16Co 213/2022

Rubrum

Plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. je i strpění úhrady výlučného dluhu povinného z výtěžku exekuční dražby výlučného majetku manželky povinného, který byl pro účely exekuce považován za majetek patřící do společného jmění manželů ve smyslu § 262a o.s.ř. Bezdůvodné obohacení povinného na úkor manželky povinného nastává okamžikem výplaty výtěžku dražby věřiteli povinného (oprávněnému).

Výrok

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jitky Stibralové a soudců Mgr. Martina Jachury a Mgr. Zdeňky Burdové v exekuční věci oprávněného: xxx P. L., narozený xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem proti povinné: xxx. G. A., narozená xxx bytem xxx, Praha zastoupená advokátem o vymožení částky 445 522 Kč, o návrhu povinné na zastavení exekuce, k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 72 xxx takto:

Odůvodnění

I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se exekuce zastavuje. II. Oprávněný je povinen nahradit povinné náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce ve výši 39 957,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce povinné. III. Oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, o jejichž výši rozhodne soud prvního stupně samostatným usnesením.

Poučení

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 26. 3. 2019 s odůvodněním, že povinná nemá vůči oprávněnému pohledávku způsobilou k započtení. Soud prvního stupně sice považoval za zjištěné, že v jiné exekuci (míněno v exekuci vedené u soudního exekutora xxx J. B. pod sp. zn. xxx společností xxx a.s. jako oprávněným proti xxx P. L. jako povinnému pro vymožení úhrady výlučného dluhu povinného 7,65 mil Kč) byl postižen výlučný majetek xxx. A., který byl pro účely exekuce považován za majetek patřící do společného jmění bývalých manželů xxx L. a xxx. A., a to tak, že tento majetek byl dne 15. 11. 2016 prodán v dražbě a výtěžek 16,5 mil Kč byl dne 26. 5. 2017 vyplacen dle rozvrhového usnesení zčásti soudnímu exekutorovi na úhradu nákladů exekuce a ve zbylé části věřitelům xxx L., přesto však po právní stránce uzavřel, že povinná xxx. A. nemá vůči oprávněnému xxx L. žádnou pohledávku, a to ani z titulu náhrady škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Pohledávku z titulu náhrady škody nemá proto, že ze strany xxx L. nedošlo vůči xxx A. k porušení nějaké smluvní povinnosti ve smyslu § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a xxx L. nemá ani povinnost regresní náhrady škody mezi solidárními dlužníky ve smyslu § 1876 odst. 2 o. z., neboť exekučně vymáhané dluhy xxx L. byly výlučné a xxx A. nebyla solidárním dlužníkem. O pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení nejde dle soudu prvního stupně proto, že nebyla naplněna žádná ze čtyř skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z., a to ani skutková podstata plnění za jiného, neboť i když došlo k úhradě závazku xxx L. jeho věřiteli z výtěžku prodeje výlučného majetku xxx A., nešlo o vědomé poskytnutí plnění xxx A. za účelem splnění závazku xxx L. (tedy nebyla zde vůle xxx A. plnit za xxx L.) a ani mezi věřitelem xxx L. a xxx A, nebylo zřejmé, že věřitel přijímá plnění od jiného. Soud prvního stupně dodal, že pohledávka povinné xxx A. je navíc nejistá ve smyslu § 1987 odst. 2 o.z., a není tak způsobilá k zápočtu, a to i s ohledem na (zatím nepravomocný) výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9C 357/2019, ve kterém se xxx A. domáhala žalobou podanou dne 13. 11. 2019 proti xxx L. zaplacení 16 046 250 Kč a ve kterém byla neúspěšná primárně z důvodu promlčení.

2. Proti usnesení podala povinná včasné odvolání. Trvala na tom, že měla a zčásti ještě má vůči oprávněnému pohledávku a že pohledávka oprávněného zanikla jejím započtením. Namítla, že stav, kdy k úhradě dluhů oprávněného byl použit majetek povinné, nemůže být označen za stav po právu (míněno mezi ní a xxx L.) a nelze to uzavřít tím, že xxx L. jí nic nedluží. Trvala na tom, že oprávněný se ve Smlouvě o zúžení společného jmění z xxx zavázal platit své případné závazky ze svého majetku.

3. Oprávněný navrhl potvrzení napadeného usnesení. Pohledávku povinné označil za nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. a odkázal na neúspěch povinné se žalobou, kterou se po oprávněném domáhala jejího zaplacení. Namítl, že pohledávku, ohledně které byla povinná neúspěšná v civilním řízení, nemůže teď úspěšně započíst. Dále namítl, že dohoda o zúžení společného jmění je absolutně neplatná, přičemž důvodem absolutní neplatnosti je účel dohody, tj. snaha účastníků dohody ochránit majetek ve společném jmění vůči případným věřitelům xxx L.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle 52 odst. 1 ex. ř., § 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Dle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Dle § 1982 odst. 1 o. z., dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Dle odstavce 2, započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

7. Dle § 1987 odst. 1 o. z., k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Dle odstavce 2, pohledávka nejistá nebo neurčitá není způsobilá k započtení.

8. Dle § 1989 odst. 1 o. z., promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.

9. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, na jejich základě však věc nesprávně právně posoudil. Za rozhodná skutková zjištění považuje odvolací soud zjištění, že manželství oprávněného xxx L. a povinné xxx A. trvalo od 7. 10. 1993 do 30. 10. 2008, že v roce 2004 vznikl xxx L. výlučný závazek vůči xxx (dále jen xxx) ve výši 7,65 mil Kč, že 24. 3. 2005 (s účinky vkladu 4. 4. 2005) xxx L. a xxx xxx uzavřeli dohodu manželů dle § 143a zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), o zúžení společného jmění, ve které se dohodli, že ve smlouvě specifikované nemovitosti (včetně pozemku parc. č. xxx, pozemku parc. č. xxx a na něm postavené budovy čp. xxx, vše v k. ú. xxx, obec xxx) se účinností smlouvy stávají výlučným majetkem xxx A.. Dále považuje odvolací soud za rozhodné zjištění, že v roce 2012 zahájilo xxx exekuci proti xxx L. k vymožení pohledávky 7,65 mil Kč (nejprve pod sp. zn. xxx a od roku 2016 sp. zn. xxx), soudní exekutor vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí ve výlučném vlastnictví xxx A., xxx A. podala žalobu o vyloučení těchto nemovitostí z exekuce dle § 267 z důvodu jejího výlučného vlastnického práva a tato žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka oprávněného xxx vznikla za trvání manželství před uzavřením dohody o zúžení, a tudíž je výlučný majetek xxx A. pro účely exekuce považován za majetek patřící do společného jmění a je postižitelný v exekuci na základě § 262a o. s. ř., §44 odst. 1 ex.ř. Dne 15. 11. 2016 byl majetek xxx A. (tj. pozemek parc. č. xxx a pozemek parc. č. xxx, jehož součástí je stavba čp. xxx, vše v k. ú. xxx, obec xxx) prodán v dražbě, výtěžek 16,5 mil Kč byl rozdělen rozvrhovým usnesením a v souladu s ním vyplacen zcela dne 26. 5. 2017.

10. Pokud povinná tvrdí, že má pohledávku vůči xxx L. ve výši 16,5 mil Kč a skutkově ji vymezuje tak, že výlučný majetek povinné (tj. pozemek parc. č. xxx a pozemek parc. č. xxx, jehož součástí je stavba čp. xxx, vše v k. ú. xxx, obec xxx) byl dne 15. 11. 2016 prodán v exekuční dražbě za 16,5 mil Kč a celý výtěžek byl použit na úhradu výlučných závazků xxx L., pak jde o pohledávku dostatečně určitě a srozumitelně skutkově vymezenou co do základu i výše a toto skutkové vymezení je nesporné, neboť odpovídá obsahu písemné Smlouvy o zúžení společného jmění ze dne xxx a z průběhu exekučního řízení zahájeného v roce 2012 a vedeného nejprve pod sp. zn. xxx a od roku 2016 pod sp. zn. xxx. Povinná není povinna tuto pohledávku právně kvalifikovat, tedy není povinna tvrdit, zda jde o pohledávku z titulu regresní náhrady škody dle § 1876 dost. 2 o. z., nebo z titulu náhrady škody dle §2913 o. z. či z titulu bezdůvodného obohacení xxx L. dle § 2991 o. z. Pohledávka nemůže být nejistá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. jen proto, že povinná neučinila jednoznačně její právní kvalifikaci, popř. ji učinila nesprávně. Je na právním posouzení soudu, zda na základě skutkového stavu vylíčeného povinnou vznikl mezi xxx A. a xxx L. nějaký právní vztah a případně jaký a zda z něho vyplývá pro xxx L. nějaká povinnost a případně jaká.

11. Za rozhodné považuje odvolací soud zjištění o výtěžku exekuční dražby ve výši 16,5 mil Kč, o způsobu jeho rozvrhu a výplatě. Odvolací soud vyšel z rozvrhového usnesení soudního exekutora xxx J. B, ze dne 24. 5. 2017, č. j. xxx, kterým soudní exekutor pravomocně rozdělil výtěžek 16,5 mil Kč a uspokojil přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1. skupina: pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce v celkové výši 2 123 642 Kč 2. skupina: pohledávka oprávněného xxx (dříve xxx) ve výši 7 729 000 Kč 3. skupina: pohledávka přihlášeného věřitele xxx ve výši 6 647 358 Kč (částečná úhrada pohledávky 20 mil Kč).

12. Z výše uvedeného vyplývá, že ve druhé skupině byl z výtěžku uhrazen výlučný závazek xxx L. vůči společnosti xxx coby právnímu nástupci původního věřitele (původního oprávněného) xxx ve výši 7,729 mil Kč. Výlučná povaha dluhu nebyla mezi účastníky sporná, soud prvního stupně se v tomto bodě ztotožnil se závěrem soudů učiněným již v řízení o žalobě xxx A. o vyloučení nemovitostí z exekuce (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2014, č. j. 38C 12/2013-101 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 70 Co 346/2014-153), na základě zjištění, že jde o deliktní závazek xxx L. vzniklý jeho trestnou činností v roce 2004, ke které nedala tehdejší manželka xxx A. souhlas, závazek přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a vyplývá z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 41T 13/2009-1043. K výplatě výtěžku došlo 26. 5. 2017. Na základě uvedených zjištění dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že výplatou výtěžku v rozsahu 7,729 mil Kč oprávněnému xxx dne 26. 5. 2019 došlo ke splnění výlučného dluhu xxx L. vůči xxx, a zároveň se tímto xxx L. bezdůvodně obohatil na úkor xxx A. ve smyslu § 2991 a násl. o.z., neboť xxx A. za něho plnila prostřednictvím zpeněžení svého výlučného majetku to, co měl po právu plnit sám.

13. Odvolací soud se neztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nejde o skutkovou podstatu plnění za jiného ve smyslu § 2991 o.z. pro nedostatek vůle xxx A. plnit za xxx L., což soud prvního stupně dovozoval i z toho, že xxx A. v exekučním řízení brojila všemi možnými právními prostředky proti užití jejího majetku k úhradě závazků xxx L.

14. Dle judikatury Nejvyššího soudu nastává bezdůvodné obohacení na základě vědomého plnění třetí osoby za dlužníka, nikoliv proti jeho vůli. V daném případě došlo k plnění za specifických (exekučních) podmínek, přičemž všichni účastníci exekuce vedené pod sp. zn. xxx si byli vědomi toho, že v exekuci je postižen výlučný nemovitý majetek xxx A., že je postižen na základě speciální právní úpravy chránící věřitele (§262a o.s.ř., § 150 odst. 2 obč.zák.) a všem bylo též zřejmé, že se tak děje za účelem úhrady dluhů xxx L.. Ostatně, právě proti tomu xxx A. brojila v exekuci všemi možnými právními prostředky, zejména žalobou na vyloučení jejího majetku z exekuce a odvoláním proti rozvrhovému usnesení. Soud prvního stupně zaměňuje vědomost plnění za jiného za dobrovolnost takového plnění. Dle názoru odvolacího soudu je však vědomým plněním nikoli jen plnění dobrovolné, ale i nucené strpění úhrady dluhu povinného xxx L. z výlučného majetku xxx A., který získala na základě relativně neúčinné smlouvy o zúžení společného jmění (§ 150 odst. 2 obč. zák.). Z uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. je i strpění úhrady výlučného dluhu povinného z výtěžku exekuční dražby výlučného majetku manželky povinného, který byl pro účely exekuce považován za majetek patřící do společného jmění manželů ve smyslu § 262a o.s.ř. Bezdůvodné obohacení povinného na úkor manželky povinného nastává okamžikem výplaty výtěžku dražby věřiteli povinného (oprávněnému).

15. Pokud jde o výplatu výtěžku ve třetí skupině, tj. výplatu výtěžku 6 647 358 Kč na částečnou úhradu přihlášené pohledávky 20 mil Kč věřitele xxx., pak v tomto rozsahu nelze obdobný závěr o bezdůvodném obohacení xxx L. na úkor xxx A. z titulu plnění za jiného učinit. Nutno totiž přihlédnout k okolnostem této přihlášené pohledávky. Již v pravomocném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. 16 Co 309/2017-118 (ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 973/2018) a usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. 16 Co 407/2018-173 (ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2345/2018) Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k právnímu závěru, že pohledávka ve výši 20 mil Kč je výlučný závazek xxx L. vůči oprávněnému xxx vzniklý dohodou o narovnání dne 9. 5. 2016, tedy vzniklý po zániku manželství xxx L. a xxx A., a k jeho úhradě tak nemůže být exekučně postižen výlučný majetek xxx A. nabytý Smlouvou o zúžení společného jmění ze dne xxx. Městský soud v Praze takto rozhodl v exekuci, která byla vedena oprávněným xxx proti povinnému xxx L. pro vymožení pohledávky 20 mil Kč pod sp. zn. xxx a následně pod xxx, a která byla vedena prodejem bytové jednotky č. xxx v k.ú. xxx, která byla též předmětem zúžení dle smlouvy z xxx. Exekuce vedená tímto způsobem byla na návrh xxx A. pravomocně zastavena usnesením Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 309/2017-118 ze dne 24. 11. 2017. Z data rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že Městský soud v Praze vyjádřil svůj právní názor ohledně vztahu pohledávky xxx ve výši 20 mil Kč a výlučného majetku xxx A. až poté, kdy xxx přihlásila dne 12. 10. 2016 svoji pohledávku 20 mil Kč do dražby v exekuci sp. zn. xxx a kdy rozvrhovým usnesením z 24. 5. 2017, č. j. xxx byl ve třetí skupině výtěžek dražby 6 647 358 Kč určen k výplatě xxx a kdy byl výtěžek dražby dne 26. 5. 2017 vyplacen. Za daných okolností však nedošlo výplatou výtěžku 6 647 358 Kč společnosti xxx ke splnění a tudíž zániku přihlášené pohledávky xxx v rozsahu 6 647 358 Kč, neboť z hlediska hmotného práva neexistoval k postižení majetku xxx A. právní důvod. Pokud výplata výtěžku ve třetí skupině nevedla ke splnění závazku povinného xxx L., nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení xxx L. na úkor xxx A.. Neoprávněně vyplacený výtěžek je judikaturou považován za bezdůvodné obohacení toho, komu byl výtěžek vyplacen, a nástroj na odčerpání neoprávněně získaného (inkasovaného) výtěžku je tzv. žaloba z lepšího práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2146/2015). Ostatně, povinná v odvolacím řízení uvedla, že proti společnosti xxx tuto žalobu podala dne 15. 11. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 1, věc je vedena pod sp. zn. 35C 177/2019 a nebyla zatím rozhodnuta. Povinná zároveň navrhla přerušení řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce do pravomocného skončení věci sp. zn. 35C 177/2019. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že pro přerušení řízení nebyl důvod, neboť rozhodnutí ve věci sp. zn. 35C 177/2019 není pro danou věc rozhodné.

16. Závěru odvolacího soudu o existenci pohledávky xxx A.vůči xxx L. v rozsahu 7,729 mil Kč z titulu bezdůvodného obohacení a možnosti jejího započtení proti pohledávce oprávněného xxx L. nebrání pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9C 357/2019-184 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 28 Co 420/2021-251, kterým byla zamítnuta žaloba xxx A. podaná dne 13. 11. 2019 proti xxx L. o zaplacení 16 046 250 Kč s příslušenstvím, který soud odůvodnil tím, že xxx A. uplatnila nárok až změnou žaloby dne 11. 3. 2021, což je po uplynutí promlčecí doby, ať by šlo o pohledávku z titulu náhrady škody dle § 1876 odst. 2 o.z. nebo § 2913 o.z. nebo z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Při rozhodování o návrhu povinné xxx A. na zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávek započtením vycházel odvolací soud z okolností rozhodných z hlediska právní úpravy započtení, a mezi ně okamžik uplatnění nároku xxx A. žalobou u soudu nepatří.

17. Lze tedy shrnout, že dne 26. 5. 2017 vznikla xxx A. pohledávka vůči xxx L. ve výši 7,729 mil Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť za něho plnila a plněním došlo k zániku dluhu xxx L. v daném rozsahu. Skutková zjištění a právní závěry týkající se výtěžku a výplaty výtěžku dražby v rozsahu 7,729 mil Kč (tj. ve druhé skupině) postačují pro rozhodnutí v této věci, neboť pohledávka oprávněného vůči povinné činí 445 522 Kč. Pro rozhodnutí v této věci tedy není nutné zabývat se otázkou existence a právní kvalifikace pohledávky xxx A. vůči xxx L. ve výši 2 123 642 Kč, tj. ve výši odpovídající vyplacené náhradě nákladů exekuce v první skupině, a ve výši 6 647 358 Kč, tj. ve výši odpovídající výplatě ve třetí skupině.

18. Za nerozhodnou považuje odvolací soud argumentaci oprávněného, že dohoda o zúžení společného jmění ze dne xxx je podle soudů absolutně neplatná, neboť její uzavření bylo vedeno snahou účastníků ochránit majetek nabytý v rámci společného jmění vůči případným věřitelům xxx L.. Oprávněný vychází z názoru, který je uveden v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15C 1/2017-162 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 70 Co 320/2022-207, kterým byla zamítnuta žaloba xxx A. o určení jejího výlučného vlastnictví pozemků parc.č. xxx a xxx k.ú. xxx (jde o pozemky, které byly též předmětem zúžení společného jmění Smlouvou z xxx) a bylo pravomocně vyhověno vzájemnému návrhu společnosti xxx o určení podílového spoluvlastnictví xxx A. a xxx L. k oněm dvěma pozemkům (parc.č. xxx a xxx k.ú. xxx), s odůvodněním, že naléhavý právní zájem společnosti xxx na požadovaném určení podílového spoluvlastnictví xxx L. a xxx A. je dán tím, že jako věřitel xxx L. se tak bude moci domáhat uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka xxx L., a předběžná otázka o platnosti Smlouvy o zúžení společného jmění ze dne xxx byla soudem vyřešena tak, že smlouva je absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť účelem smlouvy bylo chránit majetek ve společném jmění před následky trestné činnosti xxx L. s cílem vyhnout se případným nárokům z titulu náhrady škody. V závěru soud uzavřel, že neplatnost smlouvy o zúžení společného jmění ze dne xxx znamená, že majetek, který byl předmětem dohody uzavřené xxx, zůstal ve společném jmění, jako takový zůstal v době po rozvodu manželství a zániku společného jmění (tj. 30. 10. 2008) nevypořádaný, a na základě nevyvratitelné zákonné domněnky vypořádání upravené v § 150 odst. 4 obč. zák. vzniklo podílové spoluvlastnictví bývalých manželů s rovnými podíly. Povinná u jednání odvolacího soudu uvedla, že pravomocný rozsudek napadla dovoláním.

19. Odvolací soud není vázán výše uvedeným právním závěrem soudů učiněným o předběžné otázce absolutní neplatnosti Smlouvy o zúžení společného jmění ze dne 24. 3. 2005 dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu poškozování věřitele, neboť výrok rozsudku se týká jiné věci a závěr o neplatnosti smlouvy není obsažen ve výroku rozsudku (§159a o.s.ř.). V této exekuční věci odvolací soud nečiní právní závěr o neplatnosti Smlouvy o zúžení společného jmění ze dne xxx dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu krácení práv věřitelů xxx L., neboť se s ním neztotožňuje.

20. Odvolací soud k tomu předně uvádí, že platnost a účinnost Smlouvy o zúžení společného jmění uzavřené dne xxx dle § 143a obč. zák. se posuzuje dle právní úpravy účinné v době uzavření dohody, tj. dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 2 o. z.). Právní úprava rozlišovala institut neplatnosti právního úkonu (§ 39) a neúčinnosti právního úkonu (§42a, § 150 odst. 2). Pojmovým předpokladem neúčinnosti úkonu dle §42a, § 150 odst. 2 obč. zák. je platnost úkonu; jinak vyjádřeno, není-li úkon platný, není důvod zkoumat jeho neúčinnost.

21. Nejvyšší soud se opakovaně v četné judikatuře vyjadřoval k aplikaci ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák., dle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. V rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 výslovně uvedl, že „není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly.“ V rozsudku se též uvádí: „Aby ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle § 42a obč. zák.) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost - na rozdíl od odporovatelnosti - nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení). Žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit.“ 22. Rozdíl mezi (obecnou) neúčinností právního úkonu dle §42a obč. zák. a (speciální) neúčinností právního úkonu dle § 150 odst. 2 obč. zák. spočívá v tom, že neúčinnost dle § 42a je nutné „vyžalovat“; společným účelem obou neúčinností (obecné i speciální) je chránit zájem věřitele na uspokojení jeho pohledávky, při zachování platnosti právního úkonu. Věřitel je těmito instituty chráněn nejen tehdy, krátil-li ho právní úkon nevědomky, ale i úmyslně. To vyplývá zejména ze znění ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., kde se uvádí: Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. V hypotéze ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. se tedy úmysl dlužníka zkrátit věřitele výslovně předpokládá. Ustanovení § 42a i § 150 odst. 2 obč. zák. jsou proto - z hlediska ochrany věřitelů i před úmyslným jednáním dlužníků - ustanovením speciálním k ustanovení § 39 obč. zák. Jinak vyjádřeno, právní úkon krátící (i úmyslně) věřitele může být nemravný, ale není pro tuto nemravnost neplatný; je „jen“ neúčinný dle § 42a nebo § 150 odst. 2 obč. zák. pro zkrácení uspokojení pohledávky věřitele. Lze ještě dodat, že chráněný je majetkový (nikoli mravní) zájem věřitele; úhrada pohledávky dlužníkem v průběhu řízení o žalobě podané dle § 42a obč. zák. je důvodem pro zamítnutí odpůrčí žaloby.

23. V souvislosti s výše uvedeným a s tím související otázkou vyváženosti smluv o vypořádání společného jmění a zjevným či skrytým úmyslem dlužníka zkrátit věřitele některého z manželů odkazuje odvolací soud např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2833/2012, kde dovolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, kdy manželství účastníků trvalo od roku 1997 do 1. 2. 2005, závazky manžela ze směnek vznikly v roce 2003 a dne 21. 3. 2005 uzavřeli bývalí manželé dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění, dle které bytová jednotka spolu s veškerým bytovým vybavením připadla manželce a manželovi připadl blíže nespecifikovaný „majetek sloužící k podnikání“; věřitel se domáhal určení neúčinnosti dohody dle § 42a obč. zák. s odůvodněním, že dlužník uzavřel dohodu v úmyslu zkrátit věřitele a manželka musela tento úmysl poznat, přičemž pohledávky ze směnek nelze uspokojit z jiného majetku dlužníka. I v této věci dovolací soud v odůvodněníuvedl, že „je zřejmé, že okolnost, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) až poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů), nezpůsobuje neplatnost dohody, ale jen její tzv. relativní bezúčinnost; znamená to, že dohoda o vypořádání společného jmění je nadále platným právním úkonem a vyvolává (jí sledované) právní následky, že však ve vztahu manželů vůči věřiteli se na dohodu hledí tak, jako kdyby nenastaly její účinky, tedy - jinak řečeno - tak, jako kdyby k vypořádání společného jmění manželů nedošlo“. Právní závěr Nejvyššího soudu byl, že „vzhledem k tomu, že právní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění nastala podle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák., nemůže žalobce této dohodě úspěšně odporovat žalobou podanou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku“ a dodal, že neúčinnost právního úkonu dle § 150 odst. 2 obč. zák. nastává ze zákona, a pokud se přesto někdo žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti právního úkonu, pak na takovém určení musí mít naléhavý právní zájem. Ani v tomto konkrétním případě nebyla věc posuzována z hlediska § 39 obč. zák.

24. Speciální úprava ochrany věřitelů zakotvená v ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. tak dle názoru odvolacího soudu vylučuje možnost věřitele jednoho z manželů napadat platnost Smlouvy o zúžení společného jmění z důvodu poškozování zájmů věřitele. V souladu s tím je průběh a výsledek exekuce vedené pod sp. zn. xxx, ve které se xxx A. nedomohla žalobou podanou dle § 267 o.s.ř. vyloučení svých nemovitostí z exekuce právě kvůli ochraně věřitele dle §150 odst. 2 obč. zák. a § 262a o. s. ř. a její nemovitosti byly postiženy exekucí v celém rozsahu pro úhradu dluhu xxx L. vůči xxx (od roku 2016 vůči postupníkovi xxx) vzniklý v roce 2004 ve výši 7,65 mil Kč. Jak již bylo výše uvedeno, pohledávka 7,65 mil Kč zanikla splněním (vymožením) dne 26. 5. 2017. A právě tato pohledávka byla v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15C 1/2017-162 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 70 Co 320/2022-207 označena jako pohledávka, v jejímž uspokojení byl věřitel dohodou manželů z roku 2005 krácen a která je důvodem právního závěru soudů o absolutní neplatnosti smlouvy o zúžení společného jmění; jiná pohledávka věřitele není v souvislosti s tímto právním závěrem specifikována. Je zjevné, že závěr o absolutní neplatnosti dohody manželů vyslovený soudy v roce 2022 v souvislosti s pohledávkou zaniklou splněním již v roce 2017 je pro věřitele xxx jen prostředek k postižení majetku, který byl předmětem dohody o zúžení společného jmění, pro účely úhrady jeho zatím neuspokojené pohledávky 20 mil Kč vzniklé v roce 2016. Na uvedeném je patrný smysl a význam „individuální“ neúčinnosti právního úkonu vůči konkrétnímu věřiteli konkrétní pohledávky oproti „plošné“ absolutní neplatnosti právního úkonu.

25. Odvolací soud se dále zabýval platností a účinností započtení, včetně otázky splatnosti započítávaných pohledávek. Pohledávka oprávněného vůči povinné ve výši 445 522 Kč vznikla na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení ve výši 445 522 Kč (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29C 302/2016-126 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 70 Co 418/2018-229). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 1. 2019 a vykonatelnosti 25. 1. 2019; pohledávka oprávněného vůči povinné tak byla splatná dne 24. 1. 2019.

26. Splatnost pohledávky povinné vůči oprávněnému z titulu bezdůvodného obohacení není stanovena ani zákonem, ani soudním rozhodnutím, ani dohodou účastníků, a proto se odvíjí od výzvy k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). Obsahem spisu je výzva povinné vůči oprávněnému ze dne 10. 3. 2017 k plnění 16,5 mil do 10 dnů od doručení výzvy, předaná k poštovní přepravě dne 14. 3. 2017. Vzhledem k tomu, že k výplatě výtěžku a tudíž i ke vzniku bezdůvodného obohacení xxx L. ve výši 7,729 mil Kč došlo dne 26. 5. 2017, nelze dopis povinné z 10. 3. 2017 doručený oprávněnému zjevně v době před 26. 5. 2017 považovat za účinnou výzvu dle § 1958 odst. 2 o. z., neboť v době před 26. 5. 2017 pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení ještě neexistovala.

27. Povinná u odvolacího jednání dne 17. 1. 2023 uvedla, že vyzývala oprávněného k plnění pohledávky 16,5 mil Kč opakovaně i po 26. 5. 2017, žádné výzvy však nepředložila. V návrhu na zastavení exekuce z 26. 3. 2019 (č.l. 57) povinná tvrdila existenci dopisu ze dne 21. 1. 2019 adresovaného oprávněnému a jeho právnímu zástupci, ve kterém jim sdělila zánik pohledávky xxx L. ve výši 445 522 Kč započtením pohledávky povinné 16,5 mil Kč, a totéž prý sdělila právnímu zástupci oprávněného i emailem. Dopis a email označila za důkaz, nejsou však obsahem spisu.

28. Obsahem spisu je však rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9C 357/2019, kterým byla zamítnuta žaloba xxx A. proti xxx L. o zaplacení 16 046 250 Kč podaná dne 13. 11. 2019. V odůvodněnírozsudku jsou shrnuta žalobní tvrzení xxx A. tak, že žalobkyně tvrdila existenci své pohledávky vůči xxx L. s odůvodněním, že na úhradu výlučných dluhů xxx L. byly v exekuci dražbou postiženy nemovitosti ve výlučném vlastnictví xxx A., přičemž na svoji pohledávku 16,5 mil Kč započetla částku 445 522 Kč, tj. pohledávku xxx L. vůči xxx A. z titulu pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení. Pod bodem 21 odůvodněníje označen důkaz dopis ze dne 21. 1. 2019 a zjištění soudu, že xxx A. sdělila dne 21. 1. 2019 xxx L., že na svou pohledávku ve výši 16,5 mil Kč započetla jeho pohledávku 445 522 Kč představující náhradu nákladů řízení v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29C 3028/2016 a u odvolacího soudu. V bodě 22 je uveden důkaz emailová komunikace mezi právními zástupci účastníků ze dne 5. 2. 2019 a zjištění soudu, že právní zástupce žalovaného obdržel sdělení o zápočtu pohledávky ze dne 21. 1. 2019 a s provedeným zápočtem vyjádřil nesouhlas.

29. Z obsahu tohoto exekučního spisu sp. zn. xxx vyplývá, že exekuční návrh byl podán dne 11. 2. 2019. Dne 18. 3. 2019 byla povinná vyrozuměna o zahájení exekuce a byla vyzvána k dobrovolnému splnění, na což reagovala dne 26. 3. 2019 podáním návrhu na zastavení exekuce a odkladu exekuce z důvodu zániku pohledávky oprávněného ve výši 445 522 Kč započtením pohledávky povinné vůči oprávněnému 16,5 mil Kč z titulu použití výlučného majetku k úhradě dluhů oprávněného v rozsahu výtěžku z dražby ve výši 16,5 mil Kč (návrh byl oprávněnému doručen dne 2. 4. 2019). To samé povinná tvrdila i v podání ze dne 4. 6. 2019 (č.l. 99), kterým doplnila své odvolání proti usnesení ze dne 16. 4. 2016, č. j. xxx, kterým byl zamítnut její návrh na odklad exekuce (toto podání bylo oprávněnému doručeno dne 11. 6. 2019 - č.l. 141). To samé tvrdila povinná i v podání ze dne 14. 6. 2019 (č.l. 130), kterým doplnila své odvolání proti usnesení ze dne 26. 4. 2019, č.j. xxx, kterým byl poprvé zamítnut její návrh na zastavení (toto podání bylo oprávněnému doručeno dne 20. 6. 2019 - č.l. 147). A to samé tvrdila i v odvolání proti napadenému usnesení, kterým byl podruhé zamítnut její návrh na zastavení exekuce.

30. Na základě výše uvedeného, zejména na základě bodu 21 a 22 odůvodněnírozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9C 357/2019 a dále na základě okolností případu, které vytvářejí logický celek časově navazujících událostí dokládající věrohodnost tvrzení povinné o existenci komunikace účastníků na konci ledna a počátku února 2019 ohledně jejich pohledávek, odvolací soud uvěřil tvrzení povinné, že dopisem ze dne 21. 1. 2019 sdělila povinná oprávněnému, že vůči němu má pohledávku ve výši 16,5 mil Kč a že tuto pohledávku započítává vůči pohledávce oprávněného. Tento dopis lze tedy označit za zjištěnou výzvu k plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. Pokud zástupce oprávněného reagoval na dopis z 21. 1. 2019 emailem z 5. 2. 2019 odmítnutím zápočtu, lze dovodit, že dopis ze dne 21. 1. 2019 byl zástupci oprávněného doručen nejpozději v úterý 5. 2. 2019. Splatnost pohledávky povinné tak nastala ve středu 6. 2. 2019. Jak již bylo uvedeno, v každém podání povinné učiněném v exekučním řízení počínaje návrhem na zastavení exekuce povinná opakovala zánik pohledávky oprávněného započtením. Pokud je tedy dopis ze dne 21. 1. 2019 považován za prokázanou výzvu k plnění, pak návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 26. 3. 2019 doručený oprávněnému dne 2. 4. 2019 lze považovat za jednostranný zápočet splatných pohledávek.

31. Lze tedy uzavřít, že pohledávka oprávněného splatná 24. 1. 2019 a pohledávka povinné splatná nejpozději dne 6. 2. 2019 zanikly zápočtem ke dni, kdy se střetly, tedy k 6. 2. 2019. Odvolací soud dodává, že pokud by neučinil závěr o výzvě k plnění dopisem ze dne 21. 1. 2019 doručeným oprávněnému nejpozději 5. 2. 2019, pak i tak by byla výzva k plnění zjištěna a bylo by jí první podání povinné učiněné v průběhu exekuce (tj. návrh na zastavení z 26. 3. 2019) a za zápočet by bylo považováno druhé podání povinné učiněné v rámci exekuce (tj. podání ze dne 4. 6. 2019 - č.l. 99). Pro úplnost odvolací soud uvádí naopak i to, že pokud povinná vyzvala oprávněného k plnění pohledávky 16,5 mil Kč ještě před 21. 1. 2019 (byť to v tomto řízení nebylo zjištěno), pak i splatnost pohledávky nastala již v době před 21. 1. 2019. V takovém případě by byl dopis ze dne 21. 1. 2019 účinným zápočtem, a to i tehdy, byl-li by oprávněnému doručen před 24. 1. 2019, tedy ještě před splatností jeho pohledávky, neboť započíst lze splatnou pohledávku proti pohledávce zatím nesplatné (opačně to nelze); k zániku vzájemných pohledávek by v takovém případě došlo okamžikem, kdy by započtení povinné došlo oprávněnému. Důvodem je existence ustanovení § 1962 o. z., dle kterého dlužník může plnit i předčasně.

32. S ohledem na vznik pohledávky povinné z titulu bezdůvodného obohacení dne 26. 5. 2017 nebyla pohledávka v době, kdy se pohledávky střetly (6. 2. 2019), promlčená; je tedy způsobilá k započtení i z hlediska § 1989 odst. 1 o. z.

33. Odvolací soud proto postupoval dle 52 odst. 1 ex. ř., § 220 o. s. ř. a napadené usnesení změnil tak, že exekuci zastavil.

34. Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím exekuce končí, rozhodl odvolací soud i o nákladech řízení dle § 89 ex.ř., § 271 odst. 1, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Povinná byla úspěšná s návrhem na zastavení exekuce, má tedy právo na náhradu nákladů řízení, a to náhradu nákladů právního zastoupení, jež jsou tvořeny odměnou advokáta určenou dle § 7 bod 6, § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. za šest účelných úkonů právní služby po 5050 Kč (převzetí a příprava, návrh na zastavení exekuce ze dne 26. 3. 2019, námitka podjatosti soudního exekutora vedoucí nakonec k převzetí exekuce jiným soudním exekutorem na návrh oprávněného, odvolání ze dne 14. 6. 2019 včetně doplnění, odvolání ze dne 23. 5. 2022 včetně doplnění, účast u jednání dne 17. 1. 2023), hotové výdaje advokáta 6x 300 Kč určené dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné za cestu k jednání dne 17. 1. 2023 ze sídla advokáta do sídla odvolacího soudu a zpět ve výši 523 Kč (66 km, použité palivo benzin, spotřeba paliva 6,6 l/100km, cena paliva 41,2 Kč/l a amortizace 5,2 Kč/km dle vyhl.č. 467/2022 Sb.), náhrada dle § 14 odst. 2 vyhl.č.177/1996 Sb. za čas zmeškaný dne 17. 1. 2023 cestou k soudu a zpět ve výši 400 Kč (4x 100 Kč), a 21% DPH, tj. celkem 39 957,80 Kč. Odvolací soud nepřiznal samostatnou odměnu za doplnění odvolání, neboť spolu s předchozím blanketním odvolání činí jeden úplný procesní úkon. Dále odvolací soud nepřiznal odměnu za návrh na odklad exekuce, neboť jednak tento návrh pojala povinná do návrhu na zastavení exekuce a argumenty pro zastavení i odklad exekuce byly totožné, a navíc šlo o úkon nadbytečný a tudíž neúčelný, neboť k odkladu exekuce došlo ze zákona podáním včasného návrhu na zastavení exekuce [§ 47 odst. 2 písm. b), § 46 odst. 6 ex.ř.]; ze stejného důvodu nebyla přiznána odměna ani za odvolání ve věci odkladu exekuce. Povinné byla přiznána odměna pouze za jednu účast u jednání (s termínem konání 17. 1. 2023) a jedno cestovné a jedna náhrada za čas promeškaný cestou k jednání, neboť konání jiného jednání z obsahu spisu nevyplývá (jednání nařízené na 20. 8. 2019 bylo včas zrušeno a věc byla rozhodnuta bez jednání). Povinné nebyla přiznána samostatná odměna za porady advokáta s klientem konané dne 9. 8. 2019 (11.30 - 12.50 hod) a 12. 1. 2023 (10.10 - 11.30 hod), neboť časový rozsah porady zjevně neodpovídá rozsahu a obsahu argumentace povinné v následující fázi řízení, kdy povinná již jen opakovala rozhodné tvrzení o prodeji jejího majetku v exekuci bývalého manžela pro účely úhrady dluhu bývalého manžela a vyjadřovala nesouhlas s právním závěrem, že z daného skutkového stavu nevyplývá žádný hmotněprávní závazek oprávněného vůči ní.

35. Náklady exekuce vzniklé soudnímu exekutorovi určí soud prvního stupně, neboť pro určení výše náhrady neměl odvolací soud podklady.

Rubrum