17 A 14/2013 - 22

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou v právní věci žalobce: V. H. N., nar. 1978, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, nyní bytem P., zastoupeného: Mgr. Radim Strnad, advokát, Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P.O. BOX 78, 130 51 Praha 3 (dále jen žalovaná či PČR), v řízení o žalobě ze dne 19.4.2013 proti rozhodnutí žalované ze dne 5.4.2013 č.j. X o správní vyhoštění, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. dubna 2013 č.j. X se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Radima Strnada na nákladech řízení částku ve výši 3.400,-Kč nejpozději do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

S účinností od 1.1.2012 ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění, o povinnosti opustit území, o zajištění cizince, o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu (§ 31 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s.ř.s.). Včasnou žalobou ze dne 19.4.2013 se žalobce domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 5.4.2013 č.j. X, jehož kopie byla připojena, jímž byla část výroku odvoláním napadeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Sokolov (dále jen PČR Sokolov či správní orgán I. stupně), vydaného pod č.j. X dne 31.1.2011 ve věci správního vyhoštění změněna takto: 1) vypouští se následující část výroku: Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, se stanoví na 1 (jeden) rok a je shodná s dobou vykonatelnosti. Podle § 120a odstavce 1 zákona číslo 326/1999 Sb., rozhodlo Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Sokolov, že se na pana N. V. H., narozen 1978, nevztahuje důvod znemožňující vycestování dle § 179 zákona číslo 326/1999 Sb. Podle ustanovení § 85, odstavce 1, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, má včas podané odvolání odkladný účinek. 2) nahrazuje se textem: Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, se stanoví na 1 rok. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona Č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen neoznačený výrok I.) Podle § 120a odst. 1 zákona číslo 326/1999 Sb., bylo rozhodnuto, že se na pana N. V. H., narozen 1978, nevztahuje důvod znemožňující vycestování dle § 179 zákona číslo 326/1999 Sb. (dále jen neoznačený výrok II.) Ve zbylé části se podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. napadené rozhodnutí potvrzuje. /Poznámka soudu – nebyl vypuštěn výrok: Současně se podle § 118 odstavce 1, zákona číslo 326/1999Sb., stanovuje doba k vycestování z území České republiky do 30 (třiceti) dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. (dále jen neoznačený výrok III.) V odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 5.4.2013 bylo uvedeno, že napadeným rozhodnutím, tj. rozhodnutím ze dne 31.1.2011, žalobci bylo uloženo dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon), správní vyhoštění z území České republiky (dále jen ČR); doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, se stanoví na 1 (jeden) rok a je shodná s dobou vykonatelnosti; současně byla podle § 118 odstavce 1 zákona stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 (třiceti) dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí; podle § 120a odstavce 1 zákona rozhodlo Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Sokolov, že se na pana V. H. N., narozen 1978, nevztahuje důvod znemožňující vycestování dle § 179 zákona číslo 326/1999 Sb. a podle ustanovení § 85 odstavce 1, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, má včas podané odvolání odkladný účinek. Dále bylo uvedeno, že odvolací orgán, tj. žalovaná, přezkoumala napadené rozhodnutí, přičemž vycházela zejména z následujících podkladů: oznámení o zahájení správního řízení ze dne 02.02.2010, protokol o vyjádření účastníka správního řízení, napadené rozhodnutí ze dne 31.01.2011, odvolání prostřednictvím právního zástupce ze dne 02.02.2011, závazné stanovisko Ministerstva vnitra Odboru azylové a migrační politiky ev. č. X ze dne 04.02.2010 (vycestování žalobce je možné), rozsudky Krajského soudu v Plzni č.j. 30A 34/2011-30 ze dne 22.09.2011 a č.j. 17A 30/2012-28, spisový materiál týkající se řízení ve věci správního vyhoštění vedeného pod č.j. X, výsledky vlastního šetření a lustrace v informačních systémech. Také bylo uvedeno, že rozsudkem zdejšího soudu č.j. 17A 30/2012 (ze dne 28.8.2012) bylo rozhodnutí žalované ze dne 28.5.2012 zrušeno a věc jí vrácena k dalšímu řízení s tím, že se bude řídit právním názorem uvedeného soudu v tomto rozsudku a poté vydá nové rozhodnutí, jimž bude realizovat tento rozsudek, ale rozhodnutí ze dne 31.01.2011 předcházející napadenému rozhodnutí ze dne 28.05.2012 soud nezrušil, jelikož o něm bylo vlastně již rozhodováno v řízení před zdejším soudem ve věci správního vyhoštění žalobce č.j. 30A 34/2011 (ze dne 22.09.2011) a tehdy nebylo zrušeno. Rovněž bylo vysvětleno, že v průběhu řízení o správním vyhoštění došlo ke změně systemizace PČR, (konkrétně dnem 01.01.2011) a místně příslušným správním orgánem dle § 164 odst. 1 písm. i) zákona byla dále PČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Sokolov, která vydala dne 31.01.2011 pod č.j. X rozhodnutí o správním vyhoštění v souladu s § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona a následně usnesením ze dne 1.11.2012 č.j. X opravila v rozhodnutí ze dne 31.1.2011 nesprávně uvedené č.j. X na správné č.j. X. Dále bylo uvedeno, že žalobci pro jednání, které bylo v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění PČR Sokolov řádně popsáno a na něž bylo odkázáno; doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 1 rok, což je zcela přiměřené závažnosti jeho protiprávního jednání, neboť byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání vydaným příslušným úřadem práce od ledna 2009 do 2.2.2010, kdy byl kontrolován v obci H., přičemž nedojde dle názoru žalované k nepřiměřenému zásahu do soukromého či rodinného života žalobce. Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č.j. 1As 150/2011-73 ze dne 25.1.2012 uvedla, že přistoupila ke změně výroku napadeného rozhodnutí s tím, že dle NSS z dikce § 118 odst. 1 zákona vyplývá, že je-li policie ze zákona povinna v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je současně oprávněna stanovit si na základě vlastního uvážení také počátek, resp. konec této doby (argument a maiori ad minus), a to za předpokladu, že budou při formulování této doby ve výroku rozhodnutí respektovány požadavky a nároky kladené zákonem na výrok správního rozhodnutí; lze tak konstatovat, že § 118 odst. 1 zákona ve znění účinném od 24.11.2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území - obdobně srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24.01.2012, č.j. 1As 106/2010-8, ve kterém dospěl mimo jiné k závěru, že doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských státu Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území ČR, nezapočítává až podle § 118 odst. 4 zákona ve znění účinném od 01.01.2012. Závěrem ještě žalovaná zdůraznila, že je v obecním zájmu, aby platné právní předpisy ČR byly dodržovány a aby se na jejím území zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. Po přezkoumání průběhu správního řízení vedeného nalézacím správním orgánem, tj. PČR Sokolov, konstatovala žalovaná, že z hlediska zákonnosti proběhlo předmětné správní řízení plně v souladu se správním řádem (zák. č. 500/2004 Sb.) a zákonem (č. 326/1999 Sb.), přičemž zjištění a závěry, ke kterým nalézacím správním orgánem dospěl, byly podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí (ze dne 31.1.2011), z něhož jednoznačně vyplývá, jaké protiprávní jednání bylo žalobci vytýkáno a jaké opatření bylo následně přijato. Žalobce v žalobě tvrdil, že napadeným rozhodnutím ze dne 5.4.2013 se cítí být dotčen na svých právech, jelikož bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení, protože žalovaná jím změnila výrok rozhodnutí PČR Sokolov takovým způsobem, že tyto nově znějící výroky rozhodnutí o správním vyhoštění považuje za nezákonné, neboť jednotlivé části těchto výroků trpí vzájemným rozporem s původním výrokem rozhodnutí o správním vyhoštění, který byl napadeným rozhodnutím potvrzen. Konkrétně se jedná o část výroku, ve které je uvedeno, že "Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, se stanoví na 1 rok. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky." A část původního výroku, ve kterém je uvedeno, že se „...stanoví doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí". Právě tyto části jednotlivých výroků rozhodnutí o správním vyhoštění trpí dle něho vzájemným rozporem, protože právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění, na kterou je vázána povinnost vycestovat z území ČR, a jeho vykonatelnost, která má dle § 62 odst. 1 v návaznosti na § 46 odst. 1 zákona vliv na zánik platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nejsou dány do souladu tak, aby žalobce nebyl poškozen na svých právech. Z takto koncipovaného výroku rozhodnutí o správním vyhoštění (právní moci dne 9.4.2013) vyplývá, že žalobce má nyní povinnost vycestovat z území ČR do 30-ti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy do 4.5.2013, ale žalobce proti tomuto rozhodnutí podává žalobu, která má podle § 172 odst. 3 zákona odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž pouze vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 62 odst. 1 zákona následně vede k zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. V důsledku toho nastala situace, kdy žalobce je povinen opustit území ČR do 4.5.2013, když mu byla napadeným rozhodnutím stanovena doba k vycestování z území do 30-ti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, ale vzhledem k podané žalobě a skutečnosti, že až vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění mu zanikne dlouhodobý pobyt na území ČR, začne běžet doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR, až mnohem později po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, konkrétně až doručením rozsudku o žalobě proti rozhodnutí žalované. Je-li doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR, vázána na pozbytí oprávnění k pobytu na tomto území, musí být tato skutečnost zachycena rovněž ve stanovení doby k vycestování z tohoto území, neboť v opačném případě dochází k porušení jeho práv v tom, že fakticky bude doba, po kterou mu není možno umožnit vstup na území ČR, delší než doba 1 roku stanovená v rozhodnutí PČR Sokolov, neboť je nyní nucen vycestovat z území ČR dříve, než se rozhodnutí o správním vyhoštění stane vykonatelným a teprve v důsledku vykonatelnosti dojde k zániku samotné platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a tím i počátku běhu doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na uvedené území. Tímto postupem tak fakticky dochází k překročení v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovené doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR. Rovněž bylo namítáno, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož z něho nevyplývá, jakým způsobem se vypořádala se všemi námitkami, které jím byly uplatněny v rámci odůvodnění odvolání podaného žalované dne 26.4.2011. Závěrem žalobce požadoval zrušení napadeného rozhodnutí žalované ze dne 5.4.2013 a spolu s ním i rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 31.1.2011 č.j. X a vrácení věci správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení; současně byly požadovány i náklady řízení bez bližší specifikace. K žalobě kromě napadeného rozhodnutí byla připojena i kopie rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 25.1.2011 č.j. X, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území ČR; doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, se stanoví na 1 (jeden) rok a je shodná s dobou vykonatelnosti; současně se podle § 118 odstavce 1 zákona stanovuje doba k vycestování z území ČR do 30 (třiceti) dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí; podle § 120a odstavce 1 zákona číslo 326/1999 Sb., rozhodlo Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Sokolov, že se na pana V. H. N., narozen 1978, nevztahuje důvod znemožňující vycestování dle § 179 zákona číslo 326/1999 Sb.; podle ustanovení § 85, odstavce 1, zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád má včas podané odvolání odkladný účinek. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že vydané rozhodnutí o správním vycházelo ze skutečnosti, že žalobce byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání na území ČR, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání; do ČR přicestoval v prosinci 2007 s platným cestovním pasem a vízem k pobytu; dne 2.2.2010 byl kontrolován Úřadem práce v Chebu a inspektorátem cizinecké policie Cheb a bylo zjištěno, že vykonával nelegální práci pro agenturu práce G.W.S. C. s.r.o., neboť mu nebylo vydáno povolení k zaměstnání příslušným úřadem práce a v době prováděné kontroly pobýval na území ČR na platné vízum k pobytu za účelem zaměstnání jako osoba samostatně výdělečně činná s dobou platnosti do 3.2.2011; žalobce byl zaměstnán bez potřebného povolení k zaměstnání od ledna 2009 do 2.2.2010, kdy byl kontrolován v obci H., v provozovně firmy A. s.r.o., správním orgánem I. stupně v součinnosti s Úřadem práce v Chebu; vycházeno bylo i ze Závazného stanoviska odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR č.j. X k důvodům znemožňujícím vycestování. Žalovaná po doručení žaloby žalobce ve svém vyjádření ze dne 16.5.2013 uvedla, že ve svém postupu a ve svých závěrech neshledala pochybení, proto navrhuje zamítnutí žaloby a dále zdůraznila, že na základě § 118 odst. 1 zákona je správní orgán podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24.01.2012 č.j. 1 As106/2010-83 (publikováno pod č. 2586/2012 Sb. NSS), oprávněn ve svém rozhodnutí stanovit ve výrokové části rozhodnutí o správním vyhoštěni počátek doby, v níž je cizinec povinen vycestovat z území (§ 118 odst. 1 věta první zákona), a dále počátek doby zákazu vstupu na území (§ 118 odst. 1 věta první a druhá zákona), přičemž ze zákona nevyplývá, že by obě lhůty na sebe musely navazovat či počínat běžet ve stejný okamžik. Zmíněné lhůty představují dva odlišné právní instituty a každá slouží jinému účelu. Účelem stanovení lhůty k vycestování pokračování z území je určení doby pro dobrovolné opuštěni území cizincem, zatímco smyslem stanovení doby zákazu pobytu je stanovení lhůty, po niž cizinci nelze umožnit zpětné vstoupení na území členských států s ohledem na jeho dřívější chování nebo jednání. Lhůta k vycestování z území a lhůta zákazu pobytu tak sledují odlišné cíle a jsou na sobě vzájemně nezávislé. Nelze proto shledat vnitřní rozpor výroků rozhodnutí žalovaného v tom, že počátek obou lhůt není vázán ke shodnému časovému okamžiku. Nutnost takového postupu totiž ze zákona nevyplývá, tyto lhůty se vzájemně nepodmiňují, proto je možné jejich počátky vázat k odlišným časovým okamžikům. Dle žalované nelze přihlédnout ani k další žalobní námitce, že bude doba zákazu vstupu fakticky delší než doba jednoho roku stanovená v rozhodnutí o vyhoštění, a to s odkazem na odůvodnění rozhodnutí NSS č.j. 1As 7/2013-32 ze dne 10.04.2013, na něž bylo zároveň odkázáno. K námitce žalobce o nevypořádání se s námitkami odvolání ze dne 26.4.2011 žalovaná uvedla, že ji považuje za účelovou, neboť postupovala v souladu se zákonem a odkázala na spisový materiál vedená ve věci správního vyhoštění, když jejímu názoru svědčí i fakt, že z odůvodnění rozsudků vydaných v průběhu řízení Krajským soudem v Plzni č.j. 30A 34/2011-30 a č.j. 17A 30/2012-28, nikterak nevyplývá, že by pochybila, jak uvádí žalobce. Ze správního spisu zaslaného žalovanou soud zjistil, že údaje uvedené ve vyjádření žalované odpovídají obsahu spisu a dále zjistil níže uvedené rozhodné skutečnosti. Ve spisu již byly odstraněny nedostatky vytýkané žalované rozsudkem zdejšího soudu č.j. 17A 30/2012-28 ze dne 28.8.2012 – založeno je nejenom zmíněné tzv. blanketní odvolání žalobce ze dne 1.2.2011 proti rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 25.1.2011 č.j. X, ale i odůvodnění uvedeného odvolání až ze dne 26.4.2011 a dokonce i veškerý písemný materiál vztahující se k žalobě žalobce ze dne 25.7.2011 proti rozhodnutí žalované ze dne 1.7.2011 č.j. X a tedy i rozsudek zdejšího soudu č.j. 30A 34/2011-30 ze dne 22.9.2011, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 1.7.2011, neboť podaná žaloba byla částečně důvodná, jelikož žalovaná pochybila, když skrze napadené rozhodnutí uznala za správné přímé navázaní doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, na dobu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění (tak jak to učinil prvoinstanční správní orgán) – bylo i podotknuto, že uvedený právní názor bude podroben testu posouzení rozšířeného senátu NSS, jemuž byla uvedená problematika předložena usnesením ze dne 2.2.2011 č.j. 1As 106/2010-74 s jasně formulovanou otázkou (cit.: „Staví se běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, po dobu, kdy je rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelné, jestliže bylo dané rozhodnutí vydáno podle zákona o pobytu cizinců ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 428/2005 Sb.?“), rozšířený senát NSS však v této věci dosud nerozhodl a senát 30A zdejšího soudu neviděl důvod se od stávající rozhodovací praxe správních soudů odchýlit. V tomto spisu je však založeno pouze rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 31.1.2011, které dle založené doručenky bylo stávajícímu zástupci žalobce doručeno dne 28.1.2011, tedy vlastně před vydáním tohoto rozhodnutí, ale není založeno žádné rozhodnutí téhož správního orgánu I. stupně ze dne 25.1.2011 totožného č.j., jehož kopii zástupce žalobce však k žalobě ze dne 19.4.2013 připojil, přičemž obsah obou rozhodnutí ze dne 25. i 31.1.2011 je kromě data vydání zcela shodný. Z připojeného spisu zdejšího soudu sp. zn. 17A 30/2012 a v něm založeného rozsudku ze dne 28.8.2012 vyplývá, že jím bylo rozhodnutí žalované ze dne 28.5.2012 č.j. X zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení pro vady řízení – nesrozumitelnost spočívající ve zjištění, že v něm označené rozhodnutí odpovídá rozhodnutí založenému ve správním spisu pouze datem, ale nikoli číslem jednacím a označením rozhodujícího správního orgánu, dále ve výroku rozhodnutí žalované uvedená část výroku, která se vypouští, neodpovídá doslovně předmětné části výroku z rozhodnutí ze dne 31.1.2011 nahrazené citovaným textem a také musí být zřejmá z kteréhokoliv rozhodnutí změna sktruktury správních orgánů či změna jejich označení, dojde-li k ní v mezidobí. Doručením žaloby soudu dne 19.4.2013 bylo zahájeno řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního (§ 65 a násl. s.ř.s.), ve kterém je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“). Podle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu, ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Dle § 76 odst. 1 písm. a) - c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle § 78 odst. 1 věta první, odst. 3, 4 a 5 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo a soud přihlíží ve vztahu k žalobním bodům na rozhodnutí uvedených správních orgánů jako na jeden celek. Zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, a právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. Dle § 118 odst. 1 zákona se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu [zde odkaz na zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání] anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Podanou žalobou se domáhal žalobce z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí ze dne 5.4.2013 a jemu předcházejícího rozhodnutí ze dne 31.1.2011, ač připojil k žalobě kopii rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 25.1.2011 a nikoli z 31.1.2011. Soud shledal z níže uvedených důvodů, že napadené rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, což způsobuje vady řízení, proto byla žaloba shledána důvodnou, i když v této věci je žalovaná přesvědčena o tom, že nepochybila a postupovala v souladu s příslušnými zákony. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, kterou zjišťuje soud ex offo, je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí, v této věci však byla žalobcem namítána a soudem shledána důvodnou, i když z jiných důvodů, než které namítal žalobce. Rovněž soud shledal důvodnou námitku žalobce ohledně vzájemného rozporu části jednotlivých výroků rozhodnutí žalované ze dne 5.4.2013, kdy část textu výroku rozhodnutí ze dne 31.1.2011 byla vypuštěna a nahrazena jiným textem, a zbylou částí odvoláním napadeného rozhodnutí PČR Sokolov, která byla potvrzena dle § 90 odst. 5 správního řádu. Soud zjistil, že žalovaná pochybila a nepostupovala v souladu s právním názorem rozšířeného senátu NSS vyjádřeným v usnesení ze dne 24.1.2012 č.j. 1As 106/2010-83, dle něhož ustanovení § 118 odst. 1 zákona, ve znění účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba počítá ode dne uplynutí lhůty pro vycestování z území. Nevyužil-li správní orgán této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze celkovou dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její počátek, počítá se tato doba ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla podle právní úpravy účinné od 24.11.2005 do 31.12.2011 na počítání této doby žádný vliv ani skutečnost, že došlo, ať již z jakéhokoli důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup na území ČR, nezapočítává až podle § 118 odst. 4 zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012. V této věci byl postup celého řízení počínajícího vydáním rozhodnutí PČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, inspektorát cizinecké policie Cheb, 1. skupina kontroly pobytu, v Aši dne 9.2.2010 č.j. X podrobně popsán v odůvodnění shora citovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 28.8.2012 č.j. 17A 30/2012-28, na jehož obsah soud pro stručnost odkazuje, jelikož byl doručen všem účastníkům i současného řízení. Za závažný nedostatek soud považuje skutečnost, kterou zjistil až po předložení správního spisu, že totiž bylo doručeno již dne 28.1.2011 zástupci žalobce rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 25.1.2011, proti němuž podal odvolání datované 1.2.2011, avšak ve správním spisu je založeno pouze rozhodnutí ze dne 31.1.2011 a z obsahu spisu není zjistitelné, jak k takovému situaci vůbec došlo a mohlo dojít. Žalobou ze dne ze dne 25.7.2011 bylo napadeno rozhodnutí žalované ze dne 1.7.2011, v němž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí PČR Sokolov ze dne 31.1.2011, ačkoliv v tzv. blanketním odvolání i v jeho odůvodnění bylo napadeno rozhodnutí ze dne 25.1.2011 a nikoli rozhodnutí ze dne 31.1.2011, což nebylo zjištěno ani v řízení před zdejším soudem vedeným pod sp. zn. 30A 34/2011 a 17A 30/2012, jelikož až v nyní projednávané věci zástupce žalobce připojil kopii předmětného rozhodnutí správního orgánu I. stupně; tato skutečnost však musela být nepochybně zástupci žalobce známa, ale v žádném řízení ji nenamítal. Další vadou řízení je skutečnost, že žalovaná přes upozornění soudu v rozsudku ze dne 28.8.2012 opětně pochybila, když v rozhodnutí ze dne 5.4.2013 zase necitovala naprosto přesně část výroku, kterou „vypustila“, jelikož v rozhodnutí ze dne 25.1. a 31.1.2011 bylo uvedeno: „ Podle § 120a odstavce 1 …….. se na pana V. H. N., ….. ustanovení § 85 odstavce 1, zákona číslo 500/2004 Sb., …..“ a naproti tomu v rozhodnutí ze dne 5.4.2013 uvedla, že část výroku napadeného rozhodnutí mění takto: 1/ vypouští se následující část výroku: „ …….se na pana N. V. H., ….. ustanovení § 85 odstavce 1, zákona č. 500/2004 Sb. ….“ Stále platí, že nahrazuje-li se část textu jiným textem, musí být původní text citován doslova, stojí však i za zvážení, zda v případě změny výroku rozhodnutí, který není rozsáhlý, pro přehlednost a srozumitelnost není lépe nahradit/změnit úplně celý výrok. Soud i shledal, že změnou výroku rozhodnutí PČR Sokolov napadeným rozhodnutím ze dne 5.4.2013 došlo k situaci, že neoznačený výrok I. odporuje neoznačenému výroku III., jelikož nelze vázat dobu vycestování na právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud má cizinec dlouhodobé vízum (§ 62 odst. 1 zákona), neboť podáním žaloby došlo ke stavění lhůty, proto lhůta k vycestování z území ČR měla být také vázána na vykonatelnost a nikoli na právní moc rozhodnutí, neboť předmětné rozhodnutí PČR není vykonatelné. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí nejsou totožné instituty a pouze náhodně nastane situace, že se jedná o stejné datum. V aktuálně právním slova smyslu je vykonatelné každé správní rozhodnutí od právní moci, výjímečně při vyloučení odkladného účinku odvolání ještě před právní mocí, a v užším slova smyslu jde potom o stav rozhodnutí umožňující úřední výkon rozhodnutí, což přichází v úvahu jen u povinnostních rozhodnutí po uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění v nich uložené předmětné povinnosti. V případě rozhodnutí „povinnostních“ má smysl o vykonatelnosti hovořit až po uplynutí lhůt, stanovené k dobrovolnému splnění rozhodnutím uložené povinnosti. Nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí žalované není zejména v souladu s § 68 správního řádu, v němž jsou stanoveny náležitosti rozhodnutí, jelikož dle odst. 2 (věta první) a 3 se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků; v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Je s podivem, že v této věci týkající se správního vyhoštění žalobce, která není nijak právně komplikovaná, žalovaná nevydala do současné doby rozhodnutí, které by nemuselo být zrušeno pro vady řízení a bylo přezkoumatelné, naopak se jí podařilo dosáhnout toho, že od 9.2.2010, kdy byl učiněn první úkon v této věci (viz shora), až do současné doby, tedy déle jak 3 roky, věc byla již 3x předložena soudu po podání žaloby, kdy vždy došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí žalované a dosud nebylo realizováno správní vyhoštění. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti tvořící vady řízení rozhodl zdejší soud bez nařízení jednání (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) o zrušení napadeného rozhodnutí žalované ze dne 5.4.2013 a věc vrátil žalované k dalšímu řízení dle § 78 odst. 1, 4 a 5 s.ř.s. (výrok I. rozsudku) s tím, že se bude řídit právním názorem zdejšího soudu vyjádřeným v tomto rozsudku a poté vydá nové rozhodnutí, jímž bude realizovat tento rozsudek zdejšího soudu. Ani v tomto řízení soud nevyslyšel požadavek žalobce na zrušení rozhodnutí ze dne 31.1.2011/25.1.2011/ předcházející napadenému rozhodnutí ze dne 5.4.2013, jelikož o něm bylo již rozhodováno v řízení před zdejším soudem ve shora uvedené věci sp. zn. 30A 34/2011 a tehdy nebylo zrušeno, ač soud tuto možnost má ve smyslu § 78 odst. 3 s.ř.s., což je zřejmé z uvedeného rozsudku, který byl rovněž všem účastníkům tohoto řízení doručen a jeho obsah je jim nepochybně znám. O náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku) bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s. věta první, podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce, který měl ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení sice v žalobě požadoval, ale nijak jejich výši v průběhu řízení nespecifikoval, proto mu soud náhradu nákladů řízení přiznal pouze za sepis žaloby, jelikož zástupce žalobce je s celou věcí obeznámen, neboť žalobce zastupuje v této věci opakovaně, tudíž mu byla přiznána částka 3.400,-Kč odpovídající § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku, když lhůtu stanovenou žalované k zaplacení uvedené částky k rukám zástupce žalobce považuje soud za přiměřenou. Soud znovu podotýká, že žalovaná by měla věnovat náležitou péči obsahu celého rozhodnutí i po stránce gramatické, aby bylo zcela zřejmé ukončení věty, oddělení věty vedlejší atd., když tyto nedostatky se opětně vyskytly v napadeném rozhodnutí.

Poučení