17 C 142/2021-59

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 133 843 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 45 267 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 45 267 Kč od 11.8.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 88 576 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 10.8.2021 do zaplacení a v části, jíž se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 45 267 Kč za den 10.8.2021, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 228 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 1. 7. 2021 domáhala zaplacení částky 133 843 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 8. 2021 do zaplacení, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Nemajetková újma jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno dne 23. 1. 2003 a pravomocně skončeno bylo dne 15. 8. 2020. Po celou dobu byla žalobkyně v nejistotě, čímž jí byla způsobena nemajetková újma. Svůj nárok u žalované uplatnila dne 10. 2. 2021. Dne 29. 6. 2021 jí žalovaná sdělila, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce a jako dostatečné považovala konstatování porušení práva žalobkyně. S tímto však žalobkyně nesouhlasila. Délka řízení byla extrémní (6 414 dnů), nejednalo se o nijak významně složitou skutkovou věc, což zvyšuje výši přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně nezavdala příčinu ke vzniklým průtahům. Za rok trvání řízení požaduje 15 000 Kč s tím, že za první dva roky požaduje částku poloviční. Dále částku ponížila na částku odpovídající plnění, které v posuzovaném řízení obdržela na základě rozvrhových usnesení.

2. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 10. 2. 2021 uplatnila svůj nárok, přičemž ve stanovisku ze dne 28. 6. 2021 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, avšak peněžitou náhradu žalobkyni nepřiznala. K posuzovanému řízení uvedla, že to trvalo od 23.1.2003 do 15.8.2020, žalobkyně se účastníkem řízení stala dne 8. 12. 2003. Žalobkyni vznikla nemajetková újma, avšak nižší intenzity než uvádí. Při hodnocení přiměřenosti délky konkurzního řízení je třeba vzít na zřetel specifikum tohoto řízení. Konkurzní řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka. Ústřední roli v tomto řízení má správce konkurzní podstaty, na jehož úkony nelze nahlížet jako na úkony soudu nebo orgánu veřejné moci. Jde o soukromou osobu, která činí úkony vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Soud vykonává dohled nad jeho činností a schvaluje jeho významné úkony, což v projednávané věci soud činil. Pouze na první fázi konkurzního řízení (od podání návrhu do prohlášení konkurzu) lze nahlížet jako na typické soudní řízení. Tato fáze v projednávané věci trvala 6 měsíců, což je délka přiměřená. Druhá fáze konkurzního řízení, resp. vlastní konkurzní řízení, je ovlivňována řadou objektivních a subjektivních okolností (chováním úpadce a věřitelů, rozsahem majetku, prodejností věcí v konkurzní podstatě, incidenčními spory, aj.). V souvislosti s posuzovaným řízením bylo vedeno 55 incidenčních sporů, kdy poslední z nich pravomocně skončil dne 25. 8. 2014. Význam předmětu řízení pro žalobkyni nelze přeceňovat. Pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkurzního řízení je u konkurzního věřitele podstatné, kdy správce konkurzní podstaty vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurz formálně skončen vydáním usnesení o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení. Nejistota žalobkyně tak skončila dne 17. 1. 2020, kdy obdržela plnění z rozvrhu. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni je také podstatná hodnota uplatněného peněžitého nároku. Pokud v řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro věřitele určující částka, jaké se mu v konkurzním řízení dostala. V posuzované věci byla žalobkyni vyplacena částka 95 639,80 Kč (dne 13. 8. 2013) a částka 38 204,60 Kč (dne 17. 1. 2020). K úroku z prodlení uvedla, že u ní nárok byl uplatněn dne 10. 2. 2021, dne 10. 8. 2020 tedy nemohla být v prodlení.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, kterého se žalobkyně ani její zástupce nezúčastnili. Žalovaná nad rámec svého vyjádření ze dne 11. 1. 2022 na jednání nic nového nevznesla.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně dne 10. 2. 2021 uplatnila u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 133 843 Kč, jakožto náhradu nemateriální újmy z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 1/2003. Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, přičemž zároveň jako náhradu nemajetkové újmy nepřiznala zadostiučinění v penězích, když měla za to, že samotné konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostatečné.

5. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovému stavu.

6. Ze spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti. Dne 23. 1. 2003 byl podán u Krajského soudu v Brně věřitelem [anonymizováno] [rok] [anonymizována tři slova] návrh na prohlášení konkursu na dlužníka [právnická osoba] (v tomto odstavci také jenom„ dlužník“). Dne 18. 4. 2003 byl navrhovatel vyzván k tvrzení skutečností osvědčujících úpadek dlužníka a k označení věřitelů byl týž den vyzván dlužník. Dále byl soudem zjišťován stav splatných mzdových nároků u Úřadu práce v [obec]. Uvedenému bylo vyhověno v průběhu dubna 2003. Dne 9. 5. 2003 došlo soudu připojení se s pohledávkou vůči dlužníku k návrhu spol. [právnická osoba] Dne 14. 5. 2003 soud usnesením zjišťoval další pohledávky vůči dlužníkovi. Dne 2. 6. 2003 došlo sdělení [anonymizováno] o výši splatné pohledávky za dlužníkem a dne 9. 6. 2003 došlo soudu sdělení [obec] [anonymizováno] o existenci a výši pohledávek za dlužníkem. V květnu a červnu 2003 navrhli prohlášení konkurzu dlužníka i další věřitelé. Usnesením ze dne 17. 6. 2003 byli vyzváni věřitelé k zaplacení zálohy na náklady konkursu, což následně splnili. Dne 1. 8. 2003 byl vyzván dlužník k vyjádření se k návrhu. Dne 8. 8. 2003 bylo doručeno vyjádření likvidátora dlužníka k podaným návrhům, byla předložena zpráva auditora, znalecký posudek a rozvaha. Usnesením ze dne 12. 9. 2003, č. j. [číslo jednací], byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a současně byla svolána schůze věřitelů na 5. 11. 2003. Téhož dne byly dány pokyny správci konkursní podstaty ke zjištění a zajištění majetku. V řízení bylo přihlášeno přes 200 věřitelů. Dne 19. 9. 2003, 30. 9. 2003 a dne 17. 10. 2003 byla doručena zpráva o činnosti správce konkurzní podstaty a žádost správce o poskytnutí zálohy na hotové výdaje. Správce konkurzní podstaty uvedl, že v rámci majetkové podstaty je řešeno několik nemovitostí (vč. několika průmyslových areálů), množství movitých věcí (vč. ochranných známek), pohledávky ve výši 57 500 000 Kč a několik sporných obchodních transakcí. Usnesením ze dne 23. 10. 2003 rozhodl soud o poskytnutí zálohy na hotové výdaje správce konkurzní podstaty. Dne 5. 11. 2003 se konala schůze věřitelů a dodána byla zpráva o činnosti správce konkurzní podstaty a soupis konkursní podstaty. Během listopadu byly soudu sděleny osoby, které budou jednat za členy věřitelského výboru (právnické osoby). Dne 24. 11. 2003 byla doručena zpráva správce konkursní podstaty o činnosti – příprava na přezkumné jednání, přičemž sdělil, že značné množství konkurzních věřitelů vyzval k doplnění přihlášky. Žalobkyně se do řízení přihlásila s pohledávkou [číslo] ve výši [částka] dne 8. 12. 2003. Dne 9. 12. 2003 byla doručena dražební vyhláška. Dne 29. 12. 2003 byla doručena zpráva o činnosti správce konkurzní podstaty s tím, že požádal o udělení souhlasu s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Usnesením z 30. 12. 2003 bylo rozhodnuto o udělení souhlasu ke zpeněžení majetku mimo dražbu. rok 2004 Dne 9. 1. 2004 bylo nařízeno přezkumné jednání na 10. 3. 2004. Usnesením ze dne 3. 2. 2004 bylo rozhodnuto o změně členů věřitelského výboru. Dne 13. 1. 2004 doručeno oznámení o provedené dražbě. Dne 9. 3. 2004 byla doručena zpráva správce konkursní podstaty k přezkumnému jednání. Dne 10. 3. 2004 se konalo přezkumné jednání přihlášených pohledávek. Dne 12. 3. 2004 byl doručen návrh správce konkurzní podstaty na ukončení provozování podniku úpadce. Dne 22. 3. 2004 byla soudu doručena dražební vyhláška. Dne 6. 4. 2004 bylo oznámeno správcem konkurzní podstaty splnění povinností, které vyplynuly z přezkumného jednání. Usnesením ze dne 20. 4. 2004 bylo soudem ukončeno provozování podniku úpadce. Dne 27. 4. 2004 byla soudu doručena žádost správce konkurzní podstaty o souhlas s vydáním výtěžku ze zpeněžení odděleným věřitelům se souhlasným stanoviskem věřitelského výboru a protokol o provedené dražbě spolu s oznámením o zmaření veřejné dražby. Usnesením ze dne 4. 5. 2004 bylo rozhodnuto o vydání 70 % výtěžku ze zpeněžení oddělenému věřiteli (částka [částka]). Dne 7. 5. 2004 správce konkurzní podstaty oznámil doplnění soupisu konkursní podstaty o další zjištěný majetek. Během května až června 2004 byly doručeny soudu námitky proti zápisu jednotlivých nemovitostí do soupisu podstaty úpadce. Dne 14. 5. 2004 byla doručena zpráva správce konkurzní podstaty o konkursním řízení spolu s dodatky k soupisu konkursní podstaty. Dne 18. 5. 2004 bylo soudu doručeno oznámení o provedení dražby. Dne 31. 5. 2004 bylo doručeno oznámení o doplnění soupisu konkursní podstaty úpadce. Usneseními ze dne 1. 6. 2004 vyzval soud osoby namítající nesouhlas se zápisem nemovitostí do majetkové podstaty úpadce, nechť podají vylučovací žalobu. Soud dne 17. 6. 2004 dal pokyn správci konkurzní podstaty k doplnění, což učinil dne 30. 6. 2004. V průběhu června a července 2004 jednotlivé namítající osoby soudu sdělily, že podaly vylučovací žalobu proti správci konkurzní podstaty. Dne 26. 7. 2004 bylo nařízeno zvláštní přezkumné jednání na 6. 10. 2004. Dne 4. 8. 2004 byla soudu doručena dražební vyhláška. Dne 17. 8. 2004 podal správce konkurzní podstaty zprávu o své činnosti. Dne 16. 9. 2004 byla soudu doručena dražební vyhláška. Dne 6. 10. 2004 se konalo zvláštní přezkumné jednání, v rámci kterého byl vyzván správce konkurzní podstaty k tomu, aby stanovil okruh věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny, a aby jim stanovil lhůtu k uplatnění popřených pohledávek. Dne 11. 10. 2004 byla soudu doručena dražební vyhláška a dne 12. 10. 2004 oznámení o provedené dražbě. Dne 12. 10. 2004 předložil správce konkurzní podstaty svou zprávu. Usneseními ze dne 18. 10. 2004 byli vyzváni další věřitelé k podání vylučovací žaloby. Celkem bylo vyzváno 53 věřitelů. Dne 1. 11. 2004 podal správce konkurzní podstaty zprávu o své činnosti. Během listopadu a prosince 2004 věřitelé sdělili, že byla podána vylučovací žaloba. Dne 12. 11. 2004 byla soudu doručena dražební vyhláška. rok 2005 Správce konkurzní podstaty dne 7. 1. 2005 a 13. 1. 2005 požádal o souhlas s vydáním výtěžku ze zpeněžení odděleným věřitelům. Dne 19. 1. 2005 požádala o spolupráci Policie ČR, čemuž soud vyhověl dne 14. 3. 2005. Dne 4. 2. 2005 požádal správce konkurzní podstaty o souhlas s vydáním výtěžku ze zpeněžení. Podání bylo doplněno dne 7. 2. 2005. Dne 9. 2. 2005 soud dal souhlas s vydáním 70 % výtěžku oddělenému věřiteli ve výši 6 946 647,40 Kč. Dne 24. 2. 2005 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání zprávy z důvodu neskončeného incidenčního sporu. Dne 24. 3. 2005 požádala o spolupráci Policie ČR. Dne 7. 4. 2005 požádal správce konkurzní podstaty o svolání schůze konkurzních věřitelů. Dne 8. 4. 2005 byla soudu zaslána dražební vyhláška. Dne 2. 3. 2005 soud prodloužil lhůtu k podání konečné zprávy do 12. 3. 2006. Dne 19. 4. 2005 požádal správce konkurzní podstaty o souhlas s vydáním výtěžku ze zpeněžení odděleným věřitelům. Dne 3. 5. 2005 sdělil správce konkurzní podstaty soudu změnu sídla. Usnesením ze dne 4. 5. 2005 soud udělil souhlas k vydání 70 % výtěžku ([částka]) oddělenému věřiteli. Dne 26. 4. 2005 byla svolána schůze věřitelů na 28. 6. 2005. Dne 16. 5. 2005 byla soudu zaslána dražební vyhláška. Dne 14. 6. 2005 správce konkurzní podstaty soudu zaslal návrh dohody mezi správcem konkurzní podstaty a věřitelským výborem. Dne 28. 6. 2005 se konala schůze věřitelů. Soud schválil dohodu o narovnání a vyrovnání mezi správcem konkurzní podstaty úpadce a správce konkurzní podstaty jednoho z věřitelů. Dne 28. 6. 2005 požádal jeden z věřitelů o zaslání protokolu ze schůze věřitelů. Dne 25. 7. 2005 byla soudu zaslána dražební vyhláška. Dne 4. 10. 2005 doručil soudu správce konkurzní podstaty oznámení o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty. Dále jsou ve spise založena usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla zastavena řízení o vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty. Dne 28. 11. 2005 se nepřihlášený věřitel dotázal na stav řízení. rok 2006 Soud mu dne 4. 1. 2006 sdělil, že není v jeho silách odpovídat na obdobné dotazy jednotlivým věřitelům a že má právo přijít nahlížet do spisu. Navíc uvedl, že nejde o přihlášeného věřitele, proto mu ani tak nemůže informace poskytnout. Dne 5. 1. 2006 správce konkurzní podstaty soudu doručil doplněk k soupisu konkurzní podstaty. Soud dne 3. 2. 2006 vyzval k připojení přihlášky jednoho z věřitelů, protokolu o přezkumném jednání a listu seznamu přihlášené pohledávky. Dne 1. 2. 2006 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, čemuž bylo usnesením ze dne 20. 2. 2006 vyhověno do 31. 12. 2006. Důvodem byly neukončené soudní spory. Dne 13. 6. 2006 se Krajský soud v Brně k jiné sp. zn. dotázal na stav řízení. Dne 9. 8. 2006 soud vyžádal písemnou zprávu o činnosti správce konkurzní podstaty, čemuž vyhověl dne 6. 9. 2006 Krajský soud v Brně k jiné spisové značce žádal informaci o řízení. Dne 24. 10. 2006 požádal správce konkurzní podstaty o poskytnutí zálohy na odměnu a hotové výdaje, čemuž soud vyhověl dne 2. 11. 2006. Dne 23. 11. 2006 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k předložení konečné zprávy, čemuž bylo vyhověno usnesením ze dne 4. 12. 2006 do 31. 12. 2007. Dne 14. 12. 2006 bylo nařízeno přezkumné jednání na 31. 1. 2007. Soudu byla dne 8. 12. 2006 doručena dražební vyhláška. Dne 27. 12. 2006 správce konkurzní podstaty soudu sdělil změnu výše pohledávky zapsané v majetkové podstatě. rok 2007 Dne 8. 1. 2007 požádal věřitel o zaslání protokolu z další schůze věřitelů. Dne 10. 1. 2007 byla soudu doručena dražební vyhláška. Dne 25. 1. 2007 požádala Policie ČR o součinnost, čemuž soud vyhověl dne 26. 1. 2007. Dne 31. 1. 2007 se konalo přezkumné jednání. O součinnost dále dne 29. 1. 2007 požádal Krajský soud v Brně k jiným spisovým značkám, čemuž soud vyhověl. Dne 21. 3. 2007 a 28. 3. 2007 správce konkurzní podstaty doložil dodatek k soupisu majetkové podstaty. Dne 13. 6. 2007 soud vyzval správce konkurzní podstaty k předložení zprávy o své činnosti. Usnesením ze dne 21. 6. 2007 soud vyzval věřitele, nechť podá žalobu na vyloučení majetkových hodnot z konkurzní podstaty. Správce konkurzní podstaty dne 2. 8. 2007 podal zprávu o své činnosti. Usneseními ze dne 20. 8. 2007 byla navrhovatelům vrácena záloha na náklady konkurzu. Následně byly vystaveny platební poukazy k proplacení a zálohy byly vyplaceny. Dne 10. 12. 2007 správce konkurzní podstaty požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. Soud tomuto usnesením ze dne 20. 12. 2007 vyhověl do 30. 9. 2008, důvodem byly neukončené soudní spory a nebyla vypořádaná dohoda o narovnání. rok 2008 Dne 26. 2. 2008 požádal správce konkurzní podstaty o opatření nezbytné k zajištění účelu konkurzu a to uložení povinnosti vydat správci konkurzní podstaty nájemní smlouvy k nemovitostem a uzavřené pojistné smlouvy k nemovitostem. Soud usnesením ze dne 31. 3. 2008 tuto povinnost uložil. Povinný tuto splnil dne 14. 5. 2008 a soud následně dokumenty zaslal správci konkurzní podstaty dne 16. 6. 2008 Krajský soud v Brně se dne 5. 5. 2008 dotazoval k jiné spisové značce na stav řízení, na což soud reagoval dne 16. 5. 2008. Dne 9. 7. 2008 a 13. 8. 2008 byla soudu doručena dražební vyhláška. Dne 9. 9. 2008 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, kdy bylo sděleno, že byla zpeněžena většina majetkové podstaty, nicméně stále probíhají ještě incidenční spory. Usnesením ze dne 15. 9. 2008 byla lhůta prodloužena do 30. 6. 2009. rok 2009 Dne 3. 4. 2009 byl správce konkurzní podstaty vyzván k předložení písemné zprávy o své činnosti, čemuž vyhověl dne 1. 6. 2009. Dne 12. 6. 2009 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, neboť probíhají incidenční spory. Dne 3. 6. 2008 zprávu správce konkurzní podstaty doplnil. Soud žádosti dne 19. 6. 2009 vyhověl do 31. 12. 2009. Dne 10. 11. 2009 soud vyzval správce konkurzní podstaty k předložení konečné zprávy, což učinil dne 1. 12. 2009. Dne 22. 12. 2009 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. rok 2010 Dne 7. 1. 2010 podal správce konkurzní podstaty zprávu o činnosti s tím, že prozatím probíhají incidenční spory. Usnesením ze dne 12. 1. 2010 soud prodloužil lhůtu k podání konečné zprávy do 31. 12. 2010. Dne 17. 6. 2010 správce podal zprávu o své činnosti. Dne 30. 8. 2010 byla soudu doručena dražební vyhláška. Dne 19. 10. 2010 podal správce konkurzní podstaty dodatek ke zprávě o své činnosti. Dne 20. 10. 2010 podal správce konkurzní podstaty zprávu o činnosti s tím, že prozatím nebyly skončeny některé incidenční spory. Dne 2. 12. 2010 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, čemuž bylo usnesením ze dne 7. 12. 2010 do 31. 12. 2011 vyhověno. Důvodem byly neukončené incidenční spory o vyloučení věcí ze soupisu konkurzní podstaty. rok 2011 Dne 10. 3. 2011 a 11. 3. 2011 podal správce konkurzní podstaty dodatek k soupisu konkurzní podstaty. Dne 12. 4. 2011 podal správce konkurzní podstaty zprávu o své činnosti. Dále podal zprávu dne 7. 10. 2011 s tím, že požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. Dne 25. 10. 2011 soud vyhověl jeho žádosti a lhůtu prodloužil do 31. 12. 2012. Dne 27. 12. 2011 požádal jeden z věřitelů o provedení částečného rozvrhu pohledávek. rok 2012 Soud dne 23. 1. 2012 vyzval správce konkurzní podstaty, ať předloží soudu návrh na částečný rozvrh, pokud jsou pro to splněny podmínky, čemuž soud vyhověl dne 1. 6. 2012. Dne 23. 7. 2012 požádal správce konkurzní podstaty o zálohu na odměnu. Soud dne 14. 11. 2012 rozhodl o záloze správce konkurzní podstaty. Týž den soud vyzval správce konkurzní podstaty k doplnění částečného rozvrhu. Správce konkurzní podstaty reagoval dne 3. 12. 2012, přičemž pohledávka žalobkyně byla ve stejném rozsahu přihlášená i zajištěná ([částka]), z čehož měla být upokojena [částka] [anonymizováno], [částka]. Dne 13. 12. 2012 požádal správce konkurzní podstaty o zálohu a prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. rok 2013 Soud správci konkurzní podstaty lhůtu dne 4. 2. 2013 prodloužil do 31. 12. 2013 a přiznal mu zálohu. Dne 20. 6. 2013 a 26. 6. 2013 podal správce konkurzní podstaty upravený seznam věřitelů úpadce (u žalobkyně ke změně nedošlo). Usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. [číslo jednací], soud rozhodl o částečném rozvrhu v rozsahu [anonymizováno], přičemž žalobkyně byla uspokojena částkou 95 639,80 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 7. 2013. Dne 20. 8. 2013 správce konkurzní podstaty požádal o nařízení zvláštního přezkumného jednání, čemuž soud dne 2. 9. 2013 vyhověl a zvláštní přezkumné jednání nařídil na 9. 10. 2013. Dne 30. 9. 2013 požádal správce konkurzní podstaty o povolení částečného rozvrhu. Dne 14. 10. 2013 požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy s tím, že nebyly ukončeny veškeré incidenční spory. Dne 30. 10. 2013 správce konkurzní podstaty soud vyrozuměl o tom, že popřel nevykonatelnou pohledávku. Dne 9. 10. 2013 se konalo zvláštní přezkumné jednání. Soud vyzval správce konkurzní podstaty, aby stanovil věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, lhůtu k uplatnění popřených pohledávek. Dne 22. 11. 2013 podal správce konkurzní podstaty zprávu o činnosti. Usnesením ze dne 4. 11. 2013 byla prodloužena lhůta správci konkurzní podstaty k podání konečné zprávy do 31. 12. 2014. rok 2014 Dne 17. 3. 2014 požádal Obvodní soud pro Prahu 2 o zapůjčení spisu, čemuž bylo vyhověno a spis byl dne 1. 4. 2014 zapůjčen na 3 měsíce. Dne 7. 11. 2014 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. Dne 14. 11. 2014 požádal soud o vrácení spisu, čemuž bylo vyhověno dne 1. 12. 2014. Usnesením ze dne 4. 12. 2014 byla lhůta k podání konečné zprávy prodloužena do 31. 12. 2015. rok 2015 Dne 24. 11. 2015 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy s odůvodněním, že prozatím nebyly skončeny všechny soudní spory. Soud žádosti dne 7. 12. 2015 vyhověl a lhůtu prodloužil do 31. 12. 2016. rok 2016 Dne 12. 12. 2016 požádal správce konkurzní podstaty o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, čemuž bylo dne 16. 12. 2016 vyhověno do 31. 12. 2017 s ohledem na probíhající soudní spory. rok 2017 O totéž požádal správce konkurzní podstaty dne 14. 12. 2017 a soud jeho žádosti dne 21. 12. 2017 vyhověl (prodlouženo do 31. 12. 2018). Ve spise jsou dále založena rozhodnutí z incidenčních sporů. rok 2018 Dne 24. 10. 2018 podal správce konkurzní podstaty konečnou zprávu, avšak bez stanoviska výboru věřitelů, neboť jej prozatím nemá k dispozici. Přípisem ze dne 16. 11. 2018 soud vyzval správce konkurzní podstaty k doplnění konečné zprávy. To správce konkurzní podstaty učinil dne 18. 12. 2018. rok 2019 Soud dne 12. 2. 2019 nařídil na den 27. 3. 2019 jednání o konečné zprávě. Dne 26. 3. 2019 správce konkurzní podstaty doložil souhlas věřitelského výboru. Dne 27. 3. 2019 se konalo jednání o konečné zprávě, přičemž soud schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku č.j. [číslo jednací], z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce (příjmy KP 64 230 584 Kč, výdaje z KP 58 312 130 Kč, přičemž věřitelům vydáno 30 991 084 Kč a při částečném rozvrhu 14 338 746 Kč). Usnesení o schválení konečné zprávy nabylo právní moci dne 7. 5. 2019. Dne 23. 5. 2019 podal správce konkurzní podstaty návrh na konečný rozvrh a byl upraven seznam přihlášek. Soud vyzval správce konkurzní podstaty dne 26. 8. 2019 k doplnění návrhu na konečný rozvrh, čemuž bylo vyhověno dne 25. 10. 2019. Soud jej dne 30. 10. 2019 vyzval k doplnění, čemuž bylo vyhověno dne 13. 11. 2019 a 14. 11. 2019. Usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. [číslo jednací], Krajský soud v Brně rozhodl o uspokojení pohledávek II. třídy ve výši [anonymizováno], přičemž bude použito 5 918 454 Kč (žalobkyni byla vyplacena částka 38 204,60 Kč). Usnesení nabylo právní moci dne 8. 1. 2020. Dne 16. 12. 2019 se jeden z věřitelů dotazoval, zda bylo (příp. kdy bude) vydáno rozvrhové usnesení. rok 2020 Dne 10. 1. 2020 požádal správce konkurzní podstaty o vyznačení doložky právní moci na usnesení. Dne 15. 3. 2020 správce konkurzní podstaty podal soudu zprávu o rozvrhu podstaty, když sdělil, že bylo kromě několika věřitelů, kteří neposkytli součinnost a kterým bude složeno do úschovy, vyplaceno plnění. Žalobkyni byla vyplacena částka 38 204,60 Kč dne 17. 1. 2020. Soud správce konkurzní podstaty dne 24. 3. 2020 vyzval, nechť sdělí, až budou částky některým věřitelům složeny do soudní úschovy, čemuž vyhověl dne 22. 5. 2020. Usnesením ze dne 11. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], byl zrušen konkurz na úpadce pro splnění rozvrhového usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 15. 8. 2020. Dne 29. 6. 2020 požádal správce konkurzní podstaty a Úřad práce o vyznačení doložky právní moci na usnesení. Dne 12. 8. 2020 požádal úpadce o zaslání rozhodnutí s doložkou právní moci, dne 20. 7. 2020 požádal o totéž Úřad práce a dne 23. 7. 2020 Ministerstvo obrany. Dne 14. 9. 2020 sdělil správce konkurzní podstaty, že byly uzavřeny účetní knihy a podal soudu o tomto zprávu. Usnesením ze dne 30. 9. 2020, č. j. [číslo jednací], soud zprostil funkce správce konkurzní podstaty. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 11. 2020.

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu, tak jak je tento popsán výše a na který soud v plném rozsahu odkazuje s tím, že do posuzovaného řízení žalobkyně vstoupila dne 8.12.2003, kdy přihláška její pohledávky došla soudu tj. 8. 12. 2003, přičemž dne 17.1.2020 správce konkurzní podstaty vůči žalobkyni coby věřiteli plnil dle rozvrhového usnesení. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

8. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce podle těchto ustanovení.

9. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

11. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobkyně nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk a proto věc může být projednána před soudem závorka § 15 odst. 2 OdpŠk).

20. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

21. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002) naopak i v řízení v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení zda je délka řízení přiměřená zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na paměti, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tedy případně přihlíží i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Krajského soudu v Brně. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

23. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze taxativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

24. Celková délka konkurzního řízení od podání návrhu, tj. 23. 1. 2003, do pravomocného zrušení konkurzu, tj. 15. 8. 2020, činila 17 let a 6 měsíců. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného konkurzního řízení rozhodné období pro žalobkyni začalo běžet od jejího vstupu do řízení, tedy ode dne, kdy přihláška její pohledávky došla soudu tj. 8. 12. 2003 (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009) do dne, kdy správce konkurzní podstaty vůči věřiteli (žalobkyni) plnil dle rozvrhového usnesení (nikoliv, kdy byl konkurz formálně ukončen), tj. do 17. 1. 2020 (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. a) OdpŠk) tedy činila 16 let a 1 měsíc. Posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy.

25. Zásadním při posouzení přiměřenosti délky konkurzního řízení je hledisko významu předmětu řízení pro žalobkyni. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná hodnota uplatněného peněžitého nároku. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku, určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. V posuzované věci, se žalobkyni dostalo částečného uspokojení pohledávky (1 147 450,82 Kč) a to již v srpnu 2013 ve výši 95 639,80 Kč a lednu 2020 ve výši 38 204,60 Kč. Význam předmětu řízení pro žalobkyni tak nelze než shledat jako významně snížený, neboť z provedeného dokazování nevyplynuly skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že žalobkyně mohla v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení, navíc za předpokladu, že značná část očekávatelného uspokojení se jí dostala již v roce 2013.

26. Žalobkyně nebyla ani věřitelem, který by podal návrh na zahájení konkurzního řízení. Tedy řízení se účastnila jako věřitel, který podal přihlášku a žádá uspokojení svých pohledávek. I ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 se podává, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, kterému je třeba věnovat zvláštní pozornost. K typovému významu řízení se přitom neprovádí dokazování, neboť plyne z povahy samotného naříkaného řízení a v tomto ohledu tak soud uzavírá, že konkurzní řízení jako takové je řízením s nižším významem řízení pro účastníka, neboť v tomto věřitelé hromadně uplatňují své pohledávky vůči majetku úpadce a jsou si plně vědomi toho, že budou uspokojeni jen poměrně. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že podstatou odškodnění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení je odškodnit žalobce za nejistotu, které je vystaven ohledně výsledku tohoto řízení. Z provedeného dokazování se však podává, že žalobkyni bylo dlouhodobě známo, že uspokojení její pohledávky bude pouze částečné, a to v duchu postupně vydávaných rozvrhových usnesení. Tedy žalobkyně fakticky nejistotě ohledně výsledku tohoto konkurzního řízení vystavena nebyla, když jí byl zřejmé, že bude uspokojena částečně a z dílčích rozvrhů bylo i zřejmým, jakým poměrem. Soud k tomuto doplňuje, že smyslem odškodnění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení je skutečně poskytnout odškodnění za nejistotu, které je poškozený vystaven ohledně výsledku řízení, a soud proto v tomto směru znovu opakuje, že tato nejistota na straně žalobkyně dána nebyla, a proto shledává význam řízení pro ni významně sníženým. Samotné odškodnění přitom nemá plnit funkci náhradního plnění za předmět naříkaného řízení a není ani svou povahou sankcí ve vztahu ke státu.

27. K posouzení složitosti řízení (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. b) OdpŠk), s čímž souvisí i hodnocení postupu soudu (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. d) OdpŠk), soud předně uvádí, že konkurzní řízení představuje zvláštní typ řízení, na rozdíl od většiny jiných soudních řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli v konkurzním řízení má správce konkurzní podstaty, na jehož úkony není možno nahlížet jako na úkony soudu nebo orgánu státu. Správce konkurzní podstaty je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010). Ovšem soud vykonává dohled nad činností správce a schvaluje významné úkony správce, což, jak vyplynulo z posuzovaného řízení, soud řádně činil a nebylo shledáno pochybení při dohledové činnosti soudu nad správcem konkurzní podstaty podle § 10 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení – insolvenční zákon.

28. Na první fázi konkurzního řízení (od podání návrhu na prohlášení konkurzu do vydání usnesení o prohlášení konkurzu, tj. od 23. 1. 2003 do 12. 9. 2013) je možno nahlížet jako na typické soudní řízení, v němž soud rozhoduje o vyřešení sporu a v němž činnost, respektive nečinnost soudu lze přičítat státu k tíži. Soud v tomto období postupoval řádně a bez průtahů. Během tohoto období podalo návrh na prohlášení konkurzu na dlužníka několik věřitelů, soud vyzýval navrhovatele k doplnění návrhu a složení zálohy na náklady konkurzu. Dále vyzval dlužníka k vyjádření k návrhu na prohlášení konkurzu.

29. V druhé fázi, tzv. realizační (od prohlášení konkurzu do 17. 1. 2020) lze řízení hodnotit jako složitější, neboť v majetkové podstatě bylo značné množství nemovitostí dlužníka včetně několika průmyslových areálů, pohledávek ve výši přesahující 50 000 000 Kč, práv k ochranným známkám, aj. O složitosti věci svědčí také fakt, že bylo nezbytné vypořádat značné množství přihlášených pohledávek (přes 200) ve výši téměř 350 milionů korun. Naopak nelze odhlédnout od skutečnosti, že řízení probíhalo pouze před soudem I. stupně. Pokud se jedná o postup soudu v této fázi řízení nutno konstatovat, že postup samotného soudu byl plynulý, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách a postup samotného soudu v řízení nebyl zatížen průtahy. Ve věci se konalo celkem 7 přezkumných jednání (5. 11. 2003, 10. 3. 2004, 6. 10. 2004, 28. 6. 2005, 31. 1. 2007, 9. 10. 2013 a 27. 3. 2019). V průběhu konkurzního řízení bylo vedeno značné množství incidenčních sporů, včetně sporů o návrhu na vyloučení majetku z majetkové podstaty, což mělo zásadní vliv na délku řízení, neboť bez vyřešení těchto sporů nebylo možné konkurzní řízení skončit. Nutno dodat, že soud na návrh správce konkurzní podstaty opakovaně rozhodoval o částečném rozvrhu, což svědčí o snaze správce konkurzní podstaty co v nejkratší době vypořádat majetkové záležitosti dlužníka a řízení skončit. I s ohledem na značné množství incidenčních sporů, pro něž nebylo možné konkurzní řízení skončit, bylo opakovaně rozhodováno o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. Správce konkurzní podstaty soud pravidelně informoval o své činnosti a řádně a včas žádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy. Žádost konkurzního správce byla vždy řádně odůvodněna a odůvodněnost byla taktéž shledána ze strany soudu, když je vždy na konkrétním konkurzním soudu, aby posuzoval nutnost a důvodnost prodloužení 18 měsíční lhůty stanovené v § 14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. (§ 432 zákona č. 182/2006 Sb.) a tímto byl schopen ovlivňovat přiměřenost délky daného řízení, což soud v posuzovaném řízení činil. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že insolvenční správce podával zprávu o činnosti několikrát do roka. Soud taktéž několikrát správce konkurzní podstaty sám vyzval k podání zprávy o jeho činnosti. V tomto lze shledal snahu konkurzního soudu k rychlosti a plynulosti řízení. Jak je patrno z průběžných zpráv, správce konkurzní podstaty plnil během řízení své povinnosti ohledně zjišťování majetku úpadce a jeho následného zpeněžení, když se správce konkurzní podstaty snažil o urychlené vyřízení konkurzního řízení, což je například zřejmé z jeho žádosti o povolení prodeje mimo dražbu, o vydání výtěžku ze zpeněžení oddělenému věřiteli, návrh na částečný rozvrh, aj. Soud taktéž řádně reagoval na součinnostní dotazy jednotlivých institucí (Policie ČR, úřad práce, soudy, věřitelé, aj.).

30. Žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. c) OdpŠk). V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Není však povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků jí lze klást k dobru, nikoli k tíži.

31. Vzhledem ke shora popsané podobě posuzovaného konkurzního řízení, relevantním zákonným ustanovením a s přihlédnutím ke všem shora uvedeným kritériím jednotlivě i v jejich souhrnu má soud za to, že délka řízení byla nepřiměřená (o čemž ostatně ani nebylo mezi účastníky sporu), čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Dlužno dodat, že vznik nemajetkové újmy se u tohoto typu nesprávného úředního postupu předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

32. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do jeho základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva se soudu nejeví jako dostatečná forma satisfakce, a to zejména s ohledem na extrémní délku řízení, byť k ní procesní soud sám o obě nijak nepřispěl a z podstatné míry byla dána spíše objektivními okolnostmi.

33. K argumentaci žalované soud konstatuje, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (NS 30 Cdo 2531/2016). I případně snížený význam předmětu řízení, tak jak je tomu v tomto případě, by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému s tím, že se projeví na výši samotného zadostiučinění. Soud má za to, že význam původního řízení pro žalobkyni nelze považovat v daném případě za nepatrný (žalobkyně měla přihlášenou do konkursu částku 1 147 450,82 Kč a v rozvrhu na ní připadla částka 133 844,40 Kč, kterou rovněž nelze považovat za bagatelní). V daném případě je tedy nutné žalobkyni odškodnit v peněžité podobě.

34. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen„ Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za 1 rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud shodně se žalobkyní shledal v tomto případě za odpovídající poměrům souzené věci a zcela na místě s ohledem na vše, co vyšlo najevo, základní sazbu za 1 rok řízení v částce 15 000 Kč, tj. 1 333 Kč za měsíc.

35. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo je představováno částkou 226 333 Kč (15x15 000+1x1333 (, kdy je však nutno tuto částku modifikovat a to dle kritérií uvedených v § 31a OdpŠk.

36. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk, k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše při posuzování, zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a na které pro stručnost odkazuje, shledal nezbytným základní částku snížit, a to o 40 % z důvodu složitosti původního řízení a dále o dalších 40 % z důvodu podstatně sníženého významu původního řízení pro žalobkyni. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy soud shledává odpovídajícím a spravedlivým snížit základní částku o 80 %.

37. Zadostiučinění tak žalobkyni náleží ve výši 226 333 Kč - 80 % z této částky, tj. 45 276 Kč po zaokrouhlení (226 333 Kč – 181 066,40 Kč).

38. Na tomto místě soud znovu připomíná, že pokud jde o výši zadostiučinění, které se žalobkyni mělo dostat za nejistotu, takto by v zásadě nemělo přesáhnout částku, kterou se jí dostalo v rámci rozvrhového usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V projednávané věci se jedná o částku 133 844,40 Kč. Z podané žaloby je zjevné, že žalobkyně si byla shora citované judikatury Nejvyššího soudu dobře vědoma, pročež jí přizpůsobila svůj žalobou uplatněný nárok. K tomu soud ovšem uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu neplyne, že zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk je v těchto případech přiměřené pouze pokud odpovídá částce, které se dostalo žalobkyni v rámci rozvrhové usnesení. Právě naopak z ní plyne, že tato částka představuje pomyslnou horní hranici; soud tak může přisoudit jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým konkursním řízením s ohledem na okolnosti toho kterého případu méně, zásadně by však neměl přisoudit více.

39. Soud dodává, že mu je známa i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50 % (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 21. 10. 2010). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. vysoká skutková a právní složitost původního řízení, kdy na délku řízení mělo vliv zejména značné množství incidenčních sporů, jakož i okolnost, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že v rámci konkurzu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část její celkové pohledávky. Již v roce 2013 jí přitom bylo vyplaceno částečné uspokojení odpovídající 80 % poměrné částky k určené k rozvrhu a od roku 2013 pak byla v nejistotě pouze o zbývající části, jak bylo již konstatováno shora. Soud je proto toho názoru, že vypočtená částka přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk se nepříčí obecné představě spravedlnosti. Naopak její výši považuje soud za zcela přiléhavou individuálním okolnostem projednávaného případu.

40. Soud proto uzavírá, že odpovídající zadostučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v tomto případě představuje částka 45 276 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal (výrok I.) Ve zbytku, tedy ohledně částky 88 576 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

41. Soud dále přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 45 267 Kč od 11.8.2021 do zaplacení, ve zbytku jej (úrok z prodlení z částky 88 576 Kč od 10.8.2021 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 45 267 Kč za dne 10.8.2021) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která činila ke dni 11.8.2021 8,5 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 10.2.2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 10.8. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení až dne 11.8.2021. Dne 10.8.2021 žalovaná ještě v prodlení nebyla (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně byla sice úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobkyně jsou představovány částkou 10 228 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci 2 úkony právní služby, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč (podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) á 3 100 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Z veřejné databáze ARES soud ověřil, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, proto mu soud dále přiznal náhradu za 21% DPH z uvedených částek ve výši 1 428 Kč (21 % z 6 800 Kč), celkem tedy náklady právního zastoupení činí 8 228 Kč.

43. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni nijak nepoškozuje. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

Poučení