16Co 304/2021

Rubrum

Povinný v exekučním řízení, ve kterém je postižen jeho majetek, který nabyl na základě pravomocného usnesení o dědictví, a který byl pravomocným rozhodnutím pozůstalostního soudu prohlášen za odloučenou pozůstalost podle § 1709 o. z., není věcně legitimován k podání návrhu na zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti z důvodu ust. § 268 odst. 1 pism. h) o. s. ř. Věřitel zůstavitele, z jehož pozůstalosti byl odloučen majetek, ze kterého se může věřitel zůstavitele uspokojit, se může domáhat žalobou podanou podle § 267 o. s. ř. proti oprávněnému vyloučení majetku v rozsahu odloučené pozůstalosti z exekuce vedené proti povinnému (dědici).

Výrok

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Jachury a soudkyň JUDr. Ivy Březinové a Mgr. Jitky Stibralové v exekuční věci oprávněného: Česká republika-Ministerstvo xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha, za nějž jedná xxx proti povinnému: J. S., narozený xxx bytem xxx, Praha, zastoupen advokátem JUDr. Milanem Břeňem sídlem Náměstí Míru 58/47, Svitavy o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce vedené pro 42 277 571 Kč, k odvolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 16. června 2021, č. j. 15 EXE 6539/2017-161, takto:

Odůvodnění

Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se návrh povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti zamítá.

Poučení

1. Napadeným usnesením soud I. stupně jako soud exekuční výrokem pod bodem I. částečně zastavil exekuci, jejímž vedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, v části, která postihuje odloučenou pozůstalost, a to nemovité a movité věci a práva a povinnosti k běžnému účtu specifikované ve výroku I. napadeného usnesení, a to po zůstavitelce A. E. H. Výrokem pod bodem II. soud I. stupně uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady řízení spojené s návrhem na zastavení exekuce, a konečně uložil oprávněnému povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

2. Soud I. stupně takto rozhodl k návrhu povinného v řízení, které oprávněný zahájil svým návrhem s tím, aby vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10. Exekučním titulem v této exekuční věci je rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2015, č. j. 16 T 26/2013-7404 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 4 To 90/2016. Dle exekučního titulu je povinný povinen zaplatit oprávněnému z titulu náhrady škody částku 42 277 571 Kč. Povinný svůj návrh na částečné zastavení exekuce odůvodnil tím, že je prováděna exekuce prodejem nemovitých věcí zapsaných na LV č. xxx v katastrálním území Ž. a na LV č. xxx v katastrální území Z., kdy tyto nemovitosti nabyl povinný podle usnesení vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2019, č. j. 21 D 1357/2017-233. V rámci tohoto dědického řízení Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl, že celá pozůstalost zůstavitelky A. E. H. se prohlašuje za odloučenou od jmění jediného dědice (v tomto řízení povinného). Podle § 1710 občanského zákoníku se z odloučené pozůstalosti uspokojí věřitel, který si odloučení vyžádal, přičemž zároveň tento věřitel ztrácí právo uspokojit se z ostatního dědicova majetku. Odloučením majetku z předluženého dědictví tak získává přednost před jinými jeho věřiteli. Povaha odděleného jmění dědice vylučuje např. jeho zahrnutí do majetkové podstaty dlužníka v rámci insolvenčního řízení a obdobně lze postupovat i v řízení exekučním, neboť provedení exekuce prodejem dotčených nemovitostí ve prospěch jiného věřitele povinného (v tomto případě oprávněného) popírá smysl ustanovení § 1719 a násl. občanského zákoníku. Povinný tedy žádá, aby exekuce postihující dotčené nemovitosti byla ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. Povinný dále doplnil svůj návrh tak, že se domáhá částečného zastavení exekuce v části, která postihuje celou odloučenou pozůstalost po zemřelé A. E. H., nikoliv pouze nemovité věci.

3. Oprávněný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce, kdy konstatoval, že z listin doložených povinným není jednoznačně a nezpochybnitelně prokázáno, že existují pohledávky věřitele (J. S. ml.) za zůstavitelkou, přičemž oprávněný je věřitelem povinného na základě exekučního titulu a nemá bližší informace o majetkových poměrech povinného.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy uzavřel, že povinný byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 26/2013 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let s tím, že se mu ukládá povinnost nahradit České republice - Ministerstvu xxx škodu v částce 42 277 571 Kč. Rozsudek ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odvolání povinného coby obžalovaného zamítnuto, nabyl právní moci dne 15. 6. 2017 a vykonatelnosti téhož dne. Dne 16. 11. 2017 podal J. S. ml. žalobu proti povinnému na zaplacení částky 4 770 000 Kč s tím, že mezi nimi byly uzavřeny ústní smlouvy o půjčce. Povinný tento svůj dluh ve vztahu k J. S. ml. (svému xxx) uznal dne 8. 9. 2017. Dne 28. 11. 2018 byl uzavřen smír Obvodním soudem pro Prahu xxx ve věci sp. zn. 8 C 80/2017, ve kterém se povinný zavázal zaplatit svému synovi J. S. ml. částku 4 770 000 Kč s příslušenstvím. Následně dne 1. 8. 2019 podal J. S. ml. žalobu proti povinnému na zaplacení částky 8 490 000 Kč s příslušenstvím a v této věci dne 21. 1. 2020 schválil Obvodní soud pro Prahu xxx pod č. j. 27 C 183/2019-39 smír, dle kterého se povinný zavázal zaplatit J. S. ml. částku 6 529 811,78 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o spor, ve kterém J. S. ml. tvrdil, že dlužníkem z titulu smlouvy o půjčkách byla A. E. H., zůstavitelka - družka povinného, který je jediným dědicem po zůstavitelce A. E. H.. Dále soud I. stupně zjistil, že Komerční banka a.s. provedla z účtu J. S. ml. ve prospěch účtu zůstavitelky celkem 4 transakce, a to 8. 10. 2013 ve výši 2 000 000 Kč, 18. 10. 2013 rovněž ve výši 2 000 000 Kč, 30. 12. 2013 rovněž ve výši 2 000 000 Kč, dne 5. 2. 2014 490 000 Kč. Další transakce byla provedena dne 7. 4. 2017 ve výši 2 000 000 Kč. Žádné platby z účtů zůstavitelky na účet J. S. ml. nebyly provedeny.

5. Na základě uvedených skutkových zjištění vzal soud za prokázané, že dne xxx zemřela A. E. H., s níž žil povinný zhruba 20 let ve společné domácnosti a stal se tak jediným dědicem její pozůstalosti. Povinný v rámci pozůstalostního řízení uvedl, že ví o tom, že zůstavitelka měla dluhy u jeho syna J. S., narozeného xxx. Většinou byl přítomen u toho, kdy jeho syn paní H. půjčoval peníze a chtěl, aby povinný ručil za tyto půjčky. V rámci řízení o pozůstalosti podal J. S. ml. návrh na odloučení pozůstalosti z důvodu obavy, že povinný je jako dědic předlužen. Na základě návrhu J. S. ml. - věřitele, Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl soudním komisařem Mgr. L. Londinovou - notářkou, o tom, že celá pozůstalost zůstavitelky se prohlašuje za odloučenou od jmění J. S. - povinného. Následně dědický soud prostřednictvím soudní komisařky vydal usnesení dne 6. 12. 2019, ve kterém byla určena obvyklá cena majetku ve výši 6 529 811,78 Kč, výše dluhu a dalších pasiv pozůstalosti 9 713 700 Kč, výše předlužení činí 3 183 888,22 Kč. Na základě tohoto usnesení veškerý majetek náležející do pozůstalosti nabyl jediný dědic ze zákona, tj. povinný.

6. Soud I. stupně zhodnotil zjištěný skutkový stav odkazem na § 1709 o. z., jakož i na § 1710 o. z., a dovodil, že v tomto případě bylo potvrzeno, že J. S. ml. je věřitelem zůstavitelky, povinný o těchto dluzích věděl a sám je zatížen velkými dluhy, minimálně částkou přes 42 000 000 Kč, kterou po něm požaduje v této exekuci oprávněný. Právo navrhnout odloučení pozůstalosti má věřitel, nesporné je, že toto právo náleží věřiteli zůstavitele a předpokládá se, že jde o věřitele, který svoji pohledávku přihlásil do pasiv pozůstalosti a že ji také doložil, což také bylo potvrzeno v průběhu pozůstalostního řízení. Dosud tyto otázky oddělené pozůstalosti nebyly zcela vyřešeny, lze se však přiklonit k tomu, že má-li odloučený majetek sloužit jen k uspokojení pohledávky věřitele, kterému bylo odloučení povoleno, má tento věřitel přednost při uspokojování své pohledávky, avšak jen, když pohledávku řádně vymáhá. Odloučení trvá i po skončení řízení o pozůstalosti a zřejmě trvá tak dlouho, dokud není splněn dluh, pro nějž k odloučení došlo, případně dokud dluh nezanikne jiným způsobem stanoveným zákonem. V rámci tohoto exekučního řízení soud I. stupně odkázal i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 VSPH 671/2017, který se týká oddělení majetku ze jmění insolvenčního dlužníka, když se vylučuje odloučenou pozůstalost zahrnout do majetkové podstaty dlužníka. Exekuční soud má za to, že tento postup lze použít i pro exekuční řízení. Z výše uvedených důvodů proto soud I. stupně návrhu povinného na částečné zastavení exekuce vyhověl a exekuci částečně zastavil, pokud postihuje odloučeno pozůstalost, a to podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu k soudnímu exekutorovi exekuční soud rozhodoval podle § 89 ex. ř., kdy vycházel z toho, že to byl oprávněný, který zavinil zastavení exekuce.

7. Proti tomuto usnesení podal oprávněný včasné odvolání. Oprávněný ve svém odvolání namítl odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. V prvé řadě uvedl, že je věřitelem povinného a řádně se domáhá své splatné pohledávky přiznané trestním rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který je v právní moci a je vykonatelný ke dni 15. 6. 2017. V tomto rozsudku bylo mimo jiné shledáno, že povinný způsobil oprávněnému škodu ve výši nejméně 42 277 571 Kč a tuto škodu je dle uvedeného rozsudku povinen oprávněnému uhradit. Z popsaného skutkového stavu věci soudem I. stupně lze mít dle povinného za to, že soud I. stupně postupoval nesprávně, pokud částečně zastavil exekuci za situace, kdy aplikoval institut odloučené pozůstalosti i tehdy, kdy povinný prokazatelně po zahájení exekuce v neprospěch oprávněného činil hmotněprávní úkony směřující ke zkrácení jeho postižitelného majetku. Soud I. stupně tak opominul, že jednání povinného, kdy uznával dluhy a uzavíral po zahájení exekuce ve svůj neprospěch soudní smíry, odporuje § 588 o. z., k čemuž má soud přihlížet i bez návrhu. Soud I. stupně se toliko omezil na naplnění formální stránky věci, aniž by jednání povinného směřující ke zkrácení pohledávek oprávněného posuzoval výše uvedenými kritérii § 588 o. z., a posouzením, zda jednání povinného v daném případě má vůbec náležet právní ochrana (§ 6 a § 8 o. z.). V této souvislosti oprávněný odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry vztahující se k aplikaci § 588 o. z. Rovněž tak se Nejvyšší soud vyjádřil i k ustanovení § 8 o. z. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že zneužití práva je protiprávním jednáním a nelze mu přiznat ochranu. Při aplikaci závěru Nejvyššího soudu by bylo namístě, aby v této exekuční věci soud I. stupně na základě provedených důkazů přistoupil k aplikaci § 588 o. z., to platí zvláště za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že povinný v průběhu exekučního řízení aktivně činil kroky ke zkrácení oprávněného jakožto věřitele. Dle názoru oprávněného institut odloučené pozůstalosti slouží k ochraně věřitele zůstavitele a smyslem tohoto institutu je, že má znemožnit splynutí majetku v pozůstalosti s majetkem dědice a umožnit, aby z tohoto majetku byl přednostně, před věřiteli dědice, uspokojen věřitel zůstavitele. Podle názoru oprávněného však při zkoumání podmínek odloučení pozůstalosti dle § 1709 o. z., mají být soudem posuzovány nejen formální náležitosti, ale též okolnosti vzniku dluhu dědice, v daném případě povinného, což platí zvláště za situace, kdy obě smluvní strany smluv o zápůjčkách, tj. povinný i syn povinného (který navíc v trestním řízení povinného vystupoval jako svědek) si museli v roce 2017 být vědomi existence pohledávky oprávněného, uplatněné v trestním řízení již v roce 2011. Institut tzv. odloučené pozůstalosti nemůže sloužit ke zkrácení poctivého věřitele, který své pohledávky včas a řádně uplatňuje a v tomto směru není možné, aby soud poskytoval právní ochranu takovému jednání povinného, které zkrácení věřitele umožňuje. Pokud jde o aplikaci závěru rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 VSPH 671/2017, pak lze tuto aplikaci soudem I. stupně na právně projednávaný případ považovat za nepřiléhavou. Soud I. stupně v napadeném rozhodnutí bez dalšího převzal argumentaci povinného, nicméně zcela opomenul skutečnost, že k odloučení pozůstalosti došlo teprve v průběhu exekučního řízení. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze naopak obsahuje druhý závěr, že: „nabyl-li dlužník dědictví po zůstaviteli až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, není věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, bez dalšího zbaven práva uplatnit jí též vůči dlužníkovi podáním přihlášky“. Z uvedeného závěru Vrchního soudu v Praze tak vyplývá, že došlo-li k odloučení pozůstalosti v průběhu insolvenčního řízení, věřitel dědice může nadále uplatňovat své pohledávky vedle ostatních věřitelů, nikoliv namísto nich, na jejich úkor. Bude-li tedy aplikován tento závěr na daný případ, tak pokud k odloučení pozůstalosti došlo až v průběhu exekuce, tak uvedený závěr soudu I. stupně o nutnosti exekuci částečně zastavit nemůže obstát. Rovněž tak oprávněný brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení, kdy to byl naopak povinný, který prokazatelně v průběhu exekuce činil aktivní kroky ke zkrácení exekuci postižitelného majetku a svým aktivním chováním přispěl k tomu, že exekuce byla částečně zastavena. Přiznání náhrady nákladů řízení povinnému i pro případ jeho úspěchu ve věci by bylo v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů proto oprávněný navrhl, aby odvolací soud buď změnil usnesení soudu I. stupně a návrh na částečné zastavení exekuce zamítl, nebo aby usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

8. Povinný při jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného, když v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že J. S. ml. skutečně poskytl zůstavitelce půjčky, kdy došlo k převodu peněz z jeho účtu na účet zůstavitelky. Naopak žádné peníze z účtu zůstavitelky nebyly na účet J. S. ml. převedeny zpět. Lze doložit, že šlo o půjčky ze strany J. S. ml. poskytnuté zůstavitelce směřující k záchraně pivovaru v xxx. Je proto namístě, aby byla částečně exekuce zastavena, neboť bylo bezpochyby prokázáno, že J. S. ml. měl vůči zůstavitelce pohledávku a z tohoto důvodu dědický soud rozhodl o odloučení pozůstalosti tak, aby se z této odloučené pozůstalosti uspokojil přednostně J. S. ml., když dědic - povinný je evidentně předlužen. V chování povinného tak nelze spatřovat chování rozporné se zákonem ani v rozporu s dobrými mravy, neboť povinný byl přítomen ústně uzavřeným smlouvám o zápůjčce předmětných finančních prostředků ze strany J. S. ml. zůstavitelce.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně o částečném zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a za použití § 254 odst. 6, 7 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání oprávněného je důvodné, byť částečně z jiných právních důvodů.

10. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti po zůstavitelce A. E. H. sice opatřil dostatečná skutková zjištění, ale podle názoru odvolacího soudu věc nesprávně posoudil po stránce právní.

11. Podle § 1709 odst. 1 o. z., věřitel, který osvědčí obavu z předlužení dědice, může předtím, než soud potvrdil nabytí dědictví, navrhnout, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění. Soud návrhu nevyhoví, je-li zřejmé, že k obavě není důvod.

12. Podle § 1709 odst. 2 o. z., návrh na odloučení pozůstalosti nebrání, aby soud nabytí dědictví potvrdil.

13. Podle § 1710 o. z., z odloučené pozůstalosti se uspokojí věřitel, který si odloučení vyžádal. Tento věřitel však ztrácí právo uspokojit se z ostatního dědicova majetku, a to i v případě, že dědic neuplatnil výhradu soupisu.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

16. Podle § 267 o. s. ř., právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

17. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

18. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř., v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

19. V tomto řízení o částečném zastavení exekuce postihující odloučenou pozůstalost po zůstavitelce A. E. H. soud I. stupně aplikoval ust. § 1709 a § 1710 o. z. Smyslem institutu odloučení pozůstalosti je ochrana věřitele zůstavitele. Odloučení pozůstalosti má znemožnit splynutí majetku v pozůstalosti s majetkem dědice a umožnit, aby z tohoto majetku byl přednostně, před věřiteli dědice, uspokojen věřitel zůstavitele. Obava z předlužení dědice vyplývá z toho, že dědic sám je již zatížen velkými dluhy, takže kdyby se jeho věřitelé, po sloučení majetku, který dědic zdědil, s majetkem, který již vlastnil, mohli uspokojovat i z majetku, který zdědil, bude ohroženo uspokojení pohledávek zůstavitelových věřitelů, které má dědic také splnit. Odloučením pozůstalosti se míní odloučení faktické. Odloučený majetek však není zástavou, bez exekučního titulu nemůže být zpeněžen. Oddělení pozůstalosti může být provedeno, i když dědic nemá vlastní majetek. Ustanovení § 1709 o. z. předpokládá, že jde o věřitele zůstavitele, který svojí pohledávku přihlásil do pasiv pozůstalosti a také ji doložil. Ustanovení § 1709 o. z., je použitelné zejména v případech, kdy dědí jediný dědic, u něhož existuje důvodná obava z předlužení, případně když existuje obava z předlužení u všech dědiců. Rovněž tak lze mít za to, že má-li odloučený majetek sloužit jen k uspokojení pohledávky věřitele, kterému bylo odloučení povoleno (§ 1710 o. z.), má tento věřitel přednost při uspokojování své pohledávky, avšak jen když pohledávku řádně vymáhá (viz komentář WK k § 1709 o. z. ASPI).

20. Usnesením ze dne 28. 6. 2019, č. j. 21 D 1357/2017-199 Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl soudní komisařkou Mgr. Libuší Londinovou, notářkou, tak, že celá pozůstalost zůstavitelky A. E. H. se prohlašuje za odloučeno od jmění J. S., narozeného xxx (povinného), spolužijící osoby. Z odůvodněnítohoto usnesení vyplývá, že toto usnesení bylo pozůstalostním soudem vydáno za účasti dědice J. S., narozeného xxx (povinného) za účasti věřitele J. S., narozeného xxx. Další účastníci v této části pozůstalostního řízení nevystupovali. Dále výše uvedený pozůstalostní soud usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. 21 D 1357/2017-233 za účasti dědice jednak určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 6 529 811,78 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 9 713 700 Kč a výši předlužení částkou 3 183 888,22 Kč. Výrokem pod bodem II. soud potvrdil nabytí dědictví jedinému dědici ze zákona ve třetí třídě dědiců s uplatněním výhrady soupisu pozůstalosti, a to J. S. (povinnému), kdy veškerý majetek nabývá jako jediný dědic ze zákona. Dále bylo rozhodnuto, že povinný, coby dědic ze zákona, který uplatnil výhradu soupisu pozůstalosti, odpovídá mimo jiné za pohledávky J. S., narozeného xxx, ve výroku II. tohoto rozhodnutí specifikované.

21. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 692/2016 či sp. zn. 21 Cdo 4197/2013, výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou závazné jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, jsou závazné též pro soudy, správní úřady a jiné orgány (viz § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem). Judikatura soudu již dříve dovodila, že výroky o dědickém právu jsou závazné pro každého (viz např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR Cpjn 165/81 publikované pod R 49/1982). V případě, že soud v usnesení o dědictví potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nejsou věřitelé účastníky řízení o dědictví a výroky usnesení vydaných v řízení o dědictví o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni; mohou proto v řízení, v nichž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví nebo jiném usnesení vydaném v řízení o dědictví) pravomocně rozhodnuto. Protože v řízení, v němž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, nejsou pro věřitele (jako účastníky tohoto řízení) závazné výroky pravomocných usnesení vydaných v řízení o dědictví o rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, nemohou být tyto výroky (v řízení o zaplacení pohledávek za zůstavitelem vedené proti jeho dědicům) závazné ani pro soud, a tedy ani vůči dědicům. Závěr soudu o tom, že by výrok pravomocného rozhodnutí mohl být závazný jen pro některé z účastníků řízení je tak třeba odmítnout. Závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí je třeba v každém řízení před soudem posuzovat samostatně a uplatní se pouze tehdy, je-li i výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný pro všechny účastníky příslušného řízení a je-li proto (z důvodu, že je závazný pro účastníky) závazný (ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř.) také pro soud; tak tomu ovšem není (a nemůže být) v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle podílů.

22. Uvedený závěr lze samozřejmě bez dalšího vztáhnout i na řízení, v němž se domáhají zaplacení svých pohledávek věřitelé za dědicem, a proto ani pro věřitele dědice nejsou závazné výroky pravomocných usnesení vydaných v řízení o dědictví, tj. v tomto exekučním řízení není závazný výrok pozůstalostního soudu o odloučení pozůstalosti pro oprávněného, tj. ani pro exekuční soud a logicky ani pro odvolací soud v tomto odvolacím řízení ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř.

23. Pokud tedy soud I. stupně bez dalšího uzavřel, že je nutno vycházet z usnesení pozůstalostního soudu o odloučení pozůstalosti a toto rozhodnutí brání pokračování v exekuci zahájené oprávněným na základě exekučního titulu proti povinnému (dědici), pak jeho závěr není správný. Jak z výše uvedeného vyplývá, povinný se coby dědic stal i přes uvedené odloučení pozůstalosti vlastníkem majetku patřícího do pozůstalosti a na tento majetek lze nadále vést exekuci. Odkaz exekučního soudu na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 VSPH 671/2017 nemůže dle odvolacího soudu v této věci obstát, neboť jak správně oprávněný ve svém odvolání uvádí, došlo-li k odloučení pozůstalosti v průběhu exekučního řízení, věřitel dědice (povinného) může nadále uplatňovat své pohledávky. Soud I. stupně se zabýval tím, zda skutečně J. S. ml. svědčí postavení věřitele ve vztahu k zůstavitelce a posléze z titulu dědického práva i vůči povinnému. Zkoumal, zda z účtu J. S. ml. přešly peníze na účet zůstavitelky a z toho dovodil, že půjčky mezi těmito osobami byly v řízení prokázány. Nezabýval se však okolností, zda po smrti zůstavitelky chování povinného coby dědice neodporuje dobrým mravům ve smyslu § 588 o. z., a zda případně úkony povinného nejsou ve vztahu k oprávněnému „relativně neúčinné“ ve smyslu § 589 a násl. o. z. Neřešil skutečnost, že v pozůstalostním řízení byl majetek zůstavitelky oceněn ve stejné výši, jako je tvrzená pohledávka věřitele zůstavitelky, tedy že „cena odloučené pozůstalosti se přesně shoduje s výší pohledávky za zůstavitelkou“. Rovněž se podrobně nezabýval tím, zda skutečně pouhý převod finančních prostředků z účtu J. S. ml. na účet zůstavitelky prokazuje uzavření smlouvy o zápůjčce, neboť jak správně v průběhu odvolacího řízení namítl oprávněný, ne každý převod finančních prostředků z jednoho účtu na druhý účet bez dalšího znamená prokázání smlouvy o zápůjčce. Soud I. stupně se nezabýval také tím, zda chování povinného neodporuje ust. § 44a odst. 1 e. ř., kdy námitku neplatnosti právního jednání povinného, spočívající v uznání závazku ve vztahu k J. S. ml. (svému synovi), oprávněný v tomto řízení uplatnil. Dále se soud I. stupně nezabýval tím, pokud by předmětné zápůjčky ze strany J. S. ml. zůstavitelce byly prokázány, kdy byla jejich splatnost a zda v době uznání závazku ze strany povinného nebyly tyto pohledávky již promlčeny, tj. zda nebylo povinností povinného vznést eventuálně námitku promlčení. Rovněž exekuční soud neřešil možný střet zájmů mezi povinným (otcem) a věřitelem zůstavitelky (synem), zda jejich chování neodporuje přinejmenším dobrým mravům, kdy v soudních sporech, ve kterých vystupují jako žalovaný a žalobce jednají fakticky ve shodě.

24. Všechny vytýkané okolnosti by musely vést odvolací soud ke zrušení rozhodnutí soudu I. stupně ve smyslu § 219a odst. 2 o. s. ř. a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tento procesní postup však není v dané věci namístě.

25. Podle názoru odvolacího soudu nelze (pokud by i nebylo sporu o závazcích zůstavitelky) exekuci v rozsahu odloučené pozůstalosti k návrhu povinného zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Oprávněný (jak výše uvedeno) není podle § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán rozhodnutím pozůstalostního soudu o odloučení pozůstalosti z majetku povinného a povinný tak není věcně legitimován k podání návrhu na zastavení exekuce v tomto rozsahu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť z tohoto majetku se dle rozhodnutí pozůstalostního soudu má přednostně uspokojit věřitel zůstavitele (třetí osoba). Podáním návrhu na zastavení exekuce v uvedeném rozsahu tak povinný chrání právní zájem věřitele zůstavitele nikoli svůj právní zájem. Není zde důvod, pro který by nadále nemohlo být v exekuci na majetek povinného pokračováno.

26. Jak vyplývá z ust. § 267 o. s. ř., právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Jde tedy o nástroj obrany osob odlišných od povinného, proti postižení jejich majetkových práv exekucí. Povinný má v zásadě k ochraně svých práv nástroje jiné. Právem, jež nepřipouští exekuci, je nejčastěji právo vlastnické. Vedle vlastnického práva lze k dalším právům vylučujícím exekuci přičítat např. oprávněnou držbu a dle názoru odvolacího soudu je i důvodem pro uplatnění práva excindační žalobou i právo věřitele zůstavitele uspokojit se z majetku dědice, který byl rozhodnutím pozůstalostního soudu odloučen od pozůstalosti zůstavitele. O vylučovací žalobě se tak nerozhoduje v exekučním řízení, ale v samostatném řízení podle části třetí o. s. ř., tj. v řízení tzv. sporném. Tato skutečnost je důsledkem zásady, podle které soud v exekučním řízení (až na výjimky stanovené zákonem) nezkoumá sporné okolnosti týkající se hmotněprávního stavu. Aktivně legitimovaným je tedy ten, komu svědčí k postiženému majetku právo nepřipouštějící exekuci, tj. v tomto případě věřitel zůstavitele, z jehož pozůstalosti byl odloučen majetek, ze kterého se může věřitel zůstavitele uspokojit, a pasivně legitimovaný je oprávněný z exekučního řízení. Teprve po eventuálním úspěchu vylučovací žaloby může být exekuce v tomto rozsahu zastavena podle § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nikoli podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. A právě ve sporném řízení o žalobě podle § 267 o. s. ř. vedeném mezi věřitelem zůstavitele a věřitelem dědice budou řešeny skutečnosti a námitky uvedené výše v bodě 23 pramenící především z objektivního předpokladu, že povinný jako obligační dlužník by měl mít objektivně zájem na maximálním možném uspokojení svého dluhu svého věřitele a jako právní nástupce zůstavitele by měl mít objektivně zájem na co nejmenším zatížení zůstavitelovy pozůstalosti dluhy zůstavitele; tento objektivní předpoklad se však v daném případě nepotvrdil, když povinný jednal ve shodě s věřitelem zůstavitele a dopomohl mu bez námitek k vykonatelnému titulu (smíru) v neprospěch pozůstalosti.

27. Z uvedeného podle odvolacího soudu lze uzavřít: Povinný v exekučním řízení, ve které je postižen jeho majetek, který nabyl na základě pravomocného usnesení o dědictví, a který byl pravomocným rozhodnutím pozůstalostního soudu prohlášen za odloučenou pozůstalost podle § 1709 o. z., není věcně legitimován k podání návrhu na zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti z důvodu ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Věřitel zůstavitele, z jehož pozůstalosti byl odloučen majetek, ze kterého se může věřitel zůstavitele uspokojit, se může domáhat žalobou podanou podle § 267 o. s. ř. proti oprávněnému vyloučení majetku v rozsahu odloučené pozůstalosti z exekuce vedené proti povinnému (dědici).

28. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že nic případně nebrání oprávněnému, aby vůči osobě, která by právním jednáním povinného byla z majetku povinného na jeho úkor uspokojena, uplatnil žalobu z titulu relativní neúčinnost právních jednání povinného (dlužníka).

29. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a), o. s. ř. a usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti zamítl. Tímto výrokem byly i odklizeny výroky pod body II. a III. o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu k soudnímu exekutorovi.

30. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tyto budou zohledněny exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Rubrum