17 C 154/2017-221

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 2 141 558 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 2 141 558 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou po všech doplněních po žalované domáhal odškodnění za majetkovou a nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 2 141 558 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobená v souvislosti s řízeními vedenými: 1) Okresním soudem v Kladně a posléze Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 31 Sd 29/2010, 2) Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 49 EXE 1392/2010, ve spojení s řízením vedeným u Exekutorského úřadu Cheb (Mgr. [příjmení]), sp. zn. 074 EX 14888/10 a 3) Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 48 EXE 1284/2011, ve spojení s řízením vedeným u Exekutorského úřadu Domažlice (Mgr. [příjmení]), sp. zn. 165 EX 1684/11. Na jednotlivých nárocích se žalobce domáhal částky 1 808 000 Kč coby náhrady škody způsobené znemožněním běžné obchodní a provozní činnosti žalobce, konkrétně mělo jít o úrok z neoprávněně blokovaných nemovitostí v hodnotě 10,69 milionů Kč, přičemž k neoprávněné blokaci nemovitostí mělo dojít v souvislosti se zřízením exekutorského zástavního práva v obou exekučních řízeních. Částku žalobce stanovil tak, že pokud by mohl předmětné nemovitosti prodat, tak by tyto prostředky investoval do dluhopisů a vycházel z úrokové míry pro tyto dluhopisy za 2,6 let. Dále se žalobce na náhradě škody domáhal částky 49 558 Kč, a to na náhradě nákladů exekuce, jednak ve výši 28 258 Kč dle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], částky 7 800 Kč dle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], a dále částky 13 500 Kč, která byla duplicitně složena do soudní úschovy. Na náhradě škody dále žalobce požadoval 12 000 Kč na nákladech právního zastoupení, a 40 000 Kč na nákladech na údržbu a vytápění domů po dobu, kdy byly zatíženy exekutorským zástavním právem. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce se domáhal odškodnění za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce všech tří řízení, přičemž celkově žalobce požadoval částku 232 000 Kč s tím, že za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 31 Sd 29/2010 žádal 23 000 Kč, za řízení vedené pod sp. zn. 49 EXE 1392/2010 žádal 23 000 Kč a za řízení vedené pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011 žádal částku 186 000 Kč. Žalobce uvedl, že usnesením Městského soudu v Praze z října 2009, č. j. 19 Co 358/2009-80, mu bylo uloženo uhradit Správě služeb hlavního města Prahy částku 13 500 Kč. Toto rozhodnutí žalobce považuje za nezákonné, jak rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 Nejvyšší soud v obdobné kauze. Předmět řízení, tedy částka, kterou měl uhradit žalobce, však byla příliš nízká, než aby se věcí Nejvyšší soud zabýval, a proto dovolání žalobce bylo odmítnuto. Žalobce tedy byl nucen tuto částku uhradit. Žalobce se rozhodl složit částku 13 500 Kč do soudní úschovy, pročež dne [datum] podal u Okresního soudu v Kladně návrh na přijetí této částky do soudní úschovy. Okresní soud v Kladně dne [datum] zahájil řízení, a usnesením sp. zn. 31 Sd 29/2010 vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku, který žalobce uhradil dne [datum]. Soud následně rozhodl o povolení soudní úschovy. Z opatrnosti však žalobce uhradil částku 13 500 Kč současně i Správě služeb hlavního města Prahy. Uhradil tedy cekem částku 27 000 Kč. Přesto dne [datum] Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil proti žalobci exekuci, kterou posléze zastavil. Současně bylo žalobci uloženo uhradit náklady exekuce ve výši 7 800 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce uhradil více, než byla přiznaná částka, včetně nákladů exekuce, exekuce byla zastavena. Proti tomuto rozhodnutí se nikdo neodvolal, všichni tedy souhlasili s tím, že k úhradě nákladů exekuce došlo. Přesto, že měl žalobce za to, že je vše vyřízeno, uhradil znovu částku 7 800 Kč prostřednictvím zřizovatele oprávněné [příjmení] služeb hlavního města Prahy, a to dne [datum]. Dne [datum] předložil soudní exekutor, Mgr. [příjmení], zřizovateli Správy služeb hlavního města Prahy exekuční příkaz na částku 26 520 Kč. Další soudní exekutor, Mgr. [příjmení], zcizil žalobci ze zrušeného bankovního účtu č. [bankovní účet] v lednu 2012 částku 27 780 Kč, nicméně exekuční příkaz datovaný dnem [datum] žalobci doručen nebyl. Oběma exekutory byla tedy žalobci celkem zabavena částka 89 100 Kč, tedy částka, která o 67 800 Kč přesahovala hodnotu údajných pohledávek. Dne [datum] bylo pravomocně obnoveno exekuční řízení, když Městský soud v Praze uvedl, že skutečnost, že žalobce nikomu nic nedluží, nemá žádný právní význam. Číslo jednací bylo poté změněno na sp.zn. 48 EXE 1284/2011, kdy oprávněným byl předchozí soudní exekutor Mgr. [příjmení], a jako soudní exekutor byl ustanoven Mgr. [příjmení]. V březnu 2013 byla žalobci doručena faktura od Mgr. [příjmení] na částku 7 800 Kč, kterou žalobce uhradil, přeplatek se tak zvýšil na 75 600 Kč. Dne [datum] byla žalobci vrácena částka 21 405 Kč, a dne [datum] částka 27 780 Kč. Dne [datum] byla poté stržena žalobci částka 28 257 Kč. Žalobce tedy částku, kterou dle svého názoru přeplatil, vyčíslil na 54 672 Kč. Dne [datum] byl proti žalobci vydán příkaz k náhradě nákladů exekuce, č. j. 165 EX 1684/11-122, který považuje za zmatečný, a proti němuž podal dne [datum] námitky, které Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne [datum] odmítl. Opakovaný návrh na zastavení exekuce byl dne [datum] zamítnut usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 69 Co 226/2016-555, s odůvodněním, že o zastavení exekuce již bylo rozhodnuto. Žalobce namítal, že ve všech třech soudních řízeních došlo k průtahům a současně i k nesprávnému úřednímu postupu soudů a exekutorů. Dle žalobce měla věc být vyřízena již v roce 2010 soudní úschovou, přičemž pokud soud považoval soudní úschovu v dané věci za nemožnou, měl ji odmítnout. Dle žalobce byly soudy porušeny § 3, § 5 a § 6 o.s.ř., zásady spravedlivého procesu, jakož i nebyla šetřena ústavní práva žalobce, coby povinného. Dále žalobce uvedl, že dne [datum] omezil soudní exekutor, Mgr. [příjmení], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj žalobci mimo jiné vlastnické právo k budovám [adresa] na pozemku parcelní [číslo] [adresa] na pozemku parcelní [číslo] [adresa] na pozemku parcelní [číslo] [adresa] na pozemku parcelní [číslo] vše v [katastrální uzemí], přičemž toto omezení bylo zrušeno až dne [datum]. Vlastnické právo k uvedeným budovám bylo žalobci znovu omezeno dne [datum] soudním exekutorem Mgr. [příjmení], ve správním řízení vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj pod sp. zn. Z 75318/2012-101. V té době byla již žalobci zabavena částka 89 100 Kč, která o 67 800 Kč přesahovala hodnotu údajných pohledávek. Dle žalobce dům s označením„ Omezení vlastnického práva – nařízení exekuce“ v katastru nemovitostí je de facto neprodejný, banka na takový dům neposkytne hypotéku. Toto omezení vlastnického práva žalobce trvalo téměř 3 roky, ukončeno bylo dne [datum] O omezení svého vlastnického práva také žalobce nebyl nikdy informován.

2. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí odškodnění ve smyslu OdpŠk ve výši 1 415 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 a Exekutorského úřadu Domažlice. Požadavek na odškodnění nemajetkové újmy žalovaná zamítla, neboť dospěla k závěru, že v daném případě nebyl dán odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne [datum]. Po stručné rekapitulaci spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 48 EXE 1284/2011, a spisu Exekutorského úřadu Domažlice sp. zn. 165 EX 01684/11, žalovaná dále uvedla, že na délce řízení se významně podílela jeho procesní složitost spočívající i v tom, že žalobce, coby povinný, podával celou řadu návrhů, o nichž musel buď soudní exekutor, nebo exekuční soud rozhodovat. Dále žalovaná uvedla, že k podnětu žalobce byl v průběhu exekuce vykonán i dohled ze strany žalované i Exekutorské komory ČR, přičemž žádná pochybení shledána nebyla. S výsledky šetření byl žalobce seznámen dne [datum], přičemž mu byl vysvětlen postup soudních exekutorů v exekučním řízení, a to jak v tom, které bylo vedeno pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011, tak v tom pod sp. zn. 49 EXE 1392/2010. K požadované majetkové újmě žalovaná uvedla, že dle jejího názoru není žalobcem dostatečně specifikováno, v čem tato újma spočívá, a jaká je příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem, ať již jde o nepřiměřenou délku řízení, nebo jiným postupem exekutora či exekučního soudu. Žalovaná též poukázala na to, že dle jejího názoru žalobce porušil § 415 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť pokud by žalobce, coby povinný, dobrovolně zaplatil na základě vykonatelného exekučního titulu, nemuselo být zahájeno vykonávací řízení. Tím, že žalobce povinnost, která mu vyplývala z vykonatelného rozhodnutí, nesplnil dobrovolně, zavinil podání návrhu na výkon tohoto rozhodnutí. Žalovaná proto navrhla, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

3. V replice na vyjádření žalované žalobce uvedl, že za přiměřenou dobu exekučního řízení považuje dobu 1 měsíc. V tomto směru odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a pokud jde o určení výše náhrady nemajetkové újmy, pak uvedl, že vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kdy se za 1 rok trvání řízení poskytuje částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas s námitkou žalované, že exekuční řízení bylo procesně složité. Dále polemizoval s procesním postupem soudů, a o tom, kdy k zastavení exekuce došlo. Má za to, že proti usnesení č. j. 49 EXE 1392/2010 (M44), se nikdo neodvolal, to tak nabylo právní moci, a již tehdy bylo možné věc uzavřít. Žalobce má rovněž za to, že je bezúhonným občanem, který nic neporušil a v postupu žalované spatřuje manipulativní výklad ustanovení zákona k šikanování žalobce. K tomu, proč žalobce neuhradil prvotní pohledávku ve výši 13 500 Kč, žalobce uvedl, že pan [příjmení] odmítal poskytnout jakoukoliv součinnost, nesdělil číslo svého účtu, a na dané adrese se nevyskytoval. Po poradě s advokátkou se proto žalobce rozhodl vyřešit tuto situaci tak, že částku 13 500 Kč složil do soudní úschovy. Tím považoval žalobce věc za vyřízenou. Tutéž částku však z opatrnosti uhradil znovu, a to Správě služeb hlavního města Prahy. Žalobce má za to, že nikdy nebyl v prodlení se splácením, a pro vymáhání nebyl tak žádný důvod. Má za to, že částku 13 500 Kč uhradil již [datum], nikoli, jak uvádí žalovaná, až [datum].

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Na výzvu soudu danou podle § 118a o. s. ř., při jednáních dne [datum] a [datum], žalobce doplnil, že částky 1 808 000 Kč a částky 40 000 Kč se domáhá v souvislosti s tvrzenými nezákonnými rozhodnutími, za která považuje usnesení soudního exekutora v obou exekučních řízeních, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo na nemovitostech žalobce. Dále, že částky 49 558 Kč, se domáhá z titulu nezákonných rozhodnutí a to konkrétně částky 28 258 Kč, představující přímé náklady exekuce na základě exekučního příkazu ze dne [datum], v řízení vedeném pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011. Pokud jde o částku 7 800 Kč, tak ta povstává z příkazu k náhradě nákladů exekuce ze dne [datum], založená ve spise exekučního řízení sp. zn. 49 EXE 1392/2010, a pokud jde o částku 13 500 Kč, tak ta mu vznikla nesprávným úředním postupem soudu v řízení o soudní úschově, přičemž tento nesprávný úřední postup spočívá v tom, že od žalobce neměla být předmětná částka do soudní úschovy vůbec přijata, pokud neměla mít účinky splnění dluhu ze strany žalobce. Pokud jde o částku 12 100 Kč, to je částka vynaložená na náklady právního zastoupení v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011, a které byly vynaloženy na odstranění nezákonného rozhodnutí. Souhrnně k požadavku na náhradu majetkové škody způsobené přímými náklady exekuce, dvojím zaplacením částky 13 500 Kč a k částce vynaložené na náklady právního zastoupení 12 100 Kč žalobce uvedl, že tuto škodu mu způsobily soudy tím, že mu nesdělily, že plnění prostřednictvím soudní úschovy není v případě, v jakém byl žalobce možné, že to nemá důsledky poskytnutého plnění, a vydaly celou řadu zmatečných rozhodnutí.

5. Předmětem sporu mezi účastníky bylo jednak to, zda v předmětných třech soudních řízeních, v jednom o soudní úschově a dvou exekučních řízeních, a v s nimi souvisejících řízeních vedených u dvou exekutorských úřadů, došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, s nímž žalobce spojuje jemu vzniklou a tvrzenou nemajetkovou újmu, případně, zda v těchto řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ať již soudu či soudního exekutora, respektive, zda v některém z těchto řízení lze shledat nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, a pokud ano, zda lze případně zjištěné nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup dávat do příčinné souvislosti s tvrzenou majetkovou, respektive nemajetkovou újmou, kterou pro sebe tvrdí žalobce.

6. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém žalobci rovněž poskytl potřebná procesní poučení. Soud poté nejprve provedl dokazování navrženými důkazy potřebnými pro objasnění, zda ve věci jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, zejména zda je ve věci dán některý z žalobcem tvrzených odpovědnostních titulů, z nichž stát odpovídá za škodu.

7. Soud z provedeného dokazování zjistil následující skutečnosti.

8. Z dopisu žalované žalobci ze dne [datum] č. j. NSP [číslo] 2015 ENA/13, soud zjistil, že jde o reakci žalované na podnět žalobce ze dne [datum] a výhrad k postupu soudních exekutorů Mgr. [jméno] [příjmení] z Exekutorského úřadu Domažlice a Mgr. [jméno] [příjmení] z Exekutorského úřadu Cheb. Po stručné rekapitulaci předmětných dvou exekučních řízení, žalovaná sdělila žalobci, že exekuce vedená Mgr. [příjmení] byla zastavena ke dni [datum], a exekuce vedená Mgr. [příjmení] byla rovněž zastavena, nicméně zastavení dosud nebylo pravomocné. Dále žalovaná sdělila na základě poznatků z výkonu státního dohledu nad činností soudních exekutorů, že stížnost žalobce není důvodná.

9. Ze spisu Okresního soudu v Kladně a posléze Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 31 Sd 29/2010 soud zjistil, že předmětem řízení o úschově byla částka 13 500 Kč žalobce coby složitele pro oprávněného [příjmení]. [jméno] [příjmení]. Povinnost uhradit uvedenou částku jako náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím k rukám zástupce Správy služeb hlavního města byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 4. 2009, č.j. 11 C 396/2008-56 ze dne 2. 4. 2009, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, č.j. 19 Co 358/2009-80 (právní moc dne [datum]). Návrh byl původně podán Okresnímu soudu v Kladně, posléze postoupeno Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Usnesením ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], Obvodní soud pro Prahu 10 částku 13 500 Kč do úschovy přijal. [příjmení] z úschovy označenému příjemci JUDr. [anonymizováno] vyplacena nebyla, neboť si o její vyplacení nepožádal. JUDr. [anonymizováno] následně dne [datum] vyslovil souhlas s vyplacením složené částky 13 500 Kč žalobci coby složiteli, neboť již byla uhrazena jinak. [příjmení] byla žalobci odeslána Obvodním soudem pro Prahu 10 dne [datum].

10. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 49 EXE 1392/2010, soud zjistil, že dne [datum] došla Obvodnímu soudu žádost o pověření soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], provedením exekuce oprávněné [příjmení] služeb hlavního města Prahy proti žalobci, coby povinnému, pro nezaplacení částky 13 500 Kč, podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 2. 4. 2009, č.j. 11 C 396/2008-56, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, č.j. 19 Co 358/2009-80, která nabyla právní moci dne [datum] a jsou vykonatelná. Právě uvedené rozsudky tvoří přílohu návrhů a vyplývá z nich, že žalobci, coby povinnému, bylo uloženo zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 6 900 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 6 600 Kč, a to k rukám zástupce oprávněné [příjmení] [jméno] [příjmení]. Usnesením ze dne 1. 10. 2010, č. j. 49 EXE 1392/2010-32, byla k vymožení pohledávky ve výši 13 500 Kč a pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce, nařízena exekuce, přičemž jejím provedením a vymožením nákladů exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Cheb, Mgr. [jméno] [příjmení]. Toto usnesení podle vyznačené doložky nabylo právní moci dne [datum]. Proti usnesení o nařízení exekuce podal žalobce, coby povinný, odvolání dne [datum], které bylo Městskému soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, předloženo referátem ze dne [datum] s tím, že Městský soud rozhodl usnesením ze dne [datum] tak, že usnesení o nařízení exekuce potvrdil. Nabytím právní moci tohoto usnesení byla exekuce pravomocně nařízena. Na čl. 65 je poté založen příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný Exekutorským úřadem Cheb, soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení], podle něhož bylo žalobci, coby povinnému, uloženo zaplatit oprávněnému náklady ve výši 6 480 Kč, které vynaložil k vymáhání svého nároku, a dále zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč. Usnesením ze dne [datum], na čl. 76, Obvodní soud zastavil exekuci, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a současně vyzval Mgr. [jméno] [příjmení], aby soudu sdělil, zda požaduje náklady exekuce, a v jaké výši (toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]). Na čl. 80 jsou založeny námitky žalobce, coby oprávněného, proti příkazu soudního exekutora, k úhradě nákladů exekuce. Dne [datum] vyzval Obvodní soud soudního exekutora Mgr. [příjmení], aby se vyjádřil k námitce podjatosti vznesené žalobcem, coby povinným, proti osobě soudního exekutora, a tuto výzvu soud zopakoval přípisem ze dne [datum]. Přípisem ze dne [datum] předložil soudní exekutor, Mgr. [příjmení], Obvodnímu soudu k rozhodnutí námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť těm soudní exekutor nevyhověl. Přípisem ze dne [datum] se Mgr. [příjmení] vyjádřil k námitce podjatosti, vznesené žalobcem, coby povinným. Usnesením ze dne [datum] na čl. 106, Obvodní soud rozhodl, že Mgr. [příjmení] není vyloučen z exekuce. Usnesením ze dne [datum] Obvodní soud zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum]. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že Obvodní soud shledal námitky povinného důvodnými. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne [datum], avšak soudní exekutor vydal předmětný příkaz k náhradě nákladů exekuce dne [datum], tedy ještě před nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce a v době, kdy nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudního exekutora, kterou žalobce, coby povinný, učinil v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Usnesením ze dne [datum], na čl. 110, Obvodní soud rozhodl, že žalobce, coby povinný, je povinen uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. [příjmení] náklady exekuce ve výši 7 800 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že Obvodní soud neshledal zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné, neboť žalobce, coby povinný, předmětnou pohledávku uhradil dne [datum]. Jelikož byla pohledávka žalobcem, coby povinným, uhrazena po nařízení exekuce, návrh na její nařízení byl podán důvodně, a oprávněná se v řízení nedopustila žádného procesního zavinění. Proti tomuto usnesení podal žalobce, coby povinný, dne [datum] odvolání. Referátem ze dne [datum] bylo toto odvolání předloženo Městskému soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2011, č. j. 54 Co 174/2011-120 tak, že usnesení Obvodního soudu potvrdil. Na č. l. 121 je založeno usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III ÚS 805/11, kterým byla stížnost žalobce proti usnesení Obvodního soudu ze dne [datum], kterým byla exekuce nařízena a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], kterým bylo toto usnesení potvrzeno, jako neopodstatněná, odmítnuta. Dne [datum] podal žalobce, coby povinný, návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, který Obvodní soud usnesením ze dne [datum], na čl. 142, zamítl. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že návrh na zastavení exekuce byl podán ve věci 54 Co 174/2011-120, což je usnesení Městského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu ze dne [datum] o povinnosti žalobce, coby povinného uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. [příjmení] náklady exekuce 7 800 Kč. K tomu Obvodní soud uvedl, že jde o rozhodnutí soudu, které představuje samostatný exekuční titul, na jehož základě však dosud žádná exekuce, ani výkon rozhodnutí vedeny nejsou. Proti tomuto usnesení podal žalobce, coby povinný, dne [datum] odvolání, které bylo Městskému soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu, předloženo referátem ze dne [datum] O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum] tak, že usnesení Obvodního soudu ze dne [datum] zrušil a řízení o návrhu na zastavení výkonu zastavil. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že Obvodní soud o podaném návrhu rozhodoval v době, kdy již takový postup nebyl možný, a to především proto, že již došlo k vymožení pohledávky. Byla-li exekuce provedena, řízení tím skončilo. Nebylo proto možné následně rozhodovat o jejím zastavení, neboť tu již pro to nebyly podmínky řízení. Nadto o návrhu na zastavení exekuce již v exekučním řízení bylo rozhodováno, a exekuce byla pravomocně zastavena. Novému rozhodnutí tudíž bránila i překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159 o. s. ř. Dne [datum] podal žalobce, coby povinný, námitky proti dalšímu příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 165 EX 01684/11-125 ze dne 4. 12. 2015 s tím, že přípisem ze dne [datum] Obvodní soud sdělil žalobci, coby povinnému, že námitky postoupil k vyřízení pověřenému soudnímu exekutorovi, Mgr. [příjmení], neboť se tyto námitky vztahují k exekučnímu řízení vedenému tímto soudním exekutorem, pod sp. zn. 165 EX 01684/11, a k exekučnímu řízení vedeného u Obvodního soudu pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011. Na čl. 177 se nachází přípis Nejvyššího soudu ze dne [datum], kterým je Obvodnímu soudu postoupeno podání žalobce, coby povinného, označené jako dovolání povinného a datované dnem [datum] k postupu podle § 208 až § 210 o. s. ř. případně jinému vhodnému opatření. Na čl. 184 je založeno podání žalobce, coby povinného, ze dne [datum], označené jako odvolání proti usnesení č. j. 48 EXE 1284/2011-415. Na čl. 188 je poté založeno podání žalobce, coby povinného, ze dne [datum], označené jako žaloba pro zmatečnost 48 EXE 1284/2011. Na čl. 191 je založeno podání žalobce ze dne [datum], označené jako návrh na přerušení řízení a odklad exekuce, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011-18. Usnesením ze dne [datum] na čl. 193 Obvodní soud rozhodl tak, že zamítl žalobu pro zmatečnost, podanou dne [datum] žalobcem, coby povinným, proti usnesení Obvodního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 48 EXE 1284/2011-18, dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci, coby povinnému uložil, aby Obvodnímu soudu zaplatil soudní poplatek z podané žaloby pro zmatečnost ve výši 5 000 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že soud neshledal žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem, coby povinným přípustnou a důvodnou, a to s ohledem na znění § 254 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu. Usnesením ze dne [datum], na čl. 196, Obvodní soud zamítl návrh žalobce, coby povinného, ze dne [datum], na přerušení řízení sp. zn. 48 EXE 1284/2011-18. Proti usnesení Obvodního soudu ze dne [datum] podal žalobce dne [datum] odvolání. Dále je na čl. 204 založeno odvolání žalobce, coby povinného, proti usnesení č. j. 48 EXE 1284/2011-499. Na čl. 214 je založeno odvolání žalobce, coby povinného, ze dne [datum] proti usnesení vydanému pod č. j. 48 EXE 1284/2011-502. Referátem ze dne [datum] předložil Obvodní soud Městskému soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu, odvolání žalobce, coby povinného, proti usnesení Obvodního soudu na čl. 193, kterým byla zamítnuta podaná žaloba pro zmatečnost. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 54 Co 180/2016-222 tak, že usnesení Obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvedl, že podle § 254 odst. 2 o. s. ř., je žaloba pro zmatečnost v řízení o výkon rozhodnutí nepřípustná, s výjimkou žaloby podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Žalobce, coby povinný, však podal žalobu pro zmatečnost u důvodu podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tudíž Obvodní soud postupoval správně, když žalobu pro zmatečnost z důvodu její nepříslušnosti bez dalšího zamítl. Na čl. 233 je založeno odvolání žalobce, coby povinného, ze dne [datum], označené jako odvolání proti usnesení sp. zn. 165 EX 01684/11. Na čl. 240 je založeno podání žalobce ze dne [datum], označené jako žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí č. j. 48 EXE 84/2011-499 a 69 Co 224/2016-539, jehož součástí byla i žádost o přerušení řízení. Na čl. 244 je založeno podání žalobce, coby povinného, ze dne [datum], označené jako odvolání proti usnesení 165 EX 01684/11, ze dne 7. 10. 2016 – doplnění. Usnesením ze dne [datum], na čl. 248, Obvodní soud zamítl žádost žalobce, coby povinného, ze dne [datum], na přerušení řízení, adresované ke sp. zn. 48 EXE 1284/2011, a ke sp. zn. 49 EXE 1392/2010, do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, případně o ústavní stížnosti. Proti tomuto usnesení podal žalobce, coby povinný, dne [datum] odvolání, které bylo Městskému soudu v Praze, jakožto odvolacímu soudu předloženo referátem ze dne [datum] O tomto odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2017, č. j. 54 Co 111/2017-264 tak, že usnesení Obvodního soudu zrušil. Z odůvodnění tohoto odvolacího usnesení vyplývá, že odvolací soud vyšel z toho, že ačkoli žalobce, coby povinný, na titulní straně svého podání ze dne 31. 12. 2016 uvedl„ č. j. 48 EXE 1284/2011, 49 EXE 1392/2010“, je podle jeho obsahu nepochybné, že se týká pouze exekuční věci vedené pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011 a nikoli již skončené předchozí exekuce vedené pod sp. zn. 49 EXE 1392/2010. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost, ze dne [datum], není součástí spisu sp. zn. 49 EXE 1392/2010, naopak směřuje pouze proti rozhodnutí vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011. Nebyl zde tedy žádný důvod, aby Obvodní soud rozhodoval o žádosti povinného na přerušení řízení, které bylo adresováno ke sp. zn. 49 EXE 1392/2010 (pravomocně již skončeného), tím méně adresované ke sp. zn. 48 EXE 1284/2011, tedy ke zcela jiné exekuční věci. Odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky řízení pro vydání napadeného usnesení a to v důsledku absence návrhu žalobce, coby povinného, na jeho vydání ve věci sp. zn. 49 EXE 1392/2010. Na čl. 268 je založena žádost žalobce, coby povinného, ze dne [datum], o vrácení přeplatku ve výši 36 665 Kč. Usnesením ze dne [datum], na čl. 271, Obvodní soud tuto žádost zamítl. Usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Další žádost o vrácení přeplatku, označenou jako opravené podání, adresoval žalobce, coby povinný, Obvodnímu soudu podáním ze dne [datum]. Na čl. 279 je založeno podání žalobce, coby povinného, ze dne [datum], označené jako odvolání proti usnesení 165 EX 01684/11, a 48 EXE 1284/2011-753. Opraveným podáním o vrácení přeplatku se domáhal žalobce, coby povinný, vrácení částky 26 665 Kč. Usnesením ze dne [datum], na čl. 283, Obvodní soud žádost žalobce, coby povinného, o vrácení přeplatku ve výši 26 665 Kč zamítl (čl. 283). Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání ze dne [datum], které bylo Městskému soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu předloženo referátem ze dne [datum] O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum] tak, že usnesení Obvodního soudu zrušil. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že o žádosti o vrácení přeplatku ve výši 36 665 Kč bylo již zamítavě rozhodnuto usnesením Obvodního soudu ze dne [datum], na čl. 271, které nabylo právní moci dne [datum], a zakládá tak překážku věci pravomocně rozhodnuté. Za této situace proto nebyly dány podmínky pro to, aby obvodní soud odvoláním napadeným usnesením rozhodoval o žádosti povinného, byť již jen ve výši 26 665 Kč znovu. K tomu odvolací soud ještě poznamenal, že o téže žádosti bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011, na čl.

753. Na čl. 302 je založeno podání žalobce, coby povinného, ze dne [datum], adresované jak ke sp. zn. 48 EXE 1284/2011, tak ke sp. zn. 49 EXE 1392/2010, označené jako žádost o vrácení přeplatku – žádost o obnovu řízení. Usnesením ze dne [datum], na čl. 305, Obvodní soud jednak zastavil řízení o žádosti žalobce, coby povinného, ze dne [datum], o vrácení přeplatku ve výši 26 665 Kč, a jednak zamítl jeho žádost z téhož dne na obnovu řízení. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. [Anonymizovaný odstavec.]

12. Ze spisu Exekutorského úřadu Cheb (Mgr. [příjmení]), sp.zn. 074 EX 14888/10, soud zjistil, že dne [datum] došel soudnímu exekutorovi návrh na nařízení exekuce s pověřením soudního exekutora oprávněného [příjmení] služeb hlavního města Prahy proti žalobci coby povinnému ze dne [datum] (došlo Exekutorskému úřadu Cheb [datum]). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1.10.2010, č.j. 49 EXE 1392/2010-32, byla nařízena exekuce, přičemž jejím provedením a vymožením nákladů exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. [příjmení]. Dne [datum] byl vydán exekuční příkaz, č.j. 074 EX 14888/10-007 (zřízení exekutorského zástavního práva) a dne [datum] příkaz k úhradě nákladů exekuce, č.j. 074 EX 14888/10-033. Dne 11.1.2011 podal žalobce coby povinný námitky proti příkazu o úhradě nákladů exekuce na čl.

33. Usnesením ze dne 7. 1. 2011, čj. 49 EXE 1392/2010 (M44) Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil exekuci. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.3.2011, čj. 49 EXE 1392/2010-108, byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], neboť soudní exekutor vydal předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce dne [datum], tedy ještě před nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce a v době, kdy nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudního exekutora vznesené žalobcem coby povinným. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.3.2011, čj. 49 EXE 1392/2010-110, bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce, coby povinného uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. [příjmení] náklady exekuce ve výši 7 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]). Usnesením soudního exekutora ze dne 21.3.2011, čj. 074 EX 14888/10, byl zrušen exekuční příkaz [číslo] ze dne [datum] na čl. 009 exekutorského spisu, šlo o exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu a to s ohledem na dosavadní průběh řízení. Usnesením soudního exekutora ze dne 31.3.2011, čj. 074 EX 14888/10-054, byl jednak pod bodem I. zrušen exekuční příkaz ze dne [datum] na čl. 007 a jednak pod bodem II. byla exekuce zastavena co do způsobu provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva ohledně nemovitostí ve výlučném vlastnictví povinného a to konkrétně nemovitostí zapsaných na čl. 2864 a [číslo]. Oznámením o skončení exekuce ze dne 6.3.2013, čj. 074 EX 14888/10, byla exekuce skončena.

13. Ze spisu Exekutorského úřadu Domažlice (Mgr. [příjmení]), sp.zn. 165 EX 1684/11, soud zjistil, že dne [datum] došel soudnímu exekutorovi návrh na nařízení exekuce ve věci oprávněného [příjmení] [jméno] [příjmení], žalobce coby povinného k uspokojení pohledávky oprávněného 7 800 Kč jako nákladů oprávněného a nákladů exekuce podle pravomocného (dne [datum]) a vykonatelného (dne [datum]) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2011, č. j. 49 EXE 1392/2010-110. Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2011, č.j. 48 EXE 1284/2011-18 (PM dne 3.7.2012) a jejím provedením byl pověřen Mgr. [příjmení]. Výzvou soudního exekutora ze dne [datum] byl žalobce coby povinný vyzván k úhradě dlužného plnění před provedením exekuce. Dle přiložené doručenky došlo k doručení této výzvy náhradním způsobem, kdy si žalobce výzvu nevyzvedl a ta byla [datum] vhozena do schránky. Exekučním příkazem [číslo] ze dne [datum] soudní exekutor rozhodl, že se exekuce provede srážkami ze mzdy a jiných příjmů, které náleží žalobci coby povinnému, a to proti plátci mzdy [právnická osoba] Exekučním příkazem [číslo] ze dne [datum] soudní exekutor rozhodl, že se exekuce provede srážkami ze mzdy a jiných příjmů, které náleží žalobci coby povinnému, a to proti plátci mzdy xanon [číslo]. Přípisem ze dne [datum] sděluje HMP, že žalobce není zaměstnancem HMP, je členem zastupitelstva s tím, že odměna, kterou za výkon funkce pobírá, nedosahuje zabavitelné částky. Dále jsou ve spise listiny a soudní usnesení v exekuční věci 48 EXE 1284/2011, která jsou již uvedena v rámci obsahu tohoto soudního spisu. Dne [datum] HMP znovu sděluje soudnímu exekutorovi, že s ohledem na nízké částky odměny žalobce nelze exekuci srážkami z platu provádět. Ve spise založeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne [datum], sp.zn. OR [číslo] 2013 [číslo], jímž nebylo vyhověno návrhu žalobce coby povinného na opravu údajů katastru nemovitostí, neboť se nejedná o chybu podle § 36 zák. č. 256/2013 Sb. (po právní moci tohoto rozhodnutí zůstane v katastru nemovitostí evidována poznámka o nařízení exekuce, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o nařízení exekuce sp.zn. 48 EXE 1284/2011-18). Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že prověřením operátu katastru nemovitostí bylo zjištěno, že dne [datum] bylo katastrálnímu úřadu doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.8.2011, sp.zn. 48 EXE 1284/2011-18, kterým byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky na peněžité plnění a k úhradě nákladů, přičemž jako povinný byla označen žalobce. Jelikož dosud exekuce nebyla ani zastavena ani zrušena, návrh na opravu chyby není důvodný. K žádosti žalobce coby povinného sdělil soudní exekutor přípisem dne [datum], že postupoval podle § 44 exekučního řádu a zaslal místně příslušnému katastrálnímu úřadu usnesení o nařízení exekuce. Dále soudní exekutor žalobci sdělil, že exekuční příkaz k prodeji nemovitosti nebyl vydán a soudní exekutor ani neuvažuje o provedení dražby nemovitosti. O odvolání žalobce a další odvolatelky proti rozhodnutí katastrálního úřadu rozhodl Zeměměřický a katastrální inspektorát v [obec] tak, že obě odvolání zamítl rozhodnutím ze dne [datum], č.j.: ZKI PR-O [číslo]. Dne [datum] si exekutorský spis a vyjádření soudního exekutora vyžaduje policejní orgán k provedení šetření podání žalobce, který se cítil být poškozen jednáním soudního exekutora. Usnesením ze dne [datum] (č.l. 107) rozhodl soudní exekutor po pravomocném rozhodnutí o zastavení exekuce ohledně vymáhané pohledávky (nikoli pro náklady exekuce) tak, že a zákaz nakládání s veškerým majetkem žalobce coby povinného se nadále nevztahuje na všechny nemovité věci ve vlastnictví povinného, což bylo sděleno i příslušnému katastrálnímu úřadu. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum] uloženo žalobci coby povinnému zaplatit na nákladech exekuce oprávněnému 7 623 Kč a soudnímu exekutorovi 7 865 Kč. Dalším příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum] předchozí PÚNE zrušen a uloženo žalobci coby povinnému zaplatit na nákladech exekuce oprávněnému 20 393,30 Kč a soudnímu exekutorovi 7 865 Kč. Námitky proti dalšímu PÚNE byly usnesením Obvodního soudu ze dne [datum] zamítnuty. K odvolání žalobce bylo toto usnesení zrušeno. Obvodní soud poté rozhodl znovu usnesením ze dne [datum] tak, že námitky pro opožděnost odmítl, což potvrdil svým usnesením ze dne [datum] i odvolací soud. Přípisem ze dne [datum] sděluje soudní exekutor soudu, že příkaz k úhradě nákladů exekuce nabyl právní moci dne [datum] a exekuce byla ukončena vymožením. Exekuce ukončena vymožením ke dni [datum]. Proti tomuto oznámení podal žalobce odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací odmítl usnesením ze dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] soudní exekutor odmítl návrh žalobce coby povinného na odklady exekuce, a to proto, že exekuce již skončila vymožením. Proti tomuto usnesení podal žalobce coby povinný odvolání, o které, rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne [datum] tak, že usnesení zrušil a řízení o návrhu povinného na odklad exekuce zastavil.

14. Dne [datum] reagovalo Ministerstvo spravedlnosti na podnět k výkonu dohledu u soudních exekutorů Mgr. [příjmení] a Mgr. [příjmení] a žalobce vyrozumělo o výsledku výkonu státního dohledu. Stížnost nebyla shledána důvodnou, v postupu soudních exekutorů nebylo shledáno pochybení (zjištěno ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] na č.l. 44-45).

15. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne [datum], kdy požadoval uhrazení částky 1 415 000 Kč coby náhrady škody v souvislosti s řízením o soudní úschově, dvěma exekučními řízeními a souvisejícími dvěma řízeními vedenými u soudních exekutorů. Požadavek na odškodnění žalovaná zamítla, neboť dospěla k závěru, že v daném případě nebyl dán odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum] (zjištěno z uplatnění nároku u žalované ze dne [datum], potvrzení žalované ze dne [datum], stanoviska žalované ze dne [datum] a shodných tvrzení účastníků).

16. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh jednotlivých soudních a exekutorských řízení. Skutkový stav lze ve stručnosti shrnout tak, že žalobci bylo na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro 10 ze dne 2.4.2009, č.j. 11 C 396/2008-56, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2009, č.j. 19 Co 358/2009-80, uloženo uhradit Správě služeb hlavního města Prahy na náhradě nákladů řízení částku 13 500 Kč, a to k rukám zástupce procesní žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce poté coby složitel složil částku 13 500 Kč do soudní úschovy nejprve Okresního soudu v Kladně, který po vyslovení svoji místní nepříslušnosti poté spis postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10, kdy věc byla vedena pod sp. zn. 31 Sd 29/2010. [příjmení] 13 500 Kč ze soudní úschovy vyplacena nebyla, protože si o to příjemce nepožádal, přičemž později vyslovil souhlas s vrácením zpět žalobci coby složiteli, neboť částka 13 500 Kč byla mezitím uhrazena jinak. Složená částka byla žalobci vrácena v roce 2015. Mezitím byla na základě uvedeného pravomocného a vykonatelného rozsudku usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2010, č. j. 49 EXE 1392/2010-32, k vymožení pohledávky ve výši 13 500 Kč a pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce, nařízena exekuce, přičemž jejím provedením a vymožením nákladů exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Cheb, Mgr. [jméno] [příjmení]. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Usnesením ze dne [datum], Obvodní soud zastavil exekuci, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne [datum], Obvodní soud rozhodl, že žalobce coby povinný, je povinen uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. [příjmení] náklady exekuce ve výši 7 800 Kč (nabylo právní moc dne [datum]). Obvodní soud neshledal zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné, neboť žalobce, coby povinný, předmětnou pohledávku uhradil až dne [datum], tedy až po nařízení exekuce. Odvolací městský soud v [obec] usnesení Obvodního soudu potvrdil. [ulice] stížnost žalobce proti usnesení o nařízení exekuce byla Ústavním soudem odmítnuta. Návrh na zastavení výkonu rozhodnutí Obvodní soud usnesením ze dne [datum] zamítl. O žalobcem podaném odvolání proti tomuto usnesení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum] tak, že usnesení Obvodního soudu ze dne [datum] zrušil a řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí zastavil, neboť exekuce již byla provedena a není tak možné rozhodovat o jejím zastavení. Dne [datum] učinil soudní exekutor oznámení o skončení exekuce. Usnesením ze dne [datum] Obvodní soud zamítl žalobu pro zmatečnost, podanou dne [datum] žalobcem, coby povinným, proti usnesení Obvodního soudu ze dne [datum], kterým byla exekuce nařízena. Žalobce poté v zásadě neúspěšně podával rozličné návrhy a odvolání ve věci již skončené exekuce, či žádosti o vrácení různých tvrzených přeplatků. Jelikož žalobce neuhradil náklady exekuce ve výši 7 800 Kč v řízení vedeném pod 49 EXE 1392/2010, resp. 074 EX 14888/10, byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum], nařízena exekuce podle pravomocného a vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 49 EXE 1392/2010-110, ze dne 16. 3. 2011, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 7 800 Kč, a dále pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne [datum] odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2012, č. j. 69 Co 164/2012-37, odmítl. Usnesením ze dne 19. 12. 2012, č. j. 20 Cdo 3812/2012-65, Nejvyšší soud dovolání žalobce, coby povinného, proto odvolacímu usnesení odmítl. [ulice] stížnost žalobce a návrh na zrušení § 253 o. s. ř. byly odmítnuty usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 704/13. Žaloba na obnovu řízení ze dne [datum] podaná žalobcem byla zamítnuta a zamítnutí potvrzeno odvolacím Městským soudem v Praze. Dne [datum] podal žalobce, coby povinný, žalobu pro zmatečnost řízení. Dne [datum] podal žalobce, coby povinný, další žalobu pro zmatečnost řízení č.j. 69 Co 245/2013-117 O těchto žalobách podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rozhodoval Městský soud v Praze. Dne [datum] podal žalobce, coby povinný, žalobu pro zmatečnost proti usnesení Obvodního soudu, kterým byla nařízena exekuce, kterou Obvodní soud zamítl a odvolací Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Dne [datum] učinil soudní exekutor oznámení o skončení exekuce vymožením. Další žaloby pro zmatečnost proti usnesení na č.l. 499 podal žalobce dne [datum], [datum], [datum] a [datum], které byly všechny zamítnuty. Žalobce poté ještě v zásadě neúspěšné podával rozličné návrhy, které byly zamítány. Rovněž tak byla odmítána dovolání žalobce Nejvyšším soudem. Odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost byla další ústavní stížnost žalobce směřující proti usnesení Městského soudu v Praze. Řízení o žalobě pro zmatečnost ze dne [datum], směřující znovu do usnesení Obvodního soudu o nařízení exekuce bylo zastaveno pro její zpětvzetí žalobcem. Řízení o žalobě pro zmatečnost, podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne [datum], na čl. 37 bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. [Obsah přílohového spisu]

18. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav následovně.

19. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

20. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

21. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

22. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

24. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 14 odst. 1, 2 a 3 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány s tím, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

26. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

27. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

28. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

29. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

30. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

31. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

32. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

33. Podle § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.

34. Podle § 185a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2013 u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.

35. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

36. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

37. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk ([příjmení], P., [příjmení], V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147, či [příjmení], F., [jméno], P., [příjmení], F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. K § 13, dostupné v systému ASPI) rekapituluje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu tedy vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne [datum], sp. zn. Plsf [číslo], publikované pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod [číslo]). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99). Vztáhne-li soud uvedené závěry na případ žalobce, nelze jako nesprávný označit postup ať již soudu či soudního exekutora, který byl posléze zavržen vydání rozhodnutí. Jeho vydáním byly předchozí úřední postupy, které k jeho vydání směřovaly do něj zahrnuty a jím fakticky konzumovány. V důsledku toho se jednak žalobce proti tvrzeným nesprávným postupům mohl bránit zásadně výlučně opravnými prostředky a jednak v těchto případech lze jako o odpovědnostním titulu uvažovat pouze nezákonném rozhodnutí.

38. Žalobce za nezákonná rozhodnutí označil usnesení soudních exekutorů v obou exekučních řízeních, kterými bylo zřízeno exekutorské zástavní právo na nemovitostech žalobce, dále exekuční příkaz ze dne [datum], v řízení vedeném pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011 (žalobce má patrně na mysli příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], který nabyla právní moci dne [datum]), dále příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum] (žalobce má patrně na mysli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.3.2011, čj. 49 EXE 1392/2010-110, o povinnosti uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. [příjmení] náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, které nabylo právní moci dne [datum]). Žalobce za nesprávný úřední postup označil postup Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném o soudní úschově, spočívající v tom, že od žalobce neměla být předmětná částka do soudní úschovy vůbec přijata, pokud neměla mít účinky splnění dluhu ze strany žalobce a že mu soudy nesdělily, že složení do soudní úschovy nemá tyto účinky. Dále žalobce za nesprávný úřední postup označil nepřiměřenou délku řízení sp.zn. 31 Sd 29/2010, sp. zn. 49 EXE 1392/2010 a sp. zn. 48 EXE 1284/2011.

39. Soud se nejprve zabýval tím, zda v žalobcem označeném postupu soudů či soudních exekutorů je možné spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk či nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Při tom soud dospěl k těmto závěrům.

40. Soud úvodem konstatuje, že obsahem jednotlivých soudních a exekutorských spisů bylo prokázáno, že v jejich průběhu nebylo žádné rozhodnutí, které by splňovalo definiční znak nezákonného rozhodnutí ve smyslu OdpŠk vydáno. Pokud ojediněle některá usnesení soudního exekutora či procesního soudu byla nadřízeným soudem zrušena, vždy však šlo o rozhodnutí nepravomocná nevykonatelná bez ohledu na právním moc a šlo o zrušení na základě řádných opravných prostředků. Žádné pravomocné ani bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí nebylo v průběhu celého řízení pro nezákonnost zrušeno. Všechna dovolání žalobce i podané ústavní stížnost byly odmítnuty, případně bylo řízení o nich zastaveno. Již z toho je zjevné, že ani žalobcem označená rozhodnutí nejsou a nemohou být nezákonnými rozhodnutími, v jejichž důsledku by žalobci mohla vzniknout nějaká škoda, za niž by odpovídal stát. Pokud jde o usnesení soudních exekutorů v obou exekučních řízeních, kterými mělo být zřízeno exekutorské zástavní právo na nemovitostech žalobce, pak soud poznamenává, že exekutorské zástavní právo bylo zřízeno toliko v exekučním řízení vedeném pod sp.zn. 49 EXE 1392/2010, resp. 074 EX 14888/10, a to exekučním příkazem ze dne [datum], přičemž tento příkaz nebyly pro nezákonnost zrušen, ani nedošlo v tomto směru k zastavení exekuce pro její nezákonnost ani k jejímu částečnému zastavení pro nepřiměřenost. Bylo prokázáno, že v druhém exekučním řízení vedeném pod sp.zn. 48 EXE 1284/2011, resp. 165 EX 1684/11, nebyl exekuční příkaz, jímž by bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobce, vůbec vydán. Soudní exekutor toliko plnil zákonnou povinnost podle § 44 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2013, a vyrozuměl příslušný katastrální úřad o nařízení exekuce, který o tom v souladu s § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, učinil poznámku v katastrálním operátu. Neúspěšný byl žalobce i v řízení o opravě chyby, kdy jeho návrhu katastrální úřad rozhodnutím ze dne [datum] nevyhověl a toto rozhodnutí potvrdil nadřízený Zeměměřický a katastrální inspektorát v [obec] rozhodnutím ze dne [datum]. Po pravomocném skončení exekuce byl proveden výmaz této poznámky podle § 25 odst. 3 katastrálního zákona. Pokud jde o příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], ani tento příkaz soudního exekutora nebyl pro nezákonnost nikdy zrušen, nabyl právní moci a exekuce byla poté zastavena pro její skončení vymožením. Nic na tom nemění, že původní příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum] byl zrušen soudním exekutorem k námitkám oprávněného a byl poté vydán nový exekuční příkaz ze dne [datum]. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce žalobce coby povinný podal námitky, nicméně ty byly Obvodním soudem odmítnuty pro opožděnost, což potvrdil odvolací Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum]. Skutečnost, že předchozí nepravomocné usnesení Obvodního soudu (kterým byly námitky zamítnuty) odvolací soud nejprve zrušil, na věci rovněž nic nemění, neboť rozhodující je konečný výsledek, a to že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum] nabyl právní moci a nebyl zrušen. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.3.2011, čj. 49 EXE 1392/2010-110, pak toto usnesení rovněž nabylo právní moci a nikdy nebylo zrušeno. Ostatně na jeho základě byla úspěšně vedena druhá exekuce k vymožení částky 7 800 Kč pod sp.zn. 48 EXE 1284/2011, resp. 165 EX 1684/11.

41. Pokud jde o tvrzený nesprávný úřední postup procesního soudu v řízení o soudní úschově sp.zn. 31 Sd 29/2010, pak soud žádný nesprávný úřední postup soudu neshledal. Žalobce peněžní částku do soudní úschovy složil, přičemž ta byla soudem přijata, byl o tom vyrozuměn označený příjemce, JUDr. [anonymizováno], který však o její vydání nepožádal a posléze vyslovil souhlas s jejím vrácením žalobci coby složiteli, neboť již byla vymožena v exekuci. Soudu v řízení o soudní úschově nepříslušelo posuzovat otázku hmotného práva, zda byly splněny podmínky pro náhradní splnění závazku, činit si ohledně této otázky právní názor a případně s ním žalobce seznamovat či jej jinak poučovat o hmotném právu. Procesní soud nebyl povinen tyto otázky ani zjišťovat, resp. se jimi měl zabývat, a také zabýval pouze k posouzení otázky své místní příslušnosti. Odpovědnost za to, že podmínky pro náhradní splnění jsou dány, byla v tomto směru plně na žalobci coby dlužníku, přičemž procesní soud žádnou poučovací povinnost vůči němu neměl. Pokud složení peněžní částky odpovídající dluhu žalobce do soudní úschovy žalobci poradil jeho advokát, pak jde o vztah těchto dvou subjektů mezi sebou s tím, že pokud tím žalobci byla způsobena nějaké škoda, pak ji měl vymáhat po tomto advokátu. Žalobce nemůže případnou odpovědnost přenášet na stát. Prokazovat skutečnost, že došlo k řádnému splnění dluhu ve smyslu § 568 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, bylo na žalobci v exekučním řízení a jelikož z tohoto důvodu exekuce zastavena nebyla, je zřejmé, že takový návrh buď neuplatnil, nebo s ním nebyl úspěšný. Soudu v kompenzačním řízení pak nepřísluší zpětně ani posuzovat, jestli takovou námitku, resp. jí odůvodněný návrh žalobce uplatnil, či z jakého důvodu s ní nebyl úspěšný.

42. Pokud jde o nároky žalobce odvozené od nepřiměřené délky řízení, soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

43. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda délka předmětných soudních řízení byla přiměřená, tedy zda soudy ve věci rozhodly v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně (k posuzovanému řízení srov. dále) stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura ESLP za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, [webová adresa]). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

44. Celková délka řízení o úschově, sp.zn. 31 Sd 29/2010, od podání návrhu dne [datum] u Okresního soudu v Kladně do [datum], kdy byly složené peněžní prostředky vráceny soudem žalobci, činila 5 let a 9 měsíců. Relevantní však je toliko doba od podání návrhu do právní moci usnesení, kdy byly peněžní prostředky přijaty do soudní úschovy, což nastalo dne [datum], tedy 2 roky a 2 měsíce. Zbylá doba je pro posouzení přiměřenosti délky řízení nerozhodná, neboť poté již jen soud čeká, zda a kdy se příjemce o složenou částku přihlásí. Nelze přičítat k tíži státu, pokud se označený příjemce o částku vůbec nepřihlásí, či že se o ni přihlásí po uplynutí delší doby. V nyní posuzovaném případě byla částka vrácena žalobci coby složiteli, protože se o ní označený příjemce nepřihlásil, resp. souhlasil, aby byla vrácena složiteli. Předmětnou dobu řízení je třeba hodnotit jako přiměřenou, neboť řízení bylo procesně složitější, když žalobce podal návrh na přijetí peněžních prostředků do soudní úschovy místně nepříslušnému soudu, který jej poté ještě musel vyzvat k odstranění vad podání. Příslušnému soudu se tak dostalo do dispozice kolem [datum], kdy byl spis odeslán Okresním soudem v Kladně. Dne [datum] byla částka 13 500 Kč poukázána na účet vedený u ČNB. Dne [datum] bylo poté vydáno usnesení o přijetí částky do úschovy. Došlo sice k dílčímu průtahu v řízení, zaviněnému procesním soudem, neboť od přijetí částky 13 500 Kč dne [datum] do vydání usnesení ze dne [datum] uplynula doba 6 měsíců, tudíž byla dvojnásobně překročena obecně akceptovaná lhůta 3 měsíce pro učinění úkonu soudu v řízení, nicméně šlo o ojedinělý průtah v řízení, neboť reálně řízení trvalo 11 měsíců (od května 2011 kdy došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 10 do právní moci usnesení o složení do úschovy dne [datum]). Zbývající dobu je třeba přičíst k tíži žalobce coby složitele, neboť návrh podal s vadami a místně nepříslušnému soudu. Soud přihlédl i ke zcela zanedbatelnému významu řízení pro žalobce, neboť ten již věděl, že je vůči němu pro tutéž částku vedeno exekuční řízení a bylo vedeno již v době, kdy spis byl postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Dne [datum] totiž v exekučním řízení bylo rozhodováno již o nákladech exekuce. Na právní situaci žalobce tedy nemělo žádný vliv to, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl s tříměsíčním zpožděním o přijetí finančních prostředků do soudní úschovy. Soud proto délku řízení považuje za přiměřenou a dílčí průtah v řízení za ojedinělý a akceptovatelný s ohledem na všechny související okolnosti věci. V tomto řízení soud odpovědnostní titul, na jehož základě by bylo možné dovodit odpovědnost státu za škodu, neshledal.

45. Celková délka exekučního řízení sp. zn. 49 EXE 1392/2010, od podání návrhu na nařízení exekuce dne [datum] do jejího pravomocném skončení dne [datum] usnesením Obvodního soudu ze dne [datum], činila 5 měsíců. Rozhodné období však pro žalobce coby povinného začalo běžet až dne [datum], kdy se o nařízení exekuce dozvěděl a je třeba do něj zahrnout ještě dobu, kdy se rozhodovalo o nákladech exekuce. Pravomocně bylo o nákladech exekučního řízení rozhodnuto dne [datum] (usnesení Obvodního soudu ze dne [datum]). Rozhodné období tak činí 7 měsíců. Soud ještě pro úplnost dodává, že usnesením ze dne [datum] Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce proti usnesení, kterým byla exekuce nařízena. Zbývající období, kdy žalobce podával neúspěšné další návrhy do již skončené exekuce, nelze do rozhodné doby trvání exekučního řízení započítávat, neboť s nimi žalobce ani v jenom případě nemohl být úspěšný, což potvrdil i Městský soud v usnesení ze dne [datum], kdy usnesení Obvodního soudu ze dne [datum] zrušil a řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí zastavil, neboť exekuce již byla provedena a není tak možné znovu rozhodovat o jejím zastavení. Rovněž žaloba pro zmatečnost byla pravomocně zamítnuta. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kulnev proti Rusku ze dne [datum], stížnost [číslo] totiž vyplývá, že období, kdy národní soudy rozhodují o obnově řízení nelze zahrnout pod účinky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve pod [číslo] Sb. (dále jen„ Úmluva“). Tento závěr byl sice vysloven ve vztahu k trestnímu řízení, přičemž rozhodující pro něj bylo to, že stěžovatel po dobu rozhodování o obnově řízení již nebyl obviněn, respektive nebylo zde žádné řízení, v němž by se o oprávněnosti jeho obvinění rozhodovalo. Otázkou, zda tento závěr lze stáhnout i na civilní řízení, se zabývala [ulice] komise pro lidská práva v rozhodnutí ve věci X. proti Rakousku ze dne [datum], stížnost [číslo] kdy dospěla k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje členské státy, aby jedincům umožnili žádat obnovu řízení, pokud se rozhodnutí ve věci samé stalo pravomocným. Předmětné ustanovení se tak nevztahuje ani na ta řízení, v nichž má být rozhodnuto o obnově řízení v civilních sporech. Tyto závěry pak převzal do své judikatury rovněž Nejvyšší soud, který dovodil, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy. Pouze v případě, že bude obnova řízení povolena, čímž dojde k prolomení právní moci původního rozhodnutí, již bude nutné k dalšímu řízení přihlížet. K otázce započítávání doby, kdy bylo vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, se ve své judikatuře Nejvyšší soud již vyjádřil, přičemž dospěl k závěru, že délka řízení o žalobě pro zmatečnost se do celkové délky řízení z hlediska posouzení jeho přiměřenosti započítává pouze tehdy, pokud bude zmatečnost potvrzena. Naopak v případě, kdy zmatečností důvod dán není, tak jako tomu bylo i v případě posuzovaného řízení, se délka řízení o žalobě pro zmatečnost do celkové doby řízení započítávat nebude (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, které bylo publikováno pod [číslo] 2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, které bylo publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C [číslo]). Tento závěr i logicky vyplývá z toho, že účastník určitého řízení může opakovaně podávat jak žaloby na obnovu řízení tak žaloby pro zmatečnost a nelze přičítat k tíži státu, že některý z účastníků takové procesní návrhy činí a v důsledku toho pak přičítat státu i délku řízení, která tím byla způsobena. To je na místě i v souladu s citovanou judikaturou právě a jen v případě, kdy je žaloba na obnovu řízení nebo žaloba pro zmatečnost úspěšná. Je zjevné, že délka exekučního řízení o délce trvání 7 měsíců je zcela přiměřená, neboť věc byla procesně složitější, řízení bylo řešeno opakovaně na dvou stupních soudní soustavy (odvolání proti nařízení exekuce a proti nákladům exekuce), ve věci rozhodoval i Ústavní soud, přičemž za takové situace zcela odpovídá dobou svého trvání době, v jaké lze skončení obdobného řízení zpravidla očekávat. Žalobci jistě nelze k tíži, že využíval opravné prostředky, které mu procesní právo dává k dispozici. Je však zjevné, že s opravnými prostředky v zásadě nebyl úspěšný. Ostatně i exekuční soudy zkonstatovaly, že žalobce vymáhanou částku 13 500 Kč uhradil již dne [datum], exekuční řízení tak bylo neprodleně exekučním soudem zastaveno. Poté byly řešeny již jen náklady exekuce. Exekuční soud i soudní exekutor postupovaly plynule a koncentrovaně s tím, že o procesních návrzích žalobce coby povinného rozhodovaly ve zcela přiměřených lhůtách, v zásadě bez jakýchkoli odkladů. Exekuční řízení jako takové jistě pro žalobce význam mělo, nicméně jeho vedení si způsobil sám, když na počátku neuhradil JUDr. [anonymizováno] vykonatelnou pohledávky, na čemž nemůže nic změnit to, že se domníval, že věc je vyřízena soudní úschovou. Soud nepřisvědčuje žalobci ani v tom, že ve výroku rozsudku, jímž mu byla povinnost k náhradě nákladů oprávněné k rukám jejích právního zástupce, mělo být uvedeno číslo účtu. Soudní výrok předmětného rozsudku zcela odpovídá tomu, jak jsou nákladové výroky formulovány, je z něj jasně patrno, jakou částku, jaké osobě a v jaké lhůtě má žalobce zaplatit. Z žádného zákonem stanoveného ani jiného kritéria nelze dovodit, že by k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo. Pokud jde o další návrhy, které žalobce v řízení činil až do roku 2019, ty dle právního názoru soudu nelze do délky exekučního řízení započítávat, neboť jimi žalobce nerealizoval žádné přípustné opravné prostředky, ale podával další návrhy Obvodnímu soudu, který je buď postupoval příslušnému orgánu, neboť do posuzovaného řízení vůbec nepatřily, nebo o nich rozhodoval, avšak bez jakékoli procesního dopadu do skončeného exekučního řízení. Tyto návrhy a rozhodování o nich tak tvoří samostatná řízení, která se z hlediska jejich délky posuzují zcela samostatně. Opačný výklad by totiž vedl k absurdnímu závěru, kdy by žalobce mohl zcela o své vůli řízení předlužovat prakticky do nekonečna. Je totiž jeho právem procesní návrhy podávat a procesní povinností soudu zásadně o těchto návrzích rozhodovat. Délka tím způsobená se však již nepřičítá k délce původního exekučního řízení, které bylo pravomocně zastaveno vymožením. Z tohoto důvodu již žalobce nemůže dosáhnout toho, aby bylo znovu zastaveno z jiného důvodu, což mu dělil již Městský soud v Praze v jednom z odvolacích usnesení, konkrétně ze dne [datum]. Soud proto v tomto řízení odpovědnostní titul, na jehož základě by bylo možné dovodit odpovědnost státu za škodu, neshledal.

46. Celková délka exekučního řízení sp. zn. 48 EXE 1284/2011, od podání návrhu na nařízení exekuce dne [datum] do jejího pravomocném skončení dne [datum], kdy nabyl právní moci příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], činila 5 let a 1 měsíc. Rozhodné období však pro žalobce coby povinného začalo běžet až dne [datum], kdy žalobci coby povinnému byly náhradním způsobem doručeny výzva k úhradě dlužného plnění před provedením exekuce spolu s usnesením o nařízení exekuce a návrhem na její nařízení. Rozhodné období tak činí 4 roky a 10 měsíců. Zbývající období, kdy žalobce podával neúspěšné další návrhy do již skončené exekuce nelze do rozhodné doby trvání exekučního řízení započítávat, neboť s nimi žalobce ani v jenom případě nemohl být úspěšný, pokud exekuce již byla zastavena z důvodu vymožení jejího předmětu. Zamítnuty byly všechny žaloby pro zmatečnost či na obnovu řízení, které žalobce podával, případně bylo řízení o nich zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. K otázce započítávání doby, kdy bylo vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, či na obnovu řízení soud odkazuje na své závěry, které s oporou v judikatuře ESLP a Nejvyššího soudu vyslovil ve vztahu k druhému exekučnímu řízení. S ohledem na dále uvedené konkrétní okolnosti této věci dospěl soud k závěru, že délka 4 roky a 10 měsíců je stále ještě délkou přiměřenou. Věc byla procesně složitá, řízení bylo řešeno opakovaně na dvou stupních soudní soustavy (např. odvolání proti nařízení exekuce, o návrhu na odklad exekuce, o návrhu na prodloužení odkladu exekuce), ve věci rozhodoval Nejvyšší soud a Ústavní soud (ve věci nařízení exekuce). Žalobce podal v roce 2013, kdy ještě řízení ani nebylo skončeno, návrh na jeho obnovu i žalobu pro zmatečnost. Žalobu pro zmatečnost podal žalobce v roce 2013 dokonce dvakrát, přičemž s žádnou z nich nebyl úspěšný. Dále žalobce podával návrhy, aby katastrální úřad odstranil z katastru nemovitostí zápisy, které mají souvislost s předmětným exekučním řízením, čemuž ani nemohlo být vyhověno, neboť exekuce byla zahájena i vedena po právu, a jak soud výše vyložil, poznámka do katastru byla učiněna rovněž v souladu se zákonem. Soud pro značné množství procesních návrhů, které žalobce v tomto exekučním řízení činil, tyto znovu na tomto místě neopakuje a odkazuje na podrobný popis průběhu tohoto exekučního řízení, jak je podán výše. Soud tedy opakuje, že řízení bylo až mimořádně procesně složité, kdy procesní soud i soudní exekutor se prakticky neustále musely zabývat rozličnými podáními žalobce. Přitom je třeba podotknout, že předmětem exekuce byla částka 7 800 Kč, kterou žalobce zcela evidentně disponoval a mohl tak jejím zaplacením prakticky okamžitě exekuci ukončit. Na místo toho žalobce zvolil postup hraničící až se zneužíváním procesního práva, kdy žalobce nejen že podával opravné prostředky do všech usnesení, která byla ve věci vydávána, což mu nelze klást nijak k tíži, ale podával, a to opakované procesní návrhy, včetně návrhů na vydání předběžných opatření, o kterých již procesní soudy předtím rozhodovaly, a to za nezměněné skutkové situace. Bylo tudíž zjevné, že s nimi žalobce nemůže uspět. Toto vše dle přesvědčení soudu přispělo k délce řízení, kterou v zásadě měl v rukou i sám žalobce tím, že mohl vymáhanou částku kdykoli uhradit. Poté, co již na konci roku 2012, resp. počátkem roku 2013 neuspěl s dovoláním, resp. ústavní stížnosti proti nařízení exekuce, mu muselo být jasné, že již neexistují vnitrostátní opravné prostředky, jak její zahájení, které se stalo po právu, zvrátit. Žalobce neprokázal, že částku 7 800 Kč uhradil již dne [datum], ale byla uhrazena až po nařízení exekuce dne [datum]. Exekuce mohla být zastavena již v polovině roku 2015, nicméně žalobce neuhradil její náklady a z tohoto důvodu odvolací Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu o zastavení exekuce ze dne [datum] tak, že usnesením ze dne [datum] exekuci zastavil pro částku 7 800 Kč s tím, že exekuce byla nadále vedena pro náklady exekuce. Žalobci lze přisvědčit v tom, že usnesení Obvodního soudu ze dne [datum], kterým byla zastavena exekuce, bylo odvolacím soudem zrušeno proto, že nebyl v potřebné míře zjištěn skutkový stav, zejména kdy byla vymáhaná pohledávka žalobcem coby povinným uhrazena, zda se tak stalo v červenci 2011, nebo až v březnu 2013 s tím, že Obvodní soud měl nařídit za účelem objasnění této skutečnosti jednání. V důsledku toho tedy došlo k prodloužení řízení přibližně o jeden rok. Tento ojedinělý průtah zaviněný Obvodním soudem je však ve světle délky řízení, která je s ohledem na mimořádnou procesní složitost v důsledku procesní hyperaktivity žalobce, nevýznamný a lze ho právě pro jeho ojedinělost tolerovat, neboť jinak byla délka řízení stále ještě přiměřená. Soud dospěl k závěru, že exekuční soud i soudní exekutor postupovaly plynule a koncentrovaně s tím, že o procesních návrzích žalobce coby povinného rozhodovaly ve zcela přiměřených lhůtách, v zásadě bez jakýchkoli odkladů. Exekuční řízení jako takové jistě pro žalobce význam mělo, nicméně jeho vedení si způsobil sám, když opakovaně neuhradil náklady předchozí exekuce a pro ně poté byla další exekuce s ním vedena. Soud pokládá za potřebné zdůraznit, že předmětem exekuce byla přitom částka bagatelní a je zcela zjevné, že žalobce nevedl řízení pro tuto částku, ale vedl řízení proto, že se pokoušel prosadit svůj vlastní pohled na věc a na to, jakým způsobem mohl předmětné částky hradit, což se mu nepodařilo. Žalobce se tedy svými neustálými procesními návrhy, kterými zahlcoval procesní soudy, významným způsobem podílel na jeho délce, kdy soud zdůrazňuje, že žalobci neklade k tíži využívání opravných prostředků, ale to, že podával, a to opakovaně, zjevně bezúspěšné návrhy. Délku řízení vyvolanou návrhy, které žalobce podával poté, co byla exekuce skončena vymožením, již soud do celkové doby posuzovaného řízení nezahrnoval. Ohledně opakovaně podávaných žalob pro zmatečnost a na obnovu řízení soud odkazuje na shora citovanou judikaturu, ohledně ostatních návrhů platí, že je nelze do délky exekučního řízení započítávat, neboť jimi žalobce nerealizoval žádné přípustné opravné prostředky, ale podával další samostatné návrhy Obvodnímu soudu, který je buď postupoval příslušnému orgánu, neboť do posuzovaného řízení vůbec nepatřily, nebo o nich rozhodoval, avšak bez jakékoli procesního dopadu do skončeného exekučního řízení. Tyto návrhy a rozhodování o nich tak tvoří samostatná řízení, která se z hlediska jejich délky posuzují zcela samostatně. Opačný výklad by totiž vedl k absurdnímu závěru, kdy by žalobce mohl zcela o své vůli řízení předlužovat prakticky do nekonečna, což v tomto řízení zejména v jeho závěrečné fázi i názorně předvedl, kdy prozatím naposledy procesní soudy rozhodovaly v polovině roku 2021. Je totiž právem žalobce procesní návrhy podávat a procesní povinností soudu zásadně o těchto návrzích rozhodovat. Jejich délka se však již nepřičítá k délce původního exekučního řízení, které bylo pravomocně zastaveno vymožením. Soud proto ani v tomto řízení odpovědnostní titul, na jehož základě by bylo možné dovodit odpovědnost státu za škodu, neshledal.

47. Soud se ještě souhrnně vyjádří k námitkám žalobce, které se vztahují zejména k jeho tvrzení, že v exekučních řízeních zaplatil více, než byl povinen. Soud k tomu uvádí, že za situace, kdy ve věci neshledal žádný odpovědnostní titul státu, je vyloučeno, aby stát odpovídal za případnou škodu tím žalobci vzniklou. Pokud žalobce tvrdil, že uhradil více, než mu ukládalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, pak se musí vrácení takto uhrazených částek domáhat po tom, komu je uhradil, ať již to byl subjekt práva veřejného či soukromého. Soud v tomto směru žalobci opakovaně poskytoval i procesní poučení podle § 118a o.s.ř., a to při jednáních dne [datum] a dne [datum], přičemž žalobce neoznačil žádné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup, s nímž by bylo lze spojit uhrazení vyšší částky než bylo žalobci uloženo. Stát podle OdpŠk neodpovídá za to, pokud žalobce prováděl různé úhrady, a to případně i vícekrát, způsoby, které exekuční soud ani soudní exekutor neuznaly jako řádné plnění dluhu. V této souvislosti soud již výše zmínil, že v prvopočátečním rozsudku bylo žalobci uloženo uhradit částku 13 500 Kč JUDr. [jméno] [příjmení], advokátovi, nikoli Správě služeb hlavního města ani Hlavnímu městu [obec]. Pokud se žalobce neřídil pravomocným a vykonatelným rozsudkem, a neuhradil tuto částku JUDr. [anonymizováno], jdou následky tím vzniklé zcela k jeho tíži. Rovněž tak se nemůže domáhat ani částky 12 000 Kč, kterou požadoval z titulu nákladů vynaložených na právní pomoc. To je však možné pouze tehdy, pokud náklady řízení byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Jelikož k vydání žádného nezákonného rozhodnutí ani k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, není ani požadavek na uhrazení této částky důvodný. Rovněž tak žalobce nesprávně vnímá vztah obou exekučních řízení, i když se mu to soud pokoušel v průběhu jednání objasnit a o totéž se snažil i Městský soud v Praze v odůvodnění jednoho z odvolacích usnesení. Nejde o žádnou„ dvojvěc“ ani o žádnou změnu spisové značky. Jde o samostatná řízení, kdy každé z nich bylo vedeno pro vymožení jiné částky na základě jiného exekučního titulu. Jsou spojeny pouze tím, že v druhém exekučním řízení bylo exekučním titulem pravomocné usnesení Obvodního soudu o nákladech první exekuce, které žalobce neuhradil. Soudní exekutor Mgr. [příjmení] tak vystupoval v druhém exekučním řízení coby oprávněný, kterému nebyla žalobcem uhrazena vykonatelná pohledávka. I z tohoto důvodu se tato řízení posuzují samostatně ve všech směrech. Nedůvodné jsou i opakované námitky a výhrady žalobce k postupu Obvodního soudu v exekučním řízení, spočívající v nenařízení jednání, resp. v jeho nařízení„ až po čtyřech letech“. K tomu předně soud odkazuje na to, co uvedl a vysvětlil výše, tedy že tento postup byl vždy završen vydáním rozhodnutí a v úvahu tak přichází toliko odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup. Usnesení o zastavení v pořadí exekučního řízení bylo sice z tohoto důvodu zrušeno odvolacím Městským soudem v Praze, nikoli však proto, že by bylo nařízení jednání povinné, ale proto, že bylo třeba provádět dokazování k otázce, kdy žalobce coby povinný předmětnou částku uhradil, neboť dokazování může soud provádět pouze při jednání (k tomu srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2014, sp.zn. 30 Cdo 2948/2014). Skutečnost, že ve věci druhého exekučního bylo nařízeno jednání až po zásahu odvolacího soudu (dlužno dodat, že nikoli k odvolání žalobce coby povinného, ale k odvolání oprávněného; žalobce tedy proti rozhodnutí soudu o zastavení exekuce bez nařízení jednání vůbec nebrojil) se tak mohla projevit toliko v délce řízení, k čemuž u dotčeného řízení soud přihlédl a výše své úvahy již odůvodnil. Předmětné usnesení Obvodního soudu nesplňuje definici nezákonného rozhodnutí, nadto se proti němu ani žalobce nedovolal, tudíž není splněna ani podmínka využití přípustných opravných prostředků.

48. Jelikož soud neshledal žádný odpovědnostní titul, na jehož základě by bylo možné dovodit odpovědnost státu za škodu, ať již představovaný nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž se zabýval splněním podmínek dalších.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 10 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne [datum] a ze dne [datum], přípravu a účast na jednáních dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 3 000 Kč. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.