ve svůj prospěch.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce i žalované proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř.

10. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 3 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

11. Odvolací soud v souladu s ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování dohodou o smluvní mzdě ze dne [datum], ze které okresní soud neučinil žádná skutková zjištění. Odvolací soud přitom zjistil, že mezi účastníky byla již dne [datum] uzavřena smlouva upravující podmínky odměňování žalobce, která byla v podstatě obsahově totožná (až na výši tzv. měsíčního mzdového tarifu) jako dohoda o smluvní mzdě, jež byla mezi účastníky uzavřena dne [datum]. Účastníci se v ní dohodli na smluvním mzdovém tarifu [částka] měsíčně a roční odměně, s tím, že (doslovně citováno)„ smluvní mzdový tarif je základem pro stanovení výše roční odměny, jejíž výše činí 60 % ročního smluvního mzdového tarifu (celková maximální roční odměna). Výplata odměny je vázána na: a) plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky, a to v rozsahu 70 % roční odměny; b) plnění individuálních úkolů stanovených představenstvem a.s. nebo generálním ředitelem, a to v rozsahu 30 % roční odměny. O výši přiznané roční odměny rozhodne představenstvo společnosti po schválení hospodářských výsledků za hodnocený rok“.

12. Odvolací námitky žalované týkající se správnosti zjištěného skutkového stavu nejsou důvodné. Skutkové zjištění soudu prvního stupně - že dlouholetá praxe u žalované před sporným rokem 2017 týkající se ročních odměn byla taková, že za„ rozhodující“ ukazatel pro vyplacení roční odměny vázané na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky byl považován hospodářský výsledek před zdaněním za příslušný kalendářní rok - má rovněž oporu v provedeném dokazování. [titul] [příjmení] ve své výpovědi jednoznačně uvedl, že taková praxe panovala u žalované od roku 2006. Uvedenou skutečnost shodně potvrdili i [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení], kteří sice připustili, že plánovaných (a sledovaných) ukazatelů bylo více, nicméně to nic nemění na tom, že v praxi byla výplata roční odměny vázána pouze na splnění plánu jednoho z těchto ukazatelů, a to výsledku hospodaření před zdaněním. Odvolací soud neshledal ve shodě se soudem prvního stupně žádný důvod k pochybnostem o věrohodnosti těchto výpovědí. Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů odpovídajícím způsobem zohlednil, že existenci zmiňované praxe nezpochybnili ani stávající členové představenstva [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení], kteří se vyjadřovali zejména k tomu, z jakých důvodů považovali dosavadní systém odměňovaní za neudržitelný.

13. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na mzdu (resp. nároku na složku mzdy označenou jako roční odměna) za rok 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ o. z.“).

14. Odvolací soud předně shledal důvodnou odvolací námitku žalobce, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku, zda a v jakém rozsahu„ je třeba vycházet z kolektivní smlouvy nebo dohody o smluvní mzdě“.

15. Podle § 307 odst. 2 zákoníku práce obsahuje-li smlouva nebo vnitřní předpis úpravu mzdových nebo platových práv a ostatních práv v pracovněprávních vztazích, podle kterých má zaměstnanci příslušet více stejných práv, přísluší mu jen jedno takové právo, a sice to, které zaměstnanec určí.

16. Pokud vznikne zaměstnanci mzdové, platové nebo ostatní právo na totéž plnění ze smlouvy nebo vnitřního předpisu, náleží zaměstnanci právo na totéž plnění pouze jednou. Rozhodnutí, o které konkrétní právo se jedná, náleží zaměstnanci. V případě absence jeho projevu vůle je tímto právem právo na nejvyšší plnění stejného druhu.

17. V daném případě byla tzv. roční odměna vázána na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky upravena jak v kolektivní smlouvě ze dne [datum], tak i v individuální dohodě o smluvní mzdě ze dne [datum], proto záviselo toliko na rozhodnutí žalobce, zda bude uplatňovat právo na tuto roční odměnu podle kolektivní smlouvy nebo dohody o smluvní mzdě. Žalobce přitom ve smyslu § 307 odst. 2 zákoníku práce určil, že požaduje roční odměnu vázánou na plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky podle individuální dohody o smluvní mzdě ze dne [datum] ve výši 70 % celkové maximální roční odměny. Ostatně podle dohody o smluvní mzdě vzniká žalobci u této složky roční odměny právo na vyšší plnění než podle kolektivní smlouvy, podle které toto plnění činilo pouze 60 % celkové maximální roční odměny. Skutečnost, že dohoda o smluvní mzdě na rozdíl od kolektivní smlouvy stanovila, že o výši přiznané roční odměny rozhodne představenstvo po schválení hospodářských výsledků za hodnocený rok, je pro posouzení této otázky bezvýznamná (viz níže bod 28).

18. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle § 109 odst. 2 zákoníku práce mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Podle § 109 odst. 4 zákoníku práce mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

19. Podle § 113 odst. 1 zákoníku práce mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak.

20. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákoníku práce - především v kolektivní smlouvě, v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, není však také vyloučeno, aby mzda byla stanovena nebo určena„ jednostranným opatřením zaměstnavatele“, a to vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem. Pro sjednání, stanovení nebo určení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 zákoníku práce), případně nesmí být nižší než příslušná nejnižší úroveň zaručené mzdy (srov. § 112 zákoníku práce); v ostatním zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil vnitřním předpisem nebo určil mzdovým výměrem) podle své úvahy (mzdu lze sjednat (stanovit nebo určit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.

21. Ustálená judikatura k problematice sporů o zaplacení mzdy zaujala již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2005), že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele.

22. Při úvaze o této mzdové složce je třeba mít rovněž na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od zcela obecně postulovaného příslibu odměn, kupř. za„ dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše prémie přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. Zatímco v prvním případě je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance, jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Ve druhém případě platí, že jsou-li reálné předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance (odborného útvaru) o přiznání prémie jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005).

23. Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska rozlišení, zda požadované plnění představuje tzv. nárokovou nebo nenárokovou složku mzdy, je podstatné, v jaké míře konkrétnosti byly stanoveny předpoklady, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. V případě stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše prémie přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu, se jedná o nárokovou složku mzdy, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance (odborného útvaru) o přiznání prémie jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám.

24. V projednávané věci byly tyto předpoklady v dohodě o smluvní mzdě ze dne [datum] stanoveny tak, že výplata odměny v rozsahu 70 % celkové maximální roční odměny je vázána na„ plnění plánovaných hospodářských úkolů a finanční výsledky“. Jelikož mezi účastníky byl sporný obsah tohoto ujednání, resp. pojmu„ hospodářské úkoly a finanční výsledky“, zabýval se soud prvního stupně správně výkladem projevu vůle, který se řídí následujícími zákonnými pravidly.

25. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „ praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit„ k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije„ výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

26. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

27. Při výkladu použitého výrazu (slovního spojení)„ hospodářské úkoly a finanční výsledky“ a tedy zjišťování společného úmyslu jednajících stran při uzavření dohody o smluvní mzdě ze dne [datum] je proto třeba i v posuzovaném případě přihlédnout primárně k „ praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. V tomto směru bylo prokázáno, že účastníci v podstatě obsahově totožnou smlouvu uzavřeli již dne [datum], přičemž žalovaná jak před uzavřením obou smluv, tak i následně po jejich uzavření dala najevo, že za„ rozhodující“ ukazatel pro vyplacení roční odměny považuje splnění plánu hospodářského výsledku před zdaněním za příslušný kalendářní rok, protože právě od splnění tohoto ukazatele se od roku 2006 fakticky odvíjela výplata této sporné složky mzdy nejen žalobce, ale i dalších zaměstnanců žalované. Za použití hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. lze dospět k závěru, že skutečným společným úmyslem účastníků při uzavření dohody o smluvní mzdě ze dne [datum] bylo vázat spornou část odměny (v rozsahu 70 % celkové maximální roční odměny) na splnění jediného předpokladu, a to splnění plánu hospodářského výsledku před zdaněním za příslušný kalendářní rok. Námitka žalované, že z hlediska výkladu projevu vůle není podstatná předchozí praxe při výplatě ročních odměn, protože kolektivní smlouva, ze které vycházel okresní soud, byla uzavřena až v roce 2017, není případná, neboť totožné slovní spojení bylo použito jak v kolektivní smlouvě, tak minimálně v obou dohodách o smluvní mzdě. Na rozdíl od žalované má odvolací soud za to, že naznačenému závěru výkladu projevu vůle s ohledem na výše uvedené okolnosti citovaná zákonná pravidla nebrání, přestože ve sporném slovním spojení byl ve dvou případech použit plurál (hospodářské úkoly a finanční výsledky), což na první pohled může evokovat, že roční odměna má být vázána na splnění minimálně dvou a více předpokladů.

28. Jelikož předpoklad, který musí být splněn, aby žalobce mohl tuto mzdovou složku obdržet, byl stanoven v dohodě o smluvní mzdě ze dne [datum] naprosto konkrétním a objektivně verifikovatelným způsobem (porovnání plánu a skutečně dosaženého výsledku hospodaření společnosti před zdaněním), stejně tak jako výše odměny (konkrétní procentní část z celkové maximální roční odměny, odvozené rovněž z konkrétní procentní částí ročního mzdového tarifu), je zjištění výše této části mzdy již jen věcí („ pouhého“) aritmetického výpočtu. Jedná se tedy nepochybně o tzv. nárokovou složku mzdy.„ Rozhodnutí představenstva o výši přiznané roční odměny po schválení hospodářských výsledků za hodnocený rok“, které předpokládá dohoda o smluvní mzdě, proto v daném případě z povahy věci představuje jen formální stvrzení uvedeného předpokladu, nikoliv reálný předpoklad sám. Plán hospodářského výsledku před zdaněním za rok 2017 byl splněn (byl překročen o 1%), žalobci proto vznikl nárok na roční odměnu ve výši [částka] (základem pro výpočet je 60 % z ročního smluvního mzdového tarifu (tj. z částky [částka] - 12 měsíců po [částka]), což představuje celkovou maximální roční odměnu [částka], 70 % z částky [částka] pak činí [částka]). Po odečtení zaplacené zálohy [částka] má žalovaná povinnost zaplatit žalobci doplatek sporné části roční odměny ve výši [částka]. Soud prvního stupně ovšem žalobci přiznal toliko částku [částka], proto odvolací soud žalovanou zavázal zaplatit žalobci dalších [částka].

29. Odvolací soud shledal důvodnou odvolací námitku žalované, týkající se nesprávného posouzení počátku prodlení. Dohoda o smluvní mzdě ze dne [datum] stanoví (ostatně shodně jako kolektivní smlouva) splatnost této složky mzdy tak, že roční odměna„ bude vyplacena nejpozději v měsíci následujícím po měsíci, kdy byly hospodářské výsledky auditovány a schváleny valnou hromadou společnosti“. Jelikož hospodářské výsledky, tj. účetní závěrka za rok 2017 byla schválena valnou hromadou, resp. jediným akcionářem dne [datum], roční odměna vázána na splnění plánovaného výsledku hospodaření před zdaněním za rok 2017 byla splatná nejpozději do [datum] a v prodlení se proto žalovaná ocitla až od [datum], nikoli od [datum], jak uvedl nesprávně soud prvního stupně.

30. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, a v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], shledal jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou, naopak v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení.

31. S ohledem na částečnou změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. opětovně i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť došlo ke změně výsledku sporu. Žalobce měl ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. neúspěch jen v poměrně nepatrné části, proto má vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Tato částka představuje odměnu za 12 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastupování, za sepis předžalobní výzvy ze dne [datum], sepis žaloby, spis vyjádření ze dne [datum], účast u jednání dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], 2 úkony za účast u jednání dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], 2 úkony za účast u jednání dne [datum] a účast u jednání dne [datum]) po [částka] podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 12 režijních paušálů po [částka] podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, náhradu za ztrátu času v rozsahu 20 půlhodin po [částka] podle § 14 citované vyhlášky a cestovní náhrady ve výši [částka] (za čtyři cesty k jednáním osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 9,27 l nafty na 100 km, cena paliva [částka], sazba základní náhrady za 1 km jízdy [částka], ujeto z [obec] do [obec] a zpět 334 km ke každému jednání), tj. celkem [částka]. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši [částka], neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady řízení žalobce dále spočívaly v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši [částka] a osobních cestovních náhradách ve výši [částka] (za tři cesty k jednáním osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 3,8 l nafty na 100 km, cena paliva [částka], sazba základní náhrady za 1 km jízdy [částka], ujeto z [obec] do [obec] a zpět ke každému jednání 724 km). Odvolací soud oproti vyúčtování nepřiznal odměnu za sepis závěrečného návrhu ze dne [datum], neboť písemný závěrečný návrh nemá charakter písemného podání soudu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Písemný závěrečný návrh není ničím jiným než prostředkem k zajištění přesné protokolace či usnadnění protokolace závěrečného návrhu zástupce účastníka. Naopak nad rámec vyúčtování přiznal za účast u jednání ve dnech [datum] a [datum] vždy po dvou úkonech právní služby, neboť délka jednání přesáhla v obou případech 2 hodiny.

32. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka], které představují odměnu za tři úkony právní služby (sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání dne [datum]) po [částka] podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tři režijní paušály po [částka] podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, náhradu za ztrátu času v rozsahu 5 půlhodin po [částka] podle § 14 citované vyhlášky a cestovní náhrady ve výši [částka] (za cestu k jednání osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 9,27 l nafty na [částka], cena paliva [částka], sazba základní náhrady za 1 km jízdy [částka], ujeto z [obec] do [obec] a zpět 334 km), tj. celkem [částka]. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši [částka], neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady odvolacího řízení žalobce dále spočívaly v zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši [částka].

33. Odvolací soud proto žalovanou zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [částka] ([částka] + [částka]).