16 Co 242/2025 - 93

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Chmelíčka a soudkyň Mgr. Zdeňky Burdové a Mgr. Jitky Stibralové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 63 350 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. června 2025, č. j. 18 C 166/2024-78, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 63 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z této částky od 19. 8. 2022 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 34 053 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala proti žalované zaplacení částky 63 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 19. 8. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 63 350 Kč představující náhradu škody způsobené zásahem [bezpečnostní sbor] v jejím bytě obývaném jejím synem ([jméno FO]) i žalobkyní samotnou. Došlo k poškození vstupních dveří. Domovní prohlídka byla provedena v rámci trestního stíhání syna žalobkyně vedeném u Krajského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Toto trestní stíhání bylo nezákonné, když syn žalobkyně byl obžaloby rozsudkem jmenovaného soudu zproštěn z důvodu podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.

3. Žalovaná se bránila tím, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a postupem policejního orgánu při provedení domovní prohlídky z důvodu, že násilný vstup do objektu byl zapříčiněn neuposlechnutím výzvy ze strany syna žalobkyně. Vznesla i námitku promlčení, neboť k domovní prohlídce došlo dne 26. 8. 2019, nárok na náhradu škody byl u žalované uplatněn dne 18. 2. 2022, žaloba byla podána teprve dne 1. 10. 2024, přičemž si lze při počítání běhu promlčecí lhůty stěží představit, že se žalobkyně dozvěděla o domovní prohlídce v jí užívaném bytě až po právní moci zprošťujícího rozsudku, když i smlouva o dílo na opravu dveří je datována 27. 8. 2019. Žalobkyně pak ani neprokázala vznik škody na své straně, neboť nebyla stranou smlouvy o dílo.

4. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že usnesením [bezpečnostní sbor], ze dne 26. 8. 2019, č. j. [spisová značka], bylo zahájeno trestní stíhání mj. [jméno FO], nar. [datum], syna žalobkyně, a to pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3, písmeno c), odst. 4 písmeno c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Okresní soud v [místo] dne 19. 8. 2019 vydal příkaz k domovní prohlídce, č. j. [spisová značka], kterým nařídil provedení domovní prohlídky mj. v bytě č. [číslo] nacházejícím se v prvním patře v domě č. p. [číslo] a prostor k bytu náležejícím v [adresa] na ulici [adresa] postaveným na pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], vše zapsáno na LV číslo [číslo], jehož vlastníkem je žalobkyně a užívá ho její syn. Domovní prohlídka byla provedena dne 26. 8. 2019. Vstup do bytu byl po marné výzvě [bezpečnostní sbor] překonán přes bezpečnostní dveře zásahovou jednotkou. O provedení prohlídky byl vyrozuměn zvolený obhájce syna žalobkyně, jemuž byla umožněna porada s obhájcem. Před provedením prohlídky byl syn žalobkyně vyslechnut. Původně avizoval vůli se prohlídky účastnit, ale před jejím samotným zahájením si to rozmyslel a uvedl, že se jí účastnit nechce. Prohlídky byl účasten jeho bratr [jméno FO], nar. [datum], který spolu se synem žalobkyně a jejich rodiči [jméno FO] a [jméno FO] (nynější žalobkyní) byt též užíval. Prohlídky byla jako nezúčastněná osoba přítomna [jméno FO]. Vstupní dveře do bytu byly při domovní prohlídce[Anonymizováno]zcela zničeny, oprava byla objednána dne 27. 8. 2019 a vyžádala si náklad 63 350 Kč, objednavatelem opravy byl syn žalobkyně. Cena byla uhrazena hotově dle smlouvy o dílo. Syn žalobkyně [jméno FO] byl obžaloby zproštěn z důvodu podle § 226 písm. b) trestního řádu rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 1. 10. 2021., č. j. [spisová značka]. Nárok na náhradu škody uplatnila žalobkyně u žalované dne 18. 2. 2022.

5. Nejprve soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1083/2022, uvedl, že je namístě věc posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), neboť žalobkyně coby vlastník bytu, ve kterém proběhla domovní prohlídka, byla též osobou, u které se dle trestního řádu domovní prohlídka konala, prohlížené obydlí v dané době též skutečně obývala, měla tak práva a povinnosti, přičemž organizační složkou státu oprávněnou za stát je dle § 6 OdpŠk jednat [ústřední orgán].

6. Následně zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně posoudil dle § 8 odst. 1, § 32 odst. 1 OdpŠk.

7. Soud I. stupně předně uvedl, že u domovní prohlídky je možno uvažovat pouze o náhradě škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 věty první a druhé OdpŠk. Příkaz k domovní prohlídce, podle kterého v bytě žalobkyně prohlídka proběhla, nebyl však zrušen ani změněn, byť tak mohl učinit jen Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní. Soud rozhodující o nároku na náhradu škody nemůže otázku zákonnosti sporné domovní prohlídky posuzovat jako otázku předběžnou a nemůže obcházet skutečnost, že si žalobkyně proti příkazu k domovní prohlídce v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ nepodala ústavní stížnost. Není zde tak dán odpovědnostní titul dle OdpŠk, proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nelze tak uvažovat ani o promlčení nároku na náhradu škody, neboť tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 32 odst. 1 věta druhá Odpšk) počíná běžet až právě od okamžiku doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, resp. ode dne následujícího po dni, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci.

8. Ani skutečnost, že trestní stíhání syna žalobkyně, v rámci kterého byla domovní prohlídka provedena, skončilo v jeho případě zprošťujícím rozsudkem, není důvodem dle soudu I. stupně pro závěr o nezákonnosti domovní prohlídky provedené v rámci daného[Anonymizováno]trestního řízení, která proběhla v souladu s § 82 až 85c trestního řádu, neboť z toho, že nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. I pokud by připustil, že pro vznik povinnosti státu k náhradě škody způsobené řádně provedenou domovní prohlídkou není nutné zrušení příkazu k domovní prohlídce na základě (spíše výjimečně podávané) ústavní stížnosti, neboť trestní řád jiný opravný prostředek proti příkazu k domovní prohlídce nepřipouští, bylo by možné uvažovat o odpovědnosti žalované za škodu pouze tehdy, byla-li by provedená domovní prohlídka ve zjevném rozporu se smyslem a účelem konkrétního posuzovaného trestního stíhání, tedy mimo jiné nepřiměřeným zásahem do práv s přihlédnutím k povaze a závažnosti stíhaného skutku, nicméně pro takový závěr ničeho v uvedené věci nesvědčí. Závěr o neadekvátním či absurdním užití institutu domovní prohlídky v trestním řízení vedeném, jak plyne i z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 1. 10. 2021, č. j. [spisová značka], vůči značenému množství obviněných (z toho 22 následně odsouzených) v rozsáhlé a závažné drogové trestné činnosti pak uvažovat nelze, byť byl syn žalobkyně obžaloby následně zproštěn. Zároveň vzhledem k tomu, že z protokolu o provedení prohlídky plyne naplnění předpokladů pro postup dle § 85a odst. 2 trestního řádu, nelze uvažovat ani o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk spočívajícím v absenci marné výzvy před překonáním odporu. I pokud by v řízení vyšlo najevo, že nebyl dodržen postup dle § 85a odst. 2 trestního řádu spočívající v předchozí marné výzvě, nemohla by být žalobkyně ve věci úspěšná s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení z důvodu uplynutí subjektivní tříleté promlčecí lhůty (§ 32 odst. 1 OdpŠk), jelikož se žalobkyně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musela dozvědět nejpozději v době objednávky opravy dveří, tj. 27. 8. 2019. Svůj nárok uplatnila u žalované ještě v promlčecí lhůtě dne 18. 2. 2022, kdy došlo ke stavení jejího po dobu šesti měsíců (§ 35 odst. 1 OdpŠk), tj. do 18. 8. 2022. Podala-li však žalobkyně žalobu až o více jak další dva roky později (1. 10. 2024), nezbylo by soudu jinak než konstatovat promlčení jejího nároku.

9. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci zcela úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů v souhrnné výši 1 500 Kč za vyjádření k žalobě, 2x příprava účasti na jednání a 2x účast u jednání.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení. Soud prvního stupně svými závěry uráží obyčejné lidské cítění a je v rozporu s § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Rozsudkem je zjevně popírán koncept objektivní odpovědnosti státu za výsledek. Žalobkyně ničeho neučinila právně vadného a ani nikdo z její rodiny, není ji však nahrazena objektivně vzniklá škoda. Vše bylo založeno na vadném předpokladu všech zástupců státu při výkonu jejich činnosti v rámci trestního řízení, že syn žalobkyně má být trestně stíhán. Hovořit o příkazu k domovní prohlídce jako o izolovaném rozhodnutí a přikládat jeho faktickému nezrušení hodnotu legitimity, je projev dezinterpretace trestního práva. Jde o rozhodnutí, u nějž je vyloučen jakýkoliv přezkum jakýmkoliv orgánem činným v trestním řízení, a to včetně soudů. Usnesení o zahájení trestního řízení je rozhodnutím, které není zrušeno ani zprošťujícím rozsudkem, a i přes tuto skutečnost hovoří judikatura o nezákonném rozhodnutí. Usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako příkaz k domovní prohlídce, přetrvávají v rámci trestního řízení až do jeho konce. To, co činí usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonným rozhodnutím, je právní úvaha spojující toto usnesení s konečným rozhodnutí ve věci – zprošťujícím rozsudkem. Stejně tak v případě usnesení o vzetí obviněného do vazby, o ponechání obviněného ve vazbě, i zde je dovozena nezákonnost z konečného rozhodnutí – zprošťujícího rozsudku. Úvahy soudu prvního stupně popírající souvislost mezi konečným rozhodnutím v podobě zprošťujícího rozsudku a příkazem k domovní prohlídce jsou tak nelogické a vedou ke zjevné nespravedlnosti, kdy na konci stojí poškozená žalobkyně, která nemá postih vůči komukoliv. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

11. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek na základě podaného odvolání žalobkyně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

13. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v míře dostačující pro rozhodnutí a odvolací soud z něho vycházel.

14. Soud I. stupně při posuzování důvodnosti nároku na náhradu škody zcela správně aplikoval odpovídající ustanovení OdpŠk v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2020, č. j. 30 Cdo 4066/2018-58. Osobou, která má po určitou část trestního řízení zákonem stanovená práva a povinnosti, je totiž i osoba, u níž se koná domovní prohlídka (popřípadě prohlídka jiných prostor a pozemků), tedy žalobkyně. Žalobkyně má mimo jiné právo na doručení příkazu k prohlídce (§ 83 odst. 1, § 83a odst. 1 trestního řádu), právo účasti při prohlídce (§ 85 odst. 1 trestního řádu) nebo právo na písemné potvrzení o výsledku úkonu, jakož i o převzetí věcí, které byly přitom vydány nebo odňaty, anebo na opis protokolu (§ 85 odst. 4 trestního řádu); na druhou stranu je povinna prohlídku strpět (§ 85a odst. 1 trestního řádu), neboť domovní prohlídka vykonaná v souladu s trestním řádem je přípustným omezením základního práva na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“). Dojde-li při prohlídce ke vzniku škody na majetku takové osoby, pak se může jednat o nesprávný výkon veřejné moci orgánem činným v trestním řízení vůči osobě, která je na trestním řízení v daném rozsahu takto zúčastněna. Za škodu vzniklou při plnění těchto úkolů tak stát neodpovídá podle zákona o Policii České republiky, nýbrž podle obecné úpravy odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci. Touto obecnou zákonnou úpravou, na níž odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny, je přitom Odpšk (srov. výše uvedené rozhodnutí).

15. Soud prvního stupně rovněž správně vymezil podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu dle OdpŠk, kdy je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí; (ii) vznik újmy na straně žalobkyně a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. Tyto podmínky je žalobkyně povinna tvrdit a zároveň prokázat.

16. Česká republika jako demokratický právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy nese objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv fyzických nebo právnických osob. Je proto povinna striktně dodržovat právo, přičemž odpovídá za škodu, kterou svým nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobí. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáže-li se později jako chybný a zasahující do základních práv jednotlivce. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo [viz např. bod 31 nálezu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08]. V dané věci je rozhodující, že uvedené závěry musí platit tím spíše v situaci, dojde-li v nezákonně vedeném trestním řízení ke způsobení škody osobě, která ani obviněná nebyla.

17. Judikatura je ustálena v závěru, že soudu v odškodňovacím řízení nepříslušní přezkoumávat příkaz k domovní prohlídce. Tomu brání zejména podmínka uvedená v § 8 odst. 1 OdpŠk, dle které je rozhodnutí možno považovat za nezákonné pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Nejvyšší soud konkrétně ve vztahu k příkazu k domovní prohlídce uzavřel, že „splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013).

18. Rovně ale platí, že každá osoba však, která byla povinna podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že se jí dostane (podle okolností případu) náležitého odčinění, nedospějí-li tyto orgány k přesvědčivému závěru, že došlo ke spáchání trestného činu. Neexistovala-li by taková perspektiva, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v průběhu trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, je-li pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná (bod 23 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21). V právní úpravě následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou majetkovou i nemajetkovou újmu je třeba hledat těsnější sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace, neboť daná právní úprava stanovuje důsledky vztahu, v němž stát a jednotlivec vystupovali v nerovném, vrchnostenském postavení (bod 30 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21 nebo bod 24 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20). Aplikace OdpŠk nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny [nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13], naopak jím musí být základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným nebo nesprávným zásahem veřejné moci realizováno [nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01]. Přehlíží-li soudy skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v materiálním slova smyslu a současně interpretují zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobem, který přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, porušují právo jednotlivce zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny (bod 29 nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21).

19. Odvolací soud v kontextu výše uvedeného má za to, že soud prvního stupně podmínky pro přiznání náhrady škody dle OdpŠk vyložil přepjatě formalistickým způsobem, neboť jeho závěr de facto vylučuje poskytnutí náhrady škody za zničené vstupní dveře jiné osobě než obviněnému, ačkoli je vlastníkem je někdo jiný, kdo je účastníkem trestního řízení podle stávající právní úpravy. Nelze přisvědčit závěru soudu I. stupně a je důvodná odvolací námitka žalobkyně, podle kterého rozhodnutí – příkaz k domovní prohlídce, od něhož žalobkyně dovozuje vznik škody podle Odpšk, musí být pro nezákonnost zrušen, a to k opravnému prostředku podaného žalovanou. Ani zákon takto striktní podmínky nestanovuje (viz § 8 Odpšk.). I judikaturou bylo v minulosti již opakovaně dovozeno [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 nebo ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21], že striktní trvání na takovém postupu je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny, popř. i s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ostatně i jak správně argumentuje žalobkyně ani při náhradě újmy způsobené nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání není možné na takovém postupu trvat, neboť zprošťujícím rozsudkem nedochází in stricto sensu ke zrušení tohoto usnesení.

20. Ústavní soud ve se své nálezu sp.zn. IV. ÚS 2/2021 ze dne 19. 7. 2022 bodě 18 uvedl, že soudy musí zvažovat, nakolik je požadavek nutnosti zrušit určité rozhodnutí pro nezákonnost přiměřený povaze řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno, a obsahu tohoto rozhodnutí. Kupříkladu řada rozhodnutí v trestním řízení je vydávána pouze na určité (prozatímní) období a k jejich zrušení zásadně nedochází, což však neznamená, že nemohou být prohlášena za nezákonná. Není tedy rozhodné, zda rozhodnutí bylo (mohlo být) pro nezákonnost zrušeno, nýbrž zda jeho nezákonnost byla zákonem předvídaným způsobem konstatována. V bodě 20 dále uvedl, že možnost podání ústavní stížnosti proti dílčím postupům neskončeném trestního řízení nemůže být sama o sobě podmínkou zamítnutí nároku na náhradu způsobené újmy. Povinnost vyčerpat mimořádné opravné prostředky nelze interpretovat "slepě", bez ohledu na jejich zákonný (resp. ústavní) smysl a systémovou efektivitu.

21. Odvolací soud uzavírá, že byť je v případě nezákonného příkazu k provedení domovní prohlídky je jediným možným prostředkem nápravy podání ústavní stížnosti, lpění však na tom, že žalobkyně by měla podat ústavní stížnost, by bylo v tomto případě příliš formalistické. Žalobkyně by podáním ústavní stížnosti provedení domovní prohlídky nezabránila ani neoddálila, domovní prohlídka by byla provedena, stejně tak by došlo ke zničení vstupních dveří. Syn žalobkyně, proti které mu bylo vedeno trestní stíhání, byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, v souvislosti s jeho obviněním a jeho bydlením u žalobkyně v předmětném bytě byla provedena domovní prohlídka. Škoda byla způsobena účastnici trestního řízení, která nebyla obviněna. Za této situace, kdy je zde nezákonné trestní stíhání syna žalobkyně, je dle odvolacího soudu trvat na tom, že žalobkyně nevyužila možnosti podat ústavní stížnost a příkaz k provedení domovní prohlídky tak nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, příliš formalistické. V této konkrétní situaci vyplývá nezákonnost příkazu k domovní prohlídce z výsledku trestního stíhání syna žalobkyně.

22. S ohledem na výše uvedené je nedůvodná i vznesená námitka promlčení žalovanou. Nárok žalobkyně je odvozen a souvisí s nezákonným trestním stíháním syna žalobkyně, kdy ke zproštění syna žalobkyně došlo rozsudkem Krajského soudu v [adresa] dne 1. 10. 2021, č.j. [spisová značka], kdy od tohoto dne začala běžet tříletá promlčecí doba dle § 32 odst. 1 Odpšk. Žaloba žalobkyně byla podána v této tříleté promlčecí době dne 1. 10. 2024. počátek běhu tříleté promlčecí doby nelze odvozovat ode dne sjednání smlouvy o dílo na opravu dveří, kdy v této době ještě žalobkyně nevěděla ničehož o nezákonnosti trestním stíhání svého syna.

23. Odvolací soud tedy shledal podmínky odpovědnosti státu za škodu dle § 8 odst. 1 Odpšk z nezákonného rozhodnutí, když v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím vznikla žalobkyni škoda na vstupních dveřích jejího bytu ve výši 63 350 Kč, jak bylo v řízení prokázáno. Předmětný byt byl v jejím vlastnictví a škoda vznikla žalobkyni bez ohledu na to, kdo sjednával smlouvu o dílo.

24. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně tak v zamítavém výroku I dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 63 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z této částky od 19. 8. 2022 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, když opodstatněným soud prvního stupně shledal též požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ode dne 19. 8. 2022 do zaplacení, neboť do prodlení se žalovaná dostala uplynutím 6 měsíců po dni 18. 2. 2022, kdy byl nárok u žalované uplatněn (§15 odst. 1 Odpšk).

25. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud ve výroku II. podle poměru úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyni, která byla v řízení právně zastoupena, vznikly v řízení náklady v celkové výši 34 053 Kč, tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, odměnou právního zástupce za 6 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření k výzvě soudu ze dne 16. 1. 2025, účast u jednání před soudem prvního stupně dne 25.4.2025, sepis odvolání, účast u odvolacího jednání dne [datum]) á 3 660 Kč, odměny právního zástupce za 1 úkon právní služby (návrh na zrušení rozhodnutí o nesprávné výši soudního poplatku) ve výši 1830 Kč, paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce za 3 úkonů právní služby á 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12.2014, za 4 úkony právní služby á 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2015, DPH ve výši 21 %. Odvolací soud žalobkyni nepřiznal odměnu právního zástupce za vyjádření k postupu soudu k jednání s nepříslušnou organizační složkou, když toto vyjádření je obsahově pouze sdělující, že tato organizační složka je nepříslušná, nejedná se o úkon dle § 11 advokátního tarifu. Dále za vyjádření ze dne 22. 4. 2025, které bylo neúčelné, pouze shrnující dosavadní argumenty, nakonec doplnění žaloby ze dne 25. 4. 2025, které rovněž odvolací soud považuje za neúčelné, mělo to být již obsahem samotné žaloby.

26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., neboť takto prodloužená lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení