17 A 67/2017 - 43

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: Y.B., nar. …, Ev. č. ..., st. přísl. Ukrajina, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Balková, zastoupený Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 16, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2017, č. j. OAM- 83/LE-LE05-LE05-PS-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) o jeho zajištění a zároveň jím byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákon doba zajištění do 26. 8. 2017. Podáním ze dne 30. 6. 2017 žalobce doplnil žalobu prostřednictvím svého ustanoveného zástupce a konstatoval, že se žalovaný se vypořádal s povinností zvážit možnost uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu na stranách 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Žalobce považoval předmětné vyhodnocení použitelnosti zvláštních opatření zakotvených v ustanovení § 47 zákona o azylu za zcela nedostatečné, zavádějící a zjevně nesprávné. Žalovaný fakticky z velké části zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění žalobce podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních opatření, což je zjevně nesmyslné a nepřijatelné. Podle článku 15 preambule Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU: „Zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění.“ Tento princip se poté promítne v potřebě primárního využití zvláštních opatření zakotvené v § 46a odst. 1 zákona o azylu, podle nějž „ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření“. Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění jako takové v naprosté většině případů nejsou totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Je proto zcela nepřijatelné, aby žalovaný zdůvodnil svůj názor na to, že nejsou dány podmínky pro uložení zvláštních opatření z toho důvodu, že žalobce podal svoji žádost o mezinárodní ochranu pouze za účelem zmaření nebo ztížení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Jednalo by se totiž o porušení právního principu zákazu dvojího přičítání. Zatímco žalovaný zevrubně popsal jednotlivé prvky žalobcova jednání v jeho minulosti, zcela nepochopitelně se vůbec nevěnoval zásadním okolnostem přímo se týkajícím řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž lze dospět k relevantním závěrům o účelnosti eventuálního uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu. Ačkoliv o tom byl žalovaný velmi dobře informován, ve svém vypořádání možnosti uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu se vůbec nevěnoval tomu, že žalobce již byl účastníkem správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, jako takový dlouhou dobu setrvával v kontaktu se žalovaným a poctivě plnil své povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Ačkoliv je tedy pochopitelně právě způsob, jimiž žalobce v minulosti přistoupil ke svým povinnostem vyplývajícím mu ze zákona o azylu a ze statusu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, zcela klíčovou okolností, jež se nabízí k vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu, žalovaný se těmito skutečnostmi podle žalobce vůbec nezabýval. Jakkoliv nelze popřít, že i jiné žalobcovo jednání může být při zvážení možnosti uložení zvláštních opatření relevantní, právě žalobcovo plnění povinností vyplývajících mu ze statusu žadatele o mezinárodní ochranu, je okolností, kterou žalovaný nemůže přehlížet a musí ji přinejmenším zvážit. Dále žalobce tvrdil, že právě v případě žalobce se totiž naplno ukázalo, že cíle účastníka řízení o správním vyhoštění a cíle účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany mohou být diametrálně různé. V případě cizince, s nímž je vedeno řízení o vyhoštění, lze předpokládat, že pokud je cílem takového cizince setrvání na území České republiky za každou cenu, není vyloučené, že takový cizinec uložené správní vyhoštění nebude respektovat. V případě účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany s týmiž cíli je naopak víc než pravděpodobné, že takový žadatel poskytne žalovanému dostatečnou součinnost, a to právě za účelem maximálního prodloužení řízení o udělení mezinárodní ochrany a zamezení eventuálnímu zastavení takového řízení pro nespolupráci žadatele. V případě žalobce pak byla obecná teze podpořena i empiricky, neboť žalobce již v minulosti o mezinárodní ochranu jednou žádal a s žalovaným plně spolupracoval. Povinností žalovaného tedy byla přinejmenším tuto skutečnost při své úvaze o možnosti uložení zvláštních opatření zohlednit. Žalobce zdůraznil, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu, byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, k níž byly členské státy povinny přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010. Právní předpis členského státu upravující danou problematiku tedy musí být po tomto datu vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice. Na tuto skutečnost ostatně Nejvyšší správní soud upozornil již ve svých rozsudcích ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 – 57. Např. v rozsudku ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, tak Nejvyšší správní soud shrnul, co bylo smyslem a cílem jejího přijetí. Žalobce upozornil také na to, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č. j. 5 Azs 20/2016 ze dne 28. 2. 2106 po předložení věci rozšířenému senátu výslovně odmítl dosud rozšířenou praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec již z území České republiky po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost uložení zvláštních opatření, a to právě pro rozpor tohoto názoru a praxe s návratovou směrnicí. Tímto rozhodnutím byl překonán rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 192/2014 ze dne 30. 9. 2014, který ostatně nebyl na zvláštní opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu aplikovatelný ani v milosti, neboť postihuje zcela jinou situaci ukládání zvláštních opatření podle ustanovení §§ 123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Jelikož tedy žalovaný posoudil situaci žalobce nepřijatelně paušálně a bez zohlednění klíčových okolností, tedy zejména toho, jak v minulosti plnil žalobce své povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu, a zda mařil řízení o udělení mezinárodní ochrany (čehož se v současnosti žalovaný údajně obává), je odůvodnění úvahy o možnosti uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu nedostatečné a rozhodnutí tak nemůže pro svoji nepřezkoumatelnost obstát. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný k námitkám žaloby vztahujícím se k nezákonnosti jeho rozhodnutí, nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, uvedl, že je přesvědčen o tom, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, za jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Správní orgán ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit hrozící správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Jmenovaný dle informací poskytnutých Policií ČR na základě spolupráce mezi orgány (ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o azylu) dne 5. 5. 2017 byl zadržen hlídkou Městské policie v Praze 10 z důvodu protiprávního jednání. Po výzvě městské policie k prokázání své totožnosti se pokusil o útěk, až po použití donucovacích prostředků a následné opětovné výzvě uvedl údaje ke své totožnosti s tím, že na území ČR žije asi rok nelegálně. Po provedené lustraci v dostupném systému městské policie byl žalobce předán Policii ČR, jelikož je osobou hledanou. Žalobce byl následně zajištěn a eskortován a služebnu OPKPE Praha. Šetřením bylo dále zjištěno, že žalobce pobývá na území ČR nelegálně, a to bez víza či jiného pobytového oprávnění a že mu bylo pod č. j. KRPA-376629/ČJ-2014-000022 uděleno správní vyhoštění (NPM dne 27. 1. 2015) s dobou 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, OPKPE Valtice pod č. j.: KRPB-163644/ČJ-2015- 060027-SV (NPM dne 9. 7. 2015) mu bylo uloženo správní vyhoštění s dobou 3 let, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, z tohoto důvodu byl žalobce zařazen do Evidence nežádoucích osob (ENO). Z důvodu, že žalobce pobýval neoprávněně na území ČR, bez jakéhokoliv povolení k pobytu a svým jednáním tak mařil výkon správního rozhodnutí, byl žalobce dne 6. 5. 2017 pod č. j.: KRPA- 165162-16/ČJ-2017-000022 zajištěn dle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „o pobytu cizinců“) a umístěn do ZZC Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Zde dne 8. 5. 2017 požádal o udělení mezinárodní ochrany, čímž s ním bylo zahájeno azylové správní řízení. K jediné námitce žalobce týkající se nedostatečného posouzení možnosti uložení zvláštních opatření, žalovaný konstatoval, že nemožnost uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu bylo žalovaným správním orgánem dostatečně zdůvodněno v napadeném rozhodnutí na str. 4 - 5. Volba mírnějších opatření než zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštních opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žalobce na azylovém řízení. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel azylové správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (viz rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23). Žalovaný je toho názoru, že přezkoumatelným způsobem uvedl jednotlivé skutečnosti z předchozí pobytové historie žalobce, ze kterých vycházel a které nenasvědčují tomu, že by se jednání žalobce mělo do budoucna zásadním způsobem měnit. Žalovaný pokračoval tím, že v případě žalobce nelze přistoupit k uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Z pobytové historie žalobce jasně vyplývá, že si svého nelegálního pobytu byl vědom. Žalobci bylo opakovaně uloženo správní vyhoštění, a to dvakrát v roce 2015, ani v jednom případě se správnímu vyhoštění a následné povinnosti vycestovat z území ČR plynoucí z tohoto rozhodnutí nepodrobil. Žalovaný nerozporoval, že žalobce již v minulosti o mezinárodní ochranu na našem území žádal, a to 10. 7. 2015 poté co byl zadržen, bylo mu opětovně uděleno správní vyhoštění (KRPB-163644/ČJ- 2015-060027- SV) a byl zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Pravomocně toto azylové řízení o jeho první žádosti bylo ukončeno nabytím právní moci rozhodnutí NSS o odmítnutí kasační stížnosti jmenovaného dne 27. 1. 2017 (viz přiložený spisový materiál o první žádosti jmenovaného z roku 2015). Žalobce se tak přes 3 měsíce pohyboval na území ČR neoprávněně bez platného povolení k pobytu na našem území, bez cestovního dokladu a to dokonce i poté, co mu bylo opakovaně uděleno správní vyhoštění. Svou druhou opakovanou žádost podal ovšem až po opětovném zadržení a zajištění policií, kdy mu opět hrozila realizace správního vyhoštění. Nerespektování opakovaně uložených správních vyhoštění představuje neúctu žalobce k právnímu řádu ČR a dává správnímu orgánu představu, jak by se jmenovaný s největší pravděpodobností choval v průběhu současného azylového řízení. Žalobce prokazatelně požádal o mezinárodní ochranu až v kontextu s reálně hrozícím správním vyhoštění, po jeho zajištění Policií ČR dne 8. 5. 2017, stejně jak při své první žádosti o mezinárodní ochranu. Z takovéhoto jednání žalovaný vyvozoval účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný měl za to, že přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že u žalobce lze důvodně předpokládat jeho pokračující hrubé nerespektování právního řádu ČR, dřívější nerespektování uložených správních vyhoštění, vědomým vyhýbáním se svým povinnostem spojeným s pobytem na našem území. Jednání žalobce, nedává správnímu orgánu dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení žalobce spolupracoval se správním orgánem a případně respektoval důsledky negativního rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu, jak ovšem již jednou učinil a setrval na našem území nelegálně i po pravomocně ukončeném azylovém řízení, bez jakéhokoli povolení k pobytu na území ČR. V žalobě žalobce poukazoval na svou první žádost o azyl, při které dle svých slov spolupracoval se státními orgány. Žalovaný k uvedenému zopakoval, že tuto skutečnost nerozporuje, nicméně podotýkal, že i svou první žádost jmenovaný podal až po svém zajištění, kdy mu již reálně hrozilo vyhoštění z území ČR, následně po ukončení celého azylového řízení i se soudním přezkumem, jak u krajského soudu, tak u Nejvyššího správního soudu, se žalobce nepodrobil svým povinnostem vycestovat z území ČR. Nadále se nelegálně zdržoval na našem území a ani neprojevil žádnou snahu svůj pobyt si zde zlegalizovat. Závěrem žalovaný dodal, že i nadále setrvává na svém stanovisku, že v případě žalobce jakožto žadatele o udělení mezinárodní ochrany zajištěného dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jsou naplněny pro jeho zajištění. Žalovaný správní orgán měl za to, že postupoval v souladu s právními předpisy. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ze správního spisu vyplývá, že dne 6. 5. 2017 byl žalobce zajištěn dle § 124 zákona o pobytu cizinců a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková za účelem realizace správního vyhoštění, a to na základě rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství Policie hl. města Prahy, č. j. KRPA-165162-16/ČJ-2017-000022. Důvodem zajištění byla skutečnost, že dne 5. 5. 2017 byl žalobce zadržen hlídkou městské policie v Praze 10 z důvodu protiprávního jednání. Hlídka si v Centrálním Parku Praha 13 všimla dvou osob konzumující alkohol, když se k nim přiblížila, jeden z mužů začal utíkat a nereagoval na výzvy k zastavení. Poté, co na nerovném terénu upadl, byl hlídkou dostižen, ovšem kladl aktivní odpor. Když byl vyzván k prokázání své totožnosti, pokusil se opět o útěk. Teprve po opakované výzvě a opětovném použití donucovacích prostředků sdělil, že v ČR žije nelegálně. Hlídka provedla lustraci v příslušném systému, kde zjistila, že je žalobce osobou hledanou Policií ČR. Dalším šetřením bylo zjištěno, že pobývá na území nelegálně, a že mu bylo rozhodnutím OPKPE Praha (č. j. KRPA-376629/ČJ-2014-000022) uloženo správní vyhoštění, které nabylo právní moci dne 27. 1. 2015. Dále bylo zjištěno, že Krajským ředitelstvím Policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie (č. j. KRPB- 16344/ČJ-2015-060027SV), které nabylo právní moci 9. 7. 2015, bylo žalobci také uloženo správní vyhoštění a byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ze shora uvedeného důvodu byl žalobce zároveň zařazen do Evidence nežádoucích osob. Z tohoto důvodu byl žalobce zajištěn, protože z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálně nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Dne 8. 5. 2017 podal žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců Balková žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že žádá o azyl kvůli hrozícímu nebezpečí. V jeho případě se jedná o druhou žádost, neboť první podal žalobce již dne 10. 7. 2015 (ihned po uložení správního vyhoštění Krajským ředitelstvím Policie Jihomoravského kraje), kdy tato žádost byla rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 9. 2015, č. j. OAM-113/LE-BE02-P15-2015 zamítnuta, resp. mezinárodní ochrana nebyla žalobci v žádné formě udělena. Soud neshledal žalobu důvodnou. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud ve věci rozhodoval bez jednání, neboť účastník řízení nenavrhl do 5 dnů od podání žaloby nařízení ústního jednání a soud jeho nařízení nepovažoval za nezbytné (§ 46a odst. 8 věta čtvrtá před středníkem zákona o azylu). Dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ Dle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ První část žalobních námitek žalobce se vztahovala k tomu, zda nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření žalobci. Vyhodnocení použitelnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu tak, jak k němu žalovaný přistoupil v napadeném rozhodnutí, považoval žalobce za zcela nedostatečné, zavádějící a zjevně nesprávné. Žalovaný totiž použil stejnou argumentaci jak k otázce důvodnosti zajištění, tak k otázce neúčinnosti zvláštních opatření, což je zjevně nepřijatelné a v rozporu s čl. 15 preambule přijímací směrnice i se samotným § 46a odst. 1 zákona o azylu. Přičemž se žalovaný vůbec nezajímal o okolnosti týkající se původního řízení o udělení mezinárodní ochrany, při kterém dle svých slov žalobce spolupracoval se správními orgány. Je proto zcela nepřijatelné, aby žalovaný zdůvodnil svůj názor o nesplnění podmínek pro uložení zvláštních opatření tím, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze za účelem zmaření nebo ztížení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. V žalobě bylo argumentováno též nutností výkladu v souladu s návratovou směrnicí, v důsledku jejíž implementace došlo k zavedení zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců i zákona o azylu, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011-51, a ze dne 28. 3. 2012, čj. 3 As 30/2011-57. Dále žalobce upozornil též na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2016, čj. 5Azs 20/2016-38, kterým odvozeně zpochybňoval praxi správních orgánů. Při posuzování žalobních námitek vzal zdejší soud v úvahu, že ustanovení § 47 zákona o azylu bylo do tohoto právního předpisu vtěleno na základě novelizace zákonem č. 314/2015 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb. k němu uvádí: „Jelikož je nutné na základě přepracované přijímací směrnice před individuálním posouzením nutnosti zajištění konkrétního žadatele o udělení mezinárodní ochrany rovněž posuzovat možnost uložení tzv. alternativy k zajištění, jsou do tohoto zákona nově upravena tzv. zvláštní opatření. Jedná se buď o povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v příslušném pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo o povinnost hlášení se ministerstvu v intervalech určených ministerstvem, není-li žadatel ubytován v pobytovém středisku (podobnou alternativu zná i zákon o pobytu cizinců). (…) Cílem zvláštního opatření je zajištění součinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to uplatněním mírnější formy, než je zajištění. (…). Onen základ v přijímací směrnice lze nalézt v bodech 15 a 20 její preambule, kdy zajištění má být výjimečným, krajním prostředkem, uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost uložení alternativních opatření. Na to navazuje čl. 8 přijímací směrnice, který v odst. 2 stanoví, že „V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření“, a v odst. 3 pak mezi případy, ve kterých je možné žadatele zajistit, řadí situaci žadatele zajištěného v rámci řízení o navrácení za účelem přípravy navrácení nebo vyhoštění, „mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení“; tomu odpovídá znění § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Posledně zmíněné ustanovení zákona o azylu i § 47 téhož je proto třeba vykládat eurokonformně. Soud zkoumal odůvodnění napadeného rozhodnutí v té části, na niž žalobce odkazoval a která se týkala neúčinnosti zvláštních opatření (str. 4-5), a neshledal, že by žalovaný pochybil. Žalovaný vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr, k němuž žalovaný dospěl. Těmito okolnostmi byly neoprávněný pobyt žalobce na území ČR bez platného cestovního dokladu a pobytového oprávnění; opakované nerespektování povinnosti vycestovat z území členských států Evropské unie; opakované podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany až v okamžiku svého zajištění, kdy však byly dány důvody se domnívat, že žádost byla podána účelově. Žalovaný správní orgán tudíž posoudil individuálně poměry žalobce a neshledal mírnější donucovací opatření účinnými, přičemž jeho závěry měly oporu ve správním spisu a zjištěném skutkovém stavu. Není pravdou tvrzení žalobce, že se žalovaný vůbec nevěnoval okolnostem řízení o mezinárodní ochranu vztahující se k jeho první žádost o mezinárodní ochranu v rámci posouzení účinnost zvláštních opatření. Žalovaný ve svém odůvodnění poukazoval na podobnost chování žalobce v obou případech svého zajištění. Především upozorňoval na skutečnost, že žalobce podal nyní žádost o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění a dosáhnout svého propuštění ze zajištění, jako v případě první podané žádosti o mezinárodní ochranu, což sám žalobce naznačil. Dále žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení o zajištění vedeného OPKPE Praha cizinec tvrdil, že jeho vycestování a návratu do země jeho původu nic nebrání a o pouhé dva dny později se snaží svému vycestování zabránit, přičemž stejně postupoval žalobce i v případě své první žádosti. Dále soud uvádí, že ani směrnice, ani zákon o azylu nikde nestanoví, čím mají příslušné orgány zdůvodňovat neúčinnost zvláštních opatření a důvodnost zajištění. Soud se proto nemohl ztotožnit s námitkou nepřijatelnosti použití totožné argumentace, když rozhodnutí správního orgánu o zajištění cizince je možno posuzovat jako jeden celek, neboť k závěru o naplnění podmínek pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na str. 4 vedly žalovaného právě veškeré okolnosti uvedené na předcházejících str. 1-4 napadeného rozhodnutí. I podle směrnice je třeba nejprve posoudit možnost uložení alternativních opatření a až poté je možné žadatele zajistit, což žalovaný učinil. Soud považoval za odůvodněný závěr žalovaného, že z chování žalobce je seznatelné soustavné nerespektování právního řádu ČR a jemu uložených povinností, přičemž podávání žádosti o mezinárodní ochranu je zcela účelovým jednáním s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Dané představuje fakt podstatný pro rozhodnutí o neúčinnosti zvláštních opatření ve spojitosti s ostatními rozhodnými skutečnostmi, zejména nerespektováním povinnosti vycestovat z Evropské unie. K argumentaci návratovou směrnicí soud uvádí, že na nyní projednávanou věc není aplikovatelná, neboť sám zákonodárce v důvodové zprávě k novele zákona o azylu uvedl, že zavedení institutu zvláštních opatření je důsledkem implementace přijímací směrnice. Správní řízení o správním vyhoštění a o udělení mezinárodní ochrany jsou dvěma oddělenými správními řízeními, která nelze směšovat. V řízení o napadeném rozhodnutí proto nelze návratovou směrnicí argumentovat, když přijímací směrnice obsahuje svoji vlastní úpravu zajištění s odlišnými důvody zajištění. Z téhož důvodu nejsou v nyní projednávané věci přiléhavé ani rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 132/2011-51 a 3 As 30/2011- 57, neboť oba směřovaly k otázce zajištění podle zákona o pobytu cizinců a návratová směrnice na ně aplikovatelná byla. Snad by bylo možné vycházet z té části, ve které se hovoří o cíli zvláštních opatření, kterým je minimalizace omezování osobní svobody, a o povinnosti uvážit o možnosti uložení zvláštních opatření před tím, než bude přistoupeno k zajištění, avšak toto soud již posuzoval výše na základě samotného znění přijímací směrnice, proto dané rozsudky na závěrech soudu nemohou nic změnit. Soud neshledal použitelným ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, neboť i to se týkalo zajištění za účelem správního vyhoštění. Navíc není úkolem soudu široce hodnotit a případně zpochybňovat obecnou praxi správních orgánů. Podstatu soudního přezkumu správních rozhodnutí shrnuje § 65 odst. 1 s. ř. s. následovně: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, (…) může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“ Soud má na základě shora uvedeného za to, že správní orgán své úvahy o neúčinnosti zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu řádně, přesvědčivě a přezkoumatelně zdůvodnil. Na podkladě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je zcela přezkoumatelné, v souladu s ustanoveními zákona o azylu a dále soud opětovně uvádí, že žalovaný uvedl dostatečné důvody pro neuložení zvláštních opatření. Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení