17 A 37/2021– 90

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: za účasti: PALÁC MYŠÁK a.s., IČO: 07629214 se sídlem Praha 1, Nové Město, Vodičkova 710/31 zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Zdvihalem se sídlem Praha 1, Dušní 10 Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/22 CIB VODIČKOVA CENTRE s.r.o., IČO: 27244440 se sídlem Praha 1, Jeruzalémská 1321/2 zastoupená advokátem Mgr. Danielem Thelenem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2021, č. j. MHMP 25595/2021, sp. zn. S–MHMP 788823/2020/STR, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 2. 3. 2020, č. j. UMCP1 095585/2020, sp. zn. S UMCP1/588477/2019/VÝS–Še–2/709, a kterým byl schválen stavební záměr stavby nazvané „etapa B – nástavba 7.NP ve střední a zadní části a stavební úpravy 6. a 7. NP, Vodičkova Praha 1, Nové Město č. p. 709, Vodičkova 33“. Změna rozhodnutí spočívala v doplnění podmínky stavebního povolení.

II. Obsah žaloby

2. V podané žalobě žalobce namítal, že mu napadené rozhodnutí mělo být doručeno do datové schránky, neboť žalobce svým odvoláním odvolací řízení inicioval. Pouhým vyvěšením na úřední desce tak doručení nesplnilo zákonné požadavky.

3. Dále uvedl, že dne 22. 3. 2021, tedy po vydání napadeného rozhodnutí, ministr kultury (dále jen „ministr“) rozhodnutím č. j. MK 17933/2021 OLP, rozhodl v rámci přezkumného řízení o závazném stanovisku Ministerstva kultury ze dne 18. 9. 2020, č. j. MK 55445/2020 OPP, (dále jen „závazné stanovisko MK“) tak, že jej zrušil a věc vrátil tomuto ministerstvu k novému projednání. Ministr kultury se přiklonil k námitkám podatele podnětu – společnosti KOH–I–NOOR holding a.s. a označil závazné stanovisko MK za nepřezkoumatelné a nesplňující základní požadavky na obsah závazného stanoviska dle § 68 správního řádu. Ministerstvo kultury nyní musí vydat nové závazné stanovisko.

4. V důsledku zrušení závazného stanoviska MK tak napadené rozhodnutí vychází ze zrušeného, již neexistujícího závazného stanoviska. Takový stav je nezbytné považovat za zcela nežádoucí a nepřijatelný a nenastal by, pokud by žalovaný respektoval probíhající přezkumné řízení, v rámci něhož bylo závazné stanovisko MK přezkoumáváno, a s rozhodnutím o odvolání by vyčkal na výsledek přezkumného řízení. Skutečnost, že žalovaný o probíhajícím přezkumném řízení neměl informace, nemůže jít k tíži žalobce.

5. Dalším pochybením žalovaného je dle žalobce skutečnost, že napadené rozhodnutí vydal i přesto, že závazné stanovisko MK vykazovalo flagrantní zákonné nedostatky, jaké mu svým rozhodnutím v rámci přezkumného řízení vytkl ministr kultury. Žalovaný se měl v rámci vyhotovení napadeného rozhodnutí zabývat podkladovým závazným stanoviskem MK, identifikovat jeho zákonné nedostatky a nepřezkoumatelnost a vyžádat si od Ministerstva kultury nápravu. Tím, že tak žalovaný neučinil a i přes nedostatky závazného stanoviska MK rozhodnutí vydal, nedostál svým zákonným povinnostem a i z toho důvodu je napadené rozhodnutí nezbytné považovat za vadné a nezákonné.

6. Žalobce byl toho názoru, že žalovaný nebyl oprávněn vydat napadené rozhodnutí v době, kdy bylo závazné stanovisko MK předmětem přezkumu ministra kultury, jelikož správní spis v té době musel být předán Ministerstvu kultury pro účely přezkumného řízení. Žalovaný tak rozhodoval bez správního spisu, což je nutné taktéž považovat za vadu řízení a napadené rozhodnutí je v důsledku toho nezákonné.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření

7. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

8. K námitce žalobce, že žalovaný rozhodl o podaném odvolání přesto, že probíhalo u ministra přezkumné řízení ve věci potvrzujícího závazného stanoviska MK, které bylo vydáno v režimu § 149 správního řádu, uvedl, že lze o tomto názoru polemizovat za předpokladu, že by probíhalo řádné přezkumné řízení a že by o něm ministr žalovaného uvědomil. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 168/2018 – 107, forma zkráceného přezkumného řízení není v daném případě vhodná. Nejvyšší soud navíc v rozsudku výslovně uvádí: „Obdobně i v případě přezkumu tohoto závazného stanoviska ministerstva ministrem proto dle názoru Nejvyššího správního soudu mělo dojít k vyžádání si stanovisek dotčených osob (účastníků odvolacího řízení), a to prostřednictvím odvolacího orgánu. Za tímto účelem měl příslušný orgán (ministerstvo, případně sám ministr) vyrozumět odvolací orgán [stěžovatele c)] o podnětu k provedení přezkumu, resp. o tom, že k tomuto přezkumu hodlá ministr přikročit. Takový postup by odpovídal zásadě dobré správy i ekonomie řízení, neboť by zamezil možnému vydání rozhodnutí žalovaného o odvoláních založenému na prvním závazném stanovisku ministerstva, kterému již v té době hrozilo, že bude ministrem zrušeno či změněno. V tomto smyslu pak měl žalovaný jakožto odvolací orgán povinnost vyčkat „rozhodnutí“ v přezkumném řízení obdobně, jako kdyby podnět dle § 149 odst. 5 věty druhé správního řádu podal na základě vlastního uvážení. Současně by tímto postupem bylo vyhověno povinnosti dotčených orgánů poskytnout správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důležité pro řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017 – 32)“. To se v daném případě nestalo, žalovaný tedy postupoval správně, když poté, co obdržel potvrzující závazné stanovisko MK, seznámil s ním účastníky řízení včetně žalobce a vydal napadené rozhodnutí. Žalovaný neměl ani jinou možnost, protože ani jeden z účastníků řízení ani ministr mu příslušnou informaci nepředali. Potvrzující stanovisko Ministerstva kultury považuje žalovaný za bezvadné a odůvodněné, když žádný právní předpis nezakazuje, aby se správní orgán ztotožnil s názorem jiného subjektu, v tomto případě Národního památkového ústavu, generální ředitelství.

9. Rozhodnutí ministra, kterým bylo zrušeno potvrzující závazné stanovisko MK, nebylo podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Správní soud posuzuje právní stav věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí a neměl by skutečnost, že bylo jedno z přezkumných závazných stanovisek zrušeno po jeho vydání, brát vůbec v úvahu, a to již proto, že v případě rozhodnutí ministra se nejedná o subsumovaný správní akt a správní soud tedy nemůže posoudit jeho zákonnost. Závazné stanovisko orgánu památkové péče zůstalo beze změny, bylo zrušeno pouze revizní závazné stanovisko MK vydané v režimu § 149 odst. 5 správního řádu (resp. § 149 odst. 7 v účinném znění). Ministerstvo kultury proto bude muset opětovně v tomto režimu vydat nové revizní závazné stanovisko a výsledek tohoto přezkumu nelze předjímat.

10. Pro podobné případy správní řád poskytuje jiné způsoby řešení, a to obnovu řízení. Žalobce si je této skutečnosti vědom a návrh na obnovu řízení již podal. Žalovaný o návrhu rozhodl rozhodnutím ze dne 26. 4. 2021, č. j. MHMP 539717/2021, kterým návrh zamítl. To však neznamená, že se opětovným návrhem nemůže zabývat znovu ve vhodný čas. Zamítnutí návrhu na obnovu řízení o odvolání žalovaný odůvodnil tak, že nelze postavit najisto, zda nastalá skutečnost – zrušení závazného stanoviska – odůvodňuje jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.

11. K námitce, že bylo žalobci nesprávně doručováno zveřejněním na úřední desce Magistrátu hlavního města Prahy, žalovaný uvedl, že se jednalo o řízení s velkým počtem účastníků a žalobce nebyl osobou podle § 27 odst. 1 správního řádu a nestává se jí ani poté, co podá odvolání proti rozhodnutí. Konkrétně je postavení žalobce specifikováno v § 94k písm. e) stavebního zákona, doručování probíhá podle § 94m odst. 2 stavebního zákona. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci rovněž doručeno zveřejněním na úřední desce a ten proti němu podal včasné odvolání. O způsobu doručování veřejnou vyhláškou tedy věděl, žalovaný tento způsob doručování zachoval i v odvolacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 70/2008 – 94).

12. Osoba zúčastněná na řízení v podání ze dne 12. 4. 2021 tvrdila, že postupem žalovaného nedošlo k zásahu do práv žalobce.

13. Dále tvrdila, že rozhodnutí ministra je nicotné, neboť zkrácené přezkumné řízení nemůže být vedeno v případech, kdy je jeho výsledkem zrušení podkladového správního aktu, tj. potvrzujícího závazného stanoviska. Tedy v případech, kdy zjevně existují protichůdné zájmy subjektů dotčených rozhodnutím v přezkumném řízení, nebo jim takovým rozhodnutím může být způsobena újma (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 As 69/2015).

14. Osoba zúčastněná na řízení rovněž namítala, že rozhodnutí ministra bylo vydáno po lhůtě stanovené v § 4 odst. 10 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „stavební zákon“), neboť v daném případě mohla běžet pouze dvouměsíční subjektivní lhůta.

15. V podání ze dne 10. 5. 2021 žalovaný upozornil, že dne 30. 4. 2021, č. j. MK 22856/2021 OPP, vydalo Ministerstvo kultury nové stanovisko, kterým bylo potvrzeno předchozí stanovisko Magistrátu hl. města Prahy ze dne 25. 9. 2019, č. j. MHMP 1937413/2019.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

17. Soud rozhodl o věci samé bez jednání, neboť účastníci řízení nevyjádřili s takovým projednáním věci nesouhlas (viz § 51 odst. 1 s. ř. s.).

18. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: Podle § 94k písm. e) stavebního zákona je účastníkem společného územního a stavebního řízení osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno. Podle § 94m odst. 2 stavebního zákona oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení a další úkony v řízení se doručují účastníkům řízení a dotčeným orgánům jednotlivě, nejde–li o řízení s velkým počtem účastníků. V případě řízení s velkým počtem účastníků stavební úřad doručuje oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení účastníkům řízení podle § 94k písm. a) až d) a dotčeným orgánům jednotlivě; účastníky podle § 27 odst. 1 správního řádu jsou vždy účastníci podle § 94k písm. a), c) a d). U stavebních záměrů zasahujících do území několika obcí se v řízení s velkým počtem účastníků oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují vždy veřejnou vyhláškou podle § 25 odst. 3 správního řádu; jednotlivě se doručuje dotčeným orgánům a účastníkům řízení podle § 94k písm. a) až d). Účastníci řízení podle § 94k písm. e) se v oznámení o zahájení řízení a v dalších úkonech v řízení doručovaných veřejnou vyhláškou identifikují označením pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí dotčených vlivem stavebního záměru. Podle § 98 správního řádu jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu, jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení a není zapotřebí vysvětlení účastníků, může příslušný správní orgán provést zkrácené přezkumné řízení. Dokazování se neprovádí. Prvním úkonem správního orgánu při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle § 97 odst.

3. Podle § 144 odst. 1 správního řádu nestanoví–li zvláštní zákon jinak, rozumí se řízením s velkým počtem účastníků řízení s více než 30 účastníky. Podle § 144 odst. 6 správního řádu v řízení s velkým počtem účastníků řízení lze doručovat písemnosti, včetně písemností uvedených v § 19 odst. 5, veřejnou vyhláškou. To se netýká účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1, kteří jsou správnímu orgánu známi; těmto účastníkům řízení se doručuje jednotlivě. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

19. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

20. Tvrzení žalobce, že mu mělo být napadené rozhodnutí doručeno datovou schránkou, nikoliv vyvěšením na úřední desce, neshledal soud oprávněné. Předně soud upozorňuje na skutečnost, že v projednávaném případě bylo vedeno společné územní a stavební řízení podle § 94j a násl. stavebního zákona. Žalobce pak byl účastníkem tohoto řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona, neboť je spoluvlastník sousední stavby (stavba č. p. 710 na pozemku parc. č. 633, k. ú. Nové Město). Pro případ společného územního a stavebního řízení obsahuje stavební zákon speciální úpravu doručování, a to v § 94m odst. 2 větě druhé, která má přednost před úpravou obecnou obsaženou ve správním řádu.

21. Stanovená výjimka v doručování se podle § 94m odst. 2 věta druhá stavebního zákona vztahuje na řízení s velkým počtem účastníků. Žalobce v podané žalobě nikterak nerozporoval skutečnost, že se v projednávaném případě jednalo o řízení s velkým počtem účastníků. Soud pak z obsahu správního spisu předloženého žalovaným zjistil, že přílohou žádosti o vydání společného povolení byl seznam účastníků řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona. V tomto seznamu osoba zúčastněná na řízení identifikovala 48 účastníků řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona, přičemž označení těchto účastníků má podklad v přiložených výpisech z katastru nemovitostí. Na základě shora uvedeného soud přisvědčil závěru správních orgánů, že se v projednávaném případě jednalo o řízení s velkým počtem účastníků (viz § 144 odst. 1 stavebního zákona).

22. Doručování účastníkům řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona § 94m odst. 2 tohoto zákona neupravuje. S ohledem na tuto skutečnost je nutno vyjít z obecné úpravy obsažené ve správním řádu, konkrétně v § 144 odst. 6 stavebního zákona. Ve smyslu § 144 odst. 6 správního řádu lze v řízení s velkým počtem účastníků doručovat písemnosti, včetně písemností uvedených v § 19 odst. 5, veřejnou vyhláškou, a to s výjimkou účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1, kteří jsou správnímu orgánu známi. Jak soud uvedl výše, žalobce byl účastníkem předmětného společného stavebního a územního řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona. Na žalobce se tak nevztahuje žádná ze zákonem předpokládaných výjimek, u nichž je i v řízení s velkým počtem účastníků doručováno jednotlivě, neboť žalobce nebyl dotčeným orgánem, ani účastníkem řízení podle § 94k písm. a) až d) stavebního zákona. Žalovaný tak nepochybil, když žalobci doručil napadené rozhodnutí prostřednictvím veřejné vyhlášky.

23. Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce inicioval odvolací řízení. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 25. 9. 2014, č. j. 2 As 117/2014–34) vyplývá, že územní rozhodnutí prvního a druhého stupně tvoří jeden celek, a proto mají být doručována stejným, pro doručování územního rozhodnutí zákonem stanoveným, způsobem. Účastník řízení tak může legitimně očekávat, že úkony správního orgánu a rozhodnutí jím vydaná v tomtéž řízení budou témuž účastníku oznámena stejným způsobem (viz rozsudek ze dne 23. 11. 2016, č. j. 1 As 227/2016–54). Soud neshledal žádný důvod se od uvedené judikatury v projednávaném případě jakkoliv odchylovat, a to přestože se v projednávaném řízení jednalo o společné územní a stavební řízení. Jestliže se totiž uvedené závěry vztahují na územní řízení, musí tím spíš platit pro řízení, které v sobě fakticky územní řízení zahrnuje. Z uvedeného důvodu soud dovodil, že zásady doručování musí být pro obě řízení zcela totožné.

24. Důvodnou soud neshledal ani námitku, ve které žalobce poukazoval na rozhodnutí ze dne 22. 3. 2021, č. j. MK 17933/2021 OLP, kterým ministr zrušil závazné stanovisko MK. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno po dni vydání napadeného rozhodnutí, a to s více jak dvouměsíčním odstupem. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. soud přezkoumává napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z § 75 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází pouze z takových skutečností, které existovaly nejpozději v den vydání napadeného rozhodnutí. Protože rozhodnutí ministra bylo vydáno poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, soud k vydání tohoto rozhodnutí nemohl přihlédnout. Z uvedeného důvodu jsou rovněž námitky osoby zúčastněné na řízení irelevantní.

25. Tvrzení žalobce, podle kterého žalovaný nerespektoval probíhající přezkumné řízení, soud neshledal oprávněným. K uvedenému tvrzení soud poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí ministra bylo vydáno ve zkráceném přezkumném řízení podle § 98 správního řádu. Ve smyslu § 98 správního řádu se ve zkráceném přezkumném řízení neprovádí dokazování a prvním úkonem správního orgánu při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle § 97 odst. 3 správního řádu. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě zkráceného přezkumného řízení se správní řízení nevede, když prvním a současně i posledním úkonem je vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Nebylo–li žádné řízení vedeno, nemohlo být k němu rovněž ani žalovaným přihlédnuto. Tvrzení žalobce, že žalovaný musel ministru předat správní spis nebo jeho část, považuje soud za spekulativní. Tomuto tvrzení předložený správní spis a rovněž ani rozhodnutí ministra neskýtá žádnou oporu.

26. Konečně soud nepřisvědčil ani námitce, podle které měl žalovaný přihlédnout ke skutečnosti, že závazné stanovisko MK vykazovalo flagrantní vady, a tedy že si žalovaný měl od Ministerstva kultury vyžádat nápravu. K uvedené námitce soud uvádí, že měl–li žalobce za to, že závazné stanovisko MK vykazuje flagrantní vady, žalobci nic nebránilo, aby tuto námitku uplatnil v průběhu odvolacího řízení. Žalobce byl se stanoviskem MK seznámen (viz Seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 11. 11. 2020, č. j. MHMP 1711581/2020). Žalobce se tedy mohl v průběhu odvolacího řízení obrátit na žalovaného, aby uplatnil podnět k přezkumnému řízení závazného stanoviska MK. Jestliže tak neučinil, nemůže se následně bránit tím, že to měl být žalovaný, který tento podnět měl uplatnit. Navíc soud připomíná, že žalovaný žalobcem namítané vady neshledal. S ohledem na výše uvedené soud námitce žalobce nepřisvědčil.

27. Pokud snad žalobce vznesenou námitkou hodlal rozporovat samotné stanovisko MK, soud připomíná, že soudní řízení správní je založeno na zásadě dispozitivnosti – to znamená, že průběh řízení je v rukách účastníků řízení, soud je vázán jejich návrhy a nemá pravomoc doplňovat jejich tvrzení vlastními úvahami. Vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil nekonkrétními odkazy mimo samotnou žalobu [srov. § 71 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. Odkázal–li žalobce na rozhodnutí ministra, kterým bylo zrušeno závazné stanovisko MK, bylo jeho povinností tento odkaz jednoznačně konkretizovat, tj. uvést, na základě jakých skutečností a důvodů žalobce považoval závazné stanovisko MK za vadné. S takovým žalobním bodem by byl soud povinen se vypořádat. Žalobce však v podané žalobě pouze zcela obecně odkázal na flagrantní zásadní nedostatky stanoviska MK, aniž by je jakkoliv konkretizoval. Soud pak není z takto vágního odkazu oprávněn na námitku žalobce usuzovat, či jí jakkoliv dohledávat. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaném rozhodnutí ministra vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Za žalobní bod tak nelze považovat odkaz žalobce na obsah jiného podání (např. odvolání či jiného podání v rámci správního řízení, žaloby v jiném soudním řízení apod.); tam, kde takto formulovaný „žalobní bod“ soud přezkoumá, zatíží řízení vadou, která má vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu, ze dne 21. 9. 2006, č. j. 8 As 15/2005–70; ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Afs 194/2006–52; ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 Afs 103/2007–45; ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 53/2008–93; ze dne 25. 6. 2010, č. j. 5 Afs 91/2009–123; ze dne 20. 7. 2010, č. j. 8 As 65/2009–111; ze dne 30. 11. 2011, č. j. 5 As 5/2011–68; ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013–36; ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 Afs 46/2013–26; ze dne 29. 4. 2014, č. j. 6 As 128/2013–37; ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 As 121/2013–40).

28. Soud k námitkám žalobce závěrem připomíná, že podle § 149 odst. 9 správního řádu je případné zrušení nebo změna závazného stanoviska, kterým bylo podmíněno vydání rozhodnutí, důvodem obnovy řízení.

29. S ohledem na skutečnost, že ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. soud přezkoumává napadené rozhodnutí podle skutkového stavu ke dni jeho vydání, soud toliko jako obiter dictum poznamenává, že poté, kdy bylo závazné stanovisko MK zrušeno rozhodnutím ministra, bylo dne 30. 4. 2021 pod č. j. MK 22856/2021 OOP, vydáno ze strany Ministerstva kultury nové závazné stanovisko, kterým bylo předchozí stanovisko Magistrátu hl. města Prahy ze dne 25. 9. 2019, č. j. MHMP 1937413/2019, potvrzeno.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

30. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady v řízení nevznikly.

32. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení