16 Co 24/2025 - 73

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: “[Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro 539 166 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. října 2024, č. j. 15 C 8/2024-41, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 061,11 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 22. 2. 2024 se domáhal žalobce po žalované zaplacení částky 539 166 Kč s příslušenstvím jako odstupného podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako horník na území České republiky od 12. 12. 2016 a pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 3. 2023, protože žalobce z důvodu pracovního úrazu ze dne 14. 11. 2021 pozbyl způsobilost vykonávat dosavadní práci. Žalobci tím vznikl nárok na odstupné, které mu žalovaná nezaplatila. Při výpočtu odstupného vyšel žalobce z pravděpodobného výdělku ve výši 44 930,50 Kč, který odpovídá skutečné hrubé měsíční mzdě žalobce. Žalobce od žalované pobíral nejen mzdu, ale i tzv. delegacje ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, tyto „delegacje“ byly součástí mzdy za vykonanou práci, i když byly formálně pojmenovány jinak.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, kdy především vznesla námitku nepříslušnosti českého soudu k projednání věci, protože sjednaným místem výkonu práce bylo sídlo žalované v [Anonymizováno] republice, místně i věcně příslušným soudem je tedy soud v [Anonymizováno]. Dále žalovaná namítala, že vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle [Anonymizováno] práva, které žalovaný nárok nepřiznává. Ke kolizi právních řádů v souzené věci nedochází, protože byla provedena volba [Anonymizováno] práva. Pokud jde o tzv. delegacje (cestovní náhrady), pak ty byly žalobci vypláceny za provedené pracovní cesty. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj ze dne 6. 4. 2022 a 14. 12. 2022, kde správce daně došel ke zjištění, že žalovaná skutečně poskytovala cestovní náhrady, tyto náhrady proto nelze započítávat do mzdy za vykonanou práci.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovanou zaplatit žalobci 539 166 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 5. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se nejprve zabýval mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Karviné a námitku mezinárodní nepříslušnosti tohoto soudu pravomocně zamítl usnesením č. j. 15 C 8/2024-23 ze dne 10. 6. 2024. Dále se okresní soud zabýval otázkou rozhodného práva pro posouzení této věci a dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo České republiky. V projednávané věci nebyla původně v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 2016 volba práva provedena. Žalobce je [Anonymizováno] státním příslušníkem, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle [Anonymizováno] práva, pracovní smlouva byla sepsána v [Anonymizováno] jazyce a jako místo výkonu práce bylo sjednáno sídlo žalované v [Anonymizováno]. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru až do jeho skončení výhradně v České republice. Dne 9. 3. 2003, to je po řadě let od uzavření pracovní smlouvy, účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit [Anonymizováno] právem. Žalobce dohodu podepsal na výzvu žalované a byla mu předložena s vysvětlením, že jde o změnu bodu 1.1.4 pracovní smlouvy související se změnou výše minimální mzdy. Bylo totiž pravidlem, že když se [Anonymizováno] minimální mzda zvyšovala, tak se dodatky k pracovní smlouvě podepisovaly. Pokud jde o bod 2 dohody, který pojednává o tom, že rozhodným právem pro pracovní vztahy mezi účastníky bude [Anonymizováno] pracovní právo, k tomu nebylo žalobci nic řečeno, žalobce tomuto ustanovení vůbec nevěnoval pozornost; v žádné dřívější dohodě takové ustanovení nebylo. Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 9. 3. 2023, podle které se od 1. 3. 2023 měly pracovní vztahy mezi účastníky řídit [Anonymizováno] právem, okresní soud pokládá za zdánlivé právní jednání, neboť o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (srov. § 551 občanského zákoníku). Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce při uzavírání dohody ze dne 9. 3. 2023 neprojevil vůli směřující k tomu, aby nadále pracovní vztah mezi účastníky byl řízen [Anonymizováno] právem, protože ustanovení o volbě práva vůbec nevěnoval pozornost a soustředil se výhradně na ustanovení týkající se změny výše mzdy, jako tomu bylo vždy v době předcházející. Předložení této dohody žalobci k podpisu představuje ze strany žalované ryze účelový krok, protože žalobce dne 14. 11. 2021 utrpěl pracovní úraz a pozbyl způsobilost k výkonu dosavadní práce horníka v dole. Bylo tedy zřejmé, že žalobce už nebude moci u žalované pracovat na dosavadní práci a v případě rozvázání pracovního poměru z výše uvedeného důvodu by na žalovanou dopadala povinnost výplaty odstupného podle ustanovení § 67 zákoníku práce. Vzhledem k neexistenci dohody o volbě rozhodného práva se použije podle čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I, právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, to je právo České republiky (ostatně i v případě platné volby práva je zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje zaměstnanci stejný nebo vyšší standard ochrany omezeno kogentními ustanoveními právního řádu, který by byl použit, nedošlo-li by k volbě práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 833/2022, www.nsu.cz). Okresní soud proto projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalobce pobíral od žalované mzdu, která byla vyčíslená ve mzdovém listu, byla zdaněna podle českých právních předpisů a také z ní byly odvedeny příslušné zákonné odvody. Dále byly žalobci vypláceny každý měsíc tzv. delegacje. Tyto částky žalovaná žalobci vyplácela v čistém přímo na účet, aniž byly evidovány ve mzdovém listu. Žalovaná tvrdila, že tzv. delegacje je nutno pokládat výhradně za cestovní náhrady, proto je nelze do průměrného výdělku pro účely odstupného započítat. Okresní soud uvážil, že správný je názor žalobce, že tzv. delegacje je nutno pokládat za část mzdy, se kterou je třeba počítat při výpočtu průměrného výdělku podle shora citovaných zákonných ustanovení. V pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 12. 5. 2016 bylo sjednáno, že místem výkonu práce je sídlo žalované v [adresa], [Anonymizováno] v [Anonymizováno] republice. Sjednání místa výkonu práce bylo formální. Uvedené místo výkonu práce bylo sjednáno pouze naoko, neboť oběma účastníkům muselo být jasné, že žalobce jako horník v podzemí na výše uvedené adrese pracovat nebude, neboť se tam žádný důl nenachází. Tomu také odpovídá skutečnost, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR. Stejně tak formální proto je i další ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého v odůvodněných případech může být práce prováděna na jiných místech, v jiném kraji nebo v zahraničí (v České republice) na základě příkazu ke služební cestě (delegacjí). Žalobce žádné příkazy k pracovním cestám od žalované nedostával. V době trvání pracovního poměru mezi účastníky žil trvale na území ČR, jeho pravidelné pracoviště bylo v dolech na území České republiky, nešlo tedy o pracovní cesty. Podle ustálené judikatury může být sjednaným místem výkonu práce sídlo zaměstnavatele, i když tam není (faktické) pracoviště zaměstnance. Přesto platí, že místo výkonu práce by mělo odpovídat potřebě zaměstnavatele a být přiměřené povaze práce. Praxe sjednání místa výkonu práce v sídle zaměstnavatele je obvyklá například u stavební, montážní, servisní práce, činnosti obchodního zástupce a podobně. V daném případě bylo ovšem zřejmé, že žalobce bude vykonávat práci výhradně na důlních pracovištích v ČR. Sjednané místo výkonu práce na adrese [adresa], [Anonymizováno] proto evidentně neodpovídalo potřebě žalované jako zaměstnavatele a nebylo přiměřené povaze hornické práce. Za daných okolností lze dovodit, že skutečnou vůli žalobce a žalované nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě [Anonymizováno], nýbrž takovou vůli pouze předstírali (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají, respektive toto disimulované jednání mělo patrně poskytnout alibi pro výplatu cestovních náhrad, například pro účely veřejnoprávních kontrol ze strany daňových a jiných orgánů (srov. vyjádření žalované k žalobě a jeho poukaz na závěry kontroly finančního ředitelství). Žalobci ze shora uvedených důvodů nárok na cestovní náhrady nemohl vzniknout. Vyplácené cestovné (tzv. delegacje) není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo prací v zahraničí, ale má povahu mzdy ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zákoníku práce. Do průměrného výdělku žalobce (srov. § 353 zákoníku práce) je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci zaplaceny, tzn. mzdu i tzv. delegacje. Jelikož žalobce v rozhodném období (čtvrtletí roku 2022) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ustanovení § 355 zákoníku práce. Okresní soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek v čtvrtém čtvrtletí roku 2022 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo v třetím čtvrtletí roku 2021, kdy žalobce naposledy pravidelně vykonával práci předtím, než v listopadu 2021 utrpěl pracovní úraz. Žalobce v červenci 2021 odpracoval 128 hodin a na mzdě obdržel 25 459 Kč, v srpnu 2021 odpracoval 176 hodin a obdržel hrubou mzdu 30 035 Kč a v září 2021 odpracoval 144 hodiny a na mzdě obdržel 25 166 Kč. Celkem tedy na mzdě obdržel za toto období 80 660 Kč a odpracoval 448 hodin. Žalobce dále obdržel v červenci 2021 tzv. delegacje ve výši 8 120 Kč, v srpnu 2021 11 074 Kč a v září 2021 9 408 Kč, tzv. delegacje byly vypláceny v čistém. Jelikož tyto tzv. delegacje byly žalobci vypláceny v čistém, bylo nutno pro účely rozhodného výdělku z tzv. delegacjí vyplacených za měsíce červenec až září 2021 vypočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činilo 4 567 Kč a dále zohlednit částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob za toto období, což činilo 8 344 Kč. Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě žalobce za třetí čtvrtletí roku 2021, což při počtu odpracovaných hodin (448 hodin) představuje hodinový výdělek 272,70 Kč. Pracovní doba žalobce činila osm hodin, týdenní pracovní doba byla 40 hodin a po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 47 428 Kč, dvanáctinásobek této částky je 569 136 Kč. Okresní soud z výše uvedených důvodů přiznal žalobci podle § 67 odst. 2 zákoníku práce odstupné v žalované výši 539 166 Kč, neboť nemohl překročit nárok uplatněný v žalobě (srov. § 153 odst. 2 občanského soudního řádu), a to včetně 15% úroku z prodlení za dobu od 1. 5. 2023 do zaplacení, neboť žalovaná byla povinna odstupné žalobci uhradit nejpozději do 30. 4. 2023 (srov. § 67 odst. 4 zákoníku práce, § 1970 občanského zákoníku).

4. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že okresní soud s odkazem na článek 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) určil, že rozhodným právem pro pracovněprávní vztah založený mezi žalobcem a žalovanou bude právo české. Žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož dle článku 1 odst. 1 nařízení Řím I se: Toto nařízení vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. V době sjednání pracovní smlouvy však nedocházelo k žádné kolizi právních řádů a nedošlo tak k naplnění podmínky užití nařízení Řím I formulované v jeho článku 1 odst. 1 a žalovaná nebyla v řízení poučena podle § 118a občanského soudního řádu, ačkoliv okresní soud s ohledem na užití nařízení Řím I měl očividně za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Žalovaná svůj právní názor o nutnosti použít pro posuzovanou věc práva [Anonymizováno] opírala rovněž o dohodu stran ze dne 9. 3. 2023, která byla podpůrným argumentem pro tvrzení, že vůlí stran již od počátku bylo podřídit zakládaný pracovněprávní vztah právu [Anonymizováno]. Okresní soud však konstatoval, že žalobce při uzavírání dohody ze dne 9. 3. 2023 neprojevil vůli směřující k tomu, aby nadále pracovní vztah mezi účastníky byl řízen [Anonymizováno] právem, protože ustanovení o volbě práva vůbec nevěnoval pozornost a soustředil se výhradně na ustanovení týkající se změny výše mzdy, jako tomu bylo vždy v době předcházející. Z pohledu žalované se jedná o naprosto absurdní odůvodnění, jelikož nemůže jít k tíži žalované, že žalobce nevěnoval pozornost při změně obsahu pracovní smlouvy a předpokládal, že se jedná o totožnou změnu jako v minulosti. Kdybychom přistoupili na tuto konstrukci, každý účastník smlouvy by se mohl následně vyvázat ze svých závazků s prostým konstatováním, že nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu dohody a předpokládal tentýž obsah jako v minulosti. Takový závěr je však nutné odmítnout s ohledem na soukromoprávní zásady pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt nebo principu ochrany právní jistoty. Žalované rovněž není jasné, jak okresní soud mohl dospět k závěru, že žalobce neprojevil vůli směřující k tomu, aby pracovní vztah mezi účastníky byl nadále řízen [Anonymizováno] právem, když žalobce svým vlastnoručním podpisem stvrdil obsah změny pracovní smlouvy ze dne 9. 3. 2023. Žalovaná se taktéž ohrazuje proti tvrzení okresního soudu, že předložení této dohody žalobci k podpisu představuje ze strany žalované ryze účelový krok. Samotné Nařízení Řím I ve svém čl. 3 odst. 2 připouští, že se strany mohou kdykoli dohodnout na uzavření dohody o volbě rozhodného práva. Žalovaná měla od počátku za to, že se daný smluvní vztah řídí [Anonymizováno] právním řádem a pouze pro vyloučení pochybností se souhlasem žalobce uzavřela dohodu o volbě práva. Jelikož „zneplatněním“ dohody ze dne 9. 3. 2023 v kombinaci s užitím nařízení Řím I okresní soud dospěl k závěru, že procesní obrana žalované postavená na tvrzení o nutnosti užití [Anonymizováno] práva v zásadě pozbyla opory, měl okresní soud povinnost vyzvat žalovanou podle § 118a občanského soudního řádu k navržení dalších důkazů potřebných k prokázání svých sporných tvrzení a poučit o následku nesplnění této výzvy. Důsledkem absence této výzvy během jednání dne 18. 6. 2024 byl pro žalovanou překvapivý rozsudek. Žalovaná rovněž již od počátku řízení nesouhlasila se zahrnutím cestovních nákladů do mzdy pro účely výpočtu odstupného. Žalobce v žalobě vznášel velice zásadní nařčení z obcházení zákona a bez bližších tvrzení či důkazů odkazoval na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2023 sp. zn. 16 Co 33/2023. Okresní soud však neprovedl na doložení tvrzení žalobce jediný důkaz, a přesto zcela bez dalšího převzal tvrzení žalobce o simulovaném či disimulovaném právním jednání, aniž by se zabýval otázkou zcela zásadního významu, a sice prokázání, zda skutečně žalobce vykonával či nevykonával pracovní cesty a zda mu cestovní náklady, které obdržel, náležely či nikoliv. Pro prokázání svých tvrzení žalovaná označila jako důkaz rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 8. 2023, okresní soud však navržený a doložený důkaz vůbec v řízení neprovedl. Žalovaná je proto přesvědčena, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že jej spatřuje jako nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry okresního soudu uvedené v rozsudku, přičemž dle jeho názoru byl skutkový stav okresním soudem zjištěn dostatečně a tento byl také okresním soudem správně právně posouzen. Žalobce toliko shrnuje, že dlouhodobě vykonával práci na území České republiky, proto nemůže být odňat ochraně českého práva, tedy kogentní ustanovení zákona ohledně odstupného se použijí i na situaci žalobce. Pokud jde o výši výdělku rozhodnou pro výpočet odstupného, dle již dle ustálené judikatury je nutné do tohoto výdělku započíst i jiné složky odměny zaměstnance, které jsou „na oko“ vypláceny jako cestovní náhrady („delegacje“). Vzhledem ke shora uvedenému žalobce navrhuje, aby rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodu 3. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají, ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

9. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro neprovedení dalších navržených důkazů pro nadbytečnost, byť v odůvodnění napadeného rozsudku to okresní soud výslovně neuvedl. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 67 a násl., § 109 a § 351 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2023 (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 5.-10., 16.-26. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Okresní soud správně uzavřel, že rozhodným právem pro posouzení věci je právo České republiky, kdy lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo také shora reprodukováno. Dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 12. 12. 2016, podle které se od 1. 3. 2023 budou pracovní vztahy mezi účastníky řídit [Anonymizováno] právem, také odvolací soud pokládá za neplatnou (podle § 4 zákoníku práce ve spojení s § 580 občanského zákoníku), když je zcela zřejmé, že ze strany žalované šlo o ryze účelové jednání, protože žalovaná již výpovědí ze dne 1. 12. 2022 s žalobcem rozvázala pracovní poměr na základě lékařského posudku ze dne 16. 11. 2022, podle kterého žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z důvodů následků pracovního úrazu ze dne 14. 11. 2021, a pracovní poměr měl skončit (skončil) 31. 3. 2023. Nebyl žádný důvod, aby po cca 6 letech trvání pracovní smlouvy bylo dne 9. 3. 2023 nutné provést volbu práva. Je tak zřejmé, že žalovaná se chtěla vyhnout povinnosti výplaty odstupného podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce (12násobek průměrného výdělku), kdy [Anonymizováno] zákoník práce (Ustawa z dnia 26 czerwca 1974 r., Kodeks pracy) takové odstupné nezná. Ovšem i kdyby volba [Anonymizováno] práva byla platná, tak mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce po celou dobu pracovního poměru u žalované (2016-2023) pracoval pouze na území ČR, a to v dolech na území ČR. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 6. 2022 sp. zn. 31 Cdo 833/2022 přijal a odůvodnil závěr, že „Při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s., zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a o stanovených výpovědních důvodech.“, jelikož pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou byl rozvázán výpovědí ze dne 1. 12. 2022 z důvodu nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce dle lékařského posudku ze dne 16. 11. 2022 (následky pracovního úrazu ze dne 14. 11. 2021), což naplňuje výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce, který podle § 67 odst. 2 zákoníku práce zakládá zaměstnanci (žalobci) nárok na odstupné ve výši 12násobku průměrného výdělku bez dalšího (§ 67 odst. 2 zákoníku práce je též kogentním ustanovením zákoníku práce).

12. Okresní soud také správně uzavřel, že do průměrného výdělku žalobce (viz § 351 a násl. zákoníku práce) je nutné započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. „delegacje“, kdy lze odkázat na podrobné odůvodnění okresního soudu, jak bylo shora reprodukováno. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že vyplacení mzdy a „cestovních náhrad“ (zde tzv. „delegacje“) jako stejný či obdobný „modus operandi“ používají při odměňování [Anonymizováno] horníků i další dodavatelské společnosti [právnická osoba]. Kupříkladu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 33/2023 zaměstnávala česká společnost [právnická osoba]. (dále „české [Anonymizováno]“) [Anonymizováno] horníky, které jí dodávala [Anonymizováno] společnost [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]). [adresa] horníci pracovali na zakázkách českého [Anonymizováno] pro společnost [Anonymizováno], za což jim tato společnost platila sjednanou mzdu. [Anonymizováno] současně vyplácelo horníkům takzvané „świadczenia delegacyjne“ jako náhradu za náklady spojené s vysláním k práci do zahraničí. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 166/2023 se sice konstrukt vytvořený [Anonymizováno] společností [právnická osoba] při odměňování [Anonymizováno] horníků v některých rysech lišil od konstruktů jiných dodavatelských společností [právnická osoba]. – mj. v podílu a roli třetí tzv. servisní (personálně propojené) společnosti, zde společnosti [Anonymizováno] – [právnická osoba]., která na rozdíl od společností [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nebyla v žádném pracovněprávním ani občanskoprávním vztahu k jednotlivým [Anonymizováno] horníkům, ani jim nic nevyplácela – tak další podstatné skutkové okolnosti byly i v této věci totožné či velmi podobné, včetně podílu mzdy a tzv. cestovních náhrad na celkových částkách poskytovaných [Anonymizováno] horníkům dodavatelskými společnostmi v souvislosti s výkonem práce v dolech společnosti [právnická osoba]. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co 2/2023 zase zaměstnanec po dobu výkonu práce horníka v České republice (15 let) pobíral (dostával dvě výplatní pásky měsíčně) od [právnická osoba]. mzdu a od společnosti [Anonymizováno] mzdu („wynagrodzenie“) a cestovní náhrady („delegacje - diety“), přestože pro společnost [Anonymizováno] žádnou práci na pracovišti v [Anonymizováno] (uvedeném v pracovní smlouvě) nikdy nevykonával. V projednávané věci taktéž bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce po celou dobu pracovního poměru u žalované (2016-2023) pracoval pouze na území ČR, a to v dolech na území ČR, kde bylo jeho pravidelné (každodenní) pracoviště, a žalobce tak nebyl na žádné pracovní cesty vysílán. Nárok na cestovní náhrady tak žalobci nemohl vzniknout, proto vyplácené cestovné (tzv. „delegacje“) není náhradou výdajů žalobce související s jeho pracovními cestami nebo práci v zahraničí, ale má povahu mzdy. Provádění důkazů spisy Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj týkající se daňových kontrol u žalované, tak okresní soud správně vyhodnotil jako nadbytečné.

13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2270/2023 přijal a odůvodnil závěr, že Za součást mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě ve smyslu § 353 odst. 1 zák. práce je přitom třeba považovat i takové peněžité plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s jeho pracovněprávním vztahem, které sice není zaměstnavatelem označeno (zúčtováno) jako mzda nebo plat, ale které je zaměstnavatelem zaměstnanci poskytováno jako toto jiné plnění pouze tzv. „na oko“ s úmyslem zastřít jeho skutečnou povahu, jíž je odměna za práci, a které proto ve skutečnosti rovněž představuje mzdu nebo plat poskytnutou zaměstnanci za práci a mělo mu tak (jako mzda nebo plat) být zaměstnavatelem také zúčtováno k výplatě [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3862/2012, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že je neplatná občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouva, kterou účastníci uzavřeli proto, aby tímto právním úkonem zastřeli skutečnou povahu plnění (části plnění), která si navzájem poskytují z pracovněprávního vztahu, jenž byl mezi nimi dříve založen, a že je-li tímto zastřeným plněním část mzdy poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za výkon práce v pracovním poměru, který byl mezi nimi sjednán, zahrnuje se i tato část mzdy do průměrného výdělku zaměstnance pro pracovněprávní účely]. Žalobci proto do průměrného výdělku (viz § 351 a násl. zákoníku práce) je nutné započíst veškeré částky, které mu byly za vykonanou práci vyplaceny, tzn. mzdu i tzv. „delegacje“, a jelikož žalobce v rozhodném období (čtvrtletí roku 2022) z důvodu pracovní neschopnosti nevykonával práci a neodpracoval žádnou pracovní směnu, bylo nutno výdělek pro účely odstupného stanovit jako výdělek pravděpodobný v souladu s ustanovením § 355 zákoníku práce. Také odvolací soud souhlasí s názorem žalobce, že pravděpodobný výdělek v čtvrtém čtvrtletí roku 2022 by byl (přinejmenším) stejný, jako tomu bylo v třetím čtvrtletí roku 2021, kdy žalobce naposledy pravidelně vykonával práci předtím, než v listopadu 2021 utrpěl pracovní úraz. Žalobce v červenci 2021 odpracoval 128 hodin a na mzdě obdržel 25 459 Kč, v srpnu 2021 odpracoval 176 hodin a obdržel hrubou mzdu 30 035 Kč a v září 2021 odpracoval 144 hodiny a na mzdě obdržel 25 166 Kč. Celkem tedy na mzdě obdržel za toto období 80 660 Kč a odpracoval 448 hodin. Žalobce dále obdržel v červenci 2021 tzv. delegacje ve výši 8 120 Kč, v srpnu 2021 11 074 Kč a v září 2021 9 408 Kč, tzv. delegacje byly vypláceny v čistém. Jelikož tyto tzv. delegacje byly žalobci vypláceny v čistém, bylo nutno pro účely rozhodného výdělku z tzv. delegacjí vyplacených za měsíce červenec až září 2021 vypočítat částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a na všeobecné zdravotní pojištění, což činilo 4 567 Kč a dále zohlednit částky zálohy na daň z příjmu fyzických osob za toto období, což činilo 8 344 Kč. Součet všech těchto částek odpovídá hrubé mzdě žalobce za třetí čtvrtletí roku 2021, což při počtu odpracovaných hodin (448 hodin) představuje hodinový výdělek 272,70 Kč. Pracovní doba žalobce činila osm hodin, týdenní pracovní doba byla 40 hodin a po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 47 428 Kč, dvanáctinásobek této částky je 569 136 Kč.

14. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 27. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

15. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 28 061,11 Kč spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolaní a účast u jednání a 10 460 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025, příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 600 Kč za čtyři půlhodiny po 150 Kč (účast u jednání), cestovné ve výši 771 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z [adresa] a zpět v délce 100 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 5,5 l/100 Km nafty NM) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení