17 A 54/2025 – 23

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: M. L. T. toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky Praha, sídlem pošt. schr. 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM–1002/BA–BA07–BA03–Z–2025 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byl žalobce zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen zákon o azylu) v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 26. 12. 2025.

II. Žaloba

2. Žalobce v žalobě poukázal na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 8. 9. 2025. Žalobce však namítal, že svou žádost podal již v pátek 5. 9. 2025. Dne 4. 9. 2025 se právní zástupce žalobce telefonicky za přítomnosti vietnamsky hovořící zaměstnankyně právního zástupce spojil se žalobcem, který byl toho času zajištěn v ZZC Balková. Žalobce vylíčil právnímu zástupci svou situaci a projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu. Jelikož žalobce byl v zajištění a nehovoří česky, a jelikož nevěděl, vůči komu svou žádost o mezinárodní ochranu směřovat, právní zástupce žalobce se následující den, tedy 5. 9. 2025, dostavil do ZZC Balková, aby žalobci mohl pomoci s podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Dle § 46a odst. 4 byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí o zajištění do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Posledním dnem lhůty pro vydání rozhodnutí tak byl den 12. 9. 2025. Žalovaný nesprávně určil jako den podání žádosti den 8. 9. 2025 a rozhodnutí vydané 15. 9. 2025 bylo vydáno po uplynutí zákonné lhůty.

3. Dále žalobce v žalobě namítal, že protokol o podaném vysvětlení byl sepsán s ohledem na potřeby policejního orgánu, který rozhoduje o zajištění za účelem správního vyhoštění, proto nemá vypovídací hodnotu, pokud jde o otázku možnosti užití zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu. Právní zástupce žalobce z praxe ví, že cizinci při výpovědi na policii špatně chápou, že otázky vyslýchajícího policisty směřují pouze k politickým azylovým důvodům či obavám přímo ze státu původu. Tyto otázky však nevyčerpávají rozsah azylového zákona a výčet azylově relevantních důvodů. Žalobce přitom u výslechu vysloveně uvedl, že má na území Vietnamské socialistické republiky dluhy, a proto se nemůže vrátit zpět. To však žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval, pouze tuto skutečnost zmínil, aniž by z toho vyvozoval jakékoliv důsledky pro návrat žalobce do Vietnamské socialistické republiky. Žalovaný měl před vydáním rozhodnutí žalobce podle jeho názoru vyslechnout ohledně okolností jeho výskytu v České republice a jeho ubytování. Tím mu mohl a měl dát prostor pro zmírnění obav z účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný rovněž zcela rezignoval na zjištění žalobcovy ochoty dodržovat zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. V případě, že správní orgán sám aktivně nezjišťuje možnost nahrazení zajištění zvláštními opatřeními dle § 47 zákona o azylu, nemůže dojít k adekvátnímu posouzení otázky, zdali je vůbec zajištění jako takové možné. Od žalobce pak jde stěží očekávat, že by jakožto zajištěný cizinec nějakým způsobem skutková zjištění správního orgánu korigoval či doplňoval. Takovou možnost zajištěný cizinec prakticky nemá. Žalobce si je vědom, že dle ust. § 46a odst. 6 zákona o azylu je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem v řízení. Toto ustanovení však podle jeho názoru nelze vykládat tak, že správnímu orgánu umožňuje rozhodnout o zajištění na základě neúplných či nesprávných skutkových zjištění. Uvedené sice znamená, že se před vydáním rozhodnutí nevede formalizované správní řízení, a tím pádem ani není prováděno dokazování, to však nemůže znamenat, že je možné vydat rozhodnutí bez dostatečných důvodů.

4. Žalobce v žalobě dále uváděl, že sama skutečnost, že cizinec o mezinárodní ochranu požádal v zařízení o zajištění cizinců, tak nepostačuje k tomu, aby bylo možné cizince podezřívat, že žádost o mezinárodní ochranu podal účelově. Kdyby tomu tak bylo, ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu by umožňovalo zajistit cizince, který podal žádost o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců, bez dalšího. Navíc, jak bylo již řečeno, správní orgán kromě nemá prakticky žádné poznatky stran situace a motivace žalobce, jelikož je nezjišťoval. Žalovaný nevysvětluje, proč právě v případě žalobce má za to, že musí být zajištěn, pouze sděluje, že se na území nacházel neoprávněně a opakovanou žádost o mezinárodní ochranu podal až v ZZC, což je výchozí situace absolutní většiny žádostí o mezinárodní ochranu, které jsou podány v ZZC.

III. Vyjádření žalovaného

5. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl její zamítnutí s tím, že dne 2.9.2025 byla hlídkou kontrolována osoba v asijské restauraci Asian Wok na adrese Soběslavská 3220, Tábor, která zde připravovala suroviny. Dotyčný se původně prokázal povolením k pobytu a řidičským průkazem, vše na jméno N. H. T., nar. X., st. přísl. V. Vzhledem k důvodnému podezření z použití dokladů jiné osoby kontrolovaný muž toto potvrdil a předložil fotografii svého skutečného cestovního pasu č. X. Následnou lustrací bylo zjištěno, že cizinec není držitelem žádného platného povolení k pobytu na území ČR ani EU a z důvodu zjištěného neoprávněného pobytu byl zadržen, zajištěn a umístěn do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce uvedl, že jeho cesta do Evropy začala 5.10.2023 příletem do Maďarska, kde měl povolení k pobytu. Po roce a půl pobytu a práce v Maďarsku přijel 1.3.2025 autobusem do Prahy. Po práci na různých místech v hlavním městě se před týdnem přesunul do Tábora. Všechny doklady, které policii předložil, byly dle jeho slov od kamaráda z Prahy, který mu je dal, aby je použil pro sebe při cestování a hledání práce. Sám měl sice maďarské povolení, ale to mu vypršelo už vloni a pokusy o prodloužení ztroskotaly. Cizinec se přiznal, že si byl plně vědom, že v ČR pobývá nelegálně a používá doklady cizí osoby. Nelegální status neřešil, protože používal jinou identitu a doufal, že pokud najde dobrou práci, zůstane. O azyl nikde nežádal. Dále potvrdil, že se hodlá vrátit zpět do Vietnamu, kde není nijak ohrožen – nehrozí mu mučení ani trest smrti – a kde na něj čekají rodiče a širší rodina. Uvedl, že je svobodný, bezdětný a v ČR nemá příbuzné ani peníze na další pobyt. S ohledem na prokázané jednání (užívání dokladů jiné osoby, neoprávněný pobyt a nelegální zaměstnání) správní orgán Policie ČR shledal, že uložení mírnějších opatření by bylo neúčinné. Z tohoto důvodu bylo přistoupeno k zajištění cizince a jeho umístění do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. Dne 4.9.2025 bylo žalobci uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění z členských států EU na dobu 4 let (č. j. KRPC–115289–44/ČJ–2025–020023). Důvodem rozhodnutí bylo dle ust. § 119 zákona o pobytu cizinců prokázání se dokladem jiné osoby, neoprávněný pobyt a nelegální výkon zaměstnání. Dne 8.9.2025 podal výše jmenovaný žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž neuvedl žádné konkrétní důvody jejího podání. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval v České republice nelegálně, a to zcela vědomě, a jeho pobyt by zjevně pokračoval, pokud by nebyl zadržen policií. Svoji žádost o mezinárodní ochranu až po zadržení policií a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Z jeho předchozí výpovědi nebylo zřejmé, že by mu v dřívějším podání žádosti cokoliv bránilo. Ostatně ani neuvedl žádné důvody jejího podání a žalovaný na základě tohoto tak došel k závěru, že jeho žádost byla podána pouze s cílem oddálit nebo zmařit správní vyhoštění, které se po jeho zajištění stalo reálným. Žalobce měl možnost požádat o ochranu dříve, v Maďarsku, kde pobýval před příjezdem do České republiky. Sám žalobce přitom prohlásil, že nemá s návratem do své vlasti žádný problém.

6. Žalovaný ve svém vyjádření připomněl, že: „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová.“ (z rozsudku NSS v Brně, č.j. 5 Azs 24/2008 ze dne 15. 8. 2008). Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02. 06. 2016, č.j. 7 Azs 55/2016, ze kterého vyplývá, že skutečnost případné účelovosti podané žádosti je speciálním důvodem pro zajištění cizince na základě ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle žalovaného je třeba také uvést, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, konstatoval, že: „[...] v případech, kdy bude již v době rozhodování správního orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince, nebude moci být realizován, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních práv a podle současného právního stavu ani s citovanými ustanoveními návratové směrnice.[...] Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné“ (bod 24 a 27). Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[t]aková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života [...]“ (bod 28). „Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince“ (bod 31).

7. K obsahu žaloby žalovaný uvedl, že námitky v ní obsažené zlehčují situací žalovaného se snahou popírat evidentní skutečnosti, které byly a jsou žalobci zcela známy. Z tohoto důvodu není tak na místě rozporovat rozhodnutí o zajištění, na kterém je založeno celé znění žalo by, když přitom sám žalobce prohlásil, že si byl vědom, že v ČR pobývá nelegálně a používá doklady cizí osoby.

8. Žalovaný měl za to, že dostatečně odůvodnil nutnost zajištění žalobce. S případným uplatněním mírnějších opatření, jak žalobce navrhuje v podané žalobě, se žalovaný taktéž vypořádal ve svém rozhodnutí, konkrétně na straně 2 žalovaný uvedl, že z prokázaného jednání žalobce by mírnější donucovací opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území bylo nedostačující a neúčinné. Sám žalobce navíc prohlásil, že nemá s návratem do své vlasti žádný problém.

9. K žalobní námitce, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, která je stanovena v ust. § 46a odst. 4 zákona o azylu, uvádíme, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť jak je uvedeno ve vyrozumění o předání rozhodnutí o zajištění (součástí zaslaných správních podkladů), tedy že dne 9.9.2025 bylo vydáno napadené rozhodnutí ve věci zajištění žalobce, které mu bylo předáno dne 15.9.2025. Toto bylo v reakci na podanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal dne 8.9.2025. Toto žalobce nijak nerozporuje, naopak s těmito daty pracuje v podané žalobě. Žalovaný má tak za to, že nepostupoval v rozporu s ust. § 46a odst. 4. zákona o azylu.

IV. Posouzení věci soudem

10. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

11. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů.

V. Rozhodnutí soudu

12. Žaloba je nedůvodná.

13. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl rozhodnutím správního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen OPKPE České Budějovice), č. j. KRPC–115289–35/ČJ–2025–020023 ze dne 3. 9. 2025, zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), a umístěn do ZZC za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění jmenovaného byla skutečnost, že dne 2. 9. 2025 byl kontrolován hlídkou v asijské restauraci Asian Wok na adrese Soběslavská 3220, 39005 Tábor, kdy v době kontroly připravoval suroviny ve zmíněné restauraci. Následně se prokázal povolením k pobytu s platností do 10. 12. 2025, dále předložil řidičský průkaz, vydaný ČR, s platností do 25. 1. 2026 a platební kartu společnosti Česká spořitelna s dobou platnosti do 09/2024. Všechny zmíněné doklady byly vydány na jméno N. H. T., nar. X., st. přísl. V. a hlídkou bylo pojato podezření, že se jedná o doklady jiné osoby, což jmenovaný následně potvrdil a předložil telefon, ve kterém měl fotografii svého cestovního pasu č. X. Lustrací bylo zjištěno, že cizinec není držitelem žádného povolení k pobytu na území ČR ani EU.

14. Do policejního protokolu o podání vysvětlení dne 2. 9. 2025 žalobce uvedl, že do Evropy přicestoval dne 5. 10. 2023 letecky do Maďarska, kde měl vydané povolení k pobytu a kde pobýval a pracoval až do března letošního roku, kdy 1. 3. 2025 přicestoval pozemní cestou autobusem do ČR, konkrétně do Prahy. Měl vydané maďarské povolení k pobytu, kterému v loňském roce skončila platnost a které si prostřednictvím kamaráda pokoušel prodloužit, ale bohužel to dle něj asi nedopadlo. Na otázku, za jakým účelem přicestoval na území členských států Evropské unie, uvedl, že kvůli práci. Doklady měl od kamaráda, za účelem použití jeho identity jako své při cestování a hledání si práce. Jiný doklad totožnosti nemá. Je si vědom, že pobývá na území nelegálně bez oprávnění k pobytu. Je si vědom, že se nemůže prokazovat dokladem jiné osoby. Neoprávněný pobyt zatím neřešil, ani to neměl v plánu. Používal jinou identitu. Na otázku, jak dlouho chce pobývat na území ČR, uvedl, žalobce, že, kdyby si našel dobrou práci, tak by tady zůstal. Na otázku, zda hodlá odcestovat z České republiky, žalobce uvedl, že ano, že se chce vrátit do Vietnamu. Obživu si zajišťuje příležitostnou prací v Praze a teď poslední týden v restauraci v Táboře. Nemá sjednané zdravotní pojištění ani stálou adresu. Na další pobyt nemá peníze, protože měl nízký plat, který mu vystačil pouze na jídlo. Je svobodný, nemá manželku ani děti. Má pouze rodiče, kteří žijí ve Vietnamu, v České republice nemá nikoho. V České republice nemá žádnou doručovací adresu. Prohlásil, že ve Vietnamu není žádným způsobem ohrožen na životě, nehrozí mu mučení, trest smrti, nevolnictví či zbavení svobody, je mu tam dle jeho slov zaručeno právo na osobní bezpečnost, účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, a není mu známa žádná překážka vycestování z území ČR. Ve Vietnamu má pouze dluhy.

15. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 4. 9. 2025 pod čj. KRPC–115289–44/CJ–2025–020023 bylo Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, odborem cizinecké policie, vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1, § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu prokázání se dokladem, který je padělán, nebo dokladem jiné osoby, z důvodu pobývání na území ČR bez platného oprávnění pobytu a z důvodu zaměstnání bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání. Současně byla stanovena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále také „členské státy Evropské unie a další území”) a to na dobu 4 roky.

16. Dále podle obsahu správního spisu podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany 8. 9. 2025, žalobce k žalobě přikládal doklad o podání žádosti o mezinárodní ochranu dne 5. 9. 2025, žalobou napadené rozhodnutí je datované 9. 9. 2025 a žalobci bylo předáno dne 15. 9. 2025.

17. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

18. Podle § 46a odst. 4 zákona o azylu „Jde–li o cizince, který je zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, rozhodne ministerstvo o zajištění podle odstavce 1 do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ 19. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 20. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“¨ 21. Soud neshledal žalobní námitku, podle níž došlo k prekluzi lhůty pro napadené rozhodnutí. Žalobce vycházel ze skutečnosti, že podal žádost o mezinárodní ochranu již 5. 9. 2025, na rozdíl od žalovaného, jenž považuje za rozhodující den podání žádosti 8. 9. 2025. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 9. 2025, tudíž i kdyby soud vycházel z dřívějšího data podání žádosti, ze dne 5. 9. 2025, je zřejmé, že lhůta 5 pracovních dnů stanovená ve výše cit. ust. § 46a odst. 4 zákona o azylu byla v daném případě dodržena. Soud proto nepřisvědčil žalobci v tvrzení, že se jednalo o stejnou situaci, jaká byla zdejším soudem řešena v rozsudku čj. 17 A 10/2023–35 ze dne 30.3.2023.

22. Další okruh žalobních námitek spočíval v nesouhlasu žalobce s důvody aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle žalobce sama skutečnost, že cizinec o mezinárodní ochranu požádal v zařízení o zajištění cizinců, nepostačuje k tomu, aby bylo možné cizince podezřívat, že žádost o mezinárodní ochranu podal účelově. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl následující: „Jmenovaný na území ČR pobýval nelegálně bez jakéhokoliv povolení k pobytu. Svého neoprávněného pobytu si byl přitom dle jeho slov vědom, neučinil však žádné kroky k jeho legalizaci a pokud by nebyl zadržen policií, zjevně by ve svém nelegálním pobytu pokračoval. Přiznal, že se v ČR živil příležitostnou prací v Praze a poslední týden pracuje v restaurací v Táboře. Jmenovaný tedy kromě nelegálního pobytu rovněž vykonával na území ČR nelegálně pracovní aktivity, tedy nerespektoval kromě pobytových pravidel ani pravidla upravující otázku zaměstnanosti cizinců na území ČR. Jmenovanému bylo uděleno správní vyhoštění z území členských států EU a smluvních států na dobu 4 let z důvodu pobývání na území ČR bez pobytového oprávnění, z důvodu prokazování se dokladem jiné osoby a z důvodu výkonu zaměstnání bez pobytového oprávnění a povolení k zaměstnání a je veden v Schengenském informačním systému jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení, do 3. 9. 2028. Jmenovaný v ČR před jeho zajištěním rovněž nikdy nikde nežádal o mezinárodní ochranu, a to nejen v ČR, ale v Maďarsku, kde se zdržoval, přestože ani v tom mu objektivně nic nebránilo. Sám neuvedl žádné objektivní překážky jeho vycestování do vlasti ve vztahu ke státním orgánům nebo bezpečnostním složkám země jeho původu, naopak prohlásil, že ve Vietnamu není ohrožen na životě a chce se vrátit zpět do Vietnamu, ve vlasti má pouze dluhy. Nemá nikde nahlášenou adresu, nemá stálé bydliště. Jako jedinou doručovací adresu označil adresu trvalého bydliště ve Vietnamu. Na území ČR tedy není kontaktní, není možné mu kamkoliv cokoliv doručovat nebo ověřit jeho adresu. O udělení mezinárodní ochrany požádal až po zadržení Policií ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC. Z výpovědi jmenovaného v rámci správního řízení dle zákona o pobytu cizinců přitom nevyplynulo naprosto nic, co by mu v případě, že by měl o podání žádosti skutečný zájem, bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR před jeho zadržením a umístěním do ZZC, resp. zjednání jmenovaného je zcela zřejmé, že svou žádost o mezinárodní ochranu podal toliko ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci jeho správního vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou, a že pokud by k jeho zajištění Policií ČR nedošlo, sám jmenovaný by tento krok v ČR nikdy neučinil. Správní orgán je přesvědčen, že v případě osoby, která palčivě pociťuje potřebu mezinárodní ochrany, tato k dané možnosti přistoupí bezprostředně poté, co má k tomu příležitost, jmenovaný však své podání učinil až v souvislosti se svým zajištěním policií ČR v ZZC, byť tak mohl během svého pobytu na území ČR učinit již dříve, když na území ČR pobývá dle jeho výpovědi od března 2025. Správní orgán dále uvádí, že výše jmenovaný mohl požádat o mezinárodní ochranu již v Maďarsku, kde pobýval od října 2023. V případě jmenovaného má tak na základě výše uvedených skutečností správní orgán jednoznačně za to, že podání žádosti dotyčného o udělení mezinárodní ochrany bylo motivováno pouhou snahou jakkoliv zmařit nucený návrat do vlasti. Dotyčný ostatně uvedl, že nemá žádnou překážku k vycestování z ČR, ve Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí a chce se tam vrátit, pouze má ve Vietnamu dluhy. Přesto nevyužil ani v současnosti nabídky oddělení dobrovolných návratů, a naopak požádal o mezinárodní ochranu, čímž jeho vycestování v současnosti znemožnil.“ 23. Soud považuje cit. odůvodnění za přezkoumatelné a dostatečné. V projednávané věci žalovaný postupoval v souladu s § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žalobce zajistil proto, že jednak byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v ZZC, a jednak existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost žalobce podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

24. Soud poukazuje na přiléhavou judikaturu žalovaného ve vyjádření k žalobě, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 5 Azs 24/2008 ze dne 15. 8. 2008, podle něhož „v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová.“ 25. Dle názoru soudu není pravdou, že by žalovaný svůj závěr o účelovosti žádosti opřel pouze o nelegální pobyt žalobce a o a podání žádosti o mezinárodní ochranu v ZZC. Žalovaný rovněž správně poukázal na skutečnost, že do Schengenského informačního systému byla vložena informace o návratovém rozhodnutí maďarskými orgány. Dále z výše cit. odůvodnění jednoznačně vyplývá, že žalovaný zohlednil také délku pobytu žalobce v EU (od října 2023) s tím, že po celou dobu pobytu v EU (vč. Maďarska) žalobce nepožádal o MO, ač mu v tom nic nebránilo. Dále žalovaný správně poukázal na opakované porušování předpisů o zaměstnanosti žalobce, tj. jeho nelegální pracovní činnosti v Praze i v Táboře. Žalobce ostatně sám uvedl, že ze země původy vycestoval za účelem práce v Maďarsku, nikoli proto, že by se obával jakéhokoli ohrožení ve Vietnamu. Tedy žalovaný také správně neopomněl připomenout, že žalobce výslovně potvrdil, že mu v zemi původu nic nehrozí, tvrdil, že se tam chce vrátit, ale současně nabídku dobrovolného návratu odmítl. Po zajištění žalobce bylo vydáno dokonce i rozhodnutí o jeho vyhoštění. Žalobce reagoval tak, že podal žádost o mezinárodní ochranu. Za těchto okolností dle závěru soudu žalovaný nijak nepochybil a oprávněně se domníval, že žádost žalobce byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.

26. V žalobě žalobce poukazuje na skutečnost, že do protokolu o podání vysvětlení uvedl, že má ve Vietnamu dluhy. Takové sdělení dle názoru soudu nezpochybňuje samo o sobě oprávněnost domněnky, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.

27. Zákon o azylu obecně k podání žádosti nestanovuje lhůtu, není zde žádná lhůta počítaná od vstupu cizince na území. Stanovuje pouze lhůtu 7 dnů od informování o možnosti podat takovou žádost v zařízení pro zajištění cizinců (§ 3b zákona o azylu). Podání žádosti o mezinárodní ochranu s časovým prodlením je však typické pro účelové žádosti. Věrohodnost žádosti, která není podána bezprostředně po dosažení území státu, kde nehrozí nebezpečí, je nižší. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2016, sp.zn. 2 Azs 137/2005, v nichž se uvádí, že: „ (…) o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání–li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V této souvislosti soud také odkazuje na závěry učiněné v rozsudku NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, kde se uvádí, že: „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“.

28. Soud dodává, že v napadeném rozhodnutí žalovaný dále rozvedl, z jakých dalších důvodů se domníval, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Mezi těmito důvody uvedl zejména nelegální pobyt žalobce na území, rozhodnutí o vyhoštění, záznam v SIS, prokazování se cizími doklady, absence překážek ve vycestování, dále porušování právních předpisů o zaměstnanosti nelegálními pracovními aktivitami. Z uvedeného žalovaný správně usoudil, že takový přístup nekoresponduje se skutečnou potřebou ochrany a mezinárodní záštity, jíž se žalobce podanou žádostí domáhal. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že v případě žalobce jsou dány významné důvody pro domněnku, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak bylo nezbytně nutné.

29. Žalobce v žalobě také nesouhlasil s tvrzením žalovaného o vyloučení aplikace ustanovení o zvláštních opatřeních dle § 47 zákona o azylu na svůj případ.

30. Žalovaný k tomuto uvedl: „Jmenovaný přiznal, že na území ČR nemá žádné rodinné ani jiné vazby, naopak ve Vietnamu bydlí jeho rodiče a širší rodina, nemá tudíž žádnou motivaci zůstat na území ČR a být správnímu orgánu k dispozici pro potřeby správního řízení na konkrétně určitelném a stabilním místě. Jmenovaný není v současné době v ČR rovněž nikde hlášen k pobytu, dle jeho slov nemá žádnou stálou adresu. Jako doručovací adresu označil svou adresu ve Vietnamu, je tedy zjevné, že není možnost jej spolehlivě na jakékoliv adrese kontaktovat a předpokládat, že se na ní skutečně bude jmenovaný zdržovat. Jmenovaný nedisponuje finančními prostředky, v protokolu o výslechu sdělil, že měl nízký plat, který mu vystačí pouze na jídlo. Jmenovaný ani nemá možnost získat finanční prostředky legálním způsobem, z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR a nemožnosti zde legálně pracovat, nelze tedy očekávat ani možnost jeho pravidelného docházení na pracoviště správního orgánu za účelem kontroly jeho součinnosti, kdy i toto si vyžaduje samozřejmě určité finanční náklady. Pokud jde o možnost zdržování se v pobytovém středisku, správní orgán připomíná, že tato střediska jsou koncipována jako otevřená, nelze v nich absolutně omezit pohyb žadatelů mimo středisko, k opuštění střediska na dobu kratší 24 hodin dotyčný žadatel nepotřebuje ani povolení správního orgánu a ten není oprávněn mu v opuštění jakkoli zamezit. Pobyt v pobytovém středisku je navíc zcela na náklady správního orgánu a státu, včetně úhrady stravování a dalších potřeb žadatele, a dotyčný tak není ani v tomto směru jakkoli motivován ve středisku zůstávat jako v případě, že by si své náklady hradil ze svých zdrojů. S ohledem na předchozí jednání žadatele, kdy tento zde nelegálně pobýval a pracoval, a prokazoval se doklady jiné osoby, jasně tím vyjádřil svůj nulový respekt k dodržování právních předpisů ČR, nelze dle názoru správního orgánu oprávněně očekávat, že v případě jeho umístění do otevřeného pobytového střediska by se na tomto jeho jednání cokoliv změnilo a dotyčný by zůstal správnímu orgánu k dispozici pro provedení správního řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany až do doby následného vycestování z ČR v případě jejího zamítnutí.“ 31. Z cit. odůvodnění napadeného rozhodnutí dle názoru soudu vyplývá, že žalovaný se dostatečně zabýval možnostmi aplikace zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu.

32. Žalovaný dle názoru soudu nepochybil ani tím, že žalobce před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí znovu nevyslechl a že součástí podkladů rozhodnutí učinil protokol o podání vysvětlení před policejním orgánem, neboť v případě rozhodnutí o zajištění dle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se jedná o první úkon v řízení, tzn. jak správně uvádí žalobce, před vydáním rozhodnutí není prováděno standardní dokazování, tedy ani nový výslech zadržené osoby.

33. Z důvodu krátké lhůty pro rozhodnutí věci je kladen i nižší důraz na zjištění skutkového stavu věci. Z tohoto důvodu považuje soud shromážděný podkladový materiál pro vydání rozhodnutí o zajištění za dostatečný. Žalovaný vycházel především z tvrzení žalobce uvedených v protokolu o podání vysvětlení před policejním orgánem, z rozhodnutí o zajištění žalobce podle zákona o pobytu cizinců, z lustrací v cizineckých systémech, z konstantní soudní judikatury a vlastních zkušeností.

34. Z ničeho přitom nevyplývá, že by žalovaný nemohl použít jako podklad pro rozhodnutí o zajištění podle zákona o azylu zjištění obsažená v protokole o podání vysvětlení před policejním orgánem. První pohovor s cizincem je vždy zásadní z důvodu jeho autentičnosti a bezprostřednosti, neboť cizinec nemá časový prostor pro úpravu své výpovědi či přípravu jiných tendenčních postupů. Rovněž je z logiky věci zřejmé, že takový protokol může být použit jako podklad i pro jiná řízení. Současně se žalobci dostalo velmi rozsáhlého poučení o tom, jaká jsou jeho práva, povinnosti a případné následky jeho jednání. Rovněž byl při úplném začátku výslechu dotázán, zda rozumí tlumočníkovi a zda je schopen podání vysvětlení. Závěrem byl dotázán, zda chce něco k celé věci dodat či doplnit. V obou případech zněla odpověď záporně. Žalobce svým prvním výslechem a dalšími okolnostmi případu poskytl žalovanému dostatečné informace pro vydání rozhodnutí a současně nebyl vystaven žádným nepřípustným negativním vlivům, které by mohly mít vliv na jeho odpovědi a jednání 35. Nebyla proto shledána důvodnou námitka žalobce, že protokol o podání vysvětlení před policejním orgánem nemá vypovídací hodnotu, pokud jde o otázku možnosti užití zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu. Tento protokol je opatřován policejními orgány bezprostředně po zadržení osoby bez pobytového oprávnění, tudíž je zaměřen právě mimo jiné také na zjišťování skutečností, které by nasvědčovaly tomu, že je namístě zadrženého zajistit podle zákona o pobytu cizinců. součástí tohoto rozhodnutí je vždy posouzení, zda nejsou dány důvody pro aplikaci zvláštních opatření podle § 123b a § 122c zákona č. 326/1999 Sb. Nepochybně jej tak lze užít i na posouzení možností aplikace zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu.

36. Důvodnou neshledal soud ani námitku žalobce, podle níž se žalovaný nedostatečně zabýval tvrzením žalobce, že má na území Vietnamské socialistické republiky dluhy. Tato okolnost zajisté bude žalovaným dostatečně podrobně zohledněna při vlastním rozhodování o mezinárodní ochraně, z hlediska posouzení důvodů pro vydání rozhodnutí o zajištění žalobce dle § a zákona o azylu postačuje, že žalovaný toto žalobcovo tvrzení neopominul, zmínil ho. Z celkového odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že žalovaný neshledal v tvrzení žalobce o dluzích v zemi původu žádné zpochybnění svého názoru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozící realizaci (již vydaného) rozhodnutí o vyhoštění. Soud s tímto závěrem žalovaného ztotožnil, neboť žalobce pouze uvedl, že návrat do Vietnamu na něho bude mít pouze ekonomický dopad, ničeho jiného se v zemi původu neobává.

37. Dosavadní chování žalobce (vědomý pobyt na území ČR bez příslušných pobytových oprávnění, prokazování se cizími doklady, podání žádosti až po zajištění a přemístění do ZZC, reálná možnost realizace správního vyhoštění, nelegální pracovní činnost, v minulosti nerespektované vyhoštění, záznam v SIS) i dle názoru soudu nevylučuje, že by se žalobce nyní, kdy se nachází v obtížné situaci, nepokusil zpřetrhat kontakt se správními orgány, skrývat se na území ČR či nelegálně vycestovat a tím narušovat řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, eventuálně posléze navazující realizování správního vyhoštění. Primárním pro posouzení splnění důvodnosti zajištění žalobce v tomto případě jsou podmínky uvedené dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Soud se v tomto směru ztotožnil se závěry žalovaného a souhlasí s tím, že dosavadní způsob života žalobce svědčí o nerespektování právního řádu nejen ČR a vysoké rizikovosti skrývání či útěku žalobce. Z uvedeného má soud za přesvědčivě prokázané, že v případě žalobce skutečně nelze považovat uložení zvláštních opatření za účinné a vhodné řešení, neboť osoba žalobce neposkytuje záruku dodržování stanovených povinností, což je doloženo žalobcovou pobytovou historií na území ČR, ale i EU.

38. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo veškerá ústavní práva a mezinárodní úmluvy jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

39. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II. rozsudku).