17 A 36/2018 - 28

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2018, č. j. KRPP-28184-3/ČJ-2018-030022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, kterým byl podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem předání do Rumunska podle právního předpisu Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém žalobce: B.S., narozený …, státní příslušnost Irák, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Balková Zastoupený obecným zmocněncem Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, 306 28 Plzeň z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“)]. Doba zajištění byla stanovena dle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 86 dní od okamžiku omezení osobní svobody.

2. V podané žalobě žalobce poukazoval na individuální okolnosti jeho případu. Žalobce se domníval, že žalovaná nedostála své povinnosti zjistit skutkový stav věci, když se žalobce nezeptala na podstatné okolnosti, tykající se možného předání do Rumunska, byť je takto stanovený účel zajištění stanoven přímo ve výrokové části rozhodnutí. Žalobce si nebyl vědom své žádosti o mezinárodní ochranu v Rumunsku, byť ví, že byl pod hrozbou fyzického násilí přinucen odevzdat své otisky prstů. Následně byl žalobce nucen setrvat ve vazbě, kde byly špatné podmínky a nebyla mu poskytnuta strava. V Rumunsku neměl k dispozici žádného tlumočníka ani právníka, pročež neměl vědomost o tom, zda s ním probíhá řízení ve věci mezinárodní ochrany a jak případně bylo rozhodnuto. Podmínky v táboře, kde byl žalobce ubytován, byly špatné, byl nucen pracovat a měl zdravotní problémy z důvodu špatných hygienických standardů zařízení. V Německu, kam se žalobce na podkladě těchto svých zážitků rozhodl cestovat, má žalobce sourozence a zejména svou matku.

3. Žalobce se domníval, že všechny tyto okolnosti měla žalovaná povinnost v průběhu zajištění zjišťovat a posléze také uvést v napadeném rozhodnutí, neboť na jedné straně (alespoň potenciálně) zpochybňují možnost realizace účelu zajištění a taktéž dávají jednání žalobce do kontextu a souvislostí. Pokud tak žalovaná neučinila, není možné napadené rozhodnutí považovat za řádně odůvodněné.

4. Žalobce dále poukazoval i na nezákonnost a nepřiměřenost doby zajištění. Byl toho názoru, že vydané rozhodnutí omezuje jeho osobní svobodu v nezákonné a nepřiměřené délce. Podle čl. 28 odst. 1 nařízení Dublin III musí zajištění být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. V žalobou napadeném rozhodnutí ale žalovaná stanovila dobu zajištění na 86 dnů tak, že: „součtem lhůt uvedených v nařízení EU č. 604/2013 (30+14+42 dní) dospěl k správní orgán k závěru, že doba potřebná k provedení realizace předání účastníka řízení může trvat až 86 dní. “ Podle žalobce je zcela zřejmé, že žalovaná tedy zajistila žalobce ne na minimální dobu, na dobu co nejkratší, ale naprosto naopak, na nejdelší možnou dobu, s jakou nařízení Dublin III počítá, co se týče délky dublinského řízení. Stanovená doba tak nerespektuje imperativ co nejmenšího zásahu do osobní svobody zajišťovaných osob, když zde došlo k zajištění rovnou na dobu maximální. Napadené rozhodnutí zasahuje do práva fyzické osoby na osobní svobodu, tedy jde o nejtvrdší zásah, jaký je podle zákona ze strany státních orgánů vůči fyzické osobě dostupný. Jde proto o opatření ultima ratio, použitelné toliko v případě, že jsou vyloučena všechna ostatní řešení a jeho použití by proto mělo být přísně vázáno na imperativ co nejkratšího zajištění. Toto napadené rozhodnutí podle názoru žalobce nesplňuje. Takto stanovená doba zajištění navíc nedává záruku, že žalobce skutečně bude zajištěn toliko po dobu souladnou s nařízením Dublin III.

5. Žalobce rovněž poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 11/2015, podle kterého má správní orgán dbát toho, aby nedošlo k zajištění účastníka řízení na dobu zjevně převyšující maximální doby zajištění podle nařízení Dublin III. V této věci již ale v okamžiku podání žádosti o převzetí (první úkon tzv. Dublinského řízení), pokud nedojde k podání této žádosti v poslední možný den lhůty, bude maximální doba zajištění podle nařízení Dublin III. v rozporu s dobou, stanovenou napadeným rozhodnutím o zajištění. Z praxe žalované (a i z praxe právního zástupce žalobce) plyne, že žádost o převzetí je odeslána a také reakce ze strany dotázaného členského státu je poskytnuta obyčejně již během prvního měsíce zajištění. K okamžiku poskytnutí reakce ze strany dotázaného státu je tak již známa maximální doba zajištění (6 týdnů od tzv. akceptace) a policie standardně na základě takové informace prodlužuje dobu zajištění na dobu, souladnou s nařízením Dublin III. Postup žalované, když tato zajistila žalobce rovnou na dobu, která by byla v souladu s nařízením jenom v případě maximálního využití všech lhůt, je podle názoru žalobce proto nesprávný. Takový postup nedává žalobci žádnou možnost obrany proti případnému nepropuštění ze zajištění po překročení maximální doby zajištění podle nařízení Dublin III. S tím také souvisí právo na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění, jak vyplývá z čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaná sice uvádí, že se „zabývala účinným pojištěním práva účastníka řízení na soudní kontrolu trvání zajištění“ (str. 4) a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 7 As 97/2012 (rozhodnutí již obsoletní, neboť se zabývá situací za existence jiné právní úpravy), z odůvodnění napadeného rozhodnutí ale není možné vyčíst, k jakému závěru dospěla a zda je vůbec stanovená doba zajištění v souladu s takovým právem. Z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu plyne, že právo na pravidelný soudní přezkum správního rozhodnutí o zajištění by mělo být dostupné přibližně každých 30 dnů (2Azs 57/2014, 7As 97/2017, IV. ÚS 1020/2015, 5 Azs 228/2015). Žalobou napadené rozhodnutí ale vůbec neuvádí, jakým způsobem je právo na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění v souzené věci zachováno. Vůči napadenému rozhodnutí je přípustná žaloba, kterou žalobce nyní podává. Pokud soud žalobě nevyhoví, může žalobce iniciovat vydání správního rozhodnutí (které je toliko podkladem k podání žaloby za účelem zabezpečení soudního přezkumu) podle ustanovení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí soudu v této věci. S ohledem na praxi a zatíženost soudu k doručování písemného vyhotovení zamítaných tzv. „detenčních“ rozhodnutí dochází ke konci 30-ti denní zákonné lhůty k vypracování a doručení písemného rozhodnutí. S ohledem na možnost podat žádost o propuštění toliko po uplynutí dalších 30 dnů (tj. v celku 60 dnů po vynesení rozhodnutí soudu) je možnost iniciovat další soudní přezkum (např. ohledně námitky na překročení maximální doby zajištění) v praxi už nedostupná. Napadené správní rozhodnutí se se situací zajištěných cizinců, s právní úpravou, ani s praxí, která je žalované známa, ale vůbec nezabývá. Místo toho žalobce zajišťuje na dobu „maximální možnou“ a v rozhodnutí lakonicky konstatuje, že se zabezpečením práva na pravidelný soudní přezkum správní orgán zabýval. Naopak, napadené rozhodnutí je důkazem, že se správní orgán otázkou, zda lhůta 86 dní zajištění je i v souladu s právem na pravidelný soudní přezkum, vůbec nezabýval, neboť by musel dospět k minimálně pochybnostem, když ne přímo k závěru o rozporu takové doby zajištění s právem žalobce na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění. Ze zde uvedených důvodů se žalobce domníval, že napadené rozhodnutí je v části stanovené doby zajištění v rozporu se zákonem, s nařízení Dublin III a s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a také, že je, v rozporu se správním řádem, nepřezkoumatelné, pročež je zde důvod pro zrušení tohoto rozhodnutí.

6. Závěrem žalobce namítal nedostatečné zkoumání a odůvodnění souladu předání s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalobce měl za to, že žalovaná nedostála své povinnosti zabývat se předpokladem realizovatelnosti předání žalobce do Rumunska, což je stanovený účel zajištění. Předpokladem realizace předání je nejdříve zjištění, že právě Rumunsko je státem, do kterého bude s největší pravděpodobností žalobce předán. Pro takové posouzení ale podle názoru žalobce chybí v napadeném rozhodnutí dostatečné důvody, resp. není zřejmé, zda žalovaná ve správním řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, zkoumala všechny skutečnosti, rozhodující pro určení státu, příslušného k převzetí žalobce. Tento nedostatek spatřoval žalobce zejména v tom, že žalobou napadené rozhodnutí ve vztahu k jeho případu žádné individuální informace a zjištěné okolnosti neobsahuje. V této souvislosti žalobce poukazoval na své rodinné zázemí v zemích EU.

7. Žalovaná se ale navíc, podle názoru žalobce, dostatečně nevypořádala ani se svou povinností zkoumat, zda v zemi, do které má být žalobce předán, nedochází k tzv. systematickým nedostatkům v azylovém řízení. Byť úvaha, kterou je žalovaná v rozhodnutí o zajištění povinna zachytit a kterou je povinna v průběhu zajišťování učinit, je toliko úvahou předběžnou, musí zcela jistě jít o reálnou úvahu, založenou na konkrétních podkladech a dokumentech. Žalobce se ale domníval, že žalovanou zachycená úvaha (na str. 4, druhý odstavec seshora) je naprosto povšechná, nemá oporu v podkladech v správním spisu a postrádá přezkoumatelnost. Zde žalobce odkazoval na část žaloby, kde v konkrétnostech uvádí své zážitky a zkušenosti z průběhu azylového řízení a z průběhu svého pobytu v zemi, kam má být podle názoru žalované předán. Tyto skutečnosti měla zjišťovat již samotná žalovaná a navíc měla také povinnost se s nimi předběžně vypořádat, což neučinila.

8. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě setrvala na tom, že postupovala v souladu se zákonem a vydané rozhodnutí bylo řádně odůvodněno skutečnostmi zjištěnými během řízení. Uvedla, že žalobce společně s dalšími nelegálními migranty cestoval v úkrytu mezi převáženým materiálem na ložné ploše návěsu tahače TIR s registrační značkou Rumunska. Směřoval z Rumunska přes Maďarsko, Slovensko a ČR do SRN. Cíl cesty – dostat se bez oprávnění na území SRN – žalobce v průběhu několikrát zopakoval při svém vyjádření do protokolu. Řidiči a spolujezdci vozidel TIR byli součástí mezinárodní organizované skupiny, jež zajišťovala převozy nelegálních migrantů přes ČR do SRN, v současné době jsou rozhodnutím soudu vzati do vazby a je s nimi vedeno trestní řízení.

10. Dále žalovaná k podané žalobě konstatovala, že napadené rozhodnutí splňuje zákonné požadavky, bylo individualizované jak ve zjištěném a ve spise zadokumentovaném skutkovém stavu, tak v obsaženém odůvodnění. Zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 129 odst. 3 mj. uvádí, že v řízení o zajištění za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. S žalobcem byl dále dne 18. 2. 2018 sepsán protokol dle ustanovení § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, v němž žalobce opakovaně uvedl svůj úmysl dostat se ilegálně na území SRN, uvedl, že se nechce vrátit do Rumunska, na jehož území je oprávněn k pobytu jako žadatel o mezinárodní ochranu. Dále v protokolu uvedl, že na území ČR nemá žádné příbuzné ani rodinné vazby, nemá zde zajištěnou adresu pobytu a nedisponuje dostatečnými finančními prostředky. Vydané rozhodnutí je zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, jenž obsahuje zásadu legitimního očekávání.

11. Žalovaná dále uvedla, že v průběhu řízení zjišťovala individuální okolnosti žalobcova případu. S žalobcem byl dne 18. 2. 2018 sepsán protokol. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí a jeho odůvodnění podrobně zabývala reálným předpokladem předání žalobce do příslušného státu.

12. Rumunsko jako příslušný stát je členem EU, tedy je bezpečnou zemí pro žadatele o azyl ze třetích zemí, jelikož převzalo evropskou legislativu, řídí se jí a zároveň ani vláda ČR nevydala žádné závazné nařízení, které by omezovalo přemisťování žadatelů do Rumunska podle nařízení Dublin III. K tomu žalovaná upozornila na usnesení čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 73/2017-17, který mj. podtrhl význam zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy EU.

13. Pokud by se podařilo realizovat přemístění žalobce před uplynutím stanovené lhůty, bude ukončeno zajištění žalobce, neboť podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pomine důvod zajištění. Žalovaná jednala pouze podle zákona, především zákona o pobytu cizinců, jenž implementoval směrnici 2008/115/ES a nařízení Dublin III.

14. Žalovaná stejně tak nesouhlasila s námitkou nezákonnosti a nepřiměřenosti doby zajištění, neboť v napadeném rozhodnutí a jeho odůvodnění podrobně odůvodnila dobu zajištění včetně mechanismu výpočtu. K tomu žalovaná zopakovala svoji argumentaci z napadeného rozhodnutí, kde při stanovení doby zajištění přihlédla k předchozím zkušenostem s dobou trvání přípravy předání a zohlednila nutnost co nejkratšího trvání zajištění podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Žalovaná zohlednila lhůtu pro podání žádosti tzv. dublinským střediskem (30 dní), lhůtu přebírající strany na odpověď (2 týdny, tj. 14 dní) a lhůtu na přijetí žadatele (6 týdnů, tj. 42 dní). Součtem lhůt dle nařízení Dublin III dospěla k závěru, že potřebná doba k provedení předání může trvat až 86 dní.

15. K otázce existence systémových nedostatků se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala předpokladem realizovatelnosti předání. V době rozhodování jí nebyly známy žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání žalobce do Rumunska. Žalovaná důkladně posoudila, zda existuje reálný předpoklad, že dojde k předání žalobce do jiného členského státu EU ve stanovené době. Vycházela z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, kde tento dospěl k závěru, že „pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ Překážky předání žalobce do Rumunska předběžně posoudila a učinila si úsudek o tom, zda je předání žalobce alespoň potenciálně možné, to vše s vědomím, že o zajištění žalobce nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Žalované nebyly známy překážky předání, kdy jedinou překážkou okamžitého předání žalobce do Rumunska byla povinnost dodržování lhůt uvedených v nařízení Dublin III.

16. Podle žalované vydané rozhodnutí plně odpovídalo zákonným požadavkům a nebylo nezákonné, nepřezkoumatelné a zatížené vadami. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla, aby soud rozsudkem žalobu zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

17. Ze zaslaného správního spisu soud ověřil, že skutečnosti uvedené ve vyjádření žalované odpovídají obsahu spisového materiálu. (až na zmocněncem uváděné důvody nemožnosti návratu do Rumunska – viz výše). Nad rámec uvedeného ze spisu doplňuje soud následující skutečnosti: Podle záznamu o výsledku vyhledávání ze systému EURODAC ze dne 17. 2. 2018 žalobce podal dne 22. 1. 2018 žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Do protokolu o podání vysvětlení ze dne 18. 2. 2018 žalobce uvedl, že do Rumunska se dostal přes Turecko, Řecko, Makedonii, Bulharsko a Srbsko. V Rumunsku podepisoval nějaké dokumenty, ale nevěděl jaké. Tvrdil, že o azyl tam nežádal, chtěl požádat až v Německu. V zařízení pro zajištění cizinců strávil celkem 15 dní. Poté se za pomoci převaděče pokusil dostat do Německa. Za cestu platil 8 000 Euro. Uvedl, že v Německu má sestru, matku a bratra. Do Německa se rozhodl přijet, jelikož mu v Iráku došli peníze. Do Rumunska se nechtěl vrátit, chtěl jet do Německa.

18. Soud ve věci rozhodoval bez jednání, neboť účastník řízení nežádal nařízení ústního jednání a soud jeho nařízení nepovažoval za nezbytné (§ 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců).

19. Soud neshledal žalobu důvodnou.

20. Předmětné ustanovení § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví: „Nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.“ 21. Podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců „policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. […]“ 22. Čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III uvádí: „Zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3 [pozn. jedná se o odvolání/přezkum ve vztahu k rozhodnutí o přemístění]. V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna. Články 21, 23, 24 a 29 se použijí obdobně.“ 23. Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanoví: „Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.“ 24. V žalobě byly vymezeny tři okruhy žalobních námitek. První okruh žalobních námitek byl vázán na otázku zjištění rozhodných skutkových okolností případu žalovanou. K tomu soud zjistil, že žalobce byl v napadeném rozhodnutí dostatečně individualizován svými osobními údaji a také skutečnosti předcházející jeho zajištění byly v napadeném rozhodnutí dostatečně popsány, když žalovaná uvedla, že žalobce se spolu s dalšími 27 státními příslušníky Iráku nacházel v nákladovém prostoru nákladního automobilu, nebyl schopen prokázat svou totožnost a ze systému EURODAC bylo zjištěno, že je žadatelem o mezinárodní ochranu v Rumunsku, přičemž podle sdělení do protokolu o podání vysvětlení chtěl pokračovat do SRN (viz str. 2 napadeného rozhodnutí). Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 2) a z obsahu spisového materiálu bylo zřejmé, že se žalobcem byl sepsán individuální protokol o podání vysvětlení (viz čl. 13 až 15 správního spisu), do nějž měl žalobce možnost sdělit veškeré skutečnosti, které považoval za podstatné.

25. Soud shledal, že žalovaná v nyní projednávané věci dostála požadavkům na individualizaci rozhodnutí i přes jistou stručnost jeho odůvodnění a za účelem vydání rozhodnutí zjišťovala stav věci v dostatečném rozsahu. Soud nezjistil, že by individuální okolnosti žalobcova případu vylučovaly jeho zajištění za účelem předání do Rumunska, přičemž o tomto předání se vydává samostatné rozhodnutí, jež musí být opět řádně odůvodněno. Zároveň soud uvádí, že žalovaná nemohla při svém rozhodování vzít v úvahu skutečnosti, že byl žalobce vystaven fyzickému násilí, neboť to žalobce do protokolu ze dne 18. 2. 2018. Jediným důvodem, proč se nechtěl vrátit do Rumunska, bylo to, že chtěl pokračovat ve své cestě do Německa, a to z finančních důvodů.

26. Druhý z okruhů žalobních námitek se vztahoval ke stanovené délce zajištění žalobce. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 11/2015-32, kterým argumentoval žalobce, lze citovat následující pasáže: „Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že nelze paušálně říci, že by čl. 28 nařízení Dublin III stanovil maximální dobu trvání zajištění určenou jako součet tří lhůt zde uvedených – jednoho měsíce, dvou týdnů a šesti týdnů. Z uvedeného ustanovení je totiž patrné, že přichází v úvahu řada variant, při nichž se celková maximální doba zajištění může značně lišit. Závisí totiž na tom, kdy dožadující členský stát požádá o převzetí nebo přijetí zpět, kdy příslušný členský stát žádosti vyhoví, popř. zda cizinec proti rozhodnutí o přemístění podá opravný prostředek s odkladným účinkem. […] Kromě toho limitem pro dobu trvání zajištění nejsou všechny tři lhůty stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, nýbrž pouze lhůta jednoho měsíce pro podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět a lhůta šesti týdnů pro realizaci přemístění (viz znění čl. 28 odst. 3 pododstavec 4 nařízení Dublin III). Promítne-li se výše uvedené do modelové situace, při rozhodování o zajištění cizince v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět) může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ V rozsudku ze dne 25. 1. 2017, č. j. 3 Azs 198/2016-19, však sám Nejvyšší správní soud s výše uvedenými závěry polemizoval: „[Z rozsudku č. j. 7 Azs 11/2015-32 je] zřejmé, že respektování maximální doby trvání zajištění stanovené v čl. 28 nařízení Dublin III přispívá zejména k urychlení administrativních kroků, jež vedou k realizaci přemístění a tedy i k tomu, aby omezení osobní svobody cizince trvalo co nejkratší dobu. […] čl. 28 Dublinského nařízení ani toto rozhodnutí nestanoví žádnou závaznou lhůtu 30 dnů jako základní dobu pro zajištění. Doba jednoho měsíce dle čl. 28 Dublinského nařízení je doba, do které má být nejpozději předložena žádost o převzetí nebo přijetí zpět. Nezahrnuje v sobě zároveň maximální dobu zajištění osoby na jeden měsíc.“ 27. Ze stanovení délky zajištění žalobce na 86 dnů vyplývá, že žalovaná naplnila základní požadavek, tj. nepřekročení 180 dnů zajištění jako maximální hranice doby trvání zajištění dle § 125 odst. 1 věty prvé zákona o pobytu cizinců. Na lhůty stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III soud pohlíží jako na lhůty administrativní, které mají napomáhat hladkému průběhu celého procesu přemístění. Z dikce čtvrtého pododstavce čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, stanovujícího lhůty k jednotlivým procesním krokům, dle soudu nelze vyvodit, že se jedná o maximální dobu zajištění v tom smyslu, že je třeba ji takto v rozhodnutí o zajištění stanovit vždy. Naopak, jedná se o dobu, po jejímž uplynutí musí být zajištěný cizinec (automaticky) propuštěn ze zajištění pro nesplnění procedurálních podmínek, tedy o určitou motivaci správního orgánu sloužící tomu, aby správní orgán usiloval o co nejefektivnější průběh tzv. dublinského řízení. V nyní projednávané věci byla doba zajištění stanovena v rámci lhůt dle nařízení Dublin III a s ohledem na předchozí zkušenosti žalované s předáváním cizinců v obdobných případech, kdy tyto „obdobné případy“ mohou být s ohledem na předcházející části napadeného rozhodnutí interpretovány jako případy cizích státních příslušníkům, kteří nedisponují žádnými doklady totožnosti a kteří byli náhodně zajištěni policií při nelegálním tranzitu přes ČR, přestože v jiném státě jsou žadateli o mezinárodní ochranu. Z postupu žalované je navíc zřejmé, že nedocházelo ke zbytečnému prodlení – již dne 21. 2. 2018 byla podle obsahu správního spisu zaslána žádost ČR o přijetí žalobce zpět.

28. Otázkou požadavku na pravidelnost (periodicitu) soudního přezkumu se v minulosti již zabývaly jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že záruka dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy v sobě zahrnuje i právo na pravidelný soudní přezkum důvodů trvání zbavení osobní svobody, jenž je prováděn buď automaticky, nebo je cizinci alespoň dána možnost jej iniciovat „v rozumných intervalech“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012-26). V právní úpravě obsažené v zákoně o pobytu cizinců je zakotveno několik „vstupních bodů“ do soudního řízení, kdy volba prostředku je pouze na dotčeném cizinci. Zajištěný cizinec může buď hned podat správní žalobu proti vydanému správnímu rozhodnutí o zajištění – lhůta k podání žaloby činí 30 dnů a soud je povinen o žalobě rozhodnout do 7 pracovních dnů od obdržení správního spisu, který si zpravidla vyžádá od správního orgánu (pro předložení správního spisu spolu s vyjádřením zákon počítá se lhůtou 5 dnů od doručení žaloby, pokud je podána prostřednictvím policejního orgánu, nebo od vyžádání soudem), nebo může takový cizinec vyčkat, až uplyne časový úsek 30 dnů upravený v § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a o jeho žádosti o propuštění ze zařízení rozhodne policejní orgán, načež má otevřenu možnost bránit se opět prostřednictvím žaloby proti negativnímu rozhodnutí. Z toho je zřejmé, že současná právní úprava stanovuje striktní lhůty především pro soudy, aby se předešlo situacím, kdy řízení standardně trvají po delší dobu v řádu měsíců a pravidelný soudní přezkum je tak vskutku znemožněn (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1020/15). Žalobce byl v napadeném rozhodnutí na str. 5 řádně poučen o možnostech obrany proti rozhodnutí o zajištění soudní cestou, včetně možnosti podat žádost o propuštění ze zařízení. Zdejší soud rozhoduje o žalobách proti rozhodnutím o zajištění v zákonných lhůtách a i písemná vyhotovení rozsudků jsou vypravována v souladu se zákonem. Rozhodnutí o tom, že mezi pravomocným rozhodnutím o žalobě nebo o zajištění/prodloužení zajištění/nepropuštění ze zařízení a (novou) žádostí o propuštění ze zařízení musí uběhnout 30 dnů, bylo plně v kompetenci zákonodárce. Zněním zákona je soud při svém rozhodování vázán.

29. Soud neshledal s ohledem na shora uvedené skutečnosti dobu zajištění žalobce nepřiměřenou ani rozpornou s právními předpisy. Soud si byl vědom, že napadené rozhodnutí žalované představovalo značný zásah do práva na osobní svobodu žalobce, avšak neshledal žalobní tvrzení o tom, že doba nutná k realizaci předání je zpravidla kratší, než jak ji určila žalovaná, dostatečně argumentačně a důkazně podloženými. Obdobně nebyla podložená ani domněnka, že by žalobce nemusel být propuštěn ze zajištění v případě uplynutí některé z dílčích lhůt dle nařízení Dublin III. Soud zde musí presumovat, že všechny správní orgány, které budou mít co do činění s dublinským řízením v žalobcově případě, budou dodržovat své povinnosti, vyplývající jim ze zákona a nařízení Dublin III, neboť je již v zájmu jich samých, aby zahájené dublinské řízení řádně proběhlo. Ze všech těchto důvodů soud nepovažoval druhý okruh žalobních námitek za důvodný.

30. Třetí okruh žalobních námitek spočíval na absenci posouzení realizovatelnosti předání s ohledem na stát, do kterého má být žalobce přemístěn, a existenci systémových nedostatků azylového řízení v tomto státě. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, formuloval ve výrocích I. a II. následující závěry: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Mezi překážky ve smyslu nyní citovaného usnesení je třeba zařadit i systémové nedostatky azylového řízení (srov. čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III).

31. Skutečnost, že státem, jenž bude příslušný k posouzení žalobcovy azylové žádosti, je Rumunsko, žalovaná dovozovala ze shody jeho otisků prstů s jinou sadou otisků v systému EURODAC. Záznam o vyhledávání a shodě je součástí spisového materiálu a vyplynulo z něj, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v Rumunsku, proto je tento stát povinen žalobce převzít na své území (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Záznam ze systému EURODAC přitom představuje hodnověrný důkaz o vedeném řízení o udělení mezinárodní ochrany a žalobce sám nezpochybnil, že v Rumunsku o mezinárodní ochranu požádal. V rámci předběžného posouzení příslušnosti nevyvstaly žádné okolnosti, které by případně mohly založit příslušnost jiného členského státu.

32. Dále je pravdou, že existuje judikatura Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba vypořádávat se s existencí systémových nedostatků azylového řízení bez ohledu na zemi, do níž má být zajištěný dle nařízení Dublin III přemístěn. Na druhé straně soud nemohl přehlédnout ani usnesení čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 73/2017-17, na nějž odkazovala žalovaná ve svém vyjádření a v němž byl tento požadavek relativizován tím, že v právu EU platí zásada vzájemné důvěry členských států, jež „umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic“ a „ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává“, a tím, že Soudní dvůr EU ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 konstatoval, že „[z] přezkumu předpisů tvořících společný evropský azylový systém vyplývá, že tento systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož i EÚLP, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.“; přičemž podle Soudního dvora EU „na otázku, zda členský stát dodržuje základní práva, nelze pohlížet jako by se jednalo o nevyvratitelnou domněnku. Lze tedy dovodit, že se jedná o vyvratitelnou domněnku, přičemž v případě většiny členských zemí tato domněnka nebyla vyvrácena.“ 33. Rozšířený senát dosud o položené otázce čtvrtého senátu, týkající se povinnosti správního orgánu zabývat se v každém jednotlivém případě již v řízení o zajištění cizince za účelem předání možností přemístění cizince z hlediska důvodů dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, nerozhodl. Přestože se z důvodu jistoty a jednoznačnosti rozhodování jeví požadavek na výslovné vyřešení otázky existence systémových nedostatků přímo ve správním rozhodnutí o zajištění praktickým, soud zároveň nemůže předvídat vývoj judikatury, ke kterému by mohlo v nejbližší době dojít a který by byl podpořen argumentací čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu (především existencí vyvratitelné domněnky dodržování základních lidských práv členskými státy). Soud nezastírá, že by přísnější požadavky byly namístě, pokud by zemí, kam má být žalobce přemístěn, byla některá ze zemí, jež jsou známými „hříšníky“ dublinského azylového systému. O takový případ se nicméně v případě Rumunska nejedná. Přestože tedy v napadeném rozhodnutí skutečně chybělo explicitní posouzení existence systémových nedostatků, soud žalobcově námitce nepřisvědčil, neboť měl za to, že se v rozhodnutí o zajištění žalobce bylo možno spokojit s omezeným, implicitním vyhodnocením daného problému. Žalovaná v napadeném rozhodnutí neshledala přemístění žalobce do Rumunska nerealizovatelným, neboť jí v době rozhodování nebyly známy žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání žalobce do tohoto státu (srov. str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí). Ani tento okruh žalobních námitek nebyl důvodný.

34. Závěrem soud uvádí, že neshledal důvodný ani pokaz žalobce na to, že má na území Německa svou rodinu. Žalovaná dle názoru soudu nebyla povinna se při úvahách o nutnosti zajištění žalobce za účelem jeho předání do Rumunska blíže zabývat skutečností, že má na území EU členy rodiny (matku a sourozence). Tyto okolnosti jsou významné především z hlediska posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (z důvodu posouzení možnosti udělení mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny, pokud mají ovšem členové rodiny udělen azylový status), k jejímuž posouzení je příslušné Rumunsko. Navíc touto skutečností, je potřeba, aby se zabýval správní orgán rozhodující přímo o předání žalobce do Rumunska a nikoliv žalovaná, která má pouze předběžně posoudit, zda neexistují překážky, pro které by nemohl být realizován účel zajištění, přičemž žalovaná tomuto požadavku zcela dostála.

35. Lze uzavřít, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem o pobytu cizinců a nařízením Dublin III, své závěry o nezbytnosti zajištění žalobce na stanovenou dobu řádně odůvodnila a z jejího rozhodnutí bylo zřejmé, z čeho vycházela, jakými úvahami se řídila a k jakým závěrům na tomto základě dospěla. Rozhodnutí žalované netrpělo vadami nezákonnosti ani nepřezkoumatelnosti.

36. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měla právo žalovaná, jež měla ve věci plný úspěch. Žalované však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadovala jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána.