17 A 46/2022– 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: R. T., narozený X státní příslušnost: X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2022, č. j. PPR–14867–10/ČJ–2019–990115, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 16. 3. 2022, č. j. PPR–14867–10/ČJ–2019–990115, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo žalobci sděleno, že se jeho žádosti ze dne 16. 4. 2019 o výmaz osobních údajů nevyhovuje. Žalovaný uvedl, že je v Schengenském informačním systému II (dále jen „SIS II“) veden záznam podle čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 [pozn. soudu, nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861, které obsahuje obdobnou relevantní úpravu] vztahující se k osobě žalobce, a to pro účely odepření vstupu nebo zákazu pobytu na území států schengenského prostoru, který byl vložen příslušnými orgány České republiky. Podle § 154 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZPC“), byl žalobce označen za nežádoucí osobu a podle § 154 odst. 6 ZPC byl zaevidován do evidence nežádoucích osob (dále jen „ENO“) a do SIS II, a to ode dne 19. 6. 2017 do 19. 6. 2022. Na základě žádosti žalobce došlo k opětovnému přezkumu důvodů zařazení žalobce do ENO a SIS II ve smyslu § 155 odst. 1 ZPC. V rámci tohoto přezkumu bylo zjištěno, že stále existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl při pobytu na území České republiky a v ostatních zemích Evropské unie závažným způsobem narušit veřejný pořádek a zároveň ohrozit bezpečnost smluvních států a dalších zájmů. Žalobci proto bylo sděleno, že není možné vyhovět jeho požadavku na výmaz jeho osobních údajů z ENO a SIS II. Bližší informace nebylo možné žalobci sdělit s ohledem na § 28 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Soud dodává, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil i další uchovávané osobní údaje žalobce, které odmítl vymazat, ty však nejsou předmětem žaloby.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že byl dne 27. 6. 2017 po příletu do Francie zadržen a byl mu odepřen vstup do země. V reakci na žádost ze dne 4. 7. 2017 mu bylo žalovaným dne 4. 9. 2017, č. j. PPR–19652–1/ČJ–2017–990115, sděleno, je že veden v ENO a SIS II. Údaje žalobce byly do systému vloženy na období od 19. 6. 2017 do 19. 6. 2018, následně od června 2018 do dubna 2019 neměl problém se vstupem do schengenského prostoru, načež byl opět po příletu do Francie zadržen a byl mu odepřen vstup do země, a to z téhož důvodu jako v roce 2017. Žalobce proto dne 16. 4. 2019 zaslal žádost žalovanému, který reagoval sdělením ze dne ze dne 26. 6. 2019, č. j. PPR–14867–1/ČJ–2019–990115, ze kterého vyplývá, že žalobce je opětovně veden v ENO a SIS II. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, které Městský soud v Praze vyhověl rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 6 A 113/2019–36, a rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodu. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí.

3. Žalobce upozornil, že podal také opakovanou žádost dne 22. 6. 2020, které rovněž nebylo vyhověno, a i v tomto případě byl žalobce úspěšný se svou žalobou, když Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 14 A 94/2020–35, zrušil rozhodnutí žalovaného. Ten vydal další rozhodnutí, které žalobce napadl žalobou vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 7/2022. Žalobce podal ještě další opakovanou žádost dne 21. 6. 2021, které opět nebylo vyhověno, řízení o další žalobě žalobce je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 189/2021.

4. Žalobce uvedl, že mu nikdy nebyly známy důvody pro vedení jeho osobních údajů v předmětných systémech. Žalobce je podnikatelem, realizuje obchodní cesty po celé Evropě, ve Francii vlastní nemovitost a několikrát ročně zde pobývá kvůli léčbě. Rozhodnutí žalovaného omezuje jeho osobní svobodu a právo volného pohybu, cesty po Evropské unii jsou pro žalobce stěžejní. Rovněž je zasaženo do jeho práva na zachování dobré pověsti, cti a ochrany jména. Žalobce se na území České republiky, ani jiného státu Evropské unie a ani v jiných státech nedopustil jednání, které by odůvodňovalo zavedení jeho údajů do předmětných systémů. Minimálně v období od června 2018 do dubna 2019 tento názor sdílel rovněž žalovaný, a žalobce odmítl, že by se v daném období dopustil jakékoliv protiprávní činnosti či jiné činnosti, která by odůvodňovala opětovné zavedení jeho údajů do předmětných systémů.

5. Žalobce měl za to, že žalovaný v rozporu s vnitrostátní a unijní úpravou směšuje podmínky pro vložení a zachování záznamu do předmětných systémů. To, že je záznam do ENO nezbytnou podmínkou pro vložení a zachování záznamu v SIS II, nevede bez dalšího k vložení záznamu do SIS II. Z § 154 odst. 6 ZPC žalobce dovodil, že důvody pro zařazení osoby do ENO na straně jedné a do SIS II na straně druhé musí být individuálně posouzeny. Povinnost individuálního posouzení každého případu dovozuje taktéž právní doktrína, neboť čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1987/2006 říká, že příslušné správní orgány nemohou automaticky pořídit záznam o třetizemci na základě jiného rozhodnutí, které bylo ve vztahu k určité osobě přijato. V každém jednotlivém případě musí správní orgán zvažovat, zda jsou splněny jak národní kritéria, tak i kritéria v nařízení SIS II a zda si dané důvody zasluhují záznam v SIS II (POŘÍZEK, Pavel. Výklad výhrady veřejného pořádku v jednotlivých ustanoveních zákona o pobytu cizinců. In: JÍLEK, Dalibor a POŘÍZEK, Pavel, ed. Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2017. Brno: Veřejný ochránce práv – ombudsman). Tento závěr byl rovněž aprobován judikaturou správních soudů, dle které „nařízení č. 1987/2006 ani § 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců totiž nestanoví, že každá osoba vedená v evidenci nežádoucích osob musí být automaticky zařazena do systému SIS II“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, č. j. 14 A 59/2017–52, č. 3832/2019 Sb. NSS).

6. Žalovaný toliko konstatoval, že důvody, které vedly k zařazení žalobce do ENO podle § 154 odst. 2 ZPC, nepominuly a ve zbytku odůvodnění se žalovaný omezil na obecné a neodůvodněné formulace. Žalovaný tedy nerespektuje závazný právní názor vyřčený ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 6 A 113/2019, aby žalovaný řádně odůvodnil své rozhodnutí.

7. Žalobce upozornil, že nařízení č. 1987/2006 ukládá povinnost průběžně sledovat, zdali trvá nezbytnost dalšího vedení záznamu. Jeho recitál 11 stanoví obecnou zásadu, že pořízené záznamy by měly být ze SIS II automaticky vymazány po uplynutí 3 let. Uchování záznamu po delší dobu by tak mělo vycházet z komplexního individuálního posouzení, což z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze shledat. Tuto povinnost je třeba vztáhnout i na tzv. opakované záznamy a s nimi související nutnost jejich zachování. Lze proto pochybovat, zdali po více než 4 letech společně s již zmíněnou absencí evidence po dobu nejméně 11 měsíců důvody pro zařazení do předmětných systémů přetrvávají a jsou v souladu se základním účelem vedení záznamu.

8. Dle judikatury nepostačuje odkaz na trestní věc, v rámci které byly pravomocně odsouzeny jiné osoby (tj. nikoliv žalobce), proto trest ani probíhající trestní řízení nemůže bez dalšího odůvodňovat uchovávání záznamu. V rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 9. 2017, Regner proti České republice, stížnost č. 35289/11, byl vyjádřen požadavek, aby vnitrostátní orgány, tj. správní orgány a soudy, vysvětlily, byť ve stručnosti, rozsah jimi provedeného přezkumu, a to za podmínky umožňující zachovat utajení a vyšetřování vedeného proti dotyčné osobě. Žalobce akcentoval, že při zařazení do ENO postačuje možnost ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti, kdežto při zařazení do SIS II musí být toto ohrožení přítomné, resp. k pouhé možnosti přistupuje ještě nutnost „důvodného nebezpečí“. K tomu odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C–503/03, Farid a Bouchair, dle nějž členské státy nemůžou pořídit záznam o státním příslušníkovi třetího státu, dokud nezjistí, že přítomnost této osoby představuje skutečnou, trvající a dostatečně závažnou hrozbu. Platí–li tato povinnost při pořizování záznamu, tím spíše se vztahuje na opakovaný záznam a jeho zachování. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a setrval na svém názoru, že i nadále přetrvávají důvody pro zařazení žalobce do ENO a SIS II. Podle žalovaného se navíc právo volného pohybu na žalobce jakožto státního příslušníka třetí země nemůže vztahovat ve stejném rozsahu jako na občany Evropské unie podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Žalobce ani nijak neprokázal, že by byl v postavení státního příslušníka třetí země, který by podle uvedené směrnice požíval práva na volný pohyb. Nadto i pro občany Evropské unie existují omezení tohoto práva. Žádné z ústavně garantovaných práv přitom nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/04 či nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08).

10. K tvrzení žalobce, že se v období od června 2018 do dubna 2019 mohl po schengenském prostoru pohybovat bez omezení, žalovaný podotkl, že vedení jednotlivých záznamů o označení žalobce za nežádoucí osobu a evidování jeho osobních údajů v ENO a SIS II bylo provedeno nepřetržitě ode dne 19. 6. 2017. Nelze ovšem vyloučit, že přes tyto záznamy žalobce do schengenského prostoru vstupoval a cestoval v něm.

11. Žalovaný zopakoval důvody vedení záznamů žalobce v ENO a SIS II, jak jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí. Ty vyplývají z operativních poznatků zadavatele požadavku k označení žalobce za nežádoucí osobu a jsou natolik závažné, že jsou vedeny jako utajovaná informace v režimu „Důvěrné“ a „Vyhrazené“ podle § 4 písm. c) a písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Žalovaný přesto individuální důvody zařazení žalobce do předmětných systémů uvedl, nejednalo se o pouhou citaci zákonů. Formulace byly zvoleny tak, aby nedošlo k porušení zákona č. 412/2005 Sb. K tomu poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2022, č. j. 8 A 11/2020–82, dle nějž ačkoliv rozhodnutí „neuvádí konkrétní důvody zařazení žalobce do ENO a SIS II, které odůvodňuje pouze odkazem na zákonná ustanovení, jak mu vyčítá žalobce, je toto odůvodnění za dané situace dostačující“.

12. Žalovaný konečně vyjádřil přesvědčení, že dostál závaznému právnímu názoru vyjádřenému ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 6 A 113/2019, když v napadeném rozhodnutí uvedl konkrétní, individuální důvody vedení záznamů žalobce v ENO a SIS II. Další vyjádření 13. Jelikož předmět řízení bezprostředně souvisí s otázkou ochrany osobních údajů, soud v souladu s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 114a odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu požádal Úřad pro ochranu osobních údajů o vyjádření k podané žalobě. Ten podotkl, že se na něj žalobce nikdy neobrátil s podnětem o ověření zákonnosti zpracování osobních údajů podle § 31 zákona č. 110/2019 Sb., tudíž se k příslušné problematice může vyjádřit pouze v obecné rovině. Dále shrnul relevantní úpravu ZPC s tím, že v obecné rovině se předmětné zpracování osobních údajů žalobce nejeví jako nezákonné a nelze shledat žádné jednoznačné důvody pro výmaz osobních údajů podle § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb. V obecné rovině pak nelze shledat pochybení ani v tom, že žalovaný s odkazem na § 28 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/2019 Sb. odmítl žalobci sdělit konkrétní důvody, které vedly k jeho označení za nežádoucí osobu a jeho zaevidování v příslušné evidenci. Posouzení žaloby soudem 14. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

15. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

16. Podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo–li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

17. Soud se nejprve zabýval námitkou nerespektování závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 6 A 113/2019. Takový postup správního orgánu by podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 72/2008–100, představoval závažné porušení procesních předpisů správním orgánem [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

18. Soud má za to, že žalovaný závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku nedodržel. Zrušující rozsudek shledal předchozí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů s tím, že nestačí odkaz na aplikovaná ustanovení zákona a jejich citace. Nebylo zřejmé, proč žalobci nemohly být sděleny ani naznačeny žádné důvody pro zařazení do ENO. Stejně tak v případě zařazení do SIS II neobsahovalo předchozí rozhodnutí žalovaného žádné odůvodnění, k čemuž zrušující rozsudek odkázal na rozsudek sp. zn. 14 A 59/2017. Žalovaný byl proto zavázán, aby své rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnil.

19. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). Jak judikoval již Vrchní soud v Praze [viz rozsudek ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (SJS 27/0; SP 27/1994); shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46], z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a – v případě rozhodování o relativně neurčité sankci – jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109).

20. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.

21. Soud odkazuje na rozsudek sp. zn. 14 A 59/2017, který se stejně jako v projednávaném případě zabýval rozhodnutím o zamítnutí žádosti o výmaz z ENO a SIS II. Dotčený rozsudek na str. 2 konstatoval, že jde o správní rozhodnutí, k čemuž soud dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 Azs 246/2020–27, ze dne 6. 5. 2020, č. j. 1 Azs 475/2019–82, a ze dne 30. 3. 2020, č. j. 7 Azs 391/2019–43, bod 21, jež dospěly k totožnému závěru, který již vychází z úpravy výmazu osobních údajů dle zákona č. 110/2019 Sb.

22. Dotčený rozsudek na str. 7 akcentoval, že rozhodnutí o neodstranění záznamu z ENO a SIS II musí splňovat všechny základní podmínky, které jsou na správní rozhodnutí kladeny právními předpisy (zejména správním řádem) a judikaturou. Následně dotčený rozsudek uvedl, že „žalovaný ve svých úvahách vyšel pouze ze skutečnosti, že žalobci byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž tento fakt sám o sobě dle žalovaného postačuje k důvodnosti vyřčených závěrů. Dle soudu však takto lapidární závěr nebylo možno ve věci žalobce učinit, a to jak ve vztahu k vedení záznamu o žalobci v evidenci nežádoucích osob, tak v systému SIS II.“.

23. Na str. 7 až 8 dotčený rozsudek vyzdvihl, že dle čl. 11 preambule nařízení č. 1987/2006 by „záznamy za účelem odepření vstupu nebo pobytu by v SIS II měly být uchovávány nanejvýš po dobu potřebnou pro splnění účelů, pro které byly tyto záznamy pořízeny. Obecnou zásadou je, že by měly být ze SIS II automaticky vymazány po uplynutí tří let. Rozhodnutí o uchování záznamu po delší dobu by mělo vycházet z komplexního individuálního posouzení“; obdobně čl. 29 tohoto nařízení. Z uvedeného dle dotčeného rozsudku vyplývá, že „je povinností rozhodujícího orgánu (ať k žádosti žadatele či dokonce ex offo každé tři roky) tuto důvodnost pečlivě hodnotit. A to jednak s přihlédnutím ke specifikům dané věci a pak také (a to je pro nyní posuzovanou věc stěžejní) k aktuálnímu stupni nebezpečí spočívajícího v možné přítomnosti posuzované osoby v některém ze států zahrnutých v systému SIS II.“. Dotčený rozsudek zdůraznil, že přeřazení osoby z ENO do SIS II „lze považovat za výsledek určité vyšší, kvalifikovanější úvahy policie, která je v tomto směru odstupňovaná, a ke které vedle pouhé možnosti ohrožení uvedených zájmů (veřejný pořádek a bezpečnost) přistupuje ještě nutnost „důvodného nebezpečí“, že zde možnost jejich ohrožení skutečně je, přičemž nejde již o možnost toliko hypotetickou, ale o možnost důvodně předpokládanou (srov. shodně KUČERA, V. Schengenský informační systém a přezkum ve správním soudnictví. Právní rozhledy. 2011, č. 2, s. 52–58). Pokud jsou dány tyto „zostřené“ důvody již při vložení záznamu, tak nutnost jejich zvažování ještě více vyvstane při hodnocení opodstatnění dalšího vedení záznamu, protože, jak již bylo uvedeno, citované nařízení počítá s tím, že v průběhu doby budou důvody pro vedení záznamu oslabovat.“.

24. Na str. 8 až 9 dotčený rozsudek shrnul, že je povinností správního orgánu při posouzení možnosti výmazu záznamu ze SIS II pečlivě vážit, zdali nadále trvají důvody pro uchování záznamu v daném systému. Tyto důvody pak musí být v rozhodnutí náležitě specifikovány, a to také s přihlédnutím k délce vedení záznamu. To znamená, že rozhodnutí o dalším vedení záznamu musí obsahovat alespoň stručné odůvodnění, proč i nadále předmětná osoba představuje takovou hrozbu pro země zapojené v SIS II, že je nezbytné, aby údaj o ní nebyl (s ohledem na podstatu a důvodnost původního vložení záznamu a také dobu, která od něj uplynula) ze SIS II vyřazen. Dotčený rozsudek též akcentoval, že „[n]ařízení č. 1987/2006 ani § 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců totiž nestanoví, že každá osoba vedená v evidenci nežádoucích osob musí být automaticky zařazena do systému SIS II, a proto je povinností žalovaného konkrétně (na základě aktuálně zjištěných skutečností) uvést, proč je nezbytné, aby byl údaj o žalobci nadále veden v systému SIS II.“.

25. Na str. 9 se dotčený rozsudek zabýval zařazením tamějšího žalobce do ENO s tím, že „nežádoucí osobou rozumí cizinec, jemuž nelze umožnit vstup na území z důvodu, že by tento cizinec při pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. Bylo tedy povinností žalovaného tyto základní podmínky k žádosti žalobce o odstranění záznamu z evidence posoudit.“.

26. Soud se s argumentací a závěry dotčeného rozsudku ztotožňuje. Napadené rozhodnutí kromě doslovných citací zákonných ustanovení obsahuje na str. 8 pouze stručné a obecné odůvodnění, kterým žalovaný žalobci sděluje, že „byste mohl při pobytu na území ohrozit bezpečnost nejen České republiky, ale i států schengenského prostoru, a to pácháním činnosti, která by vedla k užití síly a k ohrožení jiných osob respektive jejich života a zdraví, dále prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a rovněž byste mohl ohrozit bezpečnost České republiky a států schengenského prostoru jiným obdobným způsobem např. styky s lidmi praktikujícími činnosti ohrožující bezpečnost státu“.

27. Napadené rozhodnutí tedy ani v hrubých obrysech (s přihlédnutím k tomu, že se jedná o utajovanou informaci) neuvedlo důvody prvotního zařazení žalobce do ENO a SIS II a důvody pro ponechání záznamu žalobce v těchto systémech, tj. zda, popř. do jaké míry tyto důvody přetrvávají. Stejně tak žalovaný neuvedl nic konkrétního k problematice přiměřenosti důsledků zařazení žalobce do těchto systémů.

28. Soud podotýká, že o dalších souvisejících žalobách žalobce již bylo rozhodnuto. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2023, č. j. 11 A 189/2021–35, bylo zrušeno tam napadené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, tedy bylo rozhodnuto stejně jako v projednávané věci. Naopak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. 6 A 7/2022–42, žalobu zamítl s tím, že tam napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a žalovaný dodržel závazný právní názor obsažený v předcházejícím zrušujícím rozsudku. Tento rozsudek také poukázal na žalobcem odkazovaný rozsudek sp. zn. 8 A 11/2020.

29. Co se týče rozsudku sp. zn. 8 A 11/2020, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2022, č. j. 7 As 171/2022–24, soud se nedomnívá, že by jejich závěry byly přenositelné na projednávanou věc. Nelze totiž odhlédnout od toho, že odůvodnění správního rozhodnutí opírajícího se o utajované informace je s nimi spjato v tom smyslu, že správní orgán musí v každém jednotlivém případě přizpůsobit formu a rozsah odůvodnění konkrétním utajovaným informacím. Rozsudek sp. zn. 8 A 11/2020 se zaobíral jiným žalobcem než v projednávané věci a soudu není znám obsah tamější utajované části spisu. Nelze proto uzavřít, že akceptování zcela lakonického odůvodnění správního rozhodnutí v jednom soudním řízení znamená, že takové odůvodnění bude přijatelné i v jiných soudních řízeních.

30. Soud se v intencích judikatury týkající se přezkumu správních rozhodnutí ve vztahu k hodnocení utajovaných informací (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011–101, a ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008–63) seznámil s utajovanou částí správního spisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2 Azs 17/2022–60). Na rozdíl od šestého senátu se sedmnáctý senát zdejšího soudu nedomnívá, že by odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo dostačující (viz výše), na čemž nic nezměnil ani obsah utajované části správního spisu. Nadto se soud domnívá, že se převažující judikatura (specificky ve vztahu k žalobci byl vydán toliko jediný zamítavý rozsudek, naopak 3, resp. včetně tohoto 4 rozsudky žalobě vyhověly) kloní spíše k závěrům rozsudku sp. zn. 14 A 59/2017, který klade důraz na řádné odůvodnění rozhodnutí o zařazení osoby do ENO a SIS II a její ponechání v nich. Odůvodnění, které se omezuje na citaci právních předpisů a na to, že důvody, které nejsou uvedeny ani v hrubých obrysech, existují, tudíž bude přijatelné jen ve výjimečných případech. Závěr 31. Na základě výše uvedeného soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem spočívající v nerespektování závazného právního názoru soudu a současně podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, a to bez jednání. Dále soud vrátil věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), tj. bude povinen respektovat již vyslovený závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 6 A 113/2019. Žalovaný bude v dalším řízení, setrvá–li na názoru, že nelze vyhovět žádosti žalobce o výmaz jeho údajů z ENO a SIS II, povinen řádně odůvodnit své rozhodnutí a ve světle výše uvedeného se vypořádat s tvrzeními a argumentací žalobce, jak jsou obsaženy v jeho žádosti a žalobě.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl žalobce ve věci zcela úspěšný, uložil soud žalovanému zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve výši 3 100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé – žaloba) a náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1 428 Kč. Celkem náklady řízení činí 11 228 Kč.

Poučení

Obsah žaloby Vyjádření žalovaného Další vyjádření Posouzení žaloby soudem Závěr