16 Co 69/2024 - 71

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 12. 2023, č. j. 26 C 140/2023-35 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 14 614 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 794 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Opavě doplatek soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně ve výši 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 26. 6. 2023 se žalobkyně jako zaměstnavatelka proti žalovanému coby svému někdejšímu zaměstnanci domáhala zaplacení částky 80 000 Kč jakožto náhrady nákladů spojených se zvýšením kvalifikace žalovaného, a to se zdůvodněním, že u ní žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2020 působil v pracovním poměru systémového specialisty, sjednaném na dobu neurčitou. Jeho pracovní pozice se nezměnila. Dne 1. 6. 2022 spolu uzavřeli dohodu o zvýšení kvalifikace (dále je kvalifikační dohodu) ve smyslu § 231 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), v níž se žalovaný zavázal zvýšit si kvalifikaci a po ukončení zvýšení kvalifikace setrvat v zaměstnání u žalobkyně 24 měsíců. Ve dnech 20. – 24. 6. 2022 sice zdárně absolvoval kurz [Anonymizováno], avšak navazující zkoušku [Anonymizováno] dne 31. 8. 2022 nesložil. Důvodem byly nedostatečné znalosti angličtiny (jazyk zkoušky), kdy získal 290 z 300 potřebných bodů, třebaže mu žalobkyně umožnila, aby se na zkoušku ve své pracovní době připravoval pomocí anglickojazyčných studijních materiálů. Na jeho žádost mu přímý nadřízený povolil zkoušku neopakovat s tím, že potřebné znalosti získal již na kurzu. Kurz a zkouška se týkaly technologie virtualizace sítí, která je v současnosti běžně žádanou dovedností systémového specialisty. Žalovaný již na svém přijímacím pohovoru projevil zájem o tuto kvalifikaci. Poté, kdy podstoupil kurz, mohl oproti dřívějšku pracovat ve virtualizovaných sítích. Žalobkyně mu též zvýšila mzdu. V kvalifikační dohodě převzal též povinnost nahradit žalobkyni vynaložené náklady kvalifikace i v situaci rozvázání pracovního poměru před zvýšením kvalifikace. Dne 16. 12. 2022 dal výpověď z pracovního poměru, čímž porušil povinnost setrvat v dosavadní práci po sjednanou dobu. Pro ten případ se žalobkyni v kvalifikační dohodě zavázal nahradit náklady ve výši 80 000 Kč, což ovšem neučinil, přestože žalobkyni řekl, že mu odpovídající částku zaplatí jeho budoucí zaměstnavatel. Reálné náklady činily 150 543 Kč.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na to, že podmínkou vzniku jeho povinnosti setrvat v zaměstnání u žalobkyně sjednanou dobu bylo podle kvalifikační dohody ukončení zvýšení kvalifikace; tedy získání kvalifikace [Anonymizováno]). Žalovaný si ovšem kvalifikaci nezvýšil, protože nesložil zkoušku, kde získal 290 z 300 bodů. Tím pádem ani nemohla začít běžet doba 24 měsíců. Smyslem zvyšování kvalifikace přitom byla zkouška, bez níž vzdělávání obecně postrádá smysl. Za samotný kurz žalovaný žádný certifikát neobdržel, což znamená, že se jím nemohl prokázat ani jinému zaměstnavateli. Není pravdou, že by se účastníci dohodli, že žalovaný nemusí s ohledem na nedostatečnou jazykovou vybavenost učinit další pokus složit zkoušku. Iniciativa ke zvýšení kvalifikace vzešla od žalobkyně a žalovaný byl první, kdo se u ní takovému kurzu podrobil, přestože jeho znalosti angličtiny byly mizivé, o čemž žalobkyně od počátku věděla (kurz proběhl v češtině, zkouška v angličtině). Není pravdou, že by se mu po absolutoriu kurzu rozšířily pracovní kompetence a mzdu mu žalobkyně nezvýšila z této příčiny. Je faktem, že dal dne 16. 12. 2022 výpověď a že výpovědní doba měla uplynout ke dni 28. 2. 2023.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. za dobu od 11. 4. 2023 do zaplacení (výrok I.), co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal žalovaného k náhradě poměrné části nákladů řízení ve výši 14 214,25 Kč žalobkyni (výrok III.). Dospěl přitom mimo jiné k těmto skutkovým zjištěním. Žalovaný u žalobkyně působil v pracovním poměru jako systémový specialista na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2020. Pracovní poměr byl zprvu sjednán na dobu určitou do 31. 5. 2021, dodatkem č. [hodnota] ze dne 22. 3. 2021 byl změněn na pracovní poměr na neurčito. Žádný z dodatků neměl vliv na druh sjednané práce. Dne 1. 6. 2022 účastníci uzavřeli kvalifikační dohodu, v níž se žalobkyně žalovanému zavázala umožnit zvýšení kvalifikace formou studia v rámci pracovní doby a účasti na odborných seminářích v oblasti virtuální platformy [Anonymizováno] v rozsahu 64 hodin a dále uhradit předpokládané náklady tohoto školení ve výši 80 000 Kč. Oproti tomu se v dohodě žalovaný zavázal setrvat u zaměstnavatele po sjednanou dobu 24 měsíců po ukončení zvýšení kvalifikace, tedy od termínu získání certifikace [Anonymizováno] (bod 4. dohody), popř. při nesplnění povinnosti setrvat v pracovním poměru dle bodu 4. dohody žalobkyni uhradit prokazatelně vynaložené náklady zvýšení kvalifikace zaměstnance, pokud jeho pracovní poměr skončí před zvýšením kvalifikace. V bodě 7. dohody pak byly druhově specifikovány předpokládané náklady; náklady na odborné kurzy a školení, které žalovaný absolvoval a dále mzdové náklady včetně pojistného na sociální a zdravotní pojištění, hrazeného žalobkyní a připadající na dobu, kterou žalovaný věnoval zvýšení kvalifikace. Bod 8. dohody zakotvuje možnost poměrného snížení platební povinnosti žalovaného, pokud by svou povinnost setrvání v pracovním poměru nesplnil jen zčásti. Žalovaný podstoupil kurz, o čemž poskytovatel vystavil certifikát. Dne 31. 8. 2022 se žalovaný neúspěšně pokusil složit zkoušku. Mzdovým výměrem ze dne 29. 9. 2022 byla žalovanému s účinky od 1. 10. 2022 přiznána měsíční mzda ve výši 28 000 Kč a osobní ohodnocení ve výši 10 000 Kč, čímž byl zrušen předchozí mzdový výměr ze dne 22. 3. 2021. Žalobkyně zaplatila ve prospěch společnosti [Anonymizováno]., v souvislosti se zmíněným kurzem, jehož se zúčastnil žalovaný a další zaměstnance ([jméno FO]), a na základě faktury vystavené dne 24. 6. 2022 a se splatností dne 24. 7. 2022, částku 94 864 Kč. Společnosti [právnická osoba] pak žalobkyně v souvislosti s kurzem v rámci programu [Anonymizováno] zaplatila částku 9 009,10 Kč z faktury ze dne 15. 9. 2022 se splatností dne 15. 10. 2022. Podle vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace žalobkyně na mzdové náklady, náklady související s odměnou školitele, cestovní náhrady, náklady na ubytování a stravné vynaložila celkem částku 150 543,11 Kč, avšak z důvodu částečného plnění závazku žalovaným z uzavřené dohody čítá poměrná část těchto nákladů toliko částku 131 725 Kč. Žalobkyně též v upomínce ze dne 27. 3. 2023 žalovaného vyzvala k úhradě částky 80 000 Kč se stanovenou lhůtou splatnosti do 10. 4. 2023. Pracovní poměr byl rozvázán výpovědí žalovaného ze dne 16. 12. 2022. Výpovědní doba uplynula dne 28. 2. 2023. Žalovaný tedy po skončení kurzu nesetrval v pracovním poměru po dobu sjednanou v kvalifikační dohodě. Nebyla prokázána existence dohody účastníků, podle níž kvůli mezerám v angličtině nebude žalobkyně po žalovaném požadovat, aby se podrobil opravné zkoušce.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § 230 zákoníku práce a shledal, že dohoda účastníků ze dne 1. 6. 2022 byla dohodou o pouhém prohloubení, nikoli zvýšení kvalifikace, poněvadž žalovaný celou dobu působil na jedné a téže pracovní pozici, čemuž odpovídá též jím nezpochybněné tvrzení žalobkyně, že se po neúspěšné zkoušce spokojila s účastí žalovaného na kurzu a netrvala na tom, aby vykonal opravnou zkoušku. Účastníci mohli uzavřít dohodu o prohloubení kvalifikace, neboť sjednali náklady ve výši 80 000 Kč (§ 234 odst. 2 zákoníku práce). Body 4. a 6. kvalifikační dohody upravují náhradovou povinnost žalovaného pro každý případ, kdy nesetrvá v pracovním poměru po sjednanou dobu. A zatímco bod 4. tuto povinnost předpokládá pro případ úspěšného absolvování kurzu a získání certifikace o jeho zakončení, bod 6. dohody s ní počítá v situaci ukončení pracovního poměru před zvýšením kvalifikace. Pro případ, že by zaměstnanec ukončil pracovní poměr během studia či školení, je možno sjednat (a bývá tak i sjednáváno), že je i tak povinen uhradit zaměstnavateli již skutečně vynaložené náklady zvýšení či prohloubení kvalifikace. Žalovaný se kurzu zúčastnil, žalobkyni náklady na prohloubení jeho kvalifikace v tomto kontextu vznikly a žalovaný se v dohodě při nesplnění povinnosti setrvat v pracovním poměru po sjednanou dobu k jejich úhradě zavázal. Přestože žalovaný certifikaci nezískal, protože zdárně neprošel kurzem (zřejmě myšleno nesložil zkoušku – poznámka odvolacího soudu), sama žalobkyně považovala účast žalovaného za úspěšnou a nezískání certifikace nemělo na výkon jeho práce žádný vliv. V tom případě by bylo pouze přepjatým formalismem odvíjet počátek sjednané doby od vystavení certifikátu o kurzu. Žalovaný si tudíž kvalifikaci úspěšně prohloubil a nejdříve dne 1. 9. 2022 začala doba sjednaného setrvání u žalobkyně. Do 28. 2. 2023 tudíž žalovaný splnil svou povinnost pouze v rozsahu 6 ze 24 měsíců. Skutečné náklady prohloubení kvalifikace byly vyšší. Žalovaný však převzal povinnost zaplatit nanejvýš 80 000 Kč, z čehož mu reálně vznikl dluh odpovídající poměrné části v rozsahu (za 18 ze 24 měsíců), tedy částce 60 000 Kč.

5. Proti výrokům I. a III. rozsudku podal žalovaný odvolání s návrhem na změnu v podobě zamítnutí i této části žaloby a uložení povinnosti neúspěšné žalobkyni, aby mu nahradila náklady řízení. Argumentoval, že kvalifikační dohoda je ve skutečnosti dohodou o zvýšení (§ 231 zákoníku práce), nikoli prohloubení kvalifikace, což zprvu tvrdila i žalobkyně, než svá tvrzení dodatečně změnila. Samotná okolnost nezměněné pracovní pozice neznamená, že šlo o prohloubení kvalifikace. Žalovaný si kvalifikaci nezvýšil, protože nesložil zkoušku. Požadavek na její zvládnutí nemůže být přepjatým formalismem, obzvlášť pokud inkriminované ujednání z kvalifikační dohody do certifikace jednoznačně zahrnuje i zkoušku. Prvostupňový soud došel k danému skutkovému zjištění pouze na základě neprokázaného skutkového tvrzení žalobkyně. Důkaz účastnickou výpovědí, kterou k této sporné skutečnosti žalovaný navrhl, přitom neprovedl. Nebylo prokázáno - a to ani v odvolacím řízení - že by žalovaný mohl již díky samotnému absolutoriu kurzu pracovat v systému [Anonymizováno], ve virtualizovaných sítích. Nebylo to ani technicky možné. Pak by ostatně nepotřeboval zkoušku a certifikát, které nemá a přitom na ně vynaložil veškeré úsilí. I toto zjištění soud prvního stupně založil na neprokázaném tvrzení žalobkyně. Zvýšení mzdy nenastalo kvůli zvýšení kvalifikace, nýbrž kvůli nadměrnému pracovnímu vytížení žalovaného. I kdyby byla kvalifikace zvýšena již účastí na kurzu, neměl být počátek sjednané doby určen na 31. 8. 2022, kdy žalovaný nesložil zkoušku, ale na 24. 6. 2022, kdy ukončil kurz. Kvalifikační dohodu je třeba vyložit ve prospěch žalovaného jako slabší strany.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že podstatou kvalifikační dohody bylo zajistit setrvání žalovaného v pracovním poměru, jestliže žalobkyně vynaložila značnou částku na prohloubení jeho kvalifikace. Žalovaný úspěšně prohloubil svou kvalifikaci, protože se po neúspěšné zkoušce domluvil se svým nadřízeným, že samotné absolutorium kurzu je dostatečné. Tuto benevolenci, stejně jako nedostačivé jazykové znalosti žalovaného, nelze ovšem klást k tíži žalobkyni. Žalovaný se také v bodě 6. kvalifikační dohody jednoznačně zavázal k tomu, nahradit žalobkyni příslušné náklady i v případě, ukončí-li pracovní poměr ještě před zvýšením či prohloubením kvalifikace. V tomto ohledu žalobkyně poněkud protismyslně tvrdila, že právě k tomu došlo. V kvalifikační dohodě přirozeně muselo být počítáno s tím, že žalovaný složí i zkoušku; jinak by byla dohoda v podstatě zbytečná, poněvadž by žalobkyně zaměstnancům deklarovala, že jim zaplatí prohloubení či zvýšení kvalifikace bez ohledu na výsledek vzdělávání. Žalobkyně se tedy s žalovaným dohodla na zvýšení kvalifikace, řádně je uhradila, žalovaný však certifikát nezískal, což mu prominula. Pro nadřízeného byla dostatečná samotná reálná znalost dané problematiky, načerpaná na kurzu. Na výzvu odvolacího soudu žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení tak, že žalobkyně samozřejmě od počátku předpokládala, že žalovaný úspěšně složí také zkoušku. Je ovšem pravdou, že k práci ve virtualizovaných sítích [Anonymizováno] mu stačil kurz. Po neúspěšné zkoušce žalovaný požádal nadřízeného [jméno FO], zda by mu nestačil právě jen kurz, v čemž mu bylo vyhověno. Díky kurzu mohl vytvářet nové virtuální stroje, implementovat virtuální stroje z obrazů, vytvářet a spravovat virtualizované sítě, propojovat a konfigurovat předávací rozhraní mezi fyzickými a virtuálními sítěmi a implementovat a spravovat hypervizor. Žalobkyně též na výzvu odvolacího soudu vysvětlila, že částky mezd a pojistného uvedené ve sloupci „náklad na zvýše kvalifikace“ vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace tvoří vždy 20 % částek uvedených ve sloupci „částka,“ poněvadž žalobkyně žalovanému umožnila studium v rozsahu 20 % pracovního času.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednáních napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné a že je namístě napadený rozsudek změnit pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a zohlednit dodatečně vzniklou povinnost žalobkyně zaplatit „doplatek“ soudního poplatku za řízení před prvostupňovým soudem.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů převážně ke správným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud je tudíž přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje s tou výjimkou, že dvě výše uvedené faktury nejsou důkazem o zaplacení příslušných částek. Faktura je objektivně vzato jen důkazem o výzvě k zaplacení a o některých podrobnostech obchodní transakce. Má-li prokázat i zaplacení fakturované částky, musí v tomto směru obsahovat potvrzení, které však předložené faktury postrádají. Navíc bylo po opakovaném provedení důkazu fakturou ze dne 15. 9. 2022 zjištěno, že obsahuje výzvu k zaplacení částky 6 009,10 Kč, nikoli 9 009,10 Kč. Vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace ze dne 13. 2. 2023 pak není důkazem o reálném vynaložení těchto nákladů, poněvadž pouze kvantifikuje náklady, ale nepotvrzuje jejich úhradu – nehledě k tomu, že je vystavila žalobkyně jako účastnice sporu, mající zájem na jeho úspěšném výsledku.

9. Proto odvolací soud zmíněné důkazy zopakoval (§ 213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.) a poté žalobkyni v intencích § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval k předložení důkazů o zaplacení daných nákladů. Odpovídající důkazy pak provedl (§ 213 odst. 1, odst. 4 část věty před středníkem, část věty za středníkem a contrario) a dospěl za použití § 132 o. s. ř. k těmto skutkovým zjištěním. Výše zmíněnou částku 94 864 Kč včetně DPH za proškolení žalovaného a [jméno FO] žalobkyně společnosti [Anonymizováno] zaplatila na účet uvedený ve faktuře dne 25. 7. 2022 (faktura spol. [Anonymizováno] ze dne 24. 6. 2022, výpis z účtu žalobkyně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Výše zmíněnou částku 6 009,10 Kč včetně DPH za zkoušku žalovaného žalobkyně společnosti [právnická osoba] zaplatila na účet uvedený ve faktuře dne 11. 11. 2022 (výpis z účtu žalobkyně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Dne 24. 6. 2022 společnost [právnická osoba] vystavila žalobkyni fakturu za ubytování žalovaného a [jméno FO] v hotelu [Anonymizováno] ve dnech 19. – 24. 6. 2022 na částku 9 500 Kč včetně DPH, kterou žalobkyně zaplatila dne 11. 7. 2022 (faktura spol. [Anonymizováno] ze dne 24. 6. 2022, výpis z účtu žalobkyně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Žalobkyně ve dnech 12. 7., 12. 8. a 12. 9. 2022 zaslala na účet č. [č. účtu] postupně částky 48 454 Kč, 46 274 Kč a 44 390 Kč, označené jako mzda, jejichž výše odpovídá výši, zúčtované žalobkyní žalovanému v rekapitulaci mezd za tyto měsíce, pročež odvolací soud tyto důkazy hodnotí tak, že prokazují, že jde skutečně o mzdu vyplacenou žalovanému (výpisy z účtu žalobkyně ze dnů 31. 7. a 30. 9. 2022, rekapitulace mezd za červen – srpen 2022 včetně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Za červen 2022 žalobkyně za své zaměstnance na pojistném na veřejné zdravotní pojištění pojišťovně [Anonymizováno] zaplatila celkem 135 018 Kč, na sociálním pojištění zaplatila celkem 895 893 Kč. V případě žalovaného zde pojistné na zdravotní pojištění placené zaměstnavatelkou činilo 5 651 Kč, na sociální pojištění 15 573 Kč, hrubá mzda 62 791 Kč (rekapitulace mezd za červen 2022, výpis z účtu žalobkyně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Za červenec 2022 žalobkyně celkově na pojistném na zdravotní pojištění pojišťovně [Anonymizováno] zaplatila 128 610 Kč, na sociálním pojištění zaplatila celkem 871 223 Kč. V případě žalovaného zde pojistné na zdravotní pojištění placené zaměstnavatelkou činilo 5 535 Kč, na sociální pojištění 15 252 Kč, hrubá mzda 61 500 Kč (rekapitulace mezd za červenec 2022, výpis z účtu žalobkyně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Za srpen 2022 pak žalobkyně celkově na pojistném na zdravotní pojištění pojišťovně [Anonymizováno] zaplatila 131 029 Kč, na sociálním pojištění zaplatila celkem [hodnota] Kč. V případě žalovaného zde pojistné na zdravotní pojištění placené zaměstnavatelkou činilo 5 265 Kč, na sociální pojištění pak 14 508 Kč, hrubá mzda 58 500 Kč (rekapitulace mezd za srpen 2022, výpis z účtu žalobkyně; viz též vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Všechny výše specifikované náklady odpovídají součtu provedenému ve vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace s výjimkou jízdného a stravného, jejichž vynaložení žalobkyně neprokázala vůbec, avšak vzhledem k výši ostatních nákladů to pro výsledek řízení nebylo podstatné. Odvolací soud též zopakoval důkaz v podobě kvalifikační dohody, z níž navíc, oproti zjištěním prvostupňového soudu, vyplynulo, že se žalobkyně zavázala žalovanému dané studium umožnit v rámci řádné pracovní doby v rozsahu 20 % pracovního úvazku po dobu maximálně 6 měsíců ode dne účinnosti dohody. V bodě 3. dohody žalovaný prohlásil, že se zavazuje zvýšit si kvalifikaci uvedeným způsobem. V bodě 4. dohody se zavázal setrvat v zaměstnání po dobu 24 měsíců „po ukončení zvýšení kvalifikace.“ V následující větě téhož bodu účastníci sjednali, že „závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od termínu získání certifikace „[Anonymizováno].“ V bodě 5. smluvili, co se nezapočítává do sjednané doby setrvání. V bodě 6. sjednali, že „v případě, že zaměstnanec nesplní svůj závazek setrvat v pracovním poměru podle odst. 4 této dohody, zavazuje se uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel prokazatelně vynaložil na zvýšení kvalifikace zaměstnance, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace.“ Dohoda neobsahuje ujednání, jež by odložilo její účinnost (kvalifikační dohoda). Částky mezd a pojistného uvedené ve sloupci „náklad na zvýše kvalifikace“ vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace tvoří vždy 20 % částek uvedených ve sloupci „částka“ (kvalifikační dohoda, vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Žalobkyně tudíž na kvalifikaci žalovaného prokazatelně reálně vynaložila částku 97 422,11 Kč – tedy více než sjednaných 80 000 Kč. S přihlédnutím ke mzdovým nákladům na žalovaného za dobu od září do listopadu 2022 včetně, která se stále nachází v dohodnutém šestiměsíčním rozmezí, avšak nebylo prokázáno, že by se zde žalovaný (v době po neúspěšné zkoušce ze dne 31. 8. 2022) dalšímu studiu reálně věnoval, by mohlo jít dokonce o částku 148 809,11 Kč (vyčíslení nákladů zvýšení kvalifikace). Výše jmenované důkazy odvolací soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu relevantní a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu.

10. Na výzvu odvolacího soudu podle § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně doplnila některá z výše uvedených skutkových tvrzení a k existenci dodatečné domluvy či dohody mezi žalovaným a nadřízeným zaměstnancem o dostatečnosti pouhého kurzu a k tomu, že po jeho zvládnutí žalovaný mohl pracovat ve virtualizovaných sítích s virtualizačními nástroji [Anonymizováno], navrhla svědeckou výpověď tohoto vedoucího zaměstnance, [jméno FO], kterého odvolací soud vyslechl, poněvadž šlo o skutečnosti z níže vysvětlených důvodů právně relevantní pro meritum sporu a výsledek řízení (§ 213 odst. 1, odst. 4 část věty před středníkem o. s. ř., část věty za středníkem a contrario). Totéž platí pro výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO], které navrhl žalovaný, a to jak v řízení odvolacím, tak prvostupňovém. Z výpovědi [jméno FO] vyplynulo, že v rozhodné době byl a dosud je zaměstnancem žalobkyně, přičemž byl v rozhodném období přímým nadřízeným [jméno FO], který byl přímým nadřízeným žalovaného. Popud k uzavření kvalifikační dohody vzešel od žalobkyně. Kvalifikační dohody žalobkyně zavedla kvůli zaměstnancům, kteří absolvovali kurz a zkoušku a poté odešli k jinému zaměstnavateli. Jde-li o vzdělání s náklady přesahujícími 20 000 Kč, uzavírá tyto dohody. Kvalifikační dohodu v případě žalovaného podepsal jednatel, předal ji personálnímu oddělení a to ji předalo svědkovi, který oslovil žalovaného. Žalovaný prošel kurzem, ale na konci prázdnin nesložil zkoušku. Svědkovi někdy během prvních čtrnácti dnů v září řekl, že mu dělala problém angličtina a svědek mu pod dojmem svého názoru na základě jeho žádosti a vzájemné ústní rozmluvy povolil zkoušku neopakovat. Kurz je v češtině, dokumentace k němu v angličtině a zkouška v angličtině. Svědek nevěděl, zda žalovaný po absolvování samotného kurzu reálně vykonával ve virtualizovaných sítích pracovní úkony, uvedené v bodě 6. odůvodnění a odpovídající certifikaci VCP – DCV (dále jen nové pracovní úkony), ale podle svědkova názoru tak činit mohl, o čemž také informoval [jméno FO]. Udělení oprávnění k takovým úkonům již měl v kompetenci právě [jméno FO]. V dané době o tom, zda je k novým pracovním úkonům nutná i zkouška, rozhodoval právě svědek. Pro něj jako nadřízeného nebyla hlavní zkouška, nýbrž reálné dovednosti zaměstnance - protože šlo o stávající zaměstnance žalobkyně. Kdyby přešli k jinému zaměstnavateli, tam by samozřejmě mohli potřebovat i certifikát o zkoušce jako osvědčení, že tyto dovednosti mají. Svědek sám má typově certifikaci VCP – DCV. Složil ji u předchozího zaměstnavatele a těmito certifikacemi prochází od roku 2010. Stále se aktualizují. Vždy musel projít kurzem i zkouškou. Kromě svědka, žalovaného a [jméno FO] v rozhodné době měli či získali tuto certifikaci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], na konci roku také [jméno FO]. Začátkem října žalovaný svědka oslovil se záměrem odejít ze zaměstnání a proto mu nakonec byla zvýšena mzda. Jeho pracovní pozice se za celou dobu nezměnila. Na setkání z prosince 2022 žalovaný svědkovi řekl, že je rozhodnut odejít a že je s budoucím zaměstnavatelem dohodnut na tom, že mu náklady vzdělávání na základě kvalifikační dohody zaplatí. Svědek nebyl schopen vysvětlit, proč - když vypověděl, že o nutnosti zkoušky rozhodoval on - je v kvalifikační dohodě uvedena podmínka v podobě získání (kompletní) certifikace. Uvedl, že dohodu připravilo personální oddělení – on není právník a připravil jen některé detaily, např. název certifikace. Tuto svědeckou výpověď odvolací soud vyhodnotil jako věrohodnou. Svědek vypovídal klidně, plynule a přirozeně, bez nápadností v řeči těla, bez obsahových protimluvů a vyhýbavosti a bez zásadních rozporů s jinými důkazy. Ačkoli byl stále zaměstnancem žalobkyně, svým způsobem v její neprospěch vypověděl, že žalovanému nezvýšila mzdu kvůli rozšíření pracovních kompetencí po prodělaném kurzu, nýbrž protože chtěl ze zaměstnání odejít; s tím ostatně koresponduje okolnost, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz objektivně svědčící o skutečném důvodu tvrzeného zvýšení mzdy, což reflektoval též prvostupňový soud na konci bodu 8. odůvodnění rozsudku. Svědek také přiznal, že neví, zda žalovaný reálně vykonával nové pracovní úkony v sítích [Anonymizováno]. Jeho výpověď, že i on a další zaměstnanci včetně [jméno FO] má danou certifikaci, koresponduje s prokázanou účastí [jméno FO] na kurzu a s výpovědí svědka [jméno FO]. Svědek též připustil, že běžnou součástí certifikace je i úspěšná zkouška, což mohlo být také v neprospěch žalobkyně. Přitom zcela logicky vysvětlil, že pro něj coby nadřízeného a vedoucího zaměstnance žalobkyně nebyla podstatná zkouška a osvědčení o ní, nýbrž to, zda jeho podřízený skutečně má odpovídající znalost či dovednost – kterou mohl nabýt již kurzem. Což se ostatně v každodenním pracovním procesu záhy projeví. Je obecně známo, že někteří lidé dokáží nabyté znalosti a dovednosti velmi dobře prakticky aplikovat, leč u zkoušky, byť písemné a virtuální, snadno podléhají nervozitě a nedokáží zde plně uplatnit to, co umí. Mezi svědkovou odpovědí, že o nutnosti zkoušky rozhodoval on, a že je certifikací v kvalifikační dohodě (v konečném důsledku) myšlena i zkouška, není žádný rozpor, protože svědek připustil, že tak to původně bylo myšleno, ale že teprve posléze žalovanému z právě vysvětleného důvodu povolil zkoušku neopakovat. V tomto kontextu žalobkyně trefně podotkla, že v kvalifikační dohodě, uzavřené před zahájením vzdělávání, pochopitelně předpokládala, že zaměstnanec úspěšně projde i zkouškou. Ta je přirozenou součástí a vyvrcholením vzdělávacího procesu a je motivací především pro samotného zaměstnance, který se jí může vykázat i jinému zaměstnavateli. V tomto kontextu rozlišení mezi obsahem kvalifikační dohody a pozdější domluvou obou mužů pak odvolací soud hodnotil i odpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], že bylo jasným požadavkem technického ředitele (svědka [jméno FO]), že musí mít žalovaný i zkoušku. Navíc vyšlo najevo, že svědek není právníkem a nic nenasvědčuje tomu, že by byl samotným autorem textu kvalifikační dohody. Dále svědek připustil, že uzavření kvalifikační dohody (obsahující potenciálně neurčité ujednání o obsahu a ukončení kvalifikace) neinicioval žalovaný, nýbrž žalobkyně. Jako nevěrohodnou naopak odvolací soud posoudil svědeckou výpověď [jméno FO]. Svědek, ač již nebyl zaměstnancem žalobkyně, byl znatelně nervózní, jeho odpovědi nebyly tak plynulé a přirozené. Navíc bylo znát, že je či alespoň byl do jisté míry roztrpčen rozpadem svého pracovního týmu po odchodu žalovaného – a že právě ten byl příčinou, proč v březnu 2023, tedy nejvýš měsíc poté, svou práci u žalobkyně sám opustil. Nadto svědek připustil, že se s žalovaným stýká. Právě tak svědek [Anonymizováno] vypověděl, že je žalovaný jeho kamarádem. Tento svědek ovšem nevypověděl nic podstatného. Až na to, že se všichni svědkové v zásadě shodli na tom, že běžnou součástí certifikace VCP – DCV je zkouška, že neví o tom, že by žalovaný po absolutoriu kurzu reálně vykonával nové pracovní úkony a že on sám uvedl, že důvodem neúspěchu u zkoušky byla angličtina – což ovšem sami objektivně nemohli potvrdit, neboť nebyli svědky samotné zkoušky a nevyplynulo to ani z jiného důkazu, jestliže z protokolu o zkoušce není příčina neúspěchu zřejmá. Žalovaného odvolací soud nevyslechl, neboť co do skutečností rozhodných pro meritum sporu a výsledek řízení rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), nikoli pro neunesení důkazního břemene (§ 131 odst. 1 o. s. ř.), a navíc jím měly být prokázány skutečnosti již prokázané nebo irelevantní s ohledem na níže podanou právní kvalifikaci. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonných mezích nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

11. Odvolací soud tudíž založil svůj rozsudek na skutkových zjištěních zachycených v bodech 8. – 10. odůvodnění, která shrnuje tím, že účastníci uzavřeli kvalifikační dohodu, v níž předpokládali, že žalovaný úspěšně projde celou certifikací [Anonymizováno] která obnášela kurz i navazující zkoušku. Žalovaný prošel kurzem, zkoušku nesložil a nadřízeného zaměstnance s úspěchem ústně požádal, aby mu povolil zkoušku neopakovat. Pro případ nedodržení sjednané doby setrvání v zaměstnání u žalobkyně po úspěšném ukončení kvalifikace či při nedokončení kvalifikace se žalovaný zavázal žalobkyni nahradit odpovídající náklady ve výši 80 000 Kč. Žalobkyně reálně vynaložila vyšší náklady. Žalovaný rozvázal pracovní poměr výpovědí dříve, než mohla uplynout sjednaná doba, a zmíněné náklady žalobkyni nenahradil.

12. Pro meritum sporu ani výsledek řízení nebylo podstatné, zda účastníci v kvalifikační dohodě sjednali prohloubení (§ 234 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 230 zákoníku práce), anebo zvýšení kvalifikace (§ 234 odst. 1 ve spojení s § 231 zákoníku práce), a to i s ohledem na sjednanou výši nákladů (§ 234 odst. 2 zákoníku práce), poněvadž tato okolnost zde neměla vliv na případnou povinnost žalovaného nahradit žalobkyni náklady svého vzdělávání. Odůvodnění napadeného rozsudku je poněkud nepřehledné v tom smyslu, že zaměňuje kurz a zkoušku a obsahuje skutkové zjištění, že pro žalobkyni byl nakonec dostatečným pouhý kurz, přestože nebyla prokázána dohoda v tomto směru. Soud prvního stupně dále přiložil význam okolnosti, že se pracovní pozice žalovaného za celou dobu nezměnila a přitom nevěnoval patřičnou pozornost argumentu žalovaného, že není pravdou, že by se mu po úspěšném absolutoriu kurzu rozšířily pracovní kompetence, ani nevyzval žalobkyni k označení důkazů, že tomu tak bylo. Navíc srozumitelně nevysvětlil, proč navazuje počátek sjednané doby na neúspěšnou zkoušku ze dne 31. 8. 2022, když zároveň uzavřel, že právně relevantní je podstoupení kurzu v červnu 2022.

13. Pro výklad kvalifikační dohody je klíčovou v prvé řadě skutečná vůle účastníků v okamžiku jejího uzavření (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § § 555 odst. 1, 556 odst. 1 první větou, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.), nikoli postoj zaměstnavatele prezentovaný během soudního řízení. Již z výše citovaného textu dohody plyne, že cíl v podobě zvýšení kvalifikace měl být splněn v okamžiku získání certifikace [Anonymizováno]. Získání certifikace přitom obnášelo nejen kurz, ale i zkoušku. To ostatně připustila samotná žalobkyně, když v odvolacím řízení na výzvu zpřesnila svá skutková tvrzení, a plyne to i ze svědecké výpovědi [jméno FO]. To znamená, že ke zvýšení kvalifikace byla podle kvalifikační dohody nezbytná též zkouška. Teprve po neúspěšném pokusu se žalovaný s nadřízeným domluvil, že již další pokus učinit nemusí. Kdyby měla být tato domluva chápána tak, jak tvrdila žalobkyně – tedy že znamenala, že si žalovaný úspěšně zvýšil či prohloubil kvalifikaci již podstoupením kurzu, aniž by musel mít i zkoušku – pak by ovšem modifikovala jedno z dílčích ujednání kvalifikační dohody v rámci existujícího závazku touto dohodou založeného, podle kterého ke zvýšení kvalifikace dochází (teprve) okamžikem získání certifikace zahrnující i zkoušku. Tím pádem by šlo o novaci (§ 1901 ve spojení s § 1902 o. z.).[footnoteRef:1] Třebaže bylo prokázáno, že rozhodnutí o nutnosti zkoušky náleželo do kompetence svědka [jméno FO], zároveň vyšlo najevo, že samotné uzavření kvalifikační dohody měl v gesci jednatel společnosti, resp. personální oddělení. A že se svědek [jméno FO] na obsahu dohody podílel jen přípravou názvu či podmínek certifikace. Předsmluvní jednání ovšem strany nezavazuje (§ 1728 odst. 1 o. z.). A tak nemohla zmíněná dohoda s žalovaným žalobkyni právně zavazovat coby právní jednání – novace. Ať už šlo o novaci privativní či kumulativní, musela mít písemnou formu, protože tu zákon vyžaduje i pro kvalifikační dohodu samotnou. A to i v případě, že by zakotvila pouhé prohloubení, nikoli zvýšení kvalifikace (§ 1906 ve spojení s § 564 částí věty před středníkem o. z. a s § 234 odst. 2, odst. 4 zákoníku práce). Z výpovědi svědka [jméno FO] ovšem vyplynulo, že šlo pouze o ústní dohodu. Proto byla jakožto novace neplatná (§ § 582 odst. 1 první věta o. z.), a to absolutně, protože zákonný požadavek písemné formy kvalifikační dohody reprezentuje zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance jako slabší strany, kterou chrání veřejný pořádek [§ 1a odst. 1 písm. a), odst. 2 zákoníku práce], v tom smyslu, že se zaměstnanec právě kvalifikační dohodou zavazuje k závažné povinnosti omezit svobodnou volbu svého povolání setrváním ve stávajícím zaměstnání po určitou dobu s tím, že jinak zaměstnavateli uhradí náklady svého vzdělávání. Žalovaný si tedy svou kvalifikaci neprohloubil ani nezvýšil způsobem předpokládaným kvalifikační dohodou. [1: Srov. § 1902 [Novace]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2044, marg. č. 5.]

14. Až potud by se zdálo, že byla procesní obrana žalovaného opodstatněná. Účastníci si ovšem zároveň sjednali, že je povinen žalobkyni nahradit vynaložené náklady i v případě ukončení pracovního poměru před zvýšením kvalifikace. A právě k tomu zde došlo. Podle § 234 odst. 1 zákoníku práce pak, „uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.“ Ačkoli je nepochybně prohloubení i zvýšení kvalifikace obecně vzato prospěšné pro zaměstnance, poněvadž zvyšuje jeho uplatnitelnost na trhu práce či vyhlídky na kariérní postup u stávajícího zaměstnavatele, v prvé řadě je v zájmu zaměstnavatele. Pomáhá mu totiž zabezpečit řádnou, kvalitní a včasnou práci jeho (náležitě odborně způsobilých) zaměstnanců v souladu s jeho vlastními potřebami (§ 230 odst. 1 a 2, § 231 odst. 2 zákoníku práce). Doplní-li si takto zaměstnanec svou kvalifikaci, je samozřejmě v zájmu zaměstnavatele, aby nabyté znalosti, dovednosti či zkušenosti v práci pro něj alespoň po určitou dobu prakticky uplatňoval, obzvlášť pokud zaměstnancovo vzdělávání financuje. Tento zájem přirozeně není naplněn, jestliže si zaměstnanec kvalifikaci nedoplní či pokud tak sice učiní, ale poté nesetrvá u zaměstnavatele po sjednanou dobu. § 234 odst. 1 první věta zákoníku práce zakotvuje dvě základní skutkové podstaty: předčasné ukončení pracovního poměru po zvýšení kvalifikace (stabilizační závazek) a ukončení pracovního poměru ještě před zvýšením kvalifikace.[footnoteRef:2] Tomu odpovídá i systematické uspořádání kvalifikační dohody, jejíž bod 4. upravuje úspěšné zvýšení kvalifikace a stabilizační závazek, kdežto teprve bod 6. se týká případu ukončení pracovního poměru před zvýšením kvalifikace. Klíčové je, že žalovaný sám rozvázal pracovní poměr výpovědí po neúspěšném pokusu složit zkoušku, aniž by byla kvalifikační dohoda naplněna. Zákoník práce přitom v § 234 odst. 1 první větě nerozlišuje, v jaké fázi se doplnění kvalifikace v okamžiku skončení pracovního poměru nacházelo; zda je např. zaměstnanec vůbec nezahájil, zda je přerušil či zda nesložil závěrečnou zkoušku. Výše citované ustanovení dopadá na všechny tyto případy a smluvní ujednání z bodu 6. nepřipouští v tomto ohledu žádnou konkurující interpretaci (§ 18 zákoníku práce). Je třeba zdůraznit, že bod 6. je formulován zcela totožně jako zákoník práce. Pokud jde o smysl nesložené zkoušky, ta měla ověřit to, k čemu samotná účast na kurzu nestačí – zda žalovaný skutečně nabyl v kurzu obsažené znalosti a dovednosti alespoň v minimálním nutném rozsahu. Žalovaný ovšem neuspěl, což znamená, že požadované kompetence v dané míře nenabyl, ať už se tak stalo v jakékoli oblasti. Tuto nejnižší přípustnou míru reprezentovalo 300 bodů. Ty přitom nebyly maximálním možným, nýbrž minimálním povinným počtem, přičemž žalovaný nebyl hodnocen známkou odpovídající sice jen minimálnímu nutnému, ale přesto úspěchu (např. „B“ či „C“), nýbrž prostě tak, že neuspěl. Zkouška zde tudíž měla samostatný a důležitý smysl. Je proto třeba v duchu zásady, že smlouvy mají být plněny, respektovat jasně projevenou právně závaznou vůli účastníků, že měl žalovaný složit i zkoušku [§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 3 odst. 2 písm. d) o. z.].[footnoteRef:3] Odvolací soud zohlednil i okolnost, že i když žalovaný nesložil zkoušku, kurz absolvoval, o čemž byl také vystaven certifikát. Žalovaný sice tvrdil, že jej neměl k dispozici, ale v řízení nevyšla najevo žádná indicie nasvědčující tomu, že by pro něj nebyl přístupný. Tento certifikát by pak mohl využít i při pracovním pohovoru u jiného zaměstnavatele. Zamítnutí dané části žaloby by vůči žalobkyni bylo nespravedlivé i proto, že by tím bylo žalovanému umožněno, aby bezplatně podstoupil vzdělávání v ceně desítek tisíc Kč a poté zaměstnání na podkladě vlastní výpovědi opustil bez splnění kvalifikační dohody v situaci, kdy sám žalobkyni sdělil, že je s budoucím zaměstnavatelem dohodnut na tom, že mu toto vzdělání zaplatí. I kdyby zde vůbec začala běžet sjednaná doba setrvání v zaměstnání (srov. § 234 odst. 1 druhá věta zákoníku práce), nemohl by její počátek vzhledem k výše vysvětlenému navazovat na absolutorium kurzu, neboť tímto okamžikem kvalifikace doplněna nebyla. Ze všech těchto důvodů je napadený rozsudek ve výroku I. věcně správný, pročež jej odvolací soud výrokem I. potvrdil (§ 219 o. s. ř.). [2: Viz ŠUBRT, Bořivoj. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Právo a mzda, 2008, č. 1, s. 19. ] [3: V tomto kontextu k hierarchii pracovněprávních zásad viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017. ]

15. Věcně správným byl i výrok III. napadeného rozsudku, na jehož odůvodnění tímto odvolací soud odkazuje. S tou výjimkou, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek za řízení před prvostupňovým soudem ve výši 3 200 Kč, odpovídající 4 % žalované jistiny [Položka 2 odst. 1 písm. c) Přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen z. s. p.]. Žalobkyně nicméně na příslušném formuláři navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, který však vydán nebyl. Tím pádem jí dodatečně vzniká povinnost doplatit soudní poplatek do výše 5 % žalované jistiny [tedy 4 000 Kč podle položky 1 odst. 1 písm. b) Přílohy k z. s. p.], odpovídající klasické žalobě (Položka 2 odst. 2 Přílohy k z. s. p.). Odvolací soud tudíž zohlednil část tohoto ještě nezaplaceného rozdílu, odpovídající čistému procesnímu úspěchu žalobkyně, a výrokem II. změnil výrok III. výše specifikovaným způsobem (§ 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam).

16. Tím pádem žalobkyni ve výroku IV. uložil, aby zbývající část soudního poplatku zaplatila na účet soudu prvního stupně v zákonné lhůtě [§ 4 odst. 1 písm. j) ve spojení s § 7 odst. 1 první a druhou větou z. s. p.].

17. Výrok III. odpovídá tomu, že byla žalobkyně v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalovanému právo na náhradu jeho nákladů v plné šíři (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby v podobě účasti na jednání před odvolacím soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.] odvolací soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t., tedy částkou 3 500 Kč za úkon, paušální náhradu hotových výdajů pak ve výši 300 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Tyto úkony byly tři, neboť druhé odvolací jednání trvalo po dva započaté dvouhodinové úseky. Další složkou nákladů je, protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, částka 2 394 Kč jako náhrada za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 13 794 Kč. Lhůtu k zaplacení odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k výši náhrady a k tomu, že měl žalovaný během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrady nákladů řízení pro případ svého procesního neúspěchu. Je sice povinen nahradit náklady řízení žalobkyni, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení