16 Co 32/2020-974

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2019, č. j. 16 C 315/2009-786, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 16 C 315/2009-807 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto: Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Olomouci žalobu, ve které se domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s úroky z prodlení z titulu náhrady mzdy za únor 2009 a březen 2009.

2. Žalobu opřel o tvrzení, že na základě jmenování pracoval pro žalovanou na pozici generálního ředitele od [datum] (resp. ode dne nástupu do zaměstnání [datum]) a dne [datum] spolu s žalovanou uzavřeli manažerskou smlouvu (smlouvu o individuálních pracovních a platových podmínkách), na jejímž základě byl upraven jeho pracovní poměr v souvislosti s výkonem této funkce pro žalovanou s účinností od [datum]. Mzdové podmínky žalobce byly upraveny v dohodě o poskytování pevné části mzdy ze dne [datum] ve výši [částka] měsíčně a dále na základě dohody o poskytování pohyblivé části mzdy ze dne [datum]. Žalovaná rozhodla dne [datum] o odvolání žalobce z funkce generálního ředitele. Odvolání se stalo účinným dnem následujícím po jeho převzetí ([datum]). Žalovaná následně pracovní poměr vypověděla podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď byla žalobci doručena dne [datum] a pracovní poměr tak skončil uplynutím výpovědní doby ke dni [datum]. Po odvolání žalobce z funkce generálního ředitele nebyla žalobci ze strany žalované navržena žádná další pracovní pozice. Na období výpovědní doby v únoru a březnu 2009 je třeba podle žalobce nezbytné aplikovat ustanovení o překážkách v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce a žalobce tak má za tuto dobu nárok na náhradu mzdy ve výši uplatněné v žalobě, jehož výše vychází z průměrného hodinového výdělku žalobce za poslední čtvrtletí roku 2008.

3. Žalovaná vybudovala prvotní obranu na tvrzení, že měla zájem o to, aby pro ni žalobce v průběhu výpovědní doby pracoval a vykonával přidělené pracovní úkoly. Žalobce po odvolání z funkce vykonával práci, kterou mu žalovaná přidělila a od [datum] až do [datum] byl v pracovní neschopnosti. Po ukončení pracovní neschopnosti byl žalobce vyzván k okamžitému nástupu do práce, ovšem do práce nenastoupil a neučinil tak ani po dalších výzvách ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. V pozdějších přednesech a podáních začala žalovaná poukazovat na to, že žalobce byl současně předsedou jejího představenstva.

4. Okresní soud v Olomouci rozhodl ve věci nejprve mezitímním rozsudkem dne 16. 2. 2011, č. j. 16 C 315/2009-268 tak, že„ nárok žalobce na náhradu mzdy vůči žalované za měsíce únor 2009 a březen 2009 je dán“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 16 Co 283/2011-311 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení obou rozsudků byl právní závěr dovolacího soudu, podle kterého - stručně řečeno - náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti, právní úkony směrem dovnitř společnosti). S odkazem na dosavadní judikaturu (například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) pak Nejvyšší soud uzavřel, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru a pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen) jsou neplatné.

5. Soud prvního stupně následně pří vázanosti právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 16 C 315/2009-378 žalobu zamítl a Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce prvostupňový rozsudek potvrdil. Následně podané dovolání pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2390/2014. Žalobce podal ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 190/15 a všechna rozhodnutí zrušil s tím, že bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na svobodné jednání podle článku 2 odst. 3, zásadou pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky a s právem na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle článku 28 Listiny základních práv a svobod. V nálezu Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele v pracovněprávním poměru), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.

6. Poté Okresní soud v Olomouci v pořadí třetím (nyní přezkoumávaným) rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 16 C 315/2009-786 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s úroky z prodlení (I.) a náhradu nákladů řízení (II.). Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce byl s účinností od [datum] jmenován generálním ředitelem žalované a mezi žalobcem a žalovanou byla dne [datum] uzavřena manažerská smlouva, která upravovala„ postavení a pravomoc generálního ředitele“ a dále jeho„ platové podmínky“. Podle této manažerské smlouvy náležela žalobci (generálnímu řediteli) pevná měsíční mzda [částka] a dále měl nárok na pohyblivou složku mzdy v závislosti na splnění konkrétních ukazatelů. Za poslední čtvrtletí roku 2008 činil průměrný měsíční výdělek žalobce [částka]. Žalobce byl ke dni [datum] odvolán z funkce generálního ředitele a dne [datum] mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, který měl skončit ke dni [datum]. Žalobci byla za únor a březen roku 2009 vyplacena (za každý měsíc) částka [částka]. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl dne [datum] platně odvolán z funkce generálního ředitele, nicméně jeho pracovní poměr nadále trval a byl ukončen až na základě výpovědi ke dni [datum]. Žalobci proto přísluší mzdové nároky podle uzavřené manažerské smlouvy, tedy i (žalobou uplatněná) náhrada mzdy za únor a březen 2009 ve výši průměrné mzdy za poslední čtvrtletí roku 2008.

7. Zdejší krajský soud prvostupňový rozsudek ze dne [datum] nejprve změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Odvolací soud vyšel z aktuálních závěrů vyslovených velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen„ R 35/2019“), a uzavřel, že předmětná manažerská smlouva sice není (jen proto, že ji strany podřídily režimu zákoníku práce) neplatným právním úkonem, je však třeba na ni pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Z toho mimo jiné plyne, že je na ni třeba klást stejné požadavky, jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce a strany se nemohou odchýlit (mimo jiné) ani od pravidel zákona číslo 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obch. zák.“), upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, neboť uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu považovat zásadně za kogentní. Vzhledem k tomu, že neurčují-li stanovy jinak, může příslušný orgán odvolat člena představenstva z funkce (v důsledku čehož funkce zanikne) i bez udání důvodu a ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů se v tomto případě neuplatní, nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr mezi účastníky trval až do konce března roku 2009 a že žalobci náleží náhrada mzdy za měsíce únor a březen téhož roku.

8. Rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020 Nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek uvedený v předchozím odstavci a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zopakoval závěr, podle kterého činnosti, jež žalobce vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel žalované, spadají do působnosti představenstva společnosti (a lze je v převážné většině podřadit pod obchodní vedení společnosti) a v tomto směru setrvával na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1781/2012. Aproboval tak závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba na manažerskou smlouvu (upravující vztah mezi žalobcem a žalovanou při výkonu činností, spadajících do působnosti představenstva) hledět jako na součást smlouvy o výkonu funkce člena představenstva. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že podřízení manažerské smlouvy (smlouvy o výkonu funkce) zákoníku práce nevede k její neplatnosti. Nicméně jelikož vztah mezi členem představenstva a akciovou společností týkající se výkonu funkce člena představenstva není vztahem pracovněprávním, nepůsobí jednotlivá ustanovení zákoníku práce mezi stranami tohoto vztahu silou zákona, ale toliko silou smluvních ujednání. Podřízením smlouvy režimu zákoníku práce dochází k obdobné situaci, jako kdyby si strany jednotlivá ustanovení zákoníku práce„ opsaly“ do textu smlouvy. U každého ustanovení zákoníku práce, jež bylo takto„ vtaženo“ do smlouvy o výkonu funkce (souběžně uzavřené manažerské smlouvy), je třeba za pomoci pravidel pro výklad právního úkonu (§ 266 obch. zák.) posuzovat, jaké důsledky má takové ujednání pro strany vztahu. Současně platí, že se tato„ ujednání“ neprosadí, odporují-li některé z kogentních právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu akciové společnosti a touto společností (založený povoláním do funkce). Člen představenstva a společnost se mohou dohodnout na tom, že odvoláním z funkce člena představenstva nezanikne jejich vztah upravený smlouvou o výkonu funkce (či souběžně uzavřenou manažerskou smlouvou), ale že bude pokračovat – se změněným obsahem – i nadále. Jinými slovy, ujednají-li si to strany, může jejich vztah ze smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavřené manažerské smlouvy)„ přežít“ (v určitém rozsahu) zánik funkce člena představenstva. Strany se tak mohou dohodnout např. na tom, že společnost po odvolání z funkce nabídne členu představenstva jinou práci, a neučiní-li tak, popř. ji (bývalý) člen představenstva odmítne, ukončí jejich vztah ze smlouvy výpovědí, a že až do ukončení vztahu výpovědí bude společnost bývalému členu představenstva poskytovat plnění např. ve stejné podobě a výši, jakou měla odměna za výkon funkce. V poměrech projednávané věci pak dovolací soud konstatoval, že jestliže žalobce a žalovaná uzavřeli ([datum]) manažerskou smlouvu, jež upravovala jejich vztah při plnění povinností spadajících do náplně činnosti představenstva, a podřídili ji režimu zákoníku práce, aniž by vyloučili použití § 73 odst. 6 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, je třeba vycházet z toho, že uvedené ustanovení – jakožto smluvní ujednání – upravovalo jejich vzájemná práva a povinnosti po odvolání dovolatele z funkce generálního ředitele (potažmo z funkce člena představenstva). Názor odvolacího soudu, podle kterého žalobci nárok na plnění sjednané v manažerské smlouvě za období únor a březen 2009 nemohl vzniknout, neboť vztah z manažerské smlouvy zanikl„ automaticky“ se vztahem z výkonu funkce generálního ředitele a člena představenstva žalované, proto nehledal dovolací soud jako správný. Nejvyšší soud však současně konstatoval, že z dosavadních výsledků řízení se nepodává, zda manažerskou smlouvu ze dne [datum] schválil (v souladu s § 66 odst. 2 obch. zák.) příslušný orgán žalované (valná hromada či – určovaly-li tak stanovy společnosti – dozorčí rada). Teprve tímto schválením totiž mohlo nabýt ujednání o odměně dovolatele účinnosti.

9. V reakci na dovolací rozhodnutí se k věci vyjádřili oba účastníci. Žalovaná poukázala na souběžně probíhající spor vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém účastníci učinili nesporným, že předmětnou manažerskou smlouvu ze dne [datum] ani její dodatky neschválila valná hromada společnosti. Ujednání o odměně žalobce tak nenabylo účinnosti a žalobci nemohl vzniknout nárok uplatněný v tomto řízení.

10. Žalobce ve vyjádření především podrobil kritice postup dovolacího soudu, který si podle jeho názoru nesrovnal obsah příslušných nálezů Ústavního soudu (které se týkají této věci) a neaplikoval je na konkrétní situaci. Podle názoru žalobce nebral Nejvyšší soud v potaz autonomii vůle smluvních stran, a tedy jejich záměr stran na paralelní existenci pracovně-právního a obchodně-právního vztahu. Odvolacímu soudu dále vytkl, že dosud nesprávně zjistil skutkový stav ohledně vůle stran při sjednávání závazku, a tudíž závazky nesprávně a v rozporu s jejich výslovným označením a podřazením pod konkrétní právní normu také vykládal. Považuje za nepřípustné, aby se v případě, kdy strany jasně deklarovaly zájem na uzavření jak smlouvy o výkonu funkce člena představenstva, tak i manažerské (pracovní) smlouvy na druh sjednané práce generální ředitel, stát (potažmo soud) vměšoval mezi soukromoprávní vztahy takových osob a v rozporu s dohodou stran, a tedy zásadou„ pacta sunt servanda“, vykládal manažerskou (resp. pracovní) smlouvu jako„ dodatek ke smlouvě o výkonu funkce“. Žalobce zdůraznil, že neexistuje hmotněprávní norma, která by zakazovala souběh funkcí člena statutárního orgánu a současně generálního ředitele v zaměstnaneckém poměru v případě, že by se obě funkce v jisté - třeba i převažující rovině - překrývaly. Naopak po jistou dobu platná právní úprava v letech 2011 - 2013 tuto možnost výslovně připouštěla a upravovala). Závěrem žalobce navrhl, aby soud pro případ, že by žalobce nebyl v řízení úspěšný, aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 o. s. ř. s tím, že je dnes již starobním důchodcem, který pravidelně disponuje finančním majetkem v řádu několika desítek tisíc Kč až nižších jednotek set tisíc Kč. Náklady řízení již přitom díky vleklosti předmětného soudního sporu překročily vymáhanou jistinu, navíc žalobce vstupoval do řízení za účinnosti vyhlášky číslo 484/2000 Sb., kde byla výše náhrady nákladů soudního řízení„ zastropována“. Žalovaná je oproti tomu obchodní korporací s vlastním kapitálem pohybujícím se v řádech stovek milionů Kč.

11. Krajský soud považuje za vhodné dále dodat, že dne [datum], tedy ještě před rozhodnutím v této věci, bylo odvolacímu soudu doručeno další vyjádření žalobce (jeho zástupce) z téhož dne. Toto vyjádření však bylo na obálce datové zprávy adresováno ke sp. zn. [spisová značka] a do tohoto spisu bylo také předáno. K jeho předložení zdejšímu odvolacímu senátu došlo až dne [datum], tedy po konání odvolacího jednání. Z tohoto podání se sice nejeví nic nového, co by nebylo obsahem předchozích podání nebo přednesu zástupce žalobce u odvolacího jednání, ale nově navrženými důkazy, které odvolací soud neměl k dispozici při odvolacím jednání (zápis z 19. zasedání představenstva roku 1997, zápis z 2. zasedání představenstva roku 1998, manažerské smlouvy z roku 1998, 2002 a 2004), se nemůže zabývat ani v tomto rozsudku.

12. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal opětovně rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

13. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně, tak ta považuje odvolací soud za správná a pro stručnost odkazuje na body 5 až 18 prvostupňového rozsudku. Pro účely tohoto odvolacího přezkumu považuje odvolací soud po stránce skutkové za podstatné, že žalobce byl do funkce generálního ředitele společnosti žalované jmenován od [datum] s dnem nástupu do práce dne [datum]. V řízení rovněž vyšlo najevo, že žalobce současně s funkcí generálního ředitele zastával funkci předsedy představenstva žalované. Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena manažerská smlouva, která mimo jiné upravovala možnost odvolání žalobce z funkce generálního ředitele s tím, že po takovém odvolání z funkce platí úprava v § 73 odst. 2 až 5 zákoníku práce Smlouva dále upravovala také platové podmínky žalobce v souvislosti s výkonem práce generálního ředitele, ve kterých bylo odkazováno na přílohu [číslo] pokud jde o pevné části platu a přílohu [číslo] pokud jde o pohyblivé části platu. Žalobce byl ke dni [datum] odvolán z funkce předsedy představenstva a ředitele žalované a dne [datum] mu byla doručena výpověď z pracovního poměru. Mezi účastníky rovněž nebylo sporné, že„ manažerskou smlouvu“ ze dne [datum] ani její přílohy, resp. dodatek ze dne [datum], neschválila valná hromada společnosti žalované a nebylo ani tvrzeno, že by takovou smlouvu měla podle stanov schválit dozorčí rada, resp. že by jí schválila.

14. Ke skutkovému závěru považuje odvolací soud za potřebné dodat, že v průběhu řízení již bylo postaveno najisto, že činnosti, jež žalobce vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel žalované, spadají do působnosti představenstva společnosti (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti). K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud již ve svém prvním rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012, setrval na něm taky v rozsudku ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020 (bod 25) a odvolací soud neshledal důvod ke změně názoru, když v tomto směru nevyšlo po vrácení věci dovolacím soudem najevo nic nového.

15. Odvolací soud dále dodává, že neshledal důvod doplnit dokazování ohledně skutečného úmyslu smluvních stran (žalobce a žalované) v souvislosti s výkonem funkce generálního ředitele žalobcem. Odvolací soud považuje dosud provedené důkazy za dostačující pro závěr, že skutečným úmyslem stran vskutku bylo, aby vedle sebe existoval mezi účastníky paralelně jak obchodní vztah vyplývající z funkce předsedy představenstva, tak pracovněprávní vztah týkající se pozice generálního ředitele. To, že taky žalovaná vnímala vztah mezi ní a žalobcem ohledně výkonu funkce generálního ředitele jako pracovněprávní, je zcela zřejmé z jejího faktického chování, a to jak z doby, kdy byl žalobce ve funkci předsedy představenstva, tak po jeho odvolání z představenstva, kdy mimo jiné dala žalobci výpověď coby klasický pracovněprávní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru, přidělovala mu pracovní úkoly, vydala zápočtový list (viz odůvodnění odporu ze dne [datum] na č. l. 34). Něco jiného ovšem je, zda byla tato shodná vůle obou účastníků v souladu s kogentními zákonnými ustanoveními, k čemuž se odvolací soud vyjádří níže v rámci právního hodnocení.

16. Pro právní posouzení věci je rozhodující, zda žalobci platně vznikl u žalované v roce 1998 pracovní poměr s druhem práce generální ředitel, zda tento pracovní poměr trval i v únoru 2009 a březnu 2009 a zda smlouvami ze dne [datum] a [datum] došlo k platnému sjednání odměny za výkon této práce, včetně práva na odměnu za dobu po skončení výkonu funkce předsedy představenstva.

17. Předestřené právní otázky odvolací soud s ohledem na data uzavření sporných smluv v souladu s § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudil odvolací soud podle zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také„ obč. zák.“) a podle obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tedy ve znění před účinností zákona číslo 351/2011 Sb., kterým byl do obchodního zákoníku vložen § 66d).

18. Jak je patrné i z dosavadního průběhu řízení rekapitulovaného shora, tak právní posouzení sporných otázek prošlo v průběhu tohoto řízení vývojem. Právní názor byl (alespoň prozatím) ustálen rozhodnutím R 35/2019, jehož nosné závěry na poměry tohoto sporu aplikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020 Odvolací soud již závěry rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2837/2020 reprodukoval výše, proto se na tomto místě omezuje na to podstatné. Tím je kromě konstatování, že činnosti, které žalobce vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel žalované, spadají do působnosti představenstva společnosti (bod 25 rozsudku), také závěr, že na manažerskou smlouvu je třeba nahlížet jako na součást smlouvy o výkonu funkce člena představenstva a klást na ni stejné požadavky. Strany si mohou dohodnout, že se na jejich vztah budou vztahovat některá ustanovení zákoníku práce, včetně toho, že po odvolání z funkce (či i po jiném způsobu zániku funkce) společnost nabídne bývalému členu představenstva jinou práci, a neučiní-li tak, popř. ji (bývalý) člen představenstva odmítne, ukončí jejich vztah ze smlouvy výpovědí, a že až do ukončení vztahu výpovědí bude společnost bývalému členu představenstva poskytovat plnění např. ve stejné podobě a výši, jakou měla odměna za výkon funkce. Tato„ ujednání“ se však neprosadí, odporují-li některé z kogentních právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu akciové společnosti a touto společností. Ujednání o odměně však může nabýt účinnosti teprve tehdy, pokud by manažerskou smlouvu ze dne [datum] schválil (v souladu s § 66 odst. 2 obch. zák.) příslušný orgán žalované (valná hromada nebo dozorčí rada, pokud tak určily stanovy společnosti.).

19. Uvedeným právním názorem se cítí odvolací soud podle § 243g odst. 1 o. s. ř. vázán a neshledal důvod postupovat v této věci jinak při vědomí, že takový postup by mohl být zcela výjimečný a odůvodněný mimořádnými okolnostmi. Soud předně v uvedených rozsudcích R 35/2019 a 27 Cdo 2837/2020 neshledal zjevný rozpor s ústavními nálezy sp. zn. I. ÚS 190/15 a III. ÚS 669/17. Nutno zdůraznit, že rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 zareagoval Nejvyšší soud právě na výhrady Ústavního soudu uvedené v nálezu I. ÚS 190/15. Změnu judikatury provedenou R 35/2019 již přitom Ústavní soud„ kvitoval“ v nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17. Od té doby Ústavní soud ještě několikrát posuzoval ústavní stížnosti proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, jejichž závěry vycházely z R 35/2019, ale ústavní stížnosti odmítal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3494/18 nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1963/19). Nutno dodat, že uvedený názor se prosadí také v situaci, kdy zaměstnanec vykonává v pracovním poměru činnost, kterou má po svém zvolení vykonávat jako statutární orgán. Nejvyšší soud již pro tyto případy v minulosti dovodil, že v takovém případě se má za to, že došlo k zániku pracovního poměru konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, neujednají-li si strany něco jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012 nebo ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015). V intencích shora uvedeného judikaturního vývoje by pak taková jiná dohoda musela být v rozhodné době (do [datum]) buď o jiné pracovní náplni, která nenáleží do působnosti statutárního orgánu nebo by dosavadní pracovní smlouva byla„ transformována“ do smlouvy o výkonu funkce se všemi důsledky z toho plynoucími. Nadále by však ohledně činností, které spadají do kompetence statutárního orgánu, existoval pouze jeden vztah vyplývající z výkonu funkce člena statutárního orgánu.

20. Odvolací soud rovněž nijak nezpochybňuje zásadu smluvní autonomie subjektů soukromoprávních vztahů, ale i ta měla vždy své limity v podobě kogentních ustanovení zákona. Dále je nutno připomenout, že v rozhodné době upravovaly soukromoprávní vztahy mimo jiné tři relativně nezávislé kodexy (občanský zákoník, obchodní zákoník a zákoník práce), kterým byly smluvní vztahy podřízeny zejména podle povahy účastníků a obsahu příslušného závazkového vztahu. Účastníkům soukromoprávních vztahů přitom nebylo vždy a za všech okolností ponecháno na vůli, kterému z uvedených předpisů svůj smluvní vztah podřídí. Tak např. v § 262 odst. 1 obch. zák. bylo umožněno, aby si účastníci dohodli, že se jejich závazkový vztah, na který se jinak obchodní zákoník podle pravidel vymezených v § 261 nevztahoval, přesto bude řídit tímto zákonem. Taková dohoda však nesměla směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který nebyl podnikatelem a další omezení této volby zákona obsahoval § 262 odst.

4. Známá je také judikatura týkající se možností výkonu závislé práci pouze v pracovněprávním vztahu (§ 3 zákoníku práce) a nikoliv na základě jiných občanskoprávních (obchodních) smluv (smlouvy o dílo, příkazní atd.). Pokud tedy Nejvyšší soud dovodil, že vztah mezi společností a statuárním orgánem (zde předsedou představenstva) týkající se výkonu činností spadajících do kompetence statutárního orgánu není vztahem pracovněprávním a smlouva o výkonu této funkce musela být v souladu s § 66 odst. 2 obch. zák. schválena příslušným orgánem společnosti, nejedná se podle přesvědčení odvolacího soudu o nic nového, překvapivého či zjevně nepřípustného.

21. Pro poměry nyní posuzované věci z uvedeného plyne, že manažerská smlouva ze dne [datum] sice v obecné rovině mohla založit právo žalobce na to, aby po odvolání z funkce předsedy představenstva a generálního ředitele jeho závazkový (smluvní) vztah se žalovanou pokračoval v analogickém režimu § 73 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011), ale pokud tato smlouva nebyla schválena příslušným orgánem společnosti, nestala se účinnou ani příslušná smluvní úprava o pokračování smluvního závazkového vztahu. To platí také pro dohodu ze dne [datum] upravující pevnou část odměny žalobce. Z toho mimo jiné plyne, že po odvolání žalobce z funkce předsedy představenstva ([datum]) již smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou, který se týkal výkonu funkce (bez ohledu na to, zda byla označena jako předseda představenstva nebo generální ředitel), nepokračoval, rozhodně ne v únoru a březnu 2009, proto žalobce právo na náhradu mzdy za uvedené měsíce nemá.

22. Odvolací soud se zabýval také tím, zda by žalobci mohlo vůči žalované náležet právo na plnění za sporné měsíce z jiného důvodu, resp. na jiném právním základě (při zachování totožnosti skutku). V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že žalobce svůj nárok opíral právě o smlouvu ze dne [datum] a ve svých podáních sice opakovaně zdůrazňoval, že jeho pracovní poměr vznikl již v roce 1998, přičemž náplň pracovního poměru se měnila postupně uzavíranými manažerskými smlouvami, ale nebyla prokázána žádná konkrétní smlouva (pracovní, manažerská), která by (v intencích závěrů vyslovených v R 35/2019 a rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2837/2020) zakládala právo žalobce na pokračování smluvního vztahu po skončení funkce předsedy představenstva v režimu § 73 odst. 6 (případně obdobného ustanovení za předchozí právní úpravy zákoníku práce z roku 1965), resp. právo na plnění od žalované po skončení funkce za období, kdy již žalobce pro žalovanou žádnou činnost nevykonával. Tomu ostatně odpovídají závěry soudů všech stupňů, které zatím ve věci rozhodovaly, jež uplatněné nároky žalobce posuzovaly výhradně ve vztahu k manažerské smlouvě ze dne [datum] a jejím přílohám. Stejně tak odvolací soud nedohledal v dosavadních tvrzeních žalobce učiněných v průběhu řízení, že by snad v rozhodných měsících únor 2009 a březen 2009 pro žalovanou vykonával nějakou činnost, za kterou by měl být honorován. Některé dílčí činnosti měl žalobce vykonávat v lednu 2009, ale v rozhodných měsících sám žalobce svůj stav u žalované kvalifikoval jako překážky v práci ve smyslu § 208 zákoníku práce (viz např. poslední odstavec článku II žaloby - č. l. 4 spisu, čl. I závěrečného návrhu ze dne [datum] na č. l. 261). Aby však měl žalobce v poměrech projednávané věci za takovou dobu přesto vůči žalované právo na odměnu (náhradu mzdy), musel by být takový nárok platně a účinně sjednán, což se žalobci z výše uvedených důvodů prokázat nepodařilo.

23. Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na výše uvedený právní názor již nebylo třeba hodnotit další v řízení navržené a provedené důkazy, které se vztahovaly k jednání mezi účastníky po odvolání žalobce z funkcí a snahy žalované přidělovat mu jinou práci, resp. výkonu některých prací žalobce v lednu 2009 (výpovědi [titul] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení], zápis z jednání ze dne [datum], potvrzení strážní služby o účasti na jednání ze dne [datum], povolení služební cesty ze dne [datum], pracovní úkoly žalobce z ledna 2009, okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], dopisy zástupce žalované adresované žalobci ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]).

24. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl po doplnění skutkových zjištění k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, a to že žalobci za únor 2009 a březen 2009 plnění od žalované nárokované v tomto řízení nenáleží. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu zamítl.

25. S ohledem na změnu rozsudku rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení, a to za řízení před soudy všech stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná byla nakonec v řízení procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by měla mít právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se k návrhu žalobce zabýval možnou moderací nákladového nároku podle § 150 o. s. ř. a dospěl k závěru, že návrh žalobce je částečně důvodný. Odvolací soud při posuzování aplikace § 150 o. s. ř. přihlížel především k okolnostem předcházejícím zahájení sporu a postoji účastníků v jeho průběhu, což jsou legitimní kritéria. Z obsahu tohoto rozsudku, jakož i předchozích rozhodnutí soudů všech stupňů (včetně ústavního) je zřejmé, že úhelnou otázkou celého sporu byla existence pracovního poměru žalobce u žalované v době, kdy žalobce současně vykonával funkci předsedy představenstva, jakož i s tím související platnost (účinnost) manažerské smlouvy ze dne [datum] a jejích příloh (dodatků). V tomto směru je nutno připomenout, že Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 21. 4. 199,3 sp. zn. 6 Cdo 108/92 uzavřel, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. S touto právní větou byl rozsudek publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tedy způsobem, kterým Nejvyšší soud informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích. Podle přesvědčení odvolacího soudu měl být žalobce s ohledem na zastávanou pozici (předseda představenstva velké společnosti) s uvedenými názory alespoň rámcově seznámen a jakkoliv bylo jeho plným právem s nimi polemizovat a nesouhlasit, nemělo by být pro něj zcela překvapivé, že existence jeho pracovního poměru může být v průběhu případného sporu zpochybňována. Na druhou stranu ve prospěch žalobce odvolací soud zohlednil, že stejným způsobem jednala žalovaná, a to nejen v době, kdy byl žalobce předsedou jejího představenstva, ale také po jeho odvolání. Jak již bylo uvedeno výše, tak také po odvolání žalobce z funkcí vůči němu postupovala žalovaná tak, jako by mezi nimi existoval (pokračoval) pracovní poměr, mimo jiné mu doručila výpověď z pracovního poměru, ukládala pracovní úkoly, vyhotovila potvrzení o zaměstnání (č. l. 16 spisu) a ještě v prvním vyjádření k žalobě existenci pracovního poměru vůbec nezpochybňovala. Oba účastníci pak svá stanoviska ohledně (ne) existence pracovního poměru hájili v průběhu celého řízení a na podkladě jejich opravných prostředků (včetně ústavní stížnosti) se postupně dotvářela judikatura týkající se souběhu pracovního poměru s výkonem funkce člena statutárního orgánu. Na základě vyhodnocení uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že není spravedlivé, aby přes neúspěch ve sporu nesl veškeré náklady řízení pouze žalobce, na druhou stranu nelze rovněž přehlížet, že žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly nezanedbatelné náklady a odvolací soud nepovažuje za spravedlivé ani to, aby jí nebyly alespoň z části kompenzovány. Za rozumné řešení v této situaci považuje odvolací soud 50 % moderaci nákladů řízení před soudy všech stupňů. Na tomto závěru nic nemění ani další kritéria, ke kterým se při rozhodování o aplikaci 150 o. s. ř. standardně přihlíží, včetně poměrů účastníků. Žalobce byl sice v minulosti výdělečně činný s nadstandardními příjmy, na druhou stranu odvolací soud nemá důvod mu nevěřit, že je v současné době starobním důchodcem disponující disponuje finančním majetkem v řádu několika desítek tisíc Kč až nižších jednotek set tisíc Kč, navíc je odvolacímu soudu z úřední činnosti známo, že po něm žalovaná vymáhá další částku přesahující 1 mil. Kč. Odvolací soud rovněž neshledal, že by se částečné snížení přísudku negativně projevilo v činnosti žalované. Ostatně žalovaná byla s argumentací žalobce seznámena a nedoložila (ani netvrdila), že by částečné snížení přisouzených nákladů řízení mělo negativní vliv na její činnost.

26. Žalovaná účelně v řízení účelně vynaložila náklady na soudní poplatek za odvolání ve výši [částka] a dále na právní zastoupení. Při úvaze o způsobu náhrady nákladů právního zastoupení odvolací soud zvažoval, zda postupovat podle vyhlášky číslo 484/2000 Sb., za jejíž účinnosti bylo řízení zahájeno, ale která byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 25/12 nebo zda má postupovat podle advokátního tarifu (vyhláška číslo 177/1996 Sb.), případně určit výši nákladů řízení podle vlastní úvahy. Odvolací soud nakonec určil výši nákladů řízení před soudy všech stupňů podle advokátního tarifu tak jako i v předchozích případech, kdy o věci rozhodoval po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, a to zejména proto, že řízení z větší části (co do celkové délky) probíhalo již po zrušení citované vyhlášky. Uvedený postup je navíc ve prospěch žalobce, který zahájení řízení za účinnosti vyhlášky číslo 484/2000 Sb. poukazoval, protože podle této vyhlášky se sazba odměny advokáta stanovila paušálně pro jeden stupeň (v daném případě by sazba za 1 stupeň podle této vyhlášky v posledním znění před zrušením činila [částka] bez DPH), což by s ohledem na počet stupňů v řízení činilo více, než v případě, kdy je odměna vypočtena podle počtu úkonů (viz níže).

27. Účelně vynaložené náklady žalované sestávají z odměny advokáta za 17 úkonů právní služby (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu (náhradu nákladů spojených s blanketním odporem odvolací soud žalované nepřiznal), 3. účast u soudního jednání dne [datum], 4. - účast u soudního jednání dne [datum], 5. - účast u vyhlášení rozsudku dne [datum] za poloviční sazbu, 6. - odůvodnění odvolání (náhradu nákladů spojených s blanketním odvoláním odvolací soud žalované nepřiznal), 7. - účast u odvolacího jednání dne [datum], 8. - podání dovolání, 9. - účast u soudního jednání dne [datum], 10. - vyjádření k odvolání (č. l. 412), 11. - účast u odvolacího jednání dne [datum], 12. - vyjádření k dovolání (č. l. 457), 13. - účast u soudního jednání dne [datum], 14. - účast u soudního jednání dne [datum], 15. - odůvodnění (doplnění) odvolání proti rozsudku ze dne [datum] (č. l. 809), 16. - účast u odvolacího jednání dne [datum] a 17. - účast u odvolacího jednání dne [datum]) po [částka], celkem [částka], dále z paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši [částka], náhrady promeškaného času v souvislosti s účastí u jednání dne [datum] (které bylo odročeno bez projednání věci) ve výši [částka] podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, náhrady cestovních výdajů spojených s cestou k ústním jednáním z [obec] do [obec] (a zpět) dne [datum] ve výši [částka], ve dnech [datum], [datum] a [datum] (po [částka]), k jednání u odvolacího soudu na trase [obec] – [obec] a zpět dne [datum] v částce [částka], k dalšímu soudnímu jednání v [obec] dne [datum] ve výši [částka] (vše dle specifikace na č. l. 420 až 431 spisu), k jednání odvolacího soudu v [obec] dne [datum] ve výši [částka] ([počet] km, spotřeba 7,6 l MN/100 km, při ceně nafty [částka] za 1 litr a sazby základní náhrady [částka] za 1 km, obojí dle vyhlášky číslo 435/2013 Sb.), dále k jednání v [obec] dne [datum] ([částka]), k odvolacímu jednání dne [datum] ve výši [anonymizována tři slova] km, spotřeba 5,1 l MN/100 km, při ceně nafty [částka] za 1 litr a sazby základní náhrady [částka] za 1 km, obojí dle vyhlášky číslo 358/2019 Sb.) a dne [datum] ve výši [částka] ([počet] km, spotřeba 5,7 l MN/100 km, při ceně nafty [částka] za 1 litr a sazby základní náhrady [částka] za 1 km, obojí dle vyhlášky číslo 511/2021 Sb.) (cestovní výdaje činí celkem [částka]) a náhrady za promeškaný čas v souvislosti s cestami k ústním jednáním v celkovém rozsahu 28 půlhodin (4 půl hodiny strávené vždy na cestě do [obec] a zpět a 2 půl hodiny v souvislosti s cestami do [obec]) po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu (celkem [částka]), to vše navýšeno podle § 137 odst. 1 a 3 písm. b) o. s. ř. o daň z přidané hodnoty ve výši [částka]. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení (včetně soudního poplatku) činí podle výpočtu odvolacího soudu [částka] a odvolací soud z nich přiznal žalované proti žalobci 50 %, tj. [částka]. Uvedené náklady řízení odvolací soud uložil žalobci nahradit žalované v obecné 3denní lhůtě od právní moci rozsudku (§ 160 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).