17 A 103/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: S.K., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, IČ 70890366, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.10.2015, č.j. DSH/11536/15, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 21.10.2015, č.j. DSH/11536/15, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Domažlice, odboru pro projednávání přestupků ze dne 4.8.2015, č.j. MeDO-41256/2015-Mencl, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a dále ze spáchání přestupku podle § 46 odst. 1 zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), za které mu byly uloženy sankce pokuty ve výši 28.000,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a zároveň byla rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,-Kč. V podané žalobě žalobce předně namítal, že žalovaný nedostál své povinnosti dle § 89 odst. 2 správního řádu, dle kterého je žalovaný povinen přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a vedeného řízení s právními předpisy. Omezení na přezkum v rozsahu odvolacích námitek se podle žalobce v řízení o přestupku neuplatní, tedy odvolací orgán je povinen zkoumat též správnost rozhodnutí. Žalovaný se v odvolání zabýval detailně jeho včasností, zneužitím práva a dalšími podružnými otázkami. K samotnému meritu věci však uvedl pouze následující: „V rámci přezkumu se však odvolací správní orgán důkladně zabýval otázkou, zda správní orgán I. stupně dostál požadavku § 3 a § 52 správního řádu. Po důkladném přezkumu napadeného rozhodnutí odvolací správní orgán shledal, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu (§ 52 správního řádu). Ve zdůvodnění napadeného rozhodnutí byl na podkladě provedených důkazů, jenž tvoří ucelený řetězec, vyvozen správním orgánem I. stupně logický závěr o zavinění přestupků odvolatelem, s čímž se odvolací správní orgán plně ztotožňuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí poskytuje skutkovou i právní oporu výroku napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké podklady pro rozhodnutí správní orgán I. stupně shromáždil, jak zhodnotil provedené důkazy a jakými úvahami se řídil. Správní orgán I. stupně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž plně vyhověl požadavku ust. § 3 správního řádu. Odvolací správní orgán přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo s právními předpisy podle ust. § 89 správního řádu. Tímto přezkumem nebyly odvolacím správním orgánem shledány závady, které by mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo s právními předpisy. Odvolací správní orgán neshledal veřejný zájem na přezkumu rozhodnutí, přičemž odvolatel odvolací námitky neuvedl. Z výše uvedených důvodů tak odvolací správní orgán rozhodl, jak je výše uvedeno, tedy že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.“ Žalobce zastával názor, že taková argumentace odvolacího orgánu není dostačující, neboť nic nevypovídá o řádném přezkumu správnosti a zákonnosti rozhodnutí. Citovaný text, který je jedinou částí rozhodnutí žalovaného, která se týká rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, je textem obecným, který může být aplikován v jakémkoli rozhodnutí. Samotné prohlášení žalovaného o tom, že „důkladně zkoumal“ rozhodnutí, nenahrazuje samotný přezkum tohoto rozhodnutí. Podle názoru žalobce je rozhodnutí žalovaného v extrémním rozporu se zásadou individuálního posouzení každé věci, neboť v případě, že by takový text postačil, pak by žalovanému nic nebránilo v tom, aby jej aplikoval v každém jím vydaném rozhodnutí. Dle názoru žalobce žalovaný rozhodnutí prvého stupně ani nečetl, neboť v opačném případě by si povšiml některých faktických chyb, a to např. vadného tvrzení, že za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona se uloží sankce od 6 do 12 měsíců, o čemž nelze pochybovat, že by správní orgán prvého stupně minimálně vyrozuměl. Žalobce má právo na to, aby i v případě, že odvolací argumentaci nedoplní, si žalovaný prvostupňové rozhodnutí přečetl. Žalobce měl dále za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány presumovaly správnost doložky právní moci na rozhodnutí Městského úřadu Stod, č. j. 4238/14/OSD. Žalobce však již při podání vysvětlení policejnímu orgánu tvrdil, že mu není známo, že by existovalo pravomocné rozhodnutí, kterým by mu byl vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Podstatné pro posouzení věci je, že rozhodnutí Městského úřadu Stod, č. j. 4238/14/ODS, nenabylo nikdy vykonatelnosti. Předmětné rozhodnutí bylo totiž doručeno po uplynutí jednoleté lhůty k projednání přestupku, a tedy jeho doručení nevyvolalo žádné právní účinky. Právní moc byla na rozhodnutí vyznačena neoprávněně. V řízení vedeném Městským úřadem Stod pod sp.zn. ZN/1454/ODS/14 zástupce žalobce, K.S., nar. ´…, trvale bytem… (dále jen „zástupce“) požádal v podání ze dne 1. 7. 2014 doručeném 2. 7. 2014, o doručování veškerých písemností v rámci řízení na elektronickou adresu pro doručování…. Dále zástupce žalobce dne 28. 5. 2014 požádal přímo žalovaného o zasílání veškerých písemností na e-mail... Žalovaný napadené rozhodnutí na tuto elektronickou adresu nezaslal, ani se o to nepokusil. Z toho důvodu nemohlo předmětné rozhodnutí nabýt právní moci dne 26. 1. 2015, jak uvádí správní orgán prvého stupně. Žalovanému jsou přitom tyto skutečnosti známy, neboť identická úřední osoba, která vyhotovila nyní napadané rozhodnutí, Mgr. L.J., sepisovala dne 17. 8. 2015 vyjádření k žalobě vedené zdejším soudem pod spisovou značkou 17A 44/2015, kterou je napadáno právě rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Stod, č. j. 4238/14/DSH. Odvolací orgán je povinen reflektovat skutečnosti, které mu jsou známy z úřední činnosti, přitom v projednávané věci nelze pochybovat o tom, že žalovanému bylo z úřední činnosti známo, že žalobce argumentuje tím, že rozhodnutí Městského úřadu Stod nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným, a byl povinen tuto argumentaci reflektovat ve svém rozhodnutí. V opačném případě jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. S hledem na shora uvedené, žalobce tedy zastával názor, že skutkový stav nebyl správním orgánem zjištěn úplně, neboť rozhodnutí, kterým měla být žalobci uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nebylo ke dni 4. 8. 2015 vykonatelné. Žalobce namítal, že výrok rozhodnutí správní orgánu je nepřezkoumatelný pro jeho nesrozumitelnost. Žalobce byl výrokem II. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně uznán vinným tím, že „do pěti pracovních dnů ode dne 26. 1. 2015 neodevzdal řidičský průkaz“. Žalobce měl za to, že takové určení doby, po kterou mělo protiprávní jednání trvat, je neurčité a nedostatečné, neboť v případě trvajícího deliktu může být pachatel trestán opakovaně. Nesmí však být opětovně trestán za stejné období trvání deliktu, pro které již jednou trestán byl, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou non bis in idem. Právě z tohoto důvodu je nutné, aby ve výroku rozhodnutí bylo přesně specifikováno, jaké období, po které trvající delikt trval, je předmětem trestu, který je výrokem ukládán. Žalobce považoval formulaci ve znění „do pěti pracovních dnů ode dne 26. 1. 2015 neodevzdal řidičský průkaz“ za nedostatečnou. Není z ní totiž zřejmé, kdy přesně měl řidičský průkaz odevzdat, pouhý odkaz na den, který je nutno dopočítat, je dle názoru žalobce nedostatečný a ve výroku rozhodnutí nemůže obstát. Podle žalobce je situace obdobná, jako v případě, že by správní orgán uvedl, že „překročil nejvyšší rychlost 50 km/h“, aniž by uvedl, jakou rychlostí jel, příp. jaká mu byla změřena. Formulace, kterou užil správní orgán, je obecnou formulací skutkové kvalifikace přestupku, nikoliv označením času spáchání přestupku, jak vyžaduje § 77 zákona o přestupcích. Správní orgán tedy správně formuloval skutkovou podstatu, která měla být naplněna, ale opomenul uvést údaj o čase spáchání (resp. trvání) protiprávního jednání, které je předmětem vysloveného trestu. Zároveň je formulace vadná proto, že z ní nelze zjistit, po jakou dobu měl delikt, který je předmětem trestání, trvat. Sankce tak není přezkoumatelná a není vyloučena možnost vedení jiného řízení pro stejný delikt. Dále žalobce konstatoval, že správní orgán může například tvrdit, že dne 25. 2. 2015 bylo zahájeno správní řízení pro identický přestupek, ve kterém může nyní pokračovat s odůvodněním, že v nyní projednávané věci bylo předmětem trestání trvání protiprávního jednání v období od 25. 2. 2015 do dne vydání rozhodnutí. K tomu, aby rozhodnutí bylo v souladu s § 77 zákona o přestupcích, tak je nutné vymezit, po jakou dobu trvání protiprávního jednání je obviněný trestán. Dle názoru žalobce je ze shora uvedených důvodů nutné, zejména z důvodu, aby nebylo dvakrát rozhodováno o tomtéž, což je v řízení o trvajícím deliktu reálná situace, stanovit přesně dobu trvání protiprávního jednání, pro kterou je žalobce trestán, tedy by měl výrok znít: „ode dne 2. 2. 2015 do dne právní moci tohoto rozhodnutí neodevzdal řidičský průkaz, čímž se dopustil přestupku dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť do pěti pracovních dnů ode dne 26. 1. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí …, neodevzdal řidičský průkaz“. Z uvedených důvodů je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost výroku. Žalobce dále namítal, že výrok rozhodnutí správního orgánu je nesrozumitelný proto, že je v rozporu s § 77 zákona o přestupcích, neboť v něm absentuje informace o formě zavinění. Uvedená náležitost je obligatorní součástí výroku dle zákona o přestupcích účinného v době, kdy výrok nabyl právní moci. Zároveň lze nutnost uvedení formy zavinění dovozovat analogií s trestním právem. Závěrem žalobce uvedl, že i v případě, kdyby řídil vozidlo, ač by nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, pak by jeho jednání nenaplňovalo materiální stránku skutkové podstaty přestupku. Účelem zavedení skutkové podstaty, specifikované v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona do právního řádu je, aby motorová vozidla neřídily osoby, které k tomuto nejsou odborně či zdravotně způsobilé. Jedná se tak zejména o osoby, které nezískaly řidičské oprávnění (neabsolvovali autoškolu, nezískali potvrzení zdravotní způsobilosti), nebo osoby, které řidičské oprávnění pozbyly, avšak zákon spojuje jeho opětovné získání se splněním určitého požadavku (například absolvování autoškoly, kontrolního přezkoušení, psychologické testy, apod.). V nyní projednávané věci se žalobce dopustil přestupku jen proto, že formálně nezažádal o navrácení řidičského oprávnění, aniž by k jeho navrácení musel splnit jakoukoli podmínku, nebo cokoli osvědčit. Žalobce byl toho názoru, že není smyslem přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona, jako přestupku, za který hrozí vyšší sankce, než za jízdu pod vlivem alkoholu, trestat takové řidiče, kteří, ač materiálně podmínky pro řízení motorových vozidel splňovali, pouze opomenuli učinit jednoduchý administrativní úkon spočívající ve formálním podání žádosti, které by obligatorně muselo být vyhověno. Podle žalobce měl správní orgán tuto skutečnost sám vyhodnotit a zastavit řízení o přestupku. I v případě, že by řízení o přestupku nezastavil, pak měl uvedenou skutečnost (tj. pouhé formální opomenutí) hodnotit jako polehčující okolnost, a naopak neměl hodnotit jako přitěžující okolnost skutečnost, že k přestupku došlo ve frekventované části ulice, atp., neboť tyto skutečnosti by byly relevantní jen tehdy, pokud by žalobce materiálně nesplňoval podmínky pro navrácení řidičského oprávnění, nebo by nebyl odborně či zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo následující den řidičské oprávnění vráceno (důkaz přílohou), pak je zřejmé, že nepředstavoval ohrožení pro ostatní účastníky silničního provozu, a bylo zcela irelevantní, zda řídil v hustě zastavěné části obce, kde se nacházejí chodci a je hustý provoz, nebo na polní cestě. Správní orgán tedy opomenul hodnotit jednu zásadní skutečnost ve prospěch obviněného (trestání za pouhé neprovedení formálního aktu) a naopak hodnotil v neprospěch obviněného skutečnost, která nebyla přitěžující (spáchání přestupku na frekventované komunikaci s pohybem chodců). Zároveň správní orgán hodnotil dvakrát jako přitěžující okolnost recidivu, když jako jednu přitěžující okolnost považoval, že žalobce se dopustil v posledních 3 letech 3 přestupků, a jako druhou přitěžující okolnost považoval, že žalobce se v krátké době dopustil dvou přestupků. Takový postup byl podle názoru žalobce v rozporu se zásadou ne bis in idem. Pokud by správní orgán hodnotil řádně přitěžující a polehčující okolnosti, které vyplývaly ze spisu, pak by stanovil sankci nižší, neboť sankce 28.000 Kč odpovídá nesprávnému hodnocení, tj. hodnocení, kde správní orgán nesprávně považoval některé polehčující okolnosti za přitěžující, hodnotil vícekrát v neprospěch identickou skutečnost a opomenul přihlédnout k okolnostem polehčujícím. Za takové situace je zřejmé, že v případě, kdy by správní orgán hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti řádně, pak by stanovil sankci nižší. Napadené rozhodnutí je tedy nezákonné pro nesprávně stanovenou výši sankce. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný konstatoval, že žaloba obsahuje obsáhlé námitky žalobce, které v řízení o přestupcích vůbec neuplatnil. Dále uvedl, že Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že je obecně vhodné, aby obviněný neuchovával paletu svých námitek proti rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni řízení. Jinak se zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o pochybnostech o zjištění skutkového stavu jevit dle kontextu věci i jako účelová. V každém případě však platí, že obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání; přičemž omezení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku ani o správním deliktu nedopadá. Právo obviněného na obhajobu tedy pojmově vylučuje uplatnění striktní zásady koncentrace ve správním řízení trestní povahy. Správní orgány se musí vždy vypořádat se všemi tvrzeními a důkazními návrhy obviněného z přestupku, přičemž jen relevantní a pro materiální zjištění skutkového stavu podstatné důkazní návrhy je třeba ve správním řízení o přestupku provést. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.4.2015 č.j. 2As 215/2014-43 konstatoval, že jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. Jinak řečeno, účastník řízení o přestupku nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav tak, že měl nade vši rozumnou pochybnost za prokázané, že se žalovaný dopustil přestupku, a to tak, jak to vyplývalo z provedeného dokazování. V dané věci je nutné zdůraznit, že žalobce v průběhu celého řízení o přestupcích námitky, které uvádí nyní v žalobě, nenamítal, tedy v tomto ohledu zůstal zcela pasivní a takto pasivní byl i jeho zmocněnec v odvolacím řízení. Žalobce podal toliko odpor proti příkazu, nutno však zdůraznit že odpor byl podán toliko blanketní. Žalovaný si byl vědom, že odpor nemusí být odůvodněn, nicméně již zde tedy na počátku řízení o přestupku mohl žalobce své námitky týkající se pochybností o zjištěném skutkovém stavu u spáchaného přestupku vyjádřit. Žalobce své námitky nevznesl ani po provedeném dokazování ve věci, kterého se ani nezúčastnil. Po vydání meritorního rozhodnutí ve věci žalobce podal odvolání bez odvolacích námitek. Z uvedeného je podle žalovaného zřejmá procesní strategie žalobce, potažmo jeho zmocněnce. Nečinit ve věci žádná podání a ponechávat správní orgány v jakési nevědomosti, co do rozsahu přezkumu věci, v naději, že pominou něco, s čím bude možno spojovat zrušení rozhodnutí o přestupku. Žalovaný byl toho názoru, že právě proto podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání, na výzvu k doplnění odvolání nereagoval a teprve, když bylo ve věci s konečnou platností ve správním řízení rozhodnuto, podává přestupce, již jako žalobce, obšírnou žalobu. Dle názoru žalovaného, který koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, ovšem s chybnou představou o uplatnění námitek až v přezkumném soudním řízení. V důsledku tohoto postupu pak nemají správní orgány, rozhodující ve věci, žádnou povědomost o jeho nápadech, a proto se jimi ani nezabývají ve světle doloženého skutkového stavu věci a stávající judikatury. K uvedenému postupu (blanketnímu nedoplněnému odvoláním) se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud v celé řadě rozsudků. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č.j. 7As 93/2015-36, je mimo jiné uvedeno: „Poukazoval-li stěžovatel na to, že před provedením dechové zkoušky kouřil, což mohlo ovlivnit správnost měření, Nejvyšší správní soud konstatuje, že toto tvrzení uvedl stěžovatel poprvé v žalobě. Jakkoliv ve správním soudnictví platí princip plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce správního soudnictví založená na přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. K tomu srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43.“ Stejně tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č.j. 2 As 215/2014- 43, je uvedeno, že: „S ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitky ohledně nepřesnosti GPS souřadnic, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem. Správní orgány důkaz videozáznamem provedly, řádně jej hodnotily samostatně i spolu s ostatními důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru o tom, že stěžovatel předmětný přestupek spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Poněvadž však nyní namítaná skutečnost ohledně provedeného měření nebyla ve správním řízení žádným způsobem rozporována, a nevyvolávala tak pochybnosti, nebylo povinností správních orgánů se jí nijak zvlášť, tj. preventivně, zabývat ani v řízení v prvním stupni a s ohledem na rozsah přezkumu ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Vzhledem k pasivitě stěžovatele v průběhu celého správního řízení nelze jeho námitku ohledně souřadnic GPS v současné fázi řízení projednat, neboť nebyla v důsledku pasivity stěžovatele přezkoumávána v průběhu správního řízení“. Z uvedené judikatury lze vyvodit jediný logický, racionální a zákonný závěr, a to, že obviněný sice nemá povinnost v průběhu přestupkového řízení na svoji obhajobu cokoliv uvádět, přistoupí-li však na tuto „strategií', musí počítat s tím, že ho mohou případně pro nestřežení si svých práv postihnout z rozhodnutí ve věci plynoucí nepříznivé důsledky, které by jinak mohly být v případě jeho konstruktivního přístupu k věci eliminovány. Žalovaný měl za to, že žalobce mohl obsáhlé námitky obsažené v žalobě proti napadenému rozhodnutí uplatnit na svoji obranu v řízení před správním orgánem I. stupně, či v odvolacím řízení. Žalobce se sice proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, svoje odvolání však ani na výzvu správního orgánu I. stupně neodůvodnil. Žalobce přitom mohl veškeré své námitky uplatnit před žalovaným v řízení o odvolání, což však v důsledku své pasivity, resp. pasivity svého zmocněnce, neučinil. Žalovaný dále k tomu konstatoval, že přezkoumal rozhodnutí v rámci revizního principu (§ 89 odst. 2 správního řádu) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný konstatoval, že odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací správní orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním řízení platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které žalobce nastoluje v žalobě, mu byla známa po přečtení odůvodnění správního orgánu I. stupně, přičemž mohly být známy toliko žalobci. Žalovaný uvedl, že bylo povinností žalovaného přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy, přičemž usoudil, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek důkazů o tom, že se žalobce dopustil přestupků. K námitce žalobce, že je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť podkladem pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodnutí Městského úřadu Stod, které podle názoru žalobce nikdy nenabylo vykonatelnosti, žalovaný uvedl, že předmětným rozhodnutím Městského úřadu Stod ze dne 7.10.2014, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu za porušením § 18 odst. 4 téhož zákona, za který mu byly uloženy sankce pokuty ve výši 3 500 Kč a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 měsíců. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26.1.2015. Skutečnost, že žalobce proti rozhodnutí o odvolání proti předmětnému rozhodnutí Městského úřadu Stod brojí správní žalobou, neznamená, že toto rozhodnutí není vykonatelné. Je třeba ctít presumpci správnosti rozhodnutí. Žalovaný k tomu poznamenává, že v případě, že bude žalobě ve věci vedené v prvním stupni Městským úřadem Stod vyhověno a předmětná rozhodnutí by byla zrušena, byl by to důvod provést v nyní posuzované věci obnovu řízení. K námitce žalobce, že výroku rozhodnutí je nesrozumitelný z důvodu nedostatečného vymezení trvání přestupku, žalovaný uvedl, že tuto námitku rovněž považuje za nedůvodnou, neboť žalovaný porušení § 77 zákona o přestupcích neshledal. K námitce žalobce, že v jeho případě se jednalo o neřidiče „administrativního“, a tak nenaplnil materiální znak daného přestupku, žalovaný uvedl, že se ztotožňuje s názorem žalobce, že zákonem ukládaný trest je v těchto případech velice tvrdý s ohledem na nízkou společenskou nebezpečnost takového jednání. Zákon v tomto směru nerozlišuje mezi situací, kdy jediné pochybení řidiče spočívá vtom, že formálně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění a řidičem, který řidičské oprávnění nikdy nenabyl. Nicméně je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8As 34/2012-35 ze dne 10. ledna 2013), že i v takovém jednání je nutné shledat naplnění skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod. 1 zákona o silničním provozu. K námitce žalobce, že správní orgán při ukládání sankcí porušil § 12 zákona o silničním provozu, žalovaný uvedl, že žalobcem namítané pochybení neshledal, kdy správní orgán prvního stupně toliko uvedl, že za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod. 1 zákona o silničním provozu lze uložit sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu od 6 do 12 měsíců, kdy předmětné pochybení nezakládá nezákonnost předmětného rozhodnutí a zjevnou nesprávnost lze přičítat chybě v psaní, kdy oprávněná úřední osoba při vypracování rozhodnutí použila nesprávný vzor a nesprávná pasáž tak byla omylem včleněna do předmětného rozhodnutí. Žalovaný byl toho názoru, že tato vada nezakládá nezákonnost předmětného rozhodnutí. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku ze dne 6.3.2015, č.j. MeDO- 12157/2015-Václ, ze kterého je zřejmé, že žalobci byla uložena rozhodnutím Městského úřadu Stod, č.j. 4238/14/OSD ze dne 7.10.2014 sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, které bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 13.1.2015, č.j. DSH/15265/14. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 26.1.2015. Žalobce pozbyl v souladu s § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu řidičské oprávnění. Na základě těchto skutečností byl žalobce povinen v souladu s § 94 odst. 2 téhož zákona, do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci citovaného rozhodnutí odevzdat řidičský průkaz. Tuto povinnost žalobce v zákonem stanovené lhůtě nesplnil a neučinil, tak ani k dnešnímu dni. Příkazem ze dne 5.5.2015, č.j. MeDO/23576/2015-KralJ, byla žalobci uložena sankce pokuty ve výši 1.000,-Kč za shora uvedený přestupek neodevzdání řidičského průkazu u příslušného úřadu obce s rozšířenou působností. Proti tomuto příkazu žalobce podal prostřednictvím svého zmocněnce odpor. Dále je součástí správního spisu oznámení o přestupku ze dne 23.6.2015, č.j. KRPP- 99495-9/PŘ-2015-030111 a úřední záznam ze dne 17.6.2015, z nichž vyplývá, že žalobce dne 17.6.2015 nejméně v době okolo 12:52 hodin po pozemní komunikaci ulicí Msgr. B. Staška v Domažlicích, kde byl v téže ulici zastaven a kontrolován hlídkou Městské policie a Policie ČR, řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Golf, RZ ... Provedenou lustrací v evidenci řidičů bylo zjištěno k osobě žalobce, že v době kontroly nebyl držitelem platného řidičského oprávnění, neboť od 26.1.2015 měl platnou blokaci řidičského oprávnění a řidičské oprávnění pozbyl, kdy mu bylo v době od 26.1.2015 do 26.3.2015 na základě rozhodnutí Městského úřadu Stod vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Žalobce k tomu uvedl, že si není vědom blokace svého řidičského oprávnění a rovněž si nebyl vědom uloženého zákazu činnosti. Žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) zákon o silničním provozu. K tomu byla pořízena fotografická dokumentace. Dne 4.8.2015 bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí, ve kterém správní orgán ve výroku č. 2 uvedl, že žalobce uznává vinným ze spáchání přestupku podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. „Přestupku se dopustil tím, že do pěti pracovních dnů ode dne 26.1.2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Městského úřadu Stod, odbor správní a dopravní, č.j. 4238/OSD ze dne 7.10.2014, kterým byla S.K. uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, neodevzdal řidičský průkaz u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností.“. V odůvodnění poté správní orgán konstatoval, že v průběhu správní řízení bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že žalobce svým zaviněným a protiprávním jednáním naplnil formální znaky skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu. Společenská nebezpečnost jednání, tedy materiální stránka přestupku, by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání zásadním způsobem snižovaly. Správním orgánem takovéto okolnosti shledány nebyly. K odpovědnosti za přestupek podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích postačí zavinění z nedbalosti. Žalobce byl povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Městského úřadu Stod. Jednání žalobce porušovalo zájem společnosti, kterým je to, aby se osoby, které pozbyl řidičské oprávnění, již nemohly prokazovat řidičským průkazem. Subjektivní stránka byla naplněna, neboť bylo prokázáno, že šlo o zaviněné jednání, a to nedbalost nevědomou, neboť žalobce popírá, že by věděl o tom, že měl platný zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí byla doručována zmocněnci žalobce, nelze podle správního orgánu prokázat, zda žalobce o platném zákazu činnosti a o své povinnosti odevzdat řidičský průkaz věděl. Při ukládání sankce správní orgán přihlédl ke všem okolnostem spáchání přestupku, kdy k přestupku řízení bez řidičského oprávnění došlo v uzavřené ulici obce Domažlice, kde je v odpoledních hodinách zvýšená frekvence účastníků silničního provozu, včetně pohybu chodců, a je zde tedy zvýšené riziko kolizní situace, což bylo hodnoceno v neprospěch žalobce. K osobě žalobce bylo zjištěno, že v evidenční kartě má za poslední tři roky tři záznamy o přestupku, což svědčí o nedostatku kázně nutné při účasti v silničním provozu, a tato skutečnost byla hodnocena v neprospěch žalobce. Negativně bylo hodnoceno i to, že se v krátké době dopustil dvou přestupků. Dále správní orgán přihlédl, že spácháním přestupku nedošlo ke zranění osob či hmotné škodě, což bylo hodnoceno ve prospěch žalobce. Ve prospěch bylo také hodnoceno to, že s policisty na místě silniční kontroly spolupracoval, všem úkonům se podrobil. Přestupky byly dle správního orgánu spáchány z nedbalosti. Žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal blanketní odvolání. Následně, byl správním orgánem vyzván k odstranění vad svého odvolání, resp. k doplnění odvolacích důvodů. Na toto ovšem žalobce sám ani prostřednictvím svého zmocněnce nereagoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný nejprve zabýval včasností podaného odvolání a následně zrekapituloval průběh správního řízení. Žalovaný dále uvedl, že vzhledem k tomu, že bylo odvolání podáno bez odvolacích námitek, přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu a důkladně se zabýval otázkou, zda správní orgán I. stupně dostál požadavku § 3 a § 52 správního řádu, kdy shledal, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu. Ve zdůvodnění rozhodnutí byl na podkladě důkazů, jenž tvoří ucelený řetězec, vyvozen správním orgánem I. stupně logický závěr o zavinění přestupku žalobcem. O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba je důvodná. Soud přisvědčil argumentaci žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro jeho nesrozumitelnost, neboť z formulace výroku II. nelze zjistit, po jako dobu měl přestupek, který je předmětem trestání trvat. Přestupek žalobce ve smyslu § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že ve lhůtě stanovené rozhodnutím Městského úřadu Stod neodevzdal svůj řidičský průkaz je trvajícím deliktem. V této souvislosti soud poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2.2015, č.j. 5A 164/2002-44, kde je uvedeno, že „za trvající delikt lze považovat takový delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu“. Osoba, kterou tíží povinnost odevzdat řidičské oprávnění, jeho neodevzdáním vyvolá protiprávní stav, jenž nesplněním uvedené povinnosti udržuje. Porušení povinnosti odevzdat řidičský průkaz je proto deliktem trvajícím. Dále soud uvádí, že v průběhu trvání deliktu je z hlediska ukládání sankce mezníkem v přestupkovém řízení zahajovaném z úřední povinnosti, který ukončuje jeden trvající delikt od dalšího takového, den, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení přestupci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.6.2011, č.j. 9As 101/2010–101). U trvajících deliktů je v obecné rovině požadavek na jejich časové vymezení vtělený do § 77 zákona o přestupcích naplněn, pokud je vymezeno období jejich páchání. Z popisu skutku obsaženého ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně plyne, k jakému okamžiku žalobce svým opomenutím s odevzdáním řidičského průkazu vyvolal protiprávní stav, a tím započal páchat přestupek kladený mu za vinu. Ovšem v daném případě z tohoto popisu neplyne, zda a případně kdy bylo páchání přestupku ukončeno. Lze tedy připustit, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyla jednoznačně vymezena doba jeho páchání, a proto je toto rozhodnutí stiženo v tomto směru vadou nepřezkoumatelnosti pro jeho nesrozumitelnost. Žalobce dále namítal, že argumentace žalovaného uvedená v napadeném rozhodnutí je nedostačující, neboť nic nevypovídá o řádném přezkumu správnosti a zákonnosti rozhodnutí. K tomu by soud chtěl nejprve poukázat na konstantní judikaturu Nejvyšší správního soudu, která dovodila, že „Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily.“ (viz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.6.2015, č.j. 7 As 93/2015-36). Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce zůstal po celou dobu správního řízení prakticky nečinný. Správní orgány na druhu stranu proto zcela v souladu se zákonem vycházely z dostupných důkazů, tedy ze spisového materiálu PČR, který obsahuje oznámení o přestupku sepsané na místě silniční kontroly a úřední záznam o přestupku, protokol o ústním jednání a svědecké výpovědí zakročujících policistů a dále správní rozhodnutí Městského úřadu Stod a potvrzující rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje. Pokud žalobce namítá, že žalovaný se nedostatečným způsobem vypořádal s meritem věci, soud poukazuje na skutečnost, že ačkoliv žalobce podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání neuvedl v něm přes výzvu správního orgánu žádné odvolací důvodu. V takovémto případě je odvolací správní orgán povinen přezkoumat celé napadené rozhodnutí ve smyslu § 82 odst. 2 věty druhé správního řádu, a to v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Tedy přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumá v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Žalovaný tedy dle náhledu soudu správně poukazoval na to, že přezkoumává prvoinstanční rozhodnutí ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu a jeho posouzení nebylo v rozporu s individuálním posouzením věci. Žalobce neuplatnil žádné odvolací důvody, nenamítal, že by správní orgán I. stupně ve správním řízení jakkoliv pochybil. Paletu svých námitek si ponechal až do řízení před správní soud. Žalovaný tak nemohl akcentovat veškeré námitky, které žalobce nyní uplatňuje, ani přezkoumávat napadené rozhodnutí s ohledem na jejich možné uplatnění. Žalovaný tak napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Jediným jeho pochybení bylo, jak již soud shora uvedl, že si nepovšimnul, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nesprávného časového vymezení spáchaného přestupku žalobce. K námitce žalobce, že podstatné pro posouzení věci je, že rozhodnutí Městského úřadu Stod, na jehož základě byl žalobci uložen zákaz činnosti nebylo vykonatelné a právní moc byla vyznačena neoprávněně, neboť rozhodnutí Městského úřadu Stod nebylo nikdy řádně zasláno zmocněnci žalobce, kterého si pro toto správní řízení zvolil, kdy o tomto musel žalovaný být spraven, soud uvádí, že je mu z činnosti soudu známo jak rozhodnutí Městského úřadu Stod, tak potvrzující rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 13.1.2015, neboť právě proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 13.1.2015 brojil žalobce žalobou, o níž bylo vedeno před Krajským soudem v Plzni řízení pod sp.zn. 17A 44/2015. Soudu je tedy ze správního spisu týkajícího se řízení vedeného pod sp.zn.17A 44/2015 známo, že žalobce, resp. jeho zmocněnec nepožadovali doručování pouze na nyní v žalobě uvedenou e-mailovou adresu…, ale také na e-mailovou adresu…, kdy soud v daném případě dospěl k závěru, že „lze za platný pokus o doručování na adresu zvolenou zmocněncem žalobce považovat pokus, o doručení na adresu…, tedy na adresu, která byla správnímu orgánu I. stupně sdělena později. Vzhledem k tomu, že v řízení před správním orgánem I. stupně docházelo k opakovanému zasílání písemností zmocněnci žalobce na e-mail a tento doručení písemností nepotvrdil, považoval žalovaný s ohledem na shora uvedené správně další doručování na adresu zvolenou zmocněncem za neúčelnou, která by nepřispěla ke zrychlení řízení. Podstatné pro zachování práva na spravedlivý proces je, že zákonná úprava počítá s možností, že na sdělenou elektronickou adresu nebude možné písemnost doručit.“(…) „Žalovaný tedy s ohledem na shora uvedené správně zaslal žalobci, resp. jeho zmocněnci napadené rozhodnutí alternativní cestou na adresu trvalého bydliště. Napadené rozhodnutí mu bylo zasláno dne 13. 1. 2015, připraveno k vyzvednutí bylo dne 14. 1. 2015 s tím, že zmocněnci žalobce byla zanechána výzva, kdy zmocněnec žalobce si písemnost přes výzvu nevyzvedl ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, tudíž je dle ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu taková písemnost považována za doručenou posledním dne této lhůty. Z doručenky založené ve správním spisu soud zjistil, že předmětná zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 14. 1. 2015, tudíž za den doručení je třeba považovat 26. 1. 2015.“ Soud tedy s ohledem na shora uvedené má za to, že rozhodnutí Městského úřadu Stod nabylo právní moci dne 26.1.2015 a ke dni 4.8.2015 bylo vykonatelné. Správní orgány zároveň nepochybily, když presumovaly správnost rozhodnutí Městského úřadu Stod. Správní orgány navíc zohlednily při svém rozhodování i možnost, že žalobce s rozhodnutím Městského úřadu Stod nemusel být seznámen, když předmětné rozhodnutí bylo doručováno jeho zmocněnci. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že žalobce řídil motorové vozidlo, i když jeho řidičské oprávnění bylo blokováno. Soud shledal nedůvodnou též námitku žalobce, že ve výroku napadeného rozhodnutí chybí forma zavinění v souladu s § 77 zákona o přestupcích. Soud uvádí, že § 77 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30.9.2015 upravoval, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). V souladu s tímto znění bylo správním orgánem I. stupně vydáno dne 4.8.2015 prvoinstanční rozhodnutí. Dne 21.10.2015 nabyl účinnosti zákon č. 204/2015, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela zákona o přestupcích“), která v čl. I v bodě 25 stanovila, že v § 77 se za slova „vyslovení viny,“ vkládají slova „formu zavinění,“. Podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení novely zákona o přestupcích se řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona o přestupcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Novela zákona o přestupcích nově zařadila mezi náležitosti výroku rozhodnutí podle tohoto zákona formu zavinění, která nabyla účinnosti před dnem vydání napadeného rozhodnutí. Ovšem právě s ohledem na shora citované přechodné ustanovení této novely, žalovaný nebyl povinen tuto novelu při svém rozhodování zohlednit, neboť tato se nevztahovala na doposud pravomocně neskončená řízení, kterým bylo právě i řízení žalobce. Žalovaný tak správně postupoval při svém rozhodování podle zákona účinného před dnem nabytí účinnosti novely zákona o přestupcích, když formu zavinění ve výroku svého rozhodnutí neuvedl. Správní orgány obou stupňů neměly povinnost formu zavinění ve výroku uvést ani s ohledem na analogii přestupkového práva s trestním. Neopodstatněnou soud shledal žalobní námitku, že jednání žalobce nenaplňovalo materiální stránku skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu. K tomu soud uvádí, že z § 102 odst. 1 a § 94a zákona silničním provozu je zřejmé, že po uplynutí doby zákazu činnosti nemůže řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Řidičské oprávnění je řidiči vráceno na žádost ve zvláštním řízení, které vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Jak dovodil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 19.04.2012, čj. 7 As 137/2011 – 52 „Jedná-li určitá osoba v rozporu s § 94a a § 102 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je zásadně naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl. S ohledem na to soud uvádí, že i v daném případě žalobce došlo k naplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku. Navíc nelze hodnotit jako polehčující skutečnost, že žalobce se dopustil přestupku pouze proto, že formálně nezažádal o navrácení řidičského oprávnění. Žalobce v daném případě vůbec neodevzdal svůj řidičský průkaz, a i když byl zasahujícími policisty přistižen při řízení motorového vozidla po uplynutí doby zákazu činnosti, toto nesnižuje nebezpečnost jeho jednání natolik, aby jednak již nešlo o přestupek anebo, aby to mohlo být považováno za polehčující okolnost. Soud se neztotožnil s argumentací žalobce, že správní orgán dvakrát přičetl žalobci k tíži jeho recidivu. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně jednoznačně vyplývá, že žalovaný přičetl k tíži to, že se dopustil celkem 3 přestupků a z toho dvou v krátké době. Správní orgán hodnotil tento fakt jako celek. Nepřičítal žalobci jeho chování v rozporu se zásadou non bis in idem. K namítanému nesprávnému určení výše sankce soud uvádí, že správní orgány si opatřily dostatek důkazů, které vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že se žalobce přestupku dopustil. Správní orgán I. stupně při svém hodnocení vzal v potaz veškeré polehčující a přitěžující skutečnosti a stanovil výši sankce, která mohla být uložena v rozpětí mezi 25.000 až 50.000 při dolní hranici sazby. Soudu se jeví uložená sankce jako přiměřená. Závěrem soud uvádí, že důkazy navrhované žalobcem neprováděl pro jejich nadbytečnost. Na základě uvedených argumentů soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Při novém rozhodování žalovaný zohlední soudem vytýkanou vadu. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,-Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny činí 3.100,-Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), a částkou 1.428,-Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 11.228,-Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jaroslava Topola.

Poučení