16 CO 39/2022 - 174

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a JUDr. Martina Putíka, Ph. D. v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení 64 122 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. září 2021, č. j. 26 C 111/2019-130 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 64 122 Kč, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 64 122 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 97 879 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Řízení bylo zahájeno žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne [datum], ve které žalobce uplatnil proti žalované nárok na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum] v celkové výši 320 610 Kč. Požadavek odůvodnil tím, že byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] a jeho pracovní poměr trvá, když výpověď žalované ze dne [datum] byla pravomocně soudem určena jako neplatná. Žalobce po podání výpovědi sdělil prostřednictvím zástupce žalované přípisem ze dne [datum], že trvá na pracovním poměru, žalovaná mu však od [datum] do současnosti (resp. do podání žaloby) neumožnila pokračovat v práci a je tedy povinna za toto období uhradit žalobci náhradu mzdy. Výši požadované náhrady mzdy žalobce odvodil od jeho průměrné měsíční mzdy ve 2. čtvrtletí [rok] ve výši 21 374 Kč.

2. Žalovaná v rámci obrany jednak brojila proti oznámení žalobce ohledně trvání na dalším zaměstnávání s tím, že toto oznámení učinil zástupce žalobce, aniž by pro něj takové zmocnění vyplývalo z plné moci. Pracovní poměr proto skončil podle § 69 odst. 3 zákoníku práce dohodou ke dni [datum]. Dále žalovaná upřesnila, že žalobce byl v době od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti, výpovědní doba uplynula [datum] a rozhodným obdobím pro určení průměrného výdělku je 4. čtvrtletí [rok]. Současně žalovaná navrhla moderaci podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, protože má informace, že žalobce byl po skončení výpovědní doby zaměstnán u jiného zaměstnavatele.

3. Soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne [datum] žalobě zcela vyhověl a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání žalované zdejší krajský soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2020 č. j. 16 Co 102/2020-74 prvostupňový rozsudek ohledně částky 120 360 Kč (vztahující se k období od [datum] do [datum]) potvrdil, ohledně částky 7 884 Kč za stejné období jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a ve zbytku, tj. ohledně 192 366 Kč (za dobu od [datum] do [datum]) a v závislém nákladovém výroku prvostupňový rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud předně vyhodnotil jako platné oznámení žalobce ze dne [datum], že trvá na dalším zaměstnávání a dále uzavřel, že výpovědní doba podle neplatné výpovědi uplynula s ohledem na pracovní neschopnost žalobce dne [datum], a protože žalovaná od [datum] žalobci práci nepřidělovala, vznikl žalobci od [datum] nárok na náhradu mzdy. Dále podle závěru odvolacího soudu je rozhodným obdobím pro stanovení průměrného výdělku 4. čtvrtletí roku [rok], ve kterém dosáhl žalobce průměrného hodinového výdělku 115,73 Kč, čemuž odpovídá denní výdělek 925,84 Kč, což při 130 pracovních dnech v době od [datum] do [datum] činí přisouzených 120 360 Kč. V rozsahu, ve kterém požadavek žalobce za dobu od [datum] do [datum] přesahoval zjištěnou výši náhrady mzdy, odvolací soud žalobu zamítl. Kasační část výroku se týkala doby od [datum] do [datum], ohledně které odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se návrhem žalované na snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, a to především s ohledem na skutečnost, že žalobce od [datum] nastoupil do práce k jinému zaměstnavateli.

4. Soud prvního stupně rozhodl nově tak, že žalobu ve zbytku (tj. ohledně částky 192 366 Kč) zamítl. V odůvodnění rozsudku okresní soud zopakoval dosavadní závěry o tom, že žalobce pracoval u žalované jako provozní technik, o neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] a o oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání. Dále okresní soud učinil skutkový závěr, že žalobce pracoval u žalované do [datum], od [datum] byl zaměstnán u jiného zaměstnavatele, a to nejprve u [právnická osoba] s. r. o a od [datum] pak u společnosti [právnická osoba] Soud prvního stupně následně porovnal nové zaměstnání žalobce u zaměstnavatele [právnická osoba] s jeho pracovním poměrem u žalované a dospěl k závěru, že žalobce v obou případech vykonával manuální dělnickou činnost a z pohledu namáhavosti jsou obě pracovní činnosti srovnatelné. Jako operátor u společnosti [právnická osoba] však žalobce dosahuje mnohem vyšších výdělků, než jakých dosahoval u žalované (u nového zaměstnavatele dosáhl žalobce průměrného hrubého výdělku v období od května [rok] do března [rok] až 37 964 Kč, u žalované byl jeho průměrný hrubý měsíční výdělek v roce [rok] pouze 20 461,30 Kč). Žalobce navíc bydlí v [obec] a v okrese [obec] také pracuje, zatímco u žalované měl pracoviště v [obec]. Soud prvního stupně uzavřel, že současný pracovní poměr je pro žalobce výhodnější jak z hlediska výše výdělku, tak i z hlediska místa výkonu práce, proto mu náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců nepřiznal.

5. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, které směřoval pouze do částky 64 122 Kč a do závislé nákladové části výroku. Nosným odvolacím důvodem je nesprávné právní posouzení ohledně moderace náhrady mzdy na nulu. Podle žalobce příslušný § 69 odst. 2 zákoníku práce takový postup neumožňuje, protože podle uvedeného zákonného ustanovení lze právo na náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců pouze snížit a nikoliv nepřiznat. Žalobce dále v odvolání brojil proti způsobu, kterým soud prvního stupně srovnával jeho příjmy u žalované a u zaměstnavatele [právnická osoba], protože jeho příjem u nového zaměstnavatele byl dán množstvím přesčasů, navíc je třeba přihlédnout k valorizaci výdělků. Soud prvního stupně navíc podle odvolatele nepřihlédl k rozdílným pracovním podmínkám, na které v řízení poukazoval, kdy u žalované pracoval v uzavřené hale, chráněný před povětrnostními vlivy, zatímco nyní pracuje denně za každého počasí. V tomto směru je tak jeho současné práce náročnější, než byla původní práce u žalované. Přes tyto námitky žalobce akceptuje snížení náhrady mzdy na jednu třetinu, čemuž přizpůsobil rozsah odvolání. Žalobce dále požadoval náhradu nákladů řízení v plném rozsahu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád) s tím, že moderace práva na náhradu nákladů řízení vychází ze soudního uvážení.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila u odvolacího jednání a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnila.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal prvostupňový rozsudek v napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Předmětem odvolacího řízení zůstal nárok žalobce na náhradu mzdy ve výši 64 122 Kč za dobu od [datum] do [datum], a to v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany žalované a nepřidělováním práce žalobci v žalovaném období.

9. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

10. Podle § 69 odst. 2 téhož zákona dále platí, že přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

11. Podle § 208 zákoníku práce, nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

12. V citovaném znění platila dotčená zákonná ustanovení již v době sporné (neplatné) výpovědi, do dnešního dne nedoznala změny a v tomto znění jsou pro právní posouzení věci rozhodující.

13. Z ustálené soudní praxe týkající se práva zaměstnance na náhradu mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru za strany zaměstnavatele vyplývají pro nyní souzenou věc následující právní závěry.

14. Rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí, avšak zaměstnanec její platnost neuznává, vzniká tím mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda jejich pracovní poměr skutečně skončil nebo zda bude (může) nadále pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení tohoto sporu, panuje mezi smluvními stranami základního pracovněprávního vztahu nejistota o tom, jaké budou jejich (další) pracovněprávní vztahy a jaké jim (případně) vzniknou závazky. V období, které začíná dnem následujícím po dni, v němž měl pracovní poměr podle výpovědi skončit, a které končí dnem, jímž soud pravomocně rozhodne ve věci platnosti výpovědi nebo jímž dojde před tímto okamžikem k jinému platnému skončení pracovního poměru, se právní vztahy mezi stranami pracovního poměru řídí speciální právní úpravou obsaženou v § 69 až § 72 zákoníku práce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5097/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007 a jehož závěry jsou použitelné také v poměrech současné právní úpravy).

15. Pokud zaměstnanec oznámil zaměstnavateli písemně, že trvá na dalším zaměstnávání a zaměstnavatel mu přesto neumožní pokračovat v práci, má zaměstnanec právo na náhradu mzdy (nebrání-li tomu jiné překážky na jeho straně), a to ode dne tohoto oznámení (resp. ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby, pokud zaměstnanec toto oznámení učinil ještě před jejím uplynutím) až do dne, kdy mu zaměstnavatel oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o projevené vůli), že mu bude přidělovat práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru jiným způsobem, nejpozději však do pravomocného rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec se současně může zapojit do práce u jiného zaměstnavatele nebo do jiné výdělečné činnosti, aniž by v tom mohl zaměstnavatel spatřovat porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, musí však být připraven znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (srov. například právní názor vyjádřený ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru ze dne 9. 6. 2004 zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

16. V případě, že zaměstnavatel ani po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Zaměstnanci po dobu, po níž mu zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a tuto náhradu již nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod číslem 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1320/2010).

17. Promítnuto do poměrů posuzované věci to znamená, že požadavek žalobce na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum] je co do základu důvodný. K samotným podmínkám vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy a na její výši považuje odvolací soud za potřebné předeslat, že žalobci již byla pravomocně (rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 16 Co 102/2020-74) přisouzena pohledávka na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum] ve výši 120 360 Kč. V uvedeném rozsudku již bylo současně vyřešeno několik předběžných otázek, které mají význam také pro náhradu mzdy na období od [datum] (uplynutí výpovědní doby ke dni [datum], platné (řádné) oznámení žalobce žalované (ze dne [datum]), že trvá na dalším zaměstnávání nebo rozhodný průměrný výdělek žalobce ve 4. čtvrtletí roku [rok] ve výši 115,73 Kč (hodinový) a 925,84 Kč (denní)). Od uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v tomto rozhodnutí. Jak již totiž opakovaně dovodil Ústavní soud, tak při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla tato otázka řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníků řízení, že akt jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2742/07 nebo ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2571/16). Není tedy v souladu s principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování, pokud by soud za nezměněného skutkového stavu mezi týmiž účastníky o nároku majícím totožný základ jako v předchozím řízení, přijal v posuzovaném případě diametrálně odlišné řešení. Změna v řešení předběžných otázek by tak měla být vyhrazena pouze pro mimořádné případy, přičemž jako důvod této změny lze připustit spíše jen zcela nové skutkové okolnosti, které nebyly známé v době původního rozhodování. Taková situace vyžadující odklon od již vyřešených předběžných otázek v projednávané věci nenastala, když v dalším průběhu řízení nevyšla najevo žádná nová okolnost, která by vyžadovala revizi již vyřešených předběžných otázek. Ostatně v dosud posledním odvolacím řízení nebylo nic takového ani namítáno.

18. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v bodech 3 až 10 napadeného rozsudku (která jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně odkazuje) ve spojení se závěry odvolacího soudu formulovanými v bodech 8 až 10 rozsudku ze dne [datum], činí následující závěry: Žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] s dnem vzniku pracovního poměru [datum]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a žalovaná dopisem ze dne [datum] oznámila žalobci, že mu dává výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Žalobce byl v době od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti a výpovědní doba podle výpovědi ze dne [datum] uplynula [datum]. Ještě před jejím uplynutím žalobce prostřednictvím zástupce oznámil žalované písemně dne [datum], že trvá na dalším zaměstnávání a podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 26 C 336/2017-42 ze dne 30. 7. 2018 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 186/2018-79 ze dne 22. 1. 2019 (právní moc [datum]) určil, že výpověď ze dne [datum] je neplatná. K platnému rozvázání pracovního poměru došlo až [datum] okamžitým zrušením ze strany žalobce (viz bod 10 prvostupňového rozsudku). Lze tak uzavřít, že byly splněny podmínky § 69 odst. 1 zákoníku práce (soudem určená neplatnost výpovědi a oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával) pro pokračování pracovního poměru i v žalovaném období od [datum] do [datum], a protože nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaná po oznámení žalobce ze dne [datum] žalobci kdykoliv do [datum] sdělila výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o projevené vůli, že mu bude i po uplynutí výpovědní doby přidělovat práci, nebo že by zde byla jiná relevantní překážka v práci na straně žalobce, která by bránila přiznání náhrady mzdy, žalobci nárok na náhradu mzdy v rozhodném období vznikl. Pro určení její výše je pak třeba vycházet z průměrného výdělku žalobce za rozhodné období (4. čtvrtletí 2017) ve výši 115,73 Kč (hodina) a 925,84 Kč (den).

19. Pokud jde o období od [datum] do [datum], kdy se právní vztah mezi účastníky řídil podle § 69 až § 72 zákoníku práce, tak bylo třeba zabývat se návrhem žalované na snížení či nepřiznání náhrady mzdy. Odvolací soud předně souhlasí s odvolacími námitkami, podle kterých nelze postupem podle § 69 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců nepřiznat, jak to učinil soud prvního stupně. Takový postup je v rozporu s § 69 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 1. 2012), podle kterého lze povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za dobu přesahující 6 měsíců toliko snížit (na rozdíl od zákoníku práce z roku 1965, který v § 61 odst. 2 umožňoval náhradu mzdy za tuto dobu dokonce nepřiznat). Uvedený závěr vyplývá jak z doslovného jazykového výkladu dotčeného zákonného ustanovení (srov. slovní spojení„ přiměřeně snížit“ v textu § 69 odst. 2), tak z důvodové zprávy k novele zákoníku práce číslo 365/2011 Sb. a v neposlední řadě také ze smyslu a účelu uvedeného ustanovení. Jak již konstatoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 6. května 2021 sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, tak„ Zmírňovací ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce nemá zabránit tomu, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl“. Stručně řečeno, účelem moderace náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku není zbavit zaměstnavatele odpovědnosti za předchozí nesprávný postup (neplatné rozvázání pracovního poměru a nepřidělování práce), ale přiměřeně korigovat prospěch zaměstnance, pokud si v rozhodném období zajistil nebo objektivně mohl zajistit práci za rovnocenných pracovních podmínek. Nejen tedy, že soud nemůže zaměstnanci za dobu přesahující 6 měsíců náhradu mzdy zcela nepřiznat, jak to učinil nesprávně soud prvního stupně, ale ani její snížení nemůže být natolik významné, aby byl zcela popřen primární smysl a účel náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru a jeho sankční a satisfakční povaha.

20. Soud prvního stupně se správně a v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním rozsudku zabýval srovnáním pracovních poměrů žalobce u žalované s novými pracovními poměry a jeho skutkové závěry popsané v bodech 11 až 13 napadeného rozsudku odvolací soud opět jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Stejně tak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že práce pro nového zaměstnavatele [právnická osoba] je pro žalobce výhodnější, přičemž odvolací námitky nepovažuje v tomto směru za důvodné. Soud prvního stupně správně akcentoval rozdílné mzdové podmínky, které byly u nového zaměstnavatele vyšší, přičemž jak se podává ze mzdových listů na č. l. 115 a 116, tak tento rozdíl není dán pouze výkonem práce přesčas. Neméně významná je také bližší vzdálenost nového pracoviště od bydliště žalobce než v případě pracoviště u žalované. Podrobnější vypořádání odvolacích námitek nepovažuje odvolací soud za nezbytné, protože žalobce sám omezil svůj nárok na jednu třetinu, což promítl do rozsahu odvolání, přičemž tuto moderaci považuje odvolací soud v daném případě za hraniční (maximálně možnou). Jinak řečeno, i při nedůvodnosti veškerých odvolacích námitek směřujících proti komparaci pracovních pozic provedené soudem prvního stupně není důvod snížit náhradu mzdy ještě dále pod hranici nastavenou samotným žalobcem, protože takové snížení by již bylo v rozporu s primárním účelem institutu náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vymezeným shora.

21. Odvolací soud proto vypočetl výši náhrady mzdy žalobce za jednotlivé kalendářní měsíce v rozhodném období podle počtu pracovních dnů (včetně placených svátků), tj. 22 dnů v červenci [rok] (20 369 Kč), 23 dnů v srpnu [rok] (21 295 Kč), 20 dnů v září [rok] (18 517 Kč), 23 dnů v říjnu [rok] (21 295 Kč), 22 dnů v listopadu [rok] (20 369 Kč), 21 dnů v prosinci [rok] (19 443 Kč), 23 dnů v lednu [rok] (21 295 Kč) a 11 dnů v únoru do [datum] včetně (10 185 Kč), což činí 152 768 Kč (vše po zaokrouhlení na celé koruny nahoru podle § 142 odst. 2 zákoníku práce) a tuto částku postupem podle § 69 odst. 2 zákoníku práce snížil na jednu třetinu, tj. na 50 923 Kč. Na náhradu mzdy v této výši má žalobce za dobu od [datum] do [datum] právní nárok.

22. Vzhledem k tomu, že podle skutkového závěru soudu žalovaná po pravomocném skončení sporu o určení neplatnosti výpovědi neoznámila hned žalobci, že mu bude přidělovat práci, přičemž tento stav trval po celé žalované období až do [datum] (sama žalovaná uvedla ve vyjádření k žalobě, že žalobce vyzvala k nástupu do práce výzvou ze dne [datum], která mu byla doručena [datum]), je třeba období od [datum] do [datum] kvalifikovat jako překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a žalobce má za zbytek žalovaného období právo na náhradu mzdy ve výši odpovídající průměrnému výdělku v rozhodném 4. čtvrtletí 2017 (sjednání konta pracovní doby nebylo tvrzeno ani nevyplývá ze spisu), kterou již nelze dále snížit. Za 30 pracovních dnů (9 ve zbytku února a 21 v březnu) tak žalobci náleží náhrada mzdy v celkové (nesnížené) výši 27 776 Kč Celkem by tak podle výpočtu soudu příslušela žalobci za posuzované období ([datum] – [datum]) náhrada mzdy ve výši 78 699 Kč, která převyšuje částku 64 122 Kč, na kterou žalobce svůj požadavek v odvolání omezil. Pouze pro úplnost právní argumentace odvolací soud dodává, že není překročením návrhu, pokud soud při totožném skutkovém stavu kvalifikuje požadovanou náhradu mzdy nikoliv podle § 69 zákoníku práce, ale podle § 208 téhož zákona, protože se jedná toliko o jiné právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005).

23. Odvolací soud proto při vázanosti rozsahem odvolání změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. prvostupňový rozsudek v odvoláním napadené části a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 64 122 Kč v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

24. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně věci samé částečně změněn, rozhodl odvolací soud v souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odvolacím řízení byl žalobce zcela úspěšný a má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kterou mu odvolací soud přiznal také za předchozí fáze řízení, přestože jeho žaloba byla v podstatné části pravomocně zamítnuta již soudem prvního stupně (zčásti také předchozím odvolacím rozsudkem). Zamítnutí části nároku bylo totiž z větší části závislé na úvaze soudu (srov. text § 69 odst. 2 –„ … může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit“), proto odvolací soud na tento případ aplikoval § 142 odst. 3 o. s. ř. Na uvedeném závěru již nic nemění, že ohledně částky 7 884 Kč byla žaloba zamítnuta pro nedůvodnost (žalobce vycházel z vyššího průměrného výdělku, než jaký byl v řízení zjištěn), protože se jedná ve vztahu ke zbytku nároku o marginální částku. Zohlednění zamítnuté části nároku však odvolací soud promítl do výše tarifní hodnoty a náhrady soudního poplatku.

25. Výši přísudku vypočetl odvolací soud na částku 97 879 Kč. Tato částka se skládá ze zaplacených soudních poplatků za žalobu ve výši 9 225 Kč (odpovídající celkové přiznané částce 184 482 Kč) a za odvolání ve výši 3 207 Kč a dále z nákladů právního zastoupení (odměny advokáta, paušální náhrady hotových výdajů a nákladů v souvislosti s cestou zástupce žalobce k ústním jednáním), jejichž výši určil odvolací soud podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zmocněný advokát poskytl žalobci v řízení 10 úkonů právní služby (1. - převzetí a příprava zastupování, 2. - sepis kvalifikované předžalobní výzvy ze dne [datum], 3. - sepis žaloby, 4. - účast u soudního jednání u okresního soudu dne [datum], 5. - vyjádření k odvolání ze dne [datum], 6. - účast u odvolacího jednání dne [datum], 7. - účast u jednání okresního soudu dne [datum], 8. - odvolání žalobce, 9. - námitka proti vyměřenému soudnímu poplatku ze dne [datum] za poloviční sazbu a 10. - účast u odvolacího jednání dne [datum]), za které mu náleží jednak odměna ve výši 63 950 Kč (v případě prvních 6 úkonů činí sazba 8 500 Kč za úkon (při tarifní hodnotě 184 482 Kč odpovídající celkové žalobci přisouzené náhradě mzdy) a u dalších 4 úkonů pak 3 700 Kč za úkon (při tarifní hodnotě 64 122 Kč, protože počínaje 7. úkonem zůstala předmětem řízení částka 192 366 Kč, ze které bylo žalobci přiznáno toliko 64 122 Kč)) a dále náhrada hotových výdajů v paušální výši 3 000 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. V souvislosti s cestou zástupce žalobce ke 4 ústním jednáním (jednání u okresního soudu ve dnech [datum] a [datum] a u odvolacího soudu dne [datum] a [datum]) pak dále náleží zástupci žalobce náhrada za ztrátu času v rozsahu 16 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu (vždy po 4 půlhodinách za 1 jednání) a náhrada cestovních výdajů ve výši 2 067 Kč (vždy osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 12,1 l BA95 na 100 km s tím, že délka jedné cesty k okresnímu soudu a zpět je 70 km a k odvolacímu soudu a zpět 50 km, při cenách dle vyhlášky číslo 358/2019 Sb. pro rok 2020 (cena paliva 32 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,20 Kč), 589/ 2020 Sb. pro rok 2021 (cena paliva 33,80 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč) a 511/ 2021 Sb. pro rok 2022 (cena paliva 44,50 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč)). Protože zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, jsou náklady právního zastoupení ve výši 70 617 Kč dále navýšeny podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. o DPH ve výši 14 830 Kč. Shora uvedené náklady v celkové výši 97 879 Kč považuje odvolací soud za účelně vynaložené, proto zavázal žalovanou k jejich náhradě žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. K nákladovému výroku odvolací soud dodává, že akceptoval pro účely náhrady nákladů řízení cesty advokáta žalobce k ústním jednáním z pobočky advokátní kanceláře v [obec], a nikoliv ze sídla advokátní kanceláře v [obec], neboť odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že [titul] [jméno] [příjmení] provozuje advokátní činnost právě na této pobočce v [obec]. Naopak odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů spojených s vyjádřením ze dne [datum] (odměny a režijního paušálu), neboť z obsahu spisu nevyplývá překážka, bránící, aby v něm doplněná relevantní argumentace byla již součástí žaloby.