16 Co 55/2020-127

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holzbauera a soudkyň JUDr. Andrey Růžové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] 3. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] o určení vlastnického práva, o vzájemné žalobě žalovaného 1., o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 8. 2019, č. j. 6 C 173/2018-84, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1. náklady odvolacího řízení ve výši 16 456 Kč k rukám právního zástupce žalovaného 1., ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalovaným 2. a žalovanou 3. a žalobcem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že návrh na určení, že [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [obec], [ulice a číslo], byla ke dni svého úmrtí dne [datum], jedinou vlastnicí pozemků parcela PK [číslo] – role díl 2 o výměře 539 m2, zapsaná v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [role v řízení], nyní v katastru nemovitostí pro okres [okres], [územní celek] a [katastrální uzemí] vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], označeny jako - parcela [číslo] o výměře 377 m2, na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce, žalovaného 2. a žalovanou 3.; - parcela [číslo] o výměře 237 m2, na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce a žalovaného 1.; parcela [číslo] o výměře 655 m2, zapsaná v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [role v řízení], nyní v katastru nemovitostí pro okres [okres], [územní celek] a k. ú. [role v řízení] u [obec], vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], označená jako – parcela [číslo] o výměře 655 m2 na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce a žalovaného 1.; parcela PK [číslo] o výměře 643 m2 a parcela PK [číslo] díl 2 o výměře 9 m2, zapsané v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [role v řízení], nyní v katastru nemovitostí pro okres [okres], [územní celek] a k. ú. [role v řízení] u [obec], vedeno [stát. instituce], [stát. instituce], označeny jako – parcela [číslo] o výměře 652 m2 na [list vlastnictví] v duplicitním vlastnictví pro žalobce a žalovaného 1., se zamítá (výrok I.), určuje se, že žalovaný 1. je jediným a výlučným vlastníkem pozemků par. [číslo] ostatní plocha, par. [číslo] ostatní plocha a parc. [číslo] ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro k. ú. [role v řízení] u [obec], [územní celek], okres [okres] (výrok II.), žalobce je povinen nahradit žalovanému 1. na nákladech řízení částku 41 366 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného 1. (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2. a 3. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že [jméno] [příjmení] byla ke dni svého úmrtí vlastnicí pozemků specifikovaných ve výroku I. rozsudku, neboť o tom, kdo je nyní vlastníkem sporných nemovitostí může být rozhodováno jedině v řízení o určení vlastnického práva mezi duplicitními vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí. K podpoře uvedené argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011, a z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení jeho žalobu zamítl. Naopak ohledně naléhavého právního zájmu žalovaného 1. ve vztahu ke vzájemné žalobě vůči žalobci dovodil, že žalovaný 1. má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále pak s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, uzavřel, že žalovaný 1. nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. K záměně katastrálního území u pozemku p. [číslo] v k. ú. [role v řízení] u [obec] uvedl, že se jednalo o písařskou chybu v privatizačním projektu a tato zjevná nesprávnost (nesprávně uvedeno k. ú. [okres]) byla následně opravena. V tomto směru soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1141/2017 O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky pak rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce prostřednictvím svého právního zástupce. V následném doplnění uvedl, že podané odvolání odůvodňuje především ustanovením § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o s. ř., neboť soud I. stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Zdůraznil, že žalovaným dobrá víra v oprávněnost zápisů v katastru nemovitostí ve vlastnictví státu nesvědčila, z toho u žalovaného 1. nikdy, neboť ten naopak vědomě předkládal katastru nemovitostí nelegitimní listiny jen, aby dosáhl zápisu do katastru, přestože vady privatizačního projektu tomu bránily. Dále se soud I. stupně nijak nevypořádal s faktem, že proti„ nároku“ žalovaných stojí kontinuální, a žádným platným právním aktem, napříč třem občanskoprávním kodifikacím, nedotčené vlastnictví [jméno] [příjmení] a jejích právních nástupců, včetně žalobce, ke sporným pozemkům. Soud I. stupně se rovněž nijak nevypořádal s otázkou, proč dal přednost jednomu z těchto nároků proti druhému. Nevypořádal se s faktem, že svým rozsudkem potvrzuje křivdu, kterou na právních předchůdcích žalobce spáchal stát v době komunistického režimu, postupem popsaným v ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, kterou nebylo možno napravit restitučními normami a nyní páchá křivdu další, tentokrát na žalobci. Nevypořádal se s otázkou, proč křivdu zabavení majetku v roce 1962 vrší křivdou další. Již vůbec se nezabýval otázkou, proč z pohledu obecných principů práva, morálky a spravedlnosti dává přednost nároku žalovaných a popírá nárok uplatněný žalobcem. Proč ústavnímu právu vlastnit majetek, garantovanému v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i v následných podústavních normách, nyní dává přednost a ochranu zpochybněné dobré víře ve správnost zápisů v katastru nemovitostí. Současně však soud I. stupně jedním dechem připouští, že v hektické době mohlo k chybám docházet a také docházelo. Tyto protimluvy a tendenční odůvodnění, kdy zjevně přání je otcem myšlenky, činí napadený rozsudek zcela nepřezkoumatelným. Dále žalobce zdůraznil, že z předestřeného právního náhledu v této věci při jednání soudu I. stupně dne 17. 5. 2019 nabyl legitimního očekávání, že naléhavý právní zájem na jeho určovací žalobě je dán a jeho žaloba je soudem I. stupně vnímána po právu. Radikální změnu právního názoru žalobce považuje, pokud jde o hodnocení naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě za nekonzistentní, a s ohledem na absenci jakéhokoliv poučení o změně právního náhledu soudu I. stupně na tuto věc, oproti úvodnímu obeznámení, rovněž za nepředvídatelnou. Vzhledem k tomu, že žalobce je nyní zapsán v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastník a svědčí mu kontinuálně od doby úmrtí [jméno] [příjmení] vlastnické právo, nezbývá než, aby o určení vlastnictví rozhodl soud a duplicitu odstranil. Závěrem navrhl, aby odvolací soud připustil změnu žaloby tak, že vlastníkem sporných pozemků je žalobce; poté, aby odvolací soud o změněném návrhu sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že ve věci nelze rozhodnout, potom navrhl, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Právní zástupce žalovaného 1. v písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný, a tudíž odvolání žalobce nedůvodné. Žalovaný 1. zdůraznil, že konzistentně setrvává na svých skutkových tvrzeních, včetně důkazních návrhů, které v rámci fáze řízení před soudem I. stupně předložil, a které podle jeho názoru jeho výlučné vlastnické právo ke sporným pozemkům skutkově a právně odůvodňují, resp. zdůvodňují, proč je jeho právo silnější a mělo by se tedy prosadit před právem žalobcovým. Pokud jde o vyvlastnění, potom český stát, resp. v té době československý stát – ministerstvo národní obrany (zastupovaný Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou v [obec]) nabyl vlastnictví sporných pozemků na základě rozhodnutí o vyvlastnění Městského národního výboru ve [obec], odboru výstavby ze dne 19. 12. 1962, č. j. V [číslo], ve spojením s rozhodnutím téhož státního orgánu ze dne 15. 2. 1963, č. j. V [číslo], které bylo realizováno pro účely zřízení vojenského zařízení v k. ú. [okres] – [role v řízení]. Ke dni datování návrhu [anonymizováno] vojenské [anonymizováno] a [anonymizováno] správy v [obec] na vyvlastnění, tj. ke dni 12. 9. 1961, byl jako knihovní vlastník zapsán v pozemkové knize – knihovní vložce [číslo] pan [jméno] [příjmení] a změna údaje o vlastníkovi byla zapsaná do pozemkové knihy až o více než 15 měsíců později, a to na základě dědického rozhodnutí Státního notářství ve [obec] ze dne 17. 12. 1956, č. j. D 335/56-9, tedy po proběhlém vyvlastňovacím řízení. S ohledem na tehdejší právní úpravu, jakož i na další rozhodné skutečnosti, podle názoru žalovaného 1. k platnému vyvlastnění došlo, i když vyvlastňovací řízení nebylo vedeno proti tomu, kdo byl po právní stránce skutečným vlastníkem sporných pozemků, a kdo by za jiných okolností byl účastníkem vyvlastňovacího řízení. Pokud by se československý stát, potažmo český stát, nestal vlastníkem sporných pozemků na základě vyvlastňovacího rozhodnutí, stal se jím dnem 1. 1. 1992 na základě vydržení vlastnického práva v souladu s ustanovením § 134 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném od 1. 1. 1992. Žalovaný 1. má za to, že ke dni 1. 1. 1992 byly naplněny veškeré podmínky, které bylo nezbytné kumulativně splnit pro vydržení nemovité věci, tedy: i. nepřetržitá držba, tj. nakládání s věcí jako s vlastní (může jít o faktické ovládání věci nebo tzv. právní panství), ii. oprávněná držba – držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří a iii. oprávněná dobrověrná držba musí trvat po celou zákonem stanovenou dobu, tedy v případě nemovitostí 10 let, přičemž dobrověrná držba státu před účinností novely obč. zák. provedené zákonem č. 509/1991 Sb., trvala minimálně od 28. 9. 1963 do 31. 12. 1991, tedy po dobu delší než 27 let. Žalovaný 1. tedy vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl v rámci procesu privatizace od českého státu, jakožto řádného vlastníka. Žalobce a jeho právní předchůdci sporné pozemky nedrželi ani nad nimi nevykonávali právní ani faktické panství a byli pouhými knihovními vlastníky. Soud I. stupně tedy správně vyhodnotil, že naléhavý právní zájem žalobce na jím navrhovaném určení není dán s tím, že s ohledem na duplicitu vlastnického práva je jediným prostředkem k řešení toliko žaloba na určení vlastnického práva žalobce a žalovaných, jakožto duplicitních vlastníků, a jedině rozsudek v této věci odstraní duplicitu zápisu v katastru nemovitostí. Závěrem žalovaný 1. navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a žalobce zavázal k povinnosti nahradit žalovanému 1. náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaný 2. a žalovaná 3. se k odvolání žalobce písemně nevyjádřili. V rámci závěrečného návrhu při jednání odvolacího soudu dne 13. 4. 2022 zdůraznili, že nemovitosti řádně koupili od žalovaného 1. a byli přesvědčeni, že je vše v pořádku, od nikoho neměli informaci, že by k předmětným pozemkům někdo vznášel jakýkoliv vlastnický nárok. O duplicitním zápisu vlastnictví se dozvěděli od katastrálního úřadu až v roce 1997 v souvislosti s provedenou digitalizací. Uvedli, že do roku 1989 byla jiná doba, a bylo dost času na to, vypořádat se s křivdami. Skutečnost duplicitního zápisu vlastnictví chápou jako křivdu. Účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení se výslovně vzdali.

5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobce důvodné není. Rozsudek soudu I. stupně rovněž není nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jaký skutkový stav věci soud I. stupně z provedených důkazů zjistil a jak následně věc právně posoudil a rozhodl; tudíž jej lze v odvolacím řízení projednat. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99.

6. Podle ustanovení § 15b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

7. Podle ustanovení § 15b odst. 1 o. s. ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

8. Podle ustanovení § 15b odst. 2 o. s. ř. ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná.

9. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se však posuzují podle dosavadních předpisů.

11. Podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

12. Podle ustanovení § 134 odst. 2 obč. zák. takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125).

13. Podle ustanovení § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

14. Podle ustanovení § 134 odst. 4 obč. zák. pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

15. Po zahájení odvolacího jednání ve věci dne 13. 4. 2022 vznesl právní zástupce žalobce námitku podjatosti ve vztahu ke dvěma soudcům senátu 16 Co Krajského soudu v Brně, a to vůči soudci JUDr. Petru Ševčíkovi, LL.M. a soudkyni Mgr. Andree Růžové. Uvedl, že ze seznamu projednávaných věcí, vyvěšeného před jednací síní, se jeho klient právě dozvěděl, že tito dva soudci jsou zařazeni v senátu 16 Co, oba dříve působili u Okresního soudu ve Vyškově, přičemž JUDr. Petr Ševčík, LL.M. napadenou věc rozhodoval. Jeho klient má tudíž důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Po krátké poradě senátu bylo žalobci sděleno, že oba soudci Okresního soudu ve Vyškově jsou dle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2022 zařazeni jako členové senátu 16 Co a vzhledem k tomu, že JUDr. Petr Ševčík, LL.M. věc u soudu nižšího stupně rozhodoval (viz ustanovení § 14 odst. 2 o. s. ř.) je z důvodu jeho vyloučení členkou senátu namísto něho Mgr. Andrea Růžová, která uvedla, že nemá žádný poměr k věci, k účastníkům či jejich právním zástupcům. Vzhledem ke skutečnosti, že námitka podjatosti byla uplatněna při jednání odvolacího soudu, při němž byla věc rozhodnuta a současně měl senát 16 Co za to, že tato námitka není důvodná s odkazem na ustanovení § 15b odst. 2 o. s. ř. k uplatněné námitce nepřihlížel, v jednání pokračoval a věc meritorně rozhodl, aniž spis předkládal nadřízenému soudu.

16. K žalobcem navrhované změně žaloby v průběhu odvolacího řízení (viz č. l. 97 až 101 spisu) odvolací soud uvádí, že o tomto návrhu žalobce bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2022, č. j. 16 Co 55/2020-107, tak, že změna žaloby připuštěna nebyla, a to z důvodu dosažení koncentračního bodu v řízení a současně neurčitosti navrhované změny žaloby, tj. absence příslušného katastrálního území, v němž se sporné nemovitosti nacházejí (viz ustanovení § 8 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí).

17. Zákonnou podmínkou, bez jejíhož splnění nemůže žalobce s určovací žalobou uspět je existence naléhavého právního zájmu. Pro žalobce to znamená, že musí v první řadě tento naléhavý právní zájem tvrdit a prokázat. Současně odvolací soud zdůrazňuje, že pánem sporu je výlučně žalobce, který určuje znění žalobního petitu. Ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, ovšem hmotněprávní poučení účastníků řízení ze strany soudu, tj. jakákoliv poučovací povinnost o tom, jakým způsobem by měl žalobce formulovat žalobní petit, aby byl v řízení úspěšný, přesahuje rámec poučovací povinnosti zakotvené v občanském soudním řádu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010.

18. Vzhledem k faktu, že se žalobce z titulu duplicitního vlastníka evidovaného v katastru nemovitostí domáhal vydání rozsudku, kterým mělo být určeno, že zemřelá [jméno] [příjmení] byla ke dni své smrti vlastnicí sporných nemovitostí, je logické, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a soud I. stupně nebyl povinen žalobce poučovat o formulaci žalobního petitu tak, aby byl v řízení úspěšný. O tom, kdo je aktuálně vlastníkem sporných nemovitostí může být rozhodnuto jedině v řízení o určení vlastnického práva duplicitně zapsaných vlastníků v katastru nemovitostí.

19. Podle ustálené soudní judikatury nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě vede bez dalšího k jejímu zamítnutí. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zamítne žalobu, aniž by se zabýval meritem věci. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn 26 Cdo 1255/2006. Již z podané žaloby ze dne 19. 7. 2018 bylo zjevné, že žalobcova formulace žalobního petitu neslouží potřebám praktického života, tj. že sporné pozemky zůstavitelky byly v jejím vlastnictví ke dni jejího úmrtí, a rozhodnutí sporu by přineslo jen„ akademický výsledek“, což znamená, že spor mezi účastníky by se neodstranil a jen by vedl k dalšímu (zbytečnému) nabalování sporů mezi nimi. V souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení (procesní ekonomie) měla být žaloba soudem I. stupně zamítnuta již při prvním nařízeném jednání dne 17. 5. 2019.

20. Ve vztahu k vzájemné žalobě žalovaného 1. odvolací soud dospěl k závěru, že tato je zcela důvodná. Žalovaný 1. má naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva ke sporným nemovitostem, neboť je společně s žalobcem zapsán jako duplicitní vlastník k nim (viz č. l. 8 a 9 spisu). Tato duplicita zápisu v katastru nemovitostí opravňuje žalovaného 1. k určovací žalobě. Odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými závěry soud I. stupně, jen z hlediska právního posouzení věci koriguje závěry vyslovené soudem I. stupně tak, že žalovaný 1. nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem nikoliv od nevlastníka, ale od vlastníka, který sporné nemovitosti ke dni 1. 1. 1992 vydržel, neboť stát užíval sporné nemovitosti nerušeně po dobu téměř 30-ti let, aniž by žalobce proti takovému stavu nějakým způsobem brojil.

21. Z komentářové literatury se podává, že občanský zákoník z roku 1964 v původním znění nabytí práva vydržením vůbec neupravoval. Tento stav se v praxi ukázal neudržitelným, a proto bylo vydržení opětovně zavedeno novelou občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983. Tato novela však přinesla jen částečné řešení problému, neboť omezila jak rozsah subjektů vydržení, které bylo omezeno na fyzické osoby (byly z něj tedy vyloučeny právnické osoby i stát), tak i předmět vydržení, když nebylo možno vydržet zejména vlastnické právo k pozemkům. Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992 naprostou většinu omezení odstranila a vlastníkem vydrženého pozemku se držitel stal okamžikem, kdy splnil podmínky vydržení. Pojem vydržení vlastnického práva spočívá v jeho nabytí v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Účelem vydržení je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním a umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem, přičemž tato dobrá víra je podle platné úpravy dána„ se zřetelem ke všem okolnostem věci“. Rubem ovládání věci držitelem je nečinnost vlastníka. Vydržení tak hojí zejména vady nebo nedostatek nabývacího titulu. Předmětem vydržení mohou být věci movité i nemovité. Subjektem vydržení jsou všechny subjekty, které jsou způsobilé k nabývání vlastnického práva. Jsou to tedy osoby fyzické, právnické i stát. Podmínkou vydržení je držba, a to držba oprávněná. Držba předpokládá držební vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesiones). To zákon vyjadřuje slovy, že„ držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2002, se v tomto směru podává, že:„ Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possesiones – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.“ Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Pro naplnění dobré víry nestačí negativní přesvědčení držitele, že nepůsobí bezpráví, ale je třeba pozitivního přesvědčení, že mu věc nebo právo náleží. K oprávněné držbě zákon nevyžaduje žádný titul, pouze jde o to, aby držitel byl ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Vydržecí lhůta činí deset let, jde-li o nemovitost. Ze zákona i z povahy věci vyplývá, že držba musí být nepřetržitá, držitel nesmí držbu ztratit. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu držby, vykonávané před 1. 1. 1992. Viz Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 666 až 707 s .

22. Problematika vyvlastňovacího řízení ve vztahu k [jméno] [příjmení], zemřelému dne [datum], byla řešena též Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo [číslo], v níž Nejvyšší soud dovodil, že správní rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu adresované subjektu se zaniklou právní subjektivitou (tj. zemřelému [jméno] [příjmení]), když skutečným vlastníkem majetku byla v té době odlišná osoba ([jméno] Plhalová – na základě pravomocného usnesení Státního notářství ve [obec] o nabytí dědictví ze dne 17. 12. 1956, č. j. [spisová značka]) bylo nulitním právním aktem a stát převzal sporné nemovitosti bez právního důvodu. S takto vysloveným závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

23. Skutkový stav věci po provedeném vyvlastnění (viz rozhodnutí o vyvlastnění Městského národního výboru ve [obec], odboru výstavby, ze dne 19. 12. 1962, č. j. V [číslo], ve spojení s rozhodnutím Městského národního výboru ve [obec], odboru výstavby, ze dne 15. 2. 1963, č. j. V [číslo]) je mezi účastníky nesporný. Držby vyvlastněných pozemků se chopil stát, který s účinností ke dni 1. 1. 1992 sporné nemovitosti vydržel ve smyslu ustanovení § 134 obč. zák., neboť se spornými pozemky nakládal jako s vlastními a fakticky je ovládal, tzn. vykonával právní panství nad věcí. Současně byl v dobré víře o tom, že mu nemovitosti patří, byl tedy oprávněným držitelem a zákonná nepřetržitá desetiletá vydržecí lhůta při započtení i doby držby před 1. 1. 1992 byla naplněna.

24. K podpoře vysloveného závěru odvolací soud připomíná právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, podle níž:„ K originálnímu nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, k níž je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle nakládat s věcí jako s vlastní a faktické ovládání věci. Vlastnické právo vydržením může nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Za oprávněné držitele je pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ 25. Po vyvlastnění se chopil držby sporných pozemků stát, který s nimi prostřednictvím svých složek nakládal jako s vlastními (nejprve Federální [stát. instituce] – [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] správa [obec] a poté [stát. instituce] – [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]) – fakticky je ovládal a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří.

26. Pro úplnost odvolací soud odkazuje na právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 393/2009, znějící takto:„ 1. Za subjekt vydržení je třeba považovat všechny osoby, které jsou způsobilé k nabývání vlastnického práva (tj. fyzické osoby, právnické osoby i stát).

2. K nabytí práva vydržením došlo, pokud v době po nabytí účinnosti novelizace občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. byly splněny zákonné předpoklady vydržení a do doby po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1. 1. 1992 (před nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský zákoník), a to i když jde o věc, kterou v té době nebylo možné vydržet; ze znění občanského zákoníku nelze dovodit, že by nebylo možné přihlížet k době, po kterou oprávněný držitel měl nemovitost v držbě po dobu deseti let; stává se jeho vlastníkem, a to i v případě, že se stal oprávněným držitelem před 1. 1. 1992 a podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením byly dovršeny poté, co nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.

3. Vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. V případě, že státní podnik (organizace) vykonával právo hospodaření s majetkem státu, byl i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, držitelem tohoto majetku stát; vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1. 1992 stal stát, pokud měl tuto nemovitost v oprávněné držbě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před uvedeným dnem.“ 27. Žalovaný 1. nabyl sporné pozemky na základě privatizace ke dni svého vzniku, tj. ke dni 1. 12. 1993, kdy byl zapsán do obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně oddíl B, vložka [číslo]. Z ostatních skutečností se podává, že jediným zakladatelem společnosti je [anonymizována tři slova] [země] se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], na který přešel majetek státního podniku ([anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], s. p., IČO [číslo], [ulice a číslo], [PSČ] [právnická osoba] [okres], [ulice a číslo]) ve smyslu § 11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zák. č. 210/1993 Sb. V zakladatelské listině učiněné ve formě notářského zápisu ze dne 4. 11. 1993 bylo rozhodnuto o schválení stanov a jmenování členů představenstva a dozorčí rady.

28. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen„ zákon o PřMajSt“) upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné státní organizace, včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na tomto podnikání, a to na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (srov. ustanovení § 1 odst. 1 zákona). Zároveň upravuje i proces a podmínky, za nichž k těmto přechodům (privatizaci) může docházet. Předpokládá, že je nejprve vypracován privatizační projekt (srov. ustanovení § 6 až 7 zákona), který zakladatel předkládá se svým stanoviskem ke schválení buď federálnímu ministerstvu financí, nebo příslušnému orgánu státní správy republiky (srov. ustanovení § 9 zákona). Je-li privatizační projekt schválen, zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku a privatizovaný majetek přechází dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku na příslušný fond národního majetku (srov. ustanovení § 11 zákona). Prodej privatizovaného majetku uskutečňují fondy na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě, případně vkladem privatizovaného majetku do základního jmění obchodní společnosti (srov. ustanovení § 14 zákona). Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; registrace podle zvláštních předpisů se nevyžaduje (srov. ustanovení § 15 zákona ve znění do 27. 2. 1992 a ustanovení § 19 zákona ve znění od 28. 2. 1992). Privatizační projekt sice v těchto souvislostech představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami (způsoby), má však zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a v rámci privatizace nelze převést jiný majetek než ten, který je v něm vymezen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1645/99).

29. Jinými slovy řečeno zákon o PřMajSt vychází z toho, že je to stát, který nejen určuje, který majetek (a s ním související práva a povinnosti) má být převeden na československé (od 1. 1. 1993 na české) nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (srov. ustanovení § 1 odst. 1 zákona), ale zároveň i určuje proces, kterým se tak má stát. Neumožňuje, aby strany smlouvy samy rozhodly o rozsahu nebo způsobu převodu. Jde tak o nucený přechod (cesi) takových práv a povinností ze zákona; v tomto směru je tak zcela vyloučena smluvní volnost stran. Rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů (podle ustanovení zákona o PřMajSt) je rozhodováním jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Srov. stanovisko obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Opjn 1/93 a Cpjn 102/93.

30. Vznikem žalovaného 1. na něj přešlo z majetku ve vlastnictví státu rovněž vlastnické právo k pozemku p. [číslo] v k. ú. [role v řízení] u [obec], přičemž zjevná nesprávnost uvedeného katastrálního území ([obec]) byla odstraněna na základě doplnění ke„ Konkurenčnímu privatizačnímu projektu – evidenční číslo MSNMP 25 671“ aktualizovanému ke dni 30. 6. 1993. Zřejmá nesprávnost v uvedení katastrálního území, která byla posléze řádně opravena, nemůže mít na věc žádný právní následek. K tomu srov. právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2914/2010, podle níž:„ Případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin (a při jiných právních jednáních) nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný.“ 31. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, neboť soud I. stupně postupoval souladně se zákonem a ustálenou soudní judikaturou, pokud žalobu žalobce s ohledem na znění žalobního petitu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Pokud jde o vzájemnou žalobu žalovaného 1., odvolací soud se plně ztotožňuje s hodnocením soudu I. stupně ohledně naléhavého právního zájmu žalovaného 1. na požadovaném určení, a to s ohledem na duplicitu zápisu v katastru nemovitostí ke sporným nemovitostem, opravňující kolidující vlastníky k určovací žalobě. Jen v rámci právního posouzení přistoupil odvolací soud ke korekci v tom směru, že dospěl k závěru, že žalovaný 1. nabyl vlastnické právo ke sporným pozemků na základě privatizace od vlastníka – státu, který sporné pozemky ke dni 1. 1. 1992 řádně vydržel. Za použití ustanovení § 219 o. s. ř. odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

32. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalovanému 1. byly přiznány účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plné výši a ve věci úspěšní žalovaný 2. a žalovaná 3. se výslovně náhrady nákladů odvolacího řízení vzdali.

33. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalovaného 1. sestávají z mimosmluvní odměny právního zástupce žalovaného ve výši 3 100 Kč, neboť tarifní hodnota věci činí částku 50 000 Kč v souladu s ustanovením 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen„ advokátní tarif“) ve spojení s ustanovením § 7 bodem 5. advokátního tarifu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015. Právnímu zástupci žalovaného byla za odvolací řízení přiznána odměna ve výši 3 100 Kč, kdy se úspěšně ubránil žalobě a odměna ve výši 3 100 Kč, kdy byl úspěšný se svým vzájemným návrhem, tj. celkem odměna ve výši 6 200 Kč za tyto úkony právní služby: 1. písemné vyjádření k odvolání žalobce ze dne 5. 4. 2022 a 2. účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 4. 2022 v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, 2 náhrady hotových výdajů navýšené na 600 Kč (tj. 2 x 300 Kč) v souladu s ustanovením § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, a dále 21% DPH z částky 13 600 Kč, tj. částka 2 856 Kč v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž celkem se jedná o částku ve výši 16 456 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku byl žalobce zavázán k povinnosti nahradit žalovanému 1. náklady odvolacího řízení ve výši 16 456 Kč k rukám právního zástupce žalovaného 1. do tří dnů od právní moci rozsudku (viz ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.).

34. Ve vztahu mezi žalovaným 2. a žalovanou 3. a žalobcem pak bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

35. Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz.

Poučení