16 CO 31/2022 - 193

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] za níž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy ve výši 290 000 Kč o odvolání obou účastnic proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 10. 2021, č. j. 109 C 50/2019-133 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku a v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 150 000 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci III. výroku mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 44 715 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 110 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), žalobu o zaplacení částky 180 000 Kč zamítl (odstavec II. výroku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 426 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec III. výroku).

2. Proti rozsudku podaly žalobkyně i žalovaná včasné odvolání.

3. Žalobkyně odvoláním napadla rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 150 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, a v odstavci III. výroku o náhradě nákladů řízení, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vytýkala okresnímu soudu, že chybně stanovil výši zadostiučinění, neboť nesprávně vyhodnotil kritéria rozhodná pro stanovení této výše. Považovala za správné, že okresní soud ke komparaci zvolil věc Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 8 C 419/2019, ovšem chybně vyhodnotil odlišnosti obou kauz. V komparovaném případě, ve kterém bylo přiznáno 40 000 Kč, bylo trestní stíhání vedeno pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody 1 až 5 let, zatímco v posuzované věci byla žalobkyně pro zločin zpronevěry dle 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona ohrožena trestní sazbou 2 až 8 let, tj. výrazně vyšší, zakládající důvod tzv. nutné obhajoby. Druhou odlišností je délka trestního stíhání, resp. trvání negativních následků, kdy v komparované věci činila 1 rok a u žalobkyně 5,5 roku. Konečně třetí odlišností byla intenzita následků. Ve srovnávané věci byl zjištěn následek pouze v podobě hádek, naproti tomu u žalobkyně nastaly zdravotní dopady, které musela kompenzovat psychofarmaky. Poškozený v komparované věci byl mladý realitní makléř, kdežto žalobkyně byla věkem před důchodem, tj. osobou podstatně zranitelnější. Odvolací soud v komparované věci poukázal na tabulku výše odškodnění ministerstva spravedlnosti, podle které stanovil z rozpětí měsíčního zadostiučinění 345 Kč až 10 000 Kč s přihlédnutím k právní kvalifikaci částku 2 456 Kč za měsíc trestního stíhání, což při 13 měsících představovalo 40 000 Kč. Kdyby v posuzované věci soud vycházel ze stejné částky 2 456 Kč měsíčně, musel by dospět k zadostiučinění za 5,5 roku ve výši 159 640 Kč. Navíc by měl správně vycházet z vyšší částky než 2 456 Kč měsíčně, protože žalobkyně byla stíhána pro závažnější trestnou činnost s výraznějším dopadem do osobnostní sféry. K tomu, aby odškodnění dosáhlo požadovanou částku 200 000 Kč, by postačovalo vycházet z částky 3 077 Kč měsíčně, tj. jen o 621 Kč vyšší než v komparované věci, což považuje žalobkyně za zcela přiměřené shora uvedeným okolnostem. Okresní soud dále chybně aplikoval u nákladového výroku ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., zatímco správně měl postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil, žalobě vyhověl i co do částky 150 000 Kč a přiznal jí vůči žalované plnou náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaná odvoláním napadla rozsudek okresního soudu v odstavcích I. a III. výroku z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Újma žalobkyně způsobená nezákonným trestním stíháním nebyla dle žalované natolik zásadní a intenzivní, aby bylo na místě odškodnit ji v penězích. Žalobkyně žádné výrazné zásahy do osobnostní sféry neprokázala, byla stíhána po celou dobu na svobodě a trestní stíhání nezasáhlo nikterak její rodinný život, pracovní život, pověst a dobré jméno. Podle žalované finanční zadostiučinění není na místě, satisfakce poskytnutá formou konstatování, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jakož i ve formě poskytnuté omluvy, je dostačující. Újma, jakož i její intenzita, odůvodňující peněžité zadostiučinění, musí být nejen tvrzena, ale i prokázána. Trestní stíhání bylo vedeno pro majetkovou trestnou činnost, s níž není spojeno výrazné společenské odsouzení. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že v důsledku trestního stíhání trpěla úzkostnými stavy spojenými s výkyvy nálad a propady do skepse až apatie, vnitřním chvěním, nevolnostmi a problémy se spánkem, neboť k tomu nebyla doložena žádná lékařská zpráva. Žalovaná zdůraznila, že se neodškodňuje peněžitou formou každé trestní stíhání, které skončí zproštěním obžaloby. Peněžitě se odškodňují pouze ta trestní stíhání, kde došlo k následkům v osobní sféře poškozeného, resp. k újmě v takové intenzitě, že tuto lze zhojit pouze peněžitou formou, protože jiná forma satisfakce je nedostačující. Žalovaná předložila srovnání s případy projednávanými Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 243/2012, 17 C 11/2016, 20 C 95/2019 a 10 C 214/2012. Soud prvního stupně v projednávané věci vycházel pouze z případu projednávaného Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 419/2019, který předložila žalobkyně, přestože rozhodnutí jiných soudů byla ke komparaci vhodná a bylo z nich patrné, že jiné soudy za podobné následky v osobnostní sféře považují za dostatečné konstatování porušení práva. V případě druhého nároku (na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení) měla žalovaná za to, že celková délka řízení byla přiměřená a že tak nemajetková újma žalobkyni nevznikla. Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. Žalobkyně průtahy nikterak blíže nespecifikovala ani netvrdila. Není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. [číslo] Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Žalovaná předložila přehled jednotlivých úkonů, které [název soudu] v trestním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] musel provést. Z hlediska rozsahu a složitosti věci se v žádném případě nejednalo o jednoduchou věc. V postupu trestního soudu žalovaná neshledala žádné průtahy či nedůvodná období nečinnosti, trestní soud naopak postupoval aktivně a plynule. Dle žalované lze učinit závěr, že délka řízení byla s ohledem na jeho složitost přiměřená. Žalovaná předložila srovnání s případem projednávaným Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 243/2012, ve kterém trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona trvalo 4 roky a 2 měsíce, přičemž nebyly shledány žádné průtahy ani nedůvodná nečinnost, jelikož věc byla složitá po skutkové i právní stránce, spisový materiál byl velmi obsáhlý, k trestnímu řízení se připojilo se svými nároky mnoho poškozených, konalo se 12 hlavních líčení, bylo vyslechnuto mnoho svědků, byl vypracován znalecký posudek a odborné vyjádření. Dále žalovaná předložila případ projednávaný Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 279/2020, v němž byla shledána přiměřená délka řízení, které trvalo 8 let a 8 měsíců. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil, žalobu zamítl a znovu rozhodl o nákladech řízení.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání obou účastnic proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. s výjimkou odstavce II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 30 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením), jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 odst. 1, 3 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že důvodné je toliko odvolání žalobkyně týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně.

6. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 3 a 4 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Odvolací námitky žalované proti skutkovému zjištění, že v důsledku trestního stíhání žalobkyně trpěla úzkostnými stavy, byla plačtivá a měla problémy se spánkem, proto užívala [anonymizováno], nejsou důvodné. Zmiňované skutkové zjištění soud prvního stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů opřel o výpověď svědka [jméno] [příjmení]. Samotná skutečnost, že se jedná o manžela žalobkyně, nemůže vést bez přistoupení dalších okolností k závěru o nevěrohodnosti tohoto důkazu. Odvolací soud přitom ve shodě se soudem prvního stupně žádné další důvody k pochybnostem o věrohodnosti této svědecké výpovědi neshledal. Okolnost, že žalobkyně nedoložila lékařskou zprávu, neznamená, že její psychické útrapy spojené s trestním stíháním nelze prokázat jinými důkazními prostředky.

7. Vzhledem k tomu, že ke škodní události (vedení trestního stíhání) mělo dojít v období od [datum] do [datum], je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 2020 (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“).

8. Podle ustálené judikatury stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, přestože zákon č. 82/1998 Sb. takový nárok výslovně neupravuje. Z důvodu absence výslovné úpravy se vychází z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání.

9. Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 11/10), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O žádný z výše uvedených případů se u žalobkyně nejedná, a proto je dána odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Ostatně odpovědnost státu nebyla mezi účastníky sporná, když žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] konstatovala, že v předmětném trestním řízení vedeném proti žalobkyni došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

10. Okresní soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správně ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Jedná se o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Přitom je dle judikatury třeba vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění; tato kritéria formuloval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, jedná se o kritéria, která uvedl a posuzoval v napadeném rozsudku okresní soud, a to: 1) povaha věci, 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi jsou dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Jsou jimi také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. Je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

11. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že žalobkyni náleží za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, finanční zadostiučinění, když případná omluva žalované a její konstatování porušení práva není, resp. by nebylo dostačující. Okresní soud správně vyhodnotil kritéria stanovená judikaturou Nejvyššího soudu, a to povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

12. Odvolací soud posoudil jako nedůvodné odvolací námitky žalované, že újma žalobkyně způsobená nezákonným trestním stíháním nebyla natolik zásadní a intenzivní, aby bylo na místě odškodnit ji v penězích. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2551/13 trestní řízení už jen tím, že vnáší do života obviněného značnou nejistotu, znamená pro něho významnou psychickou zátěž. Výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to i tehdy, není-li stíhán vazebně. Takový zásah je pak citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, kdy je konstatováno, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem. Dochází-li v takovém řízení ještě k průtahům, pochopitelné pocity frustrace mohou vést k psychickému i fyzickému poškození takového jednotlivce. Navíc tam, kde je v sázce osobní, rodinný a pracovní život, občanská čest a dosavadní bezúhonnost, jsou důsledky o to závažnější, a vedou někdy k naprosté osobní, společenské a profesní likvidaci dotčeného člověka. Tu je obecný soud nucen odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům, vyvolaným takovým trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady, dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Soud pak s ohledem na vždy jedinečné skutkové okolnosti takového individuálního případu určí výši finanční náhrady; pracuje zde vlastně s obecným právním principem přiměřenosti a posuzuje věc zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci. Jedině takové rozhodnutí, přihlížející ke všem kritériím, které nutno vzít do úvahy v kontextu daného případu, je pak možno považovat za spravedlivé a ústavně konformní. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 242/2016) má konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

13. Okresní soud správně dospěl k závěru, že předmětné trestní stíhání sice nebylo vedeno pro trestné činy proti životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti, nicméně správně vyhodnotil možnost uložení vyššího trestu odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let, což zcela jistě zvýšilo intenzitu obav, které žalobkyně v průběhu probíhajícího trestního řízení prožívala jako osoba bezúhonná. Trestní stíhání trvalo od [datum] do [datum], tj. [anonymizováno] let a [anonymizováno] měsíce, přičemž hrozba trestu trvala do [datum], tj. celkem [anonymizováno] roky a [anonymizováno] měsíců. Intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobkyně sice byla nižší, její trestní stíhání nebylo medializováno, nebyla stíhána vazebně, vedení nezákonného trestního stíhání nemělo významný dopad do jejího rodinného a profesního života, ale bylo prokázáno, že trestní stíhání nesla žalobkyně psychicky těžce.

14. Soud prvního stupně se v dané věci vypořádal i s otázkou přiměřené výše zadostiučinění v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a porovnal výši zadostiučinění s odpovídajícím zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ačkoliv porovnávané případy nejsou typově zcela stejné, okresní soud se přiléhavým způsobem vypořádal nejen se shodnými, ale i rozdílnými znaky, přičemž svůj závěr srozumitelně a logicky odůvodnil. Částka 50 000 Kč se jeví odvolacímu soudu jako přiměřená a neshledal v rámci odvolacího přezkumu důvody pro její korekci. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na odůvodnění v bodech 12 až 14 a v bodu 20 rozsudku okresního soudu. Jako důvodné neshledal ani odvolací námitky žalobkyně, neboť soud prvního stupně náležitě zohlednil odlišnosti posuzované věci od věci projednávané před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 419/2019. Argumentaci žalobkyně, že odvolací soud v komparované věci (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2021 sp. zn. 71 Co 343/2020) poukázal na tabulku výše odškodnění ministerstva spravedlnosti, podle které stanovil z rozpětí měsíčního zadostiučinění 345 Kč až 10 000 Kč s přihlédnutím k právní kvalifikaci částku 2 456 Kč za měsíc trestního stíhání, nepovažuje odvolací soud za případnou. Ve zmiňovaném rozhodnutí byla předně tato argumentace použita pouze podpůrně k dokreslení závěru, že přisouzená částka zjevně nevybočuje částkám stanoveným v obdobných případech, a to za situace, kdy v řízení před soudem prvního stupně žádná komparace s konkrétními obdobnými případy provedena nebyla. Každý případ je však třeba posuzovat individuálně a nelze primárně vycházet z aritmetického průměru všech v tabulce uvedených odškodnění za měsíc trestního stíhání. Nehledě k tomu, že výši odškodnění nelze lineárně odvozovat toliko od délky trestního řízení, která představuje podle konstantní judikatury pouze jedno ze základních kritérií pro stanovení výše zadostiučinění.

15. Co se týče druhého uplatněného nároku (zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení), tak soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval správně ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném trestním řízení, které probíhalo od [datum] do [datum], tj. [anonymizováno] let a [anonymizováno] měsíce, došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a nemá co podstatného k tomu dodat. Odvolací námitka žalované, že pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty, není důvodná. Naopak judikatura vymezuje pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Na druhou stranu lze souhlasit s argumentací žalované, že nelze vycházet z nějaké abstraktní, předem dané délky řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž otázku přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu. Nicméně odvolací soud má za to, že soud prvního stupně z těchto východisek při posuzování projednávané věci důsledně vycházel. Byť se z hlediska rozsahu věci a počtu obviněných, jakož i procesní aktivity některých obviněných a poškozené společnosti, nepochybně nejednalo o věc jednoduchou, lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že celková doba řízení neodpovídala s přihlédnutím k charakteru trestního řízení době, v níž lze ukončení takového řízení zpravidla očekávat.

16. Soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to zejména stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010, zohlednil rovněž odpovídajícím způsobem konkrétní skutečnosti vyplývající z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Přisouzené částka 60 000 Kč se jeví odvolacímu soudu jako přiměřená a neshledal v rámci odvolacího přezkumu důvody pro její korekci. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na odůvodnění v bodech 16 až 18 rozsudku okresního soudu.

17. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán v odstavci I. výroku a v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 150 000 Kč, jako věcně správný a jako takový byl v této části v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. Důvodným odvolací soud shledal odvolání žalobkyně v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně.

19. Podle ustálené judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. z. II. ÚS 3388/11), rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Odvolací námitka žalobkyně, že soud prvního stupně u nákladového výroku chybně aplikoval ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., je tedy opodstatněná.

20. Odvolací soud proto per analogiam podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 44 715 Kč. Tato částka představuje odměnu za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastupování, sepis žaloby, sepis repliky ze dne [datum], 2 úkony za účast u jednání dne [datum] a účast u jednání dne [datum]) po 5 100 Kč z punkta 100 000 Kč (předmětem řízení byly dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy) podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), šest režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za ztrátu času v rozsahu osmi půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a jízdné ve výši 1 358 Kč (za cestu ke dvěma jednáním osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 12,1 l benzinu Natural [číslo] km, vyhlášková cena paliva 33,80 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč, ujeto z [obec] (tedy z pobočky advokátní kanceláře v [obec], a nikoliv ze sídla advokátní kanceláře v [obec], neboť odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že [titul] [jméno] [příjmení] provozuje advokátní činnost ve sdružení, v jehož rámci vykonává fakticky činnost na pobočce v [obec]) do [obec] a zpět 80 km ke každému jednání), tj. celkem 34 558 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 7 257 Kč Náklady řízení žalobkyně dále spočívaly v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 2 900 Kč.

21. Odvolací soud vycházel z vyúčtování ze dne [datum] (čl. 126 spisu), přičemž nepřiznal odměnu za úkonu, neboť podle protokolu se zástupce žalobkyně neúčastnil jednání dne [datum], u něhož došlo k vyhlášení rozsudku). Další požadovaný úkon, a to sepis vyjádření ze dne [datum] vyhodnotil odvolací soud jako neúčelný, neboť se jednalo o doplnění skutkových tvrzení (konkretizace zásahu do osobnostní sféry), které byla žalobkyně povinna uvést již v žalobě.

22. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož procesní úspěch i neúspěch obou účastnic v odvolacím řízení byl přibližně stejný, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení