17 C 208/2022-103

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Kyselovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neexistence zástavního práva, takto:

Výrok

I. Určuje se, že neexistuje zástavní právo žalovaného zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] a registrované v katastru nemovitostí pod [číslo jednací] k následujícím nemovitostem: bytové jednotce [číslo] vymezené dle zákona o vlastnictví bytů a nacházející se v budově [adresa], způsob využití bytový dům, postavené na pozemku parc. [číslo] spoluvlastnickému podílu o velikosti id. [číslo] vzhledem k celku na společných částech budovy [adresa], spoluvlastnickému podílu o velikosti id. [číslo] vzhledem k celku k pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, spoluvlastnickému podílu o velikosti id. [číslo] vzhledem k celku k pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro [katastrální uzemí] a [územní celek] na listech vlastnictví [číslo] (bytová jednotka) a [číslo] (budova a pozemky) u [stát. instituce], [stát. instituce].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14 342 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala určení neexistence zástavního práva žalovaného zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] s tím, že je výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku, na kterých vázne zástavní právo žalovaného zapsané v katastru nemovitostí pod [číslo jednací]. Zástavní právo bylo zřízeno na základě smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (nyní [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] and [právnická osoba]) jako zástavní věřitel s [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], jako zástavci (právní předchůdci žalobkyně). Zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky banky ze smlouvy o úvěru na financování nemovitostí. Na základě oznámení banky došlo dne [datum] k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru, což bylo dlužníkovi oznámeno dopisem, který převzal dne [datum]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla zesplatněná pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně sjednaného příslušenství postoupena ve prospěch žalovaného. Z důvodu postoupení pohledávky na žalovaného došlo na základě souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne [datum] ke změně v osobě zástavního věřitele a zápis byl proveden ke dni [datum]. Žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyla do výlučného vlastnictví nemovitosti, čímž vstoupila do pozice zástavce, kdy nemovitosti zajišťovaly pohledávku žalovaného vůči dlužníkovi ze smlouvy o úvěru. Právním titulem pohledávky zajišťované zástavním právem je smlouva o úvěru ze dne [datum]. Promlčecí lhůta u práv z úvěrové smlouvy je čtyřletá. Smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou, jelikož dlužník nebyl podnikatelem (jednalo se o dvě fyzické osoby nepodnikající), a proto se uplatní ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. V čl. XII odst. 3 smlouvy bylo sjednáno prodloužení promlčecí doby práv věřitele vyplývajících ze smlouvy na 10 let. V době uzavření smlouvy o úvěru postihoval občanský zákoník porušení práv spotřebitelů relativní neplatností. Evropská komise v roce [rok] zahájila řízení pro porušení práva proti České republice, neboť dospěla k závěru, že vnitrostátní právní předpisy nejsou v souladu s požadavky směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Na základě novely občanského zákoníku účinné od 1. 8. 2010 došlo k změně relativní neplatnosti ujednání odchylujících se od zákona v neprospěch spotřebitele na absolutní. Žalobkyně odkazuje na judikaturu Soudního dvora, podle které má vnitrostátní soud v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství povinnost zajistit plný účinek norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (rozsudek tzv. Simmenthal II). Dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10, který zdůraznil odpovědnost obecných soudů za náležitou aplikaci práva Evropských společenství, a pokud obecný soud tvrdí, že napadené ustanovení zákona je v rozporu s právem Evropských společenství, tak takové ustanovení neaplikuje. Dle žalobkyně je jednostranné prohlášení spotřebitele o prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s ust. § 55, 56 občanského zákoníku. S ohledem na absolutní neplatnost prohlášení tehdejších spotřebitelů o prodloužení promlčecí doby na deset let je zřejmé, že předmětná pohledávka je promlčená v obecné čtyřleté lhůtě po jejím zesplatnění bankou, tj. [datum]. K promlčení zástavního práva žalobkyně uvedla, že promlčecí doba začala plynout dne [datum] (po zesplatnění pohledávky) a s ohledem na akcesoritu zástavního práva se zástavní právo promlčelo dne [datum] současně se zajištěnou pohledávkou. Žalobkyně uplatnila jako zástavní dlužník vůči žalovanému námitku promlčení. K otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009 a uvedla, že na určení má právní zájem, neboť za dané situace je požadované určení jediným možným prostředkem k tomu, aby bylo dosaženo pevného základu pro právní vztah mezi účastníky řízení, a bude možné provést výmaz neexistujícího práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Žalobkyně dále doplnila, že v mezidobí byla pohledávka pana [celé jméno žalovaného] postoupena v roce 2019 na pana [příjmení] a v tomto období uběhla promlčecí doba. K námitce prodloužení promlčecí doby žalobkyně uvedla, že k jednostrannému prodloužení v neprospěch osoby, která není podnikatele, se automaticky nepřihlíží.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že námitku promlčení považuje za nedůvodnou. Žalovaný je vlastníkem pohledávky z titulu neuhrazeného úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalovaného [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] and [právnická osoba], na základě smlouvy o poskytnutí úvěru. Poskytnutí úvěru bylo současně zajištěné uzavřením notářského zápisu [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [rok] ze dne [datum], obsahujícím dohodu se svolením k vykonatelnosti, jejímž předmětem bylo svolení [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] s výkonem rozhodnutí, nebudou-li dluhy uhrazeny řádně a včas. Smlouva o úvěru byla měněna dodatky, jejichž předmětem byla vždy úprava úrokové sazby, platnosti a výše splátky pro zvolené období. Pan [celé jméno žalovaného] se ocitl v prodlení a přes opakované smírné výzvy k úhradě dluhu nepřistoupil a dne [datum] došlo k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru. K témuž dni se stala pohledávka vykonatelnou. Dle ujednání XII odst. 3 smlouvy o úvěru a čl. 10 všeobecných podmínek došlo na základě dlužníka ve smyslu ust. § 401 obchodního zákoníku k prodloužení promlčecí doby na dobu 10 let. Dle názoru žalovaného se žalobkyně nemůže dovolat ochrany ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení lze použít pouze na ochranu strany, která není podnikatelem. Žalobkyně je obchodní korporací, je podnikatelem a toto právo jí z podstaty věci nepřísluší. Žalobkyně není stranou smlouvy o úvěru, ale pouze nástupcem právního předchůdce, který byl stranou zástavní smlouvy. Z tohoto důvodu se žalobkyně, která je v pozici třetí osoby a navíc podnikatelem, nemůže dovolávat ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele při posuzování platnosti ujednání smlouvy o úvěru. Žalovaný má pochybnosti o správnosti názoru žalobkyně, že by samotné ujednání o prodloužení promlčecí doby vybočovalo z běžných ujednání mezi stranami a toto ustanovení by bylo nutné posuzovat optikou ust. § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v době uzavření smlouvy o úvěru. Občanský zákoník postihoval porušení práv spotřebitelů podle ust. § 56 relativní neplatností a porušení práv spotřebitelů bylo považováno za platné, pokud se jejich porušení spotřebitel v zákonné lhůtě nedovolal. Tvrzená absolutní neplatnost ujednání o prodloužení promlčecí doby není dle názoru žalovaného správná. Úvaha žalobkyně porušuje princip nepravé retroaktivity, přičemž žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06. Žalobkyně si byla vědoma, že nabývá od právního předchůdce nemovitosti zatížené zástavním právem s tím, že se i zavázala právnímu předchůdci, že zajištěnou pohledávku žalovanému uhradí. Žalovaný dále uvádí, že právo dovolat se případné relativní neplatnosti ustanovení úvěrové smlouvy je promlčeno, byť žalobkyně není primárně vůbec stranou, která by se mohla relativní neplatnosti dovolávat, a žalovaný vznesl námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti tvrzené neplatnosti ujednané ve smlouvě o úvěru, k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2076/2013. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje dle § 390 obchodního zákoníku ve čtyřleté promlčecí době. Z důvodu postoupení pohledávky na žalovaného došlo na základě souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ke změně v osobě zástavního věřitele. Žalovaný upozornil žalobkyni jako zástavce vedle uplatnění smluvní pokuty dopisem ze dne [datum] na zamýšlený výkon zástavního práva ve formě prodeje nemovitostí soudním prodejem zástavy. Žalovaný podal u nadepsaného soudu dne [datum] návrh na soudní prodej nemovitostí, které je vedeno pod sp. zn. 24 C 53/2022, v němž bylo dosud nepravomocně rozhodnuto o nařízení prodeje nemovitostí. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Pohledávka dle žalovaného není promlčena, a tím pádem není promlčeno ani zástavní právo zřízené k jejímu zajištění. Námitka promlčení vznesená žalobkyní je dle názoru žalovaného v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, a proto by k ní soud neměl přihlédnout. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 a další judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaná dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 3337/2010 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 17 VSOL 262/2017-56 s tím, že v obou případech bylo konstatováno, že uznání závazku nepředstavuje výhodu, pro kterou by bylo třeba aplikovat v případě úvěrové smlouvy občanský zákoník, ale uznání závazku je třeba posuzovat právě dle obchodního zákoníku a ujednání o prodloužení promlčecí doby dle ust. § 410 obchodního zákoníku nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele. Prodloužení promlčecí doby je tak určitým druhem zajištění.

3. Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat jen tehdy, pokud je na tom naléhavý právní zájem.

4. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ust. § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 8/72, publikované pod R 17/72 Sbírky soudních rozhodnutí). Určovací žaloba podle ust. § 80 o. s. ř. je zásadně žalobou preventivního charakteru a má místo jen tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, případně v těch případech, v nichž tento typ žaloby účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).

5. Jedná se zde pouze o základní výčet judikatury k obecné otázce naléhavosti právního zájmu na určení, přičemž tu lze považovat za již zcela ustálenou. Vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná o spor o určení promlčení zástavního práva váznoucího k nemovitostem, je zde bez pochybností dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť postavení vlastníka nemovitosti by bez vyřešení této otázky bylo nadále nejistým. Rovněž lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, podle kterého i když promlčené právo přetrvává - obecně vzato - jako tzv. naturální obligace, nelze takový závěr bez dalšího vztáhnout také na zástavní právo a zástavní dlužník se může bránit proti právu zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy nejen obranou proti návrhu zástavního věřitele na zpeněžení zástavy, ale také prostřednictvím žaloby o určení, že tu zástavní právo není a došlo-li k promlčení zástavního práva, může se zástavní dlužník nepochybně dovolat promlčení při každé (zákonem poskytnuté) obraně proti výkonu práva (nároku) zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, tedy rovněž v řízení, zahájeném podáním žaloby o určení, že tu zástavní právo není.

6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř.), dále provedl důkaz znaleckými posudky (§ 127a o. s. ř.), který doplnil výslechem znalce.

7. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

8. Ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] poskytla [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného] hypoteční úvěr ve výši 8 000 000 Kč k financování koupě nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku. V čl. XII. bod 3. si strany ujednaly prodloužení délky promlčecí doby práv banky vyplývajících z této smlouvy na 10 let.

9. Z dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že účastníci smlouvy si sjednali fixní úročení úvěru na dobu 1 roku. Ostatní ujednání zůstala beze změn.

10. Z dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že účastníci smlouvy si sjednali fixní úročení úvěru na dobu 1 roku. Ostatní ujednání zůstala beze změn.

11. Z dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že účastníci smlouvy si sjednali fixní úročení úvěru na dobu 1 roku. Ostatní ujednání zůstala beze změn.

12. Z dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že účastníci smlouvy si sjednali fixní úročení úvěru na dobu 1 roku. Ostatní ujednání zůstala beze změn.

13. Ze všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] bylo zjištěno, že ve vztahu k právům banky, které podléhají úpravě těchto všeobecných podmínek, klient uzavřením smlouvy činí prohlášení, že souhlasí s prodloužením promlčecí doby, po kterou je banka oprávněna uplatnit vůči klientovi nároky vzniklé ze smluv s bankou a z těchto všeobecných podmínek, a to celkově na dobu deseti let (čl. 10).

14. Ze zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne [datum] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] na straně jedné a [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného] na straně druhé jako dlužníci uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva ve prospěch banky k zajištění jejích pohledávek za dlužníky k nemovitostem uvedeným ve výroku rozsudku.

15. Z notářského zápisu [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [rok], ze dne [datum] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] a paní [jméno] [příjmení] a pan [jméno] [celé jméno žalovaného] uzavřeli dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu, ve které se paní [příjmení] a pan [celé jméno žalovaného] zavázali splnit pohledávku společnosti [právnická osoba] ze závazkového vztahu ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze den [datum].

16. Z oznámení banky ze dne [datum] bylo zjištěno, že [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] and [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) prohlásila vůči [jméno] [celé jméno žalovaného] veškeré dlužné částky ze smlouvy o úvěru do lhůty splatnosti za okamžitě splatné, a to z důvodu porušování povinností a nedodržování splátkového kalendáře.

17. Výzva byla [jméno] [celé jméno žalovaného] doručena dne [datum] (zjištěno z doručenky).

18. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalovaného.

19. Ze smlouvy o koupi nemovité věci uzavřené mezi [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení] - pozn. soudu) a žalobkyní ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně nabyla na základě této smlouvy nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku, a to za částku 15 500 000 Kč. Žalobkyně se zavázala uhradit kupní cenu tak, že první část ve výši 8 000 000 Kč bude uhrazena tím, že vypořádá a zajistí zánik závazku prodávajícího a s tím spojeného zástavního práva specifikovaného ve smlouvě a druhá část kupní ceny ve výši 7 500 000 Kč bude uhrazena na účet prodávající. Žalobkyně prohlásila, že si je vědoma zástavního práva smluvního k zajištění pohledávky ve výši 8 000 000 Kč s příslušenstvím ve prospěch žalovaného.

20. Z dopisu ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní zástupce žalovaného upozornil žalobkyni na zamýšlený výkon zástavního práva ze zástavní smlouvy k nemovitostem ke smlouvě o poskytnutí úvěru a vyzval žalobkyni k úhradě částky 8 000 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení dopisu.

21. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2022, č. j. 24 C 53/2022-120, byl nařízen soudní prodej zástavy, a to nemovitosti uvedené ve výroku tohoto rozsudku. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že nezkoumá bezezbytku všechny hmotněprávní vztahy účastníků související se zástavou zajištěnou pohledávkou zástavního věřitele.

22. Z dopisu ze dne [datum] zaslaného panem [jméno] [celé jméno žalovaného] žalovanému bylo zjištěno, že pan [jméno] [celé jméno žalovaného] uplatnil námitku promlčení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] uzavřené mezi [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] jako postupitelem a [celé jméno žalovaného], a to s ohledem na absolutní neplatnost ustanovení o prodloužení promlčecí lhůty na 10 let.

23. Dopis byl žalovanému odeslán dne [datum] (zjištěno z podacího lístku).

24. Žalovaný podal žádost o pověření a nařízení exekuce proti panu [jméno] [celé jméno žalovaného], kdy jako exekuční titul označil notářský zápis [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [rok], a domáhal se vymožení částky 6 604 049,05 Kč.

25. Obvodní soud pro Prahu 5 v pokynu soudu pro soudního exekutora ze dne 19. 10. 2022, č. j. 14 EXE 2005/2022-125, udělil soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh uvedený výše zamítl, neboť v něm absentuje prohlášení o svolení k vykonatelnosti.

26. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum], č. [list vlastnictví], k. ú. [část obce], bylo zjištěno, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky [číslo] v bytovém domě [adresa], zapsaného na [list vlastnictví], stojícího na parcele [číslo] a podílu na společných částech domu a pozemku [číslo]. Bytovou jednotku zatěžuje zástavní právo smluvní ve prospěch žalovaného ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne [datum].

27. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum], č. [list vlastnictví], k. ú. [část obce] a obchodních podmínek pro úvěry [příjmení] [příjmení] nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti.

28. Soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování výslechem svědka [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeného [datum] (jež byl navržen k prokázání skutečnosti, že předmětné pohledávka žalovaného byla převedena na jinou osobou, a pak zpětně na žalovaného), neboť skutečnost, že s pohledávkou žalovaný nakládal, byla jednak potvrzena stranou žalovanou a jednak tato skutečnost nemůže nic změnit závěru soudu o skutkovém stavu. Dokazování tímto důkazem bylo nadbytečné a nehospodárné.

29. Ze skutkových zjištění vyplývá skutkový závěr soudu o tom, že právní předchůdce žalobkyně ([jméno] [anonymizováno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]) a právní předchůdce žalovaného ([právnická osoba]) uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byly právním předchůdcům žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky k financování nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku. [příjmení] pohledávku zesplatnila z důvodu porušení smluvních podmínek s účinností ke dni [datum]. Pohledávka banky byla následně postoupena na žalovaného a žalobkyně nabyla nemovitosti na základě smlouvy s [jméno] [příjmení] ([příjmení]).

30. Podle ust. § 497 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník (dále jen„ obchz“), se smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

31. Podle ust. § 397 obchz, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

32. Podle ust. § 262 odst. 4 obchz, ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

33. Podle ust. § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), [účinnost] do [datum], spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 3).

34. Podle ust. § 55 o. z., se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odst. 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odst. 2).

35. Podle ust. § 55 odst. 2 o. z. ve znění od [datum] do [datum] ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

36. Podle ust. § 56 odst. 1 o. z., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

37. Podle ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

38. Právní předchůdci účastníků řízení uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 497 obchz. Právní předchůdci žalobkyně nespláceli úvěr řádně a v souladu s dohodnutými podmínkami, a proto jej právní předchůdce žalovaného zesplatnil. Účinky zesplatnění nastaly ke dni [datum]. Právní předchůdci žalobkyně byli fyzické osoby – nepodnikatelé, a ve vztahu k bankovnímu ústavu, který jim poskytoval úvěr, byli spotřebitelé ve smyslu ust. § 52 o. z., na které se tak uplatní vyšší míra ochrany práv.

39. Soud se v prvé řadě zaměřil na posouzení otázky platnosti ujednání o prodloužení promlčecí doby sjednané v úvěrové smlouvě. Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10 uvedl, že:„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Aby bylo těchto ústavních předpokladů dosaženo, je nezbytné porušení zákonných pravidel, obsažených v ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku k vyvážení uvedené faktické nerovnosti, spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo, aniž by se spotřebitel musel neplatnosti smlouvy dovolat. Tu lze zopakovat, jak uvedeno již v závěru bodu 32., že vodítkem je i to, že zákonodárce v mezidobí změnil napadená ustanovení v intencích komunitárního práva.“ Ústavní soud v daném usnesení odkazoval na směrnici Rady 93/13 EHS ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, [číslo]). Námitky žalovaného ohledně porušení principu nepravé retroaktivity nemohou obstát s ohledem na toto výše uvedené usnesení Ústavního soudu. Rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06, na který odkazuje žalovaný, není v daném případě přiléhavý.

40. Jak vyplývá z výše uvedeného usnesení, přihlédl soud ex offo k absolutní neplatnosti ujednání prodlužující promlčecí dobu na deset let pro rozpor s právem na ochranu spotřebitele (ust. § 55 a 56 o. z.). Není rozhodné, že žalobkyně je obchodní korporací, neboť předmětné ustanovení smlouvy je neplatné absolutně, a tudíž není potřeba, aby se neplatnosti dovolával spotřebitel, nebo původní účastník smlouvy. K námitce žalovaného, že prodloužení promlčecí doby nevybočuje z běžných ujednání mezi stranami, a tudíž není potřeba jej posuzovat optikou ust. § 55 a 56 o. z., soud uvádí, že jednostranné prodloužení promlčecí doby ze 4 na 10 let je zcela jistě ujednáním, které je k újmě spotřebitele a zakládá nerovnováhu v právech stran a takové jednostranné znevýhodnění spotřebitele vůči podnikateli nemůže požívat právní ochrany.

41. Vzhledem k výše uvedenému se tak na daný případ uplatní obecná čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ust. § 397 obchz. Jak uvádí Nejvyšší soud, promlčení nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru se řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1592/2012). Promlčecí doba počala plynout dnem doručení výzvy o zesplatnění pohledávky, tedy [datum] a uplynula [datum].

42. K promlčení zástavního práva lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, podle kterého promlčení podléhá zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo vyloučeno. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy). Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky. V takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006; 21 Cdo 682/2006).

43. Soud neshledal přiléhavou námitku žalovaného, že žalobkyně si byla vědoma zatížení nemovitosti zástavním právem. Tato skutečnost a znalost, kterou žalobkyně měla, nemění ničeho na tom, že smlouva obsahovala neplatné ujednání o prodloužení promlčecí doby. S ohledem na výše uvedené se soud nezabýval ani námitkami žalovaného ohledně promlčení práva dovolat se případné relativní neplatnosti.

44. Dále k námitce, že bylo rozhodnuto o soudním prodeji zástavy, soud uvádí, že rozhodnutí o soudním prodeji zástavy je zcela odlišným typem řízení, ve kterém se soud nezabývá hmotněprávními vztahy účastníků souvisejícími se zástavou zajištěnou pohledávkou zástavního věřitele, což je ostatně uvedeno i v odůvodnění předmětného usnesení, na které odkazuje žalovaný. Toto rozhodnutí nemá vliv na výsledek řízení o určení existence zástavního práva.

45. K námitce žalovaného, že námitka promlčení vznesená žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku soud uvádí, že v případě uplatnění námitky promlčení nelze shledat jednání rozporné s dobrými mravy. Je zcela právem žalobkyně, aby hájila svá práva před soudem všemi dostupnými prostředky, a namítání promlčení není zneužitím práva. Byl to naopak právní předchůdce žalovaného, kdo sjednal smlouvu v rozporu se zájmy spotřebitele. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 není v daném případě relevantní, neboť žalobkyně nezneužívá svých práv, nýbrž sleduje záměr na určení existence zástavního práva a vyjasnění postavení vlastníka nemovitosti.

46. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že zástavní právo žalovaného je promlčeno, a to ke dni [datum], kdy bylo promlčeno současně s hlavní (zajištěnou) pohledávkou, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

47. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 1 a 2 věta druhá za středníkem o. s. ř., a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání žaloby, písm. g) účast na 1 jednání, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 vyhlášky). Celkové náklady žalobkyně ve výši 14 342 Kč (zahrnující rovněž výše zmíněný soudní poplatek a 21% sazbu DPH) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).