17 A 215/2019 - 21

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci v řízení o žalobě ze dne 15.11.2019 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.10.2019 č.j. OAM-456/LE-BA02-BA04-PS-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou ze dne 15.11.2019 téhož dne soudu doručenou prostřednictvím datové schránky se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 24.10.2019 č.j. OAM-456/LE-BA02-BA04-PS-2019, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu), v zařízení pro zajištění cizinců a zároveň byla stanovena doba trvání zajištění ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu do 9.2.2020.

2. V žalobě žalobce předně uvedl, že žalovaný zajištění odůvodnil za použití § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť dle jeho názoru existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o žalobce: A.W. , narozený …, státní příslušnost Čínská lidová republika, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna (dále jen ZZC), zastoupený: Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Uvedl, že je cizincem pocházejícím z jiného kulturního prostředí, není znalý evropských ani českých předpisů a nehovoří žádným oficiálním jazykem EU. Bylo mu umožněno letecky přicestovat do Evropské unie (dále jen EU), konkrétně do Řecké republiky (dále jen Řecko). I v napadaném rozhodnutí se uvádí „K otázce ohledně sloupnutého víza uvedl, že to bylo řecké vízum a že ho odstranil řecký policista na letišti v Řecku“. Skutečnost, že zde pobývá nelegálně, mu nebyla známá. Správní orgán je povinen při rozhodování o zajištění zjistit skutková stav, tak aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V daném rozhodnutí se správní orgán ovšem zcela opomněl vypořádat se skutečností, že žalobce je cizinec a orientace v českém právním řádu je pro něj velmi složitá a vůbec nezohlednil skutečnost, že zde žalobce pobýval v dobré víře o oprávněnosti svého pobytu. Dle názoru žalobce stanovil žalovaný zcela nepřiměřenou délku trvání zajištění, což namítal zejména s ohledem na fakt, že stanovená délka zajištění mu neumožňuje dostatečný soudní přezkum. Správní orgán si chtěl ovšem ulehčit práci, čím ovšem zasáhl nepřiměřeným způsobem do práva žalobce na pravidelný přezkum rozhodnutí o zajištění. V tomto smyslu se vyjadřuje i Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) ve svém rozhodnutí č.j. 7 As 97/2012-26, dle kterého „je na místě, aby správní orgány dobu zajištění stanovovaly tak, aby byla v nejvýše zhruba měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu, zda jsou splněny podmínky pro trvání zajištění. Tím, že doba bude stanovena takto krátce, budou správní orgány rozhodující ve věcech omezení osobní svobody cizince, a případně soudy v rámci soudního přezkumu, přinuceny se zhruba v měsíčních intervalech zkoumat, podobně jako ve vazebních věcech v trestním řízení, splnění podmínek pro trvání zajištění.“ Rozhodnutí je nezákonné, neboť zkracuje žalobce na jeho právu pravidelného soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění. Žalobce rozporoval též závěry žalovaného o nemožnosti uložit některé ze zvláštních opatření, které jsou podloženy tvrzením o účelové žádosti o mezinárodní ochranu a skutečností, že dle správního orgánu není žalobce důvěryhodnou osobou a existuje zde nebezpečí, že se bude povinnosti vycestovat z České republiky (dále jen ČR) vyhýbat. Žalovaný měl možnost rozhodnout o uložení povinnosti dle ust. § 47 odst. 1 zákona o azylu a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. To ovšem neučinil a nepřiměřeným způsobem omezil žalobce na osobní svobodě. Opatření ve formě zajištění představuje nejzazší prostředek, který umožňuje zasáhnout do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a jako s takovým s ním musí být zacházeno. K tomu ovšem ze strany žalovaného nedošlo, i když měl více možností, jak se vypořádat se situací, přesto přikročil k nejtvrdšímu možnému opatření. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. (K žalobě byla připojena kopie napadeného rozhodnutí a plná moc.)

3. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 24.10.2019 č.j. OAM-456/LE-BA02-BA04- PS-2019 bylo rozhodnuto tak, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajištěn v ZZC a doba zajištění byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákona do 9.2.2020. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl dne 16.10.2019 zajištěn podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů v platném znění (dále jen zákon o pobytu cizinců), a umístěn do ZZC Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění byla skutečnost, že dne 15.10.2019 byla kontrolována totožnost žalobce v linkovém autobusu jedoucího na trase Praha – Amsterdam. Kontrolou cestovního dokladu bylo zjištěno, že žalobce nemá platné oprávnění k pobytu na území ČR, na dvou stranách byly otisknuty padělky přechodových razítek a dále byly objeveny stopy po odstranění vízového štítku. Z jízdenky autobusu bylo dále patrné, že žalobce pobýval na území ČR nejméně ode dne 14.10.2019. Bylo tedy zjištěno, že se žalobce nachází na území ČR neoprávněně bez jakéhokoliv povolení k pobytu a disponuje pozměněným cestovním dokladem s padělanými vstupními razítky, proto byl zadržen, zajištěn a umístěn do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. Do protokolu o vyjádření účastníka řízení dne 15.10.2019 žalobce mimo jiné uvedl, že z Číny odcestoval dne 20.9.2019 do Spojených arabských emirátů a odtud do Srbska, kde pobýval 6 nocí a poté odletěl do Řecka, kde se zdržoval až do 13.10.2019. Poté odletěl do Maďarska, kde mu dle jeho slov kamarád koupil jízdenku do Holandska, kam cestoval za účelem turistiky, chtěl tam zůstat několik dní a poté se chtěl vrátit do Číny. K otázce ohledně sloupnutého víza uvedl, že to bylo řecké vízum a odstranil ho řecký policista na letišti v Řecku, ale neví, o jaký typ víza se jednalo ani jakou mělo platnost. Nevěděl, jak je možné, že mu po jeho odstranění zůstal částečný otisk razítka státu Malta a ani nevěděl jak vysvětlit, kdo mu padělky do pasu otiskl. Žalobce tedy pobýval na území ČR neoprávněně, bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu a disponoval cestovním dokladem s padělanými schengenskými vstupními razítky. Z tohoto důvodu byl žalobce dne 16.10.2019 zajištěn a následně umístěn do ZZC za účelem realizace vyhoštění. Z dosavadního jednání žalobce bylo totiž dle rozhodnutí cizinecké policie o zajištění zřejmé, že neplní své zákonem uložené povinnosti a existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaný posoudil všechny skutečnosti týkající se žalobce a jeho dosavadního pobytu na území ČR, relevantní ve smyslu § 46a zákona o azylu, a ke zjištění, zda je v jeho případě nutné ponechat jej i během probíhajícího správního řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce neuvedl žádné objektivní překážky vycestování do vlasti, naopak sdělil, že chtěl v Nizozemsku zůstat pouze několik dní, a sice z důvodu turistiky, a poté se vrátit do Číny. Žalobce o udělení mezinárodní ochrany požádal až po zadržení Policii ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC. Dále žalobce přiznal, že na území schengenského prostoru přicestoval již dne 26.9.2019, konkrétně do Řecka a poté pokračoval letecky směrem do Maďarska, odkud se pozemní cestou vydal do Nizozemska, dle jeho vlastního prohlášení za účelem turistiky. Je evidentní, že během tohoto období se mohl volně pohybovat a možnost podat žádost o udělení mezinárodni ochrany žalobce nesporně měl, a to bud v Řecku, Maďarsku anebo dalším členském statě EU, přes který do ČR směrem do Nizozemska cestoval. Žalobce tedy možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany evidentně měl, žádost však podal teprve tehdy, kdy se stal výkon jeho vyhoštění díky jeho zajištění Policii ČR reálným. Z toho je zřejmé, že ač měl možnost požádat o mezinárodni ochranu dříve, žádost o ni podal teprve po svém zajištění Policií ČR a jeho jednání je tedy naprosto účelové. Z postupu žalobce bylo správnímu orgánu zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, a že nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by žalobce náhle své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil. Ze všech těchto důvodů by uplatnění zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. Žalovaný rovněž uvedl, že žalobce není osobou vyloučenou z aplikace § 46a odst. 1 zákona o azylu, neboť v jeho případě na základě jeho vyjádření v rámci správního řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců a vyhoštění a jeho žádostí o mezinárodní ochranu nelze konstatovat, že by byl zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Současně se správní orgán zabýval v souladu s ustanovením § 46a odst. 5 zákonem o azylu maximální délkou doby, na kterou bude žalobce po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn v ZZC. Závěrem žalovaný konstatoval, že v souladu s § 46a odst. 1 písm. e) a § 46a odst. 4 zákona o azylu a s ohledem na shora uvedené je žalobce zajištěn v ZZC, nejdéle však do 9.2.2020.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 25.11.2019 nesouhlasil s podanou žalobou, neboť má za to, že se v žalobě namítaných porušení při rozhodování věci nedopustil. Z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly, a tím tak dostatečně zjistil skutkový stav věci. Následně žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.11.2011 č.j. 7 As 79/2010 – 150. K námitce žalobce týkající se toho, že správní orgán shledal žádost žalobce jako účelovou se snahou o legalizaci pobytu na území, správní orgán odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.8.2016 č.j. 41 Az 17/2016. Dále žalovaný uvedl, že o neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobce svědčí nejen jeho naprosté nerespektování právního řádu i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání (v podrobnostech odkázal na stranu 3 napadeného rozhodnutí o zajištění). Pro řízení o žalobě odkázal žalovaný na shromážděný spisový materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Žalovaný také vyjádřil, že má za to, že postupoval v souladu s právními předpisy, proto námitky uvedené v žalobě shledal jako nedůvodné a závěrem navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

5. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 24.10.2019 i ve vyjádření žalovaného ze dne 25.11.2019 odpovídají obsahu spisu. Podle protokolu o předání rozhodnutí bylo napadené rozhodnutí ze dne 24.10.2019 žalobci předáno dne 25.10.2019.

6. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Dle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu.

7. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení nežádali ústní jednání k projednání věci a soud jeho nařízení neshledal nezbytným (§ 46a odst. 8 zákona o azylu věta předposlední před středníkem).

8. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 24.10.2019, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná.

9. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

10. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 11. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 12. Ke skutkovým okolnostem případu soud především poukazuje na skutečnosti, jež žalovaný zjistil v průběhu správního řízení o zajištění žalobce, a to konkrétně, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu a disponoval cestovním dokladem s padělanými schengenskými vstupními razítky. Z toho důvodu byl žalobce dne 16.10.2019 zajištěn a následně umístěn do ZZC za účelem realizace vyhoštění. Žalobce tedy zcela prokazatelně neplnil své zákonem uložené povinnosti a existovalo reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Soud v daném případě považuje zjištěný skutkový stav za prokázaný a dostačující pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalovaný si zajistil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí v souladu s § 3 správního řádu.

13. Jak již bylo uvedeno, v projednávané věci žalovaný postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žalobce zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. K uvedenému soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 15.2.2017 č.j. 10 Azs 284/2016-35, kde je vysvětlena aplikace ust. § 46a odst. 1 písm. e)takto: „pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že pokud žalovaný shledal oprávněné důvody, jež ho vedly k závěrům o účelovosti podané žádosti, byl oprávněn v mezích zákona zajistit žalobce dle příslušných ustanovení zákona o azylu.

14. Za výše uvedené „oprávněné důvody“ účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu lze v daném případě uvést to, že dne 15.10.2019 byla kontrolována totožnost žalobce v linkovém autobusu jedoucího na trase Praha – Amsterdam. Kontrolou cestovního dokladu bylo zjištěno, že žalobce nemá platné oprávnění k pobytu na území ČR, na jeho dvou stránkách byly otisknuty padělky přechodových razítek a dále byly objeveny stopy po odstranění vízového štítku. Z jízdenky autobusu bylo dále patrné, že žalobce pobýval na území ČR nejméně ode dne 14.10.2019. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se nacházel na území ČR neoprávněně bez jakéhokoli oprávnění k pobytu a disponuje pozměněným cestovním dokladem s padělanými vstupními razítky, proto byl zadržen, zajištěn a umístěn do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. O mezinárodní ochranu žalobce požádal až po zadržení Policií ČR a zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC. Současně žalobce přiznal, že na území schengenského prostoru přicestoval již dne 26.9.2019, konkrétně do Řecka a poté pokračoval letecky směrem do Maďarska, odkud se pozemní cestou vydal do Nizozemska, dle jeho vlastního prohlášení za účelem turistiky. Z uvedeného vyplývá, že během tohoto období se mohl volně pohybovat a nesporně měl možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce, a to buď v Řecku, Maďarsku anebo dalším členském státě EU, přes který do ČR směrem do Nizozemska cestoval. Žalobce tedy možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany evidentně měl, žádost však podal teprve tehdy, kdy se stal výkon jeho vyhoštění reálným. S ohledem na zjištěné skutečnosti lze důvodně předpokládat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. V daném případě se soud ztotožňuje s názorem a postupem žalovaného ve věci zajištění žalobce dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s tím, že žalobce si musel být vědom toho, že na území ČR pobývá neoprávněně.

15. Další žalobní námitka se týkala přiměřenosti délky zajištění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 4 vyplývá, proč žalovaný dovodil, že žalobce bude zajištěn na 110 dnů (předpokládaná délka trvání správního řízení, lhůta pro podání žaloby v délce 15 dnů a průměrná pětidenní lhůta pro doručování dokumentů v rámci soudního řízení), to vše při zohlednění individuálních okolností případu, především skutečnosti, že v případě žalobce došlo k podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Takový postup je judikaturou správních soudů všeobecně přijímán jako souladný se zákonem (srov. rozsudky NSS ze dne 21.5.2014 č.j. 6 Azs 33/2014-45, a ze dne 5.3.2014 č.j. 3 Azs 24/2013-42). Závěr o stanovené délce trvání zajištění byl odůvodněn přezkoumatelným způsobem a žalovaný ke svému závěru dospěl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní úvaha žalovaného nevybočila z mezí, jež jsou vytyčeny ustanovením § 46a odst. 5 zákona o azylu. Žalovaný tedy přistoupil k zajištění žalobce za splnění všech zákonných podmínek a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá východiska, úvahy i závěry řádně promítl do odůvodnění napadeného rozhodnutí a zajištění žalobce nebylo v rozporu s právem na ochranu osobní svobody jednotlivce a rodinného a soukromého života, jelikož se jedná o práva, která nejsou absolutní, a v případě žalobce bylo možné a přiměřené do nich zasáhnout. Soud proto námitku žalobce neshledal důvodnou.

16. Závěrem žalobce namítal, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s možností uložení mírnějších opatření dle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Ustanovení § 47 zákona o azylu bylo do tohoto právního předpisu vtěleno na základě novelizace zákonem č. 314/2015 Sb. a podle důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb. má zavedení institutu zvláštních opatření svůj základ v přepracované přijímací směrnici. Lze jej nalézt v bodech 15 a 20 její preambule, kdy zajištění má být výjimečným, krajním prostředkem, uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost uložení alternativních opatření. Na to navazuje čl. 8 přijímací směrnice, který v odst. 2 stanoví, že „v případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření“, a v odst. 3 pak mezi případy, ve kterých je možné žadatele zajistit, řadí situaci žadatele zajištěného v rámci řízení o navrácení za účelem přípravy navrácení nebo vyhoštění, „mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení“. Tomu odpovídá znění § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Posledně zmíněné ustanovení zákona o azylu i § 47 téhož je proto třeba vykládat eurokonformně.

17. Soud zkoumal odůvodnění napadeného rozhodnutí v té části, která se vztahovala k neúčinnosti zvláštních opatření (strana 3), a neshledal pochybení žalovaného. Žalovaný vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr o neúčinnosti zvláštních opatření, o čemž svědčí nejen žalobcem vědomé nerespektování právního řádu ČR i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání, když se udělení mezinárodní ochrany začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se jeho vyhoštění stalo reálným. Žalobce neuvedl žádnou adresu svého pobytu v ČR, a i z toho je tedy zcela zřejmé, že v jeho případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné. Z výše uvedeného žalovaný dovodil, že u žalobce nelze očekávat změnu jeho jednání a respektování zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. V této souvislosti žalovaný také odkázal na judikaturu NSS, kdy např. v rozsudku sp. zn. 1 Azs 349/2016 konstatoval, že účelem zvláštních opatření není pouze zajistit účast žadatele v řízení o žádosti, ale také zajištění efektivní kontroly nad průběhem řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu. V předmětném rozsudku NSS ze dne 28.6.2017 č.j. 1 Azs 349/2016-48 k zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu mimo jiné uvedl, že „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, je v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění. Zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému správnímu vyhoštění […] jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. […] Při zvažování zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.“ 18. Žalovaný tedy posoudil individuálně poměry žalobce a jeho pobytovou historii na území ČR jako celek, přičemž neshledal mírnější donucovací opatření účinnými, když jeho závěry měly oporu ve správním spisu. V případě žalobce nebylo zjištěno nic, co by správní orgán či soud mohlo vést k případnému upuštění od zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zcela dostatečné a přezkoumatelné, proto ani tato námitka nebyla soudem shledána důvodnou.

19. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s. výše citovaného (výrok I. rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení