17 A 54/2019 - 34

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: J.P.O., narozen dne …, státní příslušnost Nigérie, ev. č. …, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty, zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, obecným zmocněncem, sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o zajištění cizince ze dne 15. 1. 2019, č. j. OAM- 16/LE-BA02-LE26-PS-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 2. 5. 2019.

2. V žalobě žalobce namítal, že v řízení o zajištění byl zkrácen na svých právech. Žalobce se domníval, že žalovaný v řízení porušil § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), § 3 správního řádu, § 68 odst. 2 a odst. 3 správní řád a § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobci byla stanovena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců Balková (dále jen „zařízení“) dle aplikovaného ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, přičemž dle žalobce uplatnění institutu povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců je vázáno na splnění několika zákonných podmínek. V daném případě je to prokázání splnění první podmínky a to, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření a druhé podmínky, že žadatel podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobce je však přesvědčen, že v tomto případě žalovaný pochybil. Žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s možností účinně uplatnit zvláštní opatření. Povinnost přednostně zvážit možnost uložení zvláštního opatření je mimo jiné reakcí zákonodárce na požadavky Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále "přijímací směrnice")- podle čl. 8 odst. 2 přijímací směrnice totiž členské státy mohou zajistit žadatele o azyl pouze v případě nutnosti a nelze-li na základě individuálního posouzení daného případu účinně uplatnit mírnější donucovací opatření. Nemožnost uložit mírnější opatření žalovaný staví pouze na dvou argumentech, a to že žalobce vědomě nerespektuje právní řád a jemu uložené povinnosti a dále účelové jednání při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. S takovýmto závěrem žalobce zásadně nesouhlasil, neboť není pravda, že by vědomě a úmyslně porušoval právní řád České republiky. Žalobce žije v České republice již od roku 1998, v roce 2002 mu byl udělen trvalý pobyt, který mu byl zrušen až 13. 6. 2018, a to rozhodnutím č. j. OAM-01870/ZR-2017 ze dne 24. 5. 2018. Žalobce nevěděl, že mu byl trvalý pobyt zrušen, toto rozhodnutí mu nebylo doručeno. Není tedy pravda, že by žalobce úmyslně porušoval právní řád České republiky, naopak byl přesvědčen, že na území České republiky pobývá legálně na základě povolení k trvalému pobytu. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce svou pobytovou situaci vždy řádně řešil a na území České republiky pobýval více než dvacet let legálně. Žalovaný dále žalobci vyčítá, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je pouze účelová, neboť ji podal teprve po dvaceti letech pobytu na území České republiky a dalších států EU. Takovéto tvrzení je opět zavádějící. Žalobce na území České republiky pobýval legálně, měl zde povolení k trvalému pobytu, neměl tedy důvod podávat žádost o azyl. Takový důvod se vyskytl právě až nyní, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu a kdy mu hrozilo vyhoštění z České republiky. Proto žádost o azyl podal teprve nyní, po více než dvaceti letech pobytu v České republice. Není tedy žádný důvod předpokládat, že by žalobce nerespektoval uložené zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil. Žalobce uvedl, že má adresu u své známé v T., kterou by mohl dodatečně uvést. Žalobce by navíc v Praze mohl bydlet na adrese E. 4, P. 8, u svého známého W. E. I., žalovaný tedy mohl zvolit mírnější donucovací opatření, a to povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu a zdržovat se tam, případně povinnost cizince osobně se hlásit na policii v době policií stanovené. Jak to vyplývá ze znění ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (… nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření), institut zajištění má fakultativní charakter a je nepřípustné je-li účelu zajištění možné dosáhnout mírnějšími a hospodárnějšími prostředky. Žalobce se domnívá, že žalovaný zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností ve vztahu k rozhodnutí o nemožnosti uložení alternativních zvláštních opatření, neboť se nevyjádřil k žádné z alternativ a neuvedl důvody, pro které nelze danou alternativu uplatnit. Vzhledem k tomu jakým způsobem žalovaný správní orgán postupoval, že se vůbec nezabýval první podmínkou zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce se v kontextu výše uvedeného domnívá, že se žalovaný zhodnocení toho, zda jsou skutečně splněny zákonné předpoklady pro vydání napadeného rozhodnutí splněny, nevěnoval dostatečným způsobem. Žalobce se dále domníval, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění, jak jej vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný pouze rekapituluje informace získané ze spisového materiálu příslušných složek Policie ČR. Žalovaný se pouze věnuje vlastní úvaze o účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu, ovšem nijak se nezabývá využitím alternativ k zajištění, tak jak to zákon ukládá. Vzhledem k závažnosti aplikovaného institutu zajištění je nezbytné postupovat velmi pečlivě a odůvodnění rozhodnutí se věnovat velmi podrobně. Žalobce nakonec uvádí, že se jedná o jeho první žádost o mezinárodní ochranu a s žalobcem bude tedy vedena řádná azylová procedura. V jeho případě není pravděpodobné, že by jeho azylový proces byl dokončen v rozmezí 4 měsíců. Jeho zajištění tudíž nemá své opodstatnění. Navíc s ohledem na jeho pobytovou historii a trvalý pobyt v ČR není reálná hrozba, že by se skrýval před orgány ve správním řízení nebo nespolupracoval v azylovém řízení.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s podanou žalobou, neboť má za to, že se v žalobě namítaných porušení při rozhodování věci nedopustil. K námitkám žalobce uvedl, že je přesvědčen o tom, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit hrozící správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný z informací poskytnutých příslušnými složkami Policie ČR dle § 87 odst. 1 zák. o azylu zjistil, že výše jmenovaný byl rozhodnutím správního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort č. j. KRPA-17693-23/ČJ-2019-000022 ze dne 10. 1. 2019 zajištěn podle ust. § 124 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v platném znění, a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že se při pobytové kontrole dne 9. 1. 2019 prokázal průkazem povolení k pobytu, dle něhož byl ztotožněn, a následnou lustrací bylo zjištěno, že jmenovaný je veden v informačním systému SIS II, neboť mu bylo Dánským královstvím uloženo vyhoštění od 18. 7. 2018 do 17. 7. 2021. Lustrací dále bylo zjištěno, že jmenovaný není držitelem žádného víza či povolení k pobytu v ČR, jelikož jemu udělené povolení k trvalému pobytu bylo pravomocně zrušeno dne 13. 6. 2018, přičemž žalobci byla stanovena lhůta 30 dnů na vycestování. Z těchto důvodů mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 18 měsíců a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Z daného je tudíž zřejmé, že žalobci jde v jeho žádosti o mezinárodní ochranu především o legalizaci jeho pobytu na území ČR. Žalovaný dále odkázal na judikaturu NSS č. j. 5 Azs 24/2008 ze dne 15. 8. 2008 a ze dne 02. 06. 2016, č. j. 7 Azs 55/2016, ze které vyplývá, že skutečnost případné účelovosti podané žádosti je speciálním důvodem pro zajištění cizince na základě ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dále žalovaný citoval usnesení NSS č. j. 7 As 79/2010 - 150 ze dne 23. 11. 2011, podle něhož správní orgány musejí při rozhodování učinit úvahu o možných překážkách správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. K námitce týkající se toho, že žalovaný dostatečně nezvážil alternativy k povinnosti setrvat v zařízení v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný konstatoval, že se s danými skutečnostmi plně vypořádal ve svém rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo v případě žalobce účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření v daném případě svědčí nejen naprosté nerespektování právního řádu a žalobci uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání (v podrobnostech odkázal na stranu 4 a 5 napadeného rozhodnutí o zajištění).

4. Na závěr žalovaný odkázal na shromážděný spisový materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a navrhl žalobu pro nedůvodnost zamítnout.

5. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení výslovně uvedli, že nežádají ústní jednání k projednání věci a soud jeho nařízení neshledal nezbytným (§ 46a odst. 8 zákona o azylu věta předposlední před středníkem).

6. Soud rozhodl o věci podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

7. Soud neshledal žalobu důvodnou.

8. Ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu uvádí, že „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

9. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu, který uvádí, že „ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany“.

10. Žalobce nejprve namítal, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Druhý okruh námitek byl zcela obecné konstatování, že napadené rozhodnutí není v souladu s §2, §3, §68 odst. 2 a odst. 3 správního řádu. Zejména tedy, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění. Poslední námitkou žalobce podotýkal, že vzhledem k předpokládané délce azylového řízení, které nebude pravděpodobně skončeno v rozmezí 4 měsíců, postrádá jeho zajištění své opodstatnění.

11. Soud předně uvádí, že při posuzování žalobních námitek vzal v úvahu, že ustanovení § 47 zákona o azylu bylo do tohoto právního předpisu vtěleno na základě novelizace zákonem č. 314/2015 Sb. Přičemž tato změna vznikla na základě přepracované přijímací směrnice. Základ v přijímací směrnici lze nalézt v bodech 15 a 20 její preambule, kdy zajištění má být výjimečným, krajním prostředkem, uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost uložení alternativních opatření. Ovšem čl. 8 přijímací směrnice v odst. 2 stanoví, že „V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření“, a v odst. 3 pak mezi případy, ve kterých je možné žadatele zajistit, řadí situaci žadatele zajištěného v rámci řízení o navrácení za účelem přípravy navrácení nebo vyhoštění, „mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení“; tomu odpovídá znění § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Posledně zmíněné ustanovení zákona o azylu i § 47 téhož zákona je proto třeba vykládat eurokonformně.

12. V projednávané věci žalovaný postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) a žalobce zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Tento důvod zajištění byl reakcí na shora uvedený čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013.

13. Soud poukazuje na skutečnost, že žalobce byl zajištěn z důvodu, že na území ČR pobýval bez patřičného povolení, víza či oprávnění k pobytu, a je evidován v informačním systému smluvních států. K pobytu na území ČR byl sice žalobce oprávněn uděleným trvalým pobytem, jenže ten mu byl dne 13. 6. 2018 zrušen a byla mu stanovena lhůta 30 dnů k vycestování. Posledním dnem oprávněného pobytu žalobce byl den 13. 7. 2018. Dále soud uvádí, že byl žalobce rovněž zajištěn z důvodu, že žádost o mezinárodní ochranu si podal teprve tehdy, když byl zadržen policií, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.

14. Ze shora uvedených důvodu by dle názoru soudu nebylo uplatnění zvláštního opatření účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí v případě žalobce skutečnosti, že porušoval právní předpisy ČR i Evropské unie, když svévolně a neoprávněně pobýval na území ČR, porušoval právní předpisy ČR a EU, když neoprávněně pobývá na území schengenského prostoru i přes uložené opatření Dánska. V rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy č. j. KRPA-17693-23/ČJ-2019-000022 ze dne 10. 1. 2019, kterým byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu“), správní orgán na straně 3 rekapituluje neoprávněný pobyt žalobce, když uvádí, že žalobce dne 8. 1. 2018 přicestoval na území ČR. V té době měl povolení k trvalému pobytu. Dne 17. 11. 2018 odjel do Itálie, kde byl do dne 26. 12. 2018 a dne 27. 12. 2018 znovu přijel do ČR. Dne 23. 5. 2018 bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu a dne 13. 6. 2019 nabylo toto rozhodnutí právní moci a byla stanovena doba 30 dnů na vycestování od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce tedy pobýval na území ČR neoprávněně nejprve od 14. 7. 2018 -17. 11. 2018 a následně od 27. 12. 2018 - 9. 1. 2019. V rozhodnutí KŘP Hl. města Prahy dále správní orgán uvedl, že žalobce byl několikrát odsouzen Městským soudem v Kodani pro porušování dánského cizineckého zákona. Na základě těchto skutečností mu také bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu na území ČR, neboť žalobce opakovaně neplnil zákonem uložené povinnosti, tedy nerespektoval opatření Dánska, a neposkytoval tak dostatečnou záruku, že bude plnit povinnosti českými správními orgány mu uložené. Žalobci bylo dne 10. 1. 2019 uloženo správní vyhoštění v délce 18 měsíců. V protokolu o výslechu, který byl s žalobcem sepsán v rámci řízení o vyhoštění, žalobce uvedl, že v Nigerii žije jeho manželka a tři děti, do Nigerie jezdí, návrat do domovského státu nebude problém, a že po vyhoštění může žalobce bydlet u manželky.

15. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shledal, že na podkladě všech shromážděných skutečností lze žalobce zajistit, neboť svým jednáním porušuje právní předpisy ČR a EU, když neoprávněně pobýval na území ČR bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu a v Dánsku opakovaně pobýval v rozporu s uloženým zákazem vstupu. Svou zákonnou povinnost vycestovat z území EU zcela ignoroval a neučinil žádný krok k vycestování. Soud se s tímto odůvodněním žalovaného ztotožňuje, neboť v kontextu všech ze spisu vyplývajících skutečností nelze dospět k jinému závěru než, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.

16. Na podkladě výše zmíněného soud dospěl k závěru, že v případě žalobce nebylo možné použít uvedené mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu a zajištění žalobce bylo tak zcela na místě a v souladu se zákonem. Soud dále k výše uvedené námitce uvádí, že žalovaný správní orgán uvedl ve svém rozhodnutí podstatné skutečnosti vyplývající ze správního řízení, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu (str. 4-5 napadeného rozhodnutí). Dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo účinné z důvodů, které jsou shodné s důvody pro zajištění, tedy že žalobce porušoval právní řád ČR a EU, neoprávněně pobýval na území schengenského prostoru a byl veden v informačním systému smluvních států. K tomu soud v této souvislosti zároveň odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, čj. 7 Azs 185/2016 – 23, který uvádí, že: „Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“ 17. K druhému okruhu námitek soud uvádí, že v napadeném rozhodnutí neshledal namítané porušení ustanovení správního řádu, jelikož jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné, jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy, a to včetně žalobcovy pobytové historie na území ČR. Dle ustanovení § 63 odst. 3 s.ř.s. věty první se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Soud konstatuje, že v daném případě odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahovalo všechny výše uvedené náležitosti, a pokud žalobce namítá, že se žalovaný v odůvodnění pouze věnuje úvaze o účelovosti podané žádosti, ovšem nedostatečně se zabývá možností využití alternativ k zajištění, má soud za to, že se touto námitkou již dostatečně zabýval výše. Nadto soud uvádí, že částečné překrývání důvodů pro zajištění podle ustanovené § 46a odst. 1 zákona o azylu s důvody pro neuložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu je v daném případě nevyhnutelné.

18. Polední žalobní námitka se vztahovala zejména k účelnosti zajištění ve smyslu § 46a odst. 1 zákona o azylu. K tomu soud vycházel z judikatury NSS: „Účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (tzn. v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze účelově) není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelná v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 349/2016-48)

20. Dále soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 9/2017 – 31, který uvádí „Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová. Na rozdíl od toho musí být pro naplnění podmínek § 16 odst. 1 písm. h) téhož zákona navíc prokázáno, že žadatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody; žádost totiž může být účelová, přesto nemusí být zjevně nedůvodná. S tímto výkladem se následně ztotožnil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 - 35. Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění cizinců uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, tak nevylučuje postup podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění postupem podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu závisí na objektivních okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.). To odpovídá účelu tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“ 21. Vzhledem k výše uvedenému má soud za jasné, že v žalobcově případě bylo jasně prokázáno, že zajištění je zcela důvodné a účelné. Žalobcova žádost byla žalovaným vyhodnocena jako účelová, protože si žádost podal teprve po dvacetiletém pobytu, kdy se volně pohyboval po schengenském prostoru a dle své výpovědi i několikrát cestoval do Nigerie, což znamená, že se neobával, že by mu při návratu do vlasti hrozila vážná újma, pronásledování nebo jiné útrapy. Žádost o mezinárodní ochranu si podat teprve poté, co byl zadržen policií a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců a teprve poté, co mu reálně hrozilo správní vyhoštění, ačkoliv svou žádost mohl podat již dříve. Taktéž tuto námitku soud shledal nedůvodnou.

22. Lze tedy shrnout, že žalovaný se s individuálními okolnostmi žalobce vypořádal velmi dobře, své rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Námitky žalobce soud shledal nedůvodnými, neboť v jeho případě zajištění neztrácí svůj účel, jelikož zajišťuje žalobcovu součinnost při řízení o mezinárodní ochraně, ale hlavně zabezpečuje dostupnost žalobce pro výkon rozhodnutí o vyhoštění. V daném případě též nepostačovalo uložení zvláštních opatření, jelikož dřívější jednání žalobce to nijak neodůvodňovalo.

23. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení nenáleží.

Poučení