17 A 105/2015 - 35

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: V.P., zastoupeného: Mgr. Jaroslav Topol, advokát, Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.10.2015, čj. DSH/10409/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Domažlice, odboru pro projednávání přestupků, ze dne 24.6.2015 č.j. MeDO-33734/2015-Mencl, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod první zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta 1.500,-Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě namítal, že nedržel v inkriminované době mobilní telefon, ale multimediální přehrávač iPod, který není hovorovým ani záznamovým zařízením. Žalobce souhlasil s názorem žalovaného, že i iPod je záznamovým zařízením, když záznam jen reprodukuje, a současně žalobce připomněl, že žalovaný nerozporoval možnost držení přístroje žalobcem, který není hardwarově vybaven k pořizování zvukového záznamu či k telefonování. Žalobce považoval rozhodnutí žalovaného za zmatečné s tím, že žalovaný odmítl pro nadbytečnost důkaz ohledáním věci – předmětného zařízení. Podle žalobce je záznamovým zařízením jen takové zařízení, které umožňuje pořizovat záznam (zvuku či videa). Hovorové zařízení dokáže v analogové či digitální podobě přenášet hlas. Telefonní přístroj rovněž přenáší hlas. Pokud žalovaný tvrdil, že záznamové zařízení je též zařízení, které jinak pořízený záznam přehraje (například rádio, navigace s funkcí přehrávání MP3, reproduktor), je dle žalobce takové posouzení vadné. Dle žalobce zařízení, které neumožňuje zaznamenávat zvuk ani video, není záznamovým zařízením. Pokud tedy žalovaný připustil, že žalobce skutečně mohl držet iPad, který současně nemusel být technicky způsobilý k telefonování či pořizování záznamu videa či zvuku, nemohl žalobce držet dle svého názoru záznamové zařízení. Dále je podle žalobce vadné rozhodnutí správního orgánu pro vadu výroku prvostupňového rozhodnutí obsahující pojem telefonní přístroj. Pokud žalovaný sám připouští, že přístroj v ruce žalobce nemusel disponovat funkcí pro uskutečňování hovorů, nelze podle žalobce činit jednoznačný závěr o tom, že držel telefonní přístroj. Výrok prvostupňového rozhodnutí tak podle žalobce nemá oporu v provedených důkazech a nebylo v řízení prokázáno bez důvodných pochybností, že žalobce držel právě telefonní přístroj. Žalovaný ve vyjádření k žalobě připomněl, že tvrzení žalobce bylo odmítnuto především pro účelovost, když bylo uplatněno až v odvolání. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.1.2016 sp.zn. 6As 126/2015, kde byla řešena účelovost ve vztahu k tvrzenému držení gelového polštářku na chlazení tváře. Naopak o věrohodnosti policistů nevznikla podle žalobce žádná pochybnost a toto bylo rovněž v napadeném rozhodnutí žalovaným náležitě odůvodněno. Podle žalovaného tak ve věci byl zjištěn stav bez důvodných pochybností a přestupek byl žalobci provedenými důkazy nezpochybnitelně prokázán. Žalovaný neměl žádný důvod ani pochybovat o správnosti výroku prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný poukázal na to, že tvrzení o držení iPodu, tabletu, či jiných až absurdních věcí na místo telefonního přístroje řidiči se objevují v zásadě v případech, kde figurují obecní zmocněnci ve správním řízení a v rámci soudního přezkumu jako zástupce vystupuje Jaroslav Topol. Žalovaný poukázal například na věci vedené u něho pod sp.zn. ZN/209/DSH/16 a sp.zn. ZN/1510/DSH/15. Podle žalovaného i v těchto případech vystupoval jako zmocněnec pan Ing. M.J. I pokud by tvrzení nebylo odmítnuto pro účelovost, nemohlo by obstát pro charakter samotného zařízení. Toto nad rámec argumentace o účelovosti tvrzení žalobce de facto žalovaný odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že design iPodu nové generace, který technologicky umožňuje funkci telefonního přístroje, je srovnatelný s designem běžných smartphonů (oba policisté přitom potvrdili, že jsou si jisti, že žalobce držel telefonní přístroj v ruce). Tedy pokud by žalobce držel iPod nové generace, přestupku by se dopustil, neboť jde nepochybně o zařízení podřaditelné do kategorie záznamových zařízení. Co se týče iPodu starší generace, i zde se jedná o zařízení podřaditelné do stejné kategorie, navíc žalovanému připadá zcela nelogické, proč by tento přístroj žalobce držel u ucha, když jeho použití předpokládá použití sluchátek. V replice žalobce uvedl, že žalovaný neoznačil tvrzení žalobce v napadeném rozhodnutí za účelové, pouze uváděl, že některá tvrzení mohou být podle Nejvyššího správního soudu ohodnocena jako účelová. V mylném případě naopak správní orgán v rozhodnutí s tvrzením žalobce pracoval tak, jako by bylo pravdivé, a argumentoval tím, že i iPod je hovorovým či záznamovým zařízením. Pokud by žalovaný vyhodnotil tvrzení žalobce jako účelové, dále by se jím nezabýval. Dále žalobce uváděl, že již při silniční kontrole sdělil policistům, že nejde o mobilní telefon, nýbrž o iPod, avšak policisté mu sdělili, že i tímto jednáním znaky skutkové podstaty přestupku naplnil. Žalobce pak oznámení přestupku nepodepsal, protože ho k tomu policisté ani nevyzvali. Ani policisté ve svých výpovědích neuvedli, že žalobce poučili o jeho právu vyjádřit se na místě, či že by mu dali k nahlédnutí oznámení o přestupku. Spis neobsahuje podklady prokazující poučení žalobce a skutečnost, že mu bylo umožněno na místě se vyjádřit. Jedná se tak podle žalobce o nepodložené tvrzení žalovaného nemající oporu ve spise. Proto například nepřiléhá ani rozsudek Nejvyššího správního soudu o účelovosti tvrzení. Žalobce pak poukázal na odvolání, kde namítal, že bylo povinností policistů zajistit důkazní prostředky k pozdějšímu dokazování před správním orgánem. Jestliže tedy žalobce na místě přestupku tvrdil, že měl iPod, dle žalobce si jej měli policisté vyžádat pro účel dalšího dokazování. Nelze klást k tíži žalobce, že policisté na místě žádné důkazní prostředky nezajistili. Žalobce měl za účelové tvrzení žalovaného, že pokud by žalobce přístroj ke kontrole předložil, mohlo být jeho tvrzení policisty prověřeno. Účelovost podle žalobce spočívá v tom, že žalovaný dále tvrdil, že není pochybením policistů, pokud přístroj, který žalobce držel za jízdy v ruce, neohledali, vzhledem k tomu, že žalobce mohl předložit ke kontrole přístroj zcela odlišný. Žalobce tak měl za to, že je zjevné, že na podporu svého tvrzení nemohl činit nic. Žalobce pak tvrdil, že nyní sdělil policistům, že nedržel telefon, ale iPod, jestliže pak policisté trvali na svém, že i s tímto se dopustil přestupku a nevyžádali si předložení přístroje, není toto podle žalobce jeho chybou. Důkazní břemeno leží na správním orgánu, který musí přestupek prokázat. Dále žalobce poukázal na svoje právo vyjádřit svoje stanovisko uplatňovat návrhy během celého řízení. S ohledem na zásadu jednotnosti řízení tedy není rozhodné, zda žalobce uplatnil námitku před vydáním rozhodnutí správním orgánem I. stupně, či před vydáním rozhodnutí správního orgánu II. stupně. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2009 4 Ads 86/2008-198, podle něhož správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení, což znamená, že až do vydání rozhodnutí představuje řízení jeden celek, tedy řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem I. stupně, tak i případné odvolací řízení. Stejně tak jsou jako jeden celek vnímána všechna rozhodnutí v jednotlivých fázích řízení. „Žalobce k tomuto uváděl, že během řízení před správním orgánem neměl důvod popírat obvinění, když držel v ruce iPod a policisté mu tvrdili, že se i tím dopustil přestupku. Až po vydání prvostupňového rozhodnutí se žalobce začal zabývat otázkou, zda je iPod hovorovým či záznamovým zařízením, ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bod první zákona o silničním provozu. Dále podle žalobce nebylo rozhodné posuzovat věrohodnost svědků, když svědci podle žalobce jistě nemohli na vzdálenost, ze které údajné jednání žalobce pozorovali, rozeznat, zda žalobce drží mobilní telefon či iPod, když obě zařízení jsou v zásadě nerozeznatelná. Žalobce nerozporuje, že policisté mohli věřit tomu, že žalobce drží v ruce telefon. Pokud však neměli možnost rozeznat a iPod, je nedůvodné posuzovat jejich věrohodnost. Na okraj žalobce konstatoval nevěrohodnost policistů z toho důvodu, že výpověď svědka H. je rozporná, neboť nemohl ve zpětném zrcátku sledovat přestupek odehrávající se před ním. Dále žalobci nebylo zřejmé, jakým způsobem svědkyně S. seděla ve vozidle, když po celou dobu údajně viděla žalobce držet v ruce mobilní telefon, ačkoliv byla spolujezdkyní sedící vzadu. Dále žalovaný podle žalobce porušil zásadu zákazu informačních důkazů formulovanou v Nálezu Ústavního soudu ze dne 6.6.2006 sp.zn. IV.ÚS 335/05, když v napadeném rozhodnutí žalovaného uvedl, že policistka S. sledovala přestupek přes zpětné zrcátko, když toto tvrdil svědek H. V postupu žalovaného shledal žalobce porušení § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobce rovněž v replice připomněl, že podle něho není ničím novým, že policisté musí vykazovat během služby činnost včetně počtu zjištěných přestupků, a že jsou pokuty vybrané správním orgánem příjmem do obecní pokladny. Nadto existuje poplatek za správní řízení připadající správnímu orgánu. S ohledem na tuto skutečnost a zjevný postup spolu se zásadou in dubio pro reo a se zásadou materiální pravdy, lze podle žalobce o objektivitě řízení pochybovat. Žalobce poukázal na Nález Ústavního soudu ze dne 22.6.2016 sp.zn. I.ÚS 520/16, podle něhož „i pokud by bylo odhlédnuto od pochybení obecních soudů v posouzení věrohodnosti stěžejních svědeckých výpovědí, jejich postup nesvědčí celkově o náležitém respektu v principu presumpci neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, umožňující odsoudit obviněného jen v případě dosažení praktické jistoty o jeho vině, neboli z napadených rozhodnutí obecných soudů přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, tedy s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok.“ Žalobce měl za to, že vyšetřovací pokus by prokázal, že policisté nemohli pouhým okem rozlišit, zda držel iPod nebo telefon. Ze stanoviště policejní hlídky ani ze zadního sedadla podle žalobce nemohla svědkyně vidět v odrazu zrcátka vozidla tranzit osobu řidiče. Žalobce v krajině vyšetřovacího pokusu navrhoval i rekonstrukci jízdy, kterou by se prokázalo, že není možné vidět z automobilu stojícího za dodávkou ve zpětném zrcátku řidiče telefonovat. Dále žalobce navrhoval ohledání místa za účelem prokázání, že nebylo možné rozeznat mobilní telefon od multimediálního přehrávače iPod zejména za situace, kdy se vozidlo žalobce okolo vozidla policie pouze mihlo. Podle žalobce nebyl dán důvod pro odmítnutí navržených důkazů, neboť byly pro posouzení věci a právní kvalifikaci přestupku stěžejní. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.6.2009 č.j. 1Afs 37/2009-40 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2015 č.j. 5As 203/2014-34. Podle žalobce je chybné tvrzení žalovaného ve vyjádření k žalobě, že i iPod starší generace je zařízení podřaditelné mezi záznamová zařízení. K tvrzení žalovaného, že pokud by se jednalo o iPod, nedržel by ho žalobce u ucha, žalobce namítal, že je toto zařízení vybaveno reproduktory, tudíž pokud nemá u sebe sluchátka, drží si ho u ucha, aby hudbu mohl poslouchat. Pokud žalovaný tvrdí, že odmítl tvrzení žalobce pro účelovost, je toto tvrzení podle žalobce nepravdivé, neboť ze žalobou napadeného rozhodnutí toto nevyplývá. Pouze pokud by žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl hned na začátku, že tvrzení žalobce považuje za účelové, mohl by se proti tomu žalobce bránit pomocí jiných žalobních bodů. Žalovaný však toto uplatňuje až ve vyjádření k žalobě, kdy již žalobce není oprávněn přinášet nová hodnocení skutkových tvrzení. Součástí správního spisu je oznámení přestupku ze dne 30.3.2015, podle něhož žalobce v tento den v 11:55 hodin řídil nákladní vozidlo Ford Tranzit, RZ … v obci Domažlice na silnici č. I./22 v ulici Masarykova a držel za jízdy v levé ruce hovorové zařízení. Vozidlo jelo ve směru na Havlíčkovu ulici a po celou dobu měl držet řidič hovorové zařízení v ruce, přičemž mezi vozidlem Ford Tranzit a policejním vozidlem nebylo žádné další vozidlo. Celou dobu bylo podle oznámení vidět, jak řidič telefonuje. Vozidlo bylo zastaveno před domem č.p. 228 v ulici Havlíčkova. Ve vozidle byl řidič sám. Žalobce podle oznámení text přečetl a odmítl podepsat a trval na projednání ve správním řízení. Vyjádřit se do oznámení odmítl. Podle úředního záznamu PČR z téhož dne se k věci žalobce dále nevyjadřoval. K tomu byl přiložen výtisk mapy města s vyznačením místa spáchání přestupku v ulici Masarykova a místa projednávání přestupku v ulici Havlíčkova. Při jednání dne 4.6.2015, z něhož se omluvil zástupce žalobce Ing. J., svědkyně J.S. uváděla, že byla v době spáchání přestupku ve služebním vozidle jako spolujezdec vzadu. Se služebním vozidlem stáli na vedlejší komunikaci u dopravní značky STOP kolmo k ulici Masarykova. Toto místo zakreslila do výtisku fotografické mapy předmětné křižovatky. Spatřili vozidlo jedoucí ve směru od Kdyně do centra, jehož řidič držel za jízdy v levé ruce telefonní přístroj. Za vozidlem ihned vyjeli. Mezi nimi a tímto vozidlem jiné vozidlo nebylo. Řidič měl držet telefonní přístroj v ruce po celou dobu jízdy po ulici Masarykova. Podle svědkyně řidič s přestupkem nesouhlasil, nechtěl nic řešit a chtěl na místě sepsat oznámení, které nepodepsal a k věci se nevyjádřil. Uváděla, že přestupek viděla nejprve přes boční sklo a poté, co za vozidlem vyjeli, tak přes levé boční zrcátko. Všimla si, že má řidič ruku u ucha a v ruce držel telefon. Telefon měl být tmavé barvy. Vzdálenost, na kterou sledovala držet řidiče telefon, mohla být podle jejího odhadu cca. 5-10 metrů. Zatmavená skla u řidiče nebyla. Tvrdila, že přestupkové jednání viděli všichni tři dobře. Svědek J.H. vypovídal, že řidiče viděl při silniční kontrole poprvé a nezná ho. V předmětný den vykonával službu s kolegou H. a kolegyní S. Svědek byl řidičem služebního vozidla. Se služebním vozidlem stáli na vedlejší ulici kolmo k ulici Masarykova a ve směru od Kdyně po ulici Masarykova jela dodávka, kdy řidič byl ve vozidle sám. Když vozidlo projíždělo okolo nich, všiml si svědek, že řidič drží v levé ruce telefon, a to u ucha. Za vozidlem poté vyjeli a zastavili ho v ulici Havlíčkova. Při jízdě ulicí Masarykova řidič po celou dobu jízdy držel v ruce telefon. Mezi vozidly nebylo jiné vozidlo. Na první světelné křižovatce stáli ihned za vozidlem a ve zpětném zrcátku viděl svědek, že řidič stále drží telefon v levé ruce. Přestupek projednávala jeho kolegyně S. a podle svědka řidič nechtěl věc řešit blokově. Přestupkové jednání viděl svědek cca. na 10 metrů a přestupek zaregistroval přes čelní i přes boční sklo. Vozidlo jelo rychlostí do 50 km/h, telefon byl podle svědka tmavý a větší. Čelní ani boční sklo u řidiče zatmavené nebylo. V době zaregistrování přestupku nejelo v protisměru žádné vozidlo, přestupek svědek dobře viděl. I tento svědek si byl jistý, že to, co držel řidič v ruce, byl telefon. Dne 8.6.2015 správní orgán I. stupně sdělil žalobci prostřednictvím jeho zástupce Ing. M.J., že dle názoru správního orgánu byly shromážděny veškeré podklady a žalobce byl poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ke zjištěným podkladům a navrhnout jejich doplnění či doplnění nových důkazů a k tomuto mu byla stanovena usnesením lhůta, na což však žalobce nereagoval. Správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným z přestupku spočívajícím v tom, že v inkriminované době a na inkriminovaném místě při řízení vozidla držel v ruce telefonní přístroj. V odůvodnění správní orgán uvedl, že svědci J.S. a J.H. se shodli v tom, kde byl přestupek zjištěn (dle zakresleného plánku, který je součástí jejich výpovědi), i jak následně probíhala silniční kontrola. Rovněž uvedli, že v době zjištění přestupku stáli se služebním vozidlem kolmo k silnici Masarykova, po níž přijíždělo vozidlo Ford Tranzit. Stáli v blízkosti dopravní značky STOP. Vozidlo jelo ve směru od obce Kdyně. Podle svědků řidič držel za jízdy telefon v levé ruce. Dle svědka H. měl řidič telefon u ucha. Dle svědků řidič držel telefon v ulici Masarykova po celou dobu jízdy. Dále mezi jejich vozidlem a vozidlem řidiče nejelo žádné vozidlo. Dle svědka H. na první světelné křižovatce stáli ihned za vozidlem žalobce a svědek ve zpětném zrcátku viděl žalobce stále držet telefon v levé ruce. Přestupkové jednání tedy zaregistroval přes čelní i boční sklo. Svědkyně S. nejprve přes boční sklo a poté, co za vozidlem vyjeli, tak přes levé boční zrcátko, kdy měl řidič ruku u ucha a v ruce držel telefon. Dle obou svědků telefon byl tmavé barvy. Dle svědka H. byl telefon větší. Podle obou svědků nemělo vozidlo zatmavené čelní ani boční sklo u řidiče. Skutečnost, že řidič držel za jízdy v ruce telefon, oba svědci vypověděli beze vší pochybnosti. Tato skutečnost byla podnětem proto, že za vozidlem policisté vyjeli. Řidič držel telefon v levé ruce, a vzhledem k tomu, že policisté stáli se služebním vozidlem kolmo ke komunikaci, po které řidič přijížděl, a stáli po jeho levici, byli v takové pozici, že jim v zaznamenání přestupkového jednání nic nebránilo. Vozidlo nemělo zatmavené boční sklo u řidiče a v protisměru nejelo žádné boční vozidlo a byla denní doba, tedy policisté neměli výhled do vozidla žalobce nijak ztížený. Navíc dle jejich výpovědi žalobce držel telefon v ruce po celou dobu jízdy ulice Masarykova. Není povinností policistů podle správního orgánu, aby po zastavení vozidla po řidiči požadovali předložení mobilního telefonu za účelem jeho prohlídky. Vzhledem k tomu, že řidič po zjištění přestupku ujel s vozidlem ještě určitou vzdálenost, mohlo dojít k případné záměně telefonu, a tedy k předložení mobilního telefonu k eventuální prohlídce by bylo bezpředmětné. Policisté byli v době zjištění přestupku se služebním vozidlem v takovém postavení k vozidlu přestupce, že vzhledem k rozměrům obou jejich vozidel a vzhledem ke vzdálenosti a postavení mohli vidět, a to natolik detailně, že si byli jisti, že to, co drží v levé ruce je opravdu mobilní telefon. Svědecké výpovědi policistů jsou podle správního orgánu v souladu a navzájem se doplňují. Jsou i v souladu s oznámením přestupku. Úřední záznam byl vnímán jako podklad pro vydání rozhodnutí. Policisté, jakožto nezávislí svědci, popisovali toliko, čeho byli svědky, tedy co vnímali svými smysly při výkonu služebních povinností. Správní orgán neměl důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení policistů, neboť neměli na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonávali jenom svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah do práv a svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem. V daném případě nebyly zjištěny skutečnosti signalizující, že svědci mají jakýkoliv vztah k osobě obviněného, jež by snižovaly jejich věrohodnost. Provedené důkazy tak po jejich vyhodnocení dle správního orgánu I. stupně vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací. Vzhledem k tomu, že byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, nepovažoval správní orgán za nutné vyslechnout třetího svědka policistu J.H., neboť by to bylo nadbytečné a řízení by se zbytečně prodlužovalo. Společenská nebezpečnost jednání, tedy materiální stránka přestupku by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání nějak zásadním způsobem snižovaly. Správním orgánem nebyly shledány zvláštní okolnosti snižující nebezpečnost jednání, tudíž jednání žalobce naplnilo i materiální stránku přestupku. V doplnění původně blanketního odvolání žalobce tvrdil, že v inkriminovanou dobu si při poslechu hudby přehrávače IPod prozpěvoval, proto bylo vidět artikulaci rtů. Dále podle žalobce jeho zařízení nemělo GPS modul, proto s ním nejde telefonovat, ani nedisponuje funkcí záznamu zvuku či videa. Zařízení je podle žalobce pouhým multimediálním přehrávačem, jehož držení právní předpisy nezakazují. Žalobce navrhl provedení důkazu vyjádřením výrobce zařízení Apple k otázce, zda IPod je hovorovým či záznamovým zařízením, ohledání žalobcova zařízení IPod za účelem zjištění jeho funkcí, ohledání místa spáchání přestupku za účelem prokázání, že nebylo možné rozeznat mobilní telefon od přehrávače IPod, zejména za situace, kdy se vozidlo žalobce kolem policejního vozidla pouze mihlo. Rovněž žalobce navrhl provést důkaz výpisem hovorů z mobilního telefonu za účelem prokázání, že z jeho mobilního telefonu se nevolalo. Dále žalobce navrhl provedení vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce jízdy za účelem prokázání, že je nereálné, aby bylo z automobilu stojícího za dodávkou ve zpětném zrcátku možné vidět telefonování řidiče. Žalobce nesouhlasil s výpovědí policisty H., podle něhož na světelné křižovatce, když policejní vozidlo stálo za vozidlem žalobce, viděl ve zpětném zrcátku držení telefonu v levé ruce ze strany řidiče. Dle žalobce je toto nemožné, neboť se jednalo o vozidlo Ford Tranzit. Nedůvěryhodná je pak výpověď svědkyně S., podle níž viděla řidiče držet mobilní telefon nejprve přes boční sklo a poté ve zpětném zrcátku, když jeli za ním. Žalobce připomněl, že svědkyně seděla v zadní části vozu a před ní byli dva policisté, tudíž měla ztížený výhled, a pokud viděla projíždějící automobil žalobce, nemohla určitě rozeznat mobilní telefon od jiného zařízení, jako je iPod. Dále je podle žalobce zcela nepravděpodobné, že by mohla vidět ve zpětném zrcátku, že by žalobce stále držel předmět v ruce, natož jej rozeznat. Dále se podle žalobce jeví výpověď takřka doslovná, neshoduje se s výpovědí svědka H., což podle žalobce budí dojem, že se jedná pouze o předem naučenou svědeckou výpověď. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2011 7As 102/2010-86, podle něhož „lze stěžovatele shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při jízdě jen tehdy, pokud provedené důkazy tvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že držel stěžovatel mobilní telefon při jízdě v ruce. Stěžovatel a policisté se neshodli v tom, z jakého místa ho viděli telefonovat, zda se pak mohli otočit a zastavit ho. Jedná se přitom o klíčovou část skutkového děje. Výpověď policistů může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče za spáchání přestupku zpravidla jen tehdy, je-li jejich obsah v souladu s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpověď policisty by měla vysokou míru věrohodnosti například tehdy, popsal-li by mobilní telefon natolik přesně a konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s telefonem prokazatelně v té době řidičem užívaným, a přitom by současně bylo prokázáno, že se policista nemohl jinak než tím, že řidiče viděl za jízdy telefon držet, dozvědět, jaký telefon řidič užíval. Kvůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazních standardů pozorovaného pro postih za trestní obvinění ve smyslu Úmluvy.“ Žalobce připomněl, že policisté nebyli schopni předmět držený žalobcem blíže popsat, pouze uvedli, že šlo o černý předmět. Nedokázali určit konkrétní vlastnosti předmětu jako rozměry, typ konstrukce (véčko, vysouvací, klasická), způsob zpracování klávesnice. Po zastavení vozidla si nevyžádali předložit předmětné zařízení a neučinili žádné kroky k tomu, aby vyloučili, že se nejedná o zařízení iPod. Žalobce poukázal na § 58 ods.t 2 přestupkového zákona, podle něhož policisté mají učinit nezbytná šetření nejen ke zjištění osoby podezřelé z přestupku, ale také k zajištění důkazů. Podle žalobce není jeho pochybením, že policisté iPod jím držený neohledali. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněl, že žalobce nerozporoval, že jakési zařízení držel v ruce, rozporoval ovšem, že by držel telefonní přístroj. Správní orgán k tomu uvedl, že žalobce se k věci v místě přestupku nevyjádřil a zůstal v tomto směru nečinný po celou dobu řízení, kdy nepřednesl na svojí obhajobu žádné skutkové tvrzení. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.12.2013 č.j. 1As 83/2013-62, podle něhož „pokud krajský soud zmiňuje, že měl stěžovatel uplatnit námitky již na místě měření, lze s tím v obecnosti souhlasit. Je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, uplatil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se teprve ex post podaná obrana o chybách měření jeví v kontextu věci jako účelová.“ Žalovaný nezpochybnil právo žalobce namítat rozhodné skutečnosti i v odvolání, nicméně dle okolností případu lze podle žalovaného z takového postupu vyvozovat účelovost takto uplatněných tvrzení. Dále dle žalovaného z výpovědí policejní hlídky vyplývá, že žalobce držel v levé ruce zařízení identifikované policisty jako telefonní přístroj. Dle žalovaného tak policisté neměli žádný důvod domnívat se, že by žalobce držel jiné zařízení než telefon, právě i s ohledem na to, že žalobce nic takového v místě přestupku nenamítal. Takové tvrzení by však bylo logické a adekvátní situaci, neboť pokud má žalobce za to, že iPod je zařízením, které může být při řízení drženo, nenapadá žalovaného jediný důvod, proč by toto tvrzení na svoji obranu neuvedl hned na místě přestupku. Pokud by přístroj žalobce ke kontrole předložil, mohlo být jeho tvrzení policisty prověřeno. I toto podporuje účelovost tvrzení žalobce. Policisté popisují, že jednání žalobce pozorovali již v době, když projížděl křižovatkou, a policejní vozidlo se nacházelo kolmo k silnici, po které žalobce projížděl. Policista H. viděl jednání žalobce přes čelní a pak boční sklo, policistka S. pak přes boční sklo. Do vozidla měli neztížený výhled a vozidlo nemělo ztmavená skla. Poté policisté popisují, že se za žalobcem rozjeli, přičemž přístroj držel po celou dobu jízdy po Masarykově ulici v ruce. Mezi jejich vozidly nebylo žádné vozidlo. V té době pozoroval policista H. přes levé boční zrcátko a policistka S. přes zpětné zrcátko vozidlo žalobce. Žalovaný se ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu o věrohodnosti policistů jako svědků a vzájemné kompatibilitě jejich svědeckých výpovědí, kdy shledal, že jsou jejich výpovědi bez rozporu jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání. Nebyl zjištěn žádný jiný motiv než prostý výkon služby, proč policisté žalobce stíhali. Policisté žalobce neznali. Jejich jednání lze hodnotit jako korektní a nezaujaté. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007 č.j. 4As 19/2007-114, podle něhož „k osobě policisty a tím i k věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na výsledku ve věci jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení služebního účelu zákroku. Nebyl zjištěn žádný důvod, kterým by policista tyto zásady překročil. Proto nebyla shledána důvodná námitka stěžovatele, že správní orgány vycházely z trojjediného zdroje, a to oznámení o přestupku, úředního záznamu a svědecké výpovědi téhož policisty. S ohledem na povahu věci se jiný důkaz nenabízel.“ Dle žalovaného tyto závěry lze přiměřeně aplikovat i na daný případ, neboť ani zde žalovaný neshledal žádnou okolnost vedoucí k domněnce o zaujatosti policistů jako svědků. Na rozdíl od policistů měl žalobce motiv, proč věc prezentovat způsobem, jakým tak činil. Podle žalovaného je obecně známo a je také zřejmé z volně dostupných internetových serverů prodávajících elektroniku jako www.alza.cz, že IPody přehrávají hudbu, která se do nich musí nějak stáhnout. Novější typy disponují i wifi připojením a umožňují tedy internetové volání jako například Skype. Dále žalovaný i s ohledem na obecně známou skutečnost (ověřitelnou např. na volně přístupném serveru www.alza.cz) konstatoval, že novější IPod lze vzhledově zaměnit s mobilním telefonem pro velký displej a ovládání dotykem. Tato novější generace však umožňuje uskutečňovat hovory, tudíž nezbavuje žalobce z odpovědnosti z přestupku. Pokud by žalobce držel IPod staršího typu (což by policisté museli pozorovat, neboť jeho zaměnitelnost s mobilním telefonem je obtížnější), jednalo by se o záznamové zařízení, neboť slouží k přehrávání do něj vložených záznamů. Nelze vycházet toliko z podmínky pořizování záznamu (realizace fotografie, záznamu hlasu či hudby), nýbrž zařízení se užívá i za účelem vyvolání již provedených záznamů, tedy i jejich přehrávání. Jelikož nahraná hudba je zvukovým záznamem, je zřejmé, že předmětné zařízení je záznamovým a jeho držením by skutková podstata přestupku byla rovněž naplněna. Argumentaci žalobce, že zařízení iPod není záznamovým zařízením, podle žalovaného nelze přisvědčit. Provádět důkaz ohledáním místa za účelem prokázání možnosti rozeznat mobilní telefon a iPod, je podle žalovaného nadbytečné, neboť s ohledem na designovou podobnost přístrojů toto není vyloučeno a současně žalobce by skutkovou podstatu přestupku naplnil i držením zařízením iPod. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod první zákona č. 361/2000 Sb., ke spáchání přestupku postačuje, aby žalobce jako řidič motorového vozidla držel při řízení v ruce telefonní přístroj nebo hovorové nebo záznamové zařízení. Vzhledem k tomu, že dle policistů byl popsán držený přístroj pouze jako větší a tmavý, nebylo možné v případě, kdy by tvrzení žalobce nebylo považováno za účelové, vyloučit, že žalobce držel i iPod nové generace snadno zaměnitelný s mobilním telefonem. Žalovaný připomněl, že může být zásadní vliv na pozornost řidiče obsluhou IPod, pokud si například řidič při řízení vybírá píseň. Rovněž provedení důkazů výpisem hovorů z telefonního přístroje je podle žalovaného irelevantní, neboť není vyloučeno, že žalobce mohl vlastnit více telefonních přístrojů. Stejně ohledávat zařízení IPod je rovněž irelevantní, neboť podle žalovaného nelze již s odstupem času zaručit předložení téhož přístroje žalobcem. I případným ohledáním na místě přestupku by nebylo zaručeno, že je tak činěno s přístrojem, který žalobce držel za jízdy v ruce. Z těchto důvodů žalovaný důkazní návrhy zamítl pro nadbytečnost a neúčelnost. Dále zamítl žalovaný provést důkaz vyjádřením výrobce iPod k charakteru zařízení, neboť toto je podle žalovaného obecně známou skutečností volně dostupnou v kamenných prodejnách či na internetu, žalovaný toto považuje za podobné jako dokazování, k čemu slouží například jiný domácí spotřebič (např. CD player). K nevěrohodnosti výpovědi žalovaný zkonstatoval, že nepovažuje popis pozorování policistů za lživý i s ohledem na to, že část výpovědi policistů je ve shodě s výpovědí žalobce, potvrzujícího držení přístroje. Žalovaný setrval na věrohodnosti svědeckých výpovědí policistů a zamítl pro nadbytečnost provádění důkazů rekonstrukcí jízdy a ohledáním místa, neboť by tyto důkazy nepřinesly ke zjištěnému skutkovému stavu žádnou přidanou hodnotu. O věci samé bylo rozhodnuto podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), neboť s tím žalobce i žalovaný souhlasili. Žaloba není důvodná. Soud především připomíná, že s ohledem na koncetrační zásadu stanovenou v § 71 odst. 2 s.ř.s. se nemohl zabývat námitkami uplatněnými po lhůtě stanovené pro podání žaloby a pro uplatnění žalobních bodů. Jde o námitky, které jsou výše v rozsudku uvedeny v části shrnující obsah repliky a které byly právě teprve v rámci repliky poprvé vzneseny. Jediný včasný žalobní bod je obsažen v žalobě a spočívá v tvrzení, že žalobce nedržel při řízení vozidla telefonní přístroj, nýbrž pouze multimediální přehrávač iPod, který není podle žalobce záznamovým zařízením. S touto námitkou se podle názoru soudu dostatečně vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že tak zásadní skutečnost, pokud by byla pravdivá, totiž že žalobce netelefonoval, by logicky byla uplatněna žalobcem již na místě přestupku. Z oznámení přestupku i z úředního záznamu PČR však nevyplývá, že by se žalobce jakkoli k věci vyjadřoval. Spáchání přestupku žalobce nijak nezpochybňoval. Jednání dne 4.6.2015 před správním orgánem, při němž byli vyslechnuti zakročující policisté, se žalobce ani jeho zmocněnec nezúčastnili a nevyužili tak práva klást těmto svědkům otázky. Po tomto jednání dne 8.6.2015 správní orgán prvního stupně nadstandardně šetřil práva žalobce a znovu ho vyrozuměl o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění ve stanovené lhůtě. Žalobce ani na tuto výzvu nijak nereagoval. Své tvrzení o držení přehrávače iPod žalobce uplatnil teprve poté, co podal blanketní dovolání a byl vyzván k doplnění důvodů odvolání, tj. v podání doručeném správnímu orgánu 10.8.2015, tj. po téměř 5 měsících od spáchání přestupku. Soud stejně jako správní orgány nezpochybňuje právo obviněného z přestupku uplatňovat nové skutečnosti i v odvolacím řízení, nicméně dle názoru soudu popsaná procesní strategie žalobce snižuje věrohodnost tvrzení žalobce a svědčí o jeho účelovosti, směřující k dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. Tento závěr je dále podepřen výsledky provedeného dokazování. Oba vyslechnutí policisté jednoznačně potvrdili, že viděli žalobce za jízdy telefonovat, a to po dostatečně dlouhou dobu a z pozice, kdy toto pozorovat mohli. Spolu s listinnými podklady pořízenými bezprostředně po spáchání přestupku (oznámení přestupku a úřední záznam), z nichž je zřejmé, že žalobce nenamítal držení jiného než telefonního přístroje, lze podle názoru soudu činit jednoznačný závěr o skutkovém stavu, který byl zjištěn bez důvodných pochybností. Z tohoto důvodu pak bylo i nadbytečné doplňovat dokazování o důkazy navržené žalobcem (rekonstrukcí, výpisem hovorů z mobilního telefonu, vyjádřením výrobce zařízení iPod). Na základě uvedených úvah soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, totiž že verze žalobce byla vyvrácena provedeným dokazováním. Za této situace je nepodstatné, jakými funkcemi je vybaven ten který model multimediálního přehrávače iPod. Podle názoru soudu je na daný případ možné aplikovat závěry uvedené v odůvodnění rozsudku NSS (zmíněném žalovaným ve vyjádření k žalobě) ze dne 21.1.2016 č.j. 6As 126/2015-42 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „ pokládá Nejvyšší správní soud za nevěrohodné tvrzení stěžovatele, že nedržel telefonní přístroj, ale chladil si tvář gelovým polštářkem šedé barvy, protože ho bolely zuby. I s ohledem na citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 21.9.2011, č.j. 2As 52/2011–47, by se jevilo naprosto přirozeně, kdyby stěžovatel uvedenou obranu uplatnil již při silniční kontrole vůči zasahujícímu policistovi. Stěžovatel se však proti sdělení policisty, že je podezřelý ze spáchání přestupku tím, že za jízdy držel v ruce telefonní přístroj u levého ucha, nijak nebránil, toliko nesouhlasil a odmítl zaplatit blokovou pokutu. Za dané situace nelze požadovat po policistech, aby přistoupili k excesivnímu zásahu do práv kontrolované osoby v podobě bezdůvodné prohlídky interiéru vozidla a lustrace mobilního telefonu řidiče, jak navrhuje nyní stěžovatel. Takový postup by nevybočoval ze zákonných mezí pouze v případě, že by jej stěžovatel sám jako procesní obranu navrhoval, to se však na místě kontroly nestalo.“ Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení