17 A 60/2022– 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: za účasti: JUDr. P. V. se sídlem P. zastoupený advokátem Mgr. Jaromírem Jašou se sídlem Praha 2, Balbínova 1093/27 Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27 a) Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Praha 4, Na Pankráci 46 b) Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o. se sídlem Praha 8, Karlín, Sokolovská 5/49 zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Sedláčkem se sídlem Praha 8, Karlín, Sokolovská 5/49 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2022, č. j. UOOU–02699/21–14, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2022, č. j. UOOU–02699/21–14, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobce Mgr. Jaromíra Jaše, advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen „ŘSD“) ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–25–19410/Sol. Uvedeným rozhodnutím byla částečně odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací, a to mj. v bodě II. žádosti, kterou žalobce požadoval poskytnutí dvou právních stanovisek, a to a) písemných právních závěrů a stanovisek Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o. (dále jen „AK HJF“) a b) písemných právních závěrů a stanovisek Advokátní kanceláře Jansta, Kostka spol. s r.o. (v současné době pod názvem Advokátní kancelář Chrenek, Kotrba spol. s r.o.), které si ŘSD nechala vypracovat v souvislosti se zadávacím řízení pod názvem „D1 rozšíření odpočívky Střechov km 52,0 – levá strana“ a pro jeho účely. Důvodem odmítnutí žádosti byla skutečnost, že poskytnutím požadovaných informací by byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského dle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“) a § 8a odst. 1 tohoto zákona.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v úvodu podané žaloby upozornil na skutečnost, že napadené rozhodnutí je v pořadí 5. rozhodnutím žalovaného v totožné věci žalobce. Tvrdil, že přestože je v pořadí 5. rozhodnutí ŘSD téměř totožné s jeho předchozími čtyřmi rozhodnutími, žalovaný rozhodl o odvolání zcela opačně. Kromě toho se žalovaný v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s odvoláním žalobce proti rozhodnutí ŘSD ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–26–19410/Sol, kterým bylo žalobci formálně oznámeno odložení žádosti. O tomto rozhodnutí nebylo ve výroku napadeného rozhodnutí rozhodnuto, a to přestože se žalovaný o něm zmiňuje v odůvodnění.

3. Žalobce dále odkázal na obsah svého odvolání s tím, že se žalovaný měl s jeho argumentací vypořádat a zohlednit ji v napadeném rozhodnutí, což neučinil. Rovněž upozornil, že části poskytnutých právních stanovisek jsou jen torza, kdy rozsah neposkytnutých informací je natolik velký, že postup ŘSD a žalovaného jde proti smyslu zákona č. 106/1999 Sb.

4. Namítal, že správní orgány neoprávněně zasáhly do jeho práv, když posoudily právní stanoviska v rozsahu nezveřejněných částí jako autorská díla. Žalobce měl za to, že se o autorská díla nejedná. I kdyby se jednalo o autorská díla, žalovaný zcela nesprávně dovozoval zásah do autorského práva advokátních kanceláří, které vypracovaly právní stanoviska. Dle žalobce se žalovaný nijak nevypořádal s existencí tzv. zákonné úřední licence ve smyslu § 34 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákona (dále jen „autorský zákon“). Tvrdil, že důvodem pro neposkytnutí informace nemůže být ani skutečnost, že právní stanoviska „obsahují detailní a vyčerpávající rozbory právní úpravy i relevantní judikatury s obsáhlými a jedinečnými úvahami autorů dokumentů“. Dále uvedl, že žalovaný měl v napadeném rozhodnutí za to, že za slovním spojením „nákladné tvůrčí procesy“, užitém v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16, nemají být hledány finanční náklady, které mají být na tuto činnost vynaloženy, ale že z nálezu Ústavního soudu „je zcela zřejmé, že Ústavní soud má na mysli čas, kteří autoři na vytvoření díla vynaložili“. S tím žalobce nesouhlasil, neboť „nákladnost“ se běžně pojí s nákladností finanční. Pakliže by mělo jít o časové hledisko, použil by se pojem „náročnost“ (časová). Argument žalovaného dle žalobce nemůže obstát ani proto, že správní orgány netvrdily, kolik financí bylo na vypracování stanovisek použito (tedy jaká byla jejich finanční náročnost) ani kolik času autoři na vytvoření díla vynaložili (tedy jaká byla jejich časová náročnost). Pakliže žalovaný bez jakéhokoliv podkladu dovozuje časovou náročnost stanovisek, jsou jeho závěry nepodložené a nepřezkoumatelné.

5. Tvrdil, že se žalovaný zcela nedostatečně vyjádřil k otázce, zda byly v případě předmětných pasáží analýz splněny atributy dlouhodobé, náročné a složité tvůrčí činnosti autora a zda by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné materiální porušení autorských práv. Úvahy ŘSD, jakož i žalovaného, že by k porušení autorských práv došlo (či mohlo dojít), pokud by dané informace byly žalobci poskytnuty, jsou v rovině nepodložených spekulací.

6. Dle žalobce žalovaný neoprávněně zasáhl do práv žalobce, když vyjádřil souhlas s testem proporcionality provedeným povinným subjektem, který však v poměřování práva ochrany výsledků tvůrčí činnosti a práva na informace zcela neoprávněně předjímá důvody, pro které žalobce požaduje poskytnutí informace, vyvozuje pouze soukromoprávní zájmy žalobce a vylučuje jakýkoli možný veřejnoprávní zájem na sdělení těchto informací. Dle žalobce měl převážit zájem veřejnosti na kontrole činnosti povinného subjektu a zákonnosti průběhu zadávání veřejných zakázek nad ochranou práva autorského.

7. Poznamenal, že otázku, zda je právní analýza autorským dílem, vznesl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16, když podotknul, že se „soudy nezabývaly ani obecnější úvahou, nakolik právní analýza vůbec může být kvalifikovaným předmětem autorského zákona.“ Ačkoli Ústavní soud tuto otázku nezodpověděl, už ze samotné formulace textu vyplývá, že povaha analýzy z hlediska autorského práva není tak zřejmá, jak uvádí správní orgány ve svých rozhodnutích. I v případě, že by soud shledal analýzy autorskými díly, neměla by tato skutečnost dle žalovaného vliv na povinnost poskytnout veškeré požadované informace. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 11 A 120/2015–38, a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2022, č. j. 51 A 44/2021–84.

8. Podotkl, že právní stanoviska byla vytvořena k posouzení smlouvy o převodu části závodu u spol. Metrostav, a to pro účely ŘSD jako zadavatele veřejných zakázek. Těžko si lze představit aplikaci daných závěrů na jiné případy, než pro který byla tato právní stanoviska vypracována – ať již z toho důvodu, že zde objektivně není žádný jiný subjekt podobný společnosti Metrostav (resp. koncernu Metrostav), ani jiný podobný zadavatel veřejných zakázek na silniční stavby za řadu miliard až desítek miliard korun ročně, jako ŘSD.

9. Namítal, že žalovaný u testu proporcionality zcela jednoznačně přehlédl veřejnoprávní aspekty a důvody žádosti o informace a zcela neúměrně akcentoval domnělé soukromé důvody žalobce. Zdůraznil, že mezi zákonné náležitosti žádosti o poskytnutí informace nepatří uvedení důvodu, z jakého žadatel dané informace požaduje. Žalobce tak nebyl povinen sdělovat veškeré důvody, pro které informace žádá. Žalovanému pak nepřísluší si důvody žádosti domýšlet, hodnotit je, či na nich stavět důvod pro neposkytnutí informací. Dle žalobce správními orgány dovozený čistě soukromoprávní cíl žádosti neznamená, že přístup žalobce k požadovaným informací nemá veřejnoprávní aspekt, např. ve formě kontroly, jakým způsobem jsou investovány veřejné finance, resp. jaký je výsledek činnosti advokátních kanceláří provedený na základě smlouvy o poskytování služeb.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření

10. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na obsah správního spisu a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

11. K tvrzení žalobce, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvoláním žalobce týkajícím se rozhodnutí ŘSD ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–26–19410/Sol, kterým došlo k odložení části žádosti o informace, žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, konkrétně na str. 5 (bod B) napadeného rozhodnutí s tím, že proti rozhodnutí o odložení žádosti je možné se bránit pouze stížností, nikoliv odvoláním. Proto požadovaný výrok do napadeného rozhodnutí nemohl být vtělen.

12. Dle žalovaného není žalobcova interpretace závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16, správná. Z nálezu Ústavního soudu naopak vyplývá, že je třeba zohlednit objektivní vlastnosti požadovaných informací i to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv, stejně jako je třeba zvážit povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti povinných subjektů. Z výše uvedeného nálezu současně vyplývá, že k tomuto posouzení postačí v zásadě bezformální přezkoumatelná a srozumitelná úvaha.

13. Žalovaný po náležitém posouzení rozhodnutí ŘSD shledal, že ŘSD požadavku na přezkoumatelnou úvahu vyžadovanou nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16 dostálo. Žalobci tak byly ŘSD poskytnuty ty části dokumentů, na které autorské právo vztáhnout nelze.

14. Uvedl, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3208/16 dále zpřesnil způsob, jakým by měl povinný subjekt postupovat, pokud dospěje k závěru, že se na (část) požadovaných informací vztahuje ochrana autorského práva. Závěry Ústavního soudu tudíž nelze interpretovat jako obcházení § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., jak naznačuje žalobce. Závěry Ústavního soudu rovněž nelze interpretovat v tom smyslu, že právní analýzy není možné (ani zčásti) z poskytnutí vyloučit a měly by být poskytovány automaticky. Totéž ostatně nevyplývá ani z žalobcem zmíněných rozsudků správních soudů.

15. Dle žalovaného ŘSD se ve svém rozhodnutí vypořádal nejen s příslušným ustanovením autorského zákona, ale i s nároky vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16. ŘSD řádně posoudilo, které pasáže nenaplňují znaky autorského díla, a tyto pasáže z právních stanovisek žalobci poskytlo, přičemž ve svém rozhodnutí odůvodnilo, jakým způsobem neposkytnuté pasáže naplňují definiční znaky § 2 odst. 1 autorského zákona.

16. Poznamenal, že slovní spojení „nákladné tvůrčí procesy“, užité v nálezu Ústavního soudu, nelze chápat pouze a jen jako finanční náklady, jak tvrdí žalobce.

17. Upozornil, že žalobce opomíjí požadavek Ústavního soudu vyplývající z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3208/16, kde je explicitně uvedeno, že je třeba mimo jiné zvážit povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Nadto žalobce dovozuje jím deklarovaný veřejný zájem na poskytnutí informace z veřejnoprávní povahy a činnosti povinného subjektu, a nikoli z povahy informace samé. Připomenul, že veřejná kontrola povinného subjektu jakožto zadavatele veřejné zakázky je mimo jiné zajišťována prostřednictvím veřejných registrů.

18. Rovněž uvedl, že právo na informace není bezbřehé a povinný subjekt je oprávněn posoudit povahu požadovaných informací a jejich případné vyloučení z poskytnutí. Pokud by povinné subjekty měly na základě žádosti automaticky poskytovat veškeré informace týkající se autorského práva bez možnosti jakéhokoliv vyloučení, jak naznačuje žalobce, pozbývala by zákonná úprava obsažená v § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. svůj smysl.

19. K tvrzení, podle kterého se nezabýval tzv. úřední licencí, žalovaný uvedl, že není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16, aby se povinný subjekt vypořádal se skutečností, zda případné poskytnutí požadované informace obstojí v třístupňovém testu, který vyplývá z § 29 odst. 1 autorského zákona, a přezkoumal, zda lze v posuzovaném případě skutečně aplikovat výjimky a omezení práva autorského.

20. V replice ze dne 20. 9. 2022 žalobce nesouhlasil s vyjádřením žalovaného a zopakoval svá tvrzení z podané žaloby.

21. Ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení se AK HJF ztotožnila s argumentací správních orgánů vyjádřenou v příslušných rozhodnutích. Dle AK HJF žalobce opomíjí základní premisy nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16, když poukazuje na části, které nelze na daný případ aplikovat pro skutkovou odlišnost (viz tvrzení, podle kterého nelze považovat právní stanovisko za autorské dílo). Uvedený nález Ústavního soudu připouští, že v případě podrobných právních analýz je možné jejich poskytnutí odmítnout.

22. AK HJF upozornila, že žalobce nijak neprokazuje, že by mohl být považován za „společenského hlídacího psa“. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 10 As 411/2020. Zároveň upozornila, že žalobce je vůči AK HJF v pozici konkurenta.

23. Dle AK HJF bylo na místě odmítnout žádost žalobce i s ohledem na ochranu obchodního tajemství AK HJF, neboť v rámci částí právního stanoviska je obsaženo know–how AK HJF.

24. ŘSD se ve věci nevyjádřilo.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

26. Soud v dané věci rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, jelikož žalobce výslovně souhlasil s rozhodnutím věci bez jednání a žalovaný s takovým projednáním věci nevyjádřil nesouhlas.

27. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: – Podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt informaci neposkytne, pokud by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským (dále jen „právo autorské“).

28. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

29. Soud v projednávaném případě předně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný ve věci žádosti žalobce o informace rozhodoval již po páté v řadě, když předchozí rozhodnutí povinného subjektu – ŘSD shledal nepřezkoumatelnými. Ve svých předchozích rozhodnutích (zejména pak rozhodnutí ze dne 25. 10. 2021, č. j. UOOU–02699/21–7, 4. rozhodnutí v řadě) žalovaný v částech zabývajících se spornou otázkou poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16. Tvrzení ŘSD uvedená v jednotlivých rozhodnutích žalovaný hodnotil jako obecná a nekonkrétní. Dle žalovaného v rozhodnutích ŘSD absentovala argumentace odůvodňující omezení práva na informace a nebyl proveden test proporcionality. Žalovaný rovněž opakovaně zdůrazňoval, že výjimku z poskytování informací dle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. lze použít výjimečně, a to v případě závažných důvodů. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný v předchozích rozhodnutích považoval rozhodnutí ŘSD za nepřezkoumatelná. Z uvedených důvodů žalovaný vedl ŘSD k tomu, aby rozhodnutí o odmítnutí žádosti bylo ze strany ŘSD náležitě odůvodněno a zejména, aby toto rozhodnutí dostálo požadavkům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16.

30. Soud porovnal rozhodnutí ŘSD ve věci žádosti žalobce, konkrétně pak 4. a 5. rozhodnutí v řadě, tj. rozhodnutí ŘSD ze dne 16. 11. 2021, č. j. RSD–278562/2021–19–19410, a rozhodnutí ŘSD ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–25–19410/Sol, přičemž dospěl k závěru, že uvedená rozhodnutí jsou v relevantní části pro projednávaný případ v podstatných pasážích naprosto totožná. Pomine–li soud skutečnost, že ŘSD vypustilo část odůvodnění, která se zabývala otázkou odmítnutí poskytnutí informací z důvodu obchodního tajemství, mají provedené změny v rozhodnutí toliko doplňující charakter, případně rozvádějí již uvedené úvahy ŘSD. V 5. rozhodnutí oproti 4. rozhodnutí je tak např. vsazena vysvětlující pasáž, proč nelze poskytnout podrobnější popis pasáží příslušných dokumentů, jsou doplněny části shrnující již uvedené úvahy ŘSD, případně je zopakováno již uvedené hodnocení ŘSD pro konkrétní část daného stanoviska. Soud tedy shledal, že se 4. a 5. rozhodnutí ŘSD zásadním způsobem neliší.

31. Za uvedeného stavu věci, kdy 4. a 5. rozhodnutí ŘSD jsou v rozhodných pasážích totožná, soud dospěl k závěru, že žalovaný, který ve 4. rozhodnutí, tj. rozhodnutí ze dne 19. 1. 2022, č. j. UOOU–02699/21–9, shledal úvahy ŘSD nedostatečnými, a naproti tomu s obdobnými úvahami se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil, zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti. Posouzení žalovaného jsou totiž rozporná. Nelze tak najisto postavit, jakým způsobem je hodnocení ŘSD ze strany žalovaného posouzeno, když se současně nemůže jednat o úvahy nepřezkoumatelné, respektive obecné a nekonkrétní (dle rozhodnutí ze dne 19. 1. 2022, č. j. UOOU–02699/21–9) a přezkoumatelné (dle napadeného rozhodnutí).

32. V této souvislosti soud poukazuje zejména na část obou rozhodnutí, která má pro projednávaný případ zcela zásadní význam, a to část, která je označena ŘSD jako „Test proporcionality“. Obě tyto pasáže jsou ve 4. a 5. rozhodnutí ŘSD naprosto totožné, tedy tato část nebyla ŘSD nikterak pozměněna, doplněna či jakkoliv upravena. Přes výše uvedené žalovaný v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2022, č. j. UOOU–02699/21–9, přisvědčil žalobci, že nebyl proveden test proporcionality (viz strana 6 poslední odstavec), naproti tomu v napadeném rozhodnutí žalovaný shledal úvahu přezkoumatelnou a souladnou s rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 3208/16.

33. V této souvislosti soud uvádí, že role žalovaného jako odvolacího orgánu nespočívá v prostém přezkumu, tedy v pouhém potvrzení rozhodnutí nebo jeho zrušení. Odvolací orgán je jednak povinen ve svém rozhodnutí uvést, na základě jakých skutečností a důvodů a jakou úvahou dospěl ke svému rozhodnutí, a to s přihlédnutím k uplatněným námitkám účastníků řízení. Zároveň hodnotí–li odvolací orgán úvahy povinného subjektu jako nepřezkoumatelné, a z tohoto důvodu přistoupí k jeho zrušení, je jeho povinností uvést v rozhodnutí pro povinný subjekt taková vodítka (instrukce), která umožní povinnému subjektu napříště vydat rozhodnutí, které bude vyhovovat požadavku odvolacího orgánu. Ostatně otázkou, zda byl splněn závěr předchozího rozhodnutí odvolacího orgánu, by se měl odvolací orgán v následném rozhodnutí zabývat prioritně. Jen v tomto případě dostojí odvolací orgán svému postavení. Odvolacímu orgánu nic nebrání, aby i v případě, kdy se ztotožní se závěrem povinného subjektu, jeho úvahy ještě doplnil, pokud je s ohledem na námitky žadatele nepovažuje za dostatečné. Naopak v případě, kdy dospěje odvolací orgán k závěru o neudržitelnosti rozhodnutí povinného subjektu, nemusí nutně spolu s jeho zrušením toliko vrátit věc povinnému subjektu k novému rozhodnutí, ale může také sám požadované informace poskytnout [viz § 16 odst. 4 (nyní odst. 5) zákona č. 106/1999 Sb.]. Uvedený postup pak přichází v úvahu zejména v situaci, kdy jsou rozhodnutí povinného subjektu ze strany odvolacího orgánu opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost (per analogiam judikatura k informačnímu příkazu vydávanému správními soudy – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010–65; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 1 As 73/2013–36, ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 As 75/2013–33, ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 42/2012–31, a ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 As 105/2010–73).

34. Soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným i pro nedostatek důvodů. Žalobce v podaném odvolání, konkrétně v části směřující proti výroku rozhodnutí ŘSD o částečném odmítnutí žádosti žalobce z důvodu ochrany autorských práv uplatnil řadu zcela jednoznačných námitek. V těchto námitkách žalobce např. upozorňoval na obdobnost rozhodnutí ŘSD, na obecnost argumentace ŘSD, nevypořádání se s faktem, že ŘSD měl mít s autory právních stanovisek vyřešeny otázky autorského práva, rozporoval provedený test proporcionality, apod. Na výše uvedená tvrzení žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval pouze obecně a paušálně, když označil úvahu ŘSD za přezkoumatelnou a souladnou s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3208/16. S takto provedenou úvahou ŘSD se pak žalovaný ztotožnil. Žalobci se ze strany žalovaného nedostalo žádné konkrétní odpovědi na jím uplatněné námitky. Tato skutečnost žalobce přiměla námitky ve zcela obdobné formě zopakovat v podané žalobě. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda se žalovaný žalobcem uplatněnými námitkami zabýval a jakým způsobem se s nimi vyrovnal. Toliko obecné konstatování, že úvaha ŘSD je přezkoumatelná, respektive že žalovaný pečlivě prozkoumal neanonymizované verze obou dokumentů a dospěl k závěru, že se na dotčené části vztahuje ochrana autorského práva, neboť obsahují detailní a vyčerpávající rozbory právní úpravy i relevantní judikatury s obsáhlými a jedinečnými úvahami autorů dokumentů, je naprosto nedostatečné. Z tohoto konstatování totiž nikterak nevyplývá, jakým způsobem bylo žalovaným uváženo o námitkách žalobce. Na výše uvedeném nemůže nic změnit vyjádření žalovaného k podané žalobě. Předmětem přezkumu soudu je pouze žalobou napadené rozhodnutí, a nikoliv vyjádření k podané žalobě.

35. Konečně soud dospěl k závěru, že je na místě zrušit napadené rozhodnutí rovněž i pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval (viz 2. odstavec strany 5) odvoláním žalobce směřujícím proti rozhodnutí ŘSD ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–26–19410/Sol (žalobcem uváděné 6. rozhodnutí ŘSD) a shledal postup ŘSD při odložení žádosti žalobce ve vztahu k informacím o osobách, které nahlédly do dotčené smlouvy, oprávněným a řádně odůvodněným. Naproti tomu výrokem napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí ŘSD ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–25–19410/Sol. K uvedenému soud zdůrazňuje, že žalovaný rezignoval na povinnost, že každé podání je nutno posuzovat podle jeho obsahu. Skutečnost, že účastník řízení toto podání nesprávně označí, a zamění např. odvolání za stížnost, byť je z obsahu podání zcela zřejmé, jaký opravný prostředek účastník řízení měl na mysli, nezbavuje žalovaného povinnosti o tomto opravném prostředku rozhodnout a námitky účastníka řízení odpovídajícím způsobem vypořádat. Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že žalobce jediným podáním uplatnil opravné prostředky proti dvěma rozhodnutím ŘSD. Jestliže tedy žalovaný místo toho, aby rozhodl o stížnosti žalobce proti rozhodnutí ŘSD ze dne 4. 2. 2022, č. j. RSD–278562/2021–26–19410/Sol, danou otázku vypořádával (jen) v odůvodnění nyní žalobou napadeného rozhodnutí, porušil ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

36. S ohledem na skutečnost, že soud shledal, že napadené rozhodnutí je stiženo vadami, pro které je nutno ho zrušit, nezabýval se již dalšími námitkami žalobce, neboť by to bylo předčasné.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

37. Protože soud shledal, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou spočívající jednak v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jednak v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

38. K návrhu žalobce, aby soud nařídil povinnému subjektu poskytnout požadované informace, soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010–65), podle které postup soudu podle § 16 odst. 4 (poté odst. 5 a dnes odst. 6) zákona č. 106/1999 Sb., přichází zásadně v úvahu tehdy, je–li rozhodnutí o odepření informace přezkoumatelné. Výjimkou jsou ty situace, kdy správní orgán svévolně vydává nepřezkoumatelná rozhodnutí o odmítnutí žádosti s cílem vyhnout se aplikaci § 16 odst. 4 (poté odst. 5 a dnes odst. 6) citovaného zákona. V posuzované věci soud jednak shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, jednak je to poprvé, co žalobce rozhodnutí žalovaného ve věci své informační žádosti napadá žalobou. V nynější procesní fázi tak není možné, aby soud povinnému subjektu nařídil poskytnout požadované informace.

39. V dalším řízení bude na žalovaném, aby řádným způsobem přezkoumal rozhodnutí ŘSD. Žalovaný tedy posoudí, zda úvahy ŘSD o částečném odmítnutí žalobcem požadovaných dokumentů z důvodu ochrany osobních údajů odpovídají zákonu č. 106/1999 Sb. a splňují požadavky nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16. V případě, že se žalovaný ztotožní se závěrem ŘSD, tento svůj postup odpovídajícím způsobem odůvodní, a to s přihlédnutím k uplatněným námitkám žalobce v podaném odvolání i žalobě. Za situace, kdy úvahy ŘSD bude žalovaný považovat za nedostatečné, odpovídajícím způsobem je doplní. V případě, že žalovaný dospěje k závěru, že je na místě požadované dokumenty poskytnout, uloží ŘSD tyto dokumenty poskytnout. Zároveň soud připomíná, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16 klade důraz na provedení testu proporcionality. V otázce (ne)poskytnutí žalobcem požadovaných informací by tak měl žalovaný zejména zvažovat (1) objektivní vlastnosti požadovaných právních stanovisek, (2) to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv, (3) povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žalobce i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci.

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce a soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady související s právním zastoupením žalobce advokátem. Ty jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3 100 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky) a částkou 1 428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Pro úplnost soud uvádí, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů za repliku, neboť žalobce v podané replice neuvedl žádné nové skutečnosti a pouze zopakoval svá předchozí tvrzení. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 11 228 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě do rukou právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jaromíra Jaši.

41. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení