17 A 80/2016 - 37

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobců: a) K.H.K., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, b) S.H.K., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, c) A.R.M., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, všichni zastoupeni Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem, se sídlem Praha 8, Karolínská 654/2, d) P.A.R., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, e) S.A.R., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, f) M.A.R., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá- Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, g) P.A.R., st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, všichni zastoupeni zákonnou zástupkyní S.H.K.,, st. příslušnost Irák, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, IČ 75151529, Nádražní 2437/2, 301 00 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12.07.2016, č.j. KRPP-108520-12 /ČJ-2016-030022, č.j. KRPP-108519-12/ČJ-2016-030022, č.j. KRPP-108518-13/ČJ-2016-030022, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce d), žalobce e), žalobce f) a žalobce g) se odmítá.

II. Žaloba žalobce a), žalobkyně b) a žalobce c) se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí žalované. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. KRPP-108520-12/ČJ-2016-030022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobce a) podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem předání do Maďarské republiky. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. 108519-12/ČJ-2016-030022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně b) podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání do Maďarské republiky a rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. KRPP-108518-13/ČJ-2016-030022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobce c) podle § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání do Maďarské republiky. Doba zajištění podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců byla stanovena na 45 dní od okamžiku omezení osobní svobody. V podané žalobě se žalobci domnívali, že byli zkráceni na svých právech, a že žalovaná napadenými rozhodnutími porušila čl. 28 odst. 2 a 3 dublinského nařízení, § 129 odst. 1 a odst. 6 zákona o pobytu cizinců a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Dále žalobci konstatovali, že se žalovaný správní orgán vydáním napadených rozhodnutí dopustil protiprávního jednání ve dvou směrech. Za prvé žalovaná nesprávně posoudila otázku, zda je předpoklad pro předání žalobců do Maďarska reálný a za druhé nesprávně stanovila dobu jejich zajištění na 45 dnů. Žalobci uvedli, že Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150 dospěl k závěru že: „správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné… O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.”. Ačkoli uvedený rozsudek výslovně nehovoří o předání cizince podle dublinského nařízení, uvedené závěry je bezesporu nutné aplikovat i na případy cizinců navracených do státu příslušného k posuzování jejich žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž ukáže-li se, že reálný předpoklad předání neexistuje, nelze daného cizince zajistit. Žalovaná se věnovala hodnocení realizovatelnosti předání žalobců, kdy konstatovala, že: „v době rozhodování jí nejsou známé žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání účastníka řízení do Maďarska. V současné chvíli se správní orgán na základě znění nařízení EU č. 604/2013 důvodně domnívá, že Maďarsko je povinno účastníka řízení převzít. Jedinou překážkou, proč není možné předat účastníka řízení ihned, jsou v tomto nařízení uvedené lhůty.“. Takové hodnocení nelze podle žalobců považovat za dostatečné ve smyslu požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí v § 68 odst. 3 správního řádu a v kontextu výše uvedeného rozsudku NSS. V současné době totiž v případě Maďarska existují závažné důvody domnívat se, „že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení a proto existuje překážka předání žalobců na území Maďarska, což však žalovaná zcela ignorovala. Za tyto nedostatky žalobci považovali následující okolnosti. Ačkoliv tato skutečnost v napadeném rozhodnutí není uvedena, informace poskytnuté žalobci nasvědčují tomu, že dotyční pravděpodobně přicestovali na území Maďarska ze Srbska, přičemž Srbsko je Maďarskem považováno za třetí bezpečnou zemi, a proto hrozí, že žalobci budou deportováni do Srbska bez toho, aby byla jejich žádost meritorně přezkoumána. V roce 2012 přitom vydalo UNHCR zprávu pojednávající o situaci žadatelů o azyl a držitelů mezinárodní ochrany v Srbsku. V této zprávě UNHCR poukazuje na to, že od dubna 2008 do srpna 2012 nebyl žádné osobě přiznán status uprchlíka, což silně naznačuje, že srbský azylový systém není uzpůsoben poskytovat ochranu těm, kteří ji potřebují. Kromě toho Srbsko dle UNHCR není schopno poskytnout dostatečnou garanci nenavrácení. UNHCR proto doporučilo, aby Srbsko nebylo považováno za třetí bezpečnou zemi a aby se státy zdrželi navrácení žadatelů do Srbska na tomto základě. V současné době nepovažuje Srbsko za bezpečnou třetí zemi kromě Maďarska žádný z členských států EU. Maďarská právní úprava již v minulosti považovala Srbsko za třetí bezpečnou zemi, přičemž tato regulace byla ze strany UNHCR kritizována a státům participujícím na dublinském systému byl doporučeno zdržet se dublinských transferů žadatelů do Maďarska, pokud na jeho území vstoupili právě ze Srbska. V květnu 2016 vydalo UNHCR novou zprávu o situaci žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, kde uvedlo, že setrvává na svém postoji ohledně nedostatků srbského azylového systému vyjádřeném ve zprávě z roku 2012 s tím, že žadatelé by neměli být vráceni do Srbska. Žalobci v této souvislosti poukazovali na dokumenty Srbsko jako země azylu, UNHCR Hungary As a Country of Asylum z května 2016. Žalobci dále odkazovali na rozsudky Krajského soudu v Praze oba ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015-74 a č. j. 49 Az 110/2015-79, kde Krajský soud mimo jiné konstatoval, že: „Ačkoliv soudu nepřísluší presumovat rozhodnutí maďarských úřadů, hrozí v případě předání žalobce do Maďarské republiky jeho předání do Srbska, jako bezpečné země původu podle nařízení maďarské vlády, aniž by byla jeho žádost meritorně posouzena. Podle zprávy UNHCR ze srpna roku 2012, kterou žalobce přiložil k žalobě, má azylový systém v Srbsku mnoho nedostatků a dokud tyto nedostatky nebudou odstraněny, nemá být Srbsko považováno za bezpečnou zemi z hlediska mezinárodní ochrany, toto stanovisko UNHCR nebylo doposud revidováno. Nadto dle zpráv Human Rights Watch, dostupných na webových stránkách https://www.hrw.org/news/2015/07/24/human-rights-watch-submission-bosniaand- herzegovina-serbia-and-kosovo-european, dochází v Srbsku k porušování práv žadatelů o azyl, které dle soudu dosahují intenzity nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie.“. Žalobci dále namítali, že i v případě, že by maďarský azylový Úřad jejich žádosti o mezinárodní ochranu meritorně přezkoumal a tyto žádosti zamítl, žalobci nedisponují v Maďarsku prostředkem nápravy, který by bylo možné považovat za účinný ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze zprávy organizace Hungarian Helsinki Committee popisující aktuální azylový systém v Maďarsku podle žalobců vyplývá, že je-li žádost o mezinárodní ochranu meritorně přezkoumána a není-li shledána jako důvodná, může se cizinec obrátit se žádostí o přezkum takového rozhodnutí na soud. V takovém případě však platí, že podání žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti nemá ze zákona odkladný účinek. Tím se však žaloba jako prostředek nápravy bez dalšího stává neúčinnou ve smyslu čl. 13 ve spojení s čl. 3 Evropské úmluvy. Jak totiž v minulosti konstatoval ESLP, v případech, kdy hrozí cizinci navrácení do země, ve které existuje nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení (spočívající v tomto případě v nebezpečí řetězové deportace ze Srbska do země původu z důvodu absence efektivního azylového mechanismu v této zemi), „článek 13 vyžaduje, aby dotčená osoba měla přístup k opravnému prostředku, jenž má ze zákona odkladný účinek (de plein droit suspensif with automatic suspensive effect)“ (ESLP, Gebremedhin v. Francie, č. 25389/05, rozsudek z 26. 4. 2007, §66). Tento požadavek však v případě Maďarska zjevně splněn není. Na uvedeném hodnocení nic nemění ani fakt, že cizinec může soud o přiznání odkladného účinku požádat. Jak totiž uvedl ESLP, odkladný účinek musí mít žaloba automaticky (de plein droit), tj. nezávisle na úvaze soudu, zda odkladný účinek žalobě přizná. Navíc, je-li žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta, disponuje cizinec pro podání žaloby lhůtou 8 dnů. Tato lhůta se velmi přibližuje lhůtě sedmi dnů, o které - jak je v podrobnostech uvedeno v odkazovaném rozsudku Krajského soudu - Ústavní soud ČR prohlásil, že je neslučitelná s čl. 13 Evropské úmluvy (nález ze dne 1. 12. 2009, Pl. ÚS 17/09, č. 9/2010 Sb.). Na základě uvedených změn ve fungování azylového systému Maďarska, přistoupilo několik států podílejících se na fungování dublinského systému k pozastavení dublinských transferů do Maďarska, a to buď pouze v jednotlivých případech. Například v Belgii došlo k zabránění dublinských transferů na základě toho, že Maďarsko porušuje zásadu non- refoulement; v Rakousku na základě toho, že maďarské pojetí třetích bezpečných zemí brání účinnému přístupu k azylovému řízení, čímž dochází k porušení mezinárodního a evropského práva; ve Švýcarsku i v Belgii na základě toho, že správní orgány opomněly při rozhodování o dublinském transferu vzít v úvahu legislativní změny, ke kterým v Maďarsku došlo; v Nizozemsku na základě toho, že existují vážné pochybnosti o tom, zda by transferem žadatele o azyl do Maďarska nedošlo k porušení článku 3 Evropské úmluvy, obdobně jako tomu bylo v případě M.S.S proti Belgii. V Řecku nebo v Německu na základě důkazů o systematických nedostatcích azylového řízení v Maďarsku a rizika navrácení žadatelů z Maďarska do třetí země, která není bezpečná, nebo permanentně kupříkladu Dánsko, Švýcarsko, Švédsko nebo Finsko. Rovněž mnohé mezinárodní nevládní organizace, včetně Amnesty International, ECRE (European Council on Refugees and Exiles,) nebo Human Rights Watch vyzvaly členské státy EU, aby se zdrželi navracení žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska na základě dublinského nařízení. Dále ke shora uvedenému žalobci uvedli, že Evropská komise v prosinci 2015 zahájila s Maďarskem řízení pro porušení práva týkající se jeho azylových zákonů. I před ESLP v současnosti čekají na vyřízení stížnosti týkající se předání žadatelů o azyl do Maďarska na základě dublinského nařízení (jedná se kupř. o stížnosti proti Rakousku č. 44825/15 a 44944/15). Komisař Rady Evropy pro lidská práva, který v prosinci 2015 na základě čl. 36 Evropské úmluvy předložil své připomínky v rámci řízení o uvedených stížnostech, dospěl k závěru, že „současné azylové právo a praxe v Maďarsku není v souladu s mezinárodními a evropskými standardy v oblasti lidských práv. Momentálně téměř nikdo nemá v Maďarsku přístup k mezinárodní ochraně. Azylové řízení je příliš zrychlené a postrádá základní záruky, používaní a podmínky detence jsou problematické, a obecné negativní nálady vůči migrantům, podpořeny orgány státu, nepřispívá k integraci žadatelů o azyl a uprchlíků v maďarské společnosti. To vše má vážný negativní dopad na přijímací podmínky žadatelů navrácených na základě dublinského nařízení.“. Lze uzavřít, že v případě Maďarska existují závažné důvody domnívat se, že tamní azylový systém vykazuje seriózní systémové nedostatky v azylovém řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, které sebou nesou riziko špatného zacházení ve smyslu článku 3 Evropské úmluvy, resp. článku 4 Listiny základních práv EU spočívajícího zejména v nerespektování zásady nenavrácení. Maďarsko proto není možné považovat za stát, který by v souladu s Dublinským nařízením byl odpovědný za posouzení azylových žádostí podaných žalobci. Pokud tedy napadenými rozhodnutími došlo k zajištění žalobců za účelem předání do tohoto státu, jde o rozhodnutí, která jsou nezákonná. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že navzdory uvedeným nedostatkům k předávání do Maďarska ze strany České republiky reálně dochází. Žalobci navíc konstatovali, že otázkou právní možnosti realizace předání do Maďarska ve výše uvedeném smyslu se žalovaná vůbec nezabývala. Její rozhodnutí je tak v této části nepřezkoumatelné. Závěrem žalobci namítali, že žalovaná nezákonně stanovila délku jejich zajištění, kdy tato byla stanovena na 45 dnů. Takto stanovená délka zajištění je ovšem neslučitelná s požadavky, které ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32, uvedl NSS. V uvedeném rozsudku dospěl NSS k následujícímu závěru. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. (…) Promítne-li se výše uvedené do modelové situace, při rozhodování o zajištění cizince v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět) může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Po podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět pak může rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě okamžité odpovědi příslušného státu nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění (tedy na maximálně šest týdnů od podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět). (…) O zajištění žalobců bylo rozhodnuto ve fázi, kdy ještě nebylo požádáno o přijetí žalobců zpět do Maďarské republiky. V této fázi však stěžovatelka mohla stanovit dobu trvání zajištění v souladu s čl. 28 nařízení Dublin III nejvýše na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochrany. Tuto lhůtu zjevně překročila a zatížila tak své rozhodnutí nezákonností. Je nesporné, že uvedené závěry lze vztáhnout i na případy žalobců. Žalobci byli žalovaným správním orgánem zbaveni osobní svobody dne 11. 7. 2016, kdy byli hlídkou Policie zadržen v rámci silniční kontroly. Napadená rozhodnutí o zajištění pak byla vydána o den později, tedy dne 12. 7. 2016. Stejně jako v případě posuzovaném NSS také v tomto případě bylo o zajištění žalobců rozhodováno ve fázi, kdy ještě nebylo požádáno o přijetí žalobců zpět do Maďarské republiky. V této fázi tak žalovaná mohla stanovit dobu trvání zajištění v souladu s čl. 28 Dublinského nařízení nejvýše na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Stejně jako v citovaném případě projednávaném NSS však žalovaný správní orgán v případě žalobců tuto lhůtu zjevně překročil, a tím zatížil své rozhodnutí nezákonností. Žalobci žádali, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaná uvedla, že žalobci byli zajištěni dne 11. 7. 2016 za účelem jejich předání podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců s odkazem na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná byla přesvědčena o zákonnosti svého postupu při zajištění žalobců, neboť dosažení cíle zajištění, tedy předání žalobců podle Dublinského nařízení, je reálné. V odůvodnění zajištění se žalovaná zabývala zajištěním v odstavci „Realizovatelnost předání účastníka, doba zajištění“ otázkou realizovatelnosti předání žalobců do Maďarské republiky. Zároveň žalovaná uvedla, že dne 14. 7. 2016 zaslala podnět k zahájení řízení podle Dublinského nařízení. Dne 1. 7. 2016 bylo žalované doručeno oznámení o zahájení řízení podle Dublinského nařízení Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky, kde byl oznámen postup podle Dublinského nařízení a zaslána žádost o přijetí žalobců do Maďarska. Lhůta na odpověď dožádaného státu činí 14 dní, po níž následuje lhůta 6 týdnů na realizaci předání žalobců do odpovědného členského státu. Součet lhůt činí 60 dní. Žalobci byli zajištění na 45 dní, z čehož je podle žalované jednoznačně patrné, že při prvotním rozhodnutí o zajištění žalobců nevyužila maximální dobu předpokládaného trvání předání žalobců do příslušného státu. Přemístění žalobců dle ustanovení článku 28 odst. 2 Dublinského nařízení do Maďarské republiky je realizovatelné. Pokud by se podařilo realizovat přemístění žalobců před uplynutím stanovené lhůty, bude ukončeno zajištění žalobců, neboť podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pomine důvod zajištění. Stanovení lhůt zajištění vychází ze zkušeností získaných v obdobných řízeních, a pokud pomine důvod zajištění, je zajištění okamžikem pominutí důvodů zajištění ukončeno i před uplynutím lhůty zajištění. S žalobci bylo zároveň vedeno správní řízení ve věci povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců: „Rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá cizinci, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území a má být předán podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie. “. Žalovaná byla dále přesvědčena, že důvody zajištění stále trvají a přijetí mírnějších opatření by nebylo v souladu se stavem řízení o zajištění žalobců podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci nemají na území České republiky žádnou adresu, na které by se mohli zdržovat, nemají ani dostatek finančních prostředků na složení zálohy a hlavně v protokolu uvedli, že cílem jejich cesty je Německo, z čehož vyplývá nebezpečí, že by žalobci mařili a ztěžovali realizaci předání do Maďarské republiky podle Dublinského nařízení. Žalovaná žádala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Součástí správního spisu je úřední záznam 11. 7. 2016, č. j. KRPP-108531-1/ČJ- 2016-030022, ze kterého vyplývá, že téhož dne v 7:00 hod si hlídka OCP PM OPKPE na sjezdu u Nýřan všimla bílé dodávky, která jela po dálnici D5 směrem na Rozvadov. Hlídka se rozhodla uvedeno dodávku zastavit. Při kontrole kabiny vozidla bylo zjištěno, že se v kabině nachází řidič. Po otevření nákladového prostoru bylo zjištěno, že převáží migranty, a to celkově 31 osob včetně dětí. Žalobci a), b) a c) shodně do protokolu ze dne 11. 7. 2016 uvedli, že bezpečnostní situace ve městě kde žijí je nesnesitelná. Každý den oblast ovládá někdo jiný. Z Iráku odcestovali s celou svojí rodinou začátkem dubna 2016. Nikdo z jejich rodiny nemá cestovní doklad. Společně cestovali do Turecka a poté z Turecka do Bulharska, a to za pomoci převaděče. Z Bulharska opět za pomoci převaděče jeli do Srbska a ze Srbska přešli do Maďarska, kde je zadržela policie, která je odvezla do tábora u rakouských hranic. O azyl vědomě nežádali, ale všem jim brali otisky. Uvedli, že v ČR jsou poprvé. Do země svého původu se dobrovolně vrátit nechtěli. V případě propuštění ze zajištění pojedou do Německa. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že při rozhodování o zajištění za účelem předání dle ustanovení § 129 odst. 1 v návaznosti na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců správní orgán vycházela z následujících zjištění: Dne 11. 7. 2016 v 7:00 hod byla na dálnici D5 na exitu 100 směrem do Spolkové republiky Německo kontrolována hlídkou Policie ČR, bílá dodávka s RZ ... V nákladovém prostoru této dodávky se nacházelo celkem 31 státních příslušníků Iráku, včetně žalobců. Žalobci nebyli schopni prokázat svou totožnost. Z tohoto důvodu byli žalobci dne 11. 7. 2016 v 07:45 hodin zajištěni dle § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“). Žalobci byli eskortováni na OPKPE, kde bylo provedeno daktyloskopováni na stanici LSSR a otisky porovnány v systému Eurodac, kde byla nalezena shoda, tzn., že žalobci jsou žadateli o mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU, a to v Maďarsku. Na základě výše uvedených skutečností správní orgán s žalobci zahájil správní řízení ve věci povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, protože z výsledku daktyloskopováni jednoznačně vyplývá, že účastníci řízení jsou žadateli o mezinárodní ochranu v jiném členském státě a tudíž se na jejich případ vztahuje postup dle nařízení EU č. 604/2013. K posouzení vážného nebezpečí útěku, použití mírnějších donucovacích opatření žalovaná uvedla, že žalobci pobývali dne 11. 7. 2016 na území České republiky neoprávněně bez víza a bez cestovního dokladu. Žalobci v protokolu ze dne 11. 7. 2016 uvedli, že byli daktyloskopováni v Maďarsku. Následně z Maďarska odcestovali v úkrytu do České republiky, kdy cílem bylo dojet do Německa. Do Maďarska se vrátit nechtěli, chtěli odjet do Spolkové republiky Německo. Územím České republiky pouze projížděli na své cestě do Spolkové republiky Německo. Dle výsledku Eurodac žalobci požádali v Maďarsku o mezinárodní ochranu, kam se dobrovolně vrátit nechtějí. Žalobci uvedli, že celá jejich rodina nemá žádní finanční prostředky. Žalobci nejsou oprávněni k pobytu na území států mezi ČR a Maďarskou republikou, tj. nemůžou oprávněně samostatně cestovat. K realizovatelnosti předání žalobců a době zajištění správní orgán konstatoval, že v době rozhodování mu nejsou známé žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání žalobců do jiného členského státu. V současné chvíli se správní orgán na základě znění nařízení EU č. 604/2013 důvodně domnívá, že Maďarská republika je povinna žalobce převzít. Jedinou překážkou, proč není možné předat účastníky řízení ihned, jsou v tomto nařízení uvedené lhůty. Správní orgán přistoupil k vydání rozhodnutí o zajištění v souladu s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k lhůtám stanoveným v nařízení EU č. 604/2013 nelze předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin. Je nutné zabezpečit náležitosti potřebné k realizaci předání podle nařízení EU č. 604/2013, kdy podle článku 28 odst. 3 jen lhůta na odpověď přebírající strany je dva týdny od okamžiku obdržení žádosti. Soud se nejprve zabýval ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. tím, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. Účastník řízení, který nemá procesní způsobilost, musí být podle § 35 odst. 1 s.ř.s. v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Zákonné zastoupení vzniká buď na základě zákona, nebo na základě rozhodnutí státního orgánu. Zákonné zastoupení se vztahuje na případy, kdy fyzické osoby nejsou k právním úkonům způsobilé, a to ať z důvodů nedosažení zletilosti z důvodů duševní poruchy nebo jiných důvodů stanovených zákonem. Za fyzické osoby, které nejsou k právním úkonům způsobilé, jednají jejich zákonní zástupci, přičemž zákon stanoví podmínky, které musí takový zástupce splňovat. Zákonným zástupcem nezletilého dítěte je v souladu se zákonem především jeho rodič. Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé, neboť nezletilí zatím nemají k určitému právnímu jednání potřebnou způsobilost. Proto i v případě jednání před soudem musí být tedy nezletilý zastoupeni zákonným zástupcem, který ovšem může zplnomocnit k jednání např. advokáta. V daném případě všichni žalobci podali žalobu prostřednictvím Mgr. Ing. Jana Procházky, LL.M., advokáta. K podané žalobě byly přiloženy celkem tři plné moci, jimiž žalobci a), b) a c) zplnomocnili Mgr. Ing. Jana Procházku, LL.M., k jejich zastupování v řízení o jejich zajištění před správním soudem. Avšak k žalobě v rozporu s jejím zněním nebyly přiloženy plné moci zplnomocňující Mgr. Ing. Jana Procházku, LL.M. k zastupování nezletilých žalobců d), e), f) a g). Nesplnění povinnosti doložit zastoupení je nedostatkem podmínky řízení, který je ovšem odstranitelný. S ohledem na shora uvedené byli výzvou ze dne 16. 8. 2016, č. j. 17 A 80/2016-23 vyzváni nezl. žalobci d), e), f) a g) k předložení originálu plné moci nebo její ověřené kopie prokazující oprávnění Mgr. Ing. Jana Procházky, LL.M., zastupovat je v dané právní věci. Plné moci měli být předloženy soudu ve lhůtě 1 dne ode dne doručení výzvy. Výzva byla doručena nezl. žalobcům prostřednictvím jejich zákonného zástupce dne 18. 8. 2016. Nezl. žalobci na tuto výzvu nijak nereagovali. Soud téhož dne 16. 8. 2016 vyzval Mgr. Ing. Jana Procházku, LL.M., k doložení originálu nebo ověřené kopie plných mocí prokazující jeho oprávnění zastupovat nezl. žalobce v předmětné právní věci, a to ve lhůtě 1 dne ode dne doručení výzvy. Tento na výzvu k doložení plných mocí za nezl. žalobce d), e), f) a g) nereagoval. Nedoložením oprávnění zastupovat účastníka řízení vzniká pochybnost, zda zástupce skutečně vykonává v řízení práva osoby, za jejíhož zástupce se označil. Doložení plné moci zástupce je považováno za jednu z podmínek řízení. Tento názor potvrdil i rozšířený senát Nejvyšší správního soudu v usnesení ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247( publ. pod č. 1773/2009); uvedl, že „[v]e správním soudnictví jsou podmínky řízení vnímány jako takové podmínky, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé; jejich nedostatek tedy brání soudu vydat meritorní rozhodnutí (srov. § 103 o. s. ř. podpůrně za použití § 64 s. ř. s.). Jsou chápány jako podmínky přípustnosti procesu jakožto celku, přičemž se upínají k procesním úkonům stran či soudu. … Teorie procesního práva i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení na straně soudu především pravomoc, příslušnost, na straně účastníků řízení způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, popřípadě též plná moc zmocněnce v případě zastoupení“. V dané věci, jak bylo popsáno shora, nebyly doloženy plné moci prokazující oprávnění Mgr. Ing. Jana Procházky, LL.M., zastupovat žalobce d), e), f) a g) v předmětném řízení, a to ani na základě výzev učiněných soudem. Plná moc udělená matkou nezletilých žalobců byla udělena výslovně k jejímu zastupování a nikoliv také pro zastupování jejích nezletilých dětí. Jelikož nebyla splněna podmínka řízení a přes výzvu soudu nebyla odstraněna, soud podanou žalobu žalobců d), e), f) a g) odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. (výrok I.). V souladu s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, neboť žalobce ani žalovaná nenavrhli nařízení jednání a soud nepovažuje nařízení jednání k projednání věci za nezbytné. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Žaloba není důvodná. K námitce žalobců, že žalovaná při rozhodování o zajištění žalobců nesprávně posoudila otázku, zda existuje reálný předpoklad, že dojde k jejich předání do jiného členského státu EU, tedy do Maďarské republiky ve stanovené době, soud uvádí, že smyslem řízení o zajištění cizince je vytvoření podmínek pro to, aby mohl být realizován hlavní účel zajištění, tedy předání cizince, vycestování nebo správní vyhoštění a nebyl mařen tím, že se cizinec bude skrývat nebo jiným způsobem vyhýbat jeho realizaci. Při rozhodování o zajištění je povinností správních orgánů posuzovat potencialitu předání cizince, popř. vycestování nebo správního vyhoštění. Podrobně se touto povinností správních orgánů zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150. V předmětném rozsudku byla sice řešena situace stěžovatelky, jež byla zajištěna za účelem správního vyhoštění. Nicméně v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl také k závěru, že „Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“. Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z obsahu správních spisů vyplývá, že se žalovaná zabývala zhodnocením překážek předání žalobců do Maďarské republiky, které jí byly v době rozhodování o zajištění žalobců známy, a které vyšly v řízení najevo. Tomuto posouzení věnovala v napadeném rozhodnutí samostatný odstavec nesoucí název „Realizovatelnost předání účastníka řízení, doba zajištění“, kde uvedla, že „Správní orgán se dále v souladu s ustálenou judikaturou (7 As 79/2010-150, [2524/2012 Sb. NSS]) zabýval otázkou realizovatelnosti předání účastníka řízení a konstatuje, že v době rozhodování mu nejsou známé žádné skutečnosti, které by mohly zmařit předání účastníka řízení jiného členského státu Evropské unie. V současné chvíli se správní orgán na základě znění nařízení EU č. 604/2013 důvodně domnívá, že Maďarsko je povinno účastníka řízení převzít. Jedinou překážkou, proč není možné předat účastníka řízení ihned, jsou v tomto nařízení uvedené lhůty. Správní orgán přistoupil k vydání tohoto rozhodnutí o zajištění v souladu s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k lhůtám stanoveným v nařízení EU č. 604/2013 nelze předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin. Je nutné zabezpečit náležitosti potřebné k realizaci předání podle nařízení EU č. 604/2013, kdy podle článku 28 odst. 3 jen lhůta na odpověď přebírající strany (Maďarsko) je dva týdny od okamžiku obdržení žádosti.“ Žalovaná tedy překážky předběžně posoudila a učinila si úsudek o tom, zda je předání cizince alespoň potencionálně možné, a to vše s vědomím, že o zajištění žalobců nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Na podporu své argumentace v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu, kdy správní orgány jsou v odůvodnění svého rozhodnutí povinny uvést úvahy, kterými se při rozhodování řídily, uvedla, že předání žalobců je reálné i s ohledem na to, že podle nařízení EU č. 604/2013 je Maďarská republika povinna účastníka řízení převzít. Žalované tak nebyly známy žádné překážky předání, kdy jedinou překážkou okamžitého předání žalobců do Maďarské republiky je povinnost dodržování lhůt uvedených v nařízení EU č. 604/2013. K námitce žalobců, že existuje překážka jejich přemístění podle čl. 3 odst. 2 Nařízení Dublin, soud předně uvádí, že polemiku o tom, zda je možné předání žalobců do Maďarské republiky, např. s ohledem na systémové nedostatky je nutné především vést v řízení o předání cizince do odpovědného členského státu podle nařízení EU č. 604/2013, neboť právě v tomto řízení musí být přesně vyhodnoceny správním orgánem veškeré skutečnosti rozhodné pro realizovatelnost předání žalobců do konkrétního státu. Jak již soud shora uvedl, smyslem zajištění je naplnění jeho hlavního účelu, tedy předání, vycestování či správního vyhoštění cizince. Použitím institutu zajištění se předchází maření rozhodnutí o předání, vycestování či správním vyhoštění tím, že se cizinec nebude skrývat nebo jiným způsobem vyhýbat jeho realizaci. Soud samozřejmě neopomíná, že logickým předpokladem zajištění je, že jeho účel bude moci být naplněn. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobců, že na území Maďarska přicestovali ze Srbska a Srbsko je Maďarskem považováno za třetí bezpečnou zemi, kdy hrozí, že budou deportováni do Srbska, aniž by byla jejich žádost meritorně přezkoumána. V této souvislosti žalobci poukazovali na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 110/2015-82, a 49 Az 109/2015-74. Soud uvádí, že mu nepřísluší presumovat rozhodnutí maďarských úřadů o možnosti předání žalobců do Srbska. Nicméně podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, kterou je vázáno i Maďarsko, resp. podle čl. 38 odst. 1 členské státy mohou použít pojem bezpečné třetí země pouze tehdy, pokud se příslušné orgány přesvědčily, že s osobou žádající o mezinárodní ochranu bude v dotyčné třetí zemi zacházeno podle ve směrnici stanovených zásad. Podle čl. 38 odst. 2 procedurální směrnice použití pojmu bezpečné třetí země podléhá pravidlům stanoveným vnitrostátním právem, včetně pravidel, která vyžadují, aby existovala vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že žalobce není možné do Srbska vydat bez dalšího. Dále soud uvádí, že v souvislosti s nyní posuzovanou zákonností zajištění žalobců není možné po žalované spravedlivě požadovat, aby při rozhodování o zajištění cizince, vždy posuzovala, veškeré možné úvahy členských státu a presumovala možná rozhodnutí ve vztahu k žalobcům. Soud opět uvádí, že povinností žalované je, aby předběžně posoudila realizovatelnost hlavního účelu zajištění, v daném případě realizovatelnost předání žalobců do Maďarska, což žalovaná také učinila. Neopodstatněnou soud shledal námitku žalobců, že je-li žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku zamítnuta, jako nedůvodná, může se cizinec obrátit na soud o přezkum takového rozhodnutí, kdy podání žaloby však nemá ze zákona odkladný účinek, a tím se stává ve smyslu čl. 13 ve spojení s čl. 3 Evropské úmluvy žaloba jako prostředek nápravy neúčinnou, kdy na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že o přiznání odkladného účinku může cizinec požádat. Navíc pro podání žaloby disponuje cizinec lhůtou pouze 8 dnů. V této souvislosti žalobci poukazovali na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. PL. ÚS 17/09. V souladu s nařízením č. 604/2013 je Maďarsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany. Na úrovni Evropské unie, Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí či doporučení pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovaly systematické nedostatky azylového řízení v Maďarsku dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Maďarsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Maďarsko stejně jako ČR je vázáno směrnicemi a nařízeními Evropského parlamentu a Rady jako je např. shora uvedená procedurální směrnice, nařízení EU č. 604/2013, návratová směrnicí 2008/115/ES a dále Úmluva o postavení uprchlíků. Maďarské úřady by tedy měly rozhodovat v souladu s těmito směrnicemi, pokud by tedy docházelo v Maďarsku k jejich nerespektování a žadatelé o mezinárodní ochranu by byli kráceni na svých právech, musí proti tomuto postupu maďarských úřadů brojit přímo u maďarských úřadů. K poukazu žalobců na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015-74 a 49 Az 110/2015-79, kde krajský soud dospěl k závěru, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, soud předně uvádí, že není vázán rozhodnutími jiných krajských soudu a zároveň poukazuje na fakt, že v případě řešeném Krajským soudem v Praze bylo přezkoumáváno rozhodnutí Ministerstva vnitra o předání žalobce do Maďarska a nikoliv rozhodnutí o jeho zajištění. Soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že doba jejich zajištění je nepřiměřená a byla stanovena nezákonně a v rozporu s požadavkem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 19. 2. 2015, 7 Azs 11/2015-32. Soud uvádí, že smyslem řízení o zajištění cizince je vytvoření podmínek pro to, aby mohl být realizován hlavní účel zajištění, tedy předání cizince, vycestování nebo správní vyhoštění a nebyl mařen tím, že se cizinec bude skrývat nebo jiným způsobem vyhýbat jeho realizaci. Podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Citované ustanovení nestanoví explicitní maximální dobu trvání zajištění cizince. Ve svém prvním pododstavci stanoví obecně, že zajištění musí být co nejkratší. Kromě toho však ve svém pododstavci čtvrtém uvádí, že cizinec nesmí být zadržován po marném uplynutí lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, respektive po marném uplynutí lhůty pro realizaci přemístění. Samotné stanovení doby zajištění nad zákonný limit by znamenalo nezákonnost zajištění. V nyní projednávaném případě byla doba zajištění stanovena s ohledem na předchozí zkušenosti správního orgánu s dobou trvání přípravy předání v obdobných případech. Dále správní orgán přihlédl ke článku 28 odst. 3 nařízení EU č. 604/2013, kde je dále uvedeno, že zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Po podání žádosti „Dublinským střediskem“ (lhůta 30 dní) má přebírající strana (Maďarsko) na odpověď lhůtu dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti a následně lhůtu šest týdnů od vyhovění žádosti na přijetí žadatele. Po zvážení všech výše uvedených skutečností správní orgán v souladu s § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu zajištění na 45 dní od okamžiku omezení osobní svobody, tj. konkrétně od 11.7.2016 od 07:45 hodin, kdy byli žalobci zajištěni dle § 27 odst. 2 zákona o Policii. Při rozhodování o době zajištění dále správní orgán vycházel z ustálené judikatury. Soud dále konstatuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu, na nějž v této souvislosti žalobci poukazovali, na daný případ nedopadá. V případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem byla správním orgánem stanovena lhůta na maximu své horní hranice, tedy 90 dnů ode dne omezení osobní svobody stěžovatelky. Žalovaná v nyní projednávané věci však stanovila lhůtu v délce 45 dnů, a to právě s ohledem na lhůty stanovené v nařízení č. 604/2013 Sb., kdy navíc v tomto nařízení, jak dovodil i Nejvyšší správní soud v žalobci poukazovaném rozsudku nestanoví explicitní maximální dobu trvání zajištění cizince. Závěrem soud konstatuje, že žalovaná při svém rozhodování uvážila všechny v době rozhodování známé skutečnosti a uvážila všechny podmínky zajištění účastníka řízení podle národních předpisů, evropského práva i aktuální judikatury. Zhodnotila všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech a měla na zřeteli základní zásady správního práva. Soud v daném případě neshledal, že by došlo k pochybení správního orgánu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle 78 odst. 7 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobci neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.