17 C 139/2021 - 155

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupena advokátem doc. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení 1 562 762 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se částečně zastavuje ohledně částky 607 662 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 592 658 Kč od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 004 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 57 000 Kč od [datum] do [datum].

III. Žaloba o zaplacení částky 955 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 547 758 Kč od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 955 100 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 103 645,36 Kč k rukám zástupce žalobkyně, doc. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum], původně domáhala na žalované zaplacení částky 1 619 762 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení coby náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným trestním stíháním vedeným posléze u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 47 T 7/2017. Žalobkyně uvedla, že byla v červnu 2015 obviněna a posléze obžalována ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že figurovala v transakci nákupu nemovitosti na [anonymizováno], jež sloužila legalizaci financí odčerpaných z majetku [anonymizována tři slova] [obec] v rámci trestné činnosti dalších osob. Poukázala na to, že předmětná trestní věc patřila k nejvíce medializovaných kauzám posledních let, proslula jako případ [příjmení] a spol. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť její jednání nebylo trestným činem. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.2020, sp.zn. 4 To 12/2020, bylo odvolání státního zástupce v části týkajícím se žalobkyně zamítnuto. Žalobkyně se domáhala jednak nároku na náhradu majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v předmětném trestním řízení, a to konkrétně za celkem 197 úkonů právní služby včetně režijních paušálů celkem 619 762 Kč. Dále se žalobkyně domáhala odškodnění za [anonymizováno] újmu způsobenou konáním trestního řízení. K povaze trestní věci žalobkyně uvedla, že byla stíhána pro zločin a byla ohrožena trestní sazbou trestu odnětí svobody do 8 let. Nadto šlo o obvinění v kauze týkající se korupce ve veřejné správě na poli veřejných zakázek, kterýžto trestný čin byl v danou dobu považován veřejností za obzvlášť odsouzeníhodný. Trestní stíhání trvalo 5 let, přičemž mediální zájem o kauzu byl setrvalý. Pokud jde o následky způsobené v osobnostní sféře, žalobkyně uvedla, že především pociťovala značnou psychickou zátěž a úzkosti, stres a obavy s tím spojené. Došlo k závažným zásahům do její dobré pověsti v okolí, v okruhu osob blízkých, mezi kolegy, známými a dalšími osobami. Velký význam měla rozsáhlá medializace případu a její propojení s politickými aspekty tvrzeného korupčního prostředí. Žalobkyni se medializace zcela nevyhnula s ohledem na skutečnost, že je matkou jednoho z hlavních obviněných, bývalého generálního ředitele [anonymizována tři slova] [obec], [anonymizována dvě slova]. [příjmení]. Za odpovídající odškodnění považuje žalobkyně částku 1 000 000 Kč. K uplatnění nároku u žalované žalobkyně uvedla, že nárok uplatnila dne [datum], přičemž v šestiměsíční lhůtě nebylo na uplatněný nárok jakkoli reagováno.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] učinila nesporným průběh trestního řízení vedeného posléze u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 47 T 7/2017, které stručně rekapitulovala, dále učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne [datum] uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za majetkovou i nemajetkovou újmu ve smyslu OdpŠk ve výši žalované částky. Žalovaná předběžné projednání ukončila tak, že se žalobkyni omluvila a přiznala jí částku 57 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odškodnění za újmu majetkovou žalovaná nepřiznala z důvodu neprokázání vzniku a výše škody. Toto vše sdělila žalovaná žalobkyni stanoviskem ze dne [datum]. Ve zbytku proto žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Ohledně majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu žalovaná namítla, že žalobkyni bezúspěšně vyzvala k prokázání toho, že náklady na úkony právní služby svému obhájci zaplatila, či že jí v této souvislosti vznikl dluh. Ohledně nemajetkové újmy žalovaná namítla, že případ žalobkyně porovnala s případem řešeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 92 Co 29/2020, který se případu žalobkyně podobá, zohlednila povahu trestní věci, délku trestního řízení i žalobkyní tvrzené následky. Omluvu za vydání nezákonného rozhodnutí a poskytnutí částky 57 000 Kč žalovaná považovala za odpovídající formu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

3. Ve vyjádření ze dne [datum] v reakci na předběžné poučení a výzvu soudu podle § 118a o.s.ř. žalobkyně doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy takto. Z hlediska doby, po kterou na žalobkyni působily důsledky trestního stíhání, odkázala na dobu trvání trestního řízení. Ohledně medializace kauzy žalobkyně navrhla články z médií, v nichž je zmiňována v souvislosti, že si za peníze pocházející z trestné činnosti měla pořídit vilu na [anonymizováno]. Ke své kauze pak zmínila, že je ojedinělá s ohledem na spojitost s kauzou [příjmení] a s ohledem na její politický kontext. To žalobkyni vystavilo nebývalé pozornosti, poškodilo její pověst, zvýšilo nepříjemné pocity, úzkosti a obavy. Ohledně námitky žalované, týkající se neprokázání výše dluhu, žalobkyně poukázala na to, že zcela postačí, prokázání, že žalobkyni byli právní služby poskytnuty, což je možné učinit trestním spisem.

4. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 57 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení.

5. Soud řízení částečně, co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 57 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 57 000 Kč od [datum] do zaplacení, zastavil usnesením č.j. 17 C 139/2021- 105. Soud dále řízení částečně zastavil ohledně částky 607 662 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 592 658 Kč od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 004 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I), a to na základě částečného zpětvzetí žaloby při jednání dne [datum] dílem pro částečné plnění žalované ve výši 592 658 Kč dne [datum] na náhradě nákladů obhajoby a dílem z procesního rozhodnutí žalobkyně.

6. Předmětem řízení tak nadále zůstal požadavek na zaplacení částky 12 100 Kč z titulu náhrady majetkové újmy, částky 943 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy a příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení z částky 1 604 758 Kč od [datum] do [datum] a z částky 1 547 758 Kč od [datum] do [datum] a z částky 955 100 Kč od [datum] do zaplacení.

7. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, při které dal účastníkům potřebná procesní poučení a výzvy podle § 118a o.s.ř.

8. Na výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž uvedla, že i nadále neshledává potřebu a nutnost uvádět a prokazovat individuální skutkové děje týkající se konkrétních poškození její dobré pověsti v očích třetích osob, jakož i prokazovat své vnitřní pocity a příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a takovými tvrzenými důsledky. V této souvislosti uvedla, že ochrana osobnostních práv je postavena na principu objektivní způsobilosti zásahu přivodit újmu na přirozených právech. Není podstatné, jak je zásah hodnocen subjektivně, posuzuje se výlučně z pohledu objektivního. To neznamená, že za neoprávněný zásah do osobnostních práv nelze považovat takový zásah, který oběť pociťuje jen vnitřně, nikoli v očích třetích osob. Takový zásah se ale nepoměřuje tím, jak oběť popíše, že jej pociťovala, ale úvahou, jak by zásah pociťovala každá jiná osoba. Tento přístup chrání i žalovanou stranu, neboť při posuzování odpovědnosti za újmu v občanském právu hraje roli i předvídatelnost následku, odpovědnost se snižuje v případě, kdy následek je nepřiměřeně tvrdší např. z důvodu nepředvídatelné shody náhod, vstupu dalších příčin, apod. To nevylučuje, aby oběť tvrdila, že její případ z obvyklých kolejí vybočil a následky v jejím případě byly tvrdší než obvyklé. Žalobkyně si je vědoma, že požaduje na náhradě vysokou částku avšak současně tvrdila, že v jejím případě byla intenzita zásahu obzvláště vysoká, což není dáno specifickými individuálními dopady, ale specifickými vlastnostmi a okolnostmi trestního stíhání v daném případě, a to délka trvání trestního stíhání, závažnost trestného činu a hrozící trest, politická a společenská exponovanost případu, vysoká medializace případu, fakt, že žalobkyně sice sama nebyla veřejně známou osobou, ale jakožto [role v řízení] [anonymizováno] z [anonymizováno] [role v řízení], který byl v postavení„ [anonymizováno]“ přitahovala pozornost médií a společnosti ve větší míře, než v případě dalších spoluobviněných. Toto se týká zejména subjektivních pocitů, tj. psychické zátěže, úzkostí, stresů a obav. Poněkud odlišná situace je u zásahů do práva na ochranu cti a dobré pověsti, kdy vedle subjektivních pocitů přibývá hledisko„ očima třetích osob.“ Žalobkyně nicméně individuální dopady tvrdit a prokazovat nechtěla. Poškození dobré pověsti má v případě trestního stíhání odlišný charakter, než v případě šíření nepravdivých informací. Je-li totiž dodržena presumpce neviny, není šířena nepravdivá informace, že se obviněný trestného činu dopustil, ale pouze informace, že byly shromážděny důkazy odůvodňující podezření, že se trestného činu dopustil se značnou pravděpodobností. Přesto je notorietou, že značná část společnosti – např. osoby nižšího vzdělání či právního povědomí - i přes existenci presumpce neviny vnímají zahájení trestního stíhání za de facto informaci o vině obviněného. To platilo speciálně o exponovaných kauzách, v nichž bylo dovozováno korupční propojení politického prostředí, nepoctivých podnikatelů, příp. organizovaného zločinu, obzvláště v oblasti veřejných zakázek, a které vedlo značnou část společnosti ke zkratkovitým závěrům o takřka jisté vině obviněných. Značná část veřejnosti si proto byla schopná zařadit žalobkyni jako jednoho z oněch„ kumpánů,“ kteří mají podíl na šíření korupčního prostředí a všeobecném společenském a politickém úpadku.

9. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobkyně u žalované nárok uplatnila dne [datum] ve výši žalované částky, že žalovaná nárok žalobkyně projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobkyni se omluvila a odškodnila ji za nemajetkovou újmu částkou 57 000 Kč. Požadovanou náhradu nákladů vynaložených na obhajobu v předmětném trestním řízení žalovaná žalobkyni nepřiznala pro neprokázání vzniku a výše škody. Dále byl nesporný průběh trestního řízení s tím, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální police a vyšetřování, odboru daní, výnosů a praní peněz ze dne 17. 6. 2015, č. j. OKFK-837-1358/TČ-2013-251300-3, pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku. Usnesení si žalobkyně převzala dne [datum]. Stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 10. 2015, č. j. 5 NZT 13/2013-437. Dne 27. 1. 2016 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby č. j. NCZO-758/TČ-2016-412401 a dne 1. 11. 2017 podalo Vrchní státní zastupitelství v Praze obžalobu č. j. 7 VZV 10/2013-3422 Hlavní líčení se u Městského soudu v Praze konalo od [datum], do [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek č. j. 47 T 7/2017-22203, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Veřejné zasedání o odvolání státního zástupce a poškozených se u Vrchního soudu v Praze konalo ve dnech 29. 6. až [datum], kdy bylo vydáno usnesení č. j. 4 To 12/2020- 22893, jímž byla odvolání ve vztahu k žalobkyni zamítnuta. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu: [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků] [Obsah novinových článků]

19. Z čestného prohlášení JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] na č.l. 142, zjištěno, že JUDr. [jméno] [příjmení] prohlásil, že právně zastupoval žalobkyni ve věci jejího trestního stíhání, které proti ní bylo vedeno před MS v [obec] pod sp.zn. 47 T 7/2017 a vůči žalobkyni ke dni sepsání četného prohlášení eviduje pohledávku ve výši 619 762 Kč z titulu odměny obhájce za právní zastoupení v uvedené věci.

20. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Soud vzal za skutečnost všeobecně známou, že [jméno] [příjmení], jeden z spoluobžalovaných a [anonymizováno] [role v řízení], [anonymizováno 5 slov] [obec] a na rozdíl od žalobkyně [anonymizována tři slova]. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobkyně, pak soud uzavírá, že na základě provedeného dokazování neshledal, že by trestní stíhání mělo dopad do osobnostních sfér žalobkyně nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Rovněž bylo prokázáno, že věc byla hojně medializována a že opakovaně byla v článcích žalobkyně zmiňována, a to jednak celým jménem, případně i v kombinaci s tím, že jde o„ [příjmení] [role v řízení]“. Nebylo však nic bližšího prokázáno ohledně konkrétních dopadů do jednotlivých sfér, tedy jak žalobkyně trestní řízení prožívala, jak ovlivnilo její soukromý, pracovní či společenský život, možnost věnovat se zájmům, koníčkům či jiné specifické dopady.

21. Z důkazů jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud v řízení provedl veškeré důkazy, žádné důkazní návrhy nezamítal. Soud neprováděl pouze ty důkazy, které byly navrženy k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných a ty, na kterých posléze žalobkyně netrvala, resp. které ani nepředložila (mediální analýza).

22. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

23. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

24. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

25. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

26. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

27. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

28. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

29. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

30. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

31. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

32. Podle § 31 odst. 3 OdpŠk náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

33. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

34. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

35. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

36. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala celkem dvou nároků. Oba nároky žalobkyně odvozovala z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení jejího trestního stíhání ze dne [datum].

37. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne 17. 6. 2015, č. j. OKFK-837-1358/TČ-2013-251300-3, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č.j. 47 T 7/2017-22203, jímž byla žalobkyně podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby pro uvedený zločin podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl ve vztahu k žalobkyni právní moci dne [datum].

38. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

39. Pokud jde o vynaložené náklady obhajoby, po částečném zpětvzetí žaloby při jednání dne [datum] se žalobkyně domáhala částky 12 100 Kč s příslušenstvím, a to za úkony [číslo] (další 1 úkon mínus 242 Kč za přiznaný promeškaný čas), 25 a 26 (další 1 úkon), 120 a 121 (další 1 úkon), 130, 131 a 133 (další 1 úkon) a 150 (v rozsahu 1 úkonu mínus 242 Kč za přiznaný promeškaný čas).

40. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen„ AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk). Mezi účastníky bylo nadále sporné, zda má žalobce nárok na poskytnutí odškodnění za následující úkony právní služby. Soud o jednotlivých úkonech, případně o jejich skupinách se stejným skutkovým základem rozhodl následujícím způsobem: -) Úkony [číslo] dne [datum] – výslech obv. D. [jméno] 9: [číslo] (0:20 hod.) a úkon [číslo] dne [datum] – výslech obv. [příjmení] 10: [číslo] (1:40 hod.). Žalovaná žalobkyni poskytla náhradu za 1 úkon právní služby + režijní paušál + náhradu za promeškaný čas za 2 půlhodiny + DPH. Žalobkyně se domáhala dvou celých úkonů právní služby, kdy považovala dva výslechy za dva úkony právní služby. Žalovaná postupovala správně, kdy podle § 11 odst. 1 písm. e) AT mimosmluvní odměna náleží za účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to každé započaté dvě hodiny. Není podstatné, zda v rámci započatých dvou hodin proběhl jeden vyšetřovací úkon či několik úkonů. Vyšetřovací úkony trvaly přesně dvě hodiny a žalobkyni tak náleží jeden úkon právní služby a náhrada za promeškaný čas 40 minut, tedy dvě započaté půlhodiny. V tomto rozsahu žalovaná plnila a žalobkyni další odškodnění nenáleží. -) Úkony [číslo] dne [datum] – výslech žalobkyně 10:30-1 0:50 (0:20 hod.) a úkon [číslo] dne [datum] – výslech obv. [příjmení] 9: [číslo] (0:25 hod.). Žalovaná poskytla žalobkyni náhradu za 1 úkon právní služby + režijní paušál + DPH. Žalobkyně se domáhala dvou celých úkonů právní služby, kdy považovala dva výslechy za dva úkony právní služby. Žalovaná postupovala správně, kdy podle § 11 odst. 1 písm. e) AT mimosmluvní odměna náleží za účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to každé započaté dvě hodiny. Není podstatné, zda v rámci započatých dvou hodin proběhl jeden vyšetřovací úkon či několik úkonů. Vyšetřovací úkony trvaly v souhrnu včetně přestávky 1:50 hodiny a žalobkyni tak náleží jeden úkon právní služby. Náhrada za promeškaný čas 1:05 hodiny nenáleží s poukazem na 14 odst. 4 AT, ve znění od [datum], který brání tomu, aby advokát dostal zaplaceno jednu dobu dvakrát. Správný je i poukaz žalované na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.1.2021, č.j. 35 Co 383/2020-96, v němž odvolací soud rovněž tento názor zaujal. Žalobkyni tak náleží náhrada za 1 úkon právní služby. V tomto rozsahu žalovaná plnila a žalobkyni další odškodnění nenáleží. -) Úkon [číslo] HL dne [datum]: 9: [číslo] (1:35 hod.) a úkon [číslo] – HL dne [datum]: 11: [číslo] (0:50 hod.). Žalovaná poskytla žalobkyni náhradu za 2 úkony právní služby + 2 režijní paušály + DPH. Žalobkyně se domáhala tří celých úkonů právní služby. Žalovaná postupovala správně, když není ani jasné, z čeho žalobkyně nárok na tři úkony dovozuje. Podle § 11 odst. 1 písm. g) AT mimosmluvní odměna náleží za účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny. Hlavní líčení trvalo od 9:20 do 12:00 včetně přestávky, tedy 2:40 hodiny s přestávkou 15 minut. S ohledem na dobu trvání HL žalobkyni náleží náhrada za dva úkony právní služby. Náhrada za promeškaný čas 15 minut nenáleží, neboť přerušení nepřesáhlo 30 minut a zahrnuje se tak do celkové doby trvání HL, které i trvalo po dobu, která odůvodňuje přiznání náhrady za 2 úkony. Správný je i poukaz žalované na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.1997, sp.zn. 8 To 24/97, v němž je tento výklad potvrzen. V tomto rozsahu žalovaná plnila a žalobkyni další odškodnění nenáleží. -) Úkon [číslo] až 133 – HL dne [datum]: 9:30-1 0:50 (1:20 hod.), 11: [číslo] (1:12 hod.) a 11:15-1 1:40 (0:25 hod.). Žalovaná poskytla žalobkyni náhradu za 2 úkony právní služby + 2 režijní paušály + DPH. Žalobkyně se domáhala tří celých úkonů právní služby. Žalovaná postupovala správně, když není ani jasné, z čeho žalobkyně nárok na tři úkony dovozuje. Podle § 11 odst. 1 písm. g) AT mimosmluvní odměna náleží za účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny. Soud vyšel z nesporné skutečnosti trvání a časového průběhu, jak jej uvedla žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] Hlavní líčení trvalo od 9:30 do 12:20 včetně přestávky, tedy 2:50 hodiny s přestávkou 18 minut. S ohledem na dobu trvání HL žalobkyni náleží náhrada za dva úkony právní služby. Náhrada za promeškaný čas 18 minut nenáleží, neboť přerušení nepřesáhlo 30 minut a zahrnuje se tak do celkové doby trvání HL, které i trvalo po dobu, která odůvodňuje přiznání náhrady za 2 úkony. Správný je i poukaz žalované na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.3.1997, sp.zn. 8 To 24/97, v němž je tento výklad potvrzen. V tomto rozsahu žalovaná plnila a žalobkyni další odškodnění nenáleží. -) Úkon [číslo] – veřejné zasedání dne [datum]: 8:45-1 1:50 a 12: [číslo]. Žalovaná poskytla žalobkyni náhradu za 2 úkony právní služby + 2 režijní paušály + náhradu za promeškaný čas za 2 půlhodiny + DPH. Žalobkyně se domáhala tří celých úkonů právní služby. Žalovaná postupovala správně, když není ani jasné, z čeho žalobkyně nárok na tři úkony dovozuje. Podle § 11 odst. 1 písm. g) AT mimosmluvní odměna náleží za účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny. Soud vyšel z nesporné skutečnosti trvání a časového průběhu, jak jej uvedla žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] VZ trvalo od 8:45 do 13:40 včetně přestávky, tedy 4:55 hodiny s přestávkou 55 minut. S ohledem na dobu trvání VZ žalobkyni náleží náhrada za dva úkony právní služby a náhrada za promeškaný čas v rozsahu 2 půlhodin. V tomto rozsahu žalovaná plnila a žalobkyni další odškodnění nenáleží.

41. V souhrnu soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na odškodnění dalších neuznaných nákladů obhajoby je celém rozsahu nedůvodný a ohledně další požadované částky 12 100 Kč žalobu zamítl (výrok III).

42. Pokud jde o zadostiučinění požadované za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání (nezákonné rozhodnutí) uvádí soud následující.

43. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

44. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s nezákonným trestním stíháním nebylo v souzeném případě zasaženo do práv žalobkyně nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Soud nesdílí názor žalobkyně, že není třeba prokazovat rozsah a intenzitu nemajetkové újmy, která jí měla být trestním stíhání způsobena. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14, plyne závěr, že„ ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Individuální přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, podle kterého je obecný soud povinen„ vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy“. V nyní souzené věci však žalobkyně nabídla soudu pouze svá skutková tvrzení, přičemž přes výslovné procesní poučení soudu a výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. na holých tvrzeních setrvala. Současně uvedla, že nechce více tvrdit a prokazovat, jakými konkrétními projevy došlo k závažným zásahům do její dobré pověsti v okolí, v okruhu osob blízkých, mezi kolegy, známými a dalšími osobami, ani jak konkrétně došlo k poškození její dobré pověsti v souvislosti s medializací. Soud tak v rámci vázanosti důkazními návrhy účastníků provedl žalobkyní navržené důkazy předloženými novinovými články a nad rámec obecných dopadů trestního stíhání konstatuje, že bylo prokázáno, že věc byla hojně medializována, že opakovaně byla v článcích žalobkyně zmiňována, a to jednak celým jménem, případně i v kombinaci s tím, že jde o„ [příjmení] [role v řízení]“. Šlo tedy o intenzivnější medializaci způsobenou i tím, že šlo o kauzu, v níž vystupovaly osoby známé v souvislosti s veřejnými zakázkami [anonymizována dvě slova], přičemž žalobkyně byla prezentována jako [role v řízení] jednoho z hlavních obžalovaných - bývalého ředitele [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]. Soud však nemá za prokázáno, zda a pokud ano v jakém rozsahu a intenzitě došlo k zásahům do dalších sfér žalobkyně, když nelze za bernou minci brát pouze tvrzení žalobkyně, které k tomu nenavrhla ani svůj účastnický výslech. V tomto směru soud konstatuje, že žalobkyně se domáhá odškodnění v částce, která se výjimečně poskytuje osobám, které byly vystaveny trestnímu stíhání po velmi dlouhou dobu, došlo u nich k významným a těžko odčinitelným újmám do vícero sfér. Pokud žalobkyně takovou částku požadovala, bylo nezbytné, aby významnou újmu pro sebe nejen tvrdila, ale také před soudem prokázala. Soud tak vychází ze skutkového stavu, který byl v řízení zjištěn a podle něj pak stanovil odpovídající formu zadostiučinění a její výši. V tomto směru soud poukazuje i na to, že odškodnění na nemajetkovou újmu není peněžitým trestem pro žalovaný stát za to, že bylo s poškozeným vedeno trestní stíhání, ale svoji formou a případnou výši vyjadřuje morální případně relutární satisfakci odpovídající rozsahu a intenzitě negativního zásahu do jednotlivých osobnostních sfér poškozeného.

45. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí, omluva poskytnutá žalovanou a částka 57 000 Kč nebo zda žalobkyni náleží vyšší zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

46. Pokud jde o délku trestního řízení, toto trvalo po dobu 5ti let, což je třeba považovat za dobu objektivně delší, kdy již zpravidla není postačující konstatování porušení práva, ale je třeba poškozeného odškodnit v penězích. Soud v této souvislosti poznamenává, že šlo o velmi složité trestí řízení a to po všech stránkách, jak po stránce skutkové, procesní, tak i právní. Ve věci vystupovalo mnoho obžalovaných a složitost celé věci plyne již z mimořádné obsáhlosti trestního spisu.

47. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobkyně byla obviněna a posléze obžalována ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že figurovala v transakci nákupu nemovitosti na [anonymizováno], jež sloužila legalizaci financí odčerpaných z majetku [anonymizována tři slova] [obec] v rámci trestné činnosti dalších osob. Žalobkyni za to hrozil trest odnětí svobody až na 8 osm let. Uvedený trestný čin není obvykle spojen s významným společenským odsudkem jako trestné činy proti životu, zdraví či lidské důstojnosti. Přesto však určitou míru společenského odsouzení vyvolává, kdy soud přihlédl i k poměrně výrazné medializaci a uvádění žalobkyně v souvislosti s dalšími veřejnosti známými osobami, včetně syna žalobkyně. Jinými slovy, za konkrétních okolností souzené věci mohla být žalobkyně vystavena odsudku okolí, nicméně nebylo žalobkyní prokázáno, zda a jak se případně tento odsudek projevil. Zda pouze v jejím osobním prožívání či nějakými konkrétními projevy. Soudu zůstalo neodhaleno, kde a jak žalobkyně trestní stíhání prožívala a zda dopady medializace na ní měly nějaký konkrétní negativní dopad, a pokud ano, pak jaký. Ani k těmto tvrzením žalobkyně soudu žádné důkazní prostředky přes výslovné procesní poučení a výzvu podle § 118a o.s.ř. nenabídla.

48. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobkyně, pak soud tyto shrnul již výše v odstavcích 20 a 44 a na tomto místě na ně pro stručnost odkazuje.

49. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ (v ) ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 21.10.2022 sdělil, s jakými případy bude případ žalobkyně srovnávat. Žalobkyně pro srovnání navrhla věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 C 93/2014, 29 C 174/2016 a 29 C 207/2017. Dle žalované přiléhavým případem ke srovnání je věc vedená u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 145/2018. Soud pak k porovnání vybral případy vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. 15 C 202/2015 a sp.zn. 10 C 26/2020.

50. Pokud jde o případy, které navrhla žalobkyně, soud konstatuje, že ve věci sp.zn. 10 C 93/2014 byl tamní žalobce stíhán od 10.8.2007 do 19.10.2007 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, za který hrozil trest odnětí svobody až na 8 let. Dne 19.10.2007 byla trestná činnost překvalifikována na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 trestního zákona, za který hrozil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 5 let. Celková délka trestního řízení činila 5 let a 10 měsíců, byla přiměřená, věc byla poměrně složitá po skutkové i právní stránce. Tamní žalobce byl vystaven stresu a nejistotě. Věc byla značně medializována i veřejnoprávní televizí a rozhlasem a bulvarizována. Tamní žalobce byl stíhán pro skutek při výkonu své profese vojáka z povolání. Trestní stíhání jej zasáhlo zejména v jeho profesním a rodinném životě. Byl kvůli trestnímu stíhání dočasně zproštěn výkonu služby a bylo mu vypláceno pouze 50% platu bez nároku na odměny. Přitom měl vysoké ambice s vyhlídkou kariérního postupu. Po zahájení trestního stíhání se stal depresivní, v armádě se od něho téměř všichni odvrátili a došlo k narušení rodinných vztahů. Neměl dostatek finančních prostředků na zabezpečení rodiny, a proto prodal část svého majetku. Soud vzal za významnou příčinu rozpadu manželství tamního žalobce trestní stíhání. Trestní stíhání neznamenalo konec profesního života či kariérního růstu žalobce v armádě, ale jeho pozastavení. Žalovaná poskytla dobrovolně 75 000 Kč, soud I. stupně odškodnění navýšil na celkových 200 000 Kč, odvolací soud pak na celkových 875 000 Kč. Ve věci sp.zn 29 C 174/2016 byl tamní žalobce stíhán pro trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 4 písm. a zák. č. 140/1961 Sb. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Zmíněným trestným činem měl žalobce způsobit státní příspěvkové organizace škodu v celkové výši nejméně 337 000 000 Kč Trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců a po tuto dobu byla tamní žalobce ohrožen trestem odnětí svobody na 2 až 8 let. Tamní žalobce trpěl značným stresem, trestní stíhání mělo vliv na jeho osobu, chování, projevilo se ve všech sférách jeho života, mělo značný vliv a dopad na jeho rodinný, společenský i jeho další profesní život. Před trestním stíháním byl člověk velmi společenský, optimistický, mající vážnost a respekt v oblasti své profese. Trestním stíháním žalobce ztratil u části svého okolí zejména laiků v oblasti stavebnictví kredit, i když nedošlo ke ztrátě blízkých přátel z oboru. Došlo k poškození pověsti tamního žalobce, když byl spojován s trestním stíháním. Trestní stíhání hrálo roli při rozhodování jeho zaměstnavatele o jeho dalším kariérním postupu žalobce, nicméně zaměstnavatel nectil presumpci neviny. O trestním stíhání informovaly nejen regionální, ale i celorepubliková média, kdy však rozsah a způsob medializace nad rámec informací poskytnutých ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze přičítat v žádném případě žalované. Soudy bylo přiznáno 460 000 Kč. Ve věci sp.zn. 29 C 207/2017 byl tamní žalobce stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za které bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit žalobci vysoký trest odnětí svobody v trvání 2 – 8 let. Trestní stíhání trvalo 5 let a 3 měsíce, povaha trestné činnosti působila značné společenské odsouzení, když se jednání měl dopustit primátor města Přerova. Žalovaná dobrovolně přiznala 81 250 Kč. Došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti, poškození jeho osoby v očích veřejnosti nejen v místě bydliště, o trestním stíhání informovala nejen regionální, ale i celorepubliková média. Tamní žalobce trpěl stresem, stíhání mělo vliv do všech sfér jeho života, vliv na jeho rodinný, společenský i profesní život. Před trestním stíháním byl úspěšným politikem, kdy byl primátorem statutárního města Přerov (v letech 2006 2014), v době trestního stíhání byl již několik let senátorem (v letech 2007 2014). Trestní stíhání bylo spojeno s výkonem funkce primátora. Tamní žalobce byl vystaven slovním urážkám při veřejných akcích, jichž se jako primátor a politik zúčastňoval, byl označován jako korupčník, lidé se na něho dívali skrz prsty, s délkou trestního stíhání mu přestali věřit i ostatní spolustraníci, byl dehonestován. Trestní stíhání mělo vliv na jeho politickou kariéru v době komunálních voleb i do Senátu Parlamentu ČR v roce 2014, kdy došlo k přerušení politické kariéry žalobce v roce 2014 a k jejímu faktickému ukončení. Soudem bylo pravomocně přiznáno 1 102 500 Kč.

51. V případu vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 145/2018, který navrhla žalovaná, šlo o zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku, za který tamnímu žalobci hrozil trest odnětí svobody na dvě léta až osm let Trestní stíhání trvalo 4 roky a 9 měsíců. Tamní žalobce byl stíhán v době, kdy mu bylo 63 až 67 let. V rozhodné době již nepracoval a trestního řízení tak nemělo dopad do jeho profesní sféry. Věc nebyla prezentována v hromadných sdělovacích prostředcích. Zasaženy trestním stíháním byly na běžné úrovni jeho společenské a rodinné vazby. V době trestního stíhání došlo u tamního žalobce k výraznému zhoršení zdravotních obtíží (stres, poruchy spánku, pocity bezmoci, navyšována je medikace na vysoký krevní tlak).

52. V případech, které k porovnání vybral soud, ve věci sp.zn. 10 C 26/2020 šlo o trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části ve stádiu pokusu. Trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců, tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody na 5 až 10 let. Byla zasažena jeho čest, důstojnost a dobré jméno, o trestním stíhání vědělo širší okolí, toto bylo v obecné rovině medializováno a byl na toto okolím dotazován. Trestní stíhání negativně ovlivnilo vztahy tamního žalobce s dětmi, kterým se žalobce nemohl naplno věnovat a rovněž vztahy s jeho partnerkou. Negativně byl ovlivněn i rozvoj jeho volnočasových aktivit, kterým se dříve naplno věnoval. K zásahu došlo i ve sféře finanční, když velká část rodinných financí byla použita právě na obhajobu žalobce a když v době trestního stíhání musela finanční chod rodiny zajišťovat partnerka žalobce. Nebyly prokázány zásadní zásahy ve sféře profesní. O celé kauze bylo informováno médii, avšak toto je důsledkem veřejnosti trestního stíhání. Nebyly prokázány zásahy tvrzené ve vztahu k obavě o odebrání zbrojních oprávnění, tamní žalobce se ale důvodně obával o bezpečnostní prověrku udělovanou NBÚ, když tato mu byla i odňata a až následně k jeho urgencím vrácena. Soudem bylo přiznáno 100 000 Kč.

53. Ve věci sp.zn. 15 C 202/2015 šlo o podezření ze spáchání přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a přečinu poškození cizích práv dle ustanovení § 181 odst. 1 téhož zákona Trestní stíhání trvalo dva roky a tamnímu žalobci hrozil trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let. V osobní rovině došlo k rozvratu dlouholetého partnerství s úmyslem založit rodinu s dlouholetou partnerkou. Došlo ke změně chování, zádumčivosti, depresivním stavům, zásahům do psychiky tamního žalobce, a to právě po zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání také masivně zasáhlo do profesní roviny tamního žalobce, omezilo jeho podnikání natolik, že je otázkou, zda-li vůbec někdy dojde k obnovení rozsahu podnikání v době před zahájením trestního stíhání. Žalobce byl vystaven nejistotě ohledně výsledků trestního stíhání, byla mu omezena dispozice s jeho účty a finanční prostředky na těchto účtech a bylo omezeno jeho podnikání. Medializace nebyla tvrzena. Soud přiznal žalobci 80 000 Kč.

54. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí vůči žalobkyni, omluva od žalované a poskytnutí peněžité satisfakce ve výši 57 000 Kč je odpovídající a dostačující formou satisfakce vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, jakož i rozsahu a intenzitě nemajetkové újmy, která byla v řízení prokázána. Soud dospěl k závěru, že případy, které žalobkyně navrhla ke srovnání, se všechny liší především v tom, že v nim tamní žalobci nejen tvrdili, ale také prokazovali jak rozsah, tak intenzitu nemajetkové újmy, která jim vznikla a kterou žádali odškodnit. Není pochyb o tom, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby. Nelze však přistoupit na představu žalobkyně, že pouze na základě jejích tvrzení může soud posoudit rozsah a intenzitu újmy. Soudu zůstaly neobjasněny jedinečné individuální okolnosti případu žalobkyně. Žalobkyně se tím, že přes procesní poučení a výzvu soudu nebyla ochotna prokazovat, jak trestní stíhání zasáhlo do jejího života, dobrovolně vzdala možnosti, aby soud jí prokázané konkrétní dopady posoudil a zvážil je ve srovnání s navrženými případy. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat srovnání s případy, v nichž byly prokázány významné dopady do profesní či politické kariéry, výrazné finanční dopady s přesahy do finanční situace rodiny, spojená i s nutností prodat část majetku, významné zdravotní dopady, dopad do volnočasových aktivit či do vztahů s okolím a přáteli. Soudu není známo, zda žalobkyně utrpěla nějaké výrazné duševní strádání, zda se zhoršil její zdravotní stav, zda přišla o přátele, zda došlo k nějakých dopadům do jejího pracovního života, či podnikání, případně zda byla nějak zasažena ve způsobu trávení svého volného času. I v případech, které vybral soud, byly tvrzeny a prokázány konkrétní individualizované dopady, na jejichž základě poté soudy dospěly k odškodnění o něco vyššímu, než bylo přiznáno žalobkyni. Medializaci, k níž bylo prováděno dokazování, sice soud uznal jako zvýšenou, nicméně k tomu nijak nepřispěly orgány činné v trestním řízení přemírou svojí informační aktivity. Zvýšena medializace byla důsledkem toho, které osoby byly v trestní věci obžalovány a toho, že veřejnost jevila právě o tento trestní případ zájem. Skutečnost, že ve svobodné zemi je možné svobodně informovat o probíhajícím trestním řízení, ani to, že se tak děje ve zvýšení míře, je-li po těchto informacích zvýšený zájem, nelze přičítat k tíži žalované. Žalovaná pak neodpovídá ani za to, že některé skupiny lidí nerozlišují mezi podezřením ze spáchání trestného činu a pravomocným odsouzením. Žalovaná nemůže odpovídat za to, co si tito lidé myslí a jak hodnotí osoby, které dosud nebyly odsouzeny a naopak byly pravomocně obžaloby zproštěny jako žalobkyně. Za situace, kdy žalobkyně nehodlala prokazovat více než medializaci jejího trestního stíhání, není důvod, aby soud jakkoli modifikoval finanční zadostiučinění poskytnuté žalovanou. Proto soud i ohledně žalobkyní požadovaného dalšího finančního zadostiučinění ve výši 943 000 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III).

55. Soud výrokem II. přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky vyplacené žalovanou 57 000 Kč od [datum] do [datum], kdy došlo k jejímu vyplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 8,25 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Zákonný úrok z prodlení z žalovanou vyplacené částky 592 658 Kč požadovaný od [datum] do [datum] soud žalobkyni nepřiznal. Žalobkyně jí v rámci předběžného projednání neposkytla součinnost a nepředložila doklady o tom, že jí v souvislosti s vynaloženými náklady na obhajobu vznikla škoda či že jí v této souvislosti vznikl dluh. Žalobkyně tak učinila až k opakované výzvě soudu, a to ve vyjádření ze dne [datum]. Žalovaná byla s doplněním dokladu o vzniku dluhu žalobkyně z titulu vykonané obhajoby v trestním řízení seznámena dne [datum], kdy jí toto vyjádření bylo soudem doručeno. Tento den je také třeba považovat za účinné uplatnění nároku, kdy žalobkyně doložila chybějící doklad. Od tohoto dne počala žalované běžet nová šestiměsíční lhůtu k projednání tohoto nároku žalobkyně. K prodlení žalované s náhradou majetkové újmy proto by proto případně mohlo dojít došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet dne [datum]. Žalovaná se tak do prodlení ohledně žalobkyni přiznané částky 592 658 Kč vůbec nedostala, když nárok doprojednala dne [datum] a plnila na něj dne [datum]. Z tohoto důvodu soud požadavek žalobkyně na příslušenství k částce 592 658 Kč zamítl, stejně jako zamítl požadované příslušenství k dalším částkám, ohledně nichž soud žalobu zamítl.

56. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Předně soud uvádí, že žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila dne [datum] a šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem [datum], ovšem k projednání nároku a částečnému uspokojení žalobkyně došlo až dne [datum]. Jelikož žalobkyně uplatnila v řízení dva nároky, jednak nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu a jednak nárok odškodnění újmy majetkové, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Současně soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu z dílčích úspěchů účastníků, jak byly v řízení zaznamenány, a to vždy k počáteční hodnotě předmětu řízení z pohledu tarifní hodnoty. Do částečného zastavení řízení pro částečné plnění žalované 57 000 Kč na nemajetkovém nároku (z hlediska tarifní hodnoty 50 000 Kč, srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1435/2015) usnesením ze dne [datum] na č.l. 105 byla předmětem řízení z hlediska tarifní hodnoty částka 669 762 Kč (50 000 + 619 762), pročež dílčí úspěch žalobkyně činil 7,47 % (50 [číslo] 762 *100) Poté byla předmětem řízení z hlediska tarifní hodnoty i nadále částka 669 762 Kč (50 000 + 619 762), přičemž žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 592 658 Kč (zpětvzetí pro chování žalované), neboť její procesní úspěch ohledně odškodnění nemajetkové újmy (tarifně 50 000 Kč) byl již soudem zohledněn procentem úspěšnosti v předchozí dílčí fázi řízení. Ohledně zbylé části majetkového nároku byla dílem žaloba částečně vzata zpět z procesního rozhodnutí žalobkyně a dílem soud žalobu ve zbylém rozsahu majetkového nároku zamítl. Další dílčí úspěch žalobkyně tak činil 88,49 % (592 [číslo] 762 *100). Celkový dílčí úspěch žalobkyně v řízení činil 95,96 %. Celkově tak byla v řízení úspěšnější žalobkyně, a to v rozsahu 91,92 % (95,96– 4,04), po zaokrouhlení 92 %. V tomto rozsahu je žalovaná povinna hradit náklady žalobkyně. Hodnotu úkonu právní služby pak soud stanovil vždy podle předmětu řízení (dle tarifní hodnoty), který zde byl v době, kdy byl úkon učiněn. Náklady žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za celkem 8 úkonů právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení, sepis žaloby, písemné podání ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], částečně zpětvzetí žaloby ze dne [datum] a účast na jednáních zdejšího soudu dne [datum] a [datum]) z tarifní hodnoty 669 762 Kč á 10 980 Kč (§ 7, bod 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013)) a 8 režijních paušálů ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 89 800 Kč (87 400 + 2 400), to vše zvýšené o náhradu za 21% DPH na základě ověření ve veřejné databázi ARES, že advokát žalobkyně je plátcem této daně ve výši 18 858 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za podání ze dne [datum], neboť šlo o druhou reakci na jedinou výzvu danou při jednání dne [datum] a bylo jen rozhodnutím žalobkyně, že na ni reagovala ve dvou podáních. Nadto je třeba podotknout, že nešlo ani o podání ve věci, ale svým charakterem toliko o průvodní dopis k zasílanému listinnému důkazu. Dále soud nepřiznal náhradu za účast při soudním jednání dne [datum], jehož předmětem bylo toliko provedení důkazu, o němž žalobkyni muselo být zřejmé, že jím neplní výzvu soudu, když poté následovalo opakované poučení soudem o tom, že žalobkyně nadále neunáší břemeno důkazní ohledně škody či dluhu v tvrzené výši. Toto jednání tak bylo neúčelné z hlediska splnění důkazní povinnosti žalobkyně. Nebylo by spravedlivé přenášet na žalovanou náklady, které byly způsobeny pouze tím, že žalobkyně dlouho otálela s předložením potřebného dokladu, když o nutnosti jej předložit byla poučena již předběžnou písemnou výzvou soudu ze dne [datum] O tom, že i žalovaná na tento doklad po celou dobu čekala, svědčí i to, že neprodleně po jeho doložení žalobkyní převážnou většinu požadovaných nákladů obhajoby žalobkyni nahradila. Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto soudním řízení vznikly, činí 103 645,36 Kč ( (4 000 + 89 800 + 18 858) * 92 %). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 103 645,36 Kč k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř., výrok IV.) .

57. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, o kterou požádala a která v principu žalobkyni nijak nepoškozuje.

Poučení