17 C 188/2020-176

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o zaplacení 1 118 292,60 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 120 328 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 120 328 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 997 964,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 118 292,60 Kč od [datum] do [datum] a z částky 997 964,60 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 620 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] domáhal zaplacení částky 1 118 292,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu (201 942,60 Kč) a majetkovou újmu (916 320 Kč) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Nemajetková a majetková újma mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím jednak v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Cm 41/2011, jednak ve skutečnosti, že mu procesní soud I. stupně nedovolil při jednáních mluvit a žalobce tak musel vystupovat pouze prostřednictvím svého zástupce, jehož plnou moc následně odvolal, aby mohl sám aktuálně reagovat na návrhy a argumenty protistrany v posuzovaném řízení. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno na návrh insolvenčním správcem [ulice] stavebního bytového družstva (dále také jen„ [anonymizováno]“) dne [datum] a skončeno bylo dne [datum] právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 22 Cm 41/2011-931, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 216/2018 – 1001. Řízení tedy trvalo 8 let a 219 dní. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení částky 7 467 278,11 Kč z titulu náhrady škody od pěti členů [anonymizováno] (mezi nimi i žalobce) v důsledku špatného hospodaření, když insolvenční správce měl za to, že zálohy na opravy družstevních bytů byly nesprávně spotřebovány na provoz [anonymizováno]. Nepřiměřenou délku řízení způsobil zejména soud I. stupně, neboť žaloba měla být zamítnuta hned pro nedostatek tvrzení, důkazů a aktivní legitimace. Procesní soud pochybil, když přenesl důkazní břemeno na žalované, když ti měli prokázat, že jednali s péčí řádného hospodáře, přitom jednak dva z žalovaných v roce 2003 nebyli členy představenstva [anonymizováno], jednak prokázání těchto skutečností nemohlo odstranit vadu v podobě neurčitých a neprokazatelných žalobních tvrzení na straně insolvenčního správce. Až po 4 letech soud I. stupně došel k závěru, že škoda nebyla insolvenčním správcem prokázána. Vrchní soud v Praze ve zrušujícím usnesení ze dne [datum] konstatoval, že soud I. stupně žalobce (insolvenčního správce) nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Tedy ani po 5 letech řízení nebyla dána důvodnost přenesení důkazního břemene na žalované, neboť ani nebyl prokázán vznik škody. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne [datum] byla žaloba zamítnuta s tím, že nedošlo k prokázání vzniku škody. To bylo potvrzeno rozsudkem soudu odvolacího ze dne [datum]. Z těchto konečných rozhodnutí je zřejmé, že žaloba měla být zamítnuta již na samém počátku řízení. Navíc žaloba insolvenčního správce byla nemravná, neboť bylo zcela zřejmé, že k vypořádání záloh na opravy a údržbu bytových domů mělo [anonymizováno] v okamžiku prohlášení úpadku dostatečné peněžní prostředky a jeho dalšími aktivitami byly kryty veškeré ostatní závazky [anonymizováno], kdy výtěžek zpeněžení majetku [anonymizováno] je 219 137 948 Kč, přičemž nebyl prozatím zpeněžen veškerý majetek, a všechny přihlášené pohledávky dosahují výše 152 456 064,23 Kč. Insolvenční správce tak v žalovaných vyvolal pocit„ tunelářů“, což mělo významný vliv na to, jak jejich další činnost vnímali ostatní členové [anonymizováno] a v důsledku zveřejňování neanonymizovaných listin v insolvenčním rejstříku také ostatní veřejnost. Za jeden rok řízení žalobce požaduje 20 000 Kč s tím, že za první dva roky je tato částka v poloviční výši. Žalobce se domáhal částky 152 000 Kč, resp. 201 972,60 Kč po připuštěném rozšíření žaloby. Za nesprávný úřední postup pak žalobce považuje skutečnost, že procesní soud I. stupně opakovaně bránil žalobci, jako účastníkovi řízení, aby při jednáních mluvil a požadoval, aby za něj mluvil výhradně jeho právní zástupce. Tím došlo k znemožnění aktuálně reagovat při jednáních na tvrzení protistrany. To se opakovalo při prvních dvou jednáních ([datum] a [datum]), proto následně žalobce odebral plnou moc své právní zástupkyni JUDr. [jméno] [příjmení], se kterou již spolupracoval pouze mimo jednací síň. Až ke konci řízení ([datum]) udělil plnou moc advokátce Mgr. [jméno] [příjmení]. Tímto bylo fakticky žalobci odebráno právo na náhradu nákladů řízení od [datum] do [datum] a byla mu nesprávným úředním postupem způsobena škoda spočívající v nepřiznané náhradě nákladů řízení ve výši, jako tomu bylo u ostatních žalovaných, tj. z 3 665 280 Kč (916 320 Kč; 3 674 280 Kč bez 30 režijních paušálů po 300 Kč). K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že svůj nárok u žalované uplatnil dne [datum].

2. PO obdržení stanoviska žalované ze dne [datum] žalobce dále uvedl, že námitka aktivní věcné legitimace v posuzovaném řízení byla uplatněna dne [datum], ale související důkaz soupisem majetkové podstaty byl proveden až po 8 letech odvolacím soudem dne [datum]. Soud tak při řešení námitky nepostupoval správně. To bylo příčinou mnohaleté nejistoty a obav žalovaných ohledně výsledku posuzovaného řízení. Řízení nebylo skutkově ani právně složité, žalobní tvrzení nebyla prokázaná prostřednictvím relevantních důkazů. To že procesní soud I. stupně i přes neprokázání žalobních tvrzení, prováděl rozsáhlé dokazování, bylo způsobeno tím, že přenesl předčasně důkazní břemeno na žalované. To zapříčinilo, že žalovaní na svoji obranu předkládali, co dokázali sehnat a zpracovat. Tvrzení o tom, že účetnictví dlužníka bylo velmi těžko dohledatelné a neúplné bylo pouze nepodložené tvrzení insolvenčního správce. Tvrzení o předkládání často neúplných důkazů je neurčité tvrzení žalované. Neúspěch v řízení by pro žalobce a jeho rodinu měl fatální následky, neboť nikdy neměl a nemá peněžní prostředky v řádech mnoha milionů korun, jež by byl povinen uhradit (jistina ve výši 7 467 278,11 Kč a náklady uplatněné insolvenčním správcem ve výši 684 799,50 Kč).

3. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporný, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil svůj nárok, přičemž k jeho projednání došlo dne [datum], kdy žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a zadostiučinění tak nebylo poskytnuto, a nárok na náhradu majetkové újmy nebyl shledán důvodným. Žalovaná zrekapitulovala posuzované řízení a došla k závěru, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Řízení sice trvá 10 let, když bylo zahájeno dne [datum], vzhledem k žalobci, který v posuzovaném řízení vystupoval v pozici žalovaného, však počala rozhodná doba běžet později (doručením žaloby). Řízení bylo po skutkové i právní stránce velice složité. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, zejména pokud jde o účetnictví dlužníka, které bylo těžko dohledatelné a neúplné. Byl vypracován znalecký posudek a byla vyslechnuta řada svědků. Důkazy byly předkládány v průběhu celého řízení a často byly neúplné. Ve věci samé rozhodoval dvakrát soud I. stupně i soud odvolací, soud dovolací prozatím nerozhodl. V postupu soudu nebyly zjištěny prodlevy ve smyslu nečinnosti a jednání byla nařizována v pravidelných intervalech. K námitce žalobce, že soud v posuzovaném řízení nevzal v potaz námitku nedostatku aktivní legitimace, uvedla, že ji soud do úvahy vzal, přičemž ji neshledal důvodnou. Význam řízení pro žalobce byl shledán jako standardní, když na straně žalované bylo 5 účastníků. Tvrzení žalobce o likvidační výši žalované částky zůstává pouze v rovině tvrzení. K náhradě škody uvedla, že žalobci nebyla v posuzovaném řízení náhrada nákladů přiznána, neboť žádné ze své vlastní vůle nevynaložil. Vypovědět plnou moc právnímu zástupci bylo jeho svobodným rozhodnutím nezávislým na postupu soudu. K požadavku úroků z prodlení od [datum] uvedla, že nárok byl uplatněn dne [datum], kdy žalovaná se ocitá v prodlení až uplynutím šesti měsíců, tj. dne [datum], což však byla sobota. Žalovaná se tedy do prodlení mohla dostat až dne [datum]. Upozornila, že i další účastníci řízení se u zdejšího soudu domáhají odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení (pod sp. zn. 22 C 172/2020, 12 C 176/2020 a 47 C 175/2020).

4. V replice ze dne [datum] na vyjádření žalované žalobce uvedl, že žalovaná dle žalobce neměla dostatečné informace ohledně posuzovaného řízení, když ze stránek [webová adresa] vyplývá, že spis žalovaná k dispozici neměla. Dodal, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen, neboť místy byl nepřezkoumatelný a nesrozumitelný, což musí být v rámci posuzování délky řízení posuzováno. K vypovězení plné moci JUDr. [jméno] [příjmení] došlo z toho důvodu, aby žalobce mohl v průběhu jednání reagovat na jeho průběh bez omezení ze strany soudu I. stupně, tedy nebylo tak učiněno svobodným rozhodnutím žalobce. Soud žalobci znemožňoval efektivní obranu. To je zachyceno na zvukových záznamech z jednání.

5. Usnesením ze dne 24.6.2022, č.j. 17 C 188/2020-157, byla připuštěna změna žaloby, spočívající v rozšíření dosavadního požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o částku 49 972,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Předmětem řízení je tak je tak částka 201 972,60 Kč na nemajetkové újmě a částka 916 320 Kč na újmě majetkové, celkem 1 118 292,60 Kč.

6. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání. Soud na prvním jednání seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem ohledně odpovědnostního titulu ve vztahu k požadované majetkové újmě a dal rovněž účastníkům na srozuměnou, že dokazování bude s ohledem na to vedeno pouze k újmě nemajetkové, kde byl odpovědnostní titul shledán. Soud s ohledem na to neprováděl pro nadbytečnost důkazy, které žalobce navrhl k prokázání okolností vzniku majetkové újmy a její výše, jak uvedeny dále.

7. Soud neprovedl tyto žalobcem navržené důkazy, a to dílem pro jejich nerelevantnost pro právní posouzení věci, která je předmětem řízení (návrh na povolení částečného rozvrhu majetkové podstaty dlužníka [anonymizováno] (č.l. 65 -66), přehled příjmů a výdajů ze zpeněžení (č.l. 67), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2018, č. j. [spisová značka] (č.l. 68), zpráva o činnosti insolvenčního správce ze dne [datum] [datum], [datum], [datum], [datum], (č.l. 69 - 73), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. [spisová značka] (č.l. 74), výpis protokolu o provedené dobrovolné dražbě (č.l. 75-76)), dílem pro duplicitu, neboť soud prováděl dokazování obsahem celého spisu posuzovaného řízení (protokol o jednání ze dne [datum] (č.l.14 – 16), protokol o jednání ze dne [datum] (č.l.17-21), rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 41/2011-613 (č.l. 22-32), přepis ze dne [datum] (č.l. 33 – 34), usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 265/2015 – 700 (č.l. 35-39), rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 41/2011 – 931 (č.l. 40-49), rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018 – 1001 (č. l. 50 – 55), doplnění odvolání žalovaného [číslo] ze dne [datum] proti výroku o nákladech řízení (č.l. 144), usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 8 Cmo 265/2015-700 ze dne 24.6.2016 (č.l. 146)), dílem pro nespornost skutečností, které jimi měly být prokázány (potvrzení přijetí ze dne [datum] (č.l. 13), uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem soudu ze dne [datum] (č.l. 10 – 12), stanovisko žalované ze dne [datum] (č.l. 86 – 89), úplný výpis z Obchodního rejstříku ohledně [anonymizováno] (spisová obálka žalobce)), a dílem pro nadbytečnost (rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2020, č. j. 30 Cdo 1467/2019 – 133, a ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 Cdo 1433/2020 – 197 (č.l.56-64), zvukový záznam z jednání Městského soudu v Praze ze dne [datum] a [datum], výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (č.l. 102), vyjádření insolvenčního správce, č.j. [spisová značka] ze dne 25.1.2022, e-mail k odmítnuté ústavní stížnosti ze dne [číslo]“, rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 1166/2020 ze dne 28.1.2021, úplný přepis zvukového záznamu z jednání Městského soudu v Praze ze dne [datum] a [datum], e-mail Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], e-mail [celé jméno žalobce] ze dne [datum], e-mailová komunikace mezi žalobcem a JUDr. [příjmení] (spisová obálka žalobce), faktura-daňový doklad [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] (č.l. 151- 154), meziroční inflace dle ČSÚ v období 2011 až 2022 (č.l. 172)).

8. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované uplatnil dne [datum] nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu (152 000 Kč) a náhradu majetkové újmy spočívající v nepřiznaných nákladech právního zastoupení (916 320 Kč), které mu měly být způsobeny v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Cm 41/2011 a nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že soud I. stupně umožnil žalobci mluvit pouze prostřednictvím zástupce. Dále nebylo sporné, že žalovaná nároku žalobce nevyhověla. Žalovaná dále učinila nesporným, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 41/2011 byla dne 31. 3. 2011 podána žaloba o zaplacení náhrady škody ve výši 7 467 278,11 Kč. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení jednoho z celkem pěti žalovaných. První jednání bylo nařízeno na den [datum] a další jednání se konala v pravidelných několikaměsíčních intervalech. Rozsudek soudu I. stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, byl vyhlášen dne [datum] Odvolací soud rozhodnutím ze dne [datum] rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Další jednání před soudem I. stupně bylo nařízeno na den [datum], dne [datum] byl soudu předložen vypracovaný znalecký posudek. Rozsudek soudu I. stupně byl vyhlášen dne [datum] a byl potvrzen odvolacím soudem dne [datum]. Žalobce podal dne [datum] dovolání a spis byl dne [datum] odeslán Nejvyššímu soudu ČR.

9. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovému stavu. [Obsah přílohového spisu]

11. Z oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze dne [datum], podaný Policií ČR Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, na vědomí Městský soud v Praze, [obec a číslo], zjištěno, že oznamovatelem je insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, [IČO], osoby podezřelých 1 až 5 jsou začerněny. Dále zjištěno, že podáno oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že došlo ke spáchání trestného činu a to konkrétně podle § 125 trestního zákona zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění § 148 zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby, a § 255 porušování povinnosti při správě cizího majetku dle trestního zákona. Dále se z této listiny podává, že je patrné, že představenstva dlužníka neplnilo základní funkce tohoto orgánu vyplývající z platných vnitřních předpisů družstva a z obecně závazných právních předpisů.

12. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3184/21, zjištěno, že ústavní stížnost žalobce proti výroku I. b) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, č. j. 6 Cmo 216/2018-1001, byla odmítnuta.

13. Z prohlášení samosprávy [adresa] [číslo], ze dne [datum] (tento rok není uveden, ale vyplývá z kontextu celkového textu, proti čemuž účastníci nic nenamítají), zjištěno, že v obchodním rejstříku bylo oznámeno, že členům představenstva [anonymizována dvě slova] v čele s žalobcem, byl ukončen mandát působení ve svých funkcích výmazem z rejstříku dne [datum], a také tím, že ztratili kredit a důvěryhodnost u většiny bydlících družstevníků, níže podepsaní souhlasí, aby na návrh Městského soudu z [datum] byl do nového představenstva Městským soudem jmenován [jméno] [příjmení], který je členem [anonymizováno] a má k této funkci jak odborné, tak organizační předpoklady. Dále následují podpisy.

14. Z vyrozumění oznamovatele od Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie [obec a číslo], z [datum], které bylo adresováno panu [jméno], zjištěno, že policejní orgán sděluje, že podané trestní oznámení ve věci [ulice] stavebního bytového družstva bylo prověřeno a nebylo prokázáno, že by byl spáchán jakýkoli trestný čin uvedený v trestním zákoníku, proto nebylo na místě zahajovat úkony trestního řízení a oznámení bylo uložena na zdejší součást, jako dokument.

15. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od okamžiku, kdy byl seznámen s žalobou dne [datum] do dne [datum], kdy mu bylo doručení usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 3184/21, tedy 11 let a 10 dnů. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

16. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.

17. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

21. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

22. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 ustanovení platí, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění obou nároků na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nároky uplatnil dne [datum].

25. Nejprve soud posuzoval, nárok žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu I. stupně, který žalobce dle jeho tvrzení nechal na jednáních hovořit pouze prostřednictvím jeho právní zástupkyně, pročež následně žalobce odvolal plnou moc právní zástupkyně, aby soud musel jednat přímo s ním a bylo mu tak umožněno adekvátně reagovat na vyjádření a argumenty protistrany. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu, tj. nesprávný úřední postup; 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.

26. Z provedeného dokazování (spis Městského soudu v Praze) má soud za prokázané, že žalobce odvolal plnou moc právní zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení] při jednání soudu dne [datum]. Následně byl až do předložení nové plné moci Mgr. [jméno] [příjmení], tj. [datum] nezastoupený. Soud především neshledal, že by zde byl nesprávný úřední postup soudu, za který by odpovídala žalovaná. V tomto směru soud odkazuje na judikatorní závěry, stojící na stanovisku, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projeví v obsahu rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1761/2016). Postup předsedkyně senátu v posuzovaném řízení, i kdyby skutečně spočíval v tom, že bylo žalobci odňato právo před soudem hovořit, by bylo třeba hodnotit jako procesní postup soudu, jehož případnou nesprávnost má účastník řízení možnost namítnout v rámci odvolacího řízení či za použití dalších přípustných opravných prostředků, pokud by odvolání proti rozhodnutí nebylo přípustné. Procesní způsob vedení řízení je typickým postupem, který se následně projeví v obsahu vydaného rozhodnutí a nemůže tak představovat samostatně uplatnitelný odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu. Soud proto neprováděl ani bližší dokazování k okolnostem, za jakých případně bylo žalobci znemožňováno před soudem osobně hovořit, neboť se ze shora uvedených důvodů nemůže již pojmově o nesprávný úřední postup ve smyslu OdpŠk jednat. Není pak již předmětem tohoto řízení posuzovat, zda a pokud ano, s jakým výsledkem případně žalobce tento postup procesního soudu I. stupně, který má za nesprávný, v odvolacím řízení či jinde namítal. Podstatné je, jak to, jak bylo v konečném pravomocném rozhodnutí o nákladech řízení žalobce coby jednoho z úspěšných procesních žalovaných rozhodnuto. Škoda mu pak ani nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s tímto tvrzeným nesprávným postupem procesního soudu, neboť bylo pouze jeho rozhodnutím, jak bude na vzniklou situaci reagovat. Pokud se žalobce rozhodl jednat v řízení dále jako nezastoupený účastník, šlo o jeho svobodné procesní rozhodnutí, které nelze přičítat k tíži žalovaného státu. Jelikož nebyly splněny hned dvě z podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za majetkovou újmu, tedy existence odpovědnostního titulu a příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou příčinou a následkem, nezabýval se soud již splněním podmínky třetí a nevyzýval žalobce k tomu, aby výši škody, která mu případně vznikla, prokázal, a to pro nadbytečnost z důvodu procesní ekonomie. Obiter dictum povinného odůvodnění soud dodává, že konečným rozsudkem v posuzovaném řízení byla žalobci na náhradě nákladů řízení přiznána částka 500 240 Kč a za odvolací řízení částka 96 050 Kč. Soudy při výpočtu vyšly ze skutečnosti, že JUDr. [příjmení] zpočátku zastupovala všech 5 žalovaných a následně již byl žalobce coby procesní žalovaný 1) zastoupen Mgr. [příjmení], tedy o nákladech rozhodly separátně od ostatních žalovaných. Nutno dodat, že i odvolací soud upozornil na chybu v rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum] co se výše nákladů řízení žalobce coby procesního žalovaného 1) týče, a která měla být vyšší, avšak s ohledem na to, že ten se proti rozhodnutí procesního soudu I. stupně neodvolal, nemohl procesní soud II. stupně prvostupňový rozsudek v tomto směru korigovat. Kompenzační řízení pak neslouží k tomu, aby soud v tomto řízení případnou procesní chybu žalobce, který v tomto ohledu odvolání nepodal, napravoval. Je tomu tak i proto, že rozhodnutí v posuzovaném řízení jsou pravomocná, požívají presumpce správnosti a s výhradou k tomu určených mimořádných opravných prostředků do nich nelze zasahovat. Plně se tak projeví závěr komentářové literatury, z níž plyne, že„ podmínkou přiznání náhrady škody je nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Odkaz na procesní předpisy znamená, že je možno náhradu škody přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (II. ÚS 2085/08, NS 25 Cdo 2928/2006)“ (srov. Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář: Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2017, dostupné též v systému ASPI, komentář k § 31 odst. 2 OdpŠk). S ohledem na uvedené, soud žalobu v rozsahu zaplacení částky 916 320 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu zamítl (výrok II).

27. Soud dále posuzoval nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

28. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Městského soudu v Praze. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

29. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze taxativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

30. Celková délka posuzovaného řízení od podání návrhu, tj. [datum], do dne [datum] (den doručení usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 3184/21), činila 11 let, 1 měsíc a 2 dny. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného řízení, rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tedy ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, tj. [datum]. Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila 11 let a 10 dnů.

31. Již zde soud stanovenou celkovou délku řízení při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení (viz dále) považuje za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat, i když šlo o značně složité (skutkově, právně i procesně) řízení, neboť zásadní měrou se na délce řízení podílely soudy a to svým procesním pochybením spočívajícím v průtazích v řízení v období červenec 2018 až červen 2019 a únor 2020 až září 2021 a vydání rozsudku, který byl následně pro nepřezkoumatelnost zrušen (viz dále). Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

32. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že na délce řízení se zásadní měrou podílely soudy (jak dále vysvětleno) a je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění (shodně v obdobné věci rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 17 Co 127/2021 – 158, ze dne 8. 9. 2021, č. j. 55 Co 205/2021 – 142).

33. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen„ Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stavení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Za přiměřenou základní sazbu je v tomto případě 15 000 Kč za rok řízení. Soud neshledal důvodným požadavek žalobce na přepočtení částek podle Stanoviska s ohledem na od té doby nastalou inflace měny, neboť konstantní judikatura setrvává na stanovisku, že ani pro inflační vlivy není na místě základní částku jakkoli navyšovat (z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury).

34. Za období 11 let a 10 dnů činí výše základní částky 150 410 Kč (10x15 000+10x15 000/365 (. Tuto částku pak je nutno dále modifikovat, a to v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Co se týká složitosti posuzovaného řízení, soud konstatuje, že řízení bylo skutkově, právně i procesně složité a soud tak základní částku modifikoval snížením o 40 %. K právní složitosti věci soud uvádí, že předmětem posuzovaného řízení byla náhrada škody z porušení povinnosti člena statutárního orgánu úpadce postupovat s péčí řádného hospodáře komplikovaný též probíhajícím insolvenčním řízením, v čemž lze shledat vysokou míru složitosti. O právně složité problematice také svědčí fakt, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný Městský soud v Praze (krajský soud), neboť obecně spory, u nichž je typická skutková a právní složitost rozhodují právě krajské soudy (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 23 Co 318/2020- 122). Ke skutkové a právní stránce řízení soud konstatuje, že v řízení bylo prováděno velké množství listinných důkazů, byl zadán důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví a soud provedl výslech šesti svědků a znalce. Části důkazů předkládaných insolvenčním správcem, byla nekompletní či v nekvalitních kopiích. Nelze přisvědčit námitce žalobce, že rozsáhlého dokazování nebylo vůbec zapotřebí, neboť jak již uvedl Městský soud v Praze v obdobné věci (sp. zn. 17 Co 127/2021), úkolem odškodňovacího řízení není přezkoumávat detailně postup soudů v posuzovaném řízení z hlediska, zda jimi zvolený procesní postup byl ten nejefektivnější možný, zda některé důkazy nebyly prováděny nadbytečně, případně zda právní posouzení věci a jednotlivých dílčích otázek (např. důkazního břemene) bylo od počátku správné. Ze zásady promptnosti odškodňovacího řízení, jež mj. vylučuje samostatné právní posuzování jednotlivých otázek (jež byly řešeny soudy v posuzovaném řízení) a přihlíží naopak k zásadním procesním pochybením, jako jsou průtahy v řízení, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně atd. vychází Nejvyšší soud jak ve zmíněném Stanovisku, tak v následné judikatuře (např. rozsudek ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1718/2019). Je také nutno zdůraznit, že soudu v kompenzačním řízení obecně nepřísluší znovu posuzovat právní otázky, které byly v odškodňovaném řízení nastoleny a řešeny. Se skutkovou složitostí věci souvisí i skutečnost, že účastníci podávali obsáhlá podání s průběžnými návrhy na dokazování, z obou stran doručovaná těsně před jednáním, což nepochybně ztěžovalo soudu i účastníkům přípravu na jednání. Naopak v řízení nebylo nezbytné ustanovit tlumočníka, nebylo doručováno do ciziny, nebyl zde dán velký počet účastníků, když žalovaní byli zastoupeni společným zástupcem, následně byli zastoupeni dvěma zástupci. S procesní složitostí souvisí i skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení na několika stupních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud odvolací taktéž, jednou rozhodoval soud dovolací a jednou ve věci rozhodoval Ústavní soud, což nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Soud při modifikaci základní částky v rámci tohoto kritéria přihlédl i k tomu, že žalobce podanou ústavní stížností brojil již pouze proti akcesorickému nákladovému výroku, pročež ohledně věci samé již v žádné nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení být nemohl. I Ústavní soud pak konstatoval, že žalobci napadeným výrokem nevznikla žádná práva, ani mu nebyly uloženy žádné povinnosti. K jakémukoli porušení základních práv či svobod žalobce coby stěžovatele tak nemohlo pojmově dojít. Ačkoli sice nelze obecně klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. Stanovisko).

36. Žalobce se na délce řízení chováním spíše nepodílel. Mnohá vyjádření a návrhy na doplnění dokazování dodaná těsně před jednáním se dostatečně odrazily v procesní složitosti věci (viz výše). Jedna žádost o odročení jednání ([datum]), nemožnost nařízení dřívějšího termínu ([datum]) i časový prostor pro smírné řešení pak řízení sice prodloužily, avšak s ohledem na jeho celkovou délku pouze nepatrně. Soud základní částku v tomto směru nemodifikoval.

37. Na délce řízení se podílel i procesní soud svým postupem. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. U soudu vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu ale jinak. Tyto soudu zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). Postup soudu byl sice plynulý a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, avšak jak již bylo uvedeno v období 19. 7. 2018 – 10. 6. 2019 a 26. 2. 2020 – 15. 9. 2021, resp. v době rozhodování Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, došlo již k neúměrným průtahům, resp. nečinnosti, což lze zásadně přičíst k tíži státu. Judikaturou i doktrínou akceptovaná doba jednoho roku pro rozhodování vyšších soudů byla překročena. Stejně tak k tíži státu zásadně nutno přičíst i dle Stanoviska zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] pro nepřezkoumatelnost. Tyto závěry sice soud hodnotil již při samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení, avšak nutno uvedené hodnotit i při moderaci základní částky, neboť jde o posouzení stejných kritérií ve vztahu ke dvěma různým závěrům, resp. nejedná se o duplicitní hodnocení (srovnej Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, shodně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021 v obdobné věci). Soud jinak postupoval v přiměřených lhůtách, plynule a s cílem ve věci spravedlivě a v co nejkratší možné době rozhodnout, v což svědčí i nebývalá rychlost při zadávání a zpracování znaleckého posudku. Za vadný postup pak nelze považovat přenesení důkazního břemene na žalované (srov. obdobně závěry uvedené výše). Soud základní částku zvýšil s ohledem na toto kritérium o 10 %. V tomto směru soud dále konstatuje, že nebyly shledány takové okolnosti, které by bylo lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, proto je na místě, že za složitost řízení byla základní částka snížena o 40 %, zatímco za postup soudů zvýšena toliko o 10 %. Na snížení o 40 % pro kritérium složitosti řízení se podílela řada dalších faktorů, které soud výše u tohoto kritéria uvedl, nikoli jen procesní postup soudu v posuzovaném řízení. S ohledem na toto kritérium není dle přesvědčení soudu na místě částku více modifikovat, neboť ostatní výhrady žalobce k postupu soudu se promítly již v samotném závěru o konstatování nepřiměřené délky řízení.

38. Co se týká významu předmětu řízení pro žalobce, soud tento shledal zvýšený. Typově se jedná o řízení se standardním významem pro účastníka řízení. K tomu soud dodává, že dle Stanoviska je přisuzován zvýšený význam pro účastníky v řízení trestním, o ochranu osobnosti, v rodinně-právních vztazích, o osobním stavu, v pracovně právních sporech, sporech o zdraví či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu jako jsou sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti. Předmětem řízení byl obchodněprávní spor o zaplacení peněžité částky, který tedy nepatří mezi shora uvedená řízení, u nichž je zvýšený význam předmětu řízení pro účastníky předpokládán, avšak vzhledem k výši žalované částky (7 467 728 Kč s příslušenstvím) je v daném případě význam řízení pro žalobce shledán jako značný. Při tomto soud vycházel z predikce„ co bylo dáno pro účastníka v sázce“, kdy žalobce byl po dobu trvání řízení vystaven nejistotě, zda mu bude uložena povinnost k zaplacení značně vysoké částky (a to i s přihlédnutím k výši částky připadající na každého z žalovaných). Avšak soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že žalobce újmu (nejistotu vyvolanou soudním řízením, obavy o případné povinnosti hradit značně vysokou náhradu škody a reakce okolí) do určité míry sdílel s dalšími účastníky, se kterými dokonce měl (dle žalobce neformálně po celou dobu řízení) i společného zástupce. Soud při tomto solidárním účastenství neodhlédl od skutečnosti, že při povinnosti k plnění uložené více osobám společně a nerozdílně může věřitel požadovat celé plnění na všech spoludlužnících, pokud však některý spoludlužník vyrovná více, než činí jeho podíl, náleží mu náhrada od ostatních spoludlužníků. Stejně tak je nepravděpodobné, že pokud by byl insolvenční správce v řízení úspěšný, vymáhal by poté celý nárok pouze na některém z více žalovaných, či konkrétně jen na žalobci, jak se tento domníval. Pokud jde o dehonestující povahu žaloby, kterou byl žalobce nařčen, že jako člen představenstva nepostupoval s péčí řádného hospodáře při spravování záloh úpadce, což bylo žalobci nepříjemné i ve vztahu k členům úpadce, soud v této okolnosti neshledal důvod pro zvyšování zadostiučinění. V zásadě každé soudní řízení má pro účastníky i morální rozměr, neboť je vedeno i se snahou k výchově k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1 o. s. ř.). Žaloval-li insolvenční správce žalobce, že nejednal s péčí řádného hospodáře, cítil se žalobce pochopitelně dotčen. Stejně tak měl insolvenční správce za to, že pokud by částku, o které byl přesvědčen, že v majetkové podstatě úpadce chybí, nežaloval, nedostál by on povinnosti svědomitě a s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře (viz § 36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona). Soud rovněž poukazuje na to, že žalovanému státu nelze přičítat k tíži, pokud insolvenční správce podal na žalobce a další členy představenstva trestní oznámení a toto bylo poté bez osobních údajů podezřelých zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Tím ještě nedochází ke zvýšení významu řízení pro žalobce, neboť jeho procesní postavení se tím nijak nezměnilo a předmětem posuzování v tomto řízení nejsou výhrady, které žalobce má vůči způsobu zveřejnění trestního oznámení v insolvenčním rejstříku. Pro úplnost soud dodává, že mylné představy laické veřejnosti, které by snad mohly z delšího průběhu obchodněprávního sporu dovozovat negativní konotace ve vztahu k žalobci jako žalovanému (jak vyplynulo např. z Prohlášení samosprávy [adresa] [číslo], ze dne [datum]), lze odmítnout jako předsudky, které soud v potaz vzít nemůže, neboť by je tím legitimizoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015). Soud neměl důvod odchylovat se od závěrů Městského soudu v Praze v obdobné věci (sp.zn. 17 Co 127/2021 a 55 Co 205/2021) a dospěl k závěru, že zvýšeném významu předmětu řízení odpovídá navýšení základní částky odškodnění o 20 %, sdílení újmy více osobami naopak snížení základní částky o 10 %, v konečném důsledku je proto z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce nutné základní částku zvýšit o 10 %.

39. Soud tedy základní částku 150 410 Kč celkové snížil o 20 %, tj. o 30 082 Kč.

40. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění žalobci náleží ve výši 120 328 Kč a soud tak rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

41. Ve zbytku (997 964,60 Kč) byl nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení výrokem II. (spolu s přičtením částky spočívající v náhradě škody za nesprávný úřední postup, tj. 916 320 Kč) zamítnut.

42. Soud přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 120 328 Kč od [datum] do zaplacení, ve zbytku (zákonný úrok z prodlení z částky 1 118 292,60 Kč od [datum] do [datum] a z částky 997 964,60 Kč od [datum] do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 8,25 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Tvrzení žalované o tom, že den [datum] připadá na sobotu, tedy prvním dnem prodlení žalované je až pondělí [datum] není relevantní.

43. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 a odst. 3 a § 151 odst. 3 o.s.ř. V řízení byly projednávány dva nároky žalobce, jednak na náhradu nemajetkové újmy, jednak nárok na náhradu škody. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníků je tak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta za úkony vázané na nárok z nemajetkové újmy je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tedy z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3378/2013). Při stanovení odměny advokáta v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, je pak třeba vyjít z tarifní hodnoty vypočtené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Předmětem řízení z hlediska tarifní hodnoty byla částka 966 320 Kč (50 000 + 916 320). Pokud jde o požadavek žalobce na náhradu škody, tento v žalobě požadoval částku 916 320 Kč, přičemž nebyl úspěšný ani zčásti. Pokud jde o nárok žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy, zde byl žalobce úspěšný pouze částečně, avšak výše jeho plnění zde závisela na úvaze soudu a na žalobce je proto třeba hledět jako na plně úspěšného (§ 142 odst. 3 o.s.ř.). Po propočtu úspěchu a neúspěchu účastníků byla v řízení převážně úspěšná žalovaná a je tak na místě, aby žalobce žalované uhradil 90 % jí v řízení účelně vynaložených nákladů (916 320 – 50 000 Kč = 866 320 Kč/966 320 Kč x 100 = 89,65 %) (. Soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne [datum], repliku ze dne [datum] na vyjádření žalobce ze dne [datum], přípravu na jednání a účast u jednání zdejšího soudu dne [datum] a [datum] (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 1 620 Kč (6*300* 90 %).

44. Lhůta k plnění ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni nijak nepoškozuje. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně žalobce pro stanovení lhůty jiné.