17 Ad 2/2023 – 36

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zorou Šmolkovou ve věci žalobkyně: G. D. zastoupená G. D. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2022 č. j. MPSV–2022/211363–923, ve věci příspěvku na péči, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2022 č. j. MPSV–2022/211363–923 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobní námitky:

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 30. 1. 2023 domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 5. 9. 2022, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na změnu výše příspěvek na péči od května 2022, a bylo rozhodnuto příspěvek na péči poskytovat v nezměněné výši 4 400 Kč měsíčně. Podle žalovaného je žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neschopna zvládat pět základních životních potřeb posuzovaných podle § 9 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“) a je podle § 8 odst. 1 tohoto zákona považována za osobu středně těžce závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Žalobkyně konkrétně nezvládá mobilitu, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu a péči o domácnost. Ostatní životní potřeby zvládá. Tento závěr žalovaný učinil na základě sociálního šetření a posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) Ostrava.

2. Žalobkyně v žalobě namítala nesprávné posouzení životních potřeb orientace, péče o zdraví, osobní aktivity a výkon fyziologické potřeby jako zvládaných.

3. K životní potřebě orientace uvedla, že není schopna zmáčknout předvolbu na telefonu a nezvládá tedy používat mobilní telefon, a to nikoliv pro fyzickou neschopnost, ale protože neví, co má s telefonem dělat. Pro poruchu paměti neví, jak reagovat, když jí někdo zavolá; žalobkyně odkázala na lékařskou zprávu MUDr. V. P. z 20. 10. 2022. Namítla zhoršenou orientaci pro poruchu zraku vlevo s odkazem na zprávu MUDr. A. J. z 12. 12. 2022 a na nový nález MUDr. T. B. z 24. 1. 2023. Posudková komise MPSV a žalovaný přesto považovaly tuto základní životní potřebu za zvládnutou, což je nesprávný závěr.

4. Žalobkyně nesouhlasila ani s posouzení základní životní potřeby péče o zdraví jako zvládnuté. Žalobkyně je sice schopna užít léky, ale pro poruchu paměti jen pod dohledem, a to i z dávkovače. Nedokáže rozeznat, které léky má, v kterou denní dobu užít. Opakovaně vzala všechny léky najednou.

5. Žalobkyně nesouhlasila ani s posouzení základní životní potřeby orientace jako zvládnuté. Žalobkyně sice má styk s rodinou, dcerou a vnučkou, ale jen proto, že s nimi bydlí. V osmisměrkách dělá chyby. Sledování TV a luštění osmisměrek však nelze považovat za zvládnutí obvyklých aktivit věku a prostředí. Žalobkyně si není schopna nic vyřídit, vše zařizuje dcera.

6. Žalobkyně k posouzení základní životní potřeby výkon fyziologické potřeby poukázala na to, že je inkontinentní a pomůcky pro inkontinentní osoby nemůže používat sama pro postižení levé strany těla po CMP. Není schopna ani sama provést očistu po použití těchto pomůcek. Stanovisko žalovaného:

7. Žalovaný ve vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí. Zopakoval závěry ze sociálního šetření a z posudku posudkové komise, z nichž zvládání v žalobě namítaných životních potřeb vyplývá. Žalobu proto považuje za nedůvodnou. Posouzení krajským soudem:

8. Krajský soud poté, co co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobkyni, tedy v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tímto postupem oba účastníci souhlasili.

9. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyně pobírala příspěvek na péči. Dne 18. 5. 2022 požádala o jeho zvýšení z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Dne 24. 5. 2022 proběhlo u žalobkyně sociální šetření. Dne 10. 8. 2022 byl zpracován posudek o zdravotním stavu posudkovým lékařem OSSZ Ostrava se závěrem, že žalobkynin zdravotní stav je nepříznivý, přičemž rozhodující příčinou je stav po ischemické cévní mozkové příhodě s levostrannou hemiparézou až plégií levé horní končetiny embolizační etologie v lednu 2001. Podle posudkového lékaře žalobkyně proto nezvládá pět základních životních potřeb, a to mobilita, stravován, oblékání a obouvání, tělesná hygiena a péče o domácnost. Je závislá na péči jiné fyzické osoby v druhém stupni (středně těžká závislost). Následně dne 5. 9. 2022 úřad práce zamítl návrh na zvýšení příspěvku na péči a příspěvek přiznat ve výši 4 400 Kč měsíčně.

10. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém žádala, aby byly zohledněny další životní potřeby – orientace, péče o zdraví a osobní aktivity. Dodala, že je objednána na psychiatrické vyšetření.

11. Úřad práce odvolání postoupil žalovanému, který požádal o zpracování posudku posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě. Tato posudek zpracovala dne 10. 11. 2022, ve kterém dospěla k témuž závěru jako posudkový lékař, tedy že žalobkyně nezvládá jen uvedených pět základních životních potřeb.

12. Následně žalovaný rozhodl nyní napadeným rozhodnutím. K jednotlivým žalobním námitkám:

13. V prvé řadě krajský soud považuje za vhodné shrnout relevantní právní úpravu podmínek poskytnutí příspěvku na péči ve smyslu zákona o sociálních službách a jeho prováděcích předpisů, a to ve znění platném a účinném k datu rozhodování správního orgánu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách platí, že příspěvek na péči (dále jen příspěvek) se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Žalobkyně je osobou starší 18 let věku, a proto podléhá definici závislé osoby podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách, která upravuje stupeň závislosti podle zvládání základních životních potřeb; co znamená schopnost osoby zvládat základní životní potřebu je definováno v § 1 a 2a vyhlášky č. 505/2010 Sb., (dále jen „prováděcí vyhláška“), která v příloze č. 1 základní životní potřeby vymezuje formou tzv. životních aktivit. Základní životní potřeby jsou upraveny v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách a jsou jimi a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost.

14. Bližší vymezení schopnosti zvládat základní životních potřeb obsahuje vyhláška, která ji váže na zvládání aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze 1 (§ 1 odst. 1 vyhlášky), přičemž pro závěr o závislosti posuzované osoby na pomoci jiné osoby postačí, pokud posuzovaná osoba nezvládá, byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných v příloze (§2a vyhlášky).

15. Z judikatury Nejvyššího správního soudu i správních soudů vyplývá konstantně zastávaný názor, že posouzení stupně závislosti pro účely rozhodování o příspěvku na péči musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, kterými jsou: nález vydaný poskytovatelem zdravotních služeb, výsledek sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, výsledek funkčního vyšetření a výsledek vyšetření posuzujícího lékaře; v rámci odvolacího řízení je tímto vyšetřením posudek posudkové komise MPSV podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 4 Ads 57/2009–53). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dále dovodil, že v řízení o nároku na příspěvek na péči je povinností odvolacího správního orgánu požádat posudkovou komisi o doplnění posudku, „pokud by posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě, že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a názorem posudkové komise, aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření zdravotního stavu žadatele o příspěvek“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25). Pokud by z podkladů lékařského posudku vyplývalo, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby by přesto takovou základní životní potřebu považovaly za zvládanou, bylo by jejich povinností tento svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014 č. j. 3 Ads 50/2013–32). A.

16. Žalobkyně namítla nesprávné posouzení zvládnutí základní životní potřeby orientace. Tato potřeba je podle přílohy 1 písm. b) prováděcí vyhlášky definovaná těmito aktivitami: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, 2. mít přiměřené duševní kompetence, 3. orientovat se osobou, časem a místem, 4. orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, 5. orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat.

17. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí k zvládání této základní životní potřeby vyjádřil, neboť její nezvládnutí žalobkyně tvrdila již v odvolání. Žalovaný plně odkázal na posudek posudkové komise MPSV s tím, že je v souladu jak se sociálním šetřením, tak s předloženou lékařskou dokumentací.

18. Krajský soud ověřil, že při sociálním šetření bylo k aktivitám, jimiž je tato základní životní potřeba definována, zjištěno, že žalobkyně byla orientována osobou a místem, k času uvedla pouze měsíc, nikoliv den a rok. Osoby blízké poznává a zná jejich jména. Komunikuje, otázkám a sdělením rozumí, adekvátně reaguje, podepíše se, ale text napsat nezvládne z důvodu slabého zraku. Ovládá mobilní telefon. Je ve styku s dětmi, které žijí poblíž. Sleduje televizi a luští osmisměrky, veškeré záležitosti na úřadech a osobní záležitosti vyřizuje dcera.

19. Posudková komise při formulaci svého závěru vyšla z žalobkyní dovolávaného vyšetření MUDr. V. P., psychiatra, z 20. 10. 2022, které žalobkyně soud rovněž předložila. Z jeho zprávy konstatovala diagnostická zjištění a doporučení, kromě závěru, kde MUDr. P. uvedl: „stav pacientky vyžaduje celodenní péči a dohled jinou osobou“. Svůj závěr odůvodnila odkazem na sociální šetření a lékařskou zprávu praktického lékaře, podle níž je plně orientovaná.

20. Žalovaného z takto formulovaného posudkového závěru vyšel, shledávaje jej – implicitně –úplný a přesvědčivý a bez rozporu s lékařskými zprávami a sociálním šetřením. Krajský soud se s tím neztotožňuje. Zdůrazňuje výše uvedené, že pro závěr o závislosti posuzované osoby na pomoci jiné osoby postačí, pokud posuzovaná osoba nezvládá, byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných v příloze (§2a vyhlášky). Aby posudek posudkové komise byl úplný, je nutno, aby posudková komise přesvědčivě odůvodnila svůj závěr o zvládání jednotlivých aktivit, zejména pak těch, jejichž nezvládání žalobkyně v žalobě namítala.

21. Posudková komise nereagovala na neschopnost žalobkyně orientovat se časem, což je aktivitou nutnou pro zvládnutí této základní životní potřeba bod bodem 3. Tato neschopnost vyplynula ze sociálního šetření i z nálezu MUDr. P. Schopnost orientovat se časem posudková komise pouze nezmínila, nevysvětlila však, proč bez jejího zvládnutí považuje tuto základní životní potřebu za zvládnutou, ačkoliv orientace časem je aktivita, která tuto potřebu definuje [příloha vyhlášky, písm. b) pod 3)]. Dále není zřejmé, proč komise nepřihlédla ke stanovisku psychiatra o nutnosti celodenní péče a dohledu žalobkyně jinou osobou z důvodu jejího zdravotního postižení (organický psychosyndrom, demence, premorbidní deficit intelektu). Naopak bez dalšího vlastního posouzení přejala stanovisko ošetřujícího lékaře o „plné orientaci“ žalobkyně, ze kterého vůbec není zřejmé, zda při jeho formulaci ošetřující lékař vzal v potaz všechny aktivity, jejichž zvládnutí je pro zvládnutí této životní potřeby vyžadováno. Konkrétně (podle citace v posudku) ošetřující lékařka uvedla „plně orientovaná, intelekt normální, paměť přiměřená, chování narušené“. Nelze tedy bez dalšího zjistit, co konkrétně lékařka pod pojmem „plná orientace“ myslela. Pro úplnost krajský soud poukazuje na to, že její závěry nekorespondují se zprávou psychiatra MUDr. P., minimálně ohledně paměti a intelektu. Co se týká zmiňovaného mobilního telefonu, z posudku ani z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč tato aktivita nebyla zohledněna v základní potřebě komunikace, když podle přílohy k vyhlášce, písm. c) bod 5, je schopnost používat běžné komunikační prostředky definičním znakem právě potřeby komunikace. Mobilní telefon nepochybně je komunikačním prostředkem. Krajský soud nevylučuje, že by schopnost či neschopnost ovládat mobilní telefon mohla být relevantní. Bylo by k tomu zapotřebí bližšího vysvětlení, neboť s potřebou orientace definičně spojena není. Tím, že žalovaný nevyžádal doplnění posudku ohledně této základní životní potřeby, zatížil své rozhodnutí vadou, neboť závěr o zvládnutí základní životní potřeby orientace nemá oporu ve spise.

22. Krajský soud nemůže přisvědčit žalobkyni, která vyčítá posudkovému závěru nezohlednění její špatné orientace v prostoru z důvodu postižení levého oka, když tato vyplývá až z lékařské zprávy MUDr. J. z 12. 12. 2022. Posudková komise ji proto nemohla mít k dispozici. V dalším řízení však žalovaný vyžádá stanovisko i k tomuto nálezu odborného lékaře a jeho vlivu na zvládnutí potřeby orientace, zejména pak ve vztahu k aktivitě pod písmenem b) bodem 4. přílohy 1 k vyhlášce (orientovat se v přirozeném sociálním prostředí). B.

23. Žalobkyně dále namítala nesprávné posouzení základní životné potřeby péče o zdraví. Tato potřeba je podle přílohy 1 písm. h) prováděcí vyhlášky definovaná těmito aktivitami: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. dodržovat stanovený léčebný režim, 2. provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky, 3. rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc. Žalobkyně tvrdí, že pro poruchu paměti nedokáže ani za pomoci dávkovače správně užívat léky, tedy tvrdí nezvládnutí druhé z vyjmenovaných aktivit.

24. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí k zvládání této základní životní potřeby vyjádřil, neboť její nezvládnutí žalobkyně tvrdila již v odvolání. Žalovaný plně odkázal na posudek posudkové komise MPSV s tím, že je v souladu jak se sociálním šetřením, tak s předloženou lékařskou dokumentací.

25. Krajský soud ověřil, že při sociálním šetření k aktivitám, jimiž je tato základní životní potřeba definována, bylo zjištěno, že léky v lékárně vyzvedává dcera, která je dává do dávkovače, Z dávkovače je pak žalobkyni podává, žalobkyně nemá přehled nad léky, které užívá.

26. Posudková komise k této životní potřebě poukázala na to, že žalobkyně nemá ztrátu horních končetin se ztrátou úchopu, nevidomost nebo slabozrakost, nejde o mentální retardaci středně těžkou až těžkou, není tedy smyslově kognitivní závažný těžký deficit. Proto podle ní není důvod pro to, aby žalobkyně zvládala medikovat z dávkovače.

27. Žalovaného z takto formulovaného posudkového závěru vyšel, shledávaje jej i zde implicitně úplný a přesvědčivý a bez rozporu s lékařskými zprávami a sociálním šetřením. Krajský soud se s tím neztotožňuje. Předně, soudu není znám přesný posudkově medicínský význam pojmu „smyslově kognitivní“. Pojem není definován prováděcí vyhláškou, ani zákonem o sociálních službách. Vysvětlení neobsahuje posudek ani napadené rozhodnutí. Soud tedy vychází pouze z obecné definice pojmu kognitivní jako poznávací, tedy ve významu poznávání pomocí smyslů. Dále není soud známo, co posudková komise rozuměla pod pojmem–klasifikací „závažný těžký deficit“. Pravděpodobně tedy komise měla na mysli, že žalobkyně netrpí poruchou smyslového poznávání. Nicméně ani takový překlad posudkový závěr neozřejmuje. Posudkové komise sice objasnila nespornou fyzickou schopnost z žalobkyně léky uchopit a donést k ústům. Nijak se však nezabývala tím, zda toho je schopna po duševní stránce. Tomu by snad odpovídal závěr o absenci smyslově kognitivním závažném těžkém deficitu, ten však není objasněn. Zejména není objasněno, jaké konkrétní důsledky má na schopnost žalobkyně užívat správně léky z odborných zpráv vyplývající „kognitivní deficit“ a „demence“ a „premorbidní deficit intelektu“ (viz další odstavec), kterými žalobkyně trpí. Posudková komise dále považuje bez dalšího vysvětlení za podstatné, že u žalobkyně chybí „mentální retardace středně těžká nebo těžká“. Diagnostikovanou demenci však nezohlednila bez vysvětlení. Krajský soud se domnívá, že smyslem posudku je posoudit vliv diagnostikovaných zdravotních postižení na schopnost žalobkyně zvládat příslušnou základní životní potřebu, nikoliv vyjmenovávat různá postižení, kterými žalobkyně netrpí, ale kdyby snad trpěla, vliv na schopnost zvládat základní životní potřebu by měly. Posudkový závěr je tak neodůvodněný a neúplný, neboť z něj nevyplývá, proč má posudková komise za to, že žalobkyně je z medicínského hlediska schopna správně, tedy ve správném množství a včas, léky z dávkovače užít, ačkoliv to vylučuje sociální šetření, a ačkoliv z odborných lékařských zpráv vyplývají postižení, která z laického pohledu jsou způsobilá správnému užívání léků bránit i v případě použití dávkovače. Krajskému soudu je známo, a jde o obecnou znalost, že dávkovač není sofistikované zařízení; jde o krabičku, ve které jsou léky označeny barvou či jinými symboly pro usnadnění jejich užívání. Bez schopnosti si zapamatovat, že je vůbec nutno léky užít a kdy, a co znamenají jednotlivé symboly, však správnému užívání nijak nepomáhá. Dávkovač léků vypadá příkladem takto (zkopírováno z internetové stránky lékárny Dr. Max): [OBRÁZEK]

28. Posudková komise navíc nezohlednila nález MUDr. S. z 21. 6. 2022, konstatující „kognitivní deficit“, a nález MUDr. P. z 20. 10.2022, diagnostikující „organický psychosyndrom, demence, premorbitně deficit intelektu“. Z nálezu MUDr. S. z 30. 9. 2022, který posudková komise sice necitovala, nicméně byl součástí zdravotnické dokumentace žalobkyně, vyplývá mj. v anamnéze kognitivní deficit a v subjektivním nálezu je uvedeno, že žalobkyně zapomíná užívat léky; MUDr. S. s vykřičníkem uvádí, že žalobkyně vyžaduje pomoc druhé osoby. Posudková komise na tyto nálezy a apel neurologa nijak nereagovala.

29. Posudkový závěr tak je neodůvodněný a neúplný a žalovaný tím, že nevyžádal doplnění posudku ohledně objasnění pojmu smyslově kognitivní závažný těžký deficit , jeho vlivu na schopnost žalobkyně užívat řádně léky, vliv diagnostikovaných postižení žalobkyně („kognitivní deficit“, „organický psychosyndrom, demence, premorbitně deficit intelektu“), kterými skutečně trpí, na tuto schopnost a objasnění, na základě čeho posudková komise hodnotí zvládnutí této aktivity a potažmo celé základní životní potřeby odchylně od závěru MUDr. S. a sociálního šetření, zatížil své rozhodnutí vadou, neboť závěr o zvládnutí základní životní potřeby péče o zdraví nemá oporu ve spise.

30. Pro úplnost krajský soud dodává, že nutnost dohledu nad užíváním léků vyplývá i z nálezu MUDr. M. B., neurologa, z 12. 1. 2023. Jeho nezohlednění v napadeném rozhodnutí nemá na jeho zákonnost žádný vliv, neboť jej posudková komise ani žalovaný nemohli mít k dispozici. V dalším řízení však žalovaný vyžádá stanovisko i k tomuto nálezu odborného lékaře a jeho vlivu na zvládnutí potřeby péče o zdraví. C.

31. Žalobkyně namítla nesprávné posouzení základní životné potřeby osobní aktivity. Tato potřeba je podle přílohy 1 písm. i) prováděcí vyhlášky definovaná těmito aktivitami: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, 2. plánovat a uspořádat osobní aktivity, 3. styku se společenským prostředím, 4. stanovit si a dodržet denní program, 5. vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. Žalobkyně tvrdí, že kontakt s rodinou má jen kvůli tomu, že s dětmi bydlí, sledování televize a luštění osmisměrek není aktivitou přiměřenou věku a vzdělání a není schopna si nic vyřídit, vše vyřizuje dcera, tedy tvrdí nezvládnutí páté z vyjmenovaných aktivit a pravděpodobně třetí aktivity, když blíže svou výhradu styku s dětmi pouze z důvodu bydlení nespecifikovala.

32. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí k zvládání této základní životní potřeby vyjádřil, neboť její nezvládnutí žalobkyně tvrdila již v odvolání. Žalovaný i v tomto případě plně odkázal na posudek posudkové komise MPSV s tím, že je v souladu jak se sociálním šetřením, tak s předloženou lékařskou dokumentací.

33. Krajský soud ověřil, že při sociálním šetření k aktivitám, jimiž je tato základní životní potřeba definována, bylo zjištěno, že žalobkyně během dne sleduje televizor a luští osmisměrky. Osobní záležitosti a vyřizování na úřadech zařizuje dcera, která i nakupuje léky a vozí žalobkyni k lékaři. Žalobkyně bydlí u dcery a vnučky, děti bydlí v okolí a navštěvují ji.

34. Posudková komise k této životní potřebě poukázala na to, že žalobkyně nemá závažný smyslově kognitivní deficit. Pro zvládnutí této životní potřeby není podstatná mobilita, ale to, zda žalobkyně svým záležitostem rozumí a řeší je na příslušném místě. Podle komise schopnost zapojení koreluje s věkem, má styk s rodinou, není tedy absence sociálně vztahového rámce. Tuto základní životní potřebu tedy komise hodnotí jako zvládnutou.

35. Žalovaného z takto formulovaného posudkového závěru vyšel, shledávaje jej i zde implicitně úplný a přesvědčivý a bez rozporu s lékařskými zprávami a sociálním šetřením. Krajský soud se s tím neztotožňuje. Posudková komise se vyjádřila pouze ke schopnosti žalobkyně zvládat aktivity 1 a 3, týkající se společenského života žalobkyně. Dílem se vyjádřila k aktivitě 5. tedy schopnost vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí. K ostatním aktivitám se nevyjádřila vůbec. Krajský soud nepřehlédl, že u této základní životní potřeby posudková komise vycházela z absence „závažného smyslově kognitivního deficitu“, nikoliv „závažného těžkého smyslově kognitivního deficitu“, jako v případě posouzení potřeby orientace. Pojem opět není definován, a vzhledem k tomu, že není definován ani vyhláškou, ani nejde o pojem právní, pak zůstalo utajeno, co jím posudková komise myslela. Není ani zřejmé, zda klasifikace zde užitá („závažný deficit“) je užitá vědomě nebo omylem. V posudku chybí úvaha, jak odbornými lékaři zmiňovaný kognitivní deficit a organický psychosyndrom, demence, premorbitně deficit intelektu ovlivňují schopnost žalobkyně vykonávat ostatní aktivity, tedy schopnost plánovat a uspořádat osobní aktivity (aktivita 2), stanovit si a dodržet denní program (aktivita 4) a vyřizovat své záležitosti (aktivita 5). Co posudkového závěru týkající se schopnosti žalobkyně vykonávat aktivity obvyklé věku, posudková komise nijak nevysvětlila, proč považuje za takovou aktivitu u žalobkyně, jež v době vypracování posudku nedovršila padesátý pátý rok života, sledování televize a luštění osmisměrek, když věk 55 let není ani věkem pro starobní důchod. Co se týká schopnosti zařizovat své záležitosti, tato byla vyloučena sociálním šetřením a posudková komise přesto bez bližšího vysvětlení ve vazbě na nálezy odborných lékařů považovala tuto základní životní potřebu za zvládnutou. Posudek je tak v této části neúplný a rozporný se závěry sociálního šetření a žalovaný tím, že nevyžádal doplnění posudku ohledně této základní životní potřeby, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť závěr o zvládnutí základní životní potřeby osobní aktivity nemá oporu ve spise. D.

36. Žalobkyně namítla nesprávné posouzení základní životné potřeby výkon fyziologické potřeby. Tvrdí, že je inkontinentní, inkontinentní pomůcky nezvládne sama použít a nezvládne se ani očistit.

37. Nezvládnutí této základní životní potřeby žalobkyně nenamítla v odvolání a žalovaný se k ní proto v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil podle § 89 odst. 2 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle kterého je přezkum věcné správnosti omezen odvolacími námitkami.

38. Tato potřeba je podle přílohy 1 písm. g) vyhlášky definovaná takto: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna kdy osoba je schopna 1. včas používat WC, 2. zaujmout vhodnou polohu, 3. vyprázdnit se, 4. provést očistu,5. používat hygienické pomůcky.

39. Krajský soud ověřil, že při sociálním šetření bylo zjištěno, že žalobkyně není inkontinentní. Inkontinence vyplývá až diagnostického souhrnu neurologického vyšetření MUDr. S. z 30. 9. 2022 a 7. 12. 2022.

40. Žalovaný proto v dalším řízení požádá posudkovou komisi k vyjádření se k tvrzené a neurologem zjištěné inkontinencí žalobkyně a vliv této inkontinence v kombinaci se ostatními zdravotními postiženími na schopnost žalobkyně zvládat jednotlivé výše vyjmenované aktivity, kterými je schopnost zvládat tuto základní životní potřebu definovaná, a tedy zvládat tuto základní životní potřebu. Závěr:

41. Jak dovodila judikatura správních soudů, posouzení zdravotního stavu je věcí odborně medicínskou. Pro rozhodnutí úřadu práce a žalovaného o příspěvku na péči je klíčový posudek, jež v odvolacím řízení podává posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Předmětem lékařského posouzení je především zhodnocení příčinné souvislosti mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a neschopností zvládat určité základní životní potřeby v přijatelném standardu (§ 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách), což je dle § 25 odst. 4 zákona o sociálních službách právě jedna z hlavních náležitostí lékařského posudku. Jelikož lékařský posudek je stěžejním důkazem, je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost, resp. správnost. Lékařský posudek lze považovat za takový jen v případě, že se v něm posudkový lékař, popř. posudková komise vypořádají se všemi rozhodnými skutečnostmi přihlédne k potížím udávaným posuzovaným a tyto své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Jestliže v řízení o příspěvku na péči vzniknou pochybnosti o tom, zda je posuzovaná osoba schopna zvládat určité dílčí aktivity základní životní potřeby, nepostačí pro zachování úplnosti, správnosti a přesvědčivosti posudku tyto pochybnosti rozptýlit paušálním či obecným tvrzením, naopak je nutné se detailně zabývat spornými dílčími aktivitami a podložit na zjištěném skutkovém stavu jejich zvládání v přijatelném standardu a rozsahem poskytované péče (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 100/2022–26, zejm. bod 19, dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 167/2015–27–27 z 29. 9. 2015, bod 31).

42. Žalovaný vyšel z posudku, který shora uvedeným nárokům nedostál, aniž by si vyžádal příslušné doplnění, jak soud podrobně uvedl výše. Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil, protože skutkový stav byl zjištěn nedostatečně a vyžaduje zásadní doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V dalším řízení žalovaný doplní dokazování o doplnění posudku, tak jak soud uvedl výše (viz zejm. odstavce 21, 22, 29, 30, 35 a 40); nepodaří – li se rozpory odstranit, vyžádá si posudek srovnávací.

43. Co se týče náhrady nákladů řízení, v řízení byla plně procesně úspěšná žalobkyně, které v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalobkyni žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.).

Poučení

Žalobní námitky: Stanovisko žalovaného: Posouzení krajským soudem: K jednotlivým žalobním námitkám: A. B. C. D. Závěr: