17 A 42/2016 - 54

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: S.H., nar. …, …, zastoupeného: Mgr. Jaroslav Topol, advokát, Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, IČ 70890366, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.3.2016 č.j. DSH/2900/16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, č.j. MMP/021024/16 ze dne 28.1.2016, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod čtvrtý zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení § 18 odst. 4 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.000,-Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě namítal porušení § 77 zákona o přestupcích s tím, že dle jeho názoru ve výroku rozhodnutí správní orgán I. stupně má být také uvedeno, že s odsouzením za údajný přestupek je spojen též bodový postih. Žalobce dále namítal porušení § 3 správního řádu (dále jen „s.ř.“) nedostatečně zjištěným skutkovým stavem, když podle žalobce rychloměr byl použit v rozporu s návodem k obsluze. Na snímku je kromě vozidla žalobce totiž patrná ještě část jiného vozidla a tak není jasné, které vozidlo bylo změřeno. Záměrný kříž se během měření podle žalobce neukazuje, objeví se až po měření na snímku. Rovněž podle žalobce nebyla vyvrácena možnost, že měřící zařízení bylo poškozeno, když záměrný kříž není na snímku. Žalobce přiložil k žalobě vyjádření Českého meteorologického institutu (dále jen „ČMI“) ze dne 27.11.2015, podle něhož i když na pořízené fotodokumentaci byla rychlost změřena správně, záměrný kříž leží částečně na vozovce, proto se doporučuje, aby správní orgán zastavil řízení o přestupku, neboť ČMI trvá na tom, aby každé měření rychlosti laserovým rychloměrem, kde je na snímku záměrný kříž jen z části na vozidle, bylo bráno jako nedodržení postupu obsluhy rychloměru. Žalobce vyjádření navrhl provést k důkazu, stejně jako spis ČMI, jehož se předmětné vyjádření týkalo. Podle žalobce z výpovědi svědka B. vyplývá, že před započetím měření nekontroloval poškození měřícího zařízení. Žalobce z těchto důvodů navrhl provést důkaz ohledáním měřícího zařízení za účelem zjištění, zda nebylo poškozeno, případně proč se na snímku nenachází záměrný kříž. Z téhož důvodu navrhl žalobce zajistit přezkoušení měřidla podle § 11a odst. 1 zákona o meteorologii, podle něhož „uživatel stanoveného měřidla je povinen na žádost osoby, která může být dotčena jeho nesprávným měřením, požádat o přezkoušení stanoveného měřidla“. Žalobce rovněž navrhl po přezkoušení měřidla provést důkaz čtením zkušebního protokolu a jeho porovnáním s opatřením obecné povahy stanovícím požadavky na přezkoušení za účelem prokázání, zda měřící zařízení bylo řádně přezkoušeno. Alternativně žalobce navrhl důkaz zkušebním protokolem z ověření rychloměru a jeho porovnáním s tímto opatřením obecné povahy. Žalobce připomněl, že přesnost zařízení užívajících laserovou technologii je v zahraničí zpochybňována, což dokazuje k důkazu navržený dokument televizní stanice BBC na v žalobě označených internetových stránkách a článek v Daily Mail, upřesněný rovněž v žalobě odkazem na internetové stránky. Žalobce také navrhl opatřit znalecký posudek za účelem zjištění, zda v dané věci nedošlo ke vzniku slip effectu, a vyšetřovací pokus, při němž budou provedeny testy popisované v dokumentu BBC, čímž bude prokázáno, že ani předmětné měřící zařízení není schopno slip effect zaznamenat. Dále žalobce namítal, že má pochybnosti o tom, zda použitý rychloměr měl na sobě úřední značky a zda se jednalo o rychloměr, k němuž byl vystaven ověřovací list, který je obsahem spisu. Žalobce rovněž namítal, že nebylo zjištěno, zda měření rychlosti v daném úseku bylo z důvodu bezpečnosti provozu ve smyslu § 79a silničního zákona. Žalobce navrhl, aby soud zjistil nehodovost v měřeném úseku za posledních 7 let a shromáždil dokumenty, které nehodovost v daném úseku analyzují a obsahují prognostické závěry, jak nehodovosti zabránit. Dále žalobce doplnil spis o informace od policie, jak často v daném úseku měří, a o statistiku nehodovosti v daném místě. Podle žalobce správní orgán I. stupně nedostatečně odůvodnil naplnění materiální stránky přestupku, když pouze uvedl, že správní orgán nezjistil žádné okolnosti, které by směřovaly k nebezpečnosti jednání. Podle žalobce se měl správní orgán zabývat existencí okolností snižujících míru společenské nebezpečnosti, jako např. že komunikace má v každém směru dva jízdní pruhy, provoz nebyl moc velký, komunikace je kvalitní a její povrch byl suchý, kolem komunikace je chodník, navíc s cyklostezkou, tedy nelze předpokládat výskyt chodců ani cyklistů ve vozovce. Žalobce nesouhlasil s přitěžující okolností, že se přestupek stal v odpoledních hodinách pracovního dne na komunikaci s vyšší frekvencí ostatních účastníků silničního provozu, když dle policisty B. byl provoz střední. Rovněž měl správní orgán podle žalobce odůvodnit zhodnocení výše rychlosti žalobce jako překročené vyšší měrou, tedy zda hodnocení podléhá nějakému procentuálnímu hodnocení nebo je pouze subjektivním hodnocením správního orgánu. Přestupky žalobce za poslední 3 roky byly dle jeho názoru již zahlazeny, proto k nim nebylo možné přihlížet, když od jejich spáchání uběhl více než rok. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žaloba obsahuje obsáhlé námitky, které v řízení o přestupku nebyly vůbec uplatněny. NSS opakovaně judikoval, že je obecně vhodné, aby obviněný neuchovával paletu svých námitek proti rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni řízení, jinak se zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o pochybnostech o zjištění skutkového stavu jevit v kontextu věci jako účelová. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 23.4.2015 č.j. 2As 215/2014-43, podle něhož jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. Účastník řízení o přestupku tedy nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. V dané věci podle žalovaného správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav tak, že měl nade vší rozumnou pochybnost za prokázané, že se žalobce dopustil přestupku. Žalobce v průběhu celého řízení o přestupku zůstal pasivní, i v odvolacím řízení. Žalobce podal toliko blanketní odpor proti příkazu, jímž by mohl své námitky ohledně zjištěného skutkového stavu vyjádřit. Tyto nepřednesl ani po provedeném dokazování ve věci, kterého se zúčastnil jeho zmocněnec. Po vydání meritorního rozhodnutí ve věci žalobce podal odvolání bez odvolacích námitek. Z toho je zřejmá procesní strategie žalobce, event. jeho zmocněnce, nečinit ve věci žádná podání a ponechávat správní orgány v jakési nevědomosti, co do rozsahu přezkumu ve věci v naději, že pominou něco, s čím bude možno spojovat zrušení rozhodnutí. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 18.6.2015 čj. 7As 93/2015-36, podle něhož základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. Podle rozsudku NSS ze dne 23.4.2015 č.j. 2As 215/2014-43 správní soudnictví zde není proto, aby simulovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím v řízení před správními soudy posoudil nedůvodnost námitky nepřesnosti GPS souřadnic, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem. Správní orgány důkaz videozáznamem provedly, řádně jej zhodnotily samostatně i spolu s ostatními důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru o tom, že stěžovatel přestupek spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán I. stupně pochybil, nic mu nebránilo skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Vzhledem k pasivitě stěžovatele v průběhu správního řízení nelze jeho námitku ohledně souřadnic GPS v současné fázi řízení projednat, neboť nebyla v důsledku pasivity stěžovatele přezkoumávána ve správním řízení. Podle žalovaného v dané věci z uvedené judikatury lze vyvodit jediný logický, racionální a zákonný závěr, že obviněný sice nemá povinnost v průběhu přestupkového řízení na svoji obhajobu cokoliv uvádět, přistoupí-li však na tuto strategii, musí počítat s tím, že ho mohou případně pro nestřežení si svých práv postihnout z rozhodnutí ve věci plynoucí nepříznivé důsledky, které by jinak mohly být v případě konstruktivního přístupu k věci eliminovány. Pro odvolání ve správním řízení platí, tzv. omezený revizní princip. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které žalobce nastoluje v žalobě, mu byla známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž mohly být známy toliko žalobci. Správní orgán I. stupně vycházel ze spisu PČR, a to včetně ověřovacího listu použitého silničního radarového rychloměru, podle něhož byl rychloměr ověřen a lze ho používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze. V danou dobu splňoval podmínky a požadavky na míru přesnosti měření. Vycházel i ze svědeckých výpovědí zakročujících policistů, podle nichž při měření rychlosti postupovali v souladu s návodem k obsluze. Na základě fotografie z měření není možné podle žalovaného činit žádné závěry o přesnosti měření. Na účinné zpochybnění výsledku měření by musely být zcela nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje pro měření, vzájemná pozice rychloměru a měřeného vozidla v okamžiku měření rychlosti. To však pouhým odhadem z fotografie zjistit nelze. K měření byl použit přístroj kalibrovaný. Potenciální nepřesnost měření je navíc zohledněna v odchylce 3%, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Rychloměr byl obsluhován řádně proškoleným policistou, z jehož svědecké výpovědi vyplynulo, že postupoval v souladu s návodem k obsluze. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS č.j. 3As 82/2012-27 ze dne 16.1.2013, podle něhož na základě odborného vyjádření ATS-TELCOM Praha, a.s. a ze svědecké výpovědi zakročujícího policisty lze správnost výsledků měření rychlosti považovat za jednoznačně prokázanou. Podle žalovaného skutečnost, že došlo ke změření rychlosti žalobce předmětným rychloměrem a ten po změření rychlosti nevykázal chybové hlášení, přičemž dle výpovědi policisty bylo postupováno v souladu s návodem k obsluze, prokazují, že žalobce s vozidlem překročil nejvyšší dovolenou rychlost. K námitce nepřesnosti laserového rychloměru žalovaný uvedl, že k měření rychlosti v ČR jsou užívané pouze rychloměry schválené ČMI. Žalovaný nemá důvod zpochybňovat měření rychlosti, když bylo provedeno k tomu schváleným silničním rychloměrem, platně ověřeným. Trest bodového hodnocení není druhem trestu předvídaným zákonem o přestupcích, který má být ukládán samotným rozhodnutím o přestupku a uveden ve výroku rozhodnutí. Správní orgán nemá ohledně něho možnost správní úvahy a nastává právní mocí rozhodnutí ze zákona, přičemž správní orgán, který jej zaznamenává (registr řidičů), nemusí být totožný se správním orgánem, který rozhodl o přestupku. Systém ukládání bodů má samostatnou úpravu v § 123b zákona o provozu na pozemních komunikacích, tedy není na místě, aby o uložení bodů rozhodoval orgán rozhodující o přestupku. V replice žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 6.1.2016 č.j. 2As 217/2015-47, podle něhož „pokud správní orgány v rámci přezkumu přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností, postačí i obviněnému z přestupku, který byl před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval“. Z toho podle žalobce vyplývá, že NSS připouští, že žalobce má možnost poukázat na skutečnosti, které do té doby nenamítal (neboť mohl mít za to, že správní orgány mohou rozhodovat správně a zjistí skutkový stav bez důvodných skutečností a tento správně posoudí). Odkaz žalovaného na rozsudek NSS ze dne 16.1.2013 č.j. 3As 82/2012-27 je podle žalobce nepřípadný, neboť NSS nedal žádné vodítko k tomu, jak postupovat v případě, kdy jsou na fotografii zobrazena dvě vozidla a na žádném z nich se záměrný kříž nenachází. V takovém případě je podle žalobce pravděpodobnost, že změřená rychlost náleží vozidlu žalobce, 50%, což nenaplňuje definici bez důvodných pochybností. Podle žalobce i sám svědek B. ve své výpovědi přiznal, že na snímku z měření by měl být záměrný kříž. Součástí správního spisu je oznámení přestupku ze dne 12.8.2015, podle něhož žalobce v tento den řídil v 16:24 hod. v Plzni na ulici U Seřadiště ve směru z centra osobní motorové vozidlo Škoda Octavia RZ… rychlostí 67 km/h již po odečtení odchylky v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Žalobce se do oznámení nevyjádřil, pouze jej podepsal. Podle úředního záznamu Policie České republiky (dále jen „PČR“) z téhož dne žalobce odmítl věc vyřešit v blokovém řízení. Podle záznamu z radaru je ve středu fotografie zachyceno celé vozidlo žalobce i s čitelnou poznávací značkou. Další vozidlo je zachyceno pouze v minimálním rozsahu na hraně snímku (zrcátko a přední světlo). Ze záznamu o přestupku vyplývá místo měření a naměřená rychlost. Ověřovací list radaru byl v době přestupku platný. Byl opatřen i výpis z evidenční karty řidiče. Proti příkazu správního orgánu byl podán neodůvodněný odpor prostřednictvím zmocněnce Ing. J. Tento zmocněnec se zúčastnil i jednání 22.12.2015, nicméně k věci se nechtěl vyjádřit. Po jednání převzal zmocněnec žalobce usnesení, jímž mu byla stanovena lhůta k vyjádření k podkladům rozhodnutí, čehož nevyužil a vyjádření nepodal. Při tomto jednání vypověděl zakročující policista M.B., že nemá žádný vztah k žalobci. Předmětného dne vykonával službu s kolegou, byl velitelem hlídky, obsluhou radaru i řidičem vozidla. Přesné místo měření bylo před křižovatkou ulic U Seřadiště a Na Bořích. Radar byl umístěn na trojnožce a postaven na chodníku u vozovky, která je zároveň stezkou pro chodce i cyklisty. Vozidlu žalobce byla naměřena rychlost 70 km/h po odečtení odchylky. Podle svědka, když je vozidlo změřeno, při pohledu do kukátka se zobrazí rychlost vozidla a na tabletu se zobrazí fotografie vozidla s rychlostí a bílý zaměřovací kříž. Podle svědka bylo zastaveno vozidlo na parkovišti v ulici Na Bořích, kde proběhla silniční kontrola za přítomnosti obou policistů. Žalobce chtěl sepsat oznámení o přestupku. Ve vozidle byl sám. Provoz byl střední. Svědek byl podle svého sdělení proškolen k obsluze radaru a postupoval v souladu s návodem k obsluze. V místě je obecná úprava rychlosti 50 km/h. V daném místě jsou zastávky MHD, autobusy zde vyjíždějí ze zastávek, dále je zde výjezd hasičů a záchranné služby. Svědek před započetím měření nastavil radar dle návodu k obsluze, zadal místo měření, stanovenou rychlost, rychlost, od které je měření prováděno, a ostrost fotografie, světlost a jméno obsluhy radaru. Ke změření druhého vozidla na fotografii podle svědka nemohlo dojít, neboť na fotografii se zobrazuje zaměřovací kříž, který je konkrétně na vozidle aktuálně měřeném. Svědek P.K. rovněž potvrdil, že nemá žádný vztah k žalobci. Svědek potvrdil místo měření i místo, kde obsluhu radaru prováděl jeho kolega, který je k tomu proškolen. On sám byl pouze zajišťujícím policistou při prováděné silniční kontrole. V odůvodnění správního orgánu I. stupně se konstatuje, že správní orgán nemá pochybnosti o listinných podkladech, materiálech PČR, hodnotí je jako věrohodné a nemá důvod zpochybňovat skutečnosti zjištěné policisty v rámci plnění jejich služebních povinností. Slyšené svědky rovněž považuje správní orgán za nestranné, neboť nebyly zjištěny poznatky, že by měli zakročující policisté jakýkoliv zájem na poškození osoby žalobce. Uváděné skutečnosti zjistili při výkonu služby a výpovědi před správním orgánem vzájemně korespondují a byly uvedeny po zákonném poučení, tudíž se na ně nahlíží jako na věrohodné. Bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že radar obsluhoval policista k tomu řádně proškolený v souladu s návodem k obsluze. Při stanovení viny byla vzata v úvahu možná odchylka měřícího zařízení 3 km/h. Pokud jde o výši uložené pokuty, správní orgán vycházel z charakteru přestupku, který zhodnotil jako závažnější, neboť s vyšší rychlostí se prodlužuje brzdná dráha, a proto může dojít k ohrožení bezpečnosti silničního provozu a ostatních účastníků silničního provozu. Nejsou sebemenší pochybnosti o tom, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty nejen formální, nýbrž i materiální, když nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by snižovaly nebezpečnost protiprávního jednání. Jelikož žalobce překročil rychlost o 17 km/h, nelze konstatovat, že by nebyl naplněn materiální znak přestupku. Podle rozsudku NSS č.j. 5As 106/2011-77 ze dne 6.1.2012 v běžných případech při překročení nejvyšší dovolené rychlosti dochází i k naplnění materiálního znaku přestupku, jinak by tomu bylo jen tehdy, pokud existují významné okolnosti vylučující, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen zájem společnosti chráněný zákonem, o čemž lze uvažovat jen při velmi malém limitním překročení nejvyšší dovolené rychlosti, např. o 2 až 3 km/h, ale nikoliv o 17 km/h. Dále bylo přihlédnuto k tomu, že žalobce se dopustil přestupku v odpoledních hodinách pracovního dne v Plzni, na komunikaci s vyšší frekvencí ostatních účastníků silničního provozu, což prokazuje výpověď policisty B., který uvedl, že provoz byl střední, a také to prokazuje i záznam o přestupku. Je tedy nutné striktně v tomto místě dodržovat právní předpisy o provozu na pozemních komunikacích. Proto bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce, stejně tak jako skutečnost, že rychlost jízdy byla překročena vyšší měrou. Ve výpisu z evidenční karty řidiče správní orgán přihlédl k záznamům za poslední tři roky, kde je evidováno pět záznamů o přestupcích, z toho čtyři pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti, tedy přestupky obdobného charakteru. Proto bylo nahlíženo na jednání žalobce jako na další nekázeň v silničním provozu s tím, že si z předchozích sankcí nevzal náležité ponaučení, což bylo zhodnoceno rovněž v jeho neprospěch. Ve prospěch žalobce bylo zhodnoceno, že nezpůsobil svým jednáním žádné následky, a byla uložena sankce v horní polovině zákonného rozpětí. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce ani přes výzvu neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, či v čem spatřuje rozpor s právními předpisy či nesprávnost napadeného rozhodnutí či řízení a odvolací orgán neshledal veřejný zájem na přezkoumání správnosti rozhodnutí. Odvolací orgán shledal, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu v souladu s § 52 s.ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké podklady rozhodnutí správní orgán I. stupně shromáždil, jak zhodnotil provedené důkazy a jakými úvahami se řídil. Správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s § 3 s.ř. Ve zdůvodnění napadeného rozhodnutí byl na podkladě provedených důkazů, které tvoří ucelený řetězec vyvozen správním orgánem I. stupně logický závěr o zavinění přestupku žalobcem, s čímž se žalovaný ztotožnil. Žaloba není důvodná. Nelze akceptovat žalobní námitku, podle níž je v přestupkovém řízení nezbytné uvádět do výroku o trestu i počet zaznamenaných bodů do registru řidičů, neboť nejde o trest ukládaný správním orgánem, nýbrž o sankci sui generis, která nastává ex lege v souvislosti s pravomocným ukončením řízení o přestupku. Pokud jde o pochybnosti o správnosti měření a o tvrzení o polehčujících a přitěžujících okolnostech, jedná se o námitky skutkového charakteru, které byly vzneseny poprvé v žalobě, což snižuje možnost jejich přezkumu ve smyslu výše citovaného rozhodnutí NSS, např. ze dne 23.4.2015 č.j. 2As 215/2014-43, která zmínil ve svém vyjádření i žalovaný. Na daný případ lze aplikovat závěry např. z rozsudku NSS ze dne 18.6.2015 č.j. 7As 93/2015- 36, podle něhož základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. Z výše shrnutého obsahu správního spisu totiž jednoznačně vyplývá, že žalobce ani jeho zmocněnec v průběhu celého správního řízení, o jehož provedení žalobce požádal odmítnutím blokového řízení, nevznesli jedinou námitku skutkového charakteru, ani ve vztahu k provádění měření, ani k okolnostem přitěžujícím či polehčujícím v rámci odvolacího řízení (a soud zde není ani od toho, aby nahrazoval odvolací řízení). Nijak aktivně se tedy žalobce nepokusil uplatňovat svou obhajobu ve správním řízení. Podle rozsudku NSS ze dne 23.4.2015 č.j. 2As 215/2014-43 správní soudnictví zde není proto, aby simulovalo řízení před správním orgánem. Z výše shrnutého průběhu správního řízení je zřejmé, že žalobce v dané věci sám zvolil takovou strategii, aby po celé správní řízení nevyslovil jedinou námitku skutkového charakteru a ponechal všechna svá tvrzení až na řízení před soudem, proto se s nimi ani žalovaný nemohl vypořádat v napadeném rozhodnutí. Žaloba je datována 18.5.2016, přestupek se stal dne 12.8.2015. Všechny z jeho pohledu rozhodné okolnosti tak začal žalobce uvádět po uplynutí tři čtvrtě roku od spáchání přestupku. Přitom je z průběhu správního řízení nepochybně zřejmé, že žalobci v uplatňování práv před správním orgánem nebylo nijak znemožněno ani ztíženo. Žalobce k věci ve správním řízení nevznesl žádné námitky ani písemnou formou, např. prostřednictvím vyjádření k podkladům rozhodnutí či v odvolání, a to přestože byl žalobce k doplnění odvolacích důvodů řádně vyzván. Popsaný postup žalobce nelze hodnotit jinak než jako zcela účelový a rovněž žalobní námitky se jeví ve světle žalobcova jednání naprosto nevěrohodnými. Soud neuznal žalobní námitku, že při změření mohlo dojít k záměně a ke změření druhého vozidla na snímku, neboť toto vylučuje provedené dokazování. Svědek B. totiž jednoznačně vyloučil možnou záměnu změřených vozidel, když popsal, že po změření vozidla se mu na tabletu ukazuje záměrný kříž jednoznačně určující změřené vozidlo. Soud také za ničím nepodloženou považuje úvahu žalobce o možném poškození měřicího zařízení z důvodu absence záměrného kříže na snímku, když z žalobcem předloženého vyjádření ČMI i z výpovědi svědka B. jasně vyplývá, že je nutno odlišovat záměrný kříž zobrazený na obrazovce měřicího přístroje od záměrného kříže na výtisku fotografie, kde není umístěn ve všech případech. Z těchto důvodů shledal soud nadbytečným provádět důkazy ohledáním měřícího zařízení, přezkoušením měřidla, novým či stávajícím zkušebním protokolem či opatřením obecné povahy stanovícím požadavky na přezkoušení. Není pravdivé ani tvrzení, že nebylo ve správním řízení řádně prokázáno ověření měřicího přístroje, neboť součástí správního spisu je platný ověřovací list k laserovému radaru a z ničeho nevyplývá a je pouhou nepodloženou spekulací žalobce, že by se mohlo jednat o ověřovací list k jinému než použitému radarovému zařízení. Pro nadbytečnost soud neprovedl žalobcem navržené důkazy článkem DailyMail, videodokumentem BBC, vyšetřovacím pokusem a znaleckým posudkem, neboť z ověřovacího listu vyplývá, že měřicí zařízení v této konkrétní věci disponovalo platným ověřením Českého metrologického institutu, což k prokázání správnosti provedeného měření spolu s výpověďmi policistů postačuje. Soud shledal i odůvodnění výše sankce v souladu se zákonem, když správní orgán prvního stupně správně zohlednil v souladu s § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., závažnost přestupku, což nepředstavuje samo o sobě porušení zákazu dvojího přičítání. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že v dané věci bylo nutné prokazovat, zda měření bylo prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu, zjišťováním, jak často je v daném místě prováděno měření. Taková absurdní podmínka by zcela bránila provádět kontrolní měření na jakémkoli novém úseku. Nadto se soud ztotožňuje s výše shrnutým vyjádřením žalovaného, že měření rychlosti má nepochybně represivní i preventivní význam, čímž vždy sleduje zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Z toho důvodu soud shledal nadbytečným provádět navržené důkazy zjišťováním nehodovosti v měřeném úseku za posledních 7 let a dokumenty, které nehodovost v daném úseku analyzují a obsahují prognostické závěry, jak nehodovosti zabránit, či opatřováním informací od policie, jak často v daném úseku měří, nebo statistikou nehodovosti v daném místě. Materiální stránka přestupku byla dle názoru soudu odůvodněna dostatečným způsobem, jak vyplývá z výše shrnutého obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a soud se ztotožňuje s tím, že překročení rychlosti o 17 km/h nepředstavuje bagatelní překročení rychlosti. Soud má za to, že lze akceptovat i jako přitěžující okolnost, že v rámci stanoveného rozpětí zákona se žalobce dopustil překročení rychlosti ve vyšší míře, což nepředstavuje porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti, nýbrž zohledňování přesně zjištěné rychlosti. Rovněž je možné jako k obecně přitěžující okolnosti přihlédnout k tomu, že se jedná o místo a čas spáchání přestupku Žalobce nesouhlasil s úvahou správního orgánu o značné frekventovanosti dané komunikace v danou denní dobu. K tomu soud uvádí, že neshledal nepřezkoumatelným odůvodnění výše sankce, když lze akceptovat odůvodnění, v němž je argumentováno i tzv. obecně přitěžujícími okolnostmi, mezi které lze nepochybně zařadit i právě místo a čas spáchání přestupku a posoudit, že předmětný úsek v Plzni bývá v odpoledních hodinách značně frekventovaným. Pro tento závěr není nutné prokazovat, zda v inkriminovanou dobu se v místě skutečně nacházelo více účastníků silničního provozu. K tvrzení žalobce, že nebylo možné přihlížet k předchozímu záznamu o přestupku v evidenční kartě řidiče staršímu jeden rok, neboť tento záznam již byl zahlazen, soud uvádí, že institut zahlazení odsouzení je výhradně institutem trestněprávním a k zahlazení odsouzení dochází až na základě podané žádosti, nikoli ex lege, proto bez dalšího nelze tento institut aplikovat analogicky na správní trestání. Podle rozsudku NSS ze dne 21.7.2016 čj. 7 As 40/2016 - 40 „z judikatury správních soudů nevyplývá, že by při správním trestání nebylo možno nikterak zohlednit, že účastník řízení v minulosti spáchal obdobný přestupek“. Soud neshledal žádnou nezákonnost, ke které by došlo při ukládání pokuty a jejím odůvodňování. Soud neuznal tvrzení žalobce, že správní orgány řádně nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností a že správně nevyhodnotily provedené důkazy. V souladu s ust. § 3 správního řádu byl zjištěn skutkový stav, o němž nevznikly důvodné pochybnosti. Správní orgán prvního stupně provedl ve věci dokazování, přičemž ve skutkovém zjištění nevznikly žádné rozpory. Soud není v pozici úplné apelace, soud přezkoumával zákonnost napadeného rozhodnutí, z pohledu provedeného správního řízení bylo shledáno, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení