17 A 78/2016 - 54

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobců: a) K.M., st. příslušnost Irák, t.č. ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, b) K.S., st. příslušnost Irák, t.č. ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, oba zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Praha 9, Kovářská 4, c) nezl. S.K., st. příslušnost Irák, t.č. ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, d) nezl. A.K., st. příslušnost Irák, t.č. ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, oba zastoupeni zákonným zástupcem K.M., t.č. ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, e) B.M., st. příslušnost Irák, t.č. ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Praha 9, Kovářská 4, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Nádražní 2437/2, 306 28 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 07. 2016, č. j. KRPP-108507-11/ČJ-2016-030022, č. j. KRPP-108508- 14/ČJ-2016-030022, č. j. KRPP-108509-11/ČJ-2016-030022, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce c) a žalobce d) se odmítá.

II. Žaloba žalobkyně a), žalobce b) a žalobce e) se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí žalované. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, KRPP-108508-14/ČJ-2016-030022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně a) podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem předání do Maďarské nebo Bulharské republiky. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. KRPP-108507-11/ČJ-2016- 030022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobce b) podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání do Maďarské nebo Bulharské republiky a rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. KRPP-108509-11/ČJ-2016-030022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobce e) podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání do Maďarské nebo Bulharské republiky. Doba jejich zajištění byla stanovena na 45 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. V podané žalobě žalobci nejprve obecně namítali, že žalovaná vydáním napadených rozhodnutí porušila § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 Dublinského nařízení, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) ve spojení s čl. 31 a s č1.33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Dále žalovaná podle žalobců porušila § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 8 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť rozhodnutí není v nejlepším zájmu dítěte. Žalobci dále konstatovali, že jejich předání do Maďarska nelze aktuálně uskutečnit a zajištění tak není úzce spjato s jeho účelem. Transfer do Maďarska podle žalobců není možné uskutečnit, neboť na maďarské straně v posledních měsících opět zřetelně dochází k situaci, kdy Maďarsko přestalo přijímat případy za účelem tzv. Dublinského převozu. Situace se tedy opět přiblížila situaci z loňského roku 2015, kdy Maďarsko nebylo z kapacitních důvodů schopno případy přebírat. V této souvislosti žalobci poukazovali na statistická data Ministerstva vnitra ČR, podle kterých se za poslední dva měsíce počet transferů do Maďarska výrazně snížil. V květnu Maďarsko na základě Dublinského řízení přijalo 5 ze 45 žádostí o tzv. dublinský transfer a v červnu 2016 se počet ještě více snížil, když Maďarsko přijalo jen 1 z 33 žádostí o transfer, které Česká republika do země odeslala. Z daných informací vyplývá, že opět nejsou realizovány transfery žadatelů o azyl podle Dublinského nařízení z České republiky do Maďarska, neboť Maďarsko opět nespolupracuje při přebírání případů. Žalobci s ohledem na shora uvedené odkazovali na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedeného v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-50, kde je uvedeno: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b a § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit (…). O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince; nebude pravděpodobně možné uskutečnit.“ Dále uvedli, že na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 12. 2015, č. j. 32 A 62/2015, které se týkalo skutkově obdobné situace nyní projednávané věci, tedy zajištění rodiny s nezletilými dětmi v ZZC Bělá Jezová. V tomto rozhodnutí NSS odkazuje na situaci v Maďarsku, jež byla v předmětné době patrná mimo jiné ze statistik vedených Ministerstvem vnitra ČR. Z těchto dat bylo zřetelné, že Maďarsko bylo ve skutečnosti schopno převzít naprosté minimum případů z žádostí České republiky o převzetí. NSS v tomto rozhodnutí uvedl, že: „Soud souhlasí s žalovanou, že při posouzení potenciality předání není nutné vycházet toliko ze statistických údajů za jednotlivé měsíce, ale je možné vzít v úvahu i aktuální situaci. Je však třeba, aby byla hodnocena situace k datu vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodně by však takové posouzení, včetně zpráv, z nichž bylo vycházeno, mělo být uvedeno v napadeném rozhodnutí. V posuzovaném případu tomu tak není.“. Žalobci namítali, že ani v nyní projednávaném případě tomu tak není a aktuální situace v době zajištění žalobců není vůbec zohledněna, či byť jen zmíněna. Správní orgán na straně 5 napadeného rozhodnutí pouze zcela obecně konstatuje, že „mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání účastníka řízení jiného členského státu Evropské unie“. Aktuální situaci a ne realizace transferu do Maďarska přitom potvrzují i statistická data z jiných zemí Evropské unie, například na Slovensku. Slovenská Liga pro Lidská Práva potvrzuje na základě oficiální odpovědi slovenského Ministerstva vnitra, že Maďarská republika v současnosti žadatele o azyl za účelem přesídlení do Maďarska podle Dublinského nařízení nepřijímá a dokonce upřesňuje, že jde o rozhodnutí Maďarské vlády. Ze Slovenské republiky nebyl v měsíci červnu zrealizován ani jeden tzv. dublinský transfer a poslední se uskutečnil dne 9. 5. 2016. V této souvislosti žalobci odkazovali na přípis slovenského Ministerstva vnitra a odkaz na statistiky českého Ministerstva vnitra ČR. Z uvedeného podle žalobců vyplývá, že u osob, které jsou zajištěny ve všech českých detenčních zařízeních Bělá Jezová, Drahonice a Vyšní Lhoty za účelem předání do Maďarska tak dochází k marnému uplynutí maximální možné doby zajištění a k následnému propuštění na svobodu, aniž by byl účel zajištění zrealizován. K obdobné situaci se vyjádřil Krajský soud v Praze v rozhodnutí č. j. 49 Az 109/2015- 74 z 14. 1. 2016, v němž uvádí: O přetíženosti azylového systému v Maďarské republice svědčí též to, že na žádost českých úřadů o předání žalobkyně do Maďarska se nedostalo odpovědi ze strany maďarských úřadů. Soud se na základě informací statistického úřadu EU (Eurostat) domnívá, že vystávají pochybnosti o kvalitě vyřizování žádostí o udělení mezinárodní ochrany v Maďarské republice, neboť v září roku 2015 nebylo vyřízeno celkem 107 420 žádostí, v říjnu roku 2015 nebylo vyřízeno celkem 77 645 a v listopadu roku 2015 nebylo vyřízeno celkem 53 585. Stěží lze předpokládat, že se stal systém vyřizování žádostí o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku natolik efektivní, že zvládl vyřídit 53 735 žádostí za dva měsíce, když se podle údajů Eurostatu do té doby počet nevyřízených žádostí neustále zvyšoval a maďarské úřady doposud vyřizovaly přibližně 5000 žádostí ročně. Účelem zajištění žalobců bylo jejich předání podle mezinárodní smlouvy, konkrétně tzv. Dublinského nařízení (Nařízení Rady EU č. 604/2003) do státu odpovědného za projednání azylové žádosti. Zajištění za účelem předání do Maďarska však zřetelně nemůže plnit účel, za kterým má být uplatněno, neboť předání do Maďarska nelze uskutečnit z důvodu překážek ze strany Maďarské republiky. Tato situace přitom správnímu orgánu byla známa, neboť je patrná z aktuální faktické ne realizace transferů do Maďarska nejméně od konce května 2016. Jak je navíc patrno ze získané oficiální informace od Slovenského ministerstva vnitra, jde o rozhodnutí Maďarské vlády, které tak nepochybně bylo komunikováno všem členským státům, tedy i České republice. Žalobci považovali za mylné tvrzení správního orgánu o tom, že se v Maďarsku podmínky azylového řízení vrátily do normálního stavu. Do takového stavu se situace v Maďarsku nenavrátila, naopak situace se podle žalobců zhoršila mimo jiné i na základě stále platných vnitrostátních legislativních opatření přijatých během roku 2015. V případě přemístění do Maďarska tak navíc hrozí porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení, neboť dochází k přímému riziku vyhoštění do země původu. Například Krajský soud v Praze k tomu v rozhodnutí č. j. 49 Za 109/2015- 74 z 14. 1. 2016 uvádí: Maďarské úřady hojně využívají zkráceného řízení při vyřizování žádostí a vracejí žadatele o azyl do Srbska, které však v současnosti není bezpečnou zemí, ač je takto maďarským nařízením vlády označeno. V případě existence takovéto „automatizované“ procedury na straně maďarských úřadů, která je v rozporu se zásadou non-refoulement, nelze Maďarskou republiku považovat za zemi, kde není důvodná obava, že podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základných práv v Evropské unie. K uvedenému problému se také vyjádřil dne 18. 9. 2015 Maďarský Helsinský Výbor v dokumentu „Hungary - no country for refugees - Information Note“, který konstatoval, že „v Maďarsku dochází k systematickému porušování pravidla non-refoulement, k arbitrární detenci uprchlíků, a k dalším systematickým porušením lidských práv. Žalobcům přitom v případě návratu do Iráku hrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu dlouhodobě kritické bezpečnostní situace v zemi. Žalobci uvedli, že z důvodu válečného konfliktu museli utéct z Iráku. Žalobci měli za to, že správní orgán neměl přistupovat k zajištění rodiny s nezletilými dětmi s ohledem na věk nezletilých dětí a jejich zranitelnost. Umístnění dětí v detenčním zařízení není v nejlepším zájmu dítěte, ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Přitom jsou k dispozici alternativní opatření. Podle čl. 28 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 603/2013 (dále jen „Dublinského nařízení“) platí, že „členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístěni podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku (…), a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.“ Podmínky přiměřenosti a možnosti alternativy k zajištění, by měly být posuzovány s o to větším zřetelem, jsou-li rozhodnutím přímo dotčeny nezletilé děti. Speciální ohled by měl být brán na jejich věk a zranitelnost. Nezletilým dětem žalobců přitom rovněž svědčí aktivní žalobní legitimace coby osobám dotčených na svých právech. To konstatoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí 32 A 59/2013 uvádí, že děti v obdobném případě mohou být přímo dotčeny na svých právech na rodinný život jejich nezletilé děti, o které tito cizinci fakticky pečují. Takové děti jsou proto účastníky řízení o zajištění (…). S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že žalobcům ad c), d) a e) svědčí aktivní žalobní legitimace dle §65 odst. 2 s.ř.s. Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, „musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány.“. Správní orgán z tohoto hlediska dostatečně neposoudil dopad zajištění na nezletilé děti. Dále žalobci uvedli, že v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 1 Azs 39/2015 soud odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a zejména rozsudky ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii (stížnost č. 41442/07) ze dne 19. 1. 2010 a ve věci Popov proti Francii (stížnosti č. 39472/07 a č. 39474/07) ze dne 19. 01. 2012, kde sice soud zákonnost umístění nezletilých dětí do detenčních zařízení spolu s rodiči a priori nevyloučil, ale podrobně se zabýval vhodností podmínek v takovémto zařízení. V takovéto situaci je třeba posoudit, zda je zařízení obývané primárně dospělými osobami, jestli je v něm silně patrná přítomnost policie a zda v zařízení probíhají aktivity, které děti zaměstnávají. Podmínky pro pobyt s dětmi v ZZC Bělé Jezové monitorovala veřejná ochránkyně práv ve zprávě vyhodnocující systematické návštěvy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 24/2015/NZ/OV. Ačkoli se situace oproti předchozím návštěvám mírně zlepšila, podmínky v tomto ZZC stále nejsou vyhovující pro pobyt rodin s nezletilými dětmi. Situace se obecně zlepšila z důvodu snížení počtu zadržených osob a s tím souvisejícího snížení přeplněnosti ubytovacích kapacit. Byť obecně došlo ke zlepšení podmínek v zařízení, pro nezletilé děti tato situace stále není uspokojivá, neboť jsou děti de facto drženy ve vězeňských podmínkách. Děti jsou ubytovány v zařízení s vězeňským režimem s veškerými jeho atributy. Žalobci namítali, že správní orgán sice vyjmenovává aktivity, které děti po dobu detence mohou vyžívat, ale tyto aktivity probíhají v prostoru zařízení vězeňského typu, za mřížemi se silně patrnou přítomností policie, v němž jsou ubytovány především dospělé osoby. Celý areál ZZC Bělá Jezová je oddělen od okolí mřížemi a ostnatým plotem. Stejně tak jednotlivé budovy mezi sebou včetně venkovního areálu jsou navzájem odděleny mřížemi a ostnatým plotem. Bezpečnostní eskorta děti přivádí a odvádí na místo výdeje jídla. Při příchodu na výdej jídla všichni zajištění včetně dětí chodí s eskortou přes několikery mříže. Pokud je někdo z rodičů předvolán ke správnímu úkonu, vidí děti, jak je rodič odváděn za přítomnosti eskorty přes mříže. Demonstrace síly ze strany pracovníků ZZC jak na dětech, tak na rodičích, může mít traumatické následky a negativní dopad na psychický vývoj nezletilých. Dle doporučující zprávy zvláštního zpravodaje OSN pro práva migrantů z r. 2009 jsou děti vystavené detenci často traumatizovány a nedokážou pochopit, proč jsou „trestány“, když nespáchaly žádný zločin. V uvedené zprávě zvláštní zpravodaj OSN pro práva migrantů doporučuje, že by zajištění nezletilých nemělo být odůvodňováno požadavkem společného ubytování rodiny (family unity). Nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte má být primárním kritériem. Dle uvedené zprávy zajištění dětí nikdy nemůže být v jejich nejlepším zájmu. Z tohoto důvodu by státy měly zavést opatření, která umožní celé rodinné jednotce ubytování v alternativní lokalitě, na rozdíl od detence. Přestože snad jsou v ZZC Bělá Jezová k dispozici určité volnočasové aktivity, není v nejlepším zájmu dítěte, aby tyto aktivity vykonávalo v zařízení vězeňského typu za mřížemi s tak silnou přítomností policie, když by bylo možné volnočasové aktivity vykonávat v alternativních zařízeních bez tak silně patrné přítomnosti policie. Alternativou k zajištění, která se nejvhodněji nabízela k využití, se však správní orgán vůbec nezabýval. Touto existující nejvhodnější alternativou je přitom množnost přemístění rodiny do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, které splňuje stejné účely a je adekvátnější k pobytu rodin s malými dětmi. Správní orgán se vůbec nezabýval možností umístit žalobce a jeho rodinu v jiném vhodném zařízení. K tomuto tématu se přitom vyjádřil Nejvyšší správní soud v případu týkajícím se zajištění nezletilé rodiny s malými dětmi v ZZC Bělá Jezová. Podle rozhodnutí NSS ze dne 17. 6. 2015 č. j. 1 Azs 39/2015-28 by se měl touto alternativou správní orgán zabývat již v rámci rozhodování o zajištění. Správní orgán považoval v odůvodnění rozhodnutí za dostačující, že je dětem zajištěn nocleh a pravidelná strava, a uvádí, že rodiče beztak nejsou schopni tyto podmínky zajistit z důvodu nedostatku finančních prostředků. Podle správního orgánu by rodiče „na ulici nemohli nezletilým dětem poskytnout přístřeší, stravu, ani základní hygienické potřeby“ Správní orgán tedy porovnával jen dvě alternativy - ZZC a život na „ulici“, což je v tomto případě absurdní. Žadatelé sice nemají dostatek finančních prostředků, ale to neznamená, že neexistují jiné, mírnější opatření, než jejich zajištění v ZZC. Zároveň nepřemístěním rodiny do jiného zařízení, např. do pobytového střediska, dojde vzhledem k nerealizovatelnosti návratů do Maďarska paradoxně k situaci, o které správní orgán hovoří. Rodina je zajištěna zcela zbytečně a bezúčelně a po marném uplynutí lhůty dojde k jejich propuštění za bránu zařízení, „na ulici“, bez jakékoli další asistence. Žalobci žádali, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaná uvedla, že žalobci byli zajištěni dne 12. 7. 2016 za účelem jejich předání podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců s odkazem na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Účelem zajištění žalobců je jejich předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Žalovaná byla přesvědčena o zákonnosti svého postupu při zajištění žalobců, neboť dosažení cíle zajištění, tedy předání žalobců podle Dublinského nařízení, je reálné, a není možno jeho realizace dosáhnout jinými prostředky. V odůvodnění zajištění se žalovaná zabývala na straně 5 rozhodnutí o zajištění v odstavci „realizovatelnost předání účastníka, doba zajištění“ otázkou realizovatelnosti předání žalobců do Maďarské nebo Bulharské republiky. V odůvodnění rozhodnutí o zajištění žalobců žalovaná též vycházela z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázkám zajištění cizinců a jejich předání dle mezinárodní smlouvy. Není důvod se domnívat, že na základě žalobci přiložené kopie statistických údajů poskytnutých orgány Slovenské republiky vztahujícími se k předávání osob do Maďarské republiky odpadl důvod zajištění, a předání žalobců dle mezinárodní smlouvy je nereálné. Je nutné posuzovat každý případ zvlášť a statistika není zákonným obligatorním podkladem pro rozhodování o zajištění. Zároveň žalovaná 14. 7. 2016 zaslala podnět k zahájení řízení podle Dublinského nařízení. Dne 28. 7. 2016 bylo žalované doručeno oznámení o zahájení řízení podle Dublinského nařízení Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky, kde byl oznámen postup podle Dublinského nařízení a zaslána žádost o přijetí žalobců do Bulharska. Lhůta na odpověď dožádaného státu činí 14 dní, po nichž následuje lhůta 6 týdnu na realizaci předání žalobců do odpovědného členského státu. Součet lhůt činí 60 dní, žalobci byli zajištěni na 45 dní, z čehož je jednoznačně patrné, že žalovaná při prvotním rozhodnutí a zajištění žalobců nevyužila maximální dobu předpokládaného trvání předání žalobců do příslušného státu. Přemístění žalobců dle ustanovení článku 28 odst. 2 Dublinského nařízení do Bulharské republiky je realizovatelné. Pokud by se podařilo realizovat přemístění žalobců před uplynutím stanovené lhůty, bude ukončeno zajištění žalobců, neboť podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pomine důvod zajištění. Stanovení lhůt zajištění vychází ze zkušeností získaných v obdobných řízeních, a pokud pomine důvod zajištění, je zajištění okamžikem pominutí důvodů zajištění ukončeno i před uplynutím lhůty zajištění. S žalobci bylo zároveň vedeno správní řízení ve věci povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobci v průběhu řízení opakovaně uváděli, že nejsou ochotni se sami dobrovolně navrátit do příslušného státu dle mezinárodní smlouvy, do Maďarské nebo Bulharské republiky, ale že cílem jejich cesty je Spolková republika Německo ačkoli nedisponují oprávněním ke vstupu a pobytu na území tohoto státu. Žalovaná je přesvědčena, že důvody zajištění stále trvají a přijetí mírnějších opatření by nebylo v souladu se stavem řízení o zajištění žalobců podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci nemají na území České republiky žádnou adresu, na které by se mohli zdržovat, nemají ani dostatek finančních prostředků na složení zálohy a hlavně v protokolu uvedli, že cílem jejich cesty je Německo, z čehož vyplývá nebezpečí, že by žalobci mařili a ztěžovali realizaci předání do Maďarské nebo Bulharské republiky podle Dublinského nařízení. K námitce žalobců, že žalovaná neměla přistupovat k zajištění rodiny s nezletilými dětmi s ohledem na jejich věk, žalovaná uvedla, že osoby mladší 15 let nejsou zajištěny v zařízení. Žalobci sami v průběhu řízení žádali žalovanou, aby jejich děti byly umístěny společně s nimi v zařízení pro cizince, neboť na území ČR nikoho neznají, nemají dostatečné prostředky, aby pro své děti zajistili ubytování a potřebnou péči. (č. j. KRPP-108508-19/ČJ- 2016-030022, str. č. 48). Ubytování dětí žalobců bylo v souladu s ustanovením § 140 odst. 1 zákona o pobytu cizinců umožněno, a ubytovaný cizinec může zařízení na základě svojí žádosti opustit. Uvedený postup je zcela v souladu se zákonem i mezinárodními smlouvami, zejména s Úmluvou o právech dítěte, neboť poskytnutí ubytování a péče dětem společně s rodiči a dalšími členy rodiny je zcela v nejlepším zájmu dítěte. Žalovaná jednala pouze podle zákona, především zákona o pobytu cizinců, jenž implementoval Směrnici Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a Dublinské nařízení. Žalovaná žádala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Součástí správních spisů je úřední záznam ze dne 11. 7. 2016, č. j. KRPP-108531- 1/ČJ-2016-030022, ze kterého vyplývá, že téhož dne v 7:00 hod si hlídka OCP PM OPKPE na sjezdu u Nýřan všimla bílé dodávky, která jela po dálnici D5 směrem na Rozvadov. Hlídka se rozhodla uvedeno dodávku zastavit. Při kontrole kabiny vozidla bylo zjištěno, že se v kabině nachází řidič. Po otevření nákladového prostoru bylo zjištěno, že převáží migranty, a to celkově 31 osob včetně dětí. Žalobci a), b) a e) do protokolů shodně uvedli, že bezpečnostní situace ve městě, kde žijí, není dobrá. Z Iráku odcestovali s celou rodinou dne 7. 6. 2016. Cestovní doklad měli vydaný, ale nechali jej u sousedů ve městě, kde žijí. Za každého člena rodiny zaplatili postupně převaděčům asi 4000 dolarů. Z Iráku se dostali do Turecka, poté dále do Bulharska. Brali jim jednou otisky. Žalobci nevěděli, zda to bylo v Bulharsku či v Maďarsku. Do dodávky, která je přivezla na území ČR, nastoupili v Budapešti. Za cestu z Maďarska do Německa zaplatili 10.000,-Euro. Uvedli, že o azyl úmyslně nikde nežádali. V ČR o azyl žádat nechtěli. Nikoho zde neznají, chtěli jet do Německa. V ČR byli poprvé. Dobrovolně se vrátit do Iráku nechtěli. Po propuštění ze zajištění by jeli do Německa. V odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaná uvedla, že při svém rozhodování o zajištění žalobců vycházela z následujících zjištění. Dne 11. 7. 2016 v 7:00 hod byla na dálnici D5 na exitu 100 směrem do Spolkové republiky Německo kontrolována hlídkou Policie ČR, bílá dodávka s RZ BG:KC52DNP. V nákladovém prostoru této dodávky se nacházelo celkem 31 státních příslušníků Iráku, včetně žalobců. Žalobci nebyli schopni prokázat svou totožnost. Z tohoto důvodu byli žalobci dne 11. 7. 2016 v 07:45 hodin zajištěni dle § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“). Žalobci byli eskortováni na OPKPE, kde bylo provedeno daktyloskopováni na stanici LSSR a otisky porovnány v systému Eurodac, kde byla nalezena shoda, tzn., že žalobci jsou žadateli o mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU, a to v Maďarsku a Bulharsku. Na základě výše uvedených skutečností správní orgán s žalobci zahájil správní řízení ve věci povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, protože z výsledku daktyloskopováni jednoznačně vyplývá, že účastníci řízení jsou žadateli o mezinárodní ochranu v jiném členském státě a tudíž se na jejich případ vztahuje postup dle nařízení EU č. 604/2013. K posouzení vážného nebezpečí útěku, použití mírnějších donucovacích opatření žalovaná uvedla, že žalobci pobývali dne 11. 7. 2016 na území České republiky neoprávněně bez víza a bez cestovního dokladu. Žalobci v protokolu ze dne 11. 7. 2016 uvedli, že byli daktyloskopováni v Maďarsku. Následně z Maďarska odcestovali v úkrytu do České republiky, kdy cílem bylo dojet do Německa. Do Maďarska se vrátit nechtěli, chtěli odjet do Spolkové republiky Německo. Územím České republiky pouze projížděli na své cestě do Spolkové republiky Německo. Dle výsledku Eurodac žalobci požádali v Maďarsku a v Bulharsku o mezinárodní ochranu, kam se dobrovolně vrátit nechtějí. Žalobci uvedli, že celá jejich rodina má finanční hotovost ve výši asi 500 Eur. Jedná se o jejich jediné finanční prostředky. Žalobci nejsou oprávněni k pobytu na území států mezi ČR a Maďarskou a Bulharskou republikou, tj. nemůžou oprávněně samostatně cestovat. K realizovatelnosti předání žalobců a době zajištění správní orgán konstatoval, že v době rozhodování mu nejsou známé žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání žalobců do jiného členského státu. V současné chvíli se správní orgán na základě znění nařízení EU č. 604/2013 důvodně domnívá, že Maďarská nebo Bulharská republika je povinna žalobce převzít. Jedinou překážkou, proč není možné předat účastníky řízení ihned, jsou v tomto nařízení uvedené lhůty. Správní orgán přistoupil k vydání rozhodnutí o zajištění v souladu s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k lhůtám stanoveným v nařízení EU č. 604/2013 nelze předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin. Je nutné zabezpečit náležitosti potřebné k realizaci předání podle nařízení EU č. 604/2013, kdy podle článku 28 odst. 3 jen lhůta na odpověď přebírající strany je dva týdny od okamžiku obdržení žádosti. Soud se nejprve zabýval ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. tím, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. Účastník řízení, který nemá procesní způsobilost, musí být podle § 35 odst. 1 s.ř.s. v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Zákonné zastoupení vzniká buď na základě zákona, nebo na základě rozhodnutí státního orgánu. Zákonné zastoupení se vztahuje na případy, kdy fyzické osoby nejsou k právním úkonům způsobilé, a to ať z důvodů nedosažení zletilosti z důvodů duševní poruchy nebo jiných důvodů stanovených zákonem. Za fyzické osoby, které nejsou k právním úkonům způsobilé, jednají jejich zákonní zástupci, přičemž zákon stanoví podmínky, které musí takový zástupce splňovat. Zákonným zástupcem nezletilého dítěte je v souladu se zákonem především jeho rodič. Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé, neboť nezletilí zatím nemají k určitému právnímu jednání potřebnou způsobilost. Proto i v případě jednání před soudem musí být tedy nezletilý zastoupeni zákonným zástupcem, který ovšem může zplnomocnit k jednání např. advokáta. V daném případě všichni žalobci podali žalobu prostřednictvím Organizace pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Praha 9, Kovářská 4. K podané žalobě byly přiloženy celkem tři plné moci, jimiž žalobci a), b) a e) zplnomocnili Organizaci pro pomoc uprchlíkům k jejich zastupování v řízení o jejich zajištění před správním soudem. K žalobě v rozporu s jejím zněním avšak nebyly přiloženy plné moci zplnomocňující Organizaci pro pomoc uprchlíkům k zastupování nezletilých žalobců c) a d). Nesplnění povinnosti doložit zastoupení je nedostatkem podmínky řízení, který je ovšem odstranitelný. S ohledem na shora uvedené byli výzvou ze dne 11. 8. 2016, č. j. 17 A 78/2016-40 vyzváni nezl. žalobci c) a d) k předložení originálu plné moci nebo její ověřené kopie prokazující oprávnění Organizací pro pomoc uprchlíkům zastupovat je v dané právní věci. Plné moci měli být předloženy soudu ve lhůtě 1 dne ode dne doručení výzvy. Výzva byla doručena nezl. žalobcům prostřednictvím jejich zákonného zástupce dne 15. 8. 2016. Nezl. žalobci c) a d) na tuto výzvu nijak nereagovali. Soud téhož dne 11. 8. 2016 vyzval Organizaci pro pomoc uprchlíkům k doložení originálu nebo ověřené kopie plných mocí prokazující její oprávnění zastupovat nezl. žalobce c) a d) v předmětné právní věci, a to ve lhůtě 1 dne ode dne doručení výzvy. Tato reagovala na výzvu podáním ze dne 15. 8. 2016 s tím, že plná moc matky nezl. žalobců byla udělena jménem jejím a jejích nezletilých dětí, přičemž i již na napadených rozhodnutích žalované je tato uvedena jako jejich zákonná zástupkyně a proto se jí udělená plná moc vztahuje také na zastupování nezl. žalobců c) a d). Soud v reakci na podání Organizace pro pomoc uprchlíkům této zaslal výzvu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 17 A 78/2016-47, kde opětovně žádal o doložení plných mocí opravňující Organizaci pro pomoc uprchlíkům zastupovat nezl. žalobce c) a d), a to s poukazem na obsah plné moci žalobkyně a), jakožto matky nezl. žalobců, kde není uvedeno, že by žalobkyně a) udělila plnou moc jménem svým a svých nezletilých dětí. Soud upozornil Organizaci pro pomoc uprchlíkům, že s ohledem na § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je ve věci povinen rozhodnout do 7 pracovních dnů ode dne doučení správního spisu, k čemuž došlo dne 10. 8. 2016, a proto žádal, aby požadované plné moci byly soudu předloženy nejpozději do 18. 8. 2016. Organizace pro pomoc uprchlíkům v požadované lhůtě soudu plné moc nepředložila. Tyto byly soudu doručeny až dne 19. 8. 2016, ale již po vyhlášení rozhodnutí ve věci, z tohoto důvodu k nim při rozhodování nemohlo být přihlíženo. Nedoložením oprávnění zastupovat účastníka řízení vzniká pochybnost, zda zástupce skutečně vykonává v řízení práva osoby, za jejíhož zástupce se označil. Doložení plné moci zástupce je považováno za jednu z podmínek řízení. Tento názor potvrdil i rozšířený senát Nejvyšší správního soudu v usnesení ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247( publ. pod č. 1773/2009); uvedl, že „[v]e správním soudnictví jsou podmínky řízení vnímány jako takové podmínky, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé; jejich nedostatek tedy brání soudu vydat meritorní rozhodnutí (srov. § 103 o. s. ř. podpůrně za použití § 64 s. ř. s.). Jsou chápány jako podmínky přípustnosti procesu jakožto celku, přičemž se upínají k procesním úkonům stran či soudu. … Teorie procesního práva i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení na straně soudu především pravomoc, příslušnost, na straně účastníků řízení způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, popřípadě též plná moc zmocněnce v případě zastoupení“. V dané věci, jak bylo popsáno shora, nebyly včas doloženy plné moci opravňující Organizaci pro pomoc uprchlíkům zastupovat žalobce c) a d) v předmětném řízení, a to ani na základě výzev učiněných soudem. Plná moc udělená matkou nezletilých žalobců c) a d), na níž poukazovala Organizace pro pomoc uprchlíkům, byla udělena výslovně k jejímu zastupování a nikoliv také pro zastupování jejích nezletilých dětí. Jelikož nebyla splněna podmínka řízení a přes výzvu soudu nebyla odstraněna, soud podanou žalobu žalobců c) a d) odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. (výrok I.). V souladu s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, neboť žalobce ani žalovaná nenavrhli nařízení jednání a soud nepovažuje nařízení jednání k projednání věci za nezbytné. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Žaloba není důvodná. Soud předně konstatuje, že smyslem řízení o zajištění cizince je vytvoření podmínek pro to, aby mohl být realizován hlavní účel zajištění, tedy předání cizince, vycestování nebo správní vyhoštění a nebyl mařen tím, že se cizinec bude skrývat nebo jiným způsobem vyhýbat jeho realizaci. Při rozhodování o zajištění je povinností správních orgánů posuzovat potencialitu předání cizince, popř. vycestování nebo správního vyhoštění. Dle náhledu soudu žalovaná posoudila zda-li existuje reálný předpoklad, že dojde k předání žalobců do jiného členského státu EU, tedy do Maďarské nebo do Bulharské republiky ve stanovené době, a to vše v souladu s žalobci poukazovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150. V předmětném rozhodnutí byla sice řešena situace stěžovatelky, jež byla zajištěna za účelem správního vyhoštění. Nicméně v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z obsahu správních spisů vyplývá, že se žalovaná zabývala zhodnocením překážek předání žalobců do Maďarské a Bulharské republiky, které jí byly v době rozhodování o zajištění žalobců známy, a které vyšly v řízení najevo. Tomuto posouzení věnovala v napadených rozhodnutích samostatný odstavec nesoucí název „Realizovatelnost předání účastníka řízení, doba zajištění“, kde uvedla, že „Správní orgán se dále v souladu s ustálenou judikaturou (7 As 79/2010-150. [2524/2012 Sb. NSS1) zabýval otázkou realizovatelnosti předání účastníka řízení a konstatuje, že v době rozhodování mu nejsou známé žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání účastníka řízení do jiného členského státu. V současné chvíli se správní orgán na základě znění nařízení EU č. 604/2013 důvodně domnívá, že Maďarská a Bulharská republika jsou povinni účastníka řízení převzít. Jedinou překážkou, proč není možné předat účastníka řízení ihned, jsou v tomto nařízení uvedené lhůty. Správní orgán přistoupil k vydání tohoto rozhodnutí o zajištění v souladu s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k lhůtám stanoveným v nařízení EU č. 604/2013 nelze předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin. Je nutné zabezpečit náležitosti potřebné k realizaci předání podle nařízení EU č. 604/2013, kdy podle Článku 28 odst. 3 jen lhůta na odpověď přebírající strany je dva týdny od okamžiku obdržení žádosti.“. Žalovaná tedy překážky předběžně posoudila a učinila si úsudek o tom, zda je předání cizinců alespoň potencionálně možné, a to vše s vědomím, že o zajištění žalobců nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizinců nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Tento svůj závěr žalovaná učinila jak ve vztahu k Maďarsku, tak ve vztahu k Bulharsku, ke kterému nerealizovatelnost svého předání žalobci v podané žalobě vůbec nenamítali. Žalované nebyly známy žádné překážky předání, kdy jedinou překážkou okamžité ho předání žalobců do Maďarské nebo Bulharské republiky je povinnost dodržování lhůt uvedených v nařízení EU č. 604/2013. Neopodstatněná je žalobní námitka, že transfer do Maďarska není možné uskutečnit, neboť v poslední době Maďarsko přestalo přijímat migranty na základě nařízení EU č. 604/2013 Sb., což je patrné nejen ze statistických dat Ministerstva vnitra ČR, podle kterých se počet transferů do Maďarska v posledních měsících podstatně snížil, ale také statistických dat z jiných zemí, a dále i z odpovědi slovenského Ministerstva vnitra. Soud k tomu uvádí, že i v případě, že by v žalobcem poukazovaném období od května 2016 došlo k poklesu uskutečněných transferů a např. na Slovensku došlo k poslednímu transferu dne 9.5.2016 podle nařízení EU č. 604/2003 Sb., není možné takto, bez dalšího dovodit, že v konkrétním případě žalobců k realizaci jejich předání nemůže dojít, jelikož každý případ zajištění cizince za účelem předání by měl být zkoumán zcela individuálně. V této souvislosti žalobci poukazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.12.2015, č.j. 32A 62/2015. K tomu soud předně konstatuje, že se nejedná o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale o rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kdy soud zároveň poukazuje na skutečnost, že není vázán rozhodnutími jiných krajských soudu a dále opětovně uvádí, že správní orgán posuzuje jednotlivé případy individuálně a nelze bez dalšího dovodit, že nebude možné realizovat účel daného zajištění, navíc za situace, kdy byli žalobci zajištěni i pro případ jejich předání do Bulharska, k němuž nenamítali v podané žalobě ničeho. K námitce žalobců, že existuje překážka jejich přemístění do Maďarska, neboť žalobcům v případě jeho realizace hrozí porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení, soud předně uvádí, že polemiku o tom, zda je možné předání žalobců do Maďarské republiky, s ohledem na systémové nedostatky je nutné především vést v řízení o předání cizince do odpovědného členského státu podle nařízení EU č. 604/2013, neboť právě v tomto řízení musí být přesně vyhodnoceny správním orgánem veškeré skutečnosti rozhodné pro realizovatelnost předání žalobců do konkrétního státu. Jak již soud shora uvedl, smyslem zajištění je naplnění jeho hlavního účelu, tedy předání, vycestování či správního vyhoštění cizince. Použitím institutu zajištění se předchází maření rozhodnutí o předání, vycestování či správním vyhoštění tím, že se cizinec nebude skrývat nebo jiným způsobem vyhýbat jeho realizaci. Soud samozřejmě neopomíná, že logickým předpokladem zajištění je, že jeho účel bude moci být naplněn. V této souvislosti poukazovali žalobci na rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 49 Az 109/2015 kde krajský soud dospěl k závěru, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, soud opětovně uvádí, že není vázán rozhodnutími jiných krajských soudu a zároveň poukazuje na fakt, že v případě řešeném Krajským soudem v Praze bylo přezkoumáváno rozhodnutí Ministerstva vnitra o předání žalobce do Maďarska a nikoliv rozhodnutí o jeho zajištění. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobců, že v případě jejich přemístění do Maďarska jim hrozí přímé riziko vyhoštění do země původu, a tím dojde k porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení, kdy žalobcům zároveň v případě navrácení do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy. Soud uvádí, že mu nepřísluší presumovat rozhodnutí maďarských úřadů o možnosti navrácení žalobců do země jejich původu. Maďarsko je povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany. Na úrovni Evropské unie, Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí či doporučení pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovaly systematické nedostatky azylového řízení v Maďarsku dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Maďarsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Maďarsko stejně jako ČR je vázáno směrnicemi a nařízeními Evropského parlamentu a Rady jako je např. shora uvedená procedurální směrnice, nařízení EU č. 604/2013, návratová směrnicí 2008/115/ES a dále Úmluva o postavení uprchlíků. Maďarské úřady by tedy měly rozhodovat v souladu s těmito směrnicemi, pokud by tedy docházelo v Maďarsku k jejich nerespektování a žadatelé o mezinárodní ochranu by byli kráceni na svých právech a bylo rozhodováno o jejich navrácení do země původu bez dalšího, musí proti tomuto postupu maďarských úřadů brojit přímo u maďarských úřadů. Soud opět uvádí, že povinností žalované je, aby předběžně posoudila realizovatelnost hlavního účelu zajištění, v daném případě realizovatelnost předání žalobců do Maďarska nebo do Bulharska, což žalovaná také učinila. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobců, že žalovaná neměla přistupovat k zajištění rodiny s nezletilými dětmi s ohledem na věk nezletilých dětí a jejich zranitelnost, kdy umístění dětí v detenčním zařízení není v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a měla posoudit také jejich alternativní umístění do jiného vhodného zařízení. Podle § 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rozhodnutí o zajištění cizince se zpravidla vykonává v zařízení, přičemž „zařízení“ představuje legislativní zkratku podle § 18 písm. d) bod 2 zákona o pobytu cizinců, jíž je míněno zařízení pro zajištění cizinců. Slovo zpravidla v § 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ovšem nelze interpretovat tak, že by správní orgán mohl zcela libovolně uvážit, kam zajištěné osoby umístí. Tomuto závěru ostatně odpovídá znění důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců, podle nějž „[i]nstitut zajištění, aplikovaný vůči cizincům, má za cíl zejména zabránit cizinci v narušování veřejného pořádku, tj. porušování zákona protiprávním jednáním trvajícím či opakovaným, maření výkonu úředních rozhodnutí a současně zabezpečit dosažitelnost cizince pro realizaci správního vyhoštění jako opatření, které má za cíl vycestování cizince, jehož pobyt na území je v rozporu se zákonem.“. Vzhledem k účelu zajištění je tedy zřejmé, že jej nelze realizovat kdekoliv, ale pouze v místě se specifickou kombinací podmínek. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č.j. 4 Azs 115/2014-37). Podle § 140 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců je provozovatel zařízení oprávněn ubytovat v části s mírným režimem cizince, vůči kterému má zajištěný cizinec vyživovací povinnost nebo jej má v péči, nelze-li zajistit péči o něj jiným způsobem (dále jen "ubytovaný cizinec"). Ubytovanému cizinci poskytne stravu a další služby jako zajištěnému cizinci. Je-li ubytovaný cizinec schopen uvědomit si omezení spojená s pobytem v zařízení, přihlíží se k projevu jeho vůle. Ubytovaný cizinec může zařízení opustit, má-li zajištěnu péči jiným způsobem. Jde-li o nezletilého nebo osobu s omezenou svéprávností, může opustit zařízení jen po písemném souhlasu zákonného zástupce. Žalobci, res. žalobkyně a) jakožto matka nezl. žalobců c) a d) neuvedla v řízení před správním orgánem, že by mohla svým dětem zajistiti potřebnou péči mimo zařízení pro zajištění cizinců. Vzhledem k tomu žalovaná postupovala podle § 140 zákona o pobytu cizinců a umístila nezl. děti společně s jejich rodinou v zařízení pro zajištění cizinců. Toto své rozhodnutí řádně zdůvodnila. Žalovaná se navíc také zabývala tím, zda je v nejlepším zájmu dětí, aby byly umístěny společně s rodiči právě v zařízení pro zajištění cizinců. V napadeném rozhodnutí uvedla, že nezletilí budou ubytování společně se svou rodinou v části zařízení, která je určena pro pobyt rodin, případně samostatných žen. V tomto zařízení mohou děti spát či odpočívat v kteroukoliv denní dobu i mimo noční klid. Děti obdrží pětkrát denně stravu. Mohou zde využívat všechny volnočasové aktivity, na které mohou docházet se svými rodiči a k dispozici jsou i vyškolení pedagogičtí pracovníci. Dále je v zařízení smluvně zajištěn psycholog a zdravotní péče. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí učinila dostatečnou úvahu, zda je ubytování právě v zařízení pro zajištění cizinců v souladu s nejlepším zájmem nezl. dětí. Žalovaná si byla vědoma, že žalobci do ČR přicestovali se dvěma nezletilými dětmi, a to za situace, kdy přicházelo v úvahu jejich zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, ve kterém zákon presumuje pobyt rodiny s dětmi. Soud k tomu konstatuje, že je obecně známou informací, kterou uvádí například veřejný ochránce práv, že se zde nacházejí oddělené prostory pro pobyt rodin. Žalovaná se také zabývala možností aplikovat mírnější opatření podle § 123b či § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná tedy učinila úvahy, které od ní lze vyžadovat a řádně, dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnila, zda je ubytování v zařízení pro zajištění cizinců v souladu s nejlepším zájmem nezl. dětí, kdy soud jejím úvahám přisvědčil. Nadto soud uvádí, že zajištění cizinci, jenž přicestovali společně s nezl. dětmi nemají bez dalšího oprávnění, aby byli zajištěni např. v pobytovém středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu. Soud dále uvádí, že podle čl. 3 úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Okruh činností týkajících se dětí je pro účely tohoto ustanovení nutno vykládat široce s tím, že budou zahrnovat nejen řízení, které se přímo týká dítěte, nýbrž také řízení, jimiž je dítě nepřímo ovlivňováno. Nutnost respektovat zájem dítěte při posuzování nezbytnosti a přiměřenosti zásahu do jeho rodinného života potvrzuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek ze dne 13. 7. 2000 ve věci Elsholz proti Německu (stížnost č. 25735/94)]. Výše uvedené ale neznamená, že správní orgán musí přijmout rozhodnutí, které bude v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Zájem dítěte je zde sice předním hlediskem, nikoliv však jediným. Omezení osobní svobody osoby pečující o nezletilé dítě nebude zpravidla odpovídat nejlepšímu zájmu tohoto dítěte, ale bude-li splňovat kritéria čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, bude možné k němu přistoupit. Ubytováním nezletilých dětí, žalobců c) a d), v zařízení pro zajištění cizinců nedošlo ke zbavení jejich osobní svobody a ani k porušení práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaná tedy v souladu s nejlepším zájmem dětí umístila všechny žalobce společně do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, které umožňuje pobyt rodin s dětmi. Poukaz žalobců na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 na danou věc není přiléhavý, neboť v předmětném případě správní orgán při svých úvahách vzal nezletilé dítě v potaz pouze ve vztahu k délce zajištění. Ostatní podmínky a okolnosti zajištění správním orgánem ve vztahu k nezletilému dítěti zkoumány nebyly. Naopak v nyní posuzovaném případě žalovaná se umístěním nezletilých dětí společně s jejich rodinou do zařízení pro zajištění cizinců řádně zabývala a také je odůvodnila. K poukazu žalobců na závěry Evropského soudu pro lidská práva uvedené v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2010, ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, č. 41442/07 a v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2012, ve věci Popov proti Francii, č. 39472/07 soud uvádí, že skutkové okolnosti v nyní přezkoumávaném případě jsou výrazně odlišné od skutkových okolností v namítaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, a to právě proto, že v zařízeních popisovaných v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva nebyly vytvořeny podmínky pro pobyt dětí. Závěry vyjádřené ve zmíněných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva proto nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc. K poukazu žalobců na zprávu veřejné ochránkyně práv ze dne 13. 10. 2015 soud uvádí, že tato monitorovala podmínky v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, které panovaly v zařízení skoro rok před tím, než zde měli být zajištěni žalobci a), b) a e), s nimiž zde mají být umístěni žalobci c) a d), a to navíc za situace, kdy počet zajištěných osob výrazně převyšoval stávající situaci. Závěrem soud konstatuje, že žalovaná při svém rozhodování uvážila všechny v době rozhodování známé skutečnosti a uvážila všechny podmínky zajištění žalobců a), b) a e) podle národních předpisů, evropského práva i aktuální judikatury. Zhodnotila všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech a měla na zřeteli základní zásady správního práva. Soud v daném případě neshledal, že by došlo k pochybení správního orgánu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle 78 odst. 7 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobci neměli ve věci úspěch, žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení