17 C 136/2021-67

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž před soudem jedná [anonymizována čtyři slova] ve [anonymizována dvě slova] sídlem [adresa] o zaplacení 215 775 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 215 775 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 6. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 215 775 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. [spisová značka] (dále také jen„ posuzované řízení“), zahájeným dne 21.9.2012. Uvedla, že předmětem posuzovaného řízení, v němž vystupovala v procesním postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaného, bylo vyloučení movitých věcí, které byly pojaty do soupisu majetkové podstaty. V žalobě stručně zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, přičemž poukázala na to, že první jednání bylo nařízeno až na den 17.12.2013, k vydání prvního rozsudku došlo dne 30.4.2014. Odvolací usnesení, kterým byl první rozsudek městského soudu zrušen, napadla procesní žalobkyně dovoláním ze dne 27.11.2014, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl až dne 30.3.2017. Žalobkyně poukázala na to, že opakovaně v posuzovaném řízení podávala návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Posuzované řízení skončilo zpětvzetím žaloby a následným zastavením řízení, které nabylo právní moci dne 4.8.2020. Celkovou dobu řízení žalobkyně vymezila 8 lety a 11 měsíci. Svůj nárok u žalované uplatnila dne 25.11.2020, která stanoviskem ze dne 3.5.2021 žalobkyni nevyhověla. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem žalované, že žalobkyni jako vedlejšímu účastníku náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení nenáleží. Má za to, že incidenční spor, kterým posuzované řízení bylo, je natolik specifický, že žalovanou poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze použít. Žalobkyně poukázala na to, že k průtahům došlo vinou soudů, přičemž délku řízení nesla žalobkyně osobně a těžce. Žalobkyně uvedla, že řízení nebylo složité, na průtazích se žalobkyně nepodílela a spor měl pro ni zásadní právní význam. Žalobkyně poukazuje na dopady na osobní život a zdravotní stav.

2. Žalovaná uvedla, že u ní byl nárok žalobkyně uplatněn dne 24.11.2020. K projednání žádosti došlo dne 3.5.2021, přičemž žalovaná konstatovala, že žalobkyni nesvědčí aktivní legitimace na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, neboť vystupovala v pozici vedlejšího účastníka řízení s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2016, sp.zn. 30 Cdo 2539/2015. Poukázala na to, že jak v insolvenčním řízení, tak v incidenčních sporech se rozlišuje mezi osobou dlužníka a osobou insolvenčního správce. Podstatou vedlejšího účastenství je právě to, že vedlejší účastník není ani žalobcem ani žalovaným. Z tohoto důvodu žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. V replice na vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že výklad žalované je formalistický, když nezohledňuje specifika postavení insolvenčního správce.

4. Soud o věci o věci rozhodl při nařízeném jednání.

5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně nárok u žalované uplatnila 24.11.2020 a žalovaná její žádosti nevyhověla, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 3.5.2021. Tato shodná tvrzení účastníků vzal soud za svá skutková zjištění.

6. Z podstatného obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti. Dne 21.9.2012 byla Městskému soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) doručena vylučovací žaloba na vyloučení movitých věcí žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [jméno], insolvenčnímu správci ve věci dlužníka [právnická osoba], [IČO] (v tomto odstavci dále jen„ dlužník“) Žalobkyně v tomto řízení namítala, že do soupisu majetkové podstaty dlužníka byly zapsány i věci, k nimž uplatňuje žalobkyně vlastnické právo. Usnesením ze dne 26.11.2012 vyzval městský soud žalobkyni, aby odstranila vady žaloby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení. K dalšímu usnesení ze dne 26.11.2012 byla žalobkyně vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek za návrh na zahájení řízení a to do tří dnů od doručení usnesení. Podáním doručeným soudu dne 10.12.2012 žalobkyně svoji žalobu doplnila. Usnesením ze dne 29.1.2013 vyzval městský soud žalovaného, aby se ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 23.2.2013. Referátem ze dne 20.6.2013 bylo nařízeno jednání na den 19.9.2013. Podáním ze dne 4.9.2013 doručeným městskému soudu dne 6.9.2013 požádala zástupkyně žalovaného o odročení jednání. Referátem ze dne 10.9.2013 bylo jednání odročeno na den 17.12.2013. Dne 17.12.2013 se konalo jednání před soudem I. stupně. Další jednání před soudem I. stupně se konalo dne 23.1.2014 a dále dne 27.2.2014. Referátem ze dne 27.2.2014 bylo jednání odročeno na 1.4.2014. Při jednání dne 1.4.2014 byl vyhlášen rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku bylo zástupcům účastníků doručeno dne 30.4.2014. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, které bylo doručeno městskému soudu dne 13.5.2014. Usnesením ze dne 15.5.2014 městský soud vyzval odvolatele, aby své odvolání doplnil o náležitosti podle § 205 o.s.ř. Podáním doručeným městskému soudu dne 23.5.2014 zaslal odvolatel doplnění svého odvolání. Na tomto podání je otištěno razítko„ elektronicky nepodepsáno“. Věc byla předložena k rozhodnutí o odvolání referátem ze dne 28.5.2014 a Vrchnímu soudu v Praze došlo dne 5.6.2014. Referátem ze dne 16.7.2014 bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem na den 3.9.2014. Podáním ze dne 21.7.2014 doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 23.7.2014 se žalobkyně vyjádřila k odvolání žalovaného. Dne 3.9.2014 se konalo jednání před odvolacím soudem, na němž bylo vyhlášeno usnesení, že odvoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. [číslo jednací] ze dne 1.4.2014 se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupcům účastníků dne 31.10.2014. Proti odvolacímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.9.2014 čj. [číslo jednací] podala žalobkyně dovolání ze dne 24.11.2014. Usnesením ze dne 28.11.2014 vyzval městský soud dovolatele, aby do pěti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za dovolání. Referátem ze dne 4.2.2015 byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Podáním ze dne 15.3.2016 požádal [jméno] [příjmení] (jednatel dlužníka) o povolení k nahlédnutí do spisu sp. zn. [spisová značka]. Tuto žádost zopakoval podáním doručeným městskému soudu dne 20.5.2016. Usnesením ze dne 30.3.2017 čj. [číslo jednací] Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.9.2014, č.j. [spisová značka], [číslo jednací] odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno zástupcům účastníků dne 24.4.2017. Podáním doručeným městskému soudu dne 13.7.2017 navrhl dlužník podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, aby byla určena lhůta k provedení úkonu nařízení jednání ve věci. Referátem ze dne 19.7.2017 byla věc, tedy návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze O tomto byl dlužník vyrozuměn přípisem ze dne 20.7.2017. Dlužník dále svůj návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, tedy nařízení jednání ve věci doplnil podáním doručeným městskému soudu dne 26.7.2017. Usnesením ze dne 2.8.2017 Vrchní soud v Praze návrh dlužníka ze dne 13.7.2017, jímž se domáhal určení lhůty k provedení úkonu odmítl a to proto, že dlužník není účastníkem incidenčního řízení a není tedy ani osobou oprávněnou k podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu v tomto řízení. Podáním ze dne 5.8.2017 doručeným městskému soudu dne 7.8.2017 oznámil [jméno] [příjmení], [datum narození], že vstupuje jako vedlejší účastník do řízení na straně žalovaného. [jméno] [příjmení] jako fyzická osoba podal dne 18.8.2017 návrh podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích na určení lhůty k provedení procesního úkonu nařízení jednání ve věci. Dne 18.8.2017 oznámil dlužník Městskému soudu, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Referátem ze dne 24.8.2017 byl návrh podaný [jméno] [příjmení] na určení lhůty k provedení procesního úkonu předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí. O tomto postoupení věci k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze byl [jméno] [příjmení] informován přípisem městského soudu ze dne 25.8.2017. Usnesením ze dne xanon [číslo] Vrchního soudu v Praze byl návrh [jméno] [příjmení] na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nařízení jednání ve věci zamítnut. V mezidobí došlo k záměně účastníka na straně žalovaného, kdy novým žalovaným se stal Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno], nový insolvenční správce dlužníka po té, co původní insolvenční správce Ing. [jméno] byl z funkce insolvenčního správce odvolán. Podáním ze dne 25.8.2017 se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že nemá námitky s tím, aby jako vedlejší účastník na straně žalovaného vstoupil 1) [jméno] [příjmení] a 2) dlužník. Podáním ze dne 1.9.2017 se k vedlejšímu účastenství vyjádřila žalobkyně s tím, že v obou případech vznesla námitku nepřípustnosti vedlejšího účastenství. Usnesením městského soudu ze dne 1.12.2017 bylo rozhodnuto tak, že se nepřipouští vstup do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované a to 1) [jméno] [příjmení], [datum narození] a 2) dlužníka. Proti tomuto usnesení městského soudu podali odvolání jak [jméno] [příjmení], tak dlužník, a to pokud jde o dlužníka, odvolání bylo podáno podáním ze dne 26.12.2017 a pokud jde o [jméno] [příjmení] tak bylo datováno dnem 1.1.2018. Usnesením městského soudu ze dne 8.2.2018 bylo odvolání [jméno] [příjmení] odmítnuto pro opožděnost. Referátem ze dne 8.2.2018 bylo odvolání dlužníka coby vedlejšího účastníka 2) předloženo Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Podáním ze dne 17.2.2018 podal [jméno] [příjmení] odvolání proti usnesení městského soudu ze dne 8.2.2018, kterým bylo jeho odvolání proti nepřipuštění jeho vedlejšího účastenství v řízení odmítnuto. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2018 bylo k odvolání dlužníka usnesení městského soudu ze dne 1.12.2017, č.j. [spisová značka], v bodě II. výroku změněno tak, že vstup dlužníka do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného se připouští. Odvolací usnesení Vrchního soudu v Praze bylo rozesláno účastníkům a vedlejším účastníkům referátem ze dne 25.10.2018. Podáním ze dne 23.10.2018 se dlužník coby vedlejší účastník na straně žalovaného obrátil na městský soud s návrhem podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. na určení lhůty k provedení procesního úkonu - nařízení jednání a dále s dalším návrhem rovněž ze dne 23.10.2018 na provedení důkazů z důvodu absolutní neplatné kupní smlouvy. Referátem ze dne 25.10.2018 byl návrh vedlejšího účastníka (dlužníka) předložen k rozhodnutí o určení lhůty k provedení procesního úkonu Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26.11.2018 byl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podaný vedlejším účastníkem (dlužníkem) zamítnut. Referátem ze dne 7.9.2018 bylo odvolání [jméno] [příjmení] proti usnesení městského soudu ze dne 8.2.2018, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto, předloženo k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením Vrchního soudu [obec] ze dne 29.11.2018 bylo usnesení městského soudu ze dne 8.2.2018, č.j. [číslo jednací] (o odmítnutí odvolání pro opožděnost) potvrzeno. Změněno bylo toliko ve výroku II. v částce nákladů řízení. Odvolací usnesení Vrchního soudu v Praze bylo rozesláno účastníkům a vedlejšímu účastníku referátem ze dne 11.12.2018. Podáním ze dne 11.12.2018 podal vedlejší účastník (dlužník) další návrh podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nařízení jednání. [Anonymizovaný odstavec.] Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3.1.2019 byl návrh vedlejšího účastníka. na určení lhůty k nařízení jednání ve věci zamítnut. Odvolací usnesení Vrchního soudu v Praze bylo rozesláno účastníkům a vedlejšímu účastníku dne 17.1.2019. Usnesením městského soudu ze dne 15.3.2019 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě ze dne 20.9.2012 ve znění doplnění a k žalobě ze dne 19.8.2016 (v obou spojených věcech). Podáním doručeným městskému soudu dne 6.5.2019 oznámil vedlejší účastník své procesní zastoupení a vyjádřil se k žalobě. Podáním ze dne 6.5.2019 se ve věci vyjádřil žalovaný, tedy insolvenční správce dlužníka. Přípisem ze dne 21.6.2019 se městský soud obrátil na Městské státní zastupitelství v Praze s žádostí o posouzení vhodnosti vstupu do řízení. Dne 1.7.2019 se vedlejší účastník obrátil na městský soud s žádostí o nařízení jednání. Přípisem ze dne 1.8.2019 sdělilo Městské státní zastupitelství v Praze městskému soudu, že neshledalo důvod ke vstupu státního zastupitelství do předmětného řízení. Dne 22.8.2019 se vedlejší účastník opětovně obrací na městský soud se žádostí o nařízení jednání. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12.11.2019. Podáním ze dne 14.8.2019 podala žalobkyně repliku k vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 17.4.2019. Podáním ze dne 20.8.2019 podala žalobkyně repliku k vyjádření žalovaného ze dne 6.5.2019. Podáním ze dne 24.9.2019 podal vedlejší účastník návrh na provedení důkazu a předvolání svědků. Podáním ze dne 2.11.2019 požádala zástupkyně žalobkyně o odročení jednání. Jednání bylo po té odročeno na den 14.1.2020. Podáním ze dne 6.1.2020 vzala žalobkyně [jméno] [příjmení] žaloby v obou spojených věcech zpět. Usnesením městského soudu ze dne 9.1.2020 byl žalovaný a vedlejší účastník řízení vyzváni, aby se vyjádřili, zda souhlasí se zpětvzetím žaloby. Podáním ze dne 13.1.2020 adresoval vedlejší účastník žádost městskému soudu, aby nařízení jednání ve věci nebylo odloženo. Dále v témže podání vyjádřil vedlejší účastník na straně žalované nesouhlas se zpětvzetím žaloby ze strany žalobkyně ze dne 6.1.2020. Žalovaná [příjmení] insolvencí [právnická osoba], [IČO] (insolvenční správce dlužníka, viz č.l. 311) se vyjádřila podáním ze dne 10.1.2020 ke zpětvzetí žaloby tak, že s ním souhlasí. Usnesením městského soudu ze dne 21.1.2020 č.j. [číslo jednací] bylo výrokem I. zastaveno řízení o žalobě ze dne 20.9.2012, výrokem II. bylo zastaveno řízení o žalobě ze dne 19.8.2016, výrokem III. bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku a výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti usnesení o zastavení řízení podal vedlejší účastník dne 29.1.2020 odvolání. Usnesením ze dne 19.2.2020 vyzval městský soud žalovaného, aby se ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení vyjádřil, zda souhlasí s odvoláním vedlejšího účastníka. Referátem ze dne 19.2.2020 bylo odvolání vedlejšího účastníka předloženo k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Z tohoto referátu vyplývá rovněž změna v osobě žalovaného z [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] na Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno] dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze [anonymizována dvě slova] [číslo] insolvenčního spisu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6.4.2020 bylo žalovanému uloženo, aby v náhradní lhůtě 10 dnů od doručení usnesení sdělil, zda souhlasí či nesouhlasí s odvoláním vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.1.2020, kterým bylo řízení zastaveno. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4.8.2020 bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.1.2020 potvrzeno. Referátem ze dne 13.8.2020 bylo odvolací usnesení Vrchního soudu v Praze rozesláno účastníkům řízení. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 6.8.2020.

7. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s tím, jak je popsán průběh posuzovaného řízení s tím, že žalobkyně se stala vedlejším účastníkem dne 18.8.2017, kdy oznámila městskému soudu, že do řízení vstupuje jak vedlejší účastník na straně žalovaného.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

16. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Soud posuzoval, zda nárok žalobkyně uplatněný u titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení je důvodný.

19. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 24.11.2020, o čemž ani nebylo mezi účastníky sporu.

20. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

21. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

22. S ohledem na to se soud nejprve zabýval tím, do jaké míry se vůbec může žalobkyně domáhat odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení posuzovaného řízení s přihlédnutím k tomu, v jakém procesním postavení se v tomto řízení nacházela. Obsahem spisu posuzovaného řízení bylo prokázáno, že žaloba byla podána proti insolvenčnímu správci žalobkyně coby dlužníka. Žalobkyně tedy účastníkem tohoto řízení nebyla, jakkoli poukazuje na specifika postavení insolvenčního správce a incidenčních sporů. Podle § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, platí a platilo i v rozhodné době, že žaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty musí být podána proti insolvenčnímu správci. Žalovaným, a tedy účastníkem posuzovaného řízení, byl insolvenční správce a nikoli žalobkyně coby dlužník. Žalobkyně se poté úspěšně stala vedlejším účastníkem na straně žalovaného, a to dne 18.8.2017, kdy oznámila městskému soudu svůj vstup do řízení, s tím, že pravomocně o tom, že její vstup do řízení je přípustný bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2018.

23. Poté co soud vyjasnil, k jakému okamžiku lze vztáhnout účastenství žalobkyně v postavení vedlejšího účastníka, zabýval se tím, zda i vedlejší účastník řízení se může domáhat odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Soud v tomto směru odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které postavení (hlavního) účastníka řízení a vedlejšího účastníka nejsou shodná, odlišují se v samotné možnosti vstupu do řízení, ale i rozsahem práv a povinností, která jsou shodná v procesních právech, s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, ale nikoli v hmotných právech. Vedlejší účastník je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde a jako takový není účastníkem řízení, ale pouze coby třetí osoba podporuje zvolenou procesní stranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a další tam uváděnou judikaturu). Soud nevidí žádný důvod, aby tento závěr nebylo možné vztáhnout i na poměry insolvenčního řízení, neboť i v rámci incidenčního sporu platí, že dlužník účastníkem tohoto řízení není. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argumentace žalobkyně, že i v incidenčním sporu jde o majetek dlužníka. Žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že insolvenční správce„ zastupuje“ v incidenčním sporu dlužníka. Pokud insolvenční správce někoho„ zastupuje“, pak je to širší zájem na tom, aby byl zajištěna majetková podstata a věřitelům se dostala poměrného a spravedlivého uspokojení jejich pohledávek. Žalobkyně coby dlužník se tak z vlastní vůle rozhodla do řízení vstoupit jako vedlejší účastník na straně žalované a Vrchní soud v Praze jí v tom přisvědčil.

24. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že rozdíl v postavení účastníka řízení a vedlejšího účastníka nemůže zůstat bez vlivu na otázku vzniku nemajetkové újmy způsobené vedlejšímu účastníkovi nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Žalobkyni lze přesvědčit v jejím názoru, že v případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, je poškozeným ve smyslu citovaného § 13 odst. 2 OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti, přičemž zde není bezpodmínečně nutné, aby byla účastníkem předmětného řízení. Výjimkou je však nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmu způsobené nepřiměřenou délkou řízení, kde soud dává za pravdu žalované, která v tomto směru přiléhavě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2539/2015, publikovaný pod č. 91/2017 Sb. rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nosným důvodem tohoto rozhodnutí je skutečnost, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje.

25. K otázce vztahu účastenství v řízení a z tohoto řízení povstávajícího tvrzeného nároku na odškodnění z důvodu nesprávného úředního postupu se Nejvyšší soud vrátil v rozsudku ze dne 4.2.2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, bod 27, přičemž znovu potvrdil výše zmíněné judikatorní závěry s tím, že dopadají právě a jen na nárok uplatňovaný z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, nikoli na nároky jiné uplatňované z důvodu nesprávného úředního postupu. Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp.zn. 29 Cdo 4267/2011 není přiléhavý, neboť v tomto rozsudku byla řešena aktivní legitimace v kompenzačním řízení, jehož předmětem byla nepřiměřená délka konkursního řízení jako takového. Přeneseno do poměrů souzené věci, žalobkyně se v tomto řízení nedomáhá odškodnění za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení, nýbrž řízení incidenčního, jehož účastníkem nebyla, což opakovaně v posuzovaném řízení konstatoval Vrchní soud v Praze a přiléhavě namítla žalovaná.

26. Jelikož mezi úředním postupem soudů v posuzovaném (incidenčním) řízení a vznikem tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně coby vedlejšího účastníka uvedeného řízení není dána příčinná souvislost, neboť od poměru k (hlavnímu) účastníku, kterého žalobkyně v posuzovaném řízení podporovala a nikoli od tvrzeného nesprávného úředního postupu svou újmu žalobkyně odvozuje, soud žalobu zamítl, aniž by se zabýval splněním podmínek dalších, tedy zda vůbec k nějakému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ze dne 17.8.2021, za přípravu a za účast na jednání dne 25.3.2022 (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 900 Kč. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod a ani žalobkyně o jinou lhůtu nežádala.

Poučení