16 Co 95/2024 - 383

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 584 929,58 Kč - bezdůvodné obohacení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. prosince 2023, č. j. 7 C 114/2017-341 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 141 812 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42 940,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Opavě dne 12. 5. 2017, rozšířenou se souhlasem okresního soudu, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 584 929,58 Kč s příslušenstvím z titulu škody, kterou mu měl způsobit žalovaný jako advokát profesionál liknavým zastupováním jeho osoby ve sporu, který proti žalobci vedla v minulosti [právnická osoba]., který byl projednán u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 91/2005. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalovanému, který je advokátem v Opavě, udělil plnou moc pro zastupování v uvedeném řízení, kde tehdejší žalobkyní [právnická osoba] byl žalován o zaplacení částky 198 067,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně jdoucím z této částky od 1. 1. 2006 do zaplacení a podané žalobě bylo okresním soudem vyhověno a žalobci (tehdejšímu žalovanému) bylo také na nákladech řízení uloženo zaplatit tehdejší žalobkyni částku 10 607 Kč. Odvolacím soudem byl tento rozsudek ve věcném výsledku potvrzen, toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení byl změněn tak, že na této náhradě žalobce byl povinen zaplatit částku 5 210 Kč. Spor, který vedl s [právnická osoba] byl paralelní se sporem, který vedl u téhož soudu proti stejnému žalobci jeho bratr [jméno FO], narozený [Anonymizováno], a tento spor byl Okresním soudem v Opavě projednán pod sp. zn. 16 C 351/2008, kdy tehdejší žalobkyně, tj. [Anonymizováno]. se v tomto sporu domáhala proti bratrovi žalobce zaplacení částky 293 162 Kč s příslušenstvím a tento spor měl naprosto shodný skutkový i právní základ, jako spor žalobce s [právnická osoba]. Přesto v tomto řízení [právnická osoba]. neuspěla a její žaloba vůči jeho bratrovi byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Opavě, č. j. 16 C 351/2008-358, ze dne 14. 1. 2015, který nabyl právní moci dnem 18. 2. 2015. Žalobce dále uvedl, že pátral, z jakého důvodu rozhodl soud v totožné věci jiným způsobem a zjistil, že důvodem byla procesní aktivita jeho bratra, tedy [jméno FO] a jeho obecného zmocněnce, respektive pasivita na straně jeho advokáta – žalovaného. Uvedl, že žaloba vůči jeho bratru byla zamítnuta proto, že v řízení bylo znaleckým posudkem soudního znalce z oboru písmoznalectví [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 27. 10. 2014 zjištěno, že podpis na návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření ze dne 21. 6. 2000 ani podpis na žádosti o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ze dne 16. 8. 2008 není vlastnoručním podpisem jeho bratra. Proto byla žaloba zamítnuta, jelikož jeho bratr nebyl se stavební spořitelnou v žádném smluvním vztahu a smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, o kterou byla žaloba opřena, byla soudem vyhodnocena jako neplatná pro rozpor s ustanovením § 39 tehdejšího občanského zákoníku. Žalobce proto dovozoval, že úplně totožné závěry proto musí platit i v jeho případě, kdy ani on s [právnická osoba] nepodepsal smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 18. 9. 2001 a nepodepsal ani žádost o poskytnutí meziúvěru a ani žádnou jinou listinu ve vztahu ke stavební spořitelně. Proto i v jeho případě musí platit, že k platnému uzavření smlouvy nedošlo a stavební spořitelnou v řízení předložená smluvní dokumentace tak je neplatná. Pochybení žalovaného dovozoval z toho, že byť žalovaný znal veškeré skutkové okolnosti týkající se jeho případu a věděl, že žádnou z listin se stavební spořitelnou nepodepsal, neučinil v řízení důkazní návrh na posouzení pravosti jeho podpisu na předložených listinách. Tvrdil, že pokud by tak žalovaný učinil, byla by jeho procesní obrana prokázána a soud by neměl žádný základ pro to, aby žalobě směřující vůči jeho osobě vyhověl a žaloba by tak musela být zamítnuta.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasí a navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že žalobce obhajoval v době od 25. 8. 2005 (den udělení plné moci) do 6. 6. 2007, kdy obdržel usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání žalobce, kdy tato obhajoba byla realizována až v řízení před Okresním soudem v Opavě vedeném pod sp. zn. 3 T 170/2004 pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 trestního zákona. Uvedl, že písemné vyjádření v té době obžalovaného žalobce ze dne 15. 5. 2007 žalovaný vyhotovil na základě žádosti žalobce a zaslal žalobci zpět k připomínkám, když žalobce toto vyjádření bez připomínek podepsal a vrátil zpět žalovanému. Zdůraznil, že rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 2015, č. j. 16 C 351/2008-358 (ve věci [jméno FO]), o který žalobce svůj domnělý nárok opírá, vychází z toho, že [jméno FO] nebyla uzavřena smlouva o stavebním spoření, jmenovaný tedy nebyl účastníkem této smlouvy a v důsledku toho je neplatná i smlouva o poskytnutí úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření. Ve vztahu k žalobci však takováto situace nenastala, neboť smlouva o jeho stavebním spoření byla uzavřena dne 28. 2. 1996 matkou žalobce, když žalobce byl v té době nezletilý. Přitom uzavření smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 12. 9. 2001 žalobce dosud nezpochybnil. Za té situace proto nelze hovořit o tom, že by žalobce nebyl účastníkem smlouvy o stavením spoření, a že tudíž nebyl oprávněn následně uzavřít smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Právní konstrukce obsažená v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 2015, č. j. 16 C 351/2008-358, tedy na případ žalobce nedopadá a žalovaný navíc tuto právní konstrukci považuje za nesprávnou. Dodal, že při zastupování žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 91/2005 odpovídajícím způsobem využil všech informací a poznatků, které měl k dispozici, řídil se pokyny žalobce, a tudíž mu nelze vytýkat pasivitu, kdy při zastupování žalobce využil všech řádných i mimořádných opravných prostředků.

3. Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 584 929,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 437 759,60 Kč od 1. 11. 2016 do 21. 5. 2019, ve výši 8,05 % ročně z částky 578 297,12 Kč od 22. 5. 2019 do 25. 7. 2019 a ve výši 8,05 % ročně z částky 584 929,58 Kč od 26. 7. 2019 do zaplaceni, zamítl (výrok I.) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že je zřejmé z obsahu spisu vedeného Okresním soudem v Opavě ve věci žalobce proti [právnická osoba]. pod sp. zn. 6 C 91/2005, i zde se okresní soud podrobně zaobíral otázkou platnosti závazku, z něhož nakonec přiznaný nárok rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 5. 2008, č. j. 6 C 91/2005-77, měl vzejít, kdy na základě provedených důkazů soud v rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný podepsal předmětnou smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, na základě čehož dovodil potom okresní soud i vznik závazkového vztahu mezi nynějším žalobcem a tehdejší žalobkyní na základě předmětné smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Tento svůj závěr okresní soud učinil nejen z vyjádření nynějšího žalobce, které učinil, respektive kdy připustil svůj podpis smlouvy v rámci trestního stíhání proti němu, ale i o další důkazy, zejména výpověď jeho matky [jméno FO] a [jméno FO], která pravost jeho popisu na listině ověřovala. K tomu okresní soud podotýká, že ani ve věci žalobcova bratra [jméno FO] tento nikdy ani v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 351/2008 nezpochybnil pravost svého podpisu na jeho smlouvě o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření a na výslovný dotaz soudu po provedení důkazu touto listinou svůj podpis na této listině prohlásil za svůj vlastnoruční podpis. Jestliže žalobce tvrdí, že oba případy jsou skutkově naprosto totožné (k čemuž také nasvědčuje výpověď jeho matky [jméno FO] v obou řízeních, ale i dalších slyšených svědků, že obě smlouvy byly uzavírány naprosto souběžně a za stejných okolností), pak nelze dovodit jiný nebo vysoce pravděpodobný závěr, než že smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření žalobce skutečně uzavřel, a tedy tato je platná a vznikl z ní závazek, k jehož zaplacení byl žalobce zavázán rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 5. 2008, č. j. 6 C 91/2005-77. Předpoklad žalobce, že pokud by žalovaný uplatnil jím namítanou obranu, spor by dopadl jinak, je proto naprosto mylný. I proto, že žalobce totiž také zcela opomíjí procesní aktivitu druhé strany ve sporu, která aktivně prosazovala, a nakonec i prosadila (prokázala) ve sporu svou skutkovou verzi, na níž žalobu v rovině svých tvrzení vystavěla a z toho pak následně vycházející právní odůvodněnost nároku (tedy právě ono jeho přiřknutí soudem z důvodu platnosti samotné a samostatně stojící smlouvy o poskytnutí úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření ze dne 7. 9. 2001). Je proto možno zcela jednoznačně uzavřít, že na základě všech těchto skutečností, jak byly opakovaně prokázány nejenom v tomto, ale i ve všech dalších zmiňovaných řízeních, není možno učinit jiný závěr, než že domnělá škoda, kterou žalobci měl způsobit žalovaný neuplatněním této obrany, mu nemohla vzniknout, neboť zde chybí základní znak škody, a to existence škody samotné a dále také vztah příčiny a následku (příčinná souvislost – kauzální nexus, kdy příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže nebýt příčiny, následek by nenastal nebo by nastal jinak), kdy je zřejmé, jak již bylo uvedeno výše, že i kdyby žalobce namítal v předcházejícím sporu s [právnická osoba] nepravost listin, které uváděl v žalobě, nemohlo by to mít na výsledek sporu ve věci sp. zn. 6 C 91/2005 sebemenší vliv, tedy rozhodnutí by bylo naprosto stejné. Nadto by žalobce musel tvrdit, že žalovaný jednal v rozporu s jeho pokynem, což žalobce ani netvrdil, ani neprokazoval. Co se pak týče námitky, že žalovaný nenamítl nezákonnou výši úroku z prodlení, i zde je nutno dovodit, že k této měl ve svém rozhodnutí přihlédnout soud ve smyslu zásady iura novit curia, a to i bez výslovné námitky žalovaného, vystupoval-li v daném vztahu jako spotřebitel. Ani toto pochybení proto nelze přičítat žalovanému. Co se týká nároku na škodu v souvislosti s vykonávacím řízením a naběhlými úroky z prodlení, tak tato vznikla několikaletým prodlením žalobce jako povinného dle rozsudku ve věci 6 C 91/2005, kterou nedůvodně uplatňuje vůči žalovanému v tomto řízení, přičemž ani zde soud nenašel příčinnou souvislost mezi jednáním či nejednáním žalovaného a vzniklým následkem, neboť právě žalobce je odpovědný za svoji liknavost a nezaplacení pravomocně přiznaného nároku stavební spořitelně na základě citovaného rozsudku.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, když okresní soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem občanského soudního řádu, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí okresního soudu spočívá ve vztahu k odvoláním napadeným výrokům rozsudku na nesprávném právním posouzení věci. V odvolání uvedl, že předně namítá překvapivost napadeného soudního rozhodnutí spočívající právě v odlišném právním posouzení otázky možnosti uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření neúčastníkem stavebního spoření, než jak tato byla vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 351/2008 proti bratrovi žalobce [jméno FO]. Překvapivost v této souvislosti shledává žalobce v tom, že ačkoliv žalobní argumentace žalobce byla od počátku postavena mimo jiné i na vyřešení uvedené právní otázky způsobem provedeným v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 351/2008, odlišné právní posouzení této otázky okresním soudem je poprvé zmíněno až v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce tedy neměl vůbec možnost se s tímto odlišným právním stanoviskem okresního osudu v průběhu řízení seznámit a jakkoliv na něj reagovat. Z ustanovení § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření vyplývá jednoznačná provázanost mezi platně uzavřenou smlouvou o stavebním spoření a smlouvou o poskytnutí úvěru nebo meziúvěru ze stavebního spoření a nelze přisvědčit závěrům okresního soudu, že právní závěr odvolacího a nalézacího soudu projevený v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 351/2008 proti bratrovi žalobce [jméno FO] spočívající mutatis mutandis v tom, že nezbytným předpokladem k platně uzavřené smlouvě o poskytnutí úvěru nebo meziúvěru ze stavebního spoření je, že alespoň jedním z účastníků takové smlouvy je účastník stavebního spoření, tedy osoba, která má platně uzavřenu smlouvu o stavebním spoření. Nelze pak souhlasit ani s konstatováním okresního soudu, že uvedený právní názor byl překonán již v době jeho vydání, když i z následné judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1201/2013) naopak vyplývá, že smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není v rozporu s ustanovením § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření pouze proto, že jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Platnost uvedeného právního názoru pak lze vysledovat i v judikatuře, která se sice netýká zákona o stavebním spoření, ale zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, z níž vyplývá závěr, že úvěrová smlouva uzavřená mezi nečlenem a družstevní záložnou je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to pro rozpor s kogentními ustanovením zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3713/2019 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. 23 Cdo 2197/2021). Žalobce má na rozdíl od okresního soudu naopak za to, že v rámci tohoto konkrétního pochybení byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného jako advokáta za škodu, tedy že to byl právě žalovaný jako advokát zastupující žalobce v předchozím řízení jako žalovaného, kdo byl povinen dle ustanovení § 16 zákona o advokacii namítnout nezákonnost [právnická osoba]. uplatněného nároku na zaplacení smluvního úroku z prodlení. Pokud tak žalovaný neučinil, porušil povinnost uloženou mu zákonem o advokacii, přičemž pokud by jednal v souladu s povinnostmi advokáta, k vydání nezákonného rozhodnutí by nedošlo a žalobci by část škody představující rozdíl mezi smluvním a zákonným úrokem z prodlení nevznikla. To, že uvedené pochybení žalovaného nebylo napraveno nalézacím soudem a ani v rámci odvolacího a dovolacího řízení, nezbavuje žalovaného odpovědnosti, když se nejedná o situaci, kterou by bylo možno podřadit pod liberační důvod uvedený v ustanovení § 24 odst. 4 zákona o advokacii. K navýšení škody až na konečnou částku tak došlo z objektivních důvodů na straně žalobce, když žalobce nebyl schopen vymáhanou pohledávku zaplatit dříve, a to nikoliv proto, že by se žalobce jejímu zaplacení vyhýbal, ačkoliv by mu jeho majetkové poměry zaplacení pohledávky umožňovaly. K výše uvedenému nesprávnému konstatování soudu o nárůstu plnění způsobeném údajnou liknavostí žalobce při plnění pravomocného rozhodnutí soudu je pak potřeba okresnímu soudu dále vytknout, že neprovedl žalobcem navržený důkaz v podobě přehrání zvukového záznamu z jednání mezi žalobcem a žalovaným v advokátní kanceláři žalovaného dne 1. 4. 2016, jehož provedení žalobce navrhl již v rámci soudního jednání, jež se konalo v projednávané věci dne 25. 7. 2019. Z uvedeného záznamu by okresní soud totiž zjistil, že žalobci nebylo ani v rámci tohoto jednání mezi žalobcem a žalovaným ze strany žalovaného sděleno, že věc je definitivně uzavřena bez možnosti jejího zvrácení a že je tedy nutné pohledávku zaplatit, aby nedocházelo k jejímu navyšování. Naopak, ačkoliv v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 91/2005 nabylo rozhodnutí dovolacího soudu právní moci již dne 3. 2. 2012, byl žalobce žalovaným ještě na jednání v dubnu 2016 udržován i přes probíhající exekuční řízení v naději na možnost zrušení rozhodnutí, na jehož základě byla [právnická osoba] vedena vůči žalobci exekuce, a ani po více než čtyřech letech od nabytí právní moci rozhodnutí dovolacího soudu nebyl žalobce žalovaným seznámen s výsledkem tohoto dovolacího řízení. I pokud by tedy teoreticky bylo připuštěno, že žalobce žádný konkrétní pokyn k vedení obrany žalovanému v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 91/2005 neudělil a dokonce jej ani výslovně neupozornil na to, že příslušné listiny vztahující se k poskytnutí úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření nepodepsal, což je ovšem krajně nepravděpodobné, nejednal by žalovaný svědomitě, pokud by o tomto zpochybnění pravosti podpisů žalobcem na příslušných listinách v trestním řízení jako jeho obhájce nevěděl, ačkoliv toto zpochybnění bylo zaznamenáno v úředním záznamu obsaženém v trestním spise, s nímž se jako obhájce žalobce měl možnost seznámit a při svědomitém výkonu obhajoby tak učinit i měl. Pokud pak uvedené tvrzení žalobce o pravosti jeho podpisu na předmětných listinách v souvisejícím civilním řízení nepoužil, neuplatnil v zájmu žalobce vše, co měl dle svého přesvědčení za prospěšné pokládat. Žalobce podaným odvoláním napadl i výrok II. rozsudku, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení. Žalobce má za to, že minimálně za úkony právní služby vyjádření ve věci ze dne 21. 5. 2019 a poradu s klientem uskutečněnou dne 2. 11. 2023, neměl nalézací soud přiznat žalovanému náhradu nákladů právního zastoupení, a to právě z důvodu neúčelnosti těchto úkonů právní služby k bránění práva žalovaného. Za této situace tak považuje žalobce přiznání náhrady nákladů právního zastoupení žalovanému za rozporné s dobrými mravy a má za to, že jsou zde i dány důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající právě v účelovosti zastoupení žalovaného, jež měl okresní soud při svém rozhodování zvažovat a v souladu s ustanovením § 150 občanského soudního řádu neměl náhradu nákladů právního zastoupení žalovanému vůbec přiznat. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhuje, aby odvolací soud buď napadené rozhodnutí zrušil, neboť napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodu pro zamítnutí žaloby, vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení nebo aby po doplnění nebo zopakování dokazování napadený rozsudek změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 584 929,58 Kč s úroky z prodlení, přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že v řízení sp. zn. 6 C 91/2005 v jím sepsaném odvolání ze dne 23. 5. 2005 proti rozsudku Okresního soudu v Opavě byla absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a meziúvěru namítána, závěr nalézacího soudu je tedy jednoznačně správný. Otázku zákonnosti výše úroků z prodlení posuzoval nalézací i odvolací soud z úřední povinnosti, a žalobce nijak neprokázal, že by soudy v této věci rozhodly jinak v případě, že by žalovaný uvedenou námitku vznesl. Je tedy zcela správný závěr okresního soudu, když tuto věc uzavřel tak, že k této námitce měl ve svém rozhodnutí přihlédnout soud ve smyslu zásady iura novit curia, a to i bez výslovné námitky žalovaného, vystupoval-li v daném vztahu jako spotřebitel. Pokud jde o náklady řízení, pak i v této věci rozhodl okresní soud v souladu se zákonem, když není důvod k tomu, aby žalovaný byl krácen ve svém právu být zastupován ve sporu právním zástupcem z řad advokátů, či v právu na náhradu nákladů řízení s takovým zastupováním spojeným jen proto, že je sám advokátem. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko ohledně části náhrady nákladů řízení.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodu 3. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval část dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: * z dodatku úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 21. 8. 2003, [Anonymizováno], že na listinách č. [hodnota] z 9. 6. 2001-návrh na zvýšení cílové částky ze 100 000 Kč na 200 000 Kč, č. [hodnota] z 29. 6. 2001-návrh na zvýšení cílové částky ze 100 000 Kč na 300 000 Kč, žádost o poskytnutí meziúvěru z 2. 7. 2001 se nejedná o podpis psaný jeho rukou, všechny ostatní podpisy týkající se jeho stavebního spoření u [právnická osoba]., osobně podepsal; * z vyjádření obžalovaného ze dne 15. 5. 2007 ke sp. zn. [Anonymizováno] Okresního soudu v [Anonymizováno], že byl svým obhájcem [Jméno žalovaného] (žalovaným) seznámen s průběhem hlavního líčení dne 20. 4. 2007, byla mu vysvětlena problematika trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 trestního zákona, přehodnotil proto své původní stanovisko a cítí se vinen ve smyslu podané obžaloby, protože považuje za svou chybu, že příslušnou úvěrovou smlouvu za daných okolností podepsal; * z usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 28. 5. 2007, č.j. [Anonymizováno], že okresní soud podmíněně zastavil [podezřelý výraz] stíhání obžalovaného (žalobce) pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odstavec 1, odstavec 3 trestního zákona, že dne 12. 9. 2001 v Opavě po vzájemné domluvě s [jméno FO] a [jméno FO] uzavřel smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] s [právnická osoba], na základě které mu byl poskytnut meziúvěr do výše 300 000 Kč a úvěr ze stavebního spoření do výše 150 000 Kč, přičemž při uzavření smlouvy doložili nepravdivé potvrzení o jeho příjmu a nepravdivě uvedli, že úvěr bude použit na financování jeho bytových potřeb, a nesplácením úvěru způsobili [právnická osoba]., [adresa] škodu ve výši 150 000 Kč, kdy žalobci (obžalovanému) byla stanovena zkušební doba 6 měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 12. 2007.

8. Odvolací soud dále pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním – ze zvukové nahrávky žalobce z jednání s žalovaným ze dne 1. 4. 2016, že žalobce s žalovaným řeší, že věc (sp. zn. [Anonymizováno]) je pravomocně skončena včetně dovolacího řízení, byť žalovaný nemůže doložit, že usnesení Nejvyššího soudu žalobci doručil, avšak žalobce o této skutečnosti (odmítnutí dovolání) již byl informován dříve. Žalovaný sice zmínil možnost zvrácení pravomocného rozsudku, avšak upozornil žalobce, že se jedná čistě o teoretickou možnost. Sám žalobce dále uvedl, že si je vědom nutnosti částku stanovenou pravomocným rozsudkem uhradit, ale chce rozsudek zvrátit, proto vyčká a případně bude usilovat o oddlužení s tím, že mnohost věřitelů si zajistí.

9. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který pro odpovědnost advokáta ve smyslu § 24 zákona o advokacii předpokládá: 1. výkon advokacie; 2. vznik škody; 3. příčinnou souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody; 4. advokát se ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o advokacii může zprostit odpovědnosti prokázáním negativního předpokladu, jímž je řádná péče. Ustanovení § 16 zákona o advokacii platí jako zvláštní právní norma (lex specialis) vůči ustanovení § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 o smlouvě příkazní, jak již správně uvedl okresní soud. V tomto smyslu stanoví povinnosti advokáta při plnění smlouvy o poskytování právních služeb, jež má z hlediska platné zákonné typologie závazků zásadně obecnou povahu smlouvy příkazní. Jednou z povinností advokáta je postupovat tak, aby byly oprávněné zájmy klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány, k čemuž je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta v právní záležitosti, jež je předmětem smlouvy mezi ním a klientem o poskytnutí právní služby. Porušení těchto povinností je pak jednou z podmínek odpovědnosti advokáta za škodu ve smyslu § 24 zákona o advokacii, pokud jde o škodu způsobenou klientovi. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech výše uvedených předpokladů (výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody).

10. Z dodatku úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 21. 8. 2003, [Anonymizováno], že žalobce své podpisy na listinách č. [hodnota] z 9. 6. 2001-návrh na zvýšení cílové částky ze 100 000 Kč na 200 000 Kč, č. [hodnota] z 29. 6. 2001-návrh na zvýšení cílové částky ze 100 000 Kč na 300 000 Kč, žádost o poskytnutí meziúvěru z 2. 7. 2001, zpochybnil (nejedná o se podpisy psané jeho rukou), kdy naopak všechny ostatní podpisy týkající se jeho stavebního spoření u [právnická osoba]., uznal (osobně podepsal), avšak z vyjádření obžalovaného ze dne 15. 5. 2007 ke sp. zn. [Anonymizováno] Okresního soudu v [Anonymizováno] vyplývá, že přehodnotil své původní stanovisko a cítí se vinen ve smyslu podané obžaloby, protože považuje za svou chybu, že příslušnou úvěrovou smlouvu za daných okolností podepsal, což okresní soud následně akceptoval a trestní řízení podmíněně zastavil (usnesení ze dne 28. 5. 2007, č.j. [Anonymizováno]). Za této situace nelze důvodně vytýkat žalovanému, že jako právní zástupce žalobce v souběžně probíhajícím civilním řízení (sp. zn. [Anonymizováno]) nezpochybňoval podpisy žalobce na předmětných listinách. Jednak poslední žalobcem doložené stanovisko v rozhodném období (2008 – 2009) je, že předmětné listiny podepsal (vyjádření obžalovaného ze dne 15. 5. 2007), a jednak předpokladem podmíněného zastavení trestního stíhání je doznání ke spáchání vytýkaného jednání, v daném případě podepsání příslušné úvěrové smlouvy a listin s ní souvisejících, tedy pokud by v civilním řízení byly zpochybňovány podpisy na předmětných listinách, tak by došlo ke zpochybnění podmíněného zastavení trestního stíhání žalobce, což by nebylo v jeho zájmu.

11. Jak již uvedl okresní soud, výši úroku z prodlení mají soudy zkoumat tzv. z úřední povinnosti, tedy bez návrhu účastníků, kdy dále je třeba zdůraznit, že v rozhodné době (2008 – 2009) nebyla rozhodovací praxe soudů ohledně smluvních úroků z prodlení vůči smluvní straně, která není podnikatelem, ujednocena, když rozsudek Nejvyššího soudu, který tuto otázku vyřešil byl vydán až 29. 4. 2010 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4615/2007), resp. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 15 Co 707/2008 byl zveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 83/2010, tedy opět až v roce 2010. Tedy, jak již uvedl okresní soud, není zde příčinná souvislost mezi jednáním či nejednáním žalovaného a vzniklým následkem, tj. výší úroků z prodlení, které byl žalobce zavázán zaplatit.

12. Ze zvukové nahrávky žalobce z jednání s žalovaným ze dne 1. 4. 2016 vyplývá, že žalobce s žalovaným řeší, že věc (sp. zn. 6 C 91/2005) je pravomocně skončena včetně dovolacího řízení, byť žalovaný nemůže doložit, že usnesení Nejvyššího soudu žalobci doručil, avšak žalobce o této skutečnosti (odmítnutí dovolání) již byl informován dříve. Žalovaný sice zmínil možnost zvrácení pravomocného rozsudku, avšak upozornil žalobce, že se jedná čistě o teoretickou možnost. Sám žalobce dále uvedl, že si je vědom nutnosti částku stanovenou pravomocným rozsudkem uhradit, ale chce rozsudek zvrátit, proto vyčká a případně bude usilovat o oddlužení s tím, že mnohost věřitelů si zajistí (!). Tedy, jak již uvedl okresní soud, není zde příčinná souvislost mezi jednáním či nejednáním žalovaného a vzniklým následkem, tj. délkou prodlení žalobce s uhrazením dlužné částky, resp. náklady exekuce.

13. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. K částečné změně přistoupil odvolací soud u výroku II. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o plném procesním úspěchu žalovaného, ale nesouhlasí s rozsahem úkonů právní služby, jejichž náklady okresní soud uložil žalobci k náhradě.

15. Z nákladů žalovaného na právní zastoupení považuje odvolací soud za účelně vynaložené toliko náklady ve výši 80 344 Kč spojené s 11 úkony právní služby – příprava a převzetí zastoupení a sepis vyjádření žalobě a 9 060 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhláška; z puncta 198 067,30 Kč), – 2x účast u jednání (2x vzhledem k délce jednání 21. 5. 2019) a 10 580 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky (z puncta 570 000 Kč), – 2x sepis vyjádření (23. 9. 2019, 27. 11. 2023), 5x účast u jednání (25. 7. 2019, 24. 6. 2021, 3. 5. 2022, 26. 9. 2023, 5. 12. 2023) a 10 660 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky (z puncta 584 929,58 Kč), příslušného počtu (11) režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Po přepočtu tak odvolací soud určil výši účelně vynaložených nákladů žalovaného za řízení před okresním soudem na částku 141 812 Kč a v tomto směru druhý výrok napadeného rozsudku okresního soudu změnil.

16. Na rozdíl od okresního soudu nepřiznal odvolací soud žalovanému náhradu nákladů spojených s písemným podáním ze dne 30. 5. 2023. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, ani za vyjádření týkající se toliko dokazování. V podání ze dne 30. 5. 2023 zástupce žalovaného se toliko stručně vyjadřuje k dokazování (znaleckému posudku).

17. Podle obsahu spisu rovněž průběh řízení nesvědčí o nezbytnosti konzultace advokáta s klientem (žalovanou) v rozsahu přesahujícím jednu hodinu. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (např. aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Podle obsahu spisu rovněž další průběh řízení nesvědčí o nezbytnosti dalších konzultací advokáta s klientem (žalovanou) v rozsahu přesahujícím jednu hodinu. Účelnost takových dalších porad neodůvodňuje v daném případě ani celková délka řízení a rozsah spisu. Odvolací soud má ovšem s ohledem na obsah a rozsah předložených listinných důkazů za to, že další konzultace advokáta s žalovaným v rozsahu přesahujícím jednu hodinu nad rámec běžné porady v průběhu ústních jednání objektivně nebyly nezbytné.

18. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto výrokem III. rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány požadované náklady odvolacího řízení představující 2 úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání (29. 10. 2024) a 10 660 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024, příslušného počtu režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve znění do 31. 12. 2024, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve znění do 31. 12. 2024 ve výši 400 Kč za čtyři půlhodiny po 100 Kč (účast u jednání), cestovné ve výši 597 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb. (cesta z [adresa] a zpět v délce 76 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 5,9 l/100 Km benzínu BA 95), nutné vedlejší výdaje (parkovné) ve výši 100 Kč podle § 164 zákoníku práce dle předloženého dokladu; – účast u jednání (9. 1. 2025) a 10 660 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025, příslušného režijního paušálu po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve znění od 1. 1. 2025, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve znění od 1. 1. 2025 ve výši 600 Kč za čtyři půlhodiny po 150 Kč (účast u jednání), cestovné ve výši 601 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z [adresa] a zpět v délce 76 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 5,9 l/100 Km benzínu BA 95), nutné vedlejší výdaje (parkovné) ve výši 100 Kč podle § 164 zákoníku práce dle předloženého dokladu; a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

19. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit náklady nalézacího i odvolacího řízení k rukám zástupce žalovaného, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

20. Odvolací soud neshledal prostor pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., kdy vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.). Žalovaný důvodně hájil svá ohrožená práva, kdy z ničeho nevyplývá, že jako advokát se nemůže nechat zastoupit jiným advokátem, když se nejedná o „běžný spor“, ale náhradu tvrzené škody z jeho advokátní činnosti, kdy navíc žalobce vycházel toliko ze svého subjektivního přesvědčení, které navíc ani neodpovídá předložené nahrávce žalobce z jednání s žalovaným ze dne 1. 4. 2016 (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I.ÚS 3819/13 – Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Prostřednictvím termínu „účelně“ vynaložené náklady nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení.).

21. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v průběhu řízení před okresním soudem, bylo rozhodnuto výrokem IV. rozsudku v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., když vůči žalobci, jako zcela procesně neúspěšnému, by stát (Okresní soud v Opavě) měl právo na náhradu nákladů řízení za vypracovaný znalecký posudek, který již zaplatil, avšak žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků resp. nákladů státu za řízení (usnesení okresního soudu č.j. 7 C 114/2017-11 ze dne 13. 6. 2017), a proto stát nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení