16 CO 59/2022 - 127

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [část obce a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 500 808 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2021, č. j. 185 C 29/2020-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 500 808 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42 084 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 48 398 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 42 084 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 48 398 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 46 293 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 44 189 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 48 398 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 44 189 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 46 293 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 46 293 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 44 189 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 211 194 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 500 808 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na pozici ředitele kontaktního pracoviště v [obec], krajské pobočky Úřadu práce ČR v [obec] na základě jmenování ze dne [datum]. Dne [datum] se vzdal vedoucího pracovního místa ředitele a dnem [datum] skončil výkon práce na tomto místě. Žalovaná mu jinou práci nenabídla. Podle § 73a odst. 2 zákoníku práce nastaly překážky v práci na straně zaměstnavatele. Žalovaná mu platila náhradu platu ve výši odpovídající průměrnému hodinovému výdělku za čtvrté čtvrtletí roku [rok] (tj. ve výši 263,03 Kč) pouze do [měsíc] [rok]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 C 130/2015-114 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 23 Co 238/2019-160, který nabyl právní moci dne [datum], byla žalobci přiznána z uvedeného důvodu náhrada platu pro překážky v práci na straně žalované za období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] ve výši 277 760 Kč s příslušenstvím. Touto žalobou se žalobce domáhal náhrady platu ve shora uvedené výši pro překážky v práci na straně žalované za období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok].

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, a to hned z několika důvodů. Předně namítala, že nebyly splněny předpoklady pro vznik nároku na náhradu platu, neboť žalobce v žalovaném období nebyl připraven, schopen a ochoten konat práci pro žalovanou, jelikož vykonával samostatnou výdělečnou činnost (zprostředkování spotřebitelských úvěrů a pojištění), která mu fakticky znemožňovala vykonávat jakoukoli další pracovní činnost. Žalobce u žalované pracovat nechtěl, netajil se tím, že se chce věnovat svému podnikání, což bylo také důvodem, proč se vzdal funkce ředitele kontaktního pracoviště. Přiznání případného nároku na náhradu platu by bylo rovněž v rozporu s dobrými mravy, protože žalobce v rozporu s ustanovením § 303 odst. 4 zákoníku práce podnikal bez písemného souhlasu žalované. Dále žalovaná namítala, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi žalované z pracovního poměru ze dne [datum], která mu byla doručována osobně v místě jeho bydliště dne [datum], ovšem žalobce doručení zmařil, neboť se v tomto místě na adrese, která byla žalované známa, nezdržoval a nesdělil žalované aktuální kontaktní adresu. Neposkytnutím této součinnosti došlo ke zmaření doručení výpovědi, proto je třeba analogicky podle § 334 odst. 3 zákoníku práce považovat výpověď za řádně doručenou. Za významnou dále žalovaná pokládala skutečnost, že dne [datum] nabyl účinnosti zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě. Vzhledem k tomu, že žalobce se před účinností tohoto zákona vzdal místa vedoucího zaměstnance, nedošlo ze zákona ke dni [datum] k „ překlopení“ jeho pracovního poměru do služebního poměru. Jelikož žalobce podle přechodných ustanovení citovaného zákona nepožádal do [datum] o přijetí do služebního poměru, jeho pracovní poměr ze zákona skončil nejpozději marným uplynutím této lhůty, tj. ke dni [datum].

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu o zaplacení 500 808 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. K otázce (ne) doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] okresní soud uvedl, že shora uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze sice nezakládá překážku věci rozsouzené, nicméně okresní soud neshledal ve smyslu § 13 o. z. důvod odchýlit se od závěru pražských soudů, že inkriminovaná výpověď z pracovního poměru nebyla žalobci řádně doručena, s tím, že bylo vyvráceno tvrzení žalované, že žalobce doručení této výpovědi zmařil neposkytnutím součinnosti. Nedůvodnou shledal rovněž námitku žalované opírající se o skutečnost, že žalobce v rozporu s ustanovením § 303 a násl. zákoníku práce podnikal před i poté, co se vzal vedoucího pracovního místa ředitele, neboť u žalovaného období se jedná o dobu více než pěti let od vzdání se vedoucího pracovního místa, přičemž žalovaná po celou tuto dobu žalobci nepřidělovala práci. Tato skutečnost by případně měla význam pouze tehdy, kdyby žalovaná v žalovaném období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] žalobce vyzvala k nástupu do práce, což se nestalo. Z výpovědí svědkyň [titul] [příjmení], [titul] [příjmení], [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] okresní soud zjistil, že žalobce předtím, než se vzdal vedoucího pracovního místa ředitele, nedeklaroval veřejně, že nemá zájem pro žalovanou nadále pracovat, proto neshledal důvodnou ani námitku rozporu požadavku žalobce na náhradu platu s dobrými mravy. Žalobce však podle názoru okresního soudu ve smyslu § 8 o. z. zneužil skutečnost, že náhradu platu pro překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce nelze krátit (moderovat) na rozdíl od náhrady platu při neplatném rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce totiž z dopisu žalované ze dne [datum] věděl, že žalovaná považuje pracovní poměr mezi účastníky za skončený ke dni [datum] na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], přesto podal u pražského soudu žalobu o zaplacení náhrady platu za období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] až dne [datum] (tj. až po uplynutí 26 měsíců). Po celou dobu tohoto řízení, které trvalo 62 měsíců (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 23 Co 238/2019-160 nabyl právní moci dne [datum]), přitom žalobce s žalobou nikterak nedisponoval, tj. nerozšiřoval ji za další období, aby bylo zřejmé, že má zájem na dalším zaměstnávání u žalované. Taktéž nepodal žalobu na uložení povinnosti žalované přidělovat mu práci, což by se dalo očekávat od zaměstnance, který opravdu chce pracovat. Z výše uvedených skutečností podle názoru okresního soudu vyplývá, že žalobce neměl minimálně v rozhodném období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] zájem na dalším zaměstnávání u žalované, resp. výkonu práce pro žalovanou. Okresní soud nepovažoval případné„ formální přípisy žalobce žalované stran (ne) zaměstnání“ za dostatečné pro prokázání údajného zájmu žalobce na dalším zaměstnávání u žalované.„ Škoda“, která žalobci vznikla tím, že s ním žalovaná nerozvázala řádně (platně) pracovní poměr, byla dostatečně„ odškodněna“ vyplacením částky 277 760 Kč s úroky z prodlení na základě výše uvedeného pravomocného rozhodnutí pražských soudů. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalovaná podle § 150 o. s. ř. odůvodnil tím, že žalovaná zapříčinila vznik sporu mezi účastníky tím, že nerozvázala řádně (platně) pracovní poměr.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c), e), f) a g) o. s. ř. Předně namítal, že závěr okresního soudu, že údajně neměl zájem na dalším zaměstnávání u žalované a že byl již„ dostatečně odškodněn“, je založen na neodůvodněných domněnkách, které nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu, nadto postrádají jakoukoli logiku. Žalobce naplnil veškeré podmínky pro přiznání náhrady platu, resp. postupoval dostatečně obezřetně a aktivně. Dal zejména žalované zřetelně najevo, že trvá na dalším zaměstnávání a vyzval ji, aby řádně plnila své zákonné povinnosti, a to přípisy ze dne [datum] a [datum]. Žalobci nelze klást k tíži, že (první) řízení o náhradu platu před pražskými soudy trvalo cca 62 měsíců. Naopak skutečnost, že žalobce nevymáhal své (oprávněné) nároky za další více než 4 roky (od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] – poznámka odvolacího soudu), které se již promlčely, je nepochybně ku prospěchu žalované. Nelze z toho však dovozovat, že se žalobce tímto jakoby„ vzdal“ svých dalších nároků, resp. že tím dal najevo, že již není ochoten dále pro žalovanou pracovat. Žalobce toliko nehodlal dále působit na pozici ředitele kontaktního pracoviště, proto se tohoto místa v souladu se zákonem vzdal. Jakmile žalovaná po mnoha letech v [měsíc] [rok] konečně splnila svou nabídkovou povinnost, žalobce nabízenou práci odborného účetního přijal a dosud na tomto pracovním místě pracuje. Byla to naopak žalovaná, kdo žalobci znemožnil další výkon práce, neboť po vzdání se funkce žalobcem až do [měsíc] [rok] nesplnila svou nabídkovou povinnost. Není proto zřejmé, jak mohl okresní soud dojít k závěru, že žalobce neměl skutečný zájem pro žalovanou pracovat. Jelikož žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, nepřicházela vůbec v úvahu žaloba na přidělování práce. Zcela nemístné jsou rovněž závěry okresního soudu, že žalobce zneužil skutečnost, že náhradu platu podle § 208 zákoníku práce nelze krátit na rozdíl od náhrady platu při neplatném rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, neboť tuto situaci vyvolala samotná žalovaná svým protiprávním jednáním. Neobstojí ani úvaha, že„ škoda“, která žalobci vznikla tím, že s ním žalovaná nerozvázala řádně (platně) pracovní poměr, byla dostatečně„ odškodněna“ vyplacením částky 277 760 Kč s příslušenstvím, protože okresní soud se tím snaží (nepřípustně) žalované nároky na náhradu mzdy jakoby moderovat. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce opětovně poukázala na to, že pracovní poměr mezi účastníky v žalovaném období již netrval. Okresní soud se měl otázkou doručování výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] zabývat, učinit si vlastní závěr na základě vlastních skutkových zjištění, nikoli jen odkázat na § 13 o. z. Žalovaná neměla důvod přidělovat žalobci práci minimálně do [měsíc] [rok], kdy bylo vyhlášeno první rozhodnutí pražského soudu, do té doby žalovaná neměla pochybnosti o ukončení pracovního poměru žalobce. Servala rovněž na argumentaci, že žalobce v žalovaném období nebyl připraven, schopen a ochoten konat práci pro žalovanou a že se s tímto postojem netajil, naopak ho dával před jinými zaměstnanci zřetelně najevo.

6. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání rovněž žalovaná, která namítala, že i kdyby byl správný názor okresního soudu, že žalovaná řádně s žalobcem nerozvázala pracovní poměr, tak v této skutečnosti nelze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání obou účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

8. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 3 až 7 a shrnutá v bodu 9 napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení náhrady platu za období od [datum] do [datum] v souvislosti se vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance ze dne [datum] – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákoník práce“), za subsidiárního použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ o. z.“).

10. Podle ustanovení § 73a odst. 1 zákoníku práce odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější.

11. Podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

12. Tím, že byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa (popřípadě z jiného pracovního místa, které se podle zvláštních právních předpisů obsazuje jmenováním) platně odvolán nebo že se ho platně vzdal, jeho pracovní poměr nekončí. Zákoník práce předpokládá, že pracovní poměr může skončit jen na základě (jiné) zákonem stanovené právní skutečnosti, která nastala po odvolání nebo vzdání se pracovního místa nebo v souvislosti s tím.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr mezi účastníky poté, co se žalobce vzdal dne [datum] vedoucího pracovního místa ředitele kontaktního pracoviště v [obec], neskončil na základě výpovědi ze dne [datum] ani ze zákona ke dni [datum] podle § 190 odst. 4 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě.

14. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 C 130/2015-114 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 23 Co 238/2019-160, který nabyl právní moci dne [datum], byla žalobci přisouzena vůči žalované náhrada platu za období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok], neboť pražské soudy dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] nebyla žalobci řádně doručena, proto nemohla vyvolat žádné právní účinky, tudíž pracovní poměr mezi účastníky trval i po [datum]. Soud prvního stupně zcela oprávněně neshledal v projednávané věci důvod odchýlit se od posouzení této předběžné otázky. Tvrzení žalované, že žalobce doručení výpovědi zmařil, neboť se při osobním doručování dne [datum] na adrese, která byla žalované známa, nezdržoval a nesdělil žalované aktuální kontaktní adresu, bylo totiž v řízení před pražskými soudy jednoznačně vyvráceno. Oproti doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nadto nenastává při osobním doručení písemnosti fikce doručení v případě, že zaměstnanec neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti.

15. Vzhledem k tomu, že žalobce se před účinností zákona o státní službě vzdal místa vedoucího zaměstnance, nedošlo podle § 188 odst. 1 zákona o státní službě ke dni 1. 7. 2015 ze zákona k „ překlopení“ jeho pracovního poměru do služebního poměru. Žalobce od vzdání se místa vedoucího zaměstnance činnost podle § 5 zákona o státní službě nevykonával, proto nebyl osobou povinnou ani oprávněnou k podání příslušné žádosti o přijetí do služebního poměru do [datum] podle § 190 zákona o státní službě. Za této situace pracovní poměr mezi účastníky trval i po [datum] a žalovaná měla vůči žalobci nadále nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, tj. byla povinna mu nabídnout jinou vhodnou práci, kterou by mohl vykonávat v pracovním poměru.

16. Pracovní poměr zaměstnance, který byl ze svého místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále trvá, zaměstnanec však nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat. Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. Zaměstnanec má možnost uvážit, zda nabízené nové pracovní zařazení přijme nebo odmítne.

17. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme (i kdyby nabízené pracovní zařazení odpovídalo zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance), nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Znamená to, že zaměstnavatel může dát takovému zaměstnanci výpověď s odvoláním na výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by se naplnění tohoto výpovědního důvodu opravdu vyžadovalo, tedy aniž by se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

18. Jinak řečeno, jestliže zaměstnanec byl ze svého místa odvolán nebo se vedoucího pracovního místa vzdal, pak do doby, než se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru (například na základě výpovědi dané zaměstnanci pro fikci nadbytečnosti nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou práci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. Z ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zákoníku práce vyplývá, že uvedený stav představuje překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 208 zákoníku práce). Zákon tu vytváří vedle fikce nadbytečnosti další fikci překážky v práci na straně zaměstnavatele; nemá-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, nebo odmítl-li zaměstnanec takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, aniž by bylo možné se zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně nemůže konat pro zaměstnavatele práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele než které jsou uvedeny v ustanovení § 207 zákoníku práce (jak to jinak ustanovení § 208 zákoníku práce vyžaduje), a takové posouzení by ostatně ani nebylo dobře možné, neboť - jak uvedeno již výše - zaměstnanec v tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná (nemůže konat), protože dosud zastávanou práci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní následky uvedené fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele pak spočívají v tom, že zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru nárok na náhradu mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku, který vzniká dnem, kterým zaměstnanec skončil výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance, z něhož byl odvolán nebo kterého se vzdal (tj. dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se vedoucího pracovního místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se tohoto místa uveden den pozdější); od tohoto dne zaměstnanec pobírá náhradu mzdy (platu) až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru, samozřejmě s výjimkou doby, kdy nemůže pracovat pro překážky na straně zaměstnance. Lze uzavřít, že nárok na náhradu mzdy (platu) z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zákoníku práce přísluší jen tehdy, jestliže zaměstnanec by byl sám připraven, schopen a ochoten pracovat.

19. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalobce naplnil veškeré předpoklady pro přiznání náhrady platu za žalované období od [datum] do [datum]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce případně před i poté, co se vzdal pracovního místa ředitele, vykonával samostatnou výdělečnou činnost v rozporu s ustanovením 303 odst. 4 zákoníku práce bez písemného souhlasu žalované, popřípadě že se z důvodu výkonu samostatné výdělečné činnosti vzdal pracovního místa ředitele. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o dobu více než pěti let od vzdání se vedoucího pracovního místa, přičemž žalovaná po celou dobu žalobci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nenabídla a žalobce tedy pro žalovanou ani žádnou práci konat nemohl. Žalovaná měla nadto kdykoliv poté, co se žalobce vzdal pracovního místa ředitele, možnost ověřit si zájem žalobce na dalším zaměstnávání a nabídnout mu jinou vhodnou práci, čímž by se také zprostila povinnosti platit žalobci náhradu platu, případně s ním měla řádně ukončit pracovní poměr.

20. Na rozdíl od soudu prvního stupně má však odvolací soud za to, že žalobce se žádného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. nedopustil. Žalobce sice z dopisu žalované věděl, že žalovaná považuje pracovní poměr za skončený ke dni [datum] na základě výpovědi ze dne [datum], nicméně z prvostupňového rozsudku pražského soudu v přecházející věci je zřejmé, že žalobce dal naopak žalované dopisy ze dne [datum] a [datum] zřetelně najevo, že se považuje nadále za zaměstnance žalované, neboť předmětná výpověď z pracovního poměru mu nebyla řádně doručena, a vyzval žalovanou, aby mu až„ do skončení pracovního poměru řádným způsobem“ vyplácela náhradu platu v souladu se zákonem. Žalované tudíž muselo být jasné, že skončení pracovního poměru ke dni [datum] na základě výpovědi ze dne [datum] je mezi účastníky minimálně sporné. Pokud za této situace žalovaná„ spoléhala“ na to, že v případě soudního sporu svůj postup při doručování výpovědi z pracovního poměru„ obhájí“ a po celou dobu žalobci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nenabídla, případně ani nečinila z opatrnosti opětovně kroky k rozvázání pracovního poměru, nelze to klást k tíži žalobci. Obdobně to platí o skutečnosti, že (první) řízení o náhradu platu před pražskými soudy trvalo cca 62 měsíců. Z okolnosti, že žalobce nevymáhal nároky na náhradu platu za další více než 4 roky (od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok]), které se již promlčely, nelze dovozovat, že se žalobce tímto jakoby„ vzdal“ svých dalších nároků, resp. že tím dal najevo, že již není ochoten dále pro žalovanou pracovat. Jelikož žalovaná navrhla žalobci nové pracovní zařazení na jinou práci až v [měsíc] [rok], nepřicházela vůbec v úvahu žaloba na přidělování práce, jak nesprávně uvedl okresní soud. Z uvedených skutečností proto nelze usuzovat na to, že žalobce neměl v žalovaném období od [datum] do [datum] skutečný zájem pro žalovanou pracovat. Za dané situace bylo na žalované, aby se s žalobcem dohodla na dalším pracovním zařazení nebo s ním skončila pracovní poměr. Pokud tak žalovaná neučinila, nelze v pasivním postoji žalobce spatřovat zneužití výkonu práva. Neobstojí ani úvaha soudu prvního stupně, že„ škoda“, která žalobci vznikla tím, že s ním žalovaná nerozvázala řádně (platně) pracovní poměr, byla dostatečně„ odškodněna“ vyplacením částky 277 760 Kč s příslušenstvím, protože náhradu platu pro překážky v práci na straně zaměstnavatele nelze podle zákona moderovat.

21. Pro výpočet náhrady mzdy nebo platu z důvodu fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele je rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu, tj. za kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu čtvrtletí, v němž byl zaměstnanec z vedoucího pracovního místa odvolán nebo v němž se zaměstnanec tohoto místa vzdal bez zřetele k tomu, za které následující období zaměstnanec nárok (část nároku) na náhradu mzdy nebo platu uplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1474/2009). Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je tedy v projednávané věci čtvrté čtvrtletí roku 2011 Odvolací soud proto doplnil dokazování výplatními lístky žalobce za [měsíc] až [měsíc] [rok], ze kterých zjistil, že průměrný hodinový výdělek žalobce pro první čtvrtletí roku [rok] zjištěný z předcházejícího čtvrtého čtvrtletí roku [rok] činil 263,03 Kč, z něhož žalobce správně vycházel při vyčíslení požadované náhrady platu v žalobě.

22. Za únor [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 20 dnů (160 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 42 084 Kč.

23. Za březen [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 23 dnů (184 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 48 398 Kč.

24. Za duben [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 20 dnů (18 pracovních dnů + 2„ placené“ svátky, tj. celkem 160 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 42 084 Kč.

25. Za květen [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 23 dnů (21 pracovních dnů + 2„ placené“ svátky, tj. celkem 184 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 48 398 Kč.

26. Za červen [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 22 dnů (176 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 46 293 Kč.

27. Za červenec [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 21 dnů (19 pracovních dnů + 2„ placené“ svátky, tj. celkem 168 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 44 189 Kč.

28. Za srpen [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 23 dnů (184 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 48 398 Kč.

29. Za září [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 21 dnů (20 pracovních dnů + 1„ placený“ svátek, tj. celkem 168 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 44 189 Kč.

30. Za říjen [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 22 dnů (176 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 46 293 Kč.

31. Za listopad [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 22 dnů (21 pracovních dnů + 1„ placený“ svátek, tj. celkem 176 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 46 293 Kč.

32. Za prosinec [rok] při fondu pracovní doby v rozsahu 21 dnů (19 pracovních dnů + 2„ placené“ svátky, tj. celkem 168 hodin) náleží žalobci náhrada platu ve výši 44 189 Kč.

33. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná - ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce - nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014 nebo rozsudek ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).

34. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 500 808 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42 084 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 48 398 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 42 084 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 48 398 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 46 293 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 44 189 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 48 398 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 44 189 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 46 293 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 46 293 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 44 189 Kč od [datum] do zaplacení.

35. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 a 2 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř.

36. Žalobci vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady ve výši 140 911 Kč, které představují odměnu za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastupování, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne [datum], účast u jednání dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum] a účast u jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]) po 10 340 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), a 9 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 95 760 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 20 110 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobce dále zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 25 041 Kč.

37. Náklady odvolacího řízení žalobce ve výši 70 283 Kč spočívaly v odměně za 3,5 úkonů právní služby (sepis odvolání, úkonu za sepis vyjádření k odvolání žalované do nákladů řízení, sepis vyjádření ze dne [datum] a účast u jednání dne [datum]) po 10 340 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) a odst. 2 písm. c) advokátního tarifu a 4 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 37 390 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 7 852 Kč. Rovněž za odvolání žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 25 041 Kč.

38. Celkem má žalobce právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 211 194 Kč.

Poučení