16 Co 254/2024 - 92

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [adresa] o zaplacení částky 35 700 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 9. 2024, č. j. 110 C 30/2023-58 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 367 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky za dobu od 3. 7. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 333 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky za dobu od 3. 7. 2022 do zaplacení, mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 12 296 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky], sídlem [adresa]. Shodu s prvopisem potvrzuje [jméno FO].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 31. 10. 2023 se žalobkyně proti žalované coby bývalé manželce svého stávajícího druha [jméno FO] domáhala zaplacení částky 35 700 Kč s úroky z prodlení, a to se zdůvodněním, že během exekuce, vedené na výživné [právnická osoba] pana [jméno FO] proti panu [jméno FO], ze svého bankovního účtu č. [č. účtu] omylem odeslala dne 16. 11. 2021 částku 26 700 Kč a dne 1. 12. 2021 částku 9 000 Kč na účet žalované, která peníze odmítla vrátit s tím, že jde o dlužné výživné pro děti. Žalobkyně s tímto řešením souhlasila, pan [jméno FO] však ne, protože na výživném v okamžiku vyzvání žalované ke vrácení obou částek žádný dluh neměl. Šlo tudíž o plnění bez právního důvodu. Soudní exekutor tyto částky jako výživné nezapočítal a místo toho výživné vymohl – žalovaná je však odmítla vrátit. Po doručení vyjádření žalované k věci samé žalobkyně na jednání doplnila svá tvrzení tak, že jí [jméno FO] asi týden před odesláním obou sporných plateb řekl, že má ještě na výživném určitý dluh, pro který je vedena exekuce. A tak mu nabídla půjčku s tím, že mu peníze pošle na jeho bankovní účet a předem si v internetovém bankovnictví nachystala příslušné platební příkazy. Tyto půjčky však pan [jméno FO] odmítl. Dne 16. 11. 2021 žalobkyně odeslala ze svého účtu více plateb včetně výživného pro své vlastní děti na účet bývalého manžela a přitom omylem autorizovala i dříve uložený platební příkaz. V prosinci téhož roku pak chtěla zaplatit výživné ve výši 9 000 Kč pro své děti a omylem tuto částku přiřadila k účtu, na nějž předtím poslala 26 700 Kč, kdy upravila pouze zprávu pro příjemce. Číslo účtu žalované našla v dokumentech pana [jméno FO] a domnívala se, že jde o jeho účet. Číslo jeho účtu neznala. V doplňujícím vyjádření ze dne 17. 4. 2024 žalobkyně uvedla hned několik nových tvrzení. Dne 1. 12. 2021 ze svého účtu odeslala celkem 5 plateb, z toho 2 x 2 500 Kč na výživu svých synů a 9 000 Kč pro své syny na Vánoce. Mylně přitom autorizovala dříve uložený platební příkaz na zmíněnou půjčku ve výši 9 000 Kč. Babička synů dala žalobkyni částku 12 000 Kč jako vánoční dárek pro syny, z čehož žalobkyně zamýšlela svým dětem odeslat částku 9 000 Kč.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobkyně mohla zjistit platební údaje pouze a jedině od [jméno FO] jako povinného a že je nepředstavitelné, aby zaplatila omylem, jestliže mezi ní a žalovanou sice zjevně neexistoval žádný závazek, leč přesto jí ve dvou samostatných platbách poslala na účet částku přesně odpovídající dlužnému výživnému se zprávou pro příjemce specifikující právě výživné za určité měsíce. To znamená, že pan [jméno FO] použil účet žalobkyně jako prostředek k zaplacení výživného na své děti během exekuce. Tím pádem byl faktickým disponentem částky 35 700 Kč právě on jako rodič výživou povinný a žalobkyně tudíž není aktivně věcně legitimována. Skutková tvrzení žalobkyně jsou účelová a nevysvětlují, proč žalobkyně žalovanou částku převedla dvěma samostatnými platbami v odlišných částkách a s odlišnou zprávou pro příjemce. Navíc by bylo absurdní, aby žalobkyně navzdory nesouhlasu pana [jméno FO] či bez konzultace s ním jaksi předpřipravila platební příkazy. V procesu autorizace platby musela vícekrát přesně vidět k její kontrole zobrazené platební údaje. Žalovaná a její děti žily v dobré víře, že jde o výživné a to bylo v případě nezletilé [jméno FO] spotřebováno, v případě zletilého [jméno FO] jemu předáno.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě převážně vyhověl (výrok I.) až na úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 26 700 Kč od 17. 11. 2021 do 2. 7. 2022 a z částky 9 000 Kč od 2. 12. 2021 do 2. 7. 2022 (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 92 % náhrady nákladů řízení (výrok III.). Dospěl přitom zejména k těmto skutkovým zjištěním. Pověřením ze dne 9. 6. 2021 byl soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] pověřen vedením exekuce k vymáhání pohledávky pro dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2018 do 31. 5. 2021 a pro běžné výživné od 1. 6. 2021 pro oprávněné [jméno FO] a [jméno FO] proti povinnému [jméno FO], přičemž v rámci tohoto exekučního řízení zaslal zástupce oprávněných dne 13. 12. 2021 sdělení, že za povinného byly provedeny úhrady z účtu žalobkyně dne 16. 11. 2021 ve výši 26 700 Kč, 1. 12. 2021 ve výši 9 000 Kč a 35 649,02 Kč na náklady právního zástupce oprávněných v exekučním řízení. Z účtu žalobkyně na účet žalované byla dne 16. 11. 2021 převedena částka 26 700 Kč se zprávou pro příjemce: „běžné výživné listopad 21, říjen 21, doplatek září 21,“ a dne 1. 12. 2021 částka 9 000 Kč se zprávou pro příjemce: „běžné výživné prosinec 21.“ Obojí se stalo bez souhlasu [jméno FO]. Exekuce byla skončena vymožením a částečným zastavením, přičemž exekutor v konečném vyúčtování tyto dvě sporné platby nezohlednil. Dopisem ze dne 22. 6. 2022 byla žalovaná vyzvána ke vrácení částek 26 700 Kč a 9 000 Kč ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy, jež byla odeslána poštou téhož dne. V SMS korespondenci vedené s [jméno FO] žalovaná odmítla přeplatky vrátit s tím, že bylo takto zaplacené výživné spotřebováno a jedná se o peníze pro děti od otce, kterým se přestal věnovat. Z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že nežádal žalobkyni o splnění dluhu na výživném, protože ten byl hrazen srážkami z jeho mzdy, ze spoření a z půjčky od rodičů a poté, kdy bylo vše zaplaceno, byla exekuce ukončena vymožením a částečně zastavením. Když zjistil, že jeho družka - žalobkyně - za něj učinila obě sporné platby, požádal žalovanou o vrácení těchto prostředků, přičemž žalovaná nevrátila nic. Důkazy navržené žalobkyní k prokázání tvrzeného omylu okresní soud neprovedl jako irelevantní pro věc samu.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 2991 odst. 1, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a 46 odst. 4 první a poslední věty, písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen e. ř.), a dospěl k závěru, že se žalovaná vůči žalobkyni bezdůvodně obohatila bez právního důvodu, poněvadž výše obou sporných plateb odpovídá výši výživného, které však exekutor zároveň nuceně vymohl od povinného [jméno FO]. Ten s provedením plateb nesouhlasil a nešlo o jeho peníze, nýbrž o peníze žalobkyně, která neměla vyživovací povinnost k dětem žalované. I kdyby žalobkyně zaplatila se souhlasem [jméno FO], nešlo by o plnění výživného, nýbrž o peněžité plnění na exekučně vymáhanou povinnost, takže není námitka spotřebování výživného důvodná.

5. Soudě podle obsahu odvolání podala žalovaná odvolání proti výrokům I a III rozsudku s tím, že zopakovala svou argumentaci stran nepravděpodobnosti omylu žalobkyně, kterou doplnila tím, že byly obě sporné platby provedeny ještě během exekuce, nikoli až po jejím ukončení. Žalobkyně poslala první platbu konkrétně pouhých 5 dnů po vyhlášení usnesení o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 11. 11. 2021. V tomto kontextu prvostupňový soud podle žalované nekriticky vyhodnotil svědeckou výpověď pana [jméno FO], který je životním partnerem žalobkyně a má osobní zájem na výsledku sporu. I kdyby žalobkyně zaplatila bez vědomí svého druha, on by se vůči ní bezdůvodně obohatil, takže by odpovídající částky mohla požadovat po něm, nikoli však po žalované. Navíc se jednalo o placení výživného, které již bylo spotřebováno, pročež je nelze vrátit. Není rozhodná okolnost, že se platby odehrály během exekuce, nýbrž jejich dobrovolnost.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na své dosavadní ústní přednesy a písemná podání.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

8. Prvostupňový soud dospěl k poněkud neúplným a co do hodnocení výpovědi svědka [jméno FO] i nesprávným skutkovým zjištěním. V zájmu úplnosti a správnosti skutkových zjištění proto odvolací soud některé již provedené důkazy zopakoval a došel k těmto dalším, resp. odlišným zjištěním (§ 213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).

9. Dne 8. 12. 2018 se stalo pravomocným soudní rozhodnutí, jímž soud [jméno FO] uložil platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně na syna [jméno FO] a ve výši 4 000 Kč měsíčně na dceru [jméno FO], a to vždy k 1. dni v měsíci. Dne 20. 7. 2021 byla nařízena exekuce pro dlužné výživné ve výši 36 756 Kč za prosinec 2018 - květen 21 pro [jméno FO] a ve výši 45 944 Kč pro [jméno FO], pro běžné výživné a pro náklady oprávněných ve výši 35 649,02 Kč. Dne 3. 8. 2021 povinný navrhl zastavení exekuce s tím, že neměl před podáním exekučního návrhu žádný dluh. Ve dnech 27. 10. 2021 a 29. 10. 2021 žalobkyně, pravděpodobně na účet exekutora, zaplatila z téhož účtu jako obě sporné platby částky 30 000 Kč a 26 628,78 Kč. Právě o těchto dvou platbách tehdejší zástupkyně povinného, [jméno FO], o 12 dnů později (10. 11. 2021) na jednání nařízeném soudem k projednání návrhu na zastavení exekuce, řekla, že je učinil povinný na výzvu exekutora k úhradě nedoplatku výživného z října 2021, přičemž exekutorem vyčíslený dluh na výživném ve výši 17 700 Kč právě s ohledem na tyto dvě platby neexistuje a přitom jako jediný brání zastavení exekuce. Dne 11. 11. 2021 soud zamítl návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že trvá dluh ve výši 17 700 Kč, nebylo prokázáno jeho splnění, že jde pouze o běžné výživné ani že lze předpokládat, že bude povinný dále platit dobrovolně. Nebylo prokázáno ani zaplacení výživného do 30. 11. 2021. Dne 16. 11. 2021 žalobkyně žalované zaslala první spornou platbu ve výši 26 700 Kč. Dne 18. 11. 2021 pak, pravděpodobně na účet exekutora, zaplatila z téhož účtu jako obě sporné platby částku 4 847 Kč. Ta byla stejně jako platby ze dnů 27. 10. a 29. 10. 2021 zaúčtována na vymáhaný dluh. Dne 1. 12. 2021 zaplatila druhou spornou platbu. Podle předložených potvrzení o provedených platbách byla majitelkou tohoto výše specifikovaného účtu pouze žalobkyně. Žádná platba, jež by výší odpovídala sporným platbám, ať už přímo od žalobkyně, povinného, anebo nuceně vymožená, přitom není pro dané období v přehledu plateb v exekuci zachycena. Až ke dni 12. 1. 2022 platba ve výši 9 000 Kč, což nicméně vzhledem k periodicitě výživného a níže vyhodnocené zprávě exekutora byla zjevně dávka výživného za odlišný měsíc. Dne 1. 12. 2021, tedy ještě téhož dne, žalobkyně přímo na účet zástupce oprávněných zaplatila výše specifikované náklady oprávněného ve výši 35 649,02 Kč. Dne 13. 12. 2021 byl zástupci oprávněných doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce. Téhož dne žalovaná informovala exekutora o obou sporných platbách. Dne 24. 1. 2022 byla zastavena exekuce pro běžné výživné od 1. 2. 2022 a okamžikem právní moci usnesení byla exekuce skončena. Podle vyúčtování ze dne 12. 4. 2022 byl dluh na jistině ve výši 163 700 Kč vymožen, náklady exekučního řízení ve výši 70 872,52 Kč také, součet činí 234 572,52 Kč. Celkem však bylo vymoženo 280 821,02 Kč, povinnému bylo vráceno 46 249 Kč. Dne 24. 6. 2022 zaměstnankyně exekutorského úřadu sdělila žalované e-mailem, že exekutor sporné platby nezapočítal, poněvadž ke dni 11. 12. 2021 bylo vše vymoženo, a že může prodiskutovat se svým právníkem, zda jde o bezdůvodné obohacení, anebo spotřebované výživné (exekuční spis exekutorského úřadu [jméno FO], přehled plateb v exekuci z l. č. 30 a 49, potvrzení o provedených platbách, usnesení soudního exekutora z l. č. 35). Ze zprávy exekutora vyžádané odvolacím soudem podle § 120 odst. 2 první věty o. s. ř. a z níže rozvedeného právního důvodu vyplynulo, že byla platbou ze dne 10. 12. 2021 vymožena poslední dávka výživného za leden 2022, načež byla exekuce pro běžné výživné od 1. 2. 2022 zastavena. Ke dni 16. 11. 2021 (uskutečnění první sporné platby) dlužil povinný na výživném částku 2 590 Kč za listopad 2021, ke dni 1. 12. 2021 (uskutečnění druhé sporné platby) částku 6 743 Kč za prosinec 2021. Výživné za září 2021 bylo vymoženo dne 29. 10. 2021. Výživné za říjen 2021 bylo co do částky 300 kč vymoženo dne 29. 10. 2021, co do zbylé částky dne 11. 11. 2021. Výživné za listopad 2021 bylo co do částky 6 410 Kč vymoženo dne 11. 11. 2021 a co do zbylé částky dne 18. 11. 2021. Výživné za prosinec 2021 bylo předplaceno platbou ze dne 18. 11. 2021 v částce 2 257 Kč a jeho zbytek byl vymožen dne 10. 12. 2021 (zpráva [jméno FO] ze dne 24. 4. 2025). Soud prvního stupně si viditelně nepoložil otázku, zda je pravděpodobné, aby ve výše vylíčené situaci [jméno FO] jako povinný během exekuce nevěděl o platbách, které provedla ve zjevné souvislosti s exekucí jeho družka, s níž sdílel domácnost. Tuto otázku nelze oddělit od otázky, zda se skutečně jednalo o omyl, jak žalobkyně i svědek uvedli, a zda [jméno FO] s provedením plateb souhlasil. Odvolací soud pak především ve světle níže podané právní kvalifikace nesouhlasí s právním názorem prvostupňového soudu, že je zmíněný souhlas právně irelevantní. Obě sporné platby se z níže vysvětlených důvodů odehrály nejen s vědomím, ale i se souhlasem [jméno FO]. Ten vypověděl, že žalobkyně samotná s exekutorem nijak nekomunikovala, což plně odpovídá obsahu exekučního spisu. Dále vypověděl, že neznala číslo jeho účtu u [Anonymizováno], což je nicméně (stejně jako shodné skutkové tvrzení žalobkyně) vyvráceno výpisem z tohoto účtu žurnalizovaným v exekučním spise, z nějž plyne, že mu na něj žalobkyně dne 9. 2. 2021 poslala částku 700 Kč se zprávou pro příjemce ve tvaru „satelit,“ a sice z téhož účtu, z nějž byly odepsány obě sporné platby. Svědek též hovořil o tom, že aby exekučně vymáhaný dluh splnil, musel si půjčit od svých rodičů. Tyto peníze pak dal žalobkyni, která je vložila na svůj bankovní účet - protože jeho účet byl kvůli exekuci zablokovaný - načež je poslala exekutorovi. Svědek si však nepamatoval, jak vysoká platba byla, kolik jich bylo a zda šlo právě o dvě sporné platby. Nevzpomněl si ani na okolnosti provedení výše popsaných plateb ze strany samotné žalobkyně během exekuce (svědecká výpověď [jméno FO], exekuční spis exekutorského úřadu [jméno FO], přehled plateb v exekuci z l. č. 30 a 49, potvrzení o provedených platbách, usnesení soudního exekutora z l. č. 35).

10. O vědomí a souhlasu [jméno FO] s oběma spornými platbami svědčí tyto souvislosti. Žalobkyně z výše specifikovaného bankovního účtu v říjnu 2021, tedy ještě před provedením obou sporných plateb, zaplatila na vymáhaný dluh zcela přesnou částku 56 628,78 Kč. Znala tudíž číslo účtu exekutora i dlužnou částku na úrovni jednotek haléřů, přestože nebyla povinnou a sama s exekutorem nikdy nekomunikovala. V tom případě je jasné, že musela tyto informace zjistit od [jméno FO], který sám uvedl, že o této částce věděl a zaplatil ji. To znamená, že se tyto platby odehrály s jeho plným souhlasem. Do téhož rámce pak zapadá platba ve výši 4 847 Kč ze dne 18. 11. 2021. Pouhých 5 dnů po vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, které žalobkyni nebylo doručeno a bylo zdůvodněno výše rozvedeným způsobem, sama žalobkyně, která se jednání před soudem nezúčastnila, z téhož svého účtu zaplatila částku plně odpovídající zmíněnému odůvodnění jako trvající dluh ve výši 17 700 Kč + 9 000 Kč (tedy 26 700 Kč) za listopad 2021, s čímž plně koresponduje zpráva pro příjemce. Pozoruhodné je zde i to, že znala i výši „doplatku“ za září 2021 ve výši 8 700 Kč. Právě v den splatnosti nepředplaceného výživného za prosinec 2021 podle exekučního titulu pak opět zaslala platbu v odpovídající výši 9 000 Kč a s odpovídající zprávou pro příjemce. Z toho je evidentní, že obě sporné platby provedla v přímé reakci na odůvodnění zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, tedy se záměrem splnit vymáhaný dluh tak, aby exekuce skončila. Byla přesně informována o všech platebních údajích, které musela znát od [jméno FO]. Tím ovšem suma „náhod“ nekončí. Ještě v týž den, kdy uhradila prosincovou dávku výživného, zaplatila z téhož svého účtu i náhradu nákladů oprávněného ve výši 35 649,02 Kč na účet zástupce žalované, resp. dětí [příjmení]. Opět tedy v reakci na poslední soudní rozhodnutí zaplatila na již třetí odlišný bankovní účet související s exekucí částku specifikovanou na úrovni jednotek haléřů, kterou dříve exekutor takto vyčíslil jako náklady oprávněných, o nichž je obecně známo, že se platí na konci exekuce. Žalobkyně se tedy zjevně domnívala, že je po splnění dluhu na výživném potřeba zaplatit ještě náklady oprávněného, což učinila v týž den, čímž chtěla přivodit skončení exekuce. Všechny čtyři další, výše uvedené platby, také exekutor zaúčtoval. Tyto skutečnosti naprosto jasně svědčí o tom, že žalobkyně s [jméno FO] aktivně koordinovali společný postup v exekučním řízení s tím cílem, aby měl [jméno FO] – jak sám vypověděl – exekuci co nedříve za sebou. Tím pádem je vyloučeno, aby se zmíněnými platbami nesouhlasil. Že exekutor sporné platby nezohlednil, plyne z faktu, že se o nich dozvěděl teprve tři dny po vymožení všech částek, dne 13. 12. 2021, kdy byl zástupci oprávněných doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, a také z okolnosti, že žalobkyně specifikovala, které konkrétní měsíční dávky platí. Ani tím se ovšem okolnosti podporující verzi o souhlasu [jméno FO] nevyčerpávají. Zatímco před odvolacím soudem vypověděl, že si za účelem splnění vymáhaného dluhu musel půjčit od svých rodičů, přičemž tuto částku vložil na účet žalobkyně, která ji odeslala exekutorovi, před prvostupňovým soudem tuto zápůjčku zmínil nanejvýš okrajově a je s podivem, že žalobkyně o ní nehovořila nikdy. Zato se uchýlila ke tvrzení o omylu, jehož nelogičnost až absurdita vysvítají již z trefných argumentů žalované, na něž odvolací soud odkazuje a dodává, že žalobkyně prokazatelně již před odesláním obou plateb znala číslo účtu svého druha a proto věděla, že je odesílá na jiný účet – účet žalované. Nevysvětlila přirom (natož aby prokázala), proč bylo tvrzené výživné pro její děti přesně stejně vysoké jako výživné pro děti pana [jméno FO]. Navíc není jasné, zda svá tvrzení myslela tak, že prosincový platební příkaz zadala jako úplně nový, anebo jen autorizovala dříve uložený příkaz, který změnila. Kdyby měla být její již tak zcela nevěrohodná tvrzení pravdivá, musela by se dopustit dlouhé nepřerušené série omylů, násobené navíc potřebou autorizace, potvrzení provedení každé platby. Odvolací soud uvážil i v bodě 1. popsané změny skutkových tvrzení a osobní vztah [jméno FO] k oběma účastnicím, kdy měl tendenci vypovídat ve prospěch své družky. Proto jeho výpovědi vyhodnotil jako nevěrohodné a dospěl ke skutkovému zjištění, že s oběma spornými platbami souhlasil.

11. Jinak odvolací soud výše jmenované důkazy vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu relevantní, věrohodné a vzájemně souladné. Další důkazy neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonném smyslu nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

12. Při právní kvalifikaci případu s ohledem na odvolací námitky a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Není pravdou, že by žalobkyně postrádala z žalovanou tvrzených důvodů aktivní věcnou legitimaci. Majitelkou účtu, z nějž byly obě platby odeslány, byla pouze žalobkyně. Peníze na účtu uložené byly vlastnictvím banky, vůči níž měla žalobkyně jako majitelka účtu pohledávku v odpovídající výši (§ 2662 ve spojení s § 2668 o. z.). I kdyby se na účtu nacházely peníze zaslané někým jiným či pocházející od někoho jiného než od žalobkyně – což je z obecného hlediska zcela nevyhnutelné – jako genericky určená věc by se smísily se stávajícím zůstatkem do masy vlastněné bankou.[footnoteRef:1] Ochuzenou by zde tudíž byla žalobkyně, jejíž pohledávka se snížila, obohacenou pak žalovaná, jejíž pohledávka naopak narostla (§ 2991 odst. 1 o. z.). [1: Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, jeho rozsudek ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, rozsudek ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, č. 49/2022 Sb. rozh. civ., či rozsudek ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3552/2020. ]

13. Účelem exekuce bylo vymožení pravomocně přisouzeného výživného (§ 1 odst. 2 e. ř. ve spojení s § § 46 odst. 6, 47 odst. 7, 52 odst. 1 e. ř. a s § 2 částí věty před středníkem o. s. ř.). Každá vymožená částka proto tvořila v prvé řadě výživné. Exekučně vymoženým plněním je mj. každé, které je zaplaceno v přímé návaznosti na výzvu k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, kterou exekutor zasílá povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce a která předchází samotné exekuci (§ 46 odst. 4 čtvrtá věta, odst. 6 e. ř.), a dokonce i to, které je na vymáhanou povinnost zaplaceno kdykoli jindy v době od marného uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění a od vydání exekučního příkazu až do provedení exekuce (tamtéž). Vymožení plnění má přitom právní účinky splnění dluhu, a to od okamžiku připsání částky na účet soudního exekutora.[footnoteRef:2] To, jestli dluh splnil dlužník, anebo v souladu s hmotněprávním řádem třetí osoba, a zda bylo zaplaceno soudnímu exekutorovi, anebo přímo oprávněnému, není v tomto kontextu podstatné.[footnoteRef:3] Proto nelze rozsudek založit na jednoduchém a striktním odlišení výživného od vymáhané povinnosti. Zde platila žalobkyně očividně na vymáhané výživné za zcela konkrétní měsíce, pod tlakem probíhající exekuce, za aktivní součinnosti s [jméno FO] jako dlužníkem (povinným) a po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění a po vydání exekučních příkazů, přičemž ona sama vymáhanou povinnost neměla ani proti ní nebyla vedena exekuce či insolvenční řízení. Činila tak přímo se souhlasem povinného, aniž by bylo (peněžité) plnění vázáno na jeho osobní vlastnosti (§ 1936 odst. 1 první věta, druhá věta a contrario o. z.) a aniž by žalobkyně za jeho dluh ručila či pohledávku jinak zajistila (§ 1937 odst. 1 o. z. a contrario). Právě souhlas dlužníka je nezbytný k tomu, aby takto poskytnuté plnění přivodilo zánik dluhu (§ 1908 odst. 1 o. z.). Proto odvolací soud zkoumal existenci souhlasu [jméno FO]. [2: Viz v tomto ohledu dlouhodobě neměnnou judikaturu; např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, č. 66/2007 Sb. rozh. civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, jeho usnesení ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 715/2008, rozsudek ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4267/2007, rozsudek ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009, rozsudek ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, č. 69/2011 Sb. rozh. civ., či usnesení ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3343/2011. ] [3: KASÍKOVÁ, Martina. § 46 [Provádění exekuce]. In: KASÍKOVÁ, Martina, JIRMANOVÁ, Miroslava, HUBÁČEK, Jaroslav, PLÁŠIL, Vladimír, ŠIMKA, Karel, KUČERA, Zdeněk, NEKOLA, Václav. Exekuční řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 330, marg. č. 20.; REZOVÁ, Nicole. § 46 [Úkony ex lege, pořadí, upuštění]. In: SVOBODA, Karel, JÍCHA, Lukáš, KREJSTA, Jan, HOZMAN, David, ÚŠELOVÁ, Veronika, KOCINEC, Jaroslav a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 320, marg. č. 11.; MOLÁK, Stanislav, KOCINEC, Jaroslav. § 46, V. In: MOLÁK, Stanislav, a kol. Exekuční řád. Praha: Wolters Kluwer, 2023. ]

14. V tom případě ovšem bylo nezbytné také zjistit, zda a kolik [jméno FO] na výživném dlužil v okamžiku provedení té které sporné platby. V šíři, v jaké by dluh neexistoval, poněvadž jej exekutor již dříve vymohl, by totiž žalobkyně plnila neexistující dluh. V tom případě by nešlo o plnění výživného, nýbrž o bezdůvodné obohacení žalované, vzniklé přijetím plnění bez právního důvodu, které by musela žalobkyni vrátit (§ 2991 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 3003 o. z.). Tím pádem by neobstál argument spotřebováním výživného. Totéž by platilo pro argument dobrou vírou (§ 3000 o. z.), poněvadž žalobkyni jako zákonné zástupkyni oprávněných, nadto zastoupených advokátem, byla po celou dobu exekuce informace o výši již vymoženého výživného přístupná u exekutora, přičemž výživné bylo vymáháno primárně nuceně, a to na bankovní účet exekutora, nikoli oprávněné. Za těchto okolností nelze připustit jako souladné s právním řádem, aby se žalované dostalo dvojího splnění téhož dluhu – nehledě k tomu, že neoznačila jediný důkaz k prokázání spotřebování dané částky. Na druhou stranu v rozsahu, v němž by dluh ještě existoval, by (právě díky souhlasu [jméno FO]) žalobkyně přivodila jeho zánik splněním. Tím pádem by bylo neoprávněným teprve následné vymožení téže částky exekutorem (i když ten o zaplacení žalované v danou chvíli nevěděl), poněvadž by nemohlo splnit výše uvedený účel. Takto postižený povinný by se potom proti oprávněnému mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení cestou tzv. žaloby z lepšího práva.[footnoteRef:4] Proto odvolací soud vyžádal u exekutora výše uvedenou zprávu. [4: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, či jeho rozsudek ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011. Dále SVOBODA, Karel. § 57 [Zákaz uvedení v předešlý stav]. In: SVOBODA, Karel, JÍCHA, Lukáš, KREJSTA, Jan, HOZMAN, David, ÚŠELOVÁ, Veronika, KOCINEC, Jaroslav a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 510, marg. č. 2. ]

15. Vyšlo tedy najevo, že ke dni 16. 11. 2021 povinný dlužil na výživném za listopad 2021 částku 2 590 Kč (kterou exekutor vymohl až dne 18. 11. 2021) a ke dni 1. 12. 2021 za prosinec 2021 částku 6 743 Kč (jež byla vymožena teprve dne 10. 12. 2021). Tím pádem byla žaloba z výše vysvětlených důvodů neopodstatněná co do částky 9 333 Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení – v tomto rozsahu nebyla žalobkyně aktivně věcně legitimována. Jinak samozřejmě žalovaná musí vrátit žalobkyni to, co neprávem nabyla. Zbývající částku 26 367 Kč neměl v okamžiku provedení sporných plateb po právu hradit nikdo, poněvadž jí odpovídající dluh neexistoval (§ 1937 odst. 2 první věta a contrario, § 2991 odst. 2 o. z. a contrario), takže tuto část žaloby nelze zamítnout ani kvůli nedostatku pasivní věcné legitimace žalované.

16. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek co do částky 26 367 Kč potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a výrokem II co do částky 9 333 Kč (vždy s příslušným úrokem z prodlení) změnil tak, že žalobu částečně zamítl [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

17. Výrok III odpovídá § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § § 142 odst. 2, 142a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně byla převážně úspěšná a v zákonem předvídaném časovém limitu před podáním žaloby poslala žalované předžalobní výzvu. Na jistině požadovala 35 700 Kč, soud jí přiznal 26 367 Kč, tedy 73,86 %. Její čistý procesní úspěch tudíž činí 47,72 %.

18. Náhrada sestává z položek správně vyčíslených v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku a z položek podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby v podobě účasti na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.] odvolací soud stanovil stejně jako prvostupňový soud částkou 2 540 Kč, paušální náhradu hotových výdajů částkou 450 Kč vzhledem k čl. II novely a. t. č. 258/2024 Sb. (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou náhrady je promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupkyně žalobkyně k jednání odvolacího soudu a zpět v délce 4 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 600 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je možno s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím přiznat požadované 4 půlhodiny [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné ve výši 1 000 Kč při ujeté vzdálenosti 128 km, kombinované spotřebě 5,8 l/100 km, vyhláškové ceně nafty 34,70 Kč/l a základní náhradě za 1 km 5,80 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb.]. 100 % náhrady za celé řízení tedy činí 25 767 Kč, 47,72 % pak 12 296 Kč. Žalovaná je povinna nahradit náklady řízení sice žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátce jako její zástupkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku III stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce času, který měla žalovaná na přípravu splnění tohoto dluhu pro případ svého procesního neúspěchu.

Poučení