16 Co 76/2024 - 103

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] o zaplacení částky 300 000 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 2. 2024, č. j. 25 C 47/2023-78 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce s tím, že výše této náhrady a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 30. 3. 2023 se žalobce jako zaměstnanec proti žalovanému jako svému někdejšímu zaměstnavateli domáhal zaplacení částky 300 000 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU) způsobeného posttraumatickou stresovou poruchou (dále jen PTSD), která se u něj rozvinula v důsledku zásahu v dole ze dne [Anonymizováno]. Žalobce pro žalovaného pracoval jako báňský záchranář na základě pracovní smlouvy z roku [Anonymizováno], uzavřené s jeho právní předchůdkyní, společností [právnická osoba]. V [Anonymizováno] [Anonymizováno] v dole vybuchl metan, načež byl důl kvůli zamezení přísunu kyslíku a tedy i šíření požáru, resp. dalších výbuchů, uzavřen. Dne [Anonymizováno] se žalobce zúčastnil záchranné akce, kdy měl vyprostit mrtvolu, resp. její torzo, které se mu jevilo jako houba, na které leží tělo. Právě tuto interakci žalobce interpretoval jako pracovní úraz. Po zásahu se mu vracely hrůzné vzpomínky, až navštívil svého obvodního lékaře a pokusil se vzpomínky zaplašit alkoholem, což se ovšem nepodařilo. Oslovil proto psychiatra [tituly před jménem] [Anonymizováno], který mu diagnostikoval PTSD. V rámci souvisejícího řízení, vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 26 C 16/2021 (dále jen související řízení), byl zpracován znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nějž žalobce v důsledku zásahu ze dne [Anonymizováno] trpí PTSD, která je hlavní, podstatnou a značnou příčinou jeho zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci. Znalec vyhodnotil ztížení žalobcova společenského uplatnění v tomto kontextu 1 200 body. Přítomnost PTSD potvrdil též psycholog. Představa, že se na podobný zážitek lze předem připravit, je mylná. Žalobce nemůže usnout a spát, vyhýbá se společnosti, bývalým kolegům, hlučnému prostředí, nenavštěvuje sportovní utkání jako dříve a přes den bývá unavený a podrážděný, zažívá tzv. flashbacky. Povinnost nahradit ZSU by žalovanému vznikla i tehdy, jestliže by pracovní úraz byl jen příslovečnou „poslední kapkou.“ Žalovaná pohledávka se nepromlčela, neboť žalobcův zdravotní stav se mohl ustálit nejdříve rok po úraze a teprve tehdy mohla započít promlčecí lhůta.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na to, že se žalovaná pohledávka promlčela, poněvadž se žalobce do konce roku 2019 musel dozvědět, že utrpěl újmu a kdo za ni odpovídá. Námitku promlčení žalovaný vznesl na třetím jednání, po koncentraci řízení. Událost ze dne [Anonymizováno], pokud se vůbec stala, není pracovním úrazem. Nebylo prokázáno, že žalobce trpí PTSD a i kdyby ano, nebylo prokázáno, že právě následkem události ze dne [Anonymizováno]. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] založil svůj posudek na subjektivních stescích žalobce, porovnáním žalobcova duševního stavu se svými ostatními pacienty a na lékařských zprávách žalobcova ošetřujícího psychiatra dr. [Anonymizováno], aniž by byl žalobce podroben magnetické rezonanci s cílem ověřit přítomnost morfologických změn mozku, které jsou podle studie amerického lékaře [Anonymizováno] z roku 2011 příznakem PTSD u chronických pacientů. Přestože samotný znalec u žalobce žádné příznaky PTSD nepozoroval, na podkladě zpráv dr. [Anonymizováno] usoudil na přítomnost této poruchy. Žalobce nezažil nic, co by se vymykalo předchozím pracovním zkušenostem jeho a jeho kolegů ani tomu, na co byl dlouhodobě připravován. Od roku 2020 navíc pracuje jako řidič sanitky a je zřejmé, že i v této práci musí přicházet do traumatizujících situací. Žalobce navíc neprokázal, zda a jakou konkrétní překážku lepší budoucnosti pro něj PTSD znamenala. Žalovaný mimo jiné navrhl důkaz svědeckou výpovědí dr. [Anonymizováno] k průběhu žalobcovy léčby a k tomu, kdy žalobci oznámil svou diagnózu. Okresní soud svědka předvolal, ten se k jednání nedostavil a nebyl předvolán znovu.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I.), rozhodl že nemá žádný z účastníků řízení právo náhrady jeho nákladů (výrok II.) a že je žalovaný povinen nahradit České republice náklady řízení v podobě znalečného a nákladů ustanovené zástupkyně žalobce ve výši 41 801 Kč (výrok III.). Dospěl přitom k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce pracoval u žalovaného (jeho právní předchůdkyně) od 1. 5. 2008 jako báňský záchranář na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2008. Dne [Anonymizováno] došlo v dole [Anonymizováno] k výbuchu metanu, při němž zahynulo [Anonymizováno] horníků. Žalobce tohoto dne v dole nepracoval. Důl byl po výbuchu uzavřen a teprve v dubnu [Anonymizováno] bylo rozhodnuto o vyvezení mrtvých horníků na povrch. Žalobce se na vyprošťování mrtvých podílel. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], zpracovaného v souvisejícím řízení, a ze znalcova výslechu vyplynulo, že znalec vycházel z vyšetření žalobce a ze zdravotní dokumentace vedené jeho praktickým lékařem, ošetřujícím psychiatrem dr. [Anonymizováno] a psycholožkou [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Znalec uzavřel, že žalobce trpí PTSD, která je následkem události ze dne [Anonymizováno]. Na vyšetření žalobce vylíčil znalci průběh záchranné akce. Přesvědčivě popsal, jak vyprošťoval jednoho mrtvého horníka a uvedl, že viděl i ostatní mrtvé horníky, které vyprošťovaly jiné skupiny záchranářů. Těla byla ve značném stadiu rozkladu, prorostlá houbami a pokrytá plísněmi. Po této události začal žalobce pociťovat zdravotní problémy, nemohl spát, byl konfliktní, vracely se mu vzpomínky na výše popsanou událost, pociťoval nervozitu, bušení srdce a podobně. Žalobce byl nucen vyhledat lékaře, byl dlouho v pracovní neschopnosti a byla mu diagnostikována PTSD. Znalec tuto diagnózu sám potvrdil s tím, že se jedná o odezvu na závažnou stresovou událost ze dne [Anonymizováno]. PTSD je středně těžkého stupně a způsobuje dlouhodobou ztrátu pracovní způsobilosti žalobce k výkonu práce důlního záchranáře. Při diagnostice PTSD se vychází ze subjektivního popisu psychického stavu pacienta, který lze objektivně zachytit. Objektivní příznaky PTSD u žalobce byly zjištěny - jde o epizody opakovaného oživování traumatu v dotírajících vzpomínkách nebo ve snech a vyhýbání se vjemům, činnostem a situacím, které připomínají prožité trauma. U žalobce je přítomna vegetativní hyperaktivace se zvýšenou dráždivostí, žalobce unikal od nepříjemných emocí k alkoholu, trpí nespavostí, úzkostmi a depresemi. Magnetická rezonance se při diagnostice PTSD nepoužívá, není uvedena v klinických vyšetřovacích metodách. Znalec vyloučil, že žalobce PTSD simuluje, tato skutečnost by byla v rozporu s lékařskými zprávami psychiatrů a psychologů, u kterých je žalobce stále léčen. Žalobce podle nejnovější lékařské zprávy, kterou měl znalec k dispozici (ze dne 6. 12. 2023), popsanou nemocí nadále trpí a jsou mu předepisovány léky. Znalec ohodnotil ZSU zapříčiněné PTSD ve podle přílohy č. 1 a 3 nařízení, položky 1.13, 1 200 body jako duševní poruchu vzniklou působením otřesných zážitků, středně těžkého stupně. Hodnota bodu činila 250 Kč, pročež žalobci náleží na náhradě ZSU 300 000 Kč (1 200 bodů x 250 Kč). Dne 3. 9. 2020 žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce) s poukazem na to, že byl uznán dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce báňského záchranáře lékařským posudkem ze dne 8. 11. 2019. Důvodem nezpůsobilosti byla PTSD.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 269 odst. 1, 271c, 271k odst. 1 zákoníku práce a § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen nařízení), a došel k závěru, že pohledávka není promlčena, neboť k pracovnímu úrazu došlo dne [Anonymizováno] a žaloba byla podána dne 30. 3. 2023. Podle § 7 odst. 1 nařízení se bodové ohodnocení ZSU provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu. ZSU vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho zhoršený zdravotní stav, a zda a v jakém rozsahu tedy došlo ke ZSU. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ZSU. V nařízení použitý výraz „zpravidla“ znamená, že nejdříve je možno provést bodové ohodnocení teprve rok po úrazu. Utrpěl-li žalobce pracovní úraz [Anonymizováno], ZSU bylo hodnotitelné nejdříve 27. 4. 2020 a pokud byla žaloba podána dne 30. 3. 2023, stalo se tak včas. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce se popsané záchranářské akce zúčastnil, ani o tom, co bylo jejím cílem. Již ze samotných okolností, kdy k výbuchu došlo v [Anonymizováno] [Anonymizováno] a k vyprošťování mrtvých těl až o čtyři měsíce později, je zřejmé, že se tato akce zcela vymykala jiným záchranným akcím, jež žalobce za svou pracovní kariéru u žalovaného absolvoval. Těla zemřelých horníků nutně musela za tuto dobu podlehnout značnému stadiu rozkladu. Není proto důvod pochybovat o hrůzných zážitcích, které žalobce popsal znalci. Z toho plyne, že při události ze dne [Anonymizováno] došlo u žalobce k poškození zdraví nezávisle na jeho vůli krátkodobým a náhlým působením zevních vlivů. Po této události onemocněl PTSD. Názor žalovaného, že není jisté, zda žalobce PTSD trpí, byl vyvrácen znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], který byl také schopen přesvědčivě obhájit jeho závěry před soudem. Posudek byl podpořen názory žalobcova praktického lékaře, psychiatra a psycholožky. V řízení nevyšlo najevo nic, co by potvrzovalo, že žalobce touto nemocí netrpí. Příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a PTSD byla prokázána znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] a zprávami dr. [Anonymizováno]. Toho okresní soud nevyslechl, poněvadž žalobce nadále pro PTSD léčí.

5. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě úplného zamítnutí žaloby, v němž částečně zopakoval dříve uplatněné argumenty a zdůraznil, že prvostupňový soud chybně posoudil promlčení; promlčecí lhůta je tříletá (§ 620 odst.1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.) a je vyloučeno, aby byla prodloužena aplikací § 7 odst. 1 nařízení. Soud měl tudíž zkoumat otázku, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o škodě. Soud prvního stupně nevyslechl svědka dr. [Anonymizováno], přestože jej předvolal jako svědka, leč poté, kdy se svědek nedostavil, od jeho výslechu upustil. Z důkazů nevyplynula žádná okolnost, jež by extrémně vybočovala z žalobcovy dosavadní pracovní zkušenosti a kdyby měl být liberální přístup prvostupňového soudu akceptován, pak by mohla být PTSD diagnostikována u značné části populace, zejména u profesí, v nichž pracovníci pravidelně přichází do styku s lidskými těly v rozličných stadiích rozkladu a devastace.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, přičemž částečně zrekapitulovala své dosavadní argumenty.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Dodává k nim, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO], který byl po zpracování svého posudku vyslechnut jak v souvisejícím, tak v tomto řízení, ve své výpovědi před soudem ve své podstatě vysvětlil, že při úsudku o přítomnosti PTSD u žalobce postupoval podle klinických kritérií Mezinárodní klasifikace nemocí, jejichž diagnostika s magnetickou rezonancí nesouvisí, a že u žalobce během osobního vyšetření sice přímo nezpozoroval žádný symptom PTSD v podobě flashbacků atd. - což ovšem neznamená, že dospěl k obhajitelnému závěru, že žalobce PTSD netrpí. V posudku zdůvodnil závěr, že PTSD je jedinou hlavní, podstatnou a značnou příčinou ztráty žalobcovy zdravotní způsobilosti k dosavadní práci. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 16 Co 85/2022-115, změnil napadený rozsudek vynesený v souvisejícím řízení (v němž byl vypracován písemný znalecký posudek dr. [jméno FO]) tak, že žalobu na neplatnost rozvázání žalobcova pracovního poměru výpovědí zcela zamítl s tím, že není právní předchůdkyně žalovaného pasivně věcně legitimována, protože práva a povinnosti z žalobcova pracovního poměru byla převedena na žalovaného smlouvou o koupi závodu ze dne [Anonymizováno]. Meritem případu se tedy nezabýval.

9. Žalovaný byl ve sporu pasivně věcně legitimován, poněvadž na něj právní předchůdkyně výše specifikovanou smlouvou převedla svou činnost zaměstnavatelky (§ 338 odst. 2 zákoníku práce ve spojení s § 2175 odst. 2 o. z.). Na případ nelze aplikovat ust. § 393 odst. 1 zákoníku práce, poněvadž žalobce sice pro zaměstnavatele pracoval jako báňský záchranář, ale v pracovním poměru. Předpokladem zaměstnavatelovy povinnosti nahradit zaměstnanci nemajetkovou újmu v podobě ZSU je pracovní úraz a jeho následky na jedné straně, ZSU na straně druhé a příčinná souvislost mezi obojím (§ 269 odst. 1, odst. 4 ve spojení s § § 4, 271k odst. 1, 271c zákoníku práce, 2958 první větou o. z. a s nařízením). Žalovaný namítl promlčení žalované pohledávky. Ta promlčení skutečně podléhá (§ 271t první věta zákoníku práce a contrario). Jeho námitka byla nicméně opožděná. Vznesl ji totiž teprve na třetím jednání po okamžiku koncentrace řízení. Podložil ji značně obecným tvrzením, že se žalobce do konce roku 2019 musel dozvědět, že utrpěl újmu a kdo za ni odpovídá, aniž by ovšem specifikoval, kdy tedy žalobce reálně zvěděl rozhodné skutečnosti a ze kterého důkazu to plyne. Žádné konkrétní skutkové tvrzení, z nějž by promlčení vyplývalo, přitom do té doby žádný z účastníků do řízení nevnesl a jemu odpovídající skutečnost ani nevyplynula z již provedených důkazů (§ 132 o. s. ř.). V tomto kontextu je dobré připomenout, že samotná námitka promlčení coby právní argument sice koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. nepodléhá, skutková tvrzení či důkazní návrhy, které jsou jejím základem (tedy typicky o skutečnostech způsobujících vznik nároku a o okamžiku podání žaloby), však ano.[footnoteRef:1] Námitka byla navíc neopodstatněná. Žalovaný se mýlí v názoru, že prvostupňový soud aplikoval § 7 odst. 1 nařízení tak, že co do délky promlčecí lhůty prakticky modifikoval pravidlo zakotvené v § 620 odst. 1 o. z., podle nějž „okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.“ Toto pravidlo (ani pravidlo kodifikované v § 7 odst. 1 nařízení) neurčuje délku promlčecí lhůty. O. z. pouze upravuje okolnosti rozhodné pro začátek lhůty - a to zcela obecně. Ust. § 7 odst. 1 nařízení, podle kterého se „bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu,“ s počátkem lhůty, jak plyne již z jeho textu, souvisí, resp. jej konkretizuje. A to v tom smyslu, že právo na náhradu ZSU může vzniknout vzásadě jen tehdy, vznikla-li překážka lepší budoucnosti. Ta je typicky trvalého charakteru, který v konečném důsledku pramení v trvalém charakteru diagnostikovaného zdravotního problému. Což v podstatě znamená, že se zaměstnancův zdravotní stav v tomto ohledu může zhoršit či zůstat stejný, podle stávajících medicínských poznatků se ovšem nemůže zlepšit, resp. není současnými léčebnými prostředky zlepšitelný. Tím pádem lze od daného okamžiku objektivně vyhodnotit míru ZSU a vyčíslit jemu odpovídající náhradu. Nejdříve v témže okamžiku se tudíž může zaměstnanec objektivně dozvědět o konkrétní podobě újmy, pročež se jeho pohledávka může začít - za splnění i ostatních zákonných podmínek - promlčovat. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, s odkazem na vývoj právní úpravy hodnocení bolesti a ZSU a prejudikaturu přijal a odůvodnil závěr, že slovo „zpravidla“ v § 7 odst. 1 nařízení znamená, že i když se zaměstnancův zdravotní stav ustálí dříve než rok po poškození zdraví pracovním úrazem, bodové hodnocení ZSU lze provést teprve rok poté či později – nikoli však dříve. Odvolací soud se k tomuto názoru připojuje. Žalobce musel tudíž žalobu podat do 27. 4. 2023, což učinil (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 636 odst. 3 a s § 629 odst. 1 o. z.). Jeho pohledávka se tedy nepromlčela. [1: Viz bod 21. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3041/2022, a judikaturu tam citovanou. ]

10. V tomto kontextu byl výslech dr. [Anonymizováno] jako svědka zbytečný. Pomine-li odvolací soud okolnost, že žalovaný tento důkaz označil po nastalé koncentraci řízení, na druhém jednání, přičemž se nenaplnila ani nebyla tvrzena žádná z výjimek z koncentrace (§ 118b odst. 1 druhá a třetí věta o. s. ř.), třebaže byl žalovaným zpochybňovaný znalecký posudek celou dobu součástí připojeného spisu vedeného o souvisejícím řízení, pak jej navrhl též proto, že má ze zprávy dr. [Anonymizováno] z l. č. [hodnota] plynout, že je PTSD důsledkem žalobcovy expozice více situacím – což ovšem není pravda. Pokud jde o skutkové okolnosti vývoje zdravotního stavu a léčby žalobce, bylo by možno svědka vyslechnout, jestliže by z jím vedené zdravotní dokumentace vyplývaly konkrétní nejasnosti, rozpory, selektivita nebo kdyby žalovaný tam zachycené skutečnosti relevantně zpochybnila. To se nestalo. V bodě 14. odůvodnění napadeného rozsudku navíc prvostupňový soud uvedl další přesvědčivý důvod neprovedení tohoto důkazu. Soud není vázán svým předchozím názorem na potřebnost provedení toho kterého důkazu. Tato odvolací námitka tak nebyla důvodná.

11. Pokud jde o právní kvalifikaci žalobcovy interakce s mrtvým tělem ze dne [Anonymizováno] podle § 271k odst. 1 zákoníku práce je „pracovním úrazem pro účely tohoto zákona poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).“ Žalobce přitom jako pracovní úraz nepojímal celou vyprošťovací akci ze dne [Anonymizováno], nýbrž jen tu její část, kdy navázal oční kontakt, resp. manipuloval s mrtvým tělem. Podle ustálené judikatury je zevní působení ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce, „označované též jako úrazový děj, zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické.“[footnoteRef:2] [adresa] děj je nutno hodnotit v kontextu s poškozením zdraví, které měl vyvolat. Poškození zaměstnancova duševního zdraví nemusí být přirozeně vyvoláno pouze fyzikálním působením (např. pádem či srážkou), nýbrž zcela přirozeně i působením psychickým (např. aktivním zapojením do traumatizující scény). Otřesným zážitkem, který měl vyvolat PTSD, měla být výše zmíněná žalobcova interakce s mrtvým tělem. Lze si skutečně představit, že mohla v konečném důsledku vést až k PTSD. V takovém případě ji lze chápat jako působení zevních vlivů (pohled na mrtvé tělo) na žalobcovu psychiku při plnění jeho pracovních úkolů, které bylo nezávislé na jeho vůli (výbuch, jeho následky ani rozhodnutí žalovaného o vyproštění mrtvých horníků nemohl žalobce ovlivnit) a zároveň krátkodobé (šlo o jednorázový konkrétní pracovní úkol v konkrétní den, jehož zabrala interakce pouhou omezenou část), náhlé (interakce začala „bez varování,“ v okamžiku nalezení těla a navíc měla vpravdě extrémní charakter) a násilné (svou extrémností). V tomto směru odpovídá proběhlý skutkový děj smyslu a účelu legální definice pracovního úrazu i právní úpravy náhrady nemajetkové újmy, zaměstnancem v důsledku úrazu utrpěné. Odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem soudu prvostupňového, že i když byl žalobce záchranářem – profesionálem, právě vzhledem k jedinečným okolnostem případu v podobě dlouhodobého uzavření mrtvol ve vlhkém prostředí dolu s prudkými změnami teploty a s přinejmenším dočasným přísunem kyslíku, jež způsobily, že byly mrtvoly nejen v pokročilé fázi rozkladu, ale zejména velmi výrazně pokryté či prorostlé houbami a plísněmi, přesáhl tento morbidně bizarní výjev znatelně hranice obvyklého, resp. znamenal extrémně nepříznivou okolnost, kterou žalobce psychicky neunesl. Jak žalobce správně podotkl, na podobné situace se nelze dost dobře připravit v tom smyslu, že ani sebekvalitnější školení či výcvik nemohou docela vyloučit riziko vzniku takovéto duševní poruchy v daném kontextu. Na zaměstnavatelově povinnosti nemůže nic změnit ani případná okolnost, že pracovní úraz představoval pouze příslovečnou poslední kapku, která spustila patologický duševní proces. Neprokáže-li se samozřejmě jiná právně relevantní, mimopracovní příčina PTSD – což se nestalo. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022, který citoval žalovaný, plynou dva důležité závěry:

1. PTSD může být následkem pracovního úrazu a jako taková může pro zaměstnavatele znamenat povinnost odčinit zaměstnanci nemajetkovou újmu (na zdraví) PTSD vyvolanou, 2. Tuto PTSD musí nicméně způsobit pracovní úraz - nikoli skutkový děj, který je pouhým pozorováním projevů nešťastné události, která byla na počátku „spouštěčem“ traumatu. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že se případ řešený Nejvyšším soudem podstatně skutkově odlišuje od tohoto případu v tom, že zaměstnanec pracoval pro společnost [Anonymizováno] na výstavbě tunelu [Anonymizováno], v němž došlo k závalu, při němž byl zeminou zavalen jiný zaměstnanec. V tom okamžiku se zaměstnanec nacházel v blízkosti tunelu, v nákladním autě, připraven na vjezd do tunelu k odvozu zeminy. Do tunelu však vjet nemohl. Ze závalu viděl pouze prach ve vzduchu. Poté si uvědomil, že i on sám mohl takto zemřít. Pod tímto dojmem se u něj posléze rozvinula PTSD, která nakonec způsobila jeho invaliditu. Klíčový rozdíl je v tom, že tento zaměstnanec nejenže sám nebyl zavalen, ale především vlastní incident nepozoroval ani se nezúčastnil odklízení jeho následků, jež navíc nebyly zjištěny v tak drastické podobě a za tak nezvyklých okolností, jako tomu bylo v tomto případě. Tento rozsudek tudíž nelze použít na podporu argumentů žalovaného; právě naopak. [2: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4394/2014. ]

12. Nejen znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], ale i zdravotní dokumentace vedená ošetřujícím psychiatrem a zpráva psycholožky prokázaly, že pracovní úraz ze dne [Anonymizováno] byl příčinou PTSD, která žalobce činí zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce a která vytvořila překážku lepší budoucnosti. Vzhledem k tomu, že nebyla odhalena jiná relevantní příčina, hodnotí odvolací soud PTSD jako příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Tyto důkazy byly ve vzájemném souladu, a to i s ohledem na okolnosti vysvětlené v bodě 8. odůvodnění. To, že se u pacientů s PTSD mohou objevit změny na mozku, odhalitelné magnetickou rezonancí, ještě logicky neznamená, že pacient, který tyto změny nevykazuje, netrpí PTSD. V tomto ohledu byl názor oslovených odborníků obhájen a nelze jej jaksi „laicky“ zpochybnit ani míněním o nežádoucím rozšiřování diagnózy PTSD na situace, v nichž původně nebyla pozorována. Stěžejní je to, že byla PTSD diagnostikována a ve smyslu bodu 1.

11. Přílohy č. [hodnota] k nařízení ověřena příslušným psychiatrickým pracovištěm dr. [Anonymizováno] (což později potvrdil soudem ustanovený znalec z téhož odvětví medicíny), a to jako vážná duševní porucha vzniklá působením otřesného zážitku, středně těžkého stupně. Znalec náhradu újmy správně ohodnotil [§ 2 odst. 1 písm. b) bod 1. ve spojení s bodem 1.11., 1.

12. Přílohy č. [právnická osoba] nařízení]. Pohledávka se stala splatnou dojitím výzvy k zaplacení žalovanému (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 1958 odst. 2 o. z.).

13. Žaloba tak byla plně důvodná a odvolání žalovaného neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I. napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). To platí i pro výroky II. a III., na jejichž odůvodnění odvolací soud odkazuje.

14. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, pročež by proti žalovanému měl právo na náhradu jeho nákladů (§ 211 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.), které mu však nevznikly, poněvadž je osvobozen od soudních poplatků a náklady jeho zástupkyně platí stát (§ 138 odst. 3 ve spojení s § 140 odst. 2 první větou o. s ř.). Proto odvolací soud výrokem II. rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu těchto nákladů právo.

15. Výrok III. odpovídá § 149 odst. 2 o. s. ř., kdy je neúspěšný žalovaný povinen nahradit státu náklady ustanovené žalobcovy zástupkyně v plné výši. Odvolací soud zde využil pravomoci dané mu ust. § 155 odst. 1 druhou větou o. s. ř. a rozhodl pouze o základu této náhrady. Její výši a podmínky její splatnosti určí samostatným usnesením prvostupňový soud.

16. Výrok IV. pak odpovídá § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. s. p.), kdy soud prvního stupně opomněl rozhodnout o tzv. přenosu poplatkové povinnosti. Žalobce byl od soudních poplatků osvobozen rozhodnutím i na základě § 11 odst. 2 písm. d) z. s. p., byl ve při zcela úspěšný na rozdíl od žalovaného, který proti němu nemá právo na náhradu nákladů řízení ani není sám od poplatku osvobozen, přičemž nejde o žádné z řízení, v nichž přenos není možný (§ 2 odst. 3 z. s. p.). Soudní poplatek činí 3 000 Kč [Pol. 3 písm. b) Sazebníku poplatků] a žalovaný jej musí zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 7 odst. 1 druhá věta ve spojení s § 4 odst. 1 písm. j) z. s. p.].

Poučení