17 C 106/2021-73

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení 25 300 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 25 300 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 11.5.2021, doplněnou podáním ze dne 17.1.2022, domáhal na žalované zaplacení částky 25 300 Kč coby náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným posléze u Obvodního soudu v pro Prahu 4 sp.zn. 33 T 74/2019. Žalobce uvedl, že dne 18. 9. 2019 mu bylo sděleno podezření ze spáchání přečinu podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dne 2. 8. 2019, kdy se měl pokusit ublížit na zdraví [jméno] [příjmení], a to při řízení svého vozidla v [obec a číslo], ulici [ulice a číslo]. Téhož dne byl ve věci vyslechnut v procesním postavení podezřelého. Obvodní státní zástupce podal ve věci dne 24. 9. 2019 návrh na potrestání a soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 25. 9. 2019 vydala trestní příkaz. Proti tomu se žalobce bránil odporem. Následně po 2 hlavních líčeních byl žalobce uznán vinným ve smyslu návrhu na potrestání. K odvolání žalobce byl odsuzující rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020 č.j. 44 To 121/2020 a věc byla postoupena úřadu Městské části Praha 4, protože by se mohlo jednat o přestupek. Nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spatřuje žalobce v tom, že nesprávně vyhodnotily skutek, v důsledku čehož žalobci vznikla nemajetková újma, kdy podle žalobce se případ stal velmi složitým, a to zejména díky nepředvídatelnému rozhodování orgánů činných v trestním řízení, žalobce svým chováním nijak nezavdal příčinu k protiprávnímu rozhodování OČTŘ, jejichž postup byl nezákonný. Význam předmětu řízení pro žalobce byl značný, protože musel zvládat velkou psychickou zátěž. V důsledku trestního stíhání byla podlomena důvěra žalobce v právní stát, pokud orgány veřejné moci rozhodovali výše uvedeným způsobem. Nemajetkovou újmu žalobce vyčíslil částkou 100 Kč za jeden den trestního stíhání, které trvalo 253 dnů.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 19.8.2021 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 10.9.2020 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), ve výši 25 300 Kč. K projednání žádosti žalobce došlo dne 29.4.2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona OdpŠk, požadované zadostiučinění v peněžité formě nebylo žalobci přiznáno. Žalovaná poukázala na § 31a odst. 2 OdpŠk a dodala, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou. V rámci mimosoudního projednání je poskytnuto peněžité zadostiučinění jen tehdy, je-li zcela nesporné, že tento zásah je možno hodnotit jako skutečně závažný. Vznikem a intenzitou nemajetkové újmy v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR se žalovaná zabývala, přičemž ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 dospěla k závěru, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se jeví jako dostatečné. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. K výzvě soudu podle § 118a o.s.ř. žalobce dále doplnil skutková tvrzení podáním ze dne 17.1.2022. Uvedl, že za celý život neměl problémy s dodržováním zákonů a ani s policií. Od té doby pociťuje ve své psychice určité změny v úvahách, co je to vlastně slušnost a spravedlnost. Byl vychováván k poctivému jednání, morálce a ohleduplnosti. Tak vychovával i své děti. Po oné události začal přehodnocovat, co je vlastně spravedlnost a jak reagovat, pokud by se znovu dostal do podobné situace. Dodnes na tu událost, která byla příčinou trestního stíhání, musí myslet a vyvolává v žalobci obavy a nejisté pocity, co může zdánlivě banální konflikt způsobit. Zasažena tedy byla zejména psychika žalobce. Žalobce na podané žalobě setrval v plné rozsahu.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 10.9.2020, kdy požadoval uhrazení částky 25 300 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dne 29.4.2021 žalovaná konstatovala porušení práva žalobce tím, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v trestním řízení, za což se mu omluvila. Důvod k poskytnutí i finančního zadostiučinění žalovaná neshledala. (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků).

6. Ze shodných tvrzení účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 74/2019 soud zjistil následující skutečnosti: Trestní řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 24. 9. 2019 doručením návrhem na potrestání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 25. 9. 2019 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 trestní příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor. Po hlavních líčeních byl žalobce rozsudkem ze dne 22. 1. 2020 uznán vinným ze spáchání trestného činu dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu, za což mu byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Po veřejném zasedání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2020 tak, že rozsudek trestního soudu I. stupně zrušil a věc postoupil Úřadu městské části Prahy 4, neboť žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Právní moci nabylo toto usnesení dne 28. 5. 2020, čímž byla věc u soudu skončena. Přípisem ze dne 21. 7. 2020 Obvodní soud pro Prahu 4 postoupil trestní spis Úřadu městské části Praha 4, jako místně příslušnému úřadu pro rozhodnutí ve věci, který mu došel dne 29. 7. 2020. Usnesením Městské části Praha 4, Úřadu městské části Praha 4, ze dne 29. 12. 2020 sp. zn. SZP4/366720/20 bylo rozhodnuto tak, že řízení zahájené z moci úřední ve věci podezření z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit obviněný žalobce dále v usnesení popsaným skutkem, kterým měl jinému ublížit na zdraví, se zastavuje podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, protože skutek, o němž se vede řízení, není přestupkem. Poškozenému [příjmení] [jméno] [příjmení] se podle § 89 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich nepřiznává nárok na náhradu škody a odkazuje se s uplatněním nároku na soud. Shodným způsobem bylo rozhodnuto i ohledně nároku poškozené [příjmení] zdravotní pojišťovny.

7. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce se dostal do problémů při konfliktu, který vznikl v rámci řešení určité dopravní situace, kdy žalobce nečekal, že to dojde až tak daleko, že věc bude řešit trestní soud. Událo se to tak, že přecházel mimo přechod, podle svého přesvědčení ve vzdálenosti větší než 50 m od přechodu, kde si ale vyhodnotil, že by to jít mohlo, ale to auto, které se blížilo ze zatáčky, tak přidalo, a řidič zastavil, a začal to žalobci vytýkat. Vyměňovali si tam chvíli nějaké slovní výrazy, na vulgarismy nedošlo, a tím to měl žalobce celé za ukončené. Nicméně pak šel žalobce ke svému autu, kde se k němu přiřítil ten dotyčný řidič, a začal mu bouchat do auta. Žalobce s autem vycouval, bylo to na sídlišti, ale ten řidič proti němu vyběhl a v podstatě mu skočil na auto. Na tom autě se ten řidič chytil za stěrač, takže tím možná došlo k nějakému poranění, které potom měl. Žalobce musel zaplatit náklady obhajoby svému obhájci, a pokud jde o dopady, trestního stíhání, má dnes žalobce jiný pohled na věci, obává se i toho, že by se zase něco takového mohlo přihodit, takže to změnilo i jeho pohled na řešení různých situací v dopravě, kdy třeba dříve by se snažil nějakým způsobem si svoje stanovisko obhájit, ale teď je při řešení konfliktů v dopravě zdrženlivější. K možným dopadům trestu žalobce uvedl, že provozuje autobusovou dopravu a sám také někdy řídí, tudíž by případný zákaz činnosti měl vliv na jeho podnikání, kdy by musel najímat další osoby. Tohoto trestu se tedy obával. Má sice zaměstnance, ale někdy zaskakuje i za ně, pokud se mu jich nedostátá či je potřeba provést nějakou operativní záležitost. Záležitost probíral se svými známými. Odsuzující rozsudek na žalobce působil neblaze, přičemž nevěděl, jestli to lze nějak zvrátit. Vzhledem k tomu, že s poškozeným [příjmení] žalobce ve fyzickém kontaktu nebyl, po celou dobu se cítil nevinen.

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení a následného řízení přestupkového. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že žalobce přes výzvu soudu prakticky žádné dopady trestního stíhání netvrdil. Trestní stíhání mělo určitý vliv na osobní život žalobce, kdy byl po dobu trestního stíhání, které trvalo přibližně 8,5 měsíce a které představují obecné dopady trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Žalobce hovořil o pocitech, které v něm trestní stíhání vyvolalo, že byla podlomena jeho důvěra v právní stát. Trestní stíhání se nijak nedotklo jeho pověsti v okolí, jeho vztahu se sousedy či známými. Žalobce naopak uváděl, že situaci se svými známými probíral a že se shodli na tom, že přehodnotili, jak může určitá situace v dopravě dopadnout. U žalobce rovněž událost vedla k zamyšlení se nad tím, jak do budoucna případné konflikty v dopravě řešit. U žalobce se nevyskytly žádné dopady do jeho rodinného života ani žádné dopady do sféry zdravotní. Žalobce toliko uváděl, že psychicky trestní stíhání hůře snášel a musel na něj myslet. Trestní stíhání nijak nezasáhlo do pracovní sféry žalobce, kdy nebyl na svém podnikání v dopravě nijak omezen. Jediným dopadem tak bylo, že se obával trestu zákazu činnosti, který by mu zkomplikoval podnikání.

9. Z důkazů jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud v řízení neprovedl dokazování důkazy navrženými k prokázání nároku žalobce u žalované a ohledně jeho výsledku, neboť šlo o skutečnosti mezi účastníky nesporné. Soud poskytl žalobci procesní poučení podle § 118a o.s.ř. v písemné podobě před nařízením jednání s tím, že žalobce rozhodné skutečnosti doplnil a navrhl důkazy k jejich prokázání. Opakování výzvy při jednání tudíž nebylo potřeba.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

20. Návrh na potrestání podle § 179c odst. 2 písm. a) trestního řádu je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 dne 24.9.2019, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu, které bylo odklizeno rozsudkem usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č.j. 44 To 121/2020- 140, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.1.2020, č.j. 33 T 74/2019, zrušen a za použití § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu byla trestní věc postoupena správnímu orgánu – Úřadu městské části Praha 4, neboť žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek 21. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

22. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

23. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s nezákonným trestním stíháním bylo v souzeném případě do práv zasaženo v minimální míře, a to i pokud jde o obecné dopady trestního stíhání. Žalobce i po procesním poučení soudu netvrdil žádné závažnější dopady do jeho osobnostní sféry. Újmu uváděl pouze ve zcela obecné rovině, vztahující se spíše k osobním pocitům, psychické zátěži a zmiňoval podlomenou důvěrou v právní stát. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání šest měsíců až tři léta. Trestní stíhání trvalo 253 dnů, tedy cca 8,5 měsíce, což je možné hodnotit jako délku zcela přiměřenou, a to zejména s ohledem na to, že ve věci byl nejprve vydán trestní příkaz, proběhla dvě hlavní líčení a věc byla řešena na dvou stupních soudní soustavy. Z provedeného dokazování obsahem trestního spisu vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Ani žalobce neuváděl žádnou skutečnost, která by svědčila o nedůvodných průtazích při objasňování věci a při jejím projednávání před soudy.

25. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin ublížení na zdraví je trestným činem, který patří do skupiny trestným činů proti životu a zdraví, které jsou obecně vnímány ve společnosti negativně. V tomto případě je však třeba přihlédnout k tomu, že šlo o nedbalostní trestný čin v nejmírnější formě, kdy nelze dospět k závěru o předpokladu společenského odsouzení jeho pachatele a v případě žalobce to bylo provedeným dokazováním i prokázáno. Trestné činy proti životu a zdraví v dopravě představují dle soudu specifickou kategorii trestných činů, kterou je třeba posuzovat i s ohledem na to, že značná část populace jsou aktivní řidiči, kteří si obvykle jsou vědomi možnosti, že k dopravní nehodě či jiné konfliktní situace v dopravě může dojít. S tím souvisí i to, že právě s ohledem na obecné povědomí, že se to může stát i jinému řidiči, pak v případech, kdy se nejedná o spojitost s požitím alkoholu či jiných návykových látek a jde o nedbalostní formy trestných činů, nebývají osoby obviněné z takových trestných činů vystaveny morálnímu odsudku či společenské dehonestaci.

26. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše a zde dodává, že nebylo prokázáno, že by došlo k významným změnám v žalobcově dosavadním způsobu života. Dle názoru soudu došlo ke snížení dosavadního obvyklého komfortu žalobce, kdy tento se musel úkonům trestního stíhání podrobovat, kdy nelze určitý psychický stres a vnitřní prožívání zcela vyloučit. Toho jsou schopny snad jen osoby otrlé a na trestní stíhání zvyklé, což však rozhodně není případ žalobce. Žalobce však netvrdil, a při svém účastnickém výslechu ani nezmiňoval, že by trestní stíhání mělo nějaký negativní dopad do jeho sféry rodinné, či na vztahy se sousedy či známými. Před soudem naopak vypověděl, že situaci se svými známými probíral a že se shodli na tom, k čemu až může konflikt v dopravě dospět. Nebylo tedy prokázáno, že by v důsledku trestního stíhání byl žalobce nějak znevážen v okruhu svých známých a přátel. Žalobce rovněž netvrdil, že by došlo k nějaké zdravotní újmě. Soud tak má za prokázané, že došlo k určitému dopadu do života žalobce, který byl po dobu 8,5 měsíce vystaven nedůvodnému trestnímu stíhání, že to pro něj představovalo jistou psychickou zátěž, že na konflikt, který stál na počátku, myslel a i dnes na tu věc občas myslí. Současně to vedlo u žalobce k přehodnocení jeho postoje při řešení konfliktů v dopravě. K dopadům do pracovního života žalobce v zásadě nedošlo, neboť ve svém podnikání v dopravě nebyl nijak omezen. Neuváděl nic, co by soud vedlo k závěru, že podnikání žalobce nějak utrpělo. Soud má za prokázané, že se žalobce obával trestu zákazu činnosti, nicméně, jak soud zjistil z trestního spisu, tato obava byla spíše nedůvodná, neboť ani v trestním příkazu ani v prvostupňovém odsuzujícím rozsudku trest zákazu činnosti žalobci uložen nebyl. Nebyl zde tak dle soudu ani reálný podklad pro to, aby se žalobce tohoto trestu důvodně obával. Pokud jde o újmu, kterou žalobce pociťoval v souvislosti s tím, že vynaložil náklady na obhajobu, pak tato újma je újmou majetkovou, které se však žalobce v tomto řízení nedomáhal. Soud žalobci uvěřil, že na trestní stíhání myslel, že přehodnotil svůj postoj k řešení případných konfliktů v dopravě i to, že mohla být do jisté míry otřesena jeho důvěra v činnost státních orgánů. Na straně druhé nelze žalobci objektivně přisvědčit, že by právní stát selhal. Naopak byl žalobce po poměrně krátké době zproštěn obvinění s tím, že se nanejvýše mohl dopustit přestupku, když posléze ani to nebylo v přestupkovém řízení prokázáno. Žalobci lze přesvědčit v tom, že se tak mohlo stát dříve již v řízení před trestním soudem I. stupně.

27. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ (v ) ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 24.6.2022 sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce ani žalovaná žádné případy ke srovnání nenavrhly, když toto ponechaly na soudu. Soud pak k porovnání vybral případ vedený u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 C 8/2019. S ohledem na povahu věci a za situace, kdy účastníci žádné další případy ke srovnání nenavrhovaly, má soud za to, že porovnání s jedním případech je postačující.

28. V případu ve věci sp.zn. 10 C 8/2019 byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, za který hrozil shodný trest odnětí svobody jako žalobci, přičemž trestní stíhání trvalo 1 rok. Soudem v tamní věci nebyly shledány natolik zásadní zásahy, které by odůvodňovaly přiznání finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Jako postačující forma zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva.

29. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že samotné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí vůči žalobci a omluva od žalované je v tomto případě plně dostačující a spravedlivou formou satisfakce za proběhlé nezákonné trestní stíhání, přičemž není na místě a nebyly splněny předpoklady pro to, aby nemajetková újma žalobci vzniklá byla odškodněna i v penězích. Soud má za to, že případ jím vybraný ke srovnání je s případem žalobce velmi dobře poměřitelný. Při porovnání s tímto případem dospěl soud k závěru, že konstatování a omluva v případě žalobce rovněž postačí a jsou způsobilé odčinit nemajetkovou újmu žalobci vzniklou. K tomuto soud ještě doplňuje, že zásahy do osobnostní sféry poškozeného je třeba posuzovat vždy z objektivního hlediska, tedy poměřovat je tím, jak by dané trestní stíhání či vydání nezákonného rozhodnutí mohla vnímat každá jiná osoba. I z hlediska tohoto kritéria soud dospěl k závěru, že zásahy vyvolané v osobnostní sféře pouze samotným trestním stíháním žalobce (nezákonným rozhodnutím) nejsou natolik zásadními, aby odůvodňovaly přiznání finančního zadostiučinění, 30. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti dospěl proto soud k závěru, že konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva, jichž se žalobci ze strany žalované dostalo v rámci stanoviska žalované ze dne 29.4.2021, jsou dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nezákonným trestním stíháním, resp. vydáním nezákonného rozhodnutí. Soud proto zamítl požadavek žalobce na finanční zadostiučiněné za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) ve výši 25 300 Kč.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne 19.8.2021 a za přípravu a účast při jednání dne 24.6.2022 (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 900 Kč. Judikaturu, podle které výsledek řízení projevující se tím, že poškozenému je přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně, jako plný úspěch nelze na případ žalobce aplikovat. Podle skutkových zjištění bylo žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytnuto ze strany žalované dobrovolně, a to ještě před podáním žaloby. Žalobce se s tím však nespokojil a v řízení se nadále domáhal přiznání zadostiučinění v penězích, avšak neúspěšně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 5483/2015).

32. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení