17 A 64/2024 – 138

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: za účasti: Pražská plynárenská, a.s., IČO: 60193492 se sídlem Praha 1, Národní 37 zastoupený advokátkou JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D. se sídlem Praha 1, Jungmannova 24 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 JUDr. R. M. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2024, č. j. MV–113377–67/ODK–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „žadatel“) požádala Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „povinný subjekt“) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), o poskytnutí informací ohledně záměru povinného subjektu poskytnout žalobci úvěr ve výši 2 mld. Kč (dále jen „záměr 1“) a patronátní prohlášení za účelem získání úvěru ve výši 4 mld. Kč od relevantních bank (dále jen „záměr 2“). Konkrétně žadatel žádal v bodě 6 žádosti v souvislosti se záměrem 1 a záměrem 2 o poskytnutí relevantních výstupů od společnosti Deloitte a/nebo všech případných právních či ekonomických analýz vypracovaných v souvislosti s těmito záměry.

2. Povinný subjekt rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023, č. j. MHMP 2503659/2023, podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s § 15 odst. 1 tohoto zákona žádost žadatele v části bodu 6, tj. v části požadující poskytnutí relevantních výstupů od společnosti Deloitte vypracovaných v souvislosti se záměrem 1 a 2, odmítl.

3. K odvolání žadatele žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím: – výrokem I. prvostupňové rozhodnutí podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. zrušil ve vztahu k odmítnutí informací podle výroku II. tohoto rozhodnutí, které jsou uvedeny v Analýze k identifikaci běžného tržního cenového pásma pro zvažované podřízené financování (dále jen „analýza“), zpracované společností Deloitte Advisory, s.r.o. ze dne 12. 4. 2022, a řízení v tomto rozsahu zastavil. – výrokem II. povinnému subjektu přikázal podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., aby žadateli do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí poskytl informace uvedené v analýze, které byly ve výroku dále specifikovány. – výrokem III. ve zbytku zrušil rozhodnutí povinného subjektu ze dne 28. 11. 2023, č. j. MHMP 2503659/2023, a věc mu vrátil k novému řízení.

4. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v rozsahu výroku II. a III.

II. Obsah žaloby

5. V prvním žalobním bodě žalobce namítal nesprávnou aplikaci § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., neboť pro vydání informačního příkazu nebyly splněny zákonné podmínky. Žalobce tvrdil, že se na poskytnutí analýzy vztahuje výluka podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb.

6. Uvedl, že žalovaný měl k dispozici stanovisko společnosti Deloitte, z něhož vyplývá, že uvedená společnost považuje analýzu za své autorské dílo. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí sice přiklonil k závěrům, že analýza vykazuje znaky legální definice autorského díla, přesto však přikázal povinnému subjektu části analýzy poskytnout. Žalobce namítal, že žalovaný neučinil jasný závěr týkající se povahy analýzy coby autorského díla a ani neuvedl úvahu o tom, které ze dvou ústavně zaručených práv (právo k výsledkům duševní tvůrčí činnosti a právo na informace) má v dané věci převážit. Tvrzený možný účel získání analýzy, spočívající v kontrole, zda nedošlo k nedovolené veřejné podpoře, nebyl nijak poměřen s autorskoprávní ochranou analýzy. Žalovaným bylo pouze konstatováno, že má „veřejnoprávní aspekt“. Navíc v těchto úvahách žalovaný vycházel z nesprávného předpokladu, že analýza byla hrazena z veřejných prostředků.

7. Dále žalobce v návaznosti na výtku žalovaného, že ve vyjádření dotčených osob nebyla identifikována skutečná škoda, která by mohla vzniknout společnosti Deloitte nebo povinnému subjektu zpřístupněním analýzy, namítal, že to, že žádnou škodu neidentifikoval, neznamená, že vznik škody je vyloučen. Dle žalobce se nemusí jednat jen o skutečnou škodu, nýbrž i o jinou formu škody, např. v podobě ušlého zisku. Nadto újmu může utrpět i žalobce, neboť se jedná o součást jeho obchodního tajemství.

8. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal nesprávné posouzení aplikovatelnosti výluky podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce měl za to, že všechny podmínky daného ustanovení byly splněny.

9. Žalobce tvrdil, že definice veřejných prostředků podle § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole (dále jen „zákon o finanční kontrole“), na prostředky žalobce nedopadá, neboť není právnickou osobou uvedenou v § 2 písm. a) tohoto zákona. Na výše uvedeném nic nemění, že jediným akcionářem žalobce je povinný subjekt. Finanční prostředky žalobce jsou výlučně jeho finančními prostředky. Namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá důvod, pro který by měly prostředky žalobce být považovány za veřejné prostředky podle § 2 písm. g) zákona o finanční kontrole. Úvaha žalovaného o tom, že žalobce nakládá s veřejnými prostředky proto, že je povinnou osobou, není správná, neboť žalobce je povinnou osobu z důvodu ovládání veřejnou institucí, nikoli proto, že by sám hospodařil s veřejnými prostředky.

10. Dále žalobce tvrdil, že není pochyb o tom, že informace poskytnuté společnosti Deloitte pro účely analýzy bankami byly poskytnuty dobrovolně, bez zákonem uložené povinnosti. Žalovaný ani netvrdil, že by tyto banky s poskytnutím informací žadateli souhlasily.

11. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal nesprávné posouzení aplikovatelnosti výluky podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. Uvedl, že pokud se žalovaný přiklonil k závěru, že analýza vykazuje znaky legální definice autorského díla, pak není zřejmé, proč výluku z informační povinnost neaplikoval a její aplikaci povinným subjektem považoval za neoprávněnou. V případě výluky podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. je třeba posoudit, které ze dvou ústavních práv má v konkrétní věci převážit, avšak žalovaný žádný skutečný a přezkoumatelný test proporcionality neprovedl.

12. Případný závěr žalovaného, podle kterého je autorskoprávní ochranu analýzy nutno prolomit, neobstojí, neboť: – není pravda, že byla analýza hrazena z veřejných prostředků, – doba splatnosti úvěru nemá žádnou vypovídací hodnotu pro posouzení významu na autorskoprávní ochraně analýzy, – není pravda, že v prvostupňovém rozhodnutí zcela absentují úvahy povinného subjektu ohledně rozsahu zásahu do autorských práv, neboť povinný subjekt odkázal na stanovisko společnosti Deloitte, a – v napadeném rozhodnutí chybí jasné a přezkoumatelné úvahy žalovaného, proč v daném případě měl zájem žadatele převážit nad právy společnosti Deloitte, zvláště za situace, kdy kontrolu úrokové sazby bylo možné provést přezkumem úvěrové smlouvy založené v Registru smluv.

13. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítal nesprávné posouzení aplikovatelnosti výluky podle § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný vytýkal povinnému subjektu, že se nedostatečně zabýval všemi definicemi obchodního tajemství podle § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména znakem konkurenční významnosti, ocenitelnosti, běžné nedostupnosti v příslušných obchodních kruzích a souvislosti s obchodním závodem. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasil a měl za to, že všechny znaky obchodního tajemství byly dostatečně a přezkoumatelně popsány.

14. Ke znaku konkurenční významnosti odkázal žalobce na analýzu, která obsahuje odborně vytvořené informace o možném úrokovém pásmu žalobce s ohledem na úvěrové financování vzhledem k jeho finanční situaci a tržním podmínkám. Jedná se o citlivé údaje, jejichž získání by bylo žádoucí pro konkurenty žalobce, neboť vypovídají o konkurenceschopnosti žalobce. Tento znak je naplněn.

15. Ke znaku ocenitelnosti žalobce uvedl, že pokud je informace pro konkurenci žádoucí, existuje nepochybně i cena, kterou by byla konkurence ochotna zaplatit za poskytnutí předmětné informace. K naplnění tohoto znaku není potřebné zjišťovat nebo dokládat konkrétní cenu, postačí zdůvodnění potenciální hodnoty, což povinný subjekt v prvostupňovém rozhodnutí učinil.

16. Ke znakům běžné nedostupnosti a souvislosti s obchodním závodem odkázal žalobce na skutečnost, že žalobce zajišťuje utajení analýzy, která není v příslušných obchodních kruzích nikde veřejně dostupná. Souvislost s obchodním závodem žalobce je zjevná, neboť analýza byla vypracovaná za účelem stanovení úrokového pásma pro uvažované úvěrové financování žalobce.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření

17. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.

18. Předně žalovaný upozornil, že při svém rozhodování vycházel ze smyslu zákona č. 106/1999 Sb., kterým je realizace ústavního práva na informace, a to zejména za účelem kontroly výkonu veřejné moci ze strany veřejnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/10). Tvrdil, že požadovaná analýza byla žalobcem hrazena z veřejných prostředků, přičemž hlavním smyslem jejího zpracování byla možnost posouzení (ze strany orgánů povinného subjektu), zda plánované vynaložení veřejných prostředků povinným subjektem bude účelné a hospodárné. Žalovaný proto vycházel z toho, že k poskytnutí analýzy by mělo dojít v tom (nezbytném, minimálním) rozsahu, aby mohlo být plánované (a uskutečněné) vynaložení veřejných prostředků zhodnoceno ze strany veřejnosti z hlediska dodržení povinnosti péče řádného hospodáře (účelnosti a hospodárnosti).

19. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že má za to, že důvody, proč právo na poskytnutí některých částí analýzy převažuje nad právem na ochranu výsledků duševní tvůrčí činnosti autora, specifikoval jasně, a to nejen v obecné rovině (zejména body 93. až 99.), ale též ve vztahu k jednotlivým informacím obsaženým v analýze (body 100. až 116. a body 122. až 131.). Současně žalovaný poukázal na vyjádření žalobce ze dne 2. 1. 2024, na které reagoval v bodech 98. a 99. napadaného rozhodnutí. Uvedl, že žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí nevyjádřil, neidentifikoval, nespecifikoval žádnou formu újmy či škody, kterou by v důsledku poskytnutí analýzy mohl utrpět, nicméně toto vytýká v žalobě žalovanému. Dále uvedl, že pakliže je pro (ne)poskytnutí některých částí analýzy zásadní provedení úvahy v souvislosti s poměřováním dvou proti sobě stojích ústavních práv, nelze považovat za relevantní námitku, že žalovaný neučinil jakýkoliv jasný závěr, zda je žadatelem požadovaná analýza autorským dílem, neboť uvedená otázka není podstatou tohoto informačního řízení (viz body 96. a 110. napadeného rozhodnutí).

20. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že není pravda, že by se nezabýval znaky § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Aplikace dotčeného ustanovení byla podrobně rozebrána v jeho rozhodnutí ze dne 3. 11. 2023, č. j. MV–113377–51/ODK–2022, na jehož body (zejména 67. až 74.) odkázal v bodě 67. žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce nemůže být před poskytnutím informace chráněn na základě § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., neboť je sám povinným subjektem, který by mohl být o informaci požádán a pro její odmítnutí by eventuálně musel sám hledat relevantní důvody, přičemž žalovaný odkázal na komentářovou literaturu, podle které lze závěry týkající se dvou povinných subjektů podle § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. použít také na § 11 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Žalovaný odkázal na rozsudky soudů vztahující se k aplikaci § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, č. j. 29 A 34/2013–88, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 7 Af 46/2010–54). Ačkoli komentářová literatura není závazná, podle žalovaného působí jako pomocný prostředek při výkladu právních předpisů, přičemž povinný subjekt na některé části odkazované komentářové literatury sám odkazoval.

21. Postavení žalobce, jakožto povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. dovodil žalovaný ze skutečnosti, že podle účetní uzávěrky žalobce za rok 2022 byl žalobce ovládán povinným subjektem, který ovládá ovládající osobu žalobce. V této věci žalovaný zmínil judikaturu Ústavního soudu, týkající se vymezení okruhu obchodních společností, které spadají do kategorie veřejných institucí. Žalovaný měl za to, že žalobce je právě touto veřejnou institucí. Skutečnost, že obchodní společnosti v postavení povinného subjektu disponují veřejnými prostředky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., prokazuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 10 As 41/2015–43. Povahu prostředků, se kterými žalobce disponuje, žalovaný obšírně popsal již v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2023, č. j. MV–113377–51/ODK–2022.

22. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že se řídil judikaturními závěry soudů, zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16. Žalovaný provedl srozumitelnou a přezkoumatelnou úvahu v žalobou napadeném rozhodnutí, a to jak ve vztahu k informacím, kterých se měla výluka podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. týkat, tak ve vztahu ke konkrétním informacím obsaženým v analýze. Žalovaný nesouhlasil s tím, že časové hledisko, resp. doba splatnosti úvěru, nemá žádnou vypovídací hodnotu, neboť za situace, kdy by čerpání poskytnutého úvěru nebylo ukončeno, nebylo by možné provést kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. V nynějším případě se však jednalo o legitimní veřejný zájem, základní princip, ze kterého žalovaný při svém rozhodování vycházel.

23. K tvrzené absenci úvahy povinného subjektu ohledně zásahu do autorských práv žalovaný odkázal na § 68 odst. 3 správního řádu. Pokud odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazuje na přílohu, obsahující toliko vyjádření společnosti Deloitte, nelze takový odkaz, ve kterém zcela absentují závěry a úvahy povinného subjektu považovat za odůvodnění rozhodnutí.

24. Žalovaný reagoval na poznámku žalobce ohledně možného dohledání úvěrové smlouvy a v ní uvedené úrokové sazby tím, že povinný subjekt sice zastával názor, že analýza je zcela jedinečná a je nezbytné ji chránit jako celek jako autorské dílo, žalobce tuto argumentaci rozporuje tím, že kdokoli si může učinit závěr ohledně výše úrokové sazby ve vztahu k nedovolené veřejné podpoře pouze na základě znalosti úrokové sazby. Žalovaný zdůraznil, že nebylo přikázáno poskytnutí celé analýzy, ale pouze některých informací v nezbytném rozsahu pro účinnou kontrolu nakládání s veřejnými prostředky.

25. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na body 117. až 130. napadeného rozhodnutí a body 75. až 95. rozhodnutí ze dne 3. 11. 2023, č. j. MV–113377–51/ODK–2022, neboť žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti.

26. Žadatel ve vyjádření ze dne 6. 1. 2025 zdůraznil ústavněprávní rozměr věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2/10) a nutnost restriktivního výkladu každé výluky či omezení ústavně garantovaných práv (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/21 a sp. zn. II. ÚS 618/18). Dále se žadatel ztotožnil s vyjádřením žalovaného. Žadatel měl předně za to, že analýza vznikla za použití veřejných prostředků. Zdůraznil, že osoba, která požadovanou informaci povinnému subjektu předala, je povinný subjekt. Dle žadatele analýza není autorským dílem, neboť není splněn znak jedinečnosti. K tvrzení žalobce, že analýza je obchodním tajemstvím, žadatel s odkazem na příslušnou judikaturu tvrdil, že předmětem ochrany obchodního tajemství není určitý dokument jako celek, nýbrž jednotlivé skutečnosti v daném dokumentu obsažené, které splňují zákonné definiční znaky obchodního tajemství. Závěrem žadatel poukázal na to, že existuje anonymizovaná verze analýzy připravená žalobcem, která žádné obchodní tajemství neobsahuje.

27. S ohledem na uvedené žadatel navrhl, aby soud žalobu zamítl.

28. Žalobce v podání, které bylo soudu doručeno dne 16. 1. 2025 nesouhlasil s vyjádřením žadatele. Konkrétně měl žalobce za to, že odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/18 je nepřiléhavý, neboť žalobce nerozporuje, že je povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb., kromě toho se uvedený nález týká akciové společnosti, která byla zřízena na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu a přímo se podílí na výkonu veřejné moci. Žalobce je povinným subjektem pouze proto, že je 100% ovládán veřejnoprávní korporací, nikoliv proto, že by hospodařil s veřejnými prostředky nebo se podílel na výkonu veřejné moci. Nadto žalobce zdůraznil, že účelem analýzy bylo pouze určení tržního úrokového pásma pro stanovení sazby, kterou bude uvedený úrok úročen. Úroková sazba, stejně jako další parametry poskytnutého úvěru byly řádně zveřejněny v registru smluv. Veřejnost má tak pro kontrolu všechny potřebné informace.

29. Dále měl žalobce za nesprávný závěr žalovaného a žadatele, podle kterého jsou prostředky vlastněné žalobcem veřejnoprávními prostředky. Dle žalobce tvrdit, že majetek žalobce ve skutečnosti náleží hl. m. Praze jako jejímu jedinému akcionáři, je v rozporu se základním definičním znakem obchodních korporací jako právnických osob, kterým je jejich majetková samostatnost. Jedním z projevů této majetkové samostatnosti je přísné oddělení majetku společníka/akcionáře od majetku společnosti. Majetek těchto dvou zcela samostatných subjektů nelze žádným způsobem ztotožňovat. Žalobce tak není žádný ze subjektů uvedených v § 2 písm. a) zákona o finanční kontrole. Uzavřel, že jeho finanční prostředky jsou majetkem, s nímž žalobce nakládá a hospodaří samostatně a na svou vlastní odpovědnost, přičemž představenstvo žalobce je povinno postupovat za všech okolností s péčí řádného hospodáře, a to s péčí o majetek žalobce, nikoliv o majetek hl. m. Prahy.

30. Žalobce měl rovněž za to, že se žadatel mýlí, když tvrdí, že v případě analýzy není splněn znak jedinečnosti. Žalobce si analýzu objednal za účelem stanovení tržní úrokové sazby úvěru, jehož poskytnutí bylo již principiálně dohodnuto s hl. m. Prahou. Nejednalo se tedy o získání nějakých obecně platných závěrů, nýbrž o stanovení tržního úrokového pásma pro zcela konkrétní (jedinečný) úvěr, konkrétnímu příjemci (žalobce) v konkrétní finanční situaci a za daných (jedinečných) tržních podmínek. Kromě toho je znak jedinečnosti naplněn i tím, že analýza není jen kompilátem informací získaných jejím autorem z různých, částečně i neveřejných, zdrojů, nýbrž výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora, pokud jde selekci relevantních údajů, jejich vyhodnocení a zpracování pro stanovený účel. Tuto činnost není možné replikovat. V této souvislosti žalobce připomenul, že právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti je předmětem ústavně garantované ochrany.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

31. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

32. Při ústním jednání, konaném dne 20. 1. 2025, setrvali účastníci řízení a žadatel na svých stanoviscích, na která odkázali.

33. Zástupkyně žalobce dále zdůraznila, že žadatel je advokát, jehož klienty jsou konkurenti žalobce, kteří nereprezentují veřejný zájem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky, ale soukromý podnikatelský záměr. Ke kontrole v daném případě postačuje smlouva o poskytnutí úvěru, která byla před cca třemi roky zveřejněna v registru smluv. Analýza může konkurentům žalobce poskytnout velmi cenné obchodní tajemství žalobce. Dle žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí podrobně odůvodněno. Naopak z napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá, co v prvostupňovém rozhodnutí chybí. Žalobce měl rovněž za to, že žalovaný není oprávněn postupovat v rozporu se zákonem a neaplikovat stanovenou zákonnou výjimku, tedy dotvářet zákon. V daném případě došlo k porušení principu legality. Žalobce byl rovněž přesvědčen, že žalovaný klade nepřiměřené nároky na zdůvodnění obchodního tajemství. Zdůvodnění obchodního tajemství má své limity. Odůvodněním obchodního tajemství nemůže dojít k popření tajnosti informace. Žalobce zdůraznil, že je osobou soukromého práva, která s veřejnými prostředky nehospodaří, jmění žalobce není jměním jeho akcionáře. Nelze tedy směšovat majetek akcionáře a majetek společnosti. Nadto akcionáři žalobce se historicky mění. Pokud jde o autorské právo, žalobce podtrhl, že autorské ochraně podléhají i díla odborná. Autorský zákon rovněž upravuje, jak dlouho autorská práva trvají.

34. Zástupce žadatele zdůraznil, že žádost byla podána fyzickou osobou, nikoli advokátem. Z pohledu zákona a související judikatury je záměr žadatele irelevantní. Analýza byla v rámci správního řízení předložena ve verzi bez obchodního tajemství. Zveřejnění analýzy tak nemůže ohrozit tržní pozici žalobce. Dále bylo poukázáno na průběh správního řízení trvající bezmála 3 roky s tím, že prvostupňový orgán přebírá tvrzení žalobce. Tedy i informace v analýze jsou staré již 3 roky, a tudíž pozbyly své aktuálnosti (citlivosti).

35. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: – Podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt informaci neposkytne, pokud jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. – Podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt informaci neposkytne, pokud by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským.

36. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

37. Soud úvodem konstatuje, že první tři žalobní body jsou vzájemně provázané. Soud je tak vypořádá společně. Zároveň soud sděluje, že při vypořádání uvedených žalobních bodů vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16, ve kterém se Ústavní soud zabýval střetem práva na informace a práva na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti, přičemž konstatoval že „na jedné straně je třeba garantovat široký přístup k informacím týkajícím se výkonu působnosti povinných subjektů, aby nebyl ohrožen smysl a účel právní úpravy svobodného přístupu k informacím, současně je však třeba reagovat i na případy nepřiměřených požadavků či dokonce zneužití zákona k získání neoprávněné výhody, v krajním případě k nepřípustnému zásahu do práv jiných osob.“. Dále Ústavní soud uvedl, že „[o]rgány veřejné moci musí k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně a vycházet z pravidla, že je třeba poskytnout zásadně veškeré požadované informace, ledaže jde o výjimku z pravidla a jsou dány závažné důvody pro ochranu autorského práva, které převáží nad právem na informace. Správní orgány a soudy jsou povinny zohlednit objektivní vlastnosti požadovaných informací i to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv. Současně musí zvážit i povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci.“ (poznámka soudu: podtržení provedl zdejší soud).

38. Soud přisvědčil žalobci, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinil jednoznačný závěr, zda je analýza autorským dílem, či nikoliv. Žalovaný pouze konstatoval, že analýza vykazuje znaky legální definice autorského díla. Uvedený postup dle soudu neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přistupoval k analýze jako k autorskému dílu podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. V návaznosti na tento postup provedl test proporcionality a poměřil, které ze dvou kolidujících ústavně zaručených práv (právo na informace a právo k výsledkům tvůrčí činnosti) převážilo. Výsledkem tohoto poměření bylo upřednostnění práva na informace. Jinými slovy žalovaný závěr o charakteru analýzy nepovažoval za rozhodný, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu v testu proporcionality převážilo právo na informace. Uvedeným postupem nemohlo být do práv žalobce nikterak zasaženo, neboť žalobce tvrdí, že předmětná analýza je autorským dílem, a žalovaný s touto analýzou nakládal jako s autorským dílem.

39. Nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že žalovaný neuvedl úvahy o tom, které ze dvou ústavně zaručených práv (právo na informace a právo k výsledkům tvůrčí činnosti) má převážit. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí opakovaně zabýval účelem zákona č. 106/1999 Sb., za který v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012–14, považoval zajištění podílu veřejnosti na správě věcí veřejných, ať již prostřednictvím kontroly nakládání s veřejným majetkem nebo sledování a vyhodnocování jiných aktivit povinných subjektů při výkonu veřejné správy. Současně žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na specifika projednávaného případu, konkrétně tedy že povinný subjekt je jediným akcionářem žalobce a zároveň že požadovaná analýza pojednává o podpoře mezi těmito subjekty, které jsou oba povinnými subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaným byla rovněž zohledněna skutečnost, že povinný subjekt nikterak neidentifikoval, jaká skutečná škoda by žalobci a povinnému subjektu mohla vzniknout zpřístupněním analýzy. Konečně bylo žalovaným zdůrazněno, že získání analýzy za účelem kontroly, zda v daném případě nedošlo k „nedovolené“ veřejné podpoře, má zjevný veřejnoprávní aspekt, pakliže analýza byla hrazena z veřejných prostředků. Dále soud považuje za důležité zdůraznit, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval konkrétním zásahem do autorského práva, a to ve vztahu k jednotlivým částem analýzy dotčeným informačním příkazem (viz např. body 101., 110. až 115.).

40. Lze si jistě představit, že úvahy žalovaného by mohly být obšírnější. Stručnost úvahy však sama o sobě k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí nepostačuje. Ostatně i Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16 uvedl, že „ze strany správních orgánů postačí elementární a bezformální úvaha, splňující pouze požadavky srozumitelnosti“. Dle soudu žalovaný provedl v podstatných rysech test proporcionality z hlediska autorskoprávní ochrany, přičemž dospěl ke správnému závěru, že ve vztahu k nařízenému informačnímu příkazu převážilo právo na informace před právem k výsledkům tvůrčí duševní činnosti.

41. Soud předně připomíná, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 1 As 281/2020–42, č. 4164/2021 Sb. NSS) je nutno ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. omezující právo na informace vykládat restriktivně, tak aby k těmto omezením docházelo jen v nezbytných případech.

42. Za rozhodné při provádění testu proporcionality soud ve shodě s žalovaným považoval skutkové okolnosti projednávaného případu. Žadatel požádal povinný subjekt o analýzu, která pojednává o podpoře mezi povinným subjektem a žalobcem, konkrétně o stanovení tržního úrokového pásma pro stanovení sazby, kterou bude úročen úvěr mezi žalobcem a povinným subjektem. Povinný subjekt byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí a je ke dni vydání rozhodnutí soudu přitom 100% vlastníkem žalobce. Oba dotčené subjekty jsou povinnými subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb. Tyto skutečnosti ostatně žalobce nečinní spornými. Jak žalobce, tak povinný subjekt hospodaří s veřejnými prostředky. Ve vztahu k povinnému subjektu skutečnost, že nakládá s veřejnými prostředky, vyplývá přímo ze zákona o finanční kontrole [viz § 2 písm. g) ve spojení s § 2 písm. a)]. Pokud jde o povahu prostředků žalobce, soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 10 As 41/2015–43. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Informační zákon pojem „veřejné prostředky“ nedefinuje, přičemž stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu v této souvislosti vychází především z definice obsažené v zákoně o finanční kontrole (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, čj. 9 As 101/2011–108).“… „Krajský soud správně v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006–67, č. 1688/2008 Sb. NSS., dle něhož u akciové společnosti založené územním samosprávným celkem, jejíž orgány jsou vytvářeny tímto územním samosprávným celkem jakožto jejím jediným akcionářem, který zároveň zákonem stanovenými prostředky vykonává dohled nad činností akciové společnosti (byť na základě předpisů soukromého práva) plnící veřejný účel, převažují znaky svědčící o její veřejné povaze, a jedná se tedy o veřejnou instituci ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona. Dle krajského soudu přitom tyto byly podmínky v případě stěžovatelky naplněny, neboť se „jedná o akciovou společnost se základním kapitálem ve výši 30 000 000 Kč, kterou vlastní na základě Smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 14. 12. 2005 jediný akcionář – Zlínský kraj. Zlínský kraj jako veřejnoprávní korporace ve smyslu zákona č. 129/2000 Sb. tedy vstoupil do pozice 100% akcionáře. Jak se podává z listin, veřejně dostupných ve sbírce listin obchodního rejstříku, činnost žalované se týká zejména realizace záměru SPZ Holešov, a s tímto záměrem vstoupil Zlínský kraj do vlastnické struktury žalované (výroční zpráva za rok 2007). Všechny aktivity žalované vycházejí ze schválené strategie rozvoje společnosti, kterou je naplňován veřejně prospěšný záměr Zlínského kraje akcelerovat ekonomický potenciál kraje prostřednictvím podpory podmínek pro vstup významných investorů s cílem zvýšit jak celkovou ekonomickou produkci kraje, tak především rozšířit významným způsobem uplatnění lidských zdrojů a ekonomického potenciálu regionu (výroční zpráva za rok 2009).“ Krajský soud dále v citovaném rozsudku uvedl, že „je bez významu, zda Zlínský kraj byl ve vztahu k žalované zakladatelem či se stal jejím vlastníkem až později v důsledku nabytí 100% akcií, a že činnost žalované je financována prostřednictvím vlastního kapitálu, cizích bankovních zdrojů a dotačních prostředků.“ S oběma uvedenými závěry se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Tyto závěry se dotýkají primárně povahy stěžovatelky coby povinného subjektu a představují zároveň základní východisko k zodpovězení otázky, zda stěžovatelka nakládá s veřejnými prostředky či nikoli. Z dikce shora citovaných ustanovení § 2 písm. a) a g) zákona o finanční kontrole plyne, že veřejnými prostředky jsou finance, jakož i majetková práva a jiné majetkové hodnoty územního samosprávného celku. Zlínský kraj získal investicí do stěžovatelčiných akcií v jejím rámci 100% kapitálovou účast (tvořenou financemi kraje a tedy veřejnými prostředky), jakož i práva akcionáře jako společníka podílet se na jejím řízení, jejím zisku a na případném likvidačním zůstatku. Tato práva lze přitom zařadit mezi práva majetková či jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 2 písm. g) zákona o finanční kontrole. Stěžovatelčino hospodaření se těchto práv bezprostředně dotýká (např. formou výplaty dividend) a je Zlínským krajem přímo ovlivňováno (skrze jím ustanovené orgány). Nelze přitom jasně vytyčit hranici, kde působení Zlínského kraje, resp. stěžovatelky začíná a končí, neboť tato působení se vzájemně prolínají. V případě, kdy je Zlínský kraj jediným stěžovatelčiným akcionářem, je tudíž nutno prostředky, s nimiž stěžovatelka hospodaří, považovat za prostředky nepřímo, ale reálně náležející Zlínskému kraji, a tedy za prostředky veřejné. Již proto nelze dospět k závěru, že stěžovatelka nehospodaří s veřejnými prostředky, resp. že její prostředky jsou od Zlínského kraje a jeho ekonomiky oddělitelné. Opačný výklad (zastávaný stěžovatelkou) by představoval přepjatý formalismus bránící efektivní kontrole hospodaření s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti a ve svých důsledcích by dokonce umožňoval účelové zakládání obchodních společností územními samosprávnými celky s cílem veřejnou kontrolu omezit či dokonce vyloučit. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb., konstatoval, že „[d]o nabytí účinnosti novely zákona o svobodném přístupu k informacím provedené zákonem č. 61/2006 Sb. […] platilo, že povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím je též ‚veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky‘. Tím tak zákonodárce zdůraznil explicitně, že otázka hospodaření s veřejnými prostředky je ve veřejném zájmu, že má podléhat veřejné kontrole. […] Je třeba si též uvědomit, že názor, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace, otevírá potenciální prostor pro korupci a další podobné negativní jevy.“ Nejvyšší správní soud přitom neshledal žádný důvod, proč by závěr zde uvedený nebyl aplikovatelný i ve vztahu k územním samosprávním celkům. Z téhož důvodu neobstojí ani stěžovatelčina námitka, dle níž údajně extenzivní výklad pojmu „veřejné prostředky“ je rozporný s čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož „[p]ři používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Hospodaření s veřejnými prostředky totiž provází silný veřejný zájem na jeho kontrole. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s tvrzením, že v daném případě jde o výklad extenzivní. Ve skutečnosti totiž, do důsledků dovedeno, s předmětnými prostředky jako se svými i nadále fakticky skrze stěžovatelku hospodaří sám Zlínský kraj a jsou tak – coby finance, majetková práva a jiné majetkové hodnoty územního samosprávného celku ve smyslu § 2 písm. a) a g) zákona o finanční kontrole – podřaditelné pod pojem veřejné prostředky bez dalšího.“. Závěry rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 10 As 41/2015–43, plně dopadají i na případ žalobce. Žalobce tedy nakládá s veřejnými prostředky. Námitka žalobce, podle které nakládá výlučně s vlastními prostředky a dále námitka, že na něj nedopadá § 2 písm. g) zákona o finanční kontrola, tak není důvodná.

43. Ostatně žalobce ani v podané žalobě soudu nepředestřel žádnou relevantní argumentaci, kterou by závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jakkoliv vyvracel. Žalobce v replice doručené soudu dne 16. 1. 2025 a během ústního jednání argumentoval tím, že majetek žalobce nelze považovat za majetek povinného subjektu, k čemuž odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu. Soud však má za to, že žalobcem poukazované rozsudky se týkají zcela odlišné otázky než té, která je posuzována v projednávaném případě. V projednávaném případě je řešena otázka, zda prostředky, se kterým nakládá žalobce, jsou prostředky veřejnými, či nikoliv. Uvedenou otázkou se žádný z žalobcem vytčených rozsudků nezabýval, když současně žádný z těchto rozsudků s pojmem veřejné prostředky nepracuje a zákon o finanční kontrole nezmiňuje.

44. Právo na informace je právem politickým. Jeho smyslem je kontrola činnosti veřejné správy, respektive povinných subjektů dle zákona č. 106/1999 Sb. ze strany veřejnosti. Do předmětu kontroly veřejné správy náleží i kontrola nakládání s veřejnými prostředky a hospodaření s veřejným majetkem. Ostatně právě na kontrolu veřejnosti nad nakládáním s veřejnými prostředky žadatel o informace v projednávaném případě poukazoval (viz např. vyjádření žadatele k návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, vyjádření k žalobě ze dne 6. 1. 2025). Žalobce během ústního jednání záměr žalobce rozporoval, když poukazoval na skutečnost, že klienti žadatele, který je advokátem, jsou konkurenti žalobce. Žalobce však svá tvrzení o jiném než žadatelem deklarovaném úmyslu nikterak neprokázal, ač tak bylo výhradně na něm. Soud tak uvedené tvrzení žalobce považuje za spekulativní.

45. Soud má za plně legitimní zájem žadatele, aby byl informován o nakládání s veřejnými prostředky. Omezením práva na informace žadateli, respektive odepřením poskytnutí informací, dochází k popření smyslu kontroly veřejné správy ze strany žadatele a celé veřejnosti. V projednávaném případě je prvek veřejné kontroly zásadně umocněn skutkovými okolnostmi případu, tedy skutečnostmi, že žadatelem byla požadovaná analýza, která byla pořízena z veřejných prostředků, a zejména, že se týká povinných subjektů dle zákona č. 106/1999 Sb. a jejich vzájemné finanční podpory, tedy nakládání s veřejnými prostředky. Nadto je nutno přihlédnout i k objemu finančních podpory mezi dotčenými subjekty, který dosahoval výše 2 mld. Kč.

46. Autorské právo je právo majetkové. K zásahu do autorského práva dochází typicky neoprávněným užitím autorského díla, v důsledku kterého vzniká autorovi (případně držiteli licence) škoda (újma) v podobě ušlého zisku (viz § 40 odst. 4 autorského zákona). V projednávaném případě může vzniknout škoda z důvodu existence autorského práva výlučně společnosti Deloitte, která je autorem analýzy, a tedy náležejí jí autorská práva (viz sdělení uvedené společnosti ze dne 23. 11. 2023), nikoliv žalobci, který autorskými právy nedisponuje. Vznik a případně možná výše škody je v projednávaném případě značně oslabena skutečnostmi, na které soud poukázal výše, tedy že analýza (1) byla vypracována pro povinný subjekt, (2) jako podklad pro jeho rozhodnutí, (3) že byla hrazena z veřejných prostředků a (4) že se týká nakládání s veřejnými prostředky mezi povinnými subjekty. Těchto skutečností si společnost Deloitte musela být vědoma. Jinými slovy společnost Deloitte musela být připravena na skutečnost, že předmětná analýza může být zveřejněna, a to právě z důvodu kontroly nakládání s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti. V tomto případě tedy společnost Deloitte musela být s možným vznikem škody a zásahem do autorského práva srozuměna.

47. Poměřuje–li soud újmu, která vznikne žadateli, potažmo veřejnosti neposkytnutím jím požadovaných informací, s újmou, která vznikne společnosti Deloitte, se kterou však tato společnost musela být srozuměna, nelze dospět k jinému závěru, než že újma vzniklá žadateli, s ohledem na skutkové okolnosti případu (viz výše) a veřejnoprávní obsah práva na informaci, převýší. V tomto konkrétním případě veřejný zájem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky převyšuje právo společnosti Deloitte k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, neboť je dán silnější veřejný zájem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky. Analýza byla podkladem povinného subjektu pro jeho rozhodnutí týkající se nakládání s veřejnými prostředky.

48. Soud doplňuje, že si není vědom žádné alternativní možnosti, která by dostála právu žadatele na poskytnutí informací a současně by nezasáhla do práv autora analýzy, tj. společnosti Deloitte. Žadatel žádal právě o poskytnutí analýzy.

49. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, podle kterého kontrolu úrokové sazby bylo možno provést přezkumem úrokové smlouvy založené v registru smluv. Dle soudu pro účely kontroly nakládání s veřejnými prostředky nepostačuje znalost výsledku, tj. konečné výše úrokové sazby. Pro smysluplnou a účinnou kontrolu nakládání s veřejnými prostředky je nezbytné znát alespoň základní obrysy procesu (úvahy) vedoucího ke stanovení výše úrokové sazby. Bez znalosti minimálně základních rysů tohoto procesu totiž nelze efektivně ověřit, zda byla výše úrokové sazby stanovena povinným subjektem správně.

50. Soud přisvědčil žalobci, že doba splatnosti úvěru v projednávaném případě nemohla mít vypovídací hodnotu pro posouzení významu autorskoprávní ochrany. K uvedené námitce soud odkazuje na § 27 autorského zákona upravující dobu trvání majetkových práv. Zároveň doplňuje, že dobu 1,5 roku, která uplynula mezi vypracováním analýzy a vydáním napadeného rozhodnutí, nepovažuje za natolik zásadní, že by jakkoliv mohla ovlivnit (oslabit) práva společnosti Deloitte. Pro posouzení věci byl rozhodný veřejnoprávní aspekt daného případu (viz výše).

51. Námitku žalobce, podle které není pravda, že v prvostupňovém rozhodnutí zcela absentují úvahy povinného subjektu ohledně rozsahu zásahu do autorských práv, neboť povinný subjekt odkázal na stanovisko společnosti Deloitte, neshledal soud oprávněnou. Prostý odkaz žalobce na stanovisko společnosti Deloitte nepovažuje soud za dostatečný, tím spíš, že žadatel v podaném odvolání splnění podmínky pro neposkytnutí informací z důvodu ochrany autorského práva dle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. rozporoval. Soud rovněž odkazuje na § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., umožňující odvolacímu orgánu vydat informační příkaz, a to v případě, kdy neshledá důvody pro odmítnutí žádosti.

52. Pro úplnost soud uvádí, že na základě výše uvedeného závěru, podle kterého žalobce nakládá s veřejnými prostředky, nelze než dospět k závěru, že podmínky § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. upravující výluku z poskytnutí informací, nejsou v projednávaném případě splněny. Předmětná analýza byla hrazena z veřejných prostředků. Na uvedeném závěru již nic nemůže změnit tvrzení žalobce o dobrovolnosti poskytnutí informací ze strany bank, případně že žalovaný netvrdil, že by banky s poskytnutím informací žadateli souhlasily. Sama skutečnost, že analýza byla hrazena z veřejných prostředků k závěru o nesplnění podmínek § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. postačuje.

53. Čtvrtý žalobní bod, ve kterém žalobce namítal nesprávné posouzení aplikovatelnosti výluky podle § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., neshledal soud důvodným. K uvedenému žalobnímu bodu soud úvodem konstatuje, že námitka žalobce směřuje toliko do třetího výroku. Důvodem třetího výroku napadeného rozhodnutí, kterým došlo k částečnému zrušení rozhodnutí povinného subjektu byla skutečnost, že povinný subjekt nerespektoval závazný právní názor žalovaného vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 3. 11. 2023, č. j. MV–113377–51/ODK–2022, a že je rozhodnutí povinného subjektu nepřezkoumatelné, pokud jde o naplnění některých znaků obchodního tajemství, konkrétně konkurenční významnosti, ocenitelnosti, nedostupnosti v příslušných obchodních kruzích a souvislosti s obchodním závodem.

54. Žalobce v podané námitce v ryze obecné rovině rozporuje tvrzení žalovaného, aniž by jakkoliv reagoval na žalovaným konkrétně vytčené nedostatky rozhodnutí povinného subjektu, které byly učiněny ve vztahu k jednotlivým částem analýzy (viz body 122. až 130. napadeného rozhodnutí). Žalovaný tak např. ke straně 8 analýzy, k textu pod prvním menším tučným nadpisem v levé části strany a k textu v pravé části strany (dvě odrážky odspoda) zcela srozumitelně vytkl nedostatky rozhodnutí povinného subjektu. Žalovaný měl za to, že povinný subjekt dostatečně neobjasnil znak konkurenční významnosti, neboť nikterak blíže nespecifikoval, jak by žalobce na základě informací zařazených ve skupině 1 (závěry vyvozené společností Deloitte) mohl získat výhodu při vyjednávání jiných finančních produktů tohoto typu u jiných společností nebo by informace z této skupiny eventuálně mohly využít třetí osoby (konkurenti) k lepšímu vyjednávání svého vlastního financování. Povinný subjekt ani nezdůvodnil případnou použitelnost těchto informací pro jiné subjekty, respektive nezdůvodnil, proč by předmětné informace mohly být „přenosné“ pro využití jiných subjektů, které jsou patrně ve zcela odlišné finanční situaci než žalobce. Ve vztahu ke znaku ocenitelnosti měl žalovaný za to, že povinný subjekt neobjasnil hodnotu, za jakou by si předmětné informace koupily jiné subjekty podnikající ve stejné či obdobné oblasti, eventuálně, zda by vůbec tyto informace, zařazené do skupiny 1, byly na trhu tzv. směnitelné, resp. jestli by o ně byl zájem a v jaké eventuální hodnotě. Současně žalovaný upozornil na to, že povinný subjekt nikterak neposuzoval v souvislosti s uvedenými informacemi jejich charakter, tedy zda jsou (ne)poskytnutelné vzhledem ke skutečnosti, že řada informací již byla žadateli poskytnuta. Pokud jde o vztah informací k závodu, měl žalovaný za to, že ani ten nebyl povinným subjektem nikterak rozvinut.

55. Dle soudu žalobcovy obecné výtky nemohou jakkoliv zpochybnit konkrétní závěry žalovaného. Soud má ve shodě s žalovaným za to, že rozhodnutí povinného subjektu popisuje rozporované znaky obchodního tajemství v relevantních částech příliš obecně, bez souvislostí (provázaností) se skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Ostatně tak je i formulována předmětná žalobní námitka, kdy je např. konstatováno, že nepochybně existuje i cena, nebo je poukazováno na zjevnou souvislost s obchodním závodem žalobce. Oproti tomu soud připomíná, že v projednávaném případě dochází k omezení práva žadatele na informace. V takovém případě je na povinném subjektu, aby odpovídajícím způsobem s ohledem na konkrétní okolnosti případu ozřejmil, proč k omezení práva na informace dochází. To se do současné doby nestalo. Soud pak rovněž připomíná, že judikatura Nejvyššího správního soudu zabývající se výlukou z práva na poskytnutí informací z důvodu obchodního tajemství je velmi přísná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 2 As 96/2023–92, ze dne 26. 10. 2023, č. j. 9 As 24/2023, apod.).

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

56. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady v řízení nevznikly.

58. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil plnění žádné povinnosti, ani nepodala návrh pro náhradu nákladů řízení ze zvláštního zřetele hodných důvodů ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení