16 CO 91/2022 - 360

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] o náhradu škody o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 9. 2021, č. j. 10 C 437/2013-310 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 6 656 352 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 1 054 034,50 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 10 968 040,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 403 133,80 Kč od [datum] do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 32 426,50 Kč a počínaje měsícem červen 2022 platit žalobci částku 4 008 Kč měsíčně do budoucna, a to vždy k 15. dni v měsíci, nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž žalobce dovrší věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění, potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 13 702,10 Kč a počínaje měsícem červen 2022 platit žalobci částku 1 117,40 Kč měsíčně do budoucna, a to vždy k 15. dni v měsíci, nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž žalobce dovrší věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci III. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 111 743,50 Kč, potvrzuje.

VI. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci III. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 107 496,50 Kč a počínaje měsícem červen 2022 platit žalobci částku 24 360 Kč měsíčně, vždy k 15. dni v měsíci, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

VII. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Přerově na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Přerově na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10 467 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 342 547 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [jméno], advokáta, se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo].

X. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Přerově na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně 166 266 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem okresního soudu) domáhal po žalované zaplacení částky 29 717 216,50 Kč s příslušenstvím a placení částek 5 491,50 Kč měsíčně a 26 100 Kč měsíčně od [datum] do budoucna z titulu odpovědnosti žalované za pracovní úraz, který utrpěl dne [datum], kdy při chůzi po ochozu z kovového roštu propadl stěnou, kterou tvořila polykarbonátová deska, a spadl z výšky 4 metru na střechu sousedního přístavku. K okolnostem pracovního úrazu namítal, že podle šetření oblastního inspektorátu práce nebyla komunikace pro pěší, po které se před úrazem pohyboval, v rozporu s bezpečnostními předpisy v místě volného okraje opatřeného polykarbonátovými tabulemi vybavena vhodnou ochrannou konstrukcí (zábradlím apod.), která by zabránila propadnutí osob. Žalobce připustil, že pracovní úraz spoluzavinil tím, že byl na pracovišti pod vlivem alkoholu. Měl však za to, že na vzniku pracovního úrazu se podílelo především porušení bezpečnostních předpisů ze strany žalované, která proto odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 75 %. V souvislosti s pracovním úrazem mu byl přiznán invalidní důchod s účinností od [datum] ve výši 12 479 Kč měsíčně, přičemž před pracovním úrazem dosahoval příjmů 18 450 Kč měsíčně. Žalobce se domáhal jednak náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši 73 988 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a invalidním důchodem, a to jak za dobu před podáním žaloby od [datum], tak do budoucna (náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu do [datum] vyčíslil na 517 950,50 Kč a od [datum] požadoval placení částky 5 491,50 Kč měsíčně), dále uplatnil nárok na bolestné ve výši 239 400 Kč, na náhradu za ztížení společenského uplatnění (včetně mimořádného zvýšení) ve výši 26 460 000 Kč, na náhradu nákladů na léčení (regulační poplatky, domácí rehabilitační péče, zdravotní pomůcky a převoz do nemocnice) ve výši 53 522 Kč a na náhradu za výpomoc v domácnosti, neboť po úrazu je zcela odkázán na pomoc druhých, a to jak za dobu před podáním žaloby od [datum], tak do budoucna (náhradu za výpomoc v domácnosti za dobu do [datum] vyčíslil na 2 372 356 Kč a od [datum] požadoval placení částky 26 100 Kč měsíčně).

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, přičemž namítala, že se zcela zprostila odpovědnosti za pracovní úraz, a to z důvodů uvedených v § 367 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce. Žalobce jednak porušil svým zaviněním bezpečnostní předpisy zakazující donášku a konzumaci alkoholu na pracovišti, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen na pravidelných školeních a jejich znalost a dodržování žalovaná soustavně vyžadovala a kontrolovala, kdy jen samotný žalobce se podrobil za dobu trvání pracovního poměru desetkrát zkoušce na přítomnost alkoholu. Současně škoda vznikla v důsledku opilosti žalobce a žalovaná jí nemohla zabránit. Uvedené skutečnosti byly dle žalované jedinou příčinou škody. Pracoviště bylo dostatečně zajištěno, žalovaná naopak poukázala na agresivní jednání žalobce v opilosti, které se odrazilo v demolici vybavení pracoviště. K jednotlivým nárokům žalovaná především namítala, že požadované zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je nepřiměřeně vysoké a že náhradu za výpomoc v domácnosti nelze jako věcnou škodu přiznat ve formě renty do budoucna.

3. Vedlejší účastník se připojil ke stanovisku žalované.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 17 624 392,80 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 457 168,30 Kč za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále žalované uložil povinnost platit žalobci částku 5 125,40 Kč měsíčně, počínaje měsícem září [rok], splatnou vždy k 15. dni v měsíci, nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší [anonymizováno] let věku nebo do data přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění (výrok II.), žalované také uložil povinnost platit žalobci částku 24 360 Kč měsíčně, počínaje měsícem září [rok], splatnou vždy k 15. dni v měsíci (výrok III.), žalobu o zaplacení částky 12 092 823,70 Kč, částky 366,10 Kč měsíčně, počínaje měsícem září [rok], částky 1 740 Kč měsíčně, počínaje měsícem září [rok], zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 082 991 Kč ode dne podání žaloby do [datum] a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 625 822,70 Kč od [datum] do zaplacení zamítl (výrok IV.), rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalobci 992 769,91 Kč (výrok V.) a státu na účet Okresního soudu v Přerově 15 700 Kč (výrok VI.), současně rozhodl o přenesení poplatkové povinnosti na žalovanou a vedlejšího účastníka, které zavázal zaplatit společně a nerozdílně státu na účet Okresnímu soudu v Přerově na soudním poplatku za žalobu částku 969 676 Kč (výrok VII.).

5. Okresní soud dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro úplné zproštění odpovědnosti žalované, neboť jednou z příčin škody sice byla opilost žalobce, ovšem nebyla splněna podmínka, že žalovaná nemohla škodě zabránit a že tato skutečnost byla jedinou příčinou škody. Z provedeného dokazování (znaleckého posudku vypracovaného Znaleckým ústavem bezpečnosti a ochrany zdraví a výslechu znalce [titul] [jméno] [příjmení]) totiž vyplývá, že žalovaná porušila svou povinnost tím, že řádně nezabezpečila pracoviště proti vypadnutí zábradlím. Absence konstrukce zábradlí mezi pochozí plochou pracoviště a hranou pádu tvořenou výplní otvoru byla porušením požadavku na bezpečnost práce. Polykarbonátová deska totiž není schopna odolat rázu vytvořeného člověkem. Žalovaná byla povinna zajistit pracoviště tak, aby odpovídalo požadavkům stanoveným ve zvláštních právních předpisech, a nesplnila svou povinnost podle § 101 odst. 1 zákoníku práce zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce, když neinstalovala zábradlí v místech, kde je rozdíl úrovní podlah 0,5 metru a více. Pokud by tak žalovaná učinila, byl by žalobce zachycen a k jeho vypadnutí by nedošlo. Z výpovědi znalce vyplynulo, že by stačilo, aby člověk s hmotností žalobce ztratil rovnováhu a mohl by předmětnou desku snadno vyrazit. Ke stejným závěrům dospěl také Oblastní inspektorát práce pro [územní celek] a [územní celek] s tím, že komunikace pro pěší provedená jako roštový ochoz nebyla v místě volného okraje opatřeného polykarbonátovými tabulemi vybavena vhodnou ochrannou konstrukcí, tj. zábradlím či jinou rovnocennou konstrukcí o dostatečné výšce a s výplní zabraňující propadnutí osob a porušení § 102 odst. 3 zákoníku práce tím, že žalovaná nevyhledala riziko pádu a že následně nepřijala opatření k odstranění tohoto rizika. Okresní soud uzavřel, že žalovaná mohla vzniklé škodě (pádu žalobce) zabránit zejména tím, že by řádně zajistila pracoviště proti vypadnutí; současně platí, že opilost žalobce nebyla jedinou příčinou škody, neboť k vypadnutí žalobce by vůbec nemuselo dojít, pokud by pracoviště bylo řádně zabezpečeno. Žalovaná se proto zprostila své povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy pouze částečně. Bylo prokázáno, že žalobce byl v době úrazu ve stavu středně těžké až těžké opilosti (2,56 ‰ alkoholu v krvi), a to v provozu chemického závodu (ve výrobně titanové běloby). Žalobce si měl být vědom skutečnosti, že se jedná o provoz rizikový z hlediska bezpečnosti práce, navíc zákaz konzumace alkoholu na pracovišti byl u žalované pravidelně kontrolován a vyžadován. Podle názoru okresního soudu žalobce tímto stavem, do něhož se uvedl vědomě, významně přispěl ke vzniku úrazu, proto„ je nutno tuto skutečnost zohlednit rozsahem 70 % a v takovém rozsahu pak soud přiznal žalobci veškeré nároky“.

6. Znaleckým posudkem [titul] [jméno] [příjmení] bylo bolestné ohodnoceno počtem 3 070 bodů, a to včetně navýšení z důvodu mimořádně náročného způsobu léčby podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Při sazbě 120 Kč za 1 bod činí náhrada za bolest 368 400 Kč, resp. po snížení o 30 % spoluodpovědnost žalobce 257 880 Kč. Žalobce požadoval na bolestném toliko zaplacení částky 239 400 Kč, čímž byl soud vázán a nemohl mu přiznat na tomto dílčím nároku více. Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno počtem 12 390 bodů včetně zvýšení za zvlášť těžké následky podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Při sazbě 120 Kč za 1 bod činí náhrada za ztížení společenského uplatnění 1 486 800 Kč, resp. po snížení o 30 % spoluodpovědnost žalobce 1 040 760 Kč. Sporným mezi účastníky bylo, zda a v jakém rozsahu náleží žalobci přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Okresní soud poukázal na recentní judikaturu, podle které se mimořádné navýšení náhrady za snížení společenského uplatnění neomezuje pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti. Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění by měl vycházet také s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Žalobce utrpěl poškození zdraví ve věku 22 let, kdy měl celý život před sebou. Před úrazem pracoval u žalované, měl přítelkyni, s níž plánoval společný život, byl aktivní i ve svém volném čase, kdy se věnoval aktivně fotbalu, malé kopané i házené, jezdil na koncerty, sportovní zápasy, pomáhal svým rodičům a prarodičům v domácnosti, s opravou domu, na zahradě, chodil se psem na procházky apod. Po úrazu se žalobce stal zcela závislý na pomoci jiných osob, když sám bez cizí pomoci nezvládne žádnou ani běžnou činnost, tj. hygienu, oblékání, uložení do postele, přípravu jídla, jíst může sám pouze za pomoci lžíce, kterou mu však musí někdo nasadit. K jakékoliv běžné činnosti potřebuje asistenci jiné osoby. Po úraze byl zcela ukončen jeho pracovní život, společenský život i sportovní život. Počítač je schopen ovládat pouze za pomoci ústní myši, kterou mu rovněž musí někdo naistalovat. Věnuje se paralympijskému sportu boccia, i k tomu však potřebuje asistenta. Dle okresního soudu se u žalobce jedná o případ hodný mimořádného zřetele, neboť utrpěl nevratné a trvalé poškození zdraví, v důsledku něhož došlo k omezení funkčnosti řady orgánů. Žalobce po úrazu trpí i psychickými problémy, fyzickými bolestmi a řadou zdravotních obtíží. Soud prvního stupně vyhodnotil jako přiměřené navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odpovídající třináctinásobku bodového hodnocení, což představuje 19 328 400 Kč, resp. po snížení o 30 % 13 529 880 Kč.

7. V důsledku pracovního úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum], proto mu za tuto dobu náleží náhrada za ztrátu na výdělku podle § 370 zákoníku práce ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody ve výši 18 450 Kč měsíčně a vyplacenými nemocenskými dávkami a náhradou mzdy, kterou prvostupňový soud vypočetl celkem ve výši 98 651 Kč, resp. po snížení o 30 % ve výši 69 055,70 Kč.

8. Při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku při uznání invalidity podle § 371 odst. 1 zákoníku práce okresní soud vycházel z průměrného výdělku před vznikem škody ve výši 18 450 Kč měsíčně, který následně valorizoval podle příslušných právních předpisů, a z výše invalidního důchodu vypláceného v jednotlivých obdobích a dospěl k částce 13 995 Kč za dobu od [datum] do [datum], 75 396 Kč za rok [rok], 75 678 Kč za rok [rok], 76 614 Kč za rok [rok], 76 614 Kč za rok [rok], 77 616 Kč za rok [rok], 79 602 Kč za rok [rok], 76 566 Kč za rok [rok], 79 944 Kč za rok [rok] a 58 756 Kč za dobu od [datum] do [datum], tj. celkem 690 601 Kč za dobu od [datum] do [datum], resp. po snížení o 30 % ve výši 481 320,70 Kč. Dále okresní soud uložil žalované povinnost platit žalobci měsíčně od září [rok] se splatností vždy k 15. dni daného měsíce náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 7 322 Kč měsíčně, resp. po snížení o 30 % ve výši 5 125,40 Kč měsíčně (tzv. rentu), a to podle § 371 odst. 6 zákoníku práce až do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění.

9. Okresní soud přiznal žalobci rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 49 777 Kč, tj. 70 % z celkem vynaložené částky 71 110 Kč. Co se týče náhrady za výpomoc v domácnosti, tak podle ustálené judikatury se následky pracovního úrazu mohou projevit i tím, že poškozený zaměstnanec není schopen obstarat v původním rozsahu svoji domácnost. Náklady, které mu vznikly tím, že si musí sjednat osoby, které mu tyto práce za úplatu budou provádět, je nutno považovat za věcnou škodu. Jde o samostatný nárok, který lze uplatnit v rámci náhrady škody na zdraví. Jestliže ani po léčbě poškozený nedosáhne soběstačnosti v péči o sebe a svou domácnost a je nucen vyhledat pomoc třetích osob, nelze se dlouhodobě zcela spoléhat a využívat rodinné a přátelské solidarity při bezplatné péči o postiženého, vymyká-li se rozsah péče únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu. Je věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu si zvolí, zda je pro něj přijatelnější péče osoby blízké či dá přednost profesionálnímu ošetřovateli, a proto mu nelze odmítat přiznání této náhrady s odůvodněním, že postiženému díky obětavosti okolí nevzniká nárok, zatímco kdyby obětavé okolí neměl a byl nucen si hradit péči profesionální pečovatelské služby, nárok by mu vznikl. Vymyká-li se rozsah bezplatné péče o postiženého únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu, je dána aktivní legitimace poškozeného bez ohledu na to, zda o něj bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Nejvyšší soud aproboval postup, podle něhož lze vycházet při ocenění ošetřovatelské péče o příbuzného (za použití úvahy soudu ve smyslu § 136 o• s. ř.) z odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky č. 505/2006 Sb., která činí maximálně 130 Kč za hodinu. Jinak řečeno, lze vycházet z částky, kterou by poškozená osoba zaplatila za odborné pečovatelské služby. K možnosti poskytování této náhrady jako renty se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11. V daném případě žalobce požadoval náhradu za výpomoc v domácnosti v rozsahu 18 hodin denně po 100 Kč, což považoval okresní soud za přiměřené, neboť žalobce je podle znaleckého posudku zcela odkázán na pomoc jiných osob a jeho zdravotní stav vyžaduje komplexní ošetřovatelskou celodenní péči prakticky při všech úkonech osobní obsluhy a péče o domácnost. Okresní soud zohlednil v souladu s výpočtem žalobce dobu, kdy žalobce pobýval mimo domov; zde vycházel z částek, které žalobce skutečně zaplatil za pečovatelské služby. Od výsledné částky odpočetl vyplacený příspěvek na péči, dospěl přitom za dobu od [datum] do [datum] k částce 3 163 142 Kč, resp. po snížení o 30 % k částce 2 214 199,40 Kč. Dále okresní soud uložil žalované povinnost platit žalobci rentu od září 2021 se splatností vždy k 15. dni daného měsíce ve výši 34 800 Kč měsíčně (30 dnů x 1 800 Kč = 54 000 Kč – 19 200 Kč (příspěvek na péči) = 34 800 Kč), resp. po snížení o 30 % ve výši 24 360 Kč měsíčně. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku a na úvaze soudu.

10. Proti rozsudku okresního soudu, a to s výjimkou zamítavého výroku IV., podala odvolání žalovaná z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Namítala, že nesouhlasí se závěrem, který učinil okresní soud ohledně zproštění její odpovědnosti za pracovní úraz. Žalovaná měla od počátku řízení za to, že jsou dány oba důvody uvedené v § 367 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce pro úplné zproštění odpovědnosti. Okresní soud se vůbec k otázce zproštění odpovědnosti podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nevyjádřil, přestože žalovaná tvrdila a prokázala, že žalobce porušil svým zaviněním bezpečnostní předpisy zakazující donášku a konzumaci alkoholu na pracovišti, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen na pravidelných školeních a jejich znalost a dodržování žalovaná soustavně vyžadovala a kontrolovala, kdy jen samotný žalobce se podrobil za dobu trvání pracovního poměru desetkrát zkoušce na přítomnost alkoholu. Co se týče opilosti ve smyslu § 367 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tak hladina alkoholu v krvi 2,56 ‰ představuje středně těžkou až těžkou opilost, proto je nepochybné, že duševní funkce žalobce a jeho celková pohotovost byly sníženy, a to natolik významně, že po dobu několika hodin v průběhu pracovní doby spal na stole a následně zdemoloval zařízení pracoviště (mj. rozbíjel laboratorní vybavení a prokopl stěnu). V případě posouzení, zda žalovaná mohla škodě zabránit, je nutné přihlédnout k tomu, že žalobce a jeho spolupracovník při svém plánu požívat v průběhu pracovní doby alkohol jednali s úmyslem, aby při tomto jednání nebyli přistiženi. Žalovaná kontrolu nezanedbala, nicméně žalobce jednal se znalostí časových intervalů, kdy dochází ke kontrole pracoviště směnovým mistrem, a požívání alkoholu směřoval do období, ve kterém bude riziko odhalení nízké. Jedinou příčinou škody tedy byla vrávoravá a nejistá chůze žalobce způsobená požitím velkého množství alkoholu ve spojení s agresivními výpady. Závěr soudu prvního stupně, že pokud by bylo pracoviště řádně zabezpečeno zábradlím, tak by k vypadnutí žalobce vůbec nemuselo dojít, nemá oporu v provedeném dokazování. Pád žalobce nikdo neviděl a nebylo tudíž prokázáno, jakým způsobem žalobce vypadl. Naopak byla prokázána značná agresivita žalobce, který disponoval silou potřebnou k tomu, aby polykarbonátovou výplň vykopl. Tato varianta je stejně pravděpodobná jako jakýkoliv jiný způsob vypadnutí. Nelze tak vyloučit, že by žalobce mohl přepadnout i přes případné zábradlí.

11. I kdyby opilost žalobce byla pouze jednou z příčin škody, tak okresní soud nesprávně posoudil míru spoluzavinění žalobce pouze v rozsahu 30 %. Dle žalované je předně úvaha prvostupňového soudu nepřezkoumatelná a vnitřně rozporná, neboť soud sice připustil, že žalobce významně přispěl ke vzniku úrazu, ovšem následně kalkulovaný podíl žalobce na vzniku úrazu v rozsahu 30 % tomuto hodnocení neodpovídá. Pojem„ významný“ znamená, že se jedná o podíl podstatný a převažující. V daném případě je třeba zohlednit, že žalobce porušil úmyslně povinnost nepožívat alkoholické nápoje na pracovišti a nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště stanovenou zákoníkem práce i vnitřními předpisy žalované, se kterou byl opakovaně seznámen. Nadto se jedná o povinnost obecně známou, kterou žalobce porušil natolik intenzivně, že nebyl schopen ovládat své projevy a několik hodin vůbec neplnil své pracovní úkoly. Za této situace je závěr okresního soudu o podílu žalobce na vzniku úrazu pouze v rozsahu 30 % zcela neadekvátní.

12. Další okruh odvolacích námitek se týkal zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Předně žalovaná namítala, že okresní soud měl jako základ pro zvýšení vzít částku 991 200 Kč odpovídající základnímu bodovému ohodnocení, nikoliv částku 1 486 800 Kč odpovídající navýšení o 50 % provedenému lékařem za zvlášť těžké následky. Navýšení provedené prvostupňovým soudem není přiměřené. Dle žalované by přiznané odškodnění nemělo značným způsobem převyšovat odškodnění, které by žalobci bylo přiznáno podle občanskoprávní úpravy, tj. podle metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, byť se tato metodika na výpočet odškodnění v projednávané věci neuplatní. Podle zmiňované metodiky by v roce 2011 činila základní výše ztížení společenského uplatnění při 100 % vyřazení poškozeného ze všech sfér společenského zapojení 9 727 600 Kč (čtyřistanásobek průměrné hrubé měsíční mzdy za předcházející kalendářní rok). Žalobce sice má velmi závažné trvalé následky, ovšem o 100 % vyřazení ze všech sfér společenského zapojení se u něj přesto nejedná. I s přihlédnutím k věku žalobce by maximální náhrada podle metodiky činila hypoteticky 13 132 260 Kč, zatímco okresní soud před krácením o spoluzavinění v rozsahu 30 % vycházel z částky 19 328 400 Kč, tj. z částky o více než 6 mil. vyšší.

13. Žalovaná rovněž vytýkala okresnímu soudu, že přiznal žalobci do budoucna měsíční rentu ve výši 24 360 Kč jako náhradu nákladů za výpomoc v domácnosti, neboť je pojmově vyloučeno přiznat náhradu věcné škody ve formě renty do budoucna. Věcnou škodu lze nárokovat pouze zpětně a je nezbytné prokázat její skutečnou výši. V daném případě se výše náhrady mění v závislosti na tom, zda žalobce pobývá v domácí péči či v některém ze zařízení (viz výše náhrady v jednotlivých letech za období od roku 2013 do roku 2021). Žalobci přitom byla přiznána renta bez ohledu na to, zda se bude nacházet v péči rodinných příslušníků či nikoliv.

14. Konečně žalovaná nesouhlasila ani s nákladovým výrokem, a to s aplikací § 142 odst. 3 o. s. ř., protože hodnotí-li soud, zda byly splněny předpoklady vzniku nároku (včetně otázky spoluzavinění poškozeného apod.), nejde o úvahu soudu o výši plnění, ale o právní posouzení základu věci. Taktomu bylo i v projednávané věci, proto měl okresní soud postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Nadto prvostupňový určil výši odměny za zastupování z nesprávné tarifní hodnoty. Podle ustálené judikatury totiž nelze v takových případech vycházet z částky uplatněné žalobou, nýbrž z přisouzené částky. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 15. [ulice] účastník se zcela ztotožnil se stanoviskem žalované.

16. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že jeho opilost nebyla jedinou příčinou vzniku škody, protože pracoviště nebylo řádně zabezpečeno zábradlím tak, aby nemohlo dojít k propadnutí osoby z pochůzkové plochy, což mělo nejvýraznější podíl na vzniku škody. Ze znaleckého posudku se jednoznačně podává, že zábradlí by pádu zabránilo a že naopak žalobce by polykarbonátovou desku vyrazil váhou vlastního těla i při náhlé ztrátě rovnováhy. Jinak řečeno, kdyby bylo pracoviště řádně zajištěno, k pracovnímu úrazu by nedošlo. Dle znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení byla u žalobce zpětným přepočtem stanovena v době úrazu hladina alkoholu v krvi v rozmezí 2,19 až 2,35 ‰, nikoliv 2,56 ‰. Žalobce nezpochybňuje svůj díl účasti na vzniku škody, ovšem má za to, že spoluvina žalované je rozhodně vyšší. Co se týče náhrady za ztížení společenského uplatnění, tak soud vycházel v souladu s judikaturou při navýšení odškodnění pomocí násobků z celkového bodového ohodnocení lékaře včetně jeho navýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Použitý násobek je podle názoru žalobce přiměřený s ohledem na úplnou ztrátu životní budoucnosti, ke které došlo ve věku pouhých 22 let. K možnosti přiznání náhrady na výpomoc v domácnosti ve formě renty okresní soud správně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11.

17. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

18. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 4 až 28 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu pracovního úrazu, který utrpěl dne [datum], jednotlivých dílčích nároků náhrady škody na zdraví – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy tyto dílčí nároky na náhradu škody měl vznikat. Znamená to, že základ nároku žalobce se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, zatímco změny významné pro výši jednotlivých dílčích nároků (zejména nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku) se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném v době, kdy nárok na jednotlivá plnění měl vznikat.

20. Podle ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

21. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou podle § 366 odst. 1 zákoníku práce pracovní úraz, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoli z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. též § 366 odst. 4 zákoníku práce). Zákoník práce proto zdůrazňuje, že zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a že jedinou možností k částečnému či úplnému zproštění zaměstnavatele z odpovědnostního vztahu jsou liberační důvody upravené v § 367 zákoníku práce.

22. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2017 č. j. 16 Co 170/2016-303, kterým byl k odvolání žalobce změněn rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 11. 2015 č. j. 10 C 135/2013-246 a který nabyl právní moci dne [datum], bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne [datum] podle § 52 písm. e) zákoníku práce je neplatná, neboť předmětný úraz, jenž žalobce utrpěl dne [datum] a v důsledku něhož se stal dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce, je úrazem pracovním, protože„ jednání žalobce v době úrazu, byť vykonávané pod vlivem alkoholu, nepostrádalo nejen místní a časový vztah, ale také věcný vztah k jeho pracovní náplni“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal v projednávané věci důvod odchýlit se od posouzení této předběžné otázky ve zmiňovaném předcházejícím řízení.

23. Jádro sporu spočívá v posouzení, zda jsou dány důvody k částečnému či úplnému zproštění odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem.

24. Podle ustanovení § 367 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

25. Podle ustanovení § 367 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

26. Ustanovení § 367 zákoníku práce umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za škodu za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost.

27. Hodlá-li se žalovaný zaměstnavatel své odpovědnosti za škodu zcela nebo zčásti zprostit, nese v řízení o odškodnění pracovního úrazu procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř.), že byl naplněn některý ze shora uvedených liberačních důvodů.

28. Odvolací soud má předně za to, že opilost zaměstnance je ve vztahu k porušení právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci speciálním liberačním důvodem. Opilost zaměstnance totiž představuje vždy současně porušení minimálně právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to zejména zákazu nepožívat alkoholické nápoje na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště a nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele podle § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce. Jelikož žalovaná spatřovala porušení právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v opilosti žalobce, který se do tohoto stavu uvedl požíváním alkoholu v pracovní době na pracovišti, jedná se o speciální liberační důvod podle § 367 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, proto se z povahy věci neuplatní („ obecný“) liberační důvod podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

29. Opilostí (a obdobně zneužitím jiných návykových látek) se podle ustálené praxe rozumí takový stupeň opojení, který znamená významnější snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti. Na stav významnějšího snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti nelze usuzovat abstraktně, nýbrž vždy jen ve vztahu k činnosti, při níž došlo k úrazu.

30. V daném případě z obsahu policejního spisu (toxikologického znaleckého posudku) vyplývá, že orientační zkouškou na alkohol v [nemocnice] byla zjištěna u žalobce v době úrazu (dne [datum] kolem 03:50 hodin) hladina alkoholu v krvi 2,56 ‰. Současně v laboratoři Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice [obec] byla metodou plynové chromatografie a po provedení zpětných propočtů stanovena koncentrace alkoholu v krvi v době úrazu v rozmezí od 2,19 do 2,35 ‰. Rozdíl mezi použitými metodami je zanedbatelný, protože v obou případech by se jednalo o střední až těžký stupně opilosti, který se projevuje poruchami koordinace a rovnováhy, vrávoravou chůzí, zřetelně sníženou pozorností a schopností reagovat na změny v okolní situaci, neschopností konat činnost vyžadující zvýšenou pozornost. Je tedy nepochybné, že duševní funkce žalobce a jeho celková pohotovost byly významně sníženy.

31. Pro úplné či částečné zproštění není ještě rozhodující samotná okolnost, že postižený zaměstnanec požil alkohol, musí být prokázáno, že k úrazu došlo v důsledku (v příčinné souvislosti) opilosti. Zaměstnavatel musí dále pro úplné či částečné zproštění prokázat, že nemohl škodě zabránit; vykáže-li vedoucí zaměstnanec opilého zaměstnance z pracoviště, učinil vše pro to, aby zabránil úrazu, jestliže naopak trpí požívání alkoholu, zaměstnavatel se své odpovědnosti zcela ani zčásti zprostit nemůže. V projednávané věci žalovaná prokázala, že požívání alkoholu netolerovala, nýbrž naopak jeho zákaz soustavně vyžadovala a kontrolovala, kdy jen samotný žalobce se podrobil za dobu trvání pracovního poměru desetkrát zkoušce na přítomnost alkoholu. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy má odvolací soud za to, že žalovaná prokázala, že nemohla škodě zabránit. Na tomto závěru nemůže nic změnit níže uvedená absence zábradlí či jiného zajištění proti pádu, neboť se jedná o další (samostatnou) příčinu pracovního úrazu.

32. K pracovnímu úrazu žalobce došlo při chůzi po ochozu z kovového roštu situovaného po obvodu haly, kdy podle policejního šetření žalobce z nezjištěných příčin propadl obvodovou stěnou tvořenou polykarbonátovou výplní a spadl z výšky 4 metru na střechu sousedního přístavku. Pád žalobce nikdo neviděl a žalobce si na něj vůbec nevzpomíná, proto přesnou příčinu (průběh úrazového mechanismu) nelze zjistit. Nicméně samotný žalobce připustil, že k pracovnímu úrazu došlo mimo jiné v důsledku jeho opilosti. Vzhledem ke zjištěným okolnostem přichází v úvahu v zásadě dvě varianty příčiny vypadnutí žalobce, a to ztráta rovnováhy při chůzi v důsledku opilosti spojená s nárazem do polykarbonátové výplně nebo snaha o vykopnutí (vyražení) či jiné poškození polykarbonátové výplně při agresivním jednání vyvolaném po požití alkoholu. Žalovaná nese důkazní břemeno ohledně zproštění odpovědnosti za škodu, proto bez dalších skutkových poznatků nelze vycházet z varianty (tedy pouze z určité pravděpodobnosti), že žalobce se snažil vykopnout či jiným způsobem poškodit polykarbonátovou výplň, a to bez ohledu na to, že žalobce se choval krátce před úrazem agresivně a poškozoval vybavení pracoviště (prokopl dveře a stěnu, vytrhl radiátor, poškodil lednici apod.). Lze toliko vycházet z toho, že žalobce s ohledem na střední až vysoký stupeň opilosti s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou ztratil rovnováhu, narazil do polykarbonátové výplně, kterou váhou svého těla vyrazil. V řízení bylo dále jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce vypracovaným v předcházejícím řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, že kromě opilosti žalobce byla druhou významnou příčinou vzniku škody skutečnost, že žalovaná řádně nezabezpečila pracoviště proti vypadnutí zábradlím, protože polykarbonátová výplň není schopna odolat rázu vytvořenému člověkem. Pokud by tak žalovaná učinila, byl by žalobce zachycen a k jeho vypadnutí by nedošlo. Ke stejným závěrům dospěl rovněž Oblastní inspektorát práce pro [územní celek] a [územní celek]. Odvolací námitky žalované nejsou v tomto směru důvodné.

33. Odvolací soud se proto ztotožnil, byť zčásti z jiných důvodů, se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je dán důvod toliko pro částečné zproštění odpovědnosti žalované.

34. Na druhou stranu odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro částečné zproštění odpovědnosti žalované („ pouze“) v rozsahu 30 % Odvolací soud má za to, že obě skutečnosti (opilost žalobce i absence zábradlí) se na vzniku pracovního úrazu podílely stejnou mírou, kdy jak v případě, že by žalobce nebyl opilý, tak i v případě, že by žalovaná nainstalovala zábradlí, by k pracovnímu úrazu vůbec nedošlo. S přihlédnutím ke všem okolnostem považuje odvolací soud ve smyslu § 367 odst. 3 zákoníku práce za přiměřené částečné zproštění odpovědnosti žalované v rozsahu jedné poloviny.

35. Odvolací soud považuje za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně všech předpokladů potřebných pro vznik požadovaných dílčích nároků (včetně jejich výše), a nemá co podstatné dodat, a to s výjimkou zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a věcné škody (náhrady za„ výpomoc v domácnosti“) do budoucna – viz níže body 37 a 46 odůvodnění.

36. Znaleckým posudkem bylo bolestné ohodnoceno počtem 3 070 bodů, a to včetně 100 % navýšení z důvodu mimořádně náročného způsobu léčby. Při sazbě 120 Kč za 1 bod podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. činí náhrada za bolest 368 400 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 184 200 Kč, zatímco okresní soud mu přiznal částku 239 400 Kč.

37. Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno počtem 12 390 bodů, a to včetně 50 % navýšení z důvodu zvlášť těžkých následků podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Při sazbě 120 Kč za 1 bod by činila náhrada za ztížení společenského uplatnění 1 486 800 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 743 400 Kč Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že navýšení náhrady nad základní bodové hodnocení podle § 372 odst. 2 a § 388 zákoníku práce a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je zcela namístě. Odvolací námitka žalované, že při mimořádném navýšení odškodnění pomocí násobků je třeba vycházet z částky odpovídající základnímu bodovému ohodnocení, není důvodná. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2938/2016) není předně pro posouzení přiměřenosti odškodnění rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel. V případě, že z důvodů podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50% celkové výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jak tomu bylo i v projednávané věci), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v odůvodněných případech zvýšit. Soud prvního stupně proto správně při navýšení náhrady pomocí násobků vycházel z částky 1 486 800 Kč. Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění by měl vycházet také s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Žalobce v důsledku pracovního úrazu trpí kvadruplegií, vážnými duševními poruchami, neuropatickými bolestmi, pohybovými a polohovými mimovolními spasmy, autonomní dysreflexií, poruchou zažívání, má trvalý vývod z močového měchýře, dále ztrátou psychogenní erekce a ejakulace. Žalobci byl pro následky pracovního úrazu přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, přišel o možnost vést partnerský život, založit rodinu a zplodit děti, sportovat, vést společenský a kulturní život, úraz utrpěl ve 22 letech a jeho stav vyžaduje v podstatě permanentní asistenci a péči druhé osoby. Podle názoru odvolacího soudu lze následky pracovního úrazu žalobce považovat za srovnatelné s případem rozebraným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4376/2015 (pětinásobné navýšení na částku 6 469 500 Kč bylo přiznáno muži, který ve 33 letech utrpěl otřes mozku středního stupně, difúzní atonální poranění mozku, subarachnoidální krvácení, zhmoždění hrudníku, plíce a sleziny, trvalé poškození hlavy a mozku a částečné ochrnutí horních i dolních končetin a v důsledku tohoto úrazu se stal plně invalidním, v řadě běžných denních úkonů je odkázán na pomoc jiné osoby, není schopen analyzovat a plánovat, není schopen racionálního úsudku, je omezen ve svéprávnosti a pro změny v emoční rovině osobnosti nadále již postrádá schopnost udržovat své dosavadní sociální vztahy a navazovat vztahy nové, a je tudíž odkázán na své rodiče). S ohledem na nižší věk žalobce a horší následky zejména v oblasti fyzické oproti sledovanému případu dospěl odvolací soud k závěru, že jako přiměřené lze hodnotit navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění celkem na šestinásobek, tj. na částku 8 920 800 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 4 460 400 Kč, zatímco okresní soud mu přiznal celkem částku 14 570 640 Kč (1 040 760 Kč + 13 529 880 Kč). Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o třináctinásobek, resp. na čtrnáctinásobek bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem, tj. na částku 20 815 200 Kč (1 486 800 Kč + 19 328 400 Kč), provedené soudem prvního stupně je zjevně neadekvátní, neodpovídá individuálním okolnostem daného případu a zejména vybočuje z obvyklé úrovně náhrad přiznávaných ve srovnatelných případech.

38. Odvolací soud akceptoval úvahy soudu prvního stupně při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši 98 651 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 49 325,50 Kč, zatímco okresní soud mu přiznal částku 69 055,70 Kč.

39. Správný je také výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) za dobu od [datum] do [datum] ve výši 690 601 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 345 300,50 Kč, zatímco okresní soud mu přiznal částku 481 320,70 Kč.

40. Náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (regulační poplatky, domácí rehabilitační péče, zdravotní pomůcky a převoz do nemocnice) ve výši 71 110 Kč odvolací soud snížil o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny, tj. na částku 35 555 Kč, zatímco okresní soud mu přiznal částku 49 777 Kč.

41. Odvolací soud při odvolacím přezkumu neshledal důvody ani pro korekci výpočtu náhrady za tzv. výpomoc v domácnosti jako věcné škody za období od [datum] do [datum] ve výši 3 163 142 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 1 581 571 Kč, zatímco okresní soud mu přiznal částku 2 214 199,40 Kč.

42. Soud prvního stupně přiznal žalobci správně úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. až od [datum], neboť žaloba byla doručena žalované dne [datum], žalovaná byla povinna podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o. z.“), plnit dne [datum] a od [datum] se ocitla v prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobce se žalobou domáhal úroků z prodlení („ pouze“) u bolestného, ztížení společenského uplatnění odpovídajícího bodovému ohodnocení stanoveného lékařem, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku po skočení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, proto mu náleží zákonné úroky z prodlení z částky 1 054 034,50 Kč (bolestné 184 200 Kč + ztížení společenského uplatnění 743 400 Kč + náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 49 325,50 Kč + náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 41 554 Kč (za dobu od [datum] do [datum] 13 995 Kč + za dobu od [datum] do [datum] 11 měsíců x 6 283 Kč, tj. 69 113 Kč, celkem 83 108 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 41 554 Kč) + náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 35 555 Kč).

43. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 6 656 352 Kč (184 200 Kč + 4 460 400 Kč + 49 325,50 Kč + 345 300,50 Kč + 35 555 Kč + 1 581 571 Kč) s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 1 054 034,50 Kč od [datum] do zaplacení, jako ve výroku věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, tj. pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 10 968 040,80 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 403 133,80 Kč od [datum] do zaplacení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

44. Odvolací soud kapitalizoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum]. Za období od [datum] do [datum] žalobci náležela před krácením náhrada ve výši 7 322 Kč měsíčně (viz bod 54 napadeného rozhodnutí), tj. za 4 měsíce 29 288 Kč. Rozhodný průměrný výdělek před vznikem škody byl s účinností od [datum] podle nařízení vlády č. 508/2021 Sb. valorizován o 1,3 % a o 300 Kč na částku 24 598 Kč a s účinností od [datum] podle nařízení vlády č. 138/2022 Sb. o 8,2 % na částku 26 615 Kč. Invalidní důchod žalobce byl valorizován s účinností od [datum] na částku 17 485 Kč a od [datum] na částku 18 599 Kč (viz oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení). Za období od [datum] do [datum] proto žalobci náležela před krácením náhrada ve výši 7 113 Kč měsíčně, tj. za 5 měsíců 35 565 Kč Celkem činí náhrada za období od [datum] do [datum] 64 853 Kč, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 32 426,50 Kč. Od [datum] náleží žalobci náhrada ve výši 8 016 Kč měsíčně, resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny ve výši 4 008 Kč měsíčně.

45. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 32 426,50 Kč a počínaje měsícem červen [rok] platit žalobci částku 4 008 Kč měsíčně do budoucna, a to vždy k 15. dni v měsíci, nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž žalobce dovrší věk [anonymizováno] let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění, jako ve výroku věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku, tj. pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 13 702,10 Kč a počínaje měsícem červen [rok] platit žalobci částku 1 117,40 Kč měsíčně do budoucna, a to vždy k 15. dni v měsíci, nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž žalobce dovrší věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění, podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

46. Odvolací soud kapitalizoval rovněž náhradu za výpomoc v domácnosti za období od [datum] do [datum]. Vycházel přitom z žalobcem předloženého výpočtu (č. l. 352 spisu). Žalobce byl v období od [datum] do [datum] mimo domov od [datum] do [datum] (28 dnů), a to v zařízení [anonymizována dvě slova], přičemž za tento pobyt uhradil 15 595 Kč (viz vyúčtování služeb). Za zbývající dobu 3 měsíců a 3 dnů mu náleží náhrada za výpomoc v domácnosti ve výši 167 400 Kč (3 měsíce po 54 000 Kč + 3 dny po 1 800 Kč). Celkem tak žalobci vznikla věcná škoda za období od [datum] do [datum] ve výši 182 995 Kč, od které je třeba odečíst vyplacený příspěvek na péči ve výši 76 800 Kč (4 měsíce po 19 200 Kč), tj. 106 195 Kč. V období od [datum] do [datum] byl žalobce mimo domov od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] (celkem 49 dnů), a to opět v zařízení [anonymizována dvě slova], přičemž za tyto pobyty uhradil 31 492 Kč (viz vyúčtování služeb). Za zbývající dobu 3 měsíců a 11 dnů mu náleží náhrada za výpomoc v domácnosti ve výši 181 800 Kč (3 měsíce po 54 000 Kč + 11 dnů po 1 800 Kč). Celkem tak žalobci vznikla věcná škoda za období od [datum] do [datum] ve výši 213 292 Kč, od které je třeba odečíst vyplacený příspěvek na péči ve výši 96 000 Kč (5 měsíců po 19 200 Kč), tj. 117 292 Kč. Věcná škoda za období od [datum] do [datum] představuje 223 487 Kč (106 195 Kč + 117 292 Kč), resp. po snížení o spoluodpovědnost žalobce v rozsahu jedné poloviny 111 743,50 Kč Odvolací soud posoudil jako důvodnou odvolací námitku žalované, že inkriminovanou náhradu za výpomoc, která představuje věcnou škodu, nelze přiznat ve formě tzv. renty (opětujícího se plnění do budoucna). Podle ustálené pracovněprávní judikatury je totiž u věcné škody takové rozhodnutí pojmově vyloučeno, protože tuto škodu lze uplatnit teprve tehdy, až vznikne (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37). Stejný názor zastává i recentní pracovněprávní doktrína (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1062). Odvolací soud se s tímto názorem ztotožňuje. Ostatně zákoník práce stanoví, že formou renty do budoucna lze přiznat pouze náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhradu na výživu pozůstalých (srov. § 382 odst. 2 a § 390 zákoníku práce). Podle názoru odvolacího soudu nelze opačný závěr přesvědčivě dovodit ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11, na který v této souvislosti poukázal soud prvního stupně. Ratio decidendi tohoto nálezu lze shrnout tak, že princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Ústavní soud se však výslovně nezabýval otázkou, zda lze takový nárok přiznat ve formě tzv. renty do budoucna nebo ji lze nárokovat pouze zpětně.

47. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 111 743,50 Kč, jako ve výroku věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku, tj. pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 107 496,50 Kč a počínaje měsícem červen [rok] platit žalobci částku 24 360 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v měsíci, podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, žalobu o zaplacení částky 107 496,50 Kč zamítl jako nedůvodnou a žalobu o placení částky 24 360 Kč měsíčně počínaje měsícem červen [rok] zamítl jako předčasnou.

48. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Jádro sporu spočívalo v posouzení, zda jsou dány důvody k částečnému či úplnému zproštění odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem. Hodnotí-li soud, zda byly splněny předpoklady vzniku nároku (včetně otázky spoluzavinění poškozeného, jak tomu bylo i v projednávané věci), nejde o úvahu soudu o výši plnění, ale o právní posouzení základu věci. Proto nelze postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jak správně namítala žalovaná v odvolání. Žalobce se domáhal náhrady škody v rozsahu 75 %, ovšem náhrada škody mu byla přiznána toliko v rozsahu 50 %. Jinak řečeno, žalobce měl procesní úspěch v rozsahu 2/3 a neúspěch co do 1/3, má proto právo na náhradu 1/3 účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při hodnocení procesní úspěchu a neúspěchu obou účastníků odvolací soud nepřihlížel ke zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění celkem nad šestinásobek bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem, protože u tohoto nároku záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Obdobně odvolací soud nepřihlížet k zamítnutí žaloby o placení náhrady za výpomoc v domácnosti do budoucna, neboť žalobce vycházel legitimně ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu. Obě skutečnosti zohlednil rovněž při stanovení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny za zastupování advokátem.

49. Odměna za jeden úkon právní služby činí 48 420 Kč z tarifní hodnoty 10 277 306,50 Kč (bolestné 239 400 Kč + ztížení společenského uplatnění 6 690 600 Kč + náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 73 988 Kč + náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 517 950,50 Kč + (60 měsíců x 5 491,50 Kč) + náhrada účelně vynaložených nákladů na léčení 53 522 Kč + náhrada za výpomoc v domácnosti 2 372 356 Kč). V ostatním odvolací soud vycházel z vyčíslení náhrady nákladů řízení před soudem prvního (viz bod 61 odůvodnění napadeného rozsudku). Náklady prvostupňového řízení žalobce celkem ve výši 847 763 Kč představovaly odměnu za 14 úkonů právní služby po 48 420 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), 14 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za ztrátu času v souvislosti s cestou ke čtyřem jednáním celkem v rozsahu 44 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a cestovné ve výši 14 151 Kč, tj. celkem 700 631 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 o. s. ř. navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 147 132 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty.

50. Náklady odvolacího řízení žalobce ve výši 179 879 Kč spočívaly v odměně za 3 úkony právní služby (sepis odvolání, sepis rekapitulace nároku ze dne [datum] a účast u jednání dne [datum]) po 48 420 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a 2 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za ztrátu času v souvislosti s cestou k jednání před odvolacím soudem v rozsahu 16 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a cestovném vlakem z [obec] do [obec] a zpět ve výši 900 Kč, tj. celkem 148 660 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 o. s. ř. opět navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 31 219 Kč.

51. Celkem činily náklady řízení žalobce před soudy obou stupňů 1 027 642 Kč Odvolací soud proto zavázal žalovanou a vedlejšího účastníka zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 1/3 této částky, tj. 342 547 Kč.

52. Odvolací soud dále podle výsledků řízení v souladu s § 224 odst. 1 a 2 za použití § 148 odst. 1 o. s. ř. zavázal žalovanou a vedlejšího účastníka zaplatit společně a nerozdílně státu 2/3 nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících ve znalečném ve výši 15 700 Kč, tj. 10 467 Kč. Zbývající 1/3 těchto nákladů, tj. částku 5 233 Kč je povinen zaplatit státu žalobce.

53. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud rozhodl opětovně o přenesení poplatkové povinnosti na žalovanou a vedlejšího účastníka, které zavázal zaplatit společně a nerozdílně státu na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně částku 166 266 Kč. Jelikož v případě náhrady za bolest a náhrady za ztížení společenského uplatnění se jedná o náhradu nemajetkové újmy v penězích, použil odvolací soud sazbu 1 % podle položky 3 Sazebníku, což při základu poplatku 4 644 600 Kč (bolestné 184 200 Kč + ztížení společenského uplatnění 4 460 400 Kč) představuje soudní poplatek ve výši 46 446 Kč. U ostatních dílčích nároků použil odvolací soud sazbu 5 % podle položky 1 písm. b) Sazebníků, což při základu poplatku 2 396 402 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 49 325,50 Kč + náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 354 300,50 Kč + 32 426,50 Kč +pětinásobek ceny ročního plnění do budoucna, tj. 60 měsíců po 4 008 Kč + náhrada účelně vynaložených nákladů na léčení 35 555 Kč + náhrada za výpomoc v domácnosti 1 581 571 Kč + 111 743,50 Kč) představuje soudní poplatek 119 820 Kč.

Poučení