16 Co 236/2024 - 86

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Anonymizováno], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: “[Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 589 395 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. června 2024, č. j. 15 C 22/2023-58[Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 516,19 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [Jméno advokáta A], sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 10. 10. 2023 se domáhal žalobce po žalované zaplacení částky 589 395 Kč s příslušenstvím jako odstupného podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako horník od 7. května 2014 na území České republiky a pracovní poměr mezi účastníky skončil z důvodu ohrožení nemocí z povolání dne 30. 6. 2023. Žalobce tak má nárok na odstupné, které mu žalovaná nezaplatila. Při výpočtu odstupného vyšel žalobce z výdělku ve výši 49 116 Kč, který odpovídá skutečné hrubé měsíční mzdě žalobce. Žalobce totiž od žalované pobíral nejen mzdu, ale i tzv. delegacje ve výši cca 10 000 Kč měsíčně. Tyto tzv. delegacje byly součástí mzdy za vykonanou práci, i když byly formálně pojmenovány jinak.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, kdy především vznesla námitku nepříslušnosti českého soudu k projednání věci, protože sjednaným místem výkonu práce bylo sídlo žalované v [Anonymizováno] republice, místně i věcně příslušným soudem je tedy soud v [Anonymizováno]. Dále žalovaná namítala, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle [Anonymizováno] práva, které nespojuje s výpovědním důvodem (ohrožení nemocí z povolání) nárok na odstupné. Pokud jde o tzv. delegacje (cestovní náhrady), žalovaná poukázala na rozhodnutí Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj ze dne 6. 4. 2022 a 14. 12. 2022, kdy správce daně došel v rámci kontroly ke zjištění, že žalovaná skutečně poskytovala cestovní náhrady. Tyto náhrady proto nelze započítávat do mzdy za vykonanou práci.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovanou zaplatit žalobci 589 395 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se nejprve zabýval mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Karviné a námitku mezinárodní nepříslušnosti tohoto soudu pravomocně zamítl usnesením č. j. 15 C 22/2023-44 ze dne 16. 4. 2024. Dále se okresní soud zabýval otázkou rozhodného práva pro posouzení této věci a dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo České republiky. V projednávané věci nebyla původně v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 2014 volba práva provedena. Žalobce je [Anonymizováno] státním příslušníkem, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle [Anonymizováno] práva, pracovní smlouva byla sepsána v [Anonymizováno] jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v [Anonymizováno]. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru výhradně v České republice. Až dne 9. 3. 2023 účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit polským právem. Dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit [Anonymizováno] právem, okresní soud pokládá za neplatnou. Ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání, protože téhož dne (1. 3. 2023) byl vydán lékařský posudek, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z důvodů ohrožení nemocí z povolání. Bylo tedy zřejmé, že žalobce dále nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ustanovení § 67 zákoníku práce. Vzhledem k neplatnosti dohody o volbě rozhodného práva se použije podle článku 8 odst. 2 Nařízení Řím I. právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, to je právo České republiky. Okresní soud proto projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023. Žalobce pobíral od žalované mzdu, která byla vyčíslena ve mzdovém listu, byla zdaněna podle českých právních předpisů a také z ní byly odvedeny příslušné zákonné odvody. Dále byly žalobci vypláceny každý měsíc tzv. delegacje. Tyto částky žalovaná žalobci vyplácela v čistém přímo na jeho účet, aniž byly evidovány v jeho mzdovém listu. Žalovaná tvrdila, že tzv. delegacje je nutno pokládat výhradně za cestovní náhrady, a z tohoto důvodu je nelze do průměrného výdělku pro účely odstupného započítat. Okresní soud uvážil, že správný je názor žalobce, že tzv. delegacje je nutno pokládat za část mzdy, se kterou je třeba počítat při výpočtu průměrného výdělku podle shora citovaných zákonných ustanovení. V pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 7. 5. 2014 bylo sjednáno, že místem výkonu práce je sídlo žalované v [adresa] republice. Sjednání místa výkonu práce bylo jen formální, uvedené místo výkonu práce bylo sjednáno pouze „na oko“. Oběma účastníkům muselo být zcela jasné, že žalobce jako horník v podzemí na výše uvedené adrese pracovat nebude, neboť v daném místě důl není. Tomu také odpovídá skutečnost, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR. Stejně tak formální proto je i další ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého v odůvodněných případech může být práce prováděna na jiných místech, v jiném kraji nebo v zahraničí (v České republice) na základě příkazu ke služební cestě („delegacji“). Žalobce žádné příkazy k pracovním cestám od žalované nedostával, jeho pravidelné (každodenní) pracoviště bylo v dolech na území ČR, nešlo tedy o pracovní cesty. Podle ustálené judikatury může být sjednaným místem výkonu práce sídlo zaměstnavatele, i když tam není (faktické) pracoviště zaměstnance, přesto platí, že místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Praxe sjednání místa výkonu práce v sídle zaměstnavatele je obvyklá např. u stavební, montážní, servisní práce či činnosti obchodního zástupce apod. V daném případě ovšem bylo zřejmé, že žalobce bude vykonávat práci výhradně na důlním pracovišti v ČR, sjednané místo výkonu práce na adrese [adresa] proto evidentně neodpovídalo potřebě žalované jako zaměstnavatele a nebylo přiměřené povaze hornické práce. Za daných okolností lze dovodit, že skutečnou vůlí žalobce a žalované nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě [Anonymizováno], nýbrž takovou vůli pouze předstírali (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají, resp. toto disimulované ujednání mělo patrně poskytnout „alibi“ pro výplatu cestovních náhrad např. pro účely veřejnoprávních kontrol ze strany daňových a jiných orgánů. Žalobci ze shora uvedených důvodů nárok na cestovní náhrady nemohl vzniknout, vyplácené „cestovné“ není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo prací v zahraničí, ale má povahu mzdy ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zákoníku práce. Do průměrného výdělku žalobce (srov. § 353 zákoníku práce) je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. „delegacje“. Jelikož žalobce v rozhodném období (druhém čtvrtletí roku 2023) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ustanovením § 355 zákoníku práce. Okresní soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek ve druhém čtvrtletí roku 2023 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo ve čtvrtém čtvrtletí roku 2022, kdy žalobce pravidelně vykonával práci. Žalobce v říjnu 2022 obdržel hrubou mzdu ve výši 32 270 Kč a odpracoval 144 hodiny, v listopadu 2020 obdržel 32 501 Kč a odpracoval 144 hodiny a v prosinci 2022 obdržel za 32 odpracované hodiny 5 430 Kč. Žalobce obdržel v říjnu 2022 tzv. „delegacje“ ve výši 9 968 Kč, v listopadu 2002 částku 10 794 Kč a v prosinci 2022 částku 2 674 Kč. Jelikož tyto tzv. „delegacje“ byly žalobci vyplaceny v čistém, bylo nutno dále pro účely výpočtu rozhodného výdělku z tzv. delegacji za měsíce říjen až prosinec 2022 vypočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činí 3 484 Kč a dále částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za měsíce říjen až prosinec 2022 (4 751 Kč). Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě za čtvrté čtvrtletí roku 2022, což při počtu odpracovaných hodin (320 hodin) představuje hodinový výdělek ve výši 301,23 Kč. Jelikož týdenní pracovní doba činila 37,5 hodiny, po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 49 116 Kč, dvanáctinásobek této částky je 589 395 Kč. Okresní soud z výše uvedených důvodů přiznal žalobci podle § 67 odst. 2 zákoníku práce odstupné ve výši 589 395 Kč, a to včetně 15% úroku z prodlení ročně za dobu od 1. 8. 2023 do zaplacení, neboť žalovaná byla povinna žalobci odstupné uhradit nejpozději do 31. 7. 2023.

4. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že okresní soud s odkazem na článek 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) určil, že rozhodným právem pro pracovněprávní vztah založený mezi žalobcem a žalovanou bude právo české. Žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož dle článku 1 odst. 1 nařízení Řím I se: Toto nařízení vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. V době sjednání pracovní smlouvy však nedocházelo k žádné kolizi právních řádů a nedošlo tak k naplnění podmínky užití nařízení Řím I formulované v jeho článku 1 odst. 1 a žalovaná nebyla v řízení poučena podle § 118a občanského soudního řádu, ačkoliv okresní soud s ohledem na užití nařízení Řím I měl očividně za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Žalovaná svůj právní názor o nutnosti použít pro posuzovanou věc práva [Anonymizováno] opírala rovněž o dohodu stran ze dne 9. 3. 2023, která byla podpůrným argumentem pro tvrzení, že vůlí stran již od počátku bylo podřídit zakládaný pracovněprávní vztah právu [Anonymizováno]. Tato dohoda a její význam byl okresním soudem opomenut s následujícím vysvětlením: Dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit [Anonymizováno] právem, soud pokládá za neplatnou (srov. § 580 o.z.). Ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání,… (odst. 8 odůvodnění rozsudku). Jelikož „zneplatněním“ dohody ze dne 9. 3. 2023 v kombinaci s užitím nařízení Řím I okresní soud dospěl k závěru, že procesní obrana žalované postavená na tvrzení o nutnosti užití [Anonymizováno] práva, v zásadě pozbyla opory, měl okresní soud povinnost vyzvat žalovanou podle § 118a občanského soudního řádu k navržení dalších důkazů potřebných k prokázání svých sporných tvrzení a poučit o následku nesplnění této výzvy. Důsledkem absence této výzvy během jednání dne 18. 6. 2024 byl pro žalovanou překvapivý rozsudek. Žalovaná rovněž již od počátku řízení nesouhlasila se zahrnutím cestovních nákladů do mzdy pro účely výpočtu odstupného. Žalobce v žalobě vznášel velice zásadní nařčení z obcházení zákona a bez bližších tvrzení či důkazů odkazoval na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2023 sp. zn. 16 Co 33/2023. Okresní soud však, vyjma protokolu KHS, neprovedl na doložení tvrzení žalobce jediný důkaz, a přesto zcela bez dalšího převzal tvrzení žalobce o simulovaném či disimulovaném právním jednání, aniž by se zabýval otázkou zcela zásadního významu, a sice prokázání, zda skutečně žalobce vykonával či nevykonával pracovní cesty a zda mu cestovní náklady, které obdržel, náležely či nikoliv. Pro prokázání svých tvrzení žalovaná označila jako důkaz Rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 8. 2023, okresní soud však navržený a doložený důkaz vůbec v řízení neprovedl. Žalovaná je proto přesvědčena, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že jej spatřuje jako nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry okresního soudu uvedené v rozsudku, přičemž dle jeho názoru byl skutkový stav okresním soudem zjištěn dostatečně a tento byl také okresním soudem správně právně posouzen. Žalobce má za to, že nebylo sporu o tom, že pracoval po celou dobu trvání pracovního poměru, tedy od roku 2014 v dolech na území České republiky. V tomto ohledu tedy ani námitka žalované ohledně absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu ze strany okresního soudu není relevantní, neboť rozhodné skutečnosti byly ze strany žalované vylíčeny a nebylo potřeba je doplňovat. To, že žalovaná nesouhlasí se závěrem okresního soudu prvního stupně ohledně neplatnosti dohody stran ze dne 9. 3. 2023, kterým mělo dojít ke zvolení [Anonymizováno] práva jako práva rozhodného pro smluvní vztah stran, nezpůsobuje povinnost okresního soudu žalovanou poučovat ohledně doplnění tvrzení. Skutková tvrzení ohledně skutečností rozhodných pro posouzení, jakým právním řádem se vztah stran řídí, byla dostatečná pro posouzení této otázky. Podstatné je, že jak ve věci projednávané pod sp. zn. 16 Co 33/2023, tak ani u žalobce, který do práce dojížděl ze svého bydliště, nebyly dány podmínky pro vznik nároku na cestovní náhrady, neboť se nejednalo o pracovní cestu ve smyslu českého (ani [Anonymizováno]) zákoníku práce. Argumentuje-li žalovaná, že okresní soud neoprávněně neprovedl důkaz, který navrhovala, a to spisy Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj týkající se daňových kontrol u žalované, v důsledku čehož nebyl skutkový stav zjištěn úplně, žalobce sděluje, že tento názor nesdílí a má za to, že okresní soud tyto důkazy neprovedl, neboť měl skutkový stav za prokázaný jinými důkazy, kdy zásadní skutečností pro posouzení této věci byla skutečnost, že pravidelné (každodenní) pracoviště žalobce bylo v dolech na území ČR a žalobce tak nebyl na žádné pracovní cesty vysílán. Nárok na cestovní náhrady tak žalobci nemohl vzniknout, proto vyplácené cestovné není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo práci v zahraničí, ale má povahu mzdy. Vzhledem ke shora uvedenému žalobce navrhuje, aby rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodu 3. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

9. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro neprovedení dalších navržených důkazů pro nadbytečnost, byť v odůvodnění napadeného rozsudku to okresní soud výslovně neuvedl. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 67 a násl., § 109 a § 351 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2023 (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 7.-9., 15.-25. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Okresní soud správně uzavřel, že rozhodným právem pro posouzení věci je právo České republiky, kdy lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo také shora reprodukováno. Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 7. 5. 2014, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit [Anonymizováno] právem, také odvolací soud pokládá za neplatnou (podle § 4 zákoníku práce ve spojení s § 580 občanského zákoníku), když je zcela zřejmé, že ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání, protože téhož dne (1. 3. 2023) byl vydán lékařský posudek, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z důvodů ohrožení nemocí z povolání. Nebyl žádný důvod, aby po cca 8 letech trvání pracovní smlouvy bylo dne 1. 3. 2023 nutné provést volbu práva. A to zrovna (!) ve stejný den, kdy žalovaná byla seznámena se skutečností, že žalobce dále nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce (12-ti násobek průměrného výdělku), kdy [Anonymizováno] zákoník práce ([Anonymizováno]) takové odstupné nezná. Ovšem i kdyby volba polského práva byla platná, tak mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce po celou dobu pracovního poměru u žalované (2014-2023) pracoval pouze na území ČR, a to v dolech na území ČR. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 6. 2022 sp. zn. 31 Cdo 833/2022 přijal a odůvodnil závěr, že „Při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s., zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a o stanovených výpovědních důvodech.“, jelikož pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou byl rozvázán výpovědí ze dne 7. 3. 2023 z důvodu nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce dle lékařského posudku ze dne 1. 3. 2023 (ohrožení nemocí z povolání), což naplňuje výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce, který podle § 67 odst. 2 zákoníku práce zakládá zaměstnanci (žalobci) nárok na odstupné ve výši 12násobku průměrného výdělku bez dalšího (§ 67 odst. 2 zákoníku práce je též kogentním ustanovením zákoníku práce).

12. Okresní soud také správně uzavřel, že do průměrného výdělku žalobce (viz § 351 a násl. zákoníku práce) je nutné započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. „delegacje“, kdy lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo shora reprodukováno. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že vyplacení mzdy a „cestovních náhrad“ (zde tzv. „delegacje“) jako stejný či obdobný „modus operandi“ používají při odměňování [Anonymizováno] horníků i další dodavatelské společnosti [právnická osoba]. Kupříkladu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 33/2023 zaměstnávala česká společnost [právnická osoba]. (dále „[Anonymizováno]“) [Anonymizováno] horníky, které jí dodávala [Anonymizováno] společnost [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“). [anonymizováno] horníci pracovali na zakázkách českého [Anonymizováno] pro společnost [Anonymizováno], za což jim tato společnost platila sjednanou mzdu. [Anonymizováno] [Anonymizováno] současně vyplácelo horníkům takzvané „[Anonymizováno]“ jako náhradu za náklady spojené s vysláním k práci do zahraničí. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 166/2023 se sice konstrukt vytvořený [Anonymizováno] společností [právnická osoba] při odměňování [Anonymizováno] horníků v některých rysech lišil od konstruktů jiných dodavatelských společností [právnická osoba]. – mj. v podílu a roli třetí tzv. servisní (personálně propojené) společnosti, zde společnosti [Anonymizováno] – [právnická osoba]., která na rozdíl od společností [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nebyla v žádném pracovněprávním ani občanskoprávním vztahu k jednotlivým [Anonymizováno] horníkům, ani jim nic nevyplácela – tak další podstatné skutkové okolnosti byly i v této věci totožné či velmi podobné, včetně podílu mzdy a tzv. cestovních náhrad na celkových částkách poskytovaných [Anonymizováno] horníkům dodavatelskými společnostmi v souvislosti s výkonem práce v dolech společnosti [právnická osoba]. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 2/2023 zase zaměstnanec po dobu výkonu práce horníka v České republice (15 let) pobíral (dostával dvě výplatní pásky měsíčně) od [právnická osoba]. mzdu a od společnosti [Anonymizováno] mzdu („[Anonymizováno]“) a cestovní náhrady („delegacje - diety“), přestože pro společnost [Anonymizováno] žádnou práci na pracovišti v [Anonymizováno] (uvedeném v pracovní smlouvě) nikdy nevykonával. V projednávané věci taktéž bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce po celou dobu pracovního poměru u žalované (2014-2023) pracoval pouze na území ČR, a to v dolech na území ČR, kde bylo jeho pravidelné (každodenní) pracoviště, a žalobce tak nebyl na žádné pracovní cesty vysílán. Nárok na cestovní náhrady tak žalobci nemohl vzniknout, proto vyplácené cestovné (tzv. „delegacje“) není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo práci v zahraničí, ale má povahu mzdy. Provádění důkazů spisy Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj týkající se daňových kontrol u žalované, tak okresní soud správně vyhodnotil jako nadbytečné.

13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2270/2023 přijal a odůvodnil závěr, že Za součást mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě ve smyslu § 353 odst. 1 zák. práce je přitom třeba považovat i takové peněžité plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s jeho pracovněprávním vztahem, které sice není zaměstnavatelem označeno (zúčtováno) jako mzda nebo plat, ale které je zaměstnavatelem zaměstnanci poskytováno jako toto jiné plnění pouze tzv. „na oko“ s úmyslem zastřít jeho skutečnou povahu, jíž je odměna za práci, a které proto ve skutečnosti rovněž představuje mzdu nebo plat poskytnutou zaměstnanci za práci a mělo mu tak (jako mzda nebo plat) být zaměstnavatelem také zúčtováno k výplatě [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3862/2012, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že je neplatná občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouva, kterou účastníci uzavřeli proto, aby tímto právním úkonem zastřeli skutečnou povahu plnění (části plnění), která si navzájem poskytují z pracovněprávního vztahu, jenž byl mezi nimi dříve založen, a že je-li tímto zastřeným plněním část mzdy poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za výkon práce v pracovním poměru, který byl mezi nimi sjednán, zahrnuje se i tato část mzdy do průměrného výdělku zaměstnance pro pracovněprávní účely]. Žalobci proto do průměrného výdělku (viz § 351 a násl. zákoníku práce) je nutné započíst veškeré částky, které mu byly za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. „delegacje“, a jelikož žalobce v rozhodném období (druhé čtvrtletí roku 2023) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, je třeba výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ustanovením § 355 zákoníku práce. Také odvolací soud souhlasí s názorem žalobce, že jeho pravděpodobný výdělek ve druhém čtvrtletí roku 2023 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo ve čtvrtém čtvrtletí roku 2022, kdy ještě pravidelně vykonával práci. Žalobce v říjnu 2022 obdržel hrubou mzdu ve výši 32 270 Kč a odpracoval 144 hodiny, v listopadu 2020 obdržel 32 501 Kč a odpracoval 144 hodiny a v prosinci 2022 obdržel za 32 odpracované hodiny 5 430 Kč. Žalobce dále obdržel v říjnu 2022 tzv. „delegacje“ ve výši 9 968 Kč, v listopadu 2002 částku 10 794 Kč a v prosinci 2022 částku 2 674 Kč. Jelikož tyto tzv. „delegacje“ byly žalobci vyplaceny v čistém, bylo nutno dále pro účely výpočtu rozhodného výdělku z tzv. delegacjí za měsíce říjen až prosinec 2022 vypočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činí 3 484 Kč a dále částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za měsíce říjen až prosinec 2022 (4 751 Kč). Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě za čtvrté čtvrtletí roku 2022, což při počtu odpracovaných hodin (320 hodin) představuje hodinový výdělek ve výši 301,23 Kč. Jelikož týdenní pracovní doba činila 37,5 hodiny, po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 49 116 Kč, dvanáctinásobek této částky je 589 395 Kč.

14. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 26. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

15. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 28 516,19 Kč spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolaní a účast u jednání á 10 660 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025, příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 600 Kč za čtyři půlhodiny po 150 Kč (účast u jednání), cestovné ve výši 752 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z [adresa] a zpět v délce 97,8 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 5,3 l/100 Km nafty NM) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení