17 A 8/2016 - 61

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: J.S., zastoupeného: Mgr. Jaroslav Topol, advokát, Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.11.2015 č.j. DSH/13486/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Domažlice, odboru pro projednávání přestupků, ze dne 22.7.2015 č.j. MeDO-38561/2015-Mencl, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), pro porušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 1.500,-Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě namítal porušení zásady legality spočívající v tom, že byl odsouzen pouze za část pokračujícího přestupku a může být nyní stíhán pro zbytek pokračujícího přestupku, když správní orgány vzaly za prokázané, že žalobce spáchal údajný přestupek nejen poblíž stanoviště policie, ale i dále, avšak z výroku prvostupňového rozhodnutí se uvádí pouze místo spáchání na pozemní komunikaci silnice II/183 v ulici Chrastavická v obci Domažlice, poblíž vjezdu u budovy č.p. 168 (firma Wagner). Žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2015 č.j. 7Tdo 1225/2012-25, podle něhož existence pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o části dílčích útoků pokračujícího trestného činu nezakládá překážku věci rozsouzené pro další dílčí útoky. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí netvoří pro zbytek pokračujícího přestupku překážku res iudicata. Dále žalobce namítal nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů ve vztahu k odůvodnění spáchání přestupku ve formě vědomé nedbalosti, které obsahuje pouze formulaci, že žalobce je osobou odborně způsobilou a musí znát povinnosti řidiče a tyto respektovat. Podle žalobce nelze vyloučit, že si neuvědomil před započetím jízdy, že se nepřipoutal, a tedy by se jednalo o nedbalost nevědomou, což je podle žalobce důležité zejména ve vztahu k ukládané sankci. Žalobce dále tvrdil, že byl připoutaný po celou dobu jízdy, k čemuž navrhoval jako důkaz výslech svědka H. Podle žalobce nebyla respektována presumpce neviny, neboť z této vyplývá, že pokud správní orgán nedisponuje indiciemi svědčícími o snížené věrohodnosti tvrzení žalobce, nelze jeho tvrzení považovat a priori za nevěrohodnější než tvrzení policistů, ale právě naopak je nutno tvrzení obviněného upřednostnit. Žalobce rovněž namítal, že výpověď policistů je nevěrohodná proto, že policisté nemohli ze svého stanoviště do jeho vozidla vidět zepředu, v čemž jim překážela olistěná větev stromu, a z téhož důvodu mohli po dobu kolmého průjezdu žalobce vidět po velmi omezenou dobu kolem půl sekundy, což podle názoru žalobce nepostačuje k zaregistrování přestupku. Dále podle žalobce nemohli policisté ani při dojíždění vozidla vidět, zda je žalobce připoután přes zadní sklo, které bylo v daný den silně zašpiněné, a to navíc na vzdálenost cca 10 metrů dle svědka H., či dokonce na 20 metrů dle svědka T. Žalobce připomněl, že bezpečnostní pás není po celé délce napnutý, je naopak volnější z důvodu připnuté spony na bezpečnostním páse, kterou mohli policisté mylně považovat za sponu bezpečnostního pásu. Žalobce připomněl, že navrhoval provedení důkazu rekonstrukcí pozorovací situace. Rovněž žalobce pochyboval o reálnosti údajného pozorování zasahujícími policisty, a jejich motivaci vypovídat křivě spatřoval v čárkovém systému odměn za počet zjištěných a pravomocně řešených přestupků. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 22.5.2013 č.j. 6As 22/2013-27, podle něhož pokud nebude mít správní orgán k dispozici indicie svědčící o snížené věrohodnosti svědectví policistů ani obviněného, nezbyde než vynést osvobozující verdikt. Správní orgán nemůže bez bližšího zkoumání buď jednu či druhou stranu označit za nevěrohodnou z povahy věci. Věrohodnost verze obviněného je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv apriori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje. Žalobce měl za to, že v dané věci žalovaný považoval verzi žalobce o nemožnosti policistů vidět do jeho vozidla z daného místa apriori za nevěrohodnou pouze z toho důvodu, protože je obviněný. Podle žalobce nebylo nutné trvat na tom, aby rekonstrukce na místě přesně odpovídala situaci v době kontroly, když rozhodné podmínky (postavení policistů, větev stromu) bylo možné simulovat. Postavení policistů podle žalobce vyplynulo z výpovědi svědka H., podle něhož stáli co nejvíce zajetí k bráně, čelem kolmo k vozovce. Žalobce nesouhlasil s neprovedením výslechu svědka H. s tím, že stanoviště policie je od místa zastavení zhruba kilometr, pročež tuto vzdálenost mohl pan H. bez problémů překonat pěšky za sedm minut, tedy by nepochybně mohl na místo kontroly dorazit ještě v době, kdy probíhala. Rovněž policisté mohli mít ve svém vozidle na stanovišti otevřené dveře nebo okna, aby mohl slyšet jejich rozhovor. Žalobce namítal i nepřezkoumatelnost výroku ve vztahu k místu spáchání přestupku, kdy ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedena formulace poblíž vjezdu budovy č.p. 168 (firma Wagner), avšak na adrese č.p. 168 není provozovna této společnosti, nýbrž provozovna STK Krčma auto, s.r.o., kde měla proběhnout silniční kontrola. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že verze žalobce nebyla odmítnuta jen proto, že je účastníkem předmětného řízení, nýbrž proto, že provedené důkazy spolu s podklady pro rozhodnutí vyvrátily verzi žalobce. O výhledu policistů do vozidla žalobce žalovaný nemá pochybnosti a trvá na tom, že nelze nasimulovat adekvátní výhledové poměry. Dle žalovaného přesné místo postavení vozidla nebylo zadokumentováno, tedy nelze jednoznačně konstatovat s přesností na centimetry umístění vozidla policistů. Argumentace policisty najetím co nejblíže k bráně nevylučuje možnost výhledu do vozidla žalobce i v případě, že by přední část vozidla byla větvemi více skryta, neboť z výpovědí policistů je zřejmé, že tito do vozidla viděli, a toto pozorování bylo pak důvodem jejich vyjetí za předmětným vozidlem řízeným žalobcem. Policisté nákres vozidel na fotografiích provedli dle subjektivního odhadu, který nemusí být zcela přesný, tudíž nelze shledat zásadní rozpor mající vliv na věrohodnost jejich výpovědí. Žalovaný považuje za ryze účelové tvrzení žalobce, že ho mohli vidět policisté až ve fázi, kdy byl na úrovni služebního vozidla, neboť toto bylo vyvráceno provedeným dokazováním. Pokud by byla přijata absurdní argumentace žalobce, nepřípustným způsobem by správní orgány byly omezeny v rámci správních úvah a byly by povinny vyhovět i zjevně nadbytečným návrhům na dokazování. K místu spáchání přestupku žalovaný uvedl, že dle spisu se jednalo o místo spáchání u sídla společnosti Wagner na adrese Chrastavická 165, Domažlice a údaj č.p. 168 je zjevně nesprávný a za tímto účelem bylo vydáno opravné rozhodnutí doložené žalovaným. Žalovaný připomněl, že vyjma chyby v rozhodnutí správního orgánu I. stupně policisté v rámci zakreslení místa stanoviště svého vozidla se plně shodovali. Žalovaný předložil opravné rozhodnutí Městského úřadu Domažlice ze dne 15.4.2016 č.j. MeDO-22642/2016-Mencl, jímž bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci samé opraveno ve výroku i v odůvodnění tak, že zřejmě nesprávný údaj „u budovy č.p. 168 (firma Wagner)“ byl nahrazen slovy „u budovy č.p. 165 (firma Wagner)“. Součástí správního spisu je oznámení o přestupku ze dne 12.5.2015, podle něhož žalobce v tento den řídil v 10:40 hod osobní motorové vozidlo Škoda Felicia RZ … na silnici č. II/183 v obci Domažlice, v ulici Chrastavická ve směru na obec Chrastavice a nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pásem. Vozidlo bylo zastaveno v areálu STK Krčma auto, s.r.o. v obci Chrastavice. Řidič s přestupkem nesouhlasil, proto bylo sepsáno oznámení. Vozidlo podle policistů nemělo zatmavená skla. Žalobce se odmítl do oznámení přestupku vyjádřit i podepsat. Podle úředního záznamu z 25.5.2015 předmětný den stála hlídka policistů s vozidlem kolmo k ulici Chrastavická v prostoru vjezdu před budovou č.p. 165 (firma Wagner). Zpozorovala vozidlo žalobce přijíždějící z pravé strany, kdy řidič nebyl připoután. Dále je k tomuto připojena mapka – výtisk z internetu se zakreslením místa zjištění přestupku a místa zastavení vozidla. Při jednání dne 13.7.2015 svědek J.T. uváděl, že viděl řidiče při silniční kontrole poprvé. Stáli kolmo k ulici Chrastavická a zprava viděli přijíždět vozidlo Škoda Felicia, jehož řidič nebyl připoutaný. Když bylo řidiči řečeno, že se dopustil přestupku, v danou chvíli se k tomuto nevyjádřil, následně přišel pravděpodobně jeho známý, který mu řekl, aby s přestupkem nesouhlasil a nechal si sepsat oznámení. Poté bylo sepsáno oznámení. S vozidlem stáli policisté u spodního vjezdu k firmě Wagner a přestupkové jednání pozorovali přibližně na 10 metrů, a to přes čelní sklo, poté přes boční sklo a následně přes zadní sklo, když za vozidlem vyjeli. Výhled do vozidla ztížen neměli. Celou dobu měli vozidlo na dohled. Když žalobce zastavil, již byl připoután. Jeho připoutávání za jízdy si nevšimli, jeli za vozidlem cca 1 km. Tento svědek byl spolujezdcem. Od okraje vozovky stáli přední částí vozidla podle svědka asi pět metrů. Během průjezdu vozidla bylo vidět, že pás není zapnutý a že visí volně u sloupku. Při jízdě za vozidlem žalobce podle svědka byli ve vzdálenosti do 20 metrů ve standardní bezpečné vzdálenosti. Na fotografii z internetu zakreslil svědek místo stání služebního vozidla. Svědek J.H. rovněž potvrdil, že žalobce nezná a že ho viděl poprvé při silniční kontrole. Nepřipoutání viděli přes čelní, boční, poté i zadní sklo, když za vozidlem vyjeli. Viděli, jak pás s přezkou visí na sloupku. Když kolega řekl řidiči o přestupku, řidič se k tomu nevyjádřil, následně přišel nějaký pán, který poradil žalobci, aby s tím nesouhlasil, poté žalobce začal komunikovat a řekl, že s přestupkem nesouhlasí, a tak bylo sepsáno oznámení o přestupku. Pozice vozidla byla taková, že stáli co nejvíce zajetí k bráně kolmo k vozovce. Přestupkové jednání viděli asi na 8 metrů. Vozidlo kolem nich projíždělo ze zatáčky. Řidič neměl více než 50 km/h, dle názoru svědka jel spíš pomaleji. Přestupkové jednání svědek sledoval po celou dobu, co vozidlo projíždělo kolem nich. Při zastavení byl řidič již zapnut. Jeho připoutávání si svědek nevšiml. Svědek byl řidičem služebního vozidla a měl za to, že žalobce měl dost času, než za vozidlem vyjeli, aby se připoutal, protože nevyjížděli na výstražné zařízení a také se museli rozhlížet. Vozidlo podle jeho názoru zastavili až za cca 2 km na STK v Chrastavicích. Od okraje vozovky stáli odhadem cca. 5 metrů a viděli tedy, jak pás s přezkou visí, toto viděli i přes zadní boční sklo, dále přes čelní a boční sklo v době průjezdu a poté i přes zadní sklo, když za autem vyjeli. Bezpečná vzdálenost, když měli vozidlo na dohled, podle svědka po dojetí u hřbitova byla cca 10 m. Než za vozidlem vyjeli, podle názoru svědka, mohl řidič ujet cca 100 m. Rovněž tento svědek nakreslil umístění služebního vozidla shodně jako předchozí svědek. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně zhodnotil výpovědi policistů, podle nichž řidič nebyl v ulici Chrastavická v obci Domažlice poblíž vjezdu do areálu firmy Wagner připoután za jízdy bezpečnostním pásem, a podle obou svědků bylo do vozidla vidět. Podle svědka T. nemělo vozidlo zatmavená skla. Podle obou výpovědí viditelnost nebyla snížena vlivem povětrnostních podmínek. Shodně popsali, kde stáli se svým vozidlem, oba svědci registrovali přestupek přes boční sklo a po vyjetí za vozidlem i přes zadní sklo. Shodli se v tom, že byl minimální provoz a mezi vozidlem žalobce a jimi nebylo žádné vozidlo. Shodli se v místě zastavení vozidla v areálu STK v obci Chrastavice. Shodli se v přístupu žalobce, že se po sdělení přestupku nevyjádřil a komunikoval až poté, co mu nějaký pán řekl, aby s přestupkem nesouhlasil. Přestupkové jednání registrovali na vzdálenost 10 m dle svědka T., dle svědka H. 8 m. Oba viděli, že pás s přezkou visí volně u sloupku, a v době, kdy žalobce zastavili, byl připoután. Rozpor byl shledán pouze ve sdělení, že podle svědka H. ujeli cca 2 km, kdežto dle svědka T. 1 km. Dle správního orgánu nemá tento rozpor vliv na rozhodnutí, neboť se policisté shodli jak na místě zjištění přestupku, tak na místě silniční kontroly a skutečná vzdálenost je ověřitelná na mapě. Skutečnost, že ani jeden ze svědků si nevzpomněl, jaký měl žalobce oděv, je podle správního orgánu vzhledem k časovému odstupu pochopitelná. Oba svědci viděli pás volně viset u sloupku a sledovali přestupkové jednání po delší dobu, tudíž barva oblečení nehraje významnou roli. Přesnou identifikaci místa stání služebního vozidla oba svědci zakreslili na plánku. Skutečnost, že žalobce byl připoutaný po zastavení, není z hlediska spáchání přestupku podstatná. Vhledem k tomu, že od spatření přestupkového jednání do místa zastavení byla ujeta delší vzdálenost, nebylo vyloučeno, že se žalobce dopoutal. Podle správního orgánu by policisté za vozidlem nevyjeli bezdůvodně. Podle správního orgánu je zarážející, že žalobce se na místě kontroly k přestupku nijak nevyjadřoval, ani nepoukazoval na to, že byl připoután. Správní orgán nemá pochybnosti o věrohodnosti svědků, neboť přestupek byl zjištěn v rámci plnění jejich pracovních povinností a nemají žádný vztah k přestupci ani zájem na projednávané věci. Ve výpovědích neshledal správní orgán závažné rozpory vedoucí k pochybnostem. Naopak se výpovědi doplňují. Úřední záznam není podkladem pro vydání rozhodnutí. Policisté jsou vyslýcháni jako svědci a vzhledem k tomu, že je vypracován v krátké době poté, co dojde ke spáchání přestupku, může být inspirací například pro kladení otázek svědků. Svědecké výpovědi jsou v souladu s úředním záznamem. Policisté popisovali, čeho byli svědky, tedy co vnímali vlastními smysly při výkonu služebních povinností. Jejich výpovědi jsou bezrozporné, konzistentní a vykonávali služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním výkonem. V dané věci nebyl zjištěn důvod, pro který by policisté zákony překročili. Nebylo zjištěno, že by byli motivováni jinou snahou než spravedlivě zjistit přestupek. Vozidlo Felicia projíždělo okolo služebního vozidla zaparkovaného kolmo k silnici, po které obviněný projížděl, tedy výhled do vozidla nepochybně policisté měli. Z jejich výpovědi je zřejmé, že byli v takovém postavení k vozidlu přestupce, že mohli vidět, že řidič není připoután. Dále bylo zkonstatováno správním orgánem, že přestupek byl spáchán nevědomou nedbalostí, neboť žalobce je osobou odborně způsobilou a musí znát povinnosti řidiče. Správní orgán uložil sankci 1.500,-Kč, když mohl uložit pokutu od 1.500,-Kč do 2.500,-Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které doplnil na výzvu a současně s doplněním odvolání ze dne 30.9.2015 bylo správnímu orgánu zasláno i vyjádření žalobce datované dne 13.7.2015. Obě podání obsahují v podstatě shodné námitky. Žalobce namítal, že výhledový poměr policistů neumožnil vidět do vozidla žalobce, neboť v linii pohledu ze stanoviště policistů k vozidlu žalobce se nacházela větev stromu. Dále bylo rozporováno tvrzení svědků, že přes čelní sklo viděli volně visící pás na 20 metrů. Byla navržena rekonstrukce a ohledání místa, kdy mělo být prokázáno, že policisté nemohli ze svého stanoviště vidět přestupek. Na podporu svého tvrzení ohledně tmavého oblečení navrhl žalobce výpověď pana O.H., který se podle něho na místě přestupku v danou dobu nacházel. Tento pán měl žalobci sdělit, že slyšel policisty se domlouvat, že potřebují ještě jednu pokutu, a jeden z policistů řekl, že pásy to jistí. Dále žalobce uváděl, že používá sponu připnutou na bezpečnostní pás jako zarážku, aby byl pás volnější, a policisté si mohli sponu splést s volně visícím nezapnutým pásem. V postoupení věci žalovanému správní orgán I. stupně dne 1.10.2015 uvedl, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí ve věci nebylo žádné vyjádření žalobce správním orgánem I. stupně doručeno. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný připomněl, že ze spisu není zřejmé, že by správnímu orgánu I. stupně došlo před vydáním napadeného rozhodnutí jakékoliv vyjádření od žalobce, tudíž se těmito námitkami správní orgán I. stupně nezabýval. Žalovaný má za prokázané výpověďmi policistů, že tito na vozidlo žalobce i do vozidla měli dostatečný výhled a nic jim nebránilo vidět na vzdálenost 10 či 8 metrů, nikoliv žalobcem uváděných 20 metrů, že žalobce nebyl připoután. Kdyby si policisté nebyli jisti nepřipoutáním žalobce, za vozidlem by nevyjížděli. Jediným důvodem vyjetí bylo, že bylo zpozorováno, že žalobce nebyl připoután. Žalovaný o věrohodnosti výpovědi policistů nemá pochybnosti, neboť se jedná o nezávislé svědky, kteří se s žalobcem osobně neznají, skutečnosti, které pozorovali, zjistili při plnění svých služebních povinností a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro něž by měli svědci důvod snažit se žalobci přitížit. Svědecké výpovědi nebyly považovány podle žalovaného za naddůkaz, nýbrž byly hodnoceny běžně jako důkaz. Nebyly shledány důvody doplnit dokazování, když skutkový stav měl žalovaný za spolehlivě zjištěný, a skutečnost, že policisté měli do vozidla výhled, byla prokázána jejich shodnými výpověďmi. Tvrzení žalobce o nemožnosti výhledu do vozidla považuje žalovaný za účelové tvrzení snažící se znevěrohodnit výpovědi policistů a zprostit se odpovědnosti za přestupek. Žalovaný neshledal důvody k ohledání místa či k rekonstrukci pro nadbytečnost, neboť skutkový stav má za spolehlivě prokázaný. Navíc nelze zajistit dle žalovaného, aby situace přesně odpovídala době kontroly, neboť nelze nasimulovat totožné podmínky jako inkriminovaného dne. Podle žalovaného je nerozhodné, že si svědci na barvu oblečení nevzpomněli, neboť protiprávní jednání sledovali určitou dobu, tedy je vyloučeno, že by samotná barva oblečení mohla policisty zmýlit, a to za situace, kdy shodně policisté uvedli, že viděli viset pás volně podle sloupku vozidla. K návrhu na výslech svědka H. žalovaný uvedl, že se jeví velmi zvláštní, že žalobce na doplňování důkazů rezignoval u správního orgánu I. stupně a na tak zásadní skutečnost, že existuje svědek, který může prokázat jeho nevinu, si vzpomněl až v odvolacím řízení. Nelze podle žalovaného přehlédnout účelovost tohoto návrhu žalobce, který se jím snaží protahovat řízení a dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek. Pokud by žalobce již na místě od svědka H. věděl o tom, že si policisté obvinění vymysleli, uvedl by to již v oznámení přestupku a dožadoval by se této osoby jako svědka. Tyto kroky žalobce neučinil, po celé řízení u správního orgánu I. stupně zůstal pasivní a důkazy uplatnil až v odvolacím řízení. Jelikož byl skutkový stav věci zjištěn spolehlivě, považuje navržený důkaz žalovaný za obstrukční požadavek v rozporu s hospodárností a rychlostí řízení. Tvrzení o pásu uvolněném sponou považuje žalovaný za účelové, neboť pokud by tomu tak bylo, uvedl by to žalobce již na místě kontroly a případně mohl předvést i prověšení bezpečnostního pásu. Toto neučinil a s touto námitkou účelově vyčkával až do odvolacího řízení. Žalovaný považuje za vyloučené, že by oba policisté zároveň nabyli mylného dojmu o nepřipoutání žalobce. Protiprávní jednání žalobce bylo policisty pozorováno na 8 či 10 metrů při dobré viditelnosti, tudíž není důvod se domnívat, že by mohlo dojít k omylu či záměně zarážky za sponu bezpečnostního pásu. Dále pokud by si žalobce na pás instaloval zarážku, která by způsobovala uvolnění bezpečnostního pásu tak, že by byl prověšen, ztratil by svůj účel ochrany života a zdraví připoutané osoby a bylo by nutné nahlížet na řidiče jako na nepřipoutaného. K tvrzení, že na fotodokumentaci je zachycena větev ve výhledu policistů, žalovaný uvedl, že z fotografie nelze činit závěr, že předmětný den byl strom olistěný identicky, neboť se jedná o fotografii z volně dostupného internetového serveru, která se pravidelně neaktualizuje. Nelze zjistit, že skutečně bránila ve výhledu policistům. Naopak z jejich výpovědí vyplývá, že jim nic ve výhledu nebránilo. Na fotografii je zachycen výhled z protisměrného pruhu na místo, kde policejní vozidlo mělo být postaveno, a záběr je focen z postavení výrazně vyššího, než by odpovídalo postavení osob sedících ve vozidle zasahující hlídky. Tedy fotografie není pro posouzení výhledových podmínek policistů relevantní. Policisté shodně na fotografii zaznamenali postavení vozidla před listnatým stromem, kdy nemohli mít větví výhled ztížen. Dále pozorovali žalobce po delší dobu z úhlu pohledu do vozidla přes čelní sklo, pak boční okénko a poté přes zadní sklo, tedy měli možnost si své prvotní pozorování ověřit dalším pozorování, tedy omyl v pozorování tak lze vyloučit. Provádění rekonstrukce není z objektivních důvodů podle žalovaného možné, neboť nelze přesně nasimulovat výhledové podmínky policie v předmětném místě a zcela přesné postavení vozidla, stav okolní vegetace, proto je důkaz nadbytečný. Veškeré vzdálenosti uvedené svědky byly subjektivním posouzením vzdáleností, které jsou jen odhadem. K tvrzení, že je protiprávní jednání pozorováno na 20 metrů zezadu, žalovaný uvedl, že policista T. netvrdil, že na 20 metrů pozoroval zezadu protiprávní jednání žalobce, nýbrž tuto vzdálenost uváděl v kontextu, kdy měli vozidlo při pronásledování na dohled na maximálně tuto vzdálenost. Skutečnost, že policisté neznají přesný okamžik dopoutání žalobce, nezbavuje žalobce odpovědnosti a nezpochybňuje jejich výpovědi, neboť nelze jednání žalobce ve vozidle pozorovat bezvýhradně po celou dobu až do zastavení a vystupování z vozidla, tedy toto nemohli svědci zpozorovat. Ze spisu nevyplývá žádný zájem policistů na věci z důvodu jakýchsi odměn, navíc toto tvrzení žalobce nijak nedokládá, je tedy nepodložené a dle názoru žalovaného také účelové. Podle svědka H. vyjížděli policisté za žalobcem bez použití výstražného zařízení a podle policisty žalobce byl nápis STOP spuštěn až před obcí Chrastavice, jak se tedy pan H. mohl podle žalovaného domnívat, že policisté chtějí vozidlo zastavit kvůli silniční kontrole, když na tuto vzdálenost nemohl svědek pronásledování ani vidět. Dále oba členové hlídky na stanovišti byli ve služebním vozidle, stěží mohlo být proto dle žalovaného slyšet, o čem hovoří. Soud doplnil dokazování o rozhodnutí Městského úřadu Domažlice ze dne 15.4.2016, jedná se o opravu zřejmé nesprávnosti meritorního prvostupňového rozhodnutí, a to výroku i prvního odstavce odůvodnění, kde se uvádělo původně „č.p. 168 (firma Wagner)“ a toto je nahrazeno slovy „č.p. 165 (firma Wagner)“. Žalobu soud neshledal důvodnou. První žalobní bod spočíval v porušení zásady legality z důvodu výroku prvostupňového orgánu, který podle žalobce netvoří překážku res iudicata, když vymezuje jako místo přestupku pouze pozemní komunikaci na silnici II/183 v obci Domažlice v ulici Chrastavická poblíž vjezdu do budovy firmy Wagner. Správní orgán však podle žalobce vzal za zjištěné, že se žalobce dopustil pokračujícího přestupku na úseku mezi stanovištěm policistů a místem zastavení, tedy na úseku cca 1 km. Současně byl žalobce odsouzen pouze za část přestupku ohledně stanoviště policie. Tvrzení žalobce soud neuznal, vymezení přestupku má soud za dostačující, tvořící překážku res iudicata. Jednoznačná identifikace skutku je dána nejen místem spáchání, ale i jeho časem a popisem protiprávního jednání. Jelikož pak se jedná o přestupek spáchaný opomenutím určitého jednání, argumentace žalobce tzv. dílčími útoky ve smyslu trestněprávním není použitelná. Nelze ani přehlédnout ustanovení § 66 zákona o přestupcích, podle něhož pouze ve lhůtě dvou měsíců od zjištění přestupku je možné zahájit řízení o přestupku, proto pozdější druhé řízení o témže přestupku není přípustné. Další námitka se týkala nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že přestupek byl spáchán vědomou nedbalostí a odůvodnění spočívalo pouze v tom, že žalobce je osobou odborně způsobilou a musí znát povinnosti řidiče. S tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti této úvahy se soud zcela ztotožňuje. Žalobce správně poukázal na to, že není vyloučena nevědomá nedbalost. Nicméně přestože je odůvodnění správního rozhodnutí v této části příliš stručné, nemohlo to mít vliv na zákonnost rozhodnutí o výši uložené sankce. Pokuta byla totiž uložena na samé dolní hranici zákonné sazby. Soud neuznal ani žalobní tvrzení, že žalovaný nerespektoval presumpci neviny a že považoval tvrzení žalobce za apriori méně věrohodné než tvrzení policistů. Podle názoru soudu z výše shrnutých odůvodnění obou správních rozhodnutí je zřejmé, že byly provedené důkazy, vč. výpovědí policistů, dostatečně zhodnoceny a jejich závěry jsou v souladu se zásadami logiky. Nevyplývá z nich, že by bylo tvrzení žalobce považováno za aproiri nevěrohodné, nýbrž že provedeným dokazováním byla verze tvrzená žalobcem vyvrácena. Podle policistů bylo vidět volně visící sponu bezpečnostního pásu. Soud se ztotožnil se názorem správního orgánu, že výpovědi policistů byly shledány věrohodnějšími z důvodů shodnosti jejich výpovědí a rovněž shodnosti s dalšími podklady rozhodnutí. Žalovaný rovněž správně poukázal na to, že žalobce začal svoji verzi o tom, že to na něho policisté “ušili“, předkládat až v odvolání, což se jednoznačně jeví nevěrohodným a uplatněným za účelem protahování správního řízení. Další námitka se týkala tvrzení, že policisté nemohli ze svého stanoviště vidět do vozidla zepředu, neboť jim bránila vegetace. Soud připomíná, že touto námitkou se zabýval dostatečně podrobně v napadeném rozhodnutí žalovaný, a jeho závěry považuje soud za správné a odůvodněné. Stěžejní jsou v tomto směru shodné výpovědi policistů, že do vozidla viděli dostatečně dlouho na to, aby si byli jisti svým úsudkem. Rovněž z nákresu umístění služebního vozidla oběma policisty je zřejmé, že výhled do kolemjedoucího vozidla mít mohli. Naopak nelze činit závěry o možnostech výhledu do vozidla z fotografie z internetové aplikace, která není aktuální k době přestupku, a nadto je pořízena z jiného směru, než z pohledu policistů. Soud stejně jako žalovaný považuje za nadbytečné provádění rekonstrukce na místě přestupku a výslech svědka H., když skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Ohledně rekonstrukce také nelze nasimulovat stejné podmínky. Žalobcem uváděný možný motiv policistů vymyslet si obvinění z přestupku z důvodu odměn za tzv. počet čárek, považuje soud za ničím nepodloženou spekulaci. K otázce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí ohledně nesprávného označení budovy čp. 168, soud má za to, že z obsahu spisu, zejména z úředního záznamu, je naprosto zřejmé, že se jednalo o budovu čp.

165. Dále jak ve výroku prvostupňového rozhodnutí, tak i v jeho odůvodnění, a také i ve výpovědích policistů, bylo místo spáchání přestupku identifikováno jednoznačně jako vjezd do firmy Wagner. Z těchto důvodů postupoval správní orgán prvního stupně správně, když chybu v čp. budovy napravil novým rozhodnutím jako opravu zřejmé nesprávnosti. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení