17 C 14/2023 - 48

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Hanou Stuchlíkovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], Ph.D. se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 59 249,72 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 500 Kč od 29. 1. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 31 749,72 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 141,42 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 560,84 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 975,65 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 500 Kč od 15. 12. 2022 do 28. 1. 2023 úroku 23,43 % ročně z částky 29 475,65 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky celkem ve výši 59 249,72 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], IČO [IČO] (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), s žalovanou uzavřel dne 9. 7. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 310825502, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou nedílnou součástí této smlouvy a jsou otištěny na straně 2 smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně řádně prozkoumal úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru. Žalovaná se zavázala zaplatit kromě této jistiny i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 36 303 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za poskytnuté peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,43 % ročně a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286,00 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 66 303 Kč se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních pravidelných splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 1. 2022. Na předmětnou pohledávku žalovaná uhradila pouze 2 500 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, s účinností ode dne 16. 12. 2022, postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována doporučeným dopisem. Žalovaná zbývající dlužnou částku žalobkyni neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu.

2. Soud vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a poučil ji, že v případě, že soudu své stanovisko v určené lhůtě nesdělí, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že žalovaná na výzvu soudu nereagovala a že žalobkyně souhlasila (již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud mohl ve věci rozhodnout, aniž nařídil jednání. [právnická osoba] žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění: - ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 310825502 ze dne 9. 7. 2020, že právní předchůdce žalobkyně se ve smlouvě zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v částce 30 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí tohoto spotřebitelského úvěru poplatek v částce 33 963 Kč. Tento poplatek se skládá z úroku se výši 24 177 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč, s tím, že částka za komfortní poskytnutí a splácení činí 3 426 Kč a částka za flexibilní splácení činí 4 860 Kč. Celkovou částku (66 303 Kč) odpovídající výši poskytnutého úvěru a výši poplatku se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 1. 2022. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 88 %. RPSN nákladů za spotřebitelský úvěr činila 150,23 %. Nedílnou součástí předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou smluvní podmínky, které jsou otištěny na zadní straně smlouvy, - ze zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr, že byla uzavřena dne 9. 7. 2020 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Požadovaná výše spotřebitelského úvěru činila 30 000 Kč. Na zákaznické kartě jsou obsaženy základní osobní údaje žalované (datum narození, pohlaví, státní občanství a číslo občanského průkazu). Dále zákaznická karta obsahuje informace o zdroji příjmu žalované. Žalovaná je dle zákaznické karty zaměstnána na plný pracovní úvazek na základě pracovní smlouvy jako operátorka výroby pro zaměstnavatele SAVENCIA FROMAGE DAIRY. Žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 15 845 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 19 630 Kč, celkem tedy 35 475 Kč, přitom odhadované měsíční výdaje činí 2 500 Kč. V zákaznické kartě je dále zaznamenáno, že ověřenými dokumenty byly jednak pracovní smlouva, tak i dvě výplatní pásky žalované. Zákaznická karta obsahuje vlastnoruční podpis žalované, - z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022, že žalovaná byla informována o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022, ke které došlo na základě uzavření smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní. Výše pohledávky ke dni 16. 12. 2022 činila 82 328,71 Kč bez příslušenství. Zároveň s tímto oznámením byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky do 10 dnů ode dne doručení tohoto oznámení, - ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a společností [Jméno zainteresované společnosti 0/0] jako postupníkem, že došlo k postoupení pohledávky, a to s účinností ke dni 16. 12. 2022, - z přehledu plateb vyhotoveného dne 19. 12. 2022 (tabulka umoření) ohledně spotřebitelské smlouvy č. 310825502 sjednané dne 9. 7. 2020, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne 9. 7. 2020 částku ve výši 30 000 Kč. Žalovaná na dlužnou částku uhradila dne 26. 8. 2021 částku ve výši 1 000 Kč a dne 8. 9. 2021 částku ve výši 1 500 Kč, tedy celkem 2 500 Kč, - dne 1. 6. 2023 žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě celkové dlužné částky, která ke dni zaslání předžalobní výzvy činila 75 335,59 Kč s lhůtou k plnění nejpozději do 16. 6. 2023. Zároveň byla v této výzvě žalované oznámena skutečnost, že došlo k postoupení pohledávky, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 9. 7. 2020 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala do 6. 1. 2022 vrátit tuto částku a zároveň s ní i poplatek v celkové výši 36 303 Kč. Sjednaná RPSN činila 150,23 %. Pro případ prodlení žalované se splněním jakékoliv smluvní povinnosti si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Dne 16. 12. 2022 právní předchůdce žalobkyně zaslal žalované oznámení o postoupení pohledávky na žalobkyni s výzvou k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu a dne 1. 6. 2023 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu. Žalovaná do dnešního dne na dlužnou částku uhradila celkem 2 500 Kč.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry, kdy z hlediska hmotného práva danou věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o.z.. Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 10. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

11. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

12. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

13. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

14. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2020.

15. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2020 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

17. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované, a to s náležitou péčí. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy o předmětném spotřebitelském úvěru. Soud v daném případě podotýká, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl ověření úvěruschopnosti žalované z dostupných databází. Dle závěru soudu ovšem případné pouhé ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

18. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalované proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně toliko formálně. Právní předchůdce žalobkyně sice tvrdil, že při sjednávání úvěrové smlouvy měl k dispozici výplatní pásky žalované za období duben a květen 2020, které by svědčily o měsíční čisté mzdě žalované ve výši 15 845 Kč měsíčně. Soud však zdůrazňuje, že žalobkyně tyto dokumenty soudu nepředložila a rovněž uvedla, že jimi ani jejich kopiemi nedisponuje. Žalovaná se ve smlouvě o spotřebitelském úvěru zavázala, spolu s poskytnutým úvěrem ve výši 30 000 Kč vrátit rovněž poplatek v celkové výši 36 303 Kč, tedy poplatek za poskytnutí úvěru, představoval více než 100 % průměrné čisté měsíční mzdy (již tak relativně nízké), jíž žalovaná v té době údajně dosahovala. Žalobkyně přitom nepředložila žádné listiny (resp. z jejích tvrzení je zřejmé, že žádnými dalšími listinami nedisponovala), které by svědčily o dalším zkoumání majetkových poměrů žalované v době před uzavřením smlouvy - např. žalovanou vyplněný dotazník, doklady svědčící o jejich případných dalších příjmech a zejména o jejich výdajích, pracovní smlouvu či žalobkyní zmiňované výplatní pásky za určité období. Právní předchůdce žalobkyně tak z předložených listin nemohl učinit kvalifikovaný závěr o tom, zda je žalovaná schopna řádně splnit svoje povinnosti ze smlouvy.

19. Žalobkyně tvrdila, že žalovanou poskytnuté informace o jejích rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované, ze zákaznických karet se podává, že právní předchůdce žalobkyně měl ověřit před uzavřením smluv osobní a majetkovou situaci žalované, a to konkrétně z pracovní smlouvy, 2 výplatních pásek.

20. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně svoje tvrzení o ověřování úvěruschopnosti žalované (právním předchůdcem žalobkyně) z jím předložených dokladů ani přes výzvu soudu nikterak neprokázala, resp. připustila, že těmito doklady nedisponuje, a proto soud toto tvrzení bez dalšího nemůže považovat za pravdivé. Není prokázáno, zda právní předchůdce žalobkyně při sjednávání předmětných smluv ověřoval majetkové poměry žalované z jím předložených dokladů. I kdyby však žalovaná při sjednávání smluv odpovídající dokumenty předložila, čemuž nasvědčují podpisy obou smluvních stran na zákaznické kartě, skutečnost, že je žalobkyně, resp. její právní předchůdce nearchivuje, popř. je odmítá předložit soudu, nasvědčuje tomu, že se jedná spíše o kontrolu formální, pokud vůbec nějakou. Za přijetí argumentace žalobkyně by věřitelům stačilo poskytnout soudu zákaznické karty, v nichž je uvedeno, že doklady svědčící o majetkové situaci dlužníka byly předloženy, aniž by tyto doklady byly dodány soudu (a aniž by bylo zřejmé, zda je věřitel skutečně řádně zkoumal a zabýval se jimi), a bez dalšího by podmínka ověřování úvěruschopnosti musela být považována za splněnou. V takovém případě by však posuzování podmínky předchozího ověřování úvěruschopnosti věřitelem bylo ryze formální a soud by nemohl splnit svoje poslání ochrany základních práv a svobod, jak vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky. Z tohoto důvodu nemůže obstát blíže neodůvodněný opačný závěr vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 (viz bod 17), na nějž odkázala žalobkyně a jímž se zdejší soud ze shora vyložených důvodů necítí být vázán.

21. Předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Soud nicméně shledal i další důvod absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

22. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

24. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

25. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v červenci 2020 činila 8,11 % ročně. Sjednaná RPSN 150,23 % tedy v dané věci mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru. Ujednání o smluvním poplatku ve spojení s ujednáním o smluvním úroku a smluvní pokutě ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovanou (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Jednotlivá ujednání soud posuzuje ve vzájemném kontextu, kdy žalovaná se zavázala k placení zjevně nepřiměřeného úroku (88 %), velmi vysokého poplatku (jejž soud považuje za skrytý úrok) převyšujícího jistinu. Proto soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku za poskytnutí úvěru. V opačném případě by poskytovatelům spotřebitelských úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok (zde rovněž zařazený pod pojem „poplatek“) a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele spotřebitelských úvěrů nabízet spotřebitelům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou. Výše plnění nárokovaného žalobkyní po žalované (srov. sjednaná RPSN ve výši 150,23 %) je nemravná, pročež soud tomuto požadavku žalobkyně nemůže přiznat ochranu. I z hlediska nepřiměřeně vysokých plnění, k nimž se žalovaná jako slabší smluvní strana při uzavírání smlouvy s profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů zavázala, je proto třeba danou smlouvu hodnotit jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z.

26. Smlouva může být shledána absolutně neplatnou jako celek i pro její celkovou lichevní povahu (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Rozdíl mezi lichevní smlouvou a jen jediným neplatným ujednáním pro rozpor s dobrými mravy (úroky) lze spatřovat zejména v celkové konstrukci smlouvy, kdy lichevní smlouva je konstruována tak, že se v zásadě dopředu předpokládá, že ji úvěrovaný nebude moci splácet, proto jsou zde nastaveny vysoké úroky a smluvní pokuty. Účelem této smlouvy je především uspokojit se z úroků, pokut a poplatků, které vzniknou nesplácením smlouvy. Jejich charakteristikou je nastavení vysokých úrokových měr a poplatků, tedy celkových nákladů na úvěr („RPSN“), které znesnadňují či přímo i znemožňují včasné splacení dluhu, které ve spojení s vysokými pokutami a úroky za prodlení dále jen prohlubovaly „dluhovou past“ úvěrovaného. Dříve byla smlouva často opatřena i rozhodčí doložkou, která spotřebiteli znemožňovala domáhání se práva u soudu, nicméně to již v rámci spotřebitelských smluv není možné od účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., kterým byl změněn zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

27. Důležitým ukazatelem přitom je již výše zmíněná RPSN, jež zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). V daném případě činí RPSN 150,23 %, což je, jak shora uvedeno, částka mnohonásobně převyšující běžné úrokové sazby v době uzavření smlouvy, kdy úroky jsou v podstatě cenou úvěru. Smluvní pokuta, byť sama o sobě nárokovaná ve výši souladné s § 122 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru, pak ve spojení s nepřiměřeně vysokým úrokem ještě dále navyšuje plnění, jež jsou po žalované jako spotřebiteli vyžadována, že se tato plnění ze smlouvy o úvěru dostávají nad únosnou mez. Ze systému ČNB soud zjistil, že výše ukazatele ARAD byl v období července roku 2020 ve výši 8,11 %, což je opět nepřiměřeně vysoké zatížení pro žalovanou, kdy představuje zatížení desetinásobně vyšší než v tu dobu obvyklé. Smlouvu tak soud shledal lichevní jako celek, a proto rovněž celkově absolutně neplatnou (srov. podobně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 155/2022; ve vztahu k ještě mnohem nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).

28. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku (nazvaném jako poplatek za poskytnutí úvěru) není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok (poplatek) v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

29. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy i pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z.

30. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy tak částka 27 500 Kč představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Jelikož žalobkyně prokázala, že tato částka byla žalované vyplacena, a ani žalovaná netvrdila, opak, přičemž bylo v řízení rovněž prokázáno, že žalovaná na dlužnou částku uhradila celkem 2 500 Kč, soud uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku výrokem I. tohoto rozsudku.

31. S ohledem na závěr o bezdůvodném obohacení nelze přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. smluvní pokutu, smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru (fakticky skrytý úrok) či smluvně sjednané náklady na mimosoudní vymáhání pohledávky.

32. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021, dále s odkazem na zákonné ustanovení § 1958 odst. 2 o.z.) Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla poprvé vyzvána k zaplacení v dopise právního předchůdce žalobkyně ze dne 16. 12. 2022, v němž bylo žalované současně oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byl tento dopis odeslán žalované poštou dne 13. 1. 2023. Tento dopis soud považuje za doručený žalované dnem 18. 1. 2023 (§ 573 o. z.). Bezdůvodné obohacení mělo být nejpozději vydáno dne 28. 1. 2023 (do 10 dnů od doručení dopisu). Bezdůvodné obohacení je proto splatné až od 29. 1. 2023 - teprve od tohoto data se žalovaná nachází v prodlení a lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 27 500 Kč (§ 1970 o. z.). Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v lednu 2023, činil 15 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), nicméně soud nemohl překročit žalobní návrh, v němž žalobkyně nárokovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně (srov. podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1203/2007). Z výše uvedených důvodů soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 500 Kč až od 29. 1. 2023 do zaplacení. Zbývající část požadovaného úroku z prodlení (za dobu od 15. 12. 2022 do 28. 1. 2023) soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni nepřiznal.

33. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

34. O nákladech řízení soud s přihlédnutím k povaze věci a poměru mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy oba účastníci byli téměř stejně úspěšní, proto ani jednomu z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.

35. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Poučení