17 A 7/2016 - 39

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: J.R., zastoupený JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem Horšovský Týn, nám. Republiky 108, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, IČ 71214011, Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 03.12.2015, č.j. 59597-2/2015-900000-304.4 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 03.12.2015, č.j. 59597-2/2015-900000-304.4 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 15.342,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Františka Grznára.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 27.10.2015, č.j. 39051-6/2015-540000-12, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), za což mu byla uložena sankce pokuty podle § 11 odst. 1, § 12 odst. 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) s ohledem na § 42a odst. 7 písm. a) zákona o pozemních komunikacích ve výši 30.000,-Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,-Kč. V podané žalobě žalobce poukazoval na to, že se správní orgány nevypořádaly s jeho námitkami a důkazními návrhy v dané věci. Předně namítal, že došlo ve správním řízení k nedodržení základních zásad přestupkového řízení. Uvedl, že při projednání v přestupkové věci je třeba procesně postupovat podle zákona o přestupcích, jakožto dle normy lex specialis ke správnímu řádu, kdy se v přestupkovém řízení navíc podpůrně aplikuje trestní řád. Vyjdeme-li ze shora uvedené teze, je třeba konstatovat, že v řízení o přestupku platí zásada ústnosti, přímosti, bezprostřednosti, legality, materiální pravdy a zásada rozhodování správního orgánu v souladu s veřejným zájmem a zásada předvídatelnosti posouzení věci. Žalobce měl za to, že žalovaný (potažmo rovněž správní orgán I. stupně) nedodržel shora uvedené zásady. Pokud jde o zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, správní orgán I. stupně a žalovaný, který rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumával, se vůbec nevypořádali s důkazními návrhy žalobce, které uplatnil, zejména pak důkazními návrhy na výslechy svědků, kteří se účastnili předmětné kontroly, důkazním návrhem na provedení místního šetření. Žalovaný a správní orgán I. stupně dospěli k závěru, že postačí dále toliko konstatování listinných důkazů, jako je oznámení o přestupku, úřední záznam a doklad o nízkorychlostním vážení. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že tyto důkazy jsou pro rozhodnutí v přestupkovém řízení dostatečné, nejde o správný a zákonný závěr žalovaného. Žalobce poukázal na to, že je běžnou praxí, že v přestupkových řízeních, kde provádějí výkonnou pravomoc policisté či celníci, vyslýchat tyto policisty či celníky jako svědky, kdy pouhá konstatace úředních záznamů a vycházení z úředních záznamů jako důkazů ve věci je nepřípustná. Správní orgán má průběh kontroly zjistit na základě zásady bezprostřednosti a přímosti v rámci ústního jednání z výpovědi obviněného a zejména svědků. Tyto důkazy bylo potřebné provést i za účelem zjištění jak a kdy byl žalobce vyzván k podrobení se nízkorychlostnímu vážení a zda k takové zákonné výzvě došlo. Úřední záznamy a toliko listinné důkazy nemohou samy o sobě sloužit jako podklad o vině žalobce. Žalobce vznášel řadu odůvodněných námitek, a to jak před správním orgánem I. stupně, tak před žalovaným, zejména co do zákonnosti kontrolního vážení, ke kterému byl vyzván s tím, že již v době výzvy k podrobení se kontrolnímu vážení bylo zřejmé, že vážení probíhá na místě, které k tomu není způsobilé, navíc kontrolnímu vážení měly být přítomné osoby, které nemají žádnou zákonnou pravomoc vykonávat obsluhu vah a kontrolu řidiče. Žalobce zejména namítal (kdy při zastavení vozidla byl zastaven před vážním místem), že kontrolní vážení mělo v daném případě proběhnout na soukromém pozemku, který může být toliko účelovou komunikací a dále (po výzvě k provedení kontrolního vážení) namítal, že vážní prostor není způsobilý k provedení kontrolního vážení dle normy ČMI č. MP 009-04 pro výmoly, nerovnosti a větší sklon vozovky ve vážním místě. Žalobce k prokázání těchto skutečností a řádného zjištění skutkového stavu předložil a navrhl řadu důkazů, které žalovaný ani správní orgán I. stupně bez řádného zdůvodnění neprovedli. Šlo zejména o fotodokumentaci, návrh místního šetření, návrh na výslechy konajících policistů a pracovníků CSPSD a dalších svědků a další listinné důkazy. Žalovaný, ani správní orgán nijak nezdůvodnili neprovedení těchto navržených důkazů žalobcem, které by sloužily k řádnému zjištění skutkového stavu. Žalobce v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. ledna 2013, č. j. 7 As 77/2012, kde soud posuzoval obdobnou věc – správní orgány vycházely toliko z obsahu správního spisu a úředních záznamů. „K otázce zjišťování skutkového stavu správní orgány opakovaně uváděly, že tento byl dostatečně zdokumentován spisovým materiálem, na jehož základě bylo možné rozhodnout. Základem správního spisu je však pouze oznámení Policie ČR o přestupku a úřední záznam Policie ČR, jehož text vychází z uvedeného oznámení. Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci. Nelze jej však považovat za důkazní prostředek. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mimo jiné výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam. I vzhledem k této skutečnosti a k tomu, že účastník řízení s obsahem oznámení Policie ČR nesouhlasil, nelze stav věci vylíčený v předmětných dokumentech považovat za prokázaný.“ Obdobně judikoval NSS i v rozhodnutích ze dne 21. 6. 2007, č. j. 1 As 16/2007 – 106 a 1 As 96/2008 – 115. Žalovaný (i přes námitky žalobce) vzal skutkový stav prokázaný toliko z oznámení o přestupku, úředního záznamu PČR a dokladu o provedení vážení, který však neobsahuje relevantní údaje. To, že nebyly provedeny výslechy konajících policistů a rovněž výslechy pracovníků CSPSD představuje podle žalobce závažné pochybení, jímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Pokud se jedná o zásadu materiální pravdy, žalobce měl za to, že tato zásada nebyla rovněž dodržena, a to nejen neprovedením výslechů konajících policistů a pracovníků CSPSD, ale dále neprovedením dalších (navržených i nenavržených) důkazů. Žalobce měl za to, že v každé fázi správního řízení je třeba, aby byl ex officio zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a měly by být provedeny veškeré důkazy ve věci a pokud některé důkazy žalovaný i ve fázi odvolacího řízení neprovedl a nevypořádal se s nimi, jde o závažné pochybení žalovaného potažmo správního orgánu I. stupně. Co do zásady materiální pravdy žalobce podotýkal, že ústní jednání v přestupkovém řízení je stěžejní částí tohoto řízení, obdobou hlavního líčení v trestní věci. Tomu však vůbec neodpovídá postup správního orgánu I. stupně a žalovaného v dané věci. Žalovaný měl přezkoumat, co do zákonnosti a správnosti procesní postup správního orgánu I. stupně z úřední povinnosti, což však neučinil. Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně nedostatečně provedl ústní jednání a zachycení jeho průběhu a žalovaný tuto vadu v odvolacím řízení neodstranil. Co do nedodržení zásady legality celého řízení, a to od počátku řízení (od zahájení kontroly) žalobce namítal v odvolání nezákonnost prováděné kontroly, uváděl mnoho argumentů a předkládal k nim řadu důkazů. Žalobce namítal, že kontroly v Karlovarském kraji, co do nízkorychlostního vážení vozidel, probíhají opakovaně nezákonně, včetně kontroly na základě které bylo zahájeno správní řízení v této věci. Zejména uváděl, že kontrolu fakticky provádějí osoby, které ke kontrole nemají žádnou pravomoc (pracovníci příspěvkové organizace Centrum služeb), vážení probíhá běžně na místech mimo účelové komunikace (soukromé pozemky, apod.), vážení probíhá na nekalibrovaných vahách, v nevhodném terénu, je netransparentní, apod. Žalobce předložil obsáhlou argumentaci s tím, že pracovníci Centra služeb za součinnosti Policie ČR provádějí činnosti v rozporu se zřizovací listinou Ministerstva dopravy, pokynem ředitele ředitelství služby dopravní policie ze dne 27. dubna 2010 a v rozporu s vlastní vydanou metodikou pro vážení (nevhodný terén, sklon vozovky, výmoly, který může ovlivnit výsledek vážení). K těmto argumentům předložil žalobce řadu důkazů a navrhl výslech svědků s tím, že poukázal na to, že i v tomto konkrétním případě došlo k nezákonné kontrole. Žalobce k tomu dále uvedl, že tato praxe v Karlovarském kraji je již neúnosná. Příslušníci PČR, celní správy a pracovníci CSPSD neznají své pravomoci, neznají ani interní pokyny a metodiky, které vydává jak Policie ČR tak CSPSD a neřídí se jimi. Jakákoliv kontrola je pro kontrolovaného značně nepředvídatelná. Proto žalobce navrhl, aby žalovaný, potažmo správní orgán I. stupně provedl důsledně výslechy svědků, důkazy v tom směru, zda kontrolní vážení probíhalo nepřípustně na soukromém pozemku či účelové komunikaci. Žalobce uvedl, že postup žalovaného a správního orgánu je značně ledabylý, když žalovaný a správní orgán I. stupně postupuje v obdobné věci značně odlišně než jiný správní orgán, který vede, na základě stejné kontroly jinou přestupkovou věc. Žalobce poukazoval na to, že Magistrát města Karlovy Vary v přestupkovém řízení, vedeném na základě oznámení Policie ČR ze stejné kontroly provedl důsledně výslech všech svědků, kteří se zúčastnili kontroly. Z rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje pak plyne, že správní orgán (zde Magistrát města Karlovy Vary) se má v dalším řízení zabývat námitkami žalobce co do provedení všech důkazů a dále co do zákonnosti kontroly a relevantnosti místa, kde byla kontrola provedena. Při srovnání praxe jiných správních orgánů v obdobné věci pak musí žalobce konstatovat, že pochybení žalovaného a správního orgánu I. stupně jsou v dané věci o to závažnější. V případě žalovaného tak chybí nejen zákonnost, ale i předvídatelnost postupu žalovaného a správního orgánu I. stupně v dané věci, žalovaný své rozhodnutí a postup v dané věci zatížil libovůlí. Žalobce rovněž vznesl námitku co do netransparentního vážení a navrhl k této relevantní důkazy, avšak žalovaný se touto lakonicky nezabýval a s navrženými důkazy se dostatečně nevypořádal, kdy důkazy jsou obsahem správního spisu. Obecně lze uzavřít, že provádění kontrol hmotnosti nákladních vozidel v jednotlivých krajích a ukládání sankcí za případné přestupky řidičů probíhá v jednotlivých krajích značně odlišně, což je nepřípustné. Výkonné a správní orgány mají postupovat v obdobných věcech tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly (§ 3 SŘ). Žalobce měl za to, že rozhodnutí žalovaného a postup při provádění kontroly se značně vymyká běžnému postupu a žalovaný a správní orgán I. stupně zatížili své rozhodnutí libovůlí. I proto napadené rozhodnutí nemůže obstát. V podrobnostech pak žalobce odkázal na obsah spisu KS v Plzni sp. zn. 17 A 29/2015, kde soud řeší obdobný případ. Žalobce dále poukazoval na nesprávný závěr o způsobilosti vážního místa (místa silniční kontroly) k provádění kontrolního vážení. Žalovaný i správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že jsou nepodstatné spekulace o tom, kde a kým by mělo být kontrolní vážení prováděno. Žalobce se s tímto závěrem neztotožnil, kdy uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že byl zastaven na pozemní komunikaci III/2201 v obci Otovice – u Panelárny před vážním místem, které bylo vyznačeno kužely a nacházelo se mimo komunikaci – na soukromém pozemku, kdy po zastavení vozidla byli jak policisté, tak pracovníci CSPSD z tohoto místa vykazováni, neboť šlo o soukromý pozemek, který je ve vlastnictví soukromého subjektu. Vážní místo navíc nesplňovalo na první pohled technické parametry vážního místa dle normy ČMI č. MP 009-04. Bylo tedy na první pohled zřejmé, že vážení neprobíhá řádným a zákonným způsobem. Ustanovení § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stanoví, že vážení může být prováděno pouze na dálnicích, silnicích a místních komunikacích. Navíc vážní místo nesplňovalo technické podmínky pro provedení objektivního vážení. K prokázání důvodnosti odmítnutí výzvy k podrobení se zjevně nezákonného vážení navrhl žalobce řadu důkazů, se kterými se žalovaný, ani správní orgán I. stupně nijak nevypořádali, mimo jiné místním šetřením, výslechy konajících úředních osob a dalších svědků, listinami a interními předpisy Policie ČR. Správní orgány se s těmito důkazními návrhy nijak zákonně nevypořádaly a navržené důkazy bez zdůvodnění neprovedly, kdy tedy nezjistily řádně skutkový stav věci. I silniční kontrola, spojená s kontrolním vážením byla od počátku zjevně nezákonná. Žalobce namítal, že vozidlo a silniční kontrola probíhala nepřípustně na soukromém pozemku, což je zjevné i z přiložených fotografií s tím, že kontrolní stanoviště se nacházelo přímo před domem, který je rovněž v soukromém vlastnictví, kdy přilehlý pozemek (parkoviště) je ve vlastnictví soukromé osoby. Zastavení a silniční kontrola tak probíhala na místě, které k těmto účelům nemůže sloužit a Policie ČR nemá příslušející pravomoc na takovém místě kontrolu zahájit a v kontrole pokračovat. Policie ČR má pravomoc provádět silniční kontroly všude tam, kde platí zákon o provozu na pozemních komunikacích (§ 1 z.č. 361/2000 Sb.). Pozemními komunikacemi jsou dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace (§ 2 a násl. z.č. 13/1997 Sb.). Všude tam je dána místní působnost zmíněných zákonů a tudíž i pravomoc kontrolních orgánů. Jelikož však nebyly v daném případě, byla kontrola prováděna nezákonně na místě, které k tomu zákon nestanoví, nelze k výsledkům kontroly přihlížet. Logicky pak musí být nezákonná i výzva policisty k podrobení se kontrolnímu vážení na takovém místě, když nízko rychlostní kontrolní vážení mělo proběhnout na soukromém pozemku, vážní místo bylo tak umístěno mimo místní působnost zákona č. 17/1997 Sb., o pozemních komunikacích, když toto bylo na první pohled zjevné a žalobce tuto skutečnost (tedy že jde o soukromý pozemek) věděl od jiných řidičů. Navíc bylo na první pohled zjevné, že kontrolní vážení má proběhnout na technicky nezpůsobilém terénu, pro jeho zjevný sklon a výmoly a nerovnosti na komunikaci. Těmito námitkami a předloženými důkazy se žalovaný zabýval nedostatečně. Není správná úvaha žalovaného v tom směru, že vozidlo může být odkloněno a vážení tak prováděno mimo působnost zákona. Příslušné právní předpisy stanoví, že součástí komunikací je i podélný pruh o určité šířce. Tento pruh může právě sloužit k provádění kontrol a kontrolnímu vážení. Je nepřípustné, aby pak kontrolní vážení probíhalo mimo komunikaci či její součást, jak tomu bylo v tomto případě. Žalobce v tomto směru poukazuje na § 12 zákona č. 17/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který stanoví, co je součásti komunikace. Žalovaný a správní orgán tak pochybil, kdy neprovedl řádné dokazování za účelem zjištění, zda v daném případě mělo kontrolní vážení proběhnout v rámci místní působnosti zákona či nikoliv. Nelze se spokojit s nepodloženým závěrem žalovaného v tom směru, že vozidlo lze z komunikace odklonit v podstatě kamkoliv 16 km od místa zastavení vozidla. I v případě odklonu nesmí proběhnout kontrolní vážení na soukromém pozemku či účelové komunikaci. § 12 zákona č. 17/1997 Sb., o pozemních komunikacích dává kontrolním orgánům dostatek možností (v rámci vymezení součásti pozemní komunikace), kde mohou kontrolní vážení provádět. K výzvě policisty k podrobení se nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení žalobce uvedl, že má za to, že v tomto daném případě bylo neuposlechnutí výzvy k podrobení se zjevně nezákonnému nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení akceptovatelné, kdy z okolností ve věci bylo zjevné, že nízkorychlostní vážení proběhne nezákonným způsobem, a to z více důvodů. Prvním je účast osob, které k provádění vážení nemají žádnou pravomoc, druhou je zjevná nezpůsobilost vážního místa (soukromý pozemek na kterém mělo vážení proběhnout a zjevná technická nezpůsobilost vážního místa, jeho nesprávné označení, apod. Pokud je výzva zjevně nezákonná, jako tomu bylo i v tomto případě, je možné a dovolené, aby žalobce takovou výzvu neuposlechl (srov. POTMĚŠIL, J.a Pavel VETEŠNÍK. Neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, prokazování totožnosti, urážky a napadání strážníků ze strany občanů. Poradce Veřejné Správy, 2008, č. 2, s. 48 až 55.ISSN 1802-839X) a následně se k prokázání zjevně nezákonné výzvy navrhoval důkazní prostředky ve správním řízení. Toto žalobce učinil, avšak správní orgán nezákonně navržené důkazní prostředky neprovedl. Za tohoto stavu měly správní orgány dbát tím více na základní zásady správního řízení v oblasti správního trestání a měly řádně zkoumat okolnosti, za kterých byl žalobce zastaven a vyzván k podrobení se nízkorychlostního kontrolního vážení. O to více byl zájem na tom, aby správní orgány provedly navržené výslechy konajících policistů a pracovníků CSPSD a další důkazy. Nelze se spokojit s tím, aby správní orgány v takovém případě vycházely z listinných podkladů. Navíc není zřejmé, zda a jak byla výzva učiněna, zda konající policisté z důvodu námitek žalobce od kontrolního vážení neupustili, apod. Je totiž zjevné, že žalobce konajícím policistům předložil veškeré doklady k vozidlu a nákladu, k nezákonnému způsobu provádění kontrolního vážení měl námitky. Okolnosti ve věci bylo třeba tedy řádně zjistit, což správní orgány v dané věci neučinily. Sám žalovaný uvádí své úvahy, co do upuštění od kontroly konajícími osobami, kdy pro tyto úvahy však žalovaný ani správní orgán I. stupně neopatřil žádné relevantní důkazy, kdy vyšel toliko z listin, obsažených ve správním spise. Za sepis listin z průběhu kontroly a dalších listin je oprávněna vždy jediná úřední osoba, jiné zúčastněné osoby mohou běh událostí vylíčit zcela jinak. Závěrem žalobce namítal nedostatečnou pravomoc osob, které se zúčastnily kontroly. Je zřejmé, že s doklady řidiče disponovaly osoby, které k tomu nemají oprávnění (pracovníci CSPSD), tito pracovníci rovněž nepřípustně kategorizovali porušení právních předpisů. Navíc příslušní pracovníci CSPSD zadávali údaje do příslušného programu, se kterým pracují a vyhotovovali doklad o provedení nízkorychlostního kontrolního vážení. Správní orgány neprovedly řádné dokazování za účelem zjištění skutkového stavu a průběhu silniční kontrol. Žalobce dále uvedl, že ač vznesl proti kontrole a průběhu kontroly námitky, tyto námitky nebyly řádně zaznamenány do protokolu o kontrole, kdy toto pochybení má vliv i na další průběh správního řízení, kdy nebyli vyslechnuti svědci, kteří by mohli vznášení námitek potvrdit či vyvrátit. Žalobce navíc nebyl prokazatelně při zahájení kontroly ani v jejím průběhu a při výzvě k podrobení se kontrolnímu vážení seznámen prokazatelně policistou s faktem, že vlastní vážení a jeho vyhodnocení bude provedeno pracovníkem CSPSD a pokud policista pracovníka Centra služeb k takovému úkonu vyzval, jde o nezákonný postup, neboť k provádění takovýchto úředních úkonů nemají pracovníci CSPSD příslušnou pravomoc. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že je třeba se zabývat toliko naplněním skutkové podstaty přestupku, ze kterého byl žalobce obviněn, a to přestupku dle § 42a odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích kdy žalobce jako řidič kontrolovaného vozidla odmítl na výzvu policisty podrobit kontrolované vozidlo nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Tímto jednáním žalobce porušil právní povinnost stanovenou ustanovením § 38b odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, které stanoví, že řidič vozidla je povinen na výzvu policisty nebo celníka podrobit vozidlo nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Ve věci není sporu o tom, že žalobce odmítl podrobit kontrolované vozidlo nízkorychlostnímu vážení. Tuto skutečnost žalobce nerozporuje, pouze uvádí skutečnosti, proč toto kontrolní vážení odmítl. Je však třeba si uvědomit, že žalobce nemá zákonnou možnost vážení odmítnout. Důvodem neprovedení navrhovaných důkazů byla jejich zjevná nadbytečnost, kdy tyto důkazní návrhy se nevztahovaly k projednávanému přestupku a jejich provedení by na věc nemohlo mít žádný vliv. Žalovaný tak jednal na základě zásady hospodárnosti řízení a procesní ekonomie, kdy v případě provádění zcela irelevantních důkazů by mohlo dojít k nepřípustným průtahům v řízení a vzniku nedůvodných nákladů. Skutečnost, že žalobce zpochybňuje provedení výzvy k podrobení se nízkorychlostnímu vážení, je zcela jednoznačně pouze účelová. Pokud žalobce tvrdí, že vznášel námitky proti způsobu a místu provádění nízkorychlostního vážení již v okamžiku kontroly, byť toto nebylo prokázáno, mohl tak činit nepochybně jen poté, co byl vyzván, aby se tomuto vážení podrobil. Žalobce tím tedy sám potvrzuje, že výzva ze strany policisty k podrobení se kontrolnímu vážení učiněna byla. O tom, že byl žalobce vyzván k podrobení kontrolovaného vozidla nízkorychlostnímu vážení zasahujícím policistou a že tuto výzvu odmítl uposlechnout, nemá žalovaný vůbec pochyb. Tato skutečnost plyne především z Oznámení přestupku ze dne 15.7.2015, které bylo sepsáno přímo na místě zasahujícími policisty. Dále je možné tento údaj zjistit i z Dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení ze dne 15.7.2015, který byl rovněž vystaven přímo na místě a potvrzen zasahujícím policistou a pracovníkem Centra služeb pro silniční dopravu (dále jen „CSPSD“). Podpůrně pak tuto skutečnost žalovaný zjistil i z Oznámení přestupku ze dne 22.7.2015, kterým byla věc předána Celnímu úřadu pro Karlovarský kraj a také z Úředního záznamu ze dne 17.7.2015, který sepsal sám zasahující policista pprap. M.H. Ostatně tato skutečnost vyplynula také z podání žalobce, který např. ve svém odvolání uvádí: „Pokud jde o výzvu policisty k podrobení se nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení, má žalobce za to, že v tomto daném případě bylo neuposlechnutí výzvy k podrobení se zjevně nezákonnému nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení akceptovatelné.“ Dále pak v doplnění odvolání také uvádí: „Je tak zřejmé, že nízkorychlostní vážení probíhalo od počátku nezákonně a výzva k podrobení se tomuto vážení byla rovněž zjevně neopodstatněná a nezákonná.“ Z obou takových vyjádření je zřejmé, že výzva ze strany zasahujících policistů byla učiněna a zároveň, že ji žalobce odmítl uposlechnout. Za takových okolností měl žalovaný učinění výzvy i její neuposlechnutí žalobcem za jednoznačně prokázané, a proto považoval provádění dalších důkazů, např. výslechem zasahujících policistů, za zcela nadbytečné. Co se týká námitek žalobce ohledně nezákonnosti nízkorychlostního vážení, kterému se měl žalobce podrobit, tak tyto námitky považuje žalovaný za nepodstatné pro rozhodnutí ve věci. Žalobce má možnost namítat vady provedeného vážení, avšak tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti se takovému vážení podrobit. Navíc má žalovaný za to, že tyto námitky jsou pouze účelové ve snaze vyhnout se odpovědnosti za zřejmé porušení zákona – žalobce předložil při kontrole vážní list prokazující přetížení vozidla. O tomto závěru svědčí i skutečnost, že žalobce žádnou z těchto námitek neuplatnil již na místě kontroly a oznámení přestupku dokonce odmítl podepsat, kdy zřejmě jednal podle pokynů žalovanému neznámé osoby, se kterou během předmětné kontroly telefonoval. Tyto skutečnosti vyplynuly z žalobcem předloženého rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 9.11.2015 č. j. 18283/OD-P/15, ve kterém je uvedeno: „Z tohoto oznámení přestupku, stejně jako z dokladu o výsledku technické silniční kontroly, je také zřejmé, že tyto písemnosti obviněný odmítl na místě kontroly podepsat. V oznámení přestupku je dostatečně velký prostor pro vyjádření přestupce, pokud s přestupky či s jednáním na místě nesouhlasí. Jak je zřejmé z těchto písemností, tak obviněný na místě kontroly nevyužil možnosti uvést své námitky do tohoto oznámení přestupku, přičemž skutečnost, že jeho námitky nebyly řádně zaznamenány, byla uvedena až při písemném vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí o přestupku. (…) Tomuto, že tuto možnost obviněný měl, nasvědčují i svědecké výpovědi policistů a pracovníka Centra služeb pro silniční dopravu. Z těchto výpovědí je patrné, že obviněný na místě kontroly vedl s někým telefonický hovor, na jehož základě mu bylo doporučeno, ať na místě kontroly nic nepodepisuje, což následně také i učinil.“ Na tomto místě žalovaný považuje za nutné uvést, že využil zjištění provedená Magistrátem města Karlovy Vary proto, že mu bylo toto rozhodnutí žalobcem poskytnuto jako důkaz. Je však nutno dodat, že Magistrát města Karlovy Vary posuzoval jiný přestupek než žalovaný, a to přestupek dle pozdějších předpisů. Při posuzování tohoto přestupku mohla vzniknout potřeba provedení dalších důkazů, jako výslechů policistů a pracovníka CSPSD a není možné postup tohoto správního orgánu tedy srovnávat s postupem žalovaného či potažmo Celního úřadu pro Karlovarský kraj. U každého z těchto správních orgánů byl projednáván jiný přestupek, byť na základě stejné kontroly. V jednotlivých řízeních bylo nutné prokázat naplnění jiných znaků skutkové podstaty přestupku a jiných okolností, a proto provedení důkazů u jednoho správního orgánu nemůže být precedentem pro provedení důkazů u jiného správního orgánu. Žalobce tato řízení tedy srovnává zcela nesprávně. Pokud však žalobce poskytl žalovanému shora označené rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, nevidí žalovaný důvod, proč by nemohl použít závěry v něm uvedené pro své vlastní dokazování. Pro úplnost žalovaný poukazuje, že tento důkaz pak šel spíše k tíži žalobce, když vyvrací většinu jeho tvrzení uplatněných i v řízení u žalovaného. Co se týče možnosti neuposlechnutí nezákonné výzvy, tak v tomto směru se žalobce opět mýlí. Žalobce nemá právo neuposlechnout výzvy policisty v případě, kdy tuto považuje za nezákonnou. Žalovaný v tomto případě vychází z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ČR, a to konktrétně z rozhodnutí č. j. 1 As 63/2011-91 ze dne 17.8.2011, které cituje judikaturu Ústavního soudu ČR, a to rozhodnutí ve věci ÚS 263/97, které stanoví: „Ústavní soud se ztotožnil se závěrem Okresního úřadu K., že občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným zákonným způsobem. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod ani žádná jiná právní norma nepřipouští, aby jednotliví občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.“ Dále také cituje další z rozhodnutí NSS ze dne 31.5.2007, č. j. 8 As 17/2007, který ze shora uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR také vychází. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce měl povinnost uposlechnout výzvy policisty a podrobit vozidlo kontrolnímu vážení, a to i v případě, že měl pochybnosti o správnosti prováděného vážení. K námitkám ohledně pravomoci pracovníků CSPSD žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se s touto námitkou řádně vypořádal. Znovu pak pouze pro úplnost uvádí, že ustanovení § 38b odst. 2 a 3 zákona o pozemních komunikacích stanoví, že při nízkorychlostním kontrolním vážení je řidič vozidla povinen se řídit pokyny osoby obsluhující zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení a že o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení vydá osoba obsluhující zařízení na nízkorychlostní kontrolní vážení vozidel řidiči doklad, který zašle též provozovateli vozidla. Zákon o pozemních komunikacích tedy předpokládá, že vážení nebudou provádět sami policisté nebo celníci, ale bude provedeno za účasti jiných osob obsluhujících toto zařízení. Klíčová je přítomnost policisty nebo celníka při těchto úkonech, když právě tyto úřední osoby jsou zárukou zákonnosti provedeného vážení. V daném případě není pochyb o tom, že kontrole byli přítomni příslušníci Policie ČR, vedli průběh prováděné kontroly a pracovníci CSPSD jednali dle jejich pokynů. V tomto ohledu tedy žalovaný neshledal v řízení žádné nezákonnosti a tuto námitku žalobce považuje opět toliko jako účelovou. Navíc tato námitka je naprosto mimo předmět projednávaného přestupku, když s ohledem na neprovedení kontrolního vážení k zapojení pracovníků CSPSD prakticky vůbec nedošlo. Naprosto zcestná je pak úvaha žalobce ohledně nedostatku působnosti zákona o pozemních komunikacích a pravomoci Policie ČR na místě kontroly. Místo, kde předmětná kontrola probíhala, je veřejně přístupnou pozemní komunikací, na které platí pravidla silničního provozu pro všechny účastníky provozu na pozemních komunikacích stejně jako na jiných pozemních komunikacích. Proto zde Policie ČR může provádět kontroly a má zde plnou pravomoc. Skutečnost, jestli se jednalo o soukromý pozemek či nikoli, nemůže na tomto závěru nic změnit. Zákon o pozemních komunikacích tento způsob vlastnictví dokonce předpokládá, když v § 9 uvádí, že vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Dle § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se kontrolní vážení tedy sice provádí na dálnicích, silnicích a místních komunikacích, ale pokud bylo vozidlo zastaveno při jízdě na těchto typech pozemních komunikací a za účelem samotného zvážení bylo donuceno sjet na účelovou komunikaci, tak jak to bylo v tomto případě, nejedná se o porušení zákona a policisté byli zcela oprávněni k provedení kontrolního nízkorychlostního vážení. Č. j. 11699-3/2016-900000-304.4 Na základě výše uvedených skutečností žalovaný trval na svém závěru, že provedení žalobcem navrhovaných důkazů bylo v řízení před odvolacím správním orgánem i správním orgánem prvního stupně s ohledem na charakter přestupku nadbytečné a žalovaný neporušil žádnou ze zásad přestupkového či správního řízení, když tyto důkazy neprovedl. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl- V replice ze dne 17.5.2016 žalobce argumentoval obdobně jako v podané žalobě a trval na ní a žádal, aby soud rozhodl, tak jak je uvedeno v jejím petitu. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku ze dne 15.7.2015, č.j. KRPK- 63198/PŘ-2015-190806 a ze dne 22.7.2015, č.j. KRPK-63198-3/PŘ-2015-190306-S121, doklad o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení ze dne 15.7.2015 a úřední záznam ze dne 17.7.2015. Z těchto listin vyplývá, že dne 15.7.2015 v 8:40hod., prováděla hlídka Policie ČR součinnostní kontrolní akci s pracovníky Centra Služeb pro silniční dopravu Karlovarského kraje na stanovišti K-60 „Otovice u panelárny, V 8:40 hod. bylo kontrolní hlídkou zastaveno nákladní vozidlo RZ 3K8 1282, které se mělo podrobit nízkorychlostnímu vážení. Řidič kontrolovaného vozidla byl nejprve hlídkou vyzván k předložení dokladů k vozidlu a převáženému materiálu. Řidič požadované doklady předložil. Následně byl řidič vyzván kontrolní hlídkou k podrobení vozidla nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení podle § 38b odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, které se žalobce odmítl podrobit. Dále předložil dodací list č. 194A25016486, podle kterého bylo vozidlo přetíženo. O provedení nízkorychlostního vážení byl pracovníkem Centra služeb vydán doklad o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení číslo 2015810098 ze dne 15.7.2015, který je součástí správního spisu a v jeho poznámce je uvedeno, že se řidič odmítl podrobit nízkorychlostnímu vážení a podle předloženého dodacího listu je celková hmotnost vozidla 36,28tun. Na den 29.9.2015 bylo nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalobce dostavil a předal správnímu orgánu I. stupně své písemné vyjádření k předmětné věci ze dne 25.9.2015 a listinné důkazy. V písemném vyjádření mimo jiné namítal, že vážení neprobíhalo v souladu s § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, době, kdy se žalobce měl přestupku dopustit, neměli příslušníci Policie ČR na místě žádné váhy, nepředložili ani žádné doklady k vahám. Dále namítal, že došlo k porušení zásady legality. K důkazům navrhoval provést výpis z katastru nemovitostí, místní šetření, výslech konajících policistů a na místě přítomných pracovníků Centra služeb, zřizovací listinu Ministerstva dopravy, pokyn ředitele ředitelství dopravní policie, příkazní smlouvu mezi Karlovarským krajem a Centrem služeb, dohodu mezi Ministerstvem dopravy a vnitra o součinnosti a vzájemném poskytování informací, Metrologický přepis MP009-04. Dne 27.10.2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, v němž uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že dne 15.7.2015 v 8.40 hod. prováděla hlídka Policie České republiky, dopravního inspektorátu Karlovy Vary (dále jen „kontrolní orgán“) ve spolupráci s Centrum služeb pro silniční dopravu, Pracovištěm Karlovy Vary, kontrolu a vážení vozidel na silnici III/2201 (u panelárny v obci Otovice). V této době kontrolní orgán zastavil kontrolované vozidlo, které řídil pachatel přestupku, a vyzval pachatele přestupku k podrobení se nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Pachatel přestupku na výzvu kontrolního orgánu odmítl kontrolované vozidlo podrobit nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Kontrolní orgán pořídil fotodokumentaci případu a vyhotovil Doklad o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení č. 2015810098 a oznámení přestupku č.j. KRPK- 63198/PŘ-2015-190306-S121. Pachateli přestupku umožnil, aby se k uvedeným zjištěním vyjádřil, čehož pachatel přestupku nevyužil. Dne 3.8.2015 bylo toto oznámení doručeno Celnímu úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „celní úřad“) k projednání přestupku. Zároveň s tímto oznámením byly celnímu úřadu zaslány následující doklady: oznámení přestupku č.j. KRPK-63198-3/PŘ-2015-190306-S121, úřední záznam č.j. KRPK-63198-2/PŘ-2015-190306, doklad o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení č. 2015810098, kopie živnostenského listu, kopie osvědčení o registraci vozidla, kopie dodacího listu č. 194A25016486, fotodokumentace. Celní úřad odeslal pachateli přestupku dne 21.8.2015 pod č.j. 39051-2/2015-540000-12 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nařízení ústního jednání a předvolání. Ústní jednání bylo nařízeno na den 29.9.2015 v 9.00 hod. na celním úřadě. Nařízení ústního jednání a předvolání bylo pachateli přestupku doručeno dne 29.8.2015. Dne 29.9.2015 se pachatel přestupku dostavil na celní úřad, kde předal své písemné vyjádření k předmětné věci. Písemné vyjádření pachatele přestupku bylo zaevidováno pod č.j. 39051-4/2015-540000-12. Dne 1.10.2015 bylo vypraveno usnesení celního úřadu o ukončení dokazování v dané věci č.j. 39051-5/2015-540000-12 dle příslušných ustanovení správního řádu se stanovenou lhůtou k případnému seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a možností se vyjádřit k těmto podkladům. Pachatel přestupku této možnosti nevyužil. Celní úřad při posuzování toho, zda došlo k úmyslnému porušení právní normy dané Zákonem o pozemních komunikacích, tj. nevyhovění výzvy policisty k podrobení vozidla nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení, došel k závěru, že jednání pachatele přestupku bylo úmyslné. Jak vyplývá z pachatelem přestupku předloženého dodacího listu č. 194A25016486 (předložen při kontrolním vážení), celková hmotnost vozidla činila 36,28 tun, tedy vozidlo bylo přetíženo o více jak čtyři tuny. Pachatel přestupku tak věděl o přetížení vozidla a přesto s tímto vozidlem jel. Důvod, který vedl pachatele přestupku k úmyslnému jednání, není zcela zřejmý. Veškeré námitky uvedené ve vyjádření považoval celní úřad pro danou věc za irelevantní. Pachatel přestupku na předmětném místě odmítl na výzvu policisty podrobit jím řízené vozidlo nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Odmítnutím znemožnil kontrolnímu orgánu provedení nízkorychlostního kontrolního vážení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný argumentoval obdobě jako správní orgán I. stupně. Konstatoval, že nemá pochyb o tom, že ze strany odvolatele došlo k neuposlechnutí výzvy k podrobení kontrolovaného vozidla nízkorychlostnímu kontrolnímu vážení. Ostatně tuto skutečnost odvolatel ani sám nikdy nerozporoval. Z dokumentů uvedených ve spise navíc jasně vyplývá, že ke zvážení kontrolovaného vozidla nedošlo, přestože bylo kontrolované vozidlo za tímto účelem zastaveno a kontrolováno. K prokázání spáchání tohoto přestupku CÚ využil jako důkaz zejména Oznámení přestupku ze dne 15.7.2015 a dále Doklad o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení vozidla ze dne 15.7.2015 a Dodací (vážní) list č. 194A25016486. Z uvedených důkazů je nepochybné, že odvolatel jako řidič kontrolovaného vozidla byl vyzván, aby se podrobil kontrolnímu vážení a odvolatel této výzvy neuposlechl, čímž naplnil skutkovou podstatu shora označeného přestupku. Odvolatel se nemůže vyvinit ze spáchání výše uvedeného přestupku tím, že kontrolní vážení mělo proběhnout zjevně v rozporu s právními předpisy. Dle názoru odvolacího orgánu postupoval CÚ zcela správně, když neprovedl odvolatelem navrhované důkazy k prokázání nesprávného postupu při provádění kontrolního vážení. Tato skutečnost totiž není pro naplnění skutkové podstaty přestupku, ze kterého je odvolatel obviněn, vůbec rozhodná a provedení těchto důkazů by nemělo žádný vliv na rozhodnutí ve věci. S ohledem na zásadu hospodárnosti, rychlosti a ekonomie řízení tedy CÚ tyto důkazy ani provést nemohl, neboť by se dopustil porušení těchto zásad. V tomto řízení mohlo být přihlédnuto pouze k tvrzením a mohly být prováděny pouze důkazy týkající se toho, zda došlo k neuposlechnutí výzvy policisty ze strany odvolatele či nikoli. Odvolací orgán byl jednoznačně toho názoru, že tato skutečnost byla v řízení dostatečně prokázána, a proto ani odvolací orgán neprovedl odvolatelem navrhované důkazy, a to jak ty, které odvolatel navrhnul v řízení před správním orgánem prvního stupně, tak ani ty, které odvolatel navrhnul v odvolacím řízení. O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Soud žalobu shledal důvodnou. K žalobcem namítanému porušení zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti soud uvádí, že tyto principy zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za přestupek, byl autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.1.2016, čj. 9 As 139/2015-30, kde je uvedeno, že „Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na § 51 odst. 2 správního řádu. Na citované usnesení navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2013, č. j. 4 As 34/2013 - 24, z něhož vyplývá, že uvedené závěry rozšířeného senátu jsou obecně platné pro celou oblast správního trestání, a aplikoval je na případ správního deliktu podle zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví, vinařství a o změně některých souvisejících zákonů. V tomto rozhodnutí čtvrtý senát mj. uvedl, že správní řízení je obecně ovládáno zásadou písemnosti. Tento závěr nevyplývá z § 49 odst. 1 správního řádu, ale z § 15 odst. 1 správního řádu. Správní řád v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení. Prostor pro takovou úvahu však není dán při dokazování, neboť požadavek, aby při dokazování byla účastníkům řízení přítomnost umožněna, vyplývá dle soudu přímo z § 51 odst. 2 správního řádu. Podle § 51 odst. 2 správního řádu má správní orgán provádět důkazy za přítomnosti účastníků řízení, a to buď při ústním jednání, o jehož konání musejí být účastníci řízení s dostatečným předstihem uvědoměni (§ 49 odst. 1), nebo mimo ústní jednání, přičemž v takovém případě musí o provádění důkazů účastníky řízení včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení (srov. VEDRAL. J. Správní řád – komentá , Praha: BOVA POLYGON, 2. aktualizované vydání, 2012, s. 520). Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona). Podle § 53 odst. 6 správního řádu se důkaz listinou za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah.“ V nyní posuzovaném případě správní orgán I. stupně nařídil na den 29.9.2015 ústní jednání, při kterém byl přítomen žalobce, jenž předal správnímu orgánu své písemné vyjádření k věci. Výslech zasahujících policistů ovšem správní orgán, při tomto jednání neprováděl. Žalobcem navržené důkazy rovněž nebyly správním orgánem prováděny. Soud poukazuje na to, že z odůvodnění správních orgánů obou stupňů vyplývá, že při svém rozhodování o spáchání přestupku žalobcem správní orgán I. stupně vycházel z oznámení o přestupku, úředního záznamu, dokladu o nízkorychlostním vážení, fotodokumentace, kopie živnostenského listu, kopie dodacího listu a osvědčení o registraci vozidla. V této souvislosti soud konstatuje, že správní orgán se nesmí spokojit s minimem podkladů a upustit od dalšího dokazování. Naopak je povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je potřeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání přestupku postaveny na jisto. Svůj závěr o jednání žalobce, tedy že jím došlo k úmyslnému porušení právní normy tím, že neuposlechl výzvu celníka, opřel správní orgán pouze o shora uvedené listiny, které sami o sobě nemohou obstát, a to např. ani v případě, že by došlo k doznání žalobce ke spáchání přestupku. Jejich pořízení samo o sobě nenaplňuje požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu. Slouží správnímu orgánu k tomu, aby zvážil další postup ve věci. Oznámení o přestupku ze dne 22.7.2015 a úřední záznam ze dne 17.7.2015 poté obsahově vychází právě z pořízeného oznámení o přestupku ze dne 15.7.2015.Provedení výslechu zasahujících policistů se zde k řádnému zjištění skutkového stavu nabízelo. Daný případ neuposlechnutí výzvy k najetí na kontrolní váhu lze přirovnat k situaci, kdy řidič neuposlechne výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie na vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou. Policista či jiná oprávněná osoba je oprávněna požadovat, aby se řidič podrobil odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu, za splnění podmínek stanovených v § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb. K tomu, aby mohl správní orgán uznat řidiče vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, musí prokázat, že byl k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření policistou či jinými oprávněnými osobami kvalifikovaně vyzván. K prokázání, že byl takto vyzván, slouží výslech oprávněné osoby provádějící kontrolu řidiče. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5.2012, č.j. 7 As 151/2011-77). S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že dle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Toho lze dosáhnout v první řadě provedením důkazu, jež správní orgán v nyní projednávané věci neprovedl, a sice výslechem policistů provádějících kontrolu žalobce. Podle zjištění vyplývajících z jejich výpovědí by pak bylo třeba zvážit, zda není nutné případně provést další dokazování. V řízení o přestupku musí být vina obviněného vždy prokázána. Na shora uvedeném nemůže ničeho změnit ani případné doznání obviněného, neboť toto nezbavuje správní orgán povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dle náhledu soudu správní orgán nezjistil skutkový stav věci řádně, ač tak měl učinit bez ohledu na to, zda jej žalobce na případné deficity upozornil či nikoliv. Vzhledem k tomu, že zde byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť nebyl řádně nezjistil skutkový stav, skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění soud uvádí, že se již nezabýval námitkami žalobce, že místo vážení nebylo způsobilé ke kontrolnímu vážení, že policisté na místě neměli váhy, že kontrolu fakticky provádějí neoprávněné osoby, že centrum služeb je na věci finančně zainteresováno, a je tedy na žalovaném, aby tak předně učinil. K žalobcem v žalobě navrhovaným důkazům, soud konstatuje, že s ohledem na to, že shledal, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, který vyžaduje zásadní doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., navržené důkaz neprovedl pro jejich nadbytečnost. Na základě uvedených argumentů soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Při novém rozhodování žalovaný zohlední soudem vytýkané vady. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika), přičemž sazba odměny činí 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006), a částkou 2.142,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 15.342,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Františka Grznára.