17 C 218/2020-243

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 148 954,65 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 148 954,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 148 954,65 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal na žalované zaplacení částky 148 954,65 Kč coby náhrady majetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem, kdy procesní soudy v 11 řízeních nenechaly otázku, zda je divadelní inscenace samostatným autorským dílem posoudit Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ SDEU“), a rozhodly o ní samy. Nesplnily tak svoji procesní povinnost uvedenou v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie v konsolidovaném znění (dále jen„ SFEU“), čímž se dopustily nesprávného úředního postupu. K předmětu označených řízení, v nichž namítá nesprávný úřední postup procesních soudů, žalobce uvedl, že se v nich domáhal úhrady bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezlicenčním užívání divadelních inscenací, které vytvořil jeho otec [jméno] [celé jméno žalobce]. Podstatou věci ve všech označených řízeních bylo to, zda je divadelní inscenace samostatným autorským dílem, odlišným od dramatického textu, který je její součástí. Pojem divadelní inscenace musí být vykládán ve všech státech Evropské unie jednotně a případný spor o to, zda je divadelní inscenace autorským dílem je příslušný řešit pouze SDEU, kterému byly národní soudy povinny tuto otázku předložit, čehož se v předmětných řízeních žalobce dovolával. Dle žalobce je zjevné, že by SDEU rozhodl o tom, že divadelní inscenace je autorské dílo, neboť naplňuje znaky, které pro autorská díla stanovuje Bernská úmluva, případně smlouva WIPO o právu autorském, která na Bernskou úmluvu odkazuje, která je součástí práva EU. Žalobce vyjádřil nesouhlas s argumenty procesních soudů, proč SDEU předběžnou otázku nepředložily. V tomto směru žalobce odkázal na některé rozsudku, příkladmo na rozsudek C -310/17 ve věci Levola Hengelo, C -510/10 ve věci DR a TV2 Danmark či C -277/10 ve věci Luksan. V důsledku nesprávného úředního postupu došlo v předmětných 11 řízeních k zamítnutí podaných žalob, neboť se soudy přiklonily k závěru, který dle nich vyplývá z § 67 autorského zákona, a to, že česká právní úprava vylučuje, aby byla divadelní inscenace autorským dílem. Žalobce odkazuje na monografii Pavla Koukala: Autorské právo, public domain a lidská práva, MUNI, Brno 2019. Žalobce tak byl nucen díky výše uvedenému nesprávnému postupu procesních soudů spočívajícímu v nepředložení sporu k rozhodnutí SDEU o předběžné otázce, zaplatit náklady řízení, které se mu nevrátily. Konkrétně se žalobce domáhal v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 16 C 6/2018 částky 4 146 Kč (3 146 Kč + 1 000 Kč za SOP, řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 16 C 2/2019 částky 10 465,20 Kč (8 465,20 Kč + 2 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 16 C 3/2019 částky 9 411,60 Kč (8 411,60 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 12 C 9/2018 částky 7 292 Kč (6 292 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 12 C 10/2018 částky 7 544 Kč (6 544 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 12 C 11/2018 částky 6 314,30 Kč (5 314,30 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp.zn. 73 C 1/2018 částky 3 900 Kč (2 900 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Brně, sp.zn. 23 C 33/2018 částky 7 022 Kč (6 022 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Krajského soudu v Brně, sp.zn. 23 C 9/2018 částky 9 155 Kč (8 155 Kč + 1 000 Kč [příjmení]), řízením vedeným u Krajského soudu v Brně, sp.zn. 23 C 34/2018 částky 57 879,74 Kč (56 879,74 Kč + 1 000 Kč SOP), řízením vedeným u Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 4 Co 19/2019 částky 16 528 Kč (13 528 Kč + 3 000 Kč SOP) a řízením vedeným u Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 19 C 20/2018 částky 9 296,81 Kč (8 296,81 Kč 1 000 Kč SOP), celkem tedy 148 954,65 Kč. Žalobce podrobil kritice rovněž způsob vedení řízení, kdy namítá, že některé procesní soudy bez dalšího provádění dokazování žalobu zamítly, jiné prováděly dokazování na několika jednání, čímž došlo k navýšení nákladů sporu. I tento postup má žalobce za nesprávný, kdy žalobce uvádí, že tento postup praktikoval zejména Krajský soud v Brně v řízení vedeném pod sp.zn. 23 C 34/2018.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok uplatnil, že o něm žalovaná do šesti měsíců nezaujala žádné stanovisko. Žalovaná se podané žalobě bránila námitkou, že nesprávný úřední postup může být jen takový postup soudu v naříkaných řízeních, který se neprojeví ve vydaném rozhodnutí. Položení předběžné otázky SDEU je právním posouzením, které se v obsahu rozhodnutí odrazilo a je tak možné zvažovat pouze odpovědnost za nezákonné rozhodnutí. Dle žalované žádné rozhodnutí v žalobcem označených soudních řízeních nesplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Dále žalovaná namítla, že soudu v kompenzačním řízení nepřísluší věcný přezkum rozhodnutí soudů vydaných v předmětných řízeních. Pro absenci odpovědnostního titulu navrhla žalovaná žalobu zamítnout.

3. V replice ze dne [datum] na vyjádření žalované žalobce vyjádřil nesouhlas s postojem žalované, že předložení předběžné otázky SDEU souvisí s právním posouzením. Dle žalobce nebyla jiná možnost pro procesní soudy, než předběžnou otázku SDEU položit. Žalobce setrval i na svém názoru, že majetková újma povstala z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepoložení předběžné otázky SDEU. Rovněž zdejšímu soudu žalobce navrhl, aby se s předběžnou otázkou obrátil na SDEU.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

5. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 6/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 16 C 6/2018-113, který podle vyznačené doložky nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud dospěl k závěru, že soudní praxe se otázkou divadelní inscenace, jako autorského díla, zabývala s odkazem na věc vedenou u Vrchního soudu v Praze pod sp.zn. 3 Co 22/2001, kdy byl schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 70/2002, s tam dále uvedenou právní větou. Podle názoru procesního soudu lze tuto judikaturu a zejména právní názor z ní vyplývající aplikovat i na tam souzenou věc, neboť původně autorský zákon i aktuální autorský zákon upravují postavení divadelního režiséra obdobně. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II ÚS 1862/18, na čl. 128 zjištěno, že ústavní stížnosti žalobce coby stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2018 č. j. 16 C 3/2018-85, ze dne 15. 3. 2018 č. j. 16 C 6/2018-113, a ze dne 29. 3. 2018 č. j. 16 C 1/2018-78 byly odmítnuty.

6. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 2/2019 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 25. 6. 2019 č. j. 16 C 2/2019-162. Z rozsudku zjištěno, že řízení se co do částky 4 442,10 Kč zastavuje, ohledně zaplacení částky 8 589 Kč se žaloba zamítá. Podle vyznačené doložky toto rozhodnutí nabylo právní moci ohledně výroku I. o zastavení řízení dne [datum], a ohledně výroku II. a III. (nákladový výrok) dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud konstatoval, že nevyhověl podnětu žalobce k podání předběžné otázky SDEU, neboť pro to nenašel důvod. Procesní soud odkazuje na čl. 267 SFEU. Procesnímu soudu není známo, že by předpisy činěné akty evropských orgánů, institucí a subjektů upravovaly otázku autorství režisérem divadelní inscenaci, natož aby tak činily odchylně od vnitrostátní české úpravy. Sám žalobce dovozoval rozpor právní úpravy, dovolával se při tom Bernské úmluvy a Římské úmluvy, což však nejsou právní předpisy Evropské unie, ale mezinárodní mnohostranné smlouvy, k jejíž interpretaci ve smyslu článku 267 SFEU předběžná otázka neslouží. Uvedené mezinárodní smlouvy zavazují smluvní státy, nikoli Evropskou unii, jako celek, a nejsou tak součástí komunitárního práva. Z tohoto důvodu není na místě položení předběžné otázky SDEU. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 2613/19, zjištěno, že tímto usnesením byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce, coby stěžovatele, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2019 č. j. 16 C 1/2019-142, 16 C 2/2019-162 a 16 C 3/2019-151.

7. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 3/2019 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 25. 6. 2019 č. j. 16 C 3/2019-151. Z rozsudku jištěno, že žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 7 422,34 Kč, se zamítá. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud uvedl, že nevyhověl podnětu žalobce k podání předběžné otázky SDEU, neboť pro položení takové otázky nenašel důvod. Dále procesní soud uvedl, že podle čl. 267 SFEU má SDEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladů aktů přijatých orgány, institucemi, nebo jinými subjekty Evropské unie. Soudu není známo, že by předpisy či jiné akty evropských orgánů, institucí a subjektů upravovaly otázku autorství režisérem divadelní inscenaci, natož aby tak činily odchylně od vnitrostátní české úpravy. Dále procesní soud poukázal na to, že k výkladu Bernské úmluvy a Římské úmluvy, což nejsou předpisy Evropské unie, ale mezinárodní mnohostranné smlouvy, článek 267 SFEU neslouží. Dále procesní soud uvedl, že ani z Bernské úmluvy a Římské úmluvy, kterými je Česká republika, jako smluvní strana, vázána nevyplývá závěr, že režisér je autorem divadelní inscenace, tyto smlouvy postavení režiséra neupravují, a tudíž nelze dovodit, že by vnitrostátní česká úprava byla s těmito smlouvami v kolizi. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 2613/19, zjištěno, že tímto usnesením byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce, coby stěžovatele, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2019 č. j. 16 C 1/2019-142, 16 C 2/2019-162 a 16 C 3/2019-151.

8. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 C 9/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 č. j. 12 C 9/2018-80. Z rozsudku zjištěno, že žaloba, aby procesní žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1 500 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle vyznačené doložky na tomto rozhodnutí rozsudek nabyl právní moci, pokud jde o výrok I. i II. dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud dospěl k závěru, že řešená otázka není otázkou, která by byla neřešenou či v soudní praxi spornou. Naopak jde o otázku vyřešenou konstantní soudní judikaturou, soudní praxí i právní naukou, s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 C 22/2001, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [číslo] s dále uváděnou právní větou. Dále procesní soud konstatoval, že ochrana činnosti divadelního režiséra ve formě právní ochrany uměleckého výkonu, je právní ochranou dostatečnou, odpovídající povaze takové umělecké činnosti, která naplňuje požadavky mezinárodních smluv upravujících otázku autorských práv a práv výkonných umělců, kterým je Česká republika vázána. Z žádného ustanovení Bernské či Římské úmluvy nevyplývá nutný závěr, že divadelní režie je autorským dílem a nikoli uměleckým výkonem. Dále zjištěno, že v tomto spisu se nenachází žádné rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.

9. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 C 10/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 č. j. 12 C 10/2018-106. Z rozsudku zjištěno, že žaloba o zaplacení částky 1 700 Kč, kterou podal žalobce, se zamítá. Dále pod výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky na rozhodnutí tento rozsudek nabyl právní moci ohledně výroku I. a II. dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud dospěl stran návrhu na předložení předběžné otázky SDEU ke shodným závěrům jako v řízení sp.zn. 12 C 9/2018.

10. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II ÚS 3614/18, soud zjistil, že ústavní stížnost žalobce, coby stěžovatele, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2018 č. j. 12 C 9/2018-80, ze dne 6. 9. 2018 č. j. 12 C 10/2018-106 a ze dne 6. 9. 2018 č.j. 12 C 11/2018-78, byly odmítnuty.

11. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 C 11/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 č. j. 12 C 11/2018-78. Z rozsudku zjištěno, že žaloba o zaplacení částky 1 500 Kč s příslušenstvím podaná žalobcem, se zamítá. Výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky tento rozsudek nabyl právní moci ohledně obou výroků I. a II. dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud dospěl stran návrhu na předložení předběžné otázky SDEU ke shodným závěrům jako v řízení sp.zn. 12 C 9/2018.

12. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka [obec], sp. zn. 73 C 1/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 25. 5. 2018 č. j. 73 C 1/2018-77. Z rozsudku zjištěno, že žaloba o zaplacení 1 500 Kč s příslušenstvím podaná žalobcem, se zamítá. Dále výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky na rozhodnutí, tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud se vyjadřuje k tomu, z jakých důvodů neshledal důvod k položení předběžné otázky SDEU, jak to navrhoval žalobce. V tomto směru procesní soud odkázal na čl. 267 SFEU. Dále poukázal na to, že [ulice] úmluva ani Bernská úmluva nejsou akty orgánů, institucí či jiných subjektů Evropské unie, nýbrž mezinárodními smlouvami. Dále procesní soud poukázal na názory komentářové literatury Telec, Tůma, autorský zákon, nakladatelství C.H.Beck 2007. Procesní soud uzavřel, že předběžnou otázku SDEU nepoložil. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 2390/18 zjištěno, že ústavní stížnost žalobce, coby stěžovatele, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 25. 5. 2018 č. j. 73 C 1/2018-77, byla odmítnuta.

13. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 23 C 33/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 7. 8. 2018 č. j. 23 C 33/2018-43. Z rozsudku zjištěno, že žaloba na zaplacení 10 001 Kč s příslušenstvím, podaná žalobcem, se zamítá. Výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky na rozhodnutí tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud uvedl, že jelikož komunitární právo otázku autorství režiséra k divadelní inscenaci neupravuje, a také proto, že krajský soud není poslední instancí, neboť proti jeho rozsudku je možno podat odvolání, soud nevyhověl žalobcovu návrhu na položení předběžné otázky SDEU. Z repliky žalobce k vyjádření k žalobě na čl. 22 zjištěno, že v závěru této repliky žalobce navrhuje, aby procesní soud předložil SDEU tuto věc k posouzení předběžné otázky s tím, že dále navrhuje, jak by mohlo znění otázky vyznívat. Dále poukazuje na § 67 odst. 1 autorského zákona, a dále uvádí, že pokud v rámci směrnice 2001/29/ES je třeba každému autorovi zajistit právo na sdělování díla veřejnosti, tak v případě režisérů divadelních inscenací je třeba nejprve uznat to, že jsou autory dramatického díla (divadelní inscenace), které svojí tvůrčí režijní prací vytvoří, přičemž toto vytvoření může mít samozřejmě základ ve zpracování literárního díla (dramatického textu). Není tak možné považovat režiséra divadelní inscenace za výkonného umělce, jak je uvedeno v § 671 autorského zákona, ostatně ani Římská smlouva v rámci definice výkonných umělců režiséra mezi výkonné umělce nezařazuje. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2018 č. j. 23 C 33/2018-55 zjištěno, že řízení o odvolání žalobce proti rozsudku na čl. 43, bylo zastaveno. Dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení s tím, že se žalobci vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Podle vyznačené doložky na tomto rozhodnutí usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2019 č.j. 4 Co 33/2018-65 zjištěno, že k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum] na čl. 55, bylo toto usnesení potvrzeno, a výrokem II. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení před odvolacím soudem. Z vyznačené doložky vyplývá, že toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Dále zjištěno, že v tomto spisu není založeno žádné rozhodnutí Ústavního soudu o případné podané ústavní stížnosti žalobce.

14. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 23 C 9/2018 soud zjistil, že bylo skončeno rozsudkem ze dne 27. 4. 2018 č. j. 23 C 9/2018-62. Z rozsudku zjištěno, že žaloba na zaplacení částky 1 200 Kč s příslušenstvím, podaná žalobcem, se zamítá. Výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky na tomto rozhodnutí rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z doplnění tvrzení žalobce na čl. 35 zjištěno, že žalobce navrhl, aby procesní soud předložil SDEU tuto věc k posouzení předběžné otázky s tím, že navrhl, jak by bylo možné otázku nastylizovat s tím, že dále poukázal na znění § 67 odst. 1 autorského zákona. Obsah vyjádření žalobce je obdobné tomu, které bylo zjištěno ke sp.zn. 23 C 33/2018. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II ÚS 2389/18, zjištěno, že ústavní stížnost žalobce, coby stěžovatele, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018 č. j. 23 C 9/2018-62 byla odmítnuta.

15. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 23 C 34/2018 soud zjistil obsah repliky žalobce k vyjádření k žalobě ze dne [datum] na čl. 29 a následujících. Z části IV. Předložení otázek SDEU zjištěno, že dle názoru žalobce je zde možný rozpor mezi českým autorským zákonem, konkrétně § 67 odst. 1 autorského zákona a Bernskou a Římskou úmluvou, proto žalobce navrhuje, aby procesní soud předložil SDEU tuto věc k posouzení předběžné otázky s tím, že navrhuje, jak by bylo možné tuto otázku stylizovat. Dále poukazuje na znění § 67 odst. 1 autorského zákona a znění článku 3 písm. a) Římské úmluvy. Z toho je patrné, že mezinárodní právo vůbec nepočítá s tím, že by měl být režisér výkonný umělec. Dále žalobce poukazuje na to, co je třeba dovodit k článku 2 odst. 1, článku 2 odst. 3 Bernské úmluvy. Dále žalobce konstatoval, že se u jiných soudů již setkal s námitkou, že SDEU není příslušný k posuzování národní právní úpravy s Bernskou úmluvou, ale pouze s evropskými směrnicemi. K tomu žalobce poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C -301/15, kde soud své rozhodnutí argumentačně opírá o rozpor národní právní úpravy s Bernskou úmluvou. Dle žalobce je Bernská úmluva součástí evropského práva, neboť EU je součástí Světové organizace duševního vlastnictví. Dále poukazuje na to, že Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) přijala v Ženevě Smlouvu WIPO o právu autorském. Dle žalobce je tak možné, aby SDEU rozhodoval o souladu národní právní úpravy a Bernské úmluvy. Má za to, že obdobnou otázku lze v zásadě přestylizovat i na rozpor české právní úpravy se směrnicí Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES. Dále poukázal na článek 3 odst. 1 této směrnice, a i v tomto směru navrhl, aby procesní soud se obrátil na SDEU a navrhl, jak by bylo možné tuto otázku stylizovat. Dále znovu poukazuje na znění § 67 odst. 1 autorského zákona s tím, že pokud v rámci směrnice 2001/29/ES je třeba každému autorovi zajistit právo na sdělování díla veřejnosti, tak v případě režisérů divadelních inscenací je třeba nejdříve uznat to, že jsou autory dramatického díla, které svojí tvůrčí režijní prací vytvoří, přičemž toto vytvoření může mít samozřejmě základ ve zpracování literárního díla. Není tak možné považovat režiséra divadelní inscenace za výkonného umělce, jak je právě uvedeno v § 67 odst. 1 autorského zákona. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019 č. j. 23 C 34/2018-128, zjištěno, že žaloba o zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím podaná žalobcem se zamítá. Dále byla zamítnuta žaloba o určení, že [jméno] [celé jméno žalobce] je autorem divadelních inscenací [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizována tři slova], které vytvořil se souborem tzv. [anonymizováno] [ulice], jako režisér, na základě zpracování literárního textu divadelních her [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizována tři slova], jichž je společně se [jméno] [příjmení] spoluautorem, čímž vznikla samostatná díla. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výrocích III. a IV. Z vyznačené doložky na tomto rozhodnutí vyplývá, že rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku zjištěno, že procesní soud nevyhověl návrhu žalobce na předložení předběžné otázky SDEU, když po srovnání české vnitrostátní úpravy s úpravou komunitární dospěl k závěru, že k takové předběžné otázce zde není důvod. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č. j. 4 Co 19/2019-210 zjištěno, že k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019 č. j. 23 C 34/2018-128, ve znění opravného usnesení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky na tomto rozhodnutí rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že odvolací soud nepovažoval za potřebné požádat SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce tak, jak ji formuloval žalobce, proto také nepostupoval podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Soud prvního stupně svůj postup o nepředložení této otázky zdůvodnil s tím, že odvolací soud dále odkázal na argumentaci Ústavního soudu ve více rozhodnutích jím podaných ústavních stížnostech (např. I. ÚS 2390/18 ze dne [datum]). Odvolací soud konstatoval, že SDEU není podle znění čl. 267 SFEU k rozhodnutí o předběžné otázce žalobcem navržené příslušný a k položení takové otázky není ani důvod. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2021 č.j. 27 Cdo 159/2020-244. Zjištěno, že dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č. j. 4 Co 19/2019-210 bylo odmítnuto. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Podle vyznačené doložky na tomto rozhodnutí usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I ÚS 1909/21 na č.l.

252. Zjištěno, že ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 27 Cdo 159/2020-244, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Co 19/2019-210, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 23 C 34/2018-128 ve znění opravného usnesení, byla odmítnuta.

16. Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 19 C 20/2018 soud zjistil obsah repliky žalobce k vyjádření k žalobě ze dne [datum] na čl. 50 a následujících. Z části IV. Předložení otázek SDEU zjištěno, že jeho obsah je shodný jako obsah repliky zjištěný v řízení sp.zn. 23 C 34/2018. Zrozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019 č. j. 19 C 20/2018-151, zjištěno, že žaloba o zaplacení částky 3 000 Kč, kterou podal žalobce, se zamítá. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle vyznačené doložky na rozhodnutí, tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění zjištěno, že procesní soud neshledal důvod a nevyhověl podnětu žalobce k podání předběžné otázky SDEU s tím, že procesní soud uvedl, že s důvody seznámil účastníky již při ústním jednání, kdy jim sdělil, že pro předběžné otázky soud nenašel důvod. Dále procesní soud poukázal na čl. 267 SFEU ohledně pravomoci SDEU rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu SFEU a Smlouvy o Evropské unii a platnosti výkladů aktů přijatých orgány, institucemi, nebo jinými subjekty Evropské unie. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp.zn. III ÚS 2612/19, na č.l. 172 zjištěno, že ústavní stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019 č.j. 19 C 20/2018-151, byla odmítnuta.

17. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně se zjištěními učiněnými z jednotlivých posuzovaných řízení, jak jsou uvedena výše a na která soud pro stručnost v podrobnostech odkazuje. Všechna řízení skončila pravomocným rozsudkem soudu I. případně II. stupně s tím, že nebyla v případě, kdy bylo podáno dovolání či ústavní stížnost, případně oba tyto mimořádné opravně prostředky, zrušena. Soudní rozhodnutí vydaná ve všech posuzovaných řízeních jsou pravomocná, vykonatelná a požívají presumpce jejich správnosti. [příjmení] skutečností mezi účastníky, která vyplynula i z obsahu soudních spisů, bylo, že ani v jednom případě nebyla SDEU předložena předběžná otázka ve smyslu čl. 267 SFEU. Nesporným mezi účastníky bylo předběžné uplatnění nároku žalobce u žalované dne [datum] ve výši žalované částky, dále skutečnost, že žalovaná nárok žalobce projednala stanoviskem ze dne [datum], přičemž nárok neuznala s odůvodněním, že nebyl shledán odpovědnostní titul státu.

18. Soud v řízení provedl veškeré navržené důkazy, žádné důkazy nezamítl. Soud neprovedl toliko důkazy ohledně skutečností, které byly mezi účastníky nesporné.

19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

20. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

21. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

22. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

23. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

24. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

25. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

27. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

29. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

30. Podle čl. 267 SFEU Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.

31. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

32. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody pak musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

33. Mezi účastníky zůstalo sporným, zda je ve věci dán odpovědnostní titul státu, spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Žalobce se domáhal odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu, který dle něj spočíval v tom, že procesní soudy v posuzovaných řízeních nepředložily SDEU předběžnou otázku k výkladu unijního práva, dále za nesprávný označil postup, spočívající v některých případech v obsáhlém dokazování, co navýšilo náklady řízení. Soud již na začátku jednání dal účastníkům na srozuměnou předběžný právní názor soudu, vycházející z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, který lze shrnout tak, že vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí, může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle OdpŠk jen toto rozhodnutí. Jinými slovy, je vyloučeno, aby úřední postup, který se promítl do obsahu vydaného rozhodnutí založil odpovědnost státu za škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 28 Cdo 3199/2009, či sp.zn. 30 Cdo 1761/2016). Aplikováno na poměry souzené věci, žalobce se nemůže v žádném případě úspěšně domáhat odpovědnosti za škodu z titulu tvrzeného nesprávného postupu, spočívajícího v závěru všech procesních soudů nepředložit SDEU předběžnou otázku. Totéž platí o namítaném nesprávném postupu v některých řízeních, spočívajícímu v obsáhlejším dokazování a navýšení nákladů řízení. Z tohoto důvodu ani soud žalobce nevyzýval, aby svá skutková tvrzení ohledně obsáhlého dokazování, které mělo navýšit náklady, upřesnil postupem předpokládaným v § 118a odst. 1 o.s.ř. Jediným odpovědnostním titulem, který tak připadá v úvahu, je nezákonné rozhodnutí.

34. Soud dospěl k závěru, že odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí v souzené věci dán není. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žádné soudní rozhodnutí nebylo zrušeno, všechna jsou pravomocná, vykonatelná a požívají presumpce jejich správnosti. Právní moc rozhodnutí mj. znamená jeho nezměnitelnost s výhradou změny či zrušení v rámci mimořádných opravných prostředků (k této problematice srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3193/2010; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3057/13). Důsledkem toho je to, že soudu v kompenzačním řízení nepřísluší přezkoumávat jejich zákonnost či správnost, čehož se žalobce fakticky domáhal, když po soudu v tomto řízení jednak požadoval, aby přezkoumal, zda procesní soudy včetně Ústavního soudu postupovaly správně, pokud SDEU předběžnou otázku nepředložily a jednak požadoval, aby soud sám SDEU otázku týkající se výkladu autorského práva položil. V tomto ohledu se však žalobní argumentace zcela míjí s předmětem tohoto, z povahy věci, kompenzačního řízení. Soudu v něm nepřísluší znovu„ otevírat“ již pravomocně skončená řízení, nota bene za situace, když v některých z nich rozhodoval i Nejvyšší soud ČR a až na ojedinělou výjimku, kdy žalobce ústavní stížnost nepodal, rozhodnutí obecných soudů obstála v ústavním přezkumu, když všechny žalobcem podané ústavní stížnosti byly Ústavním soudem odmítnuty (k tomu soud odkazuje i na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp.zn. II. ÚS 1009/08 k povinnosti položit předběžnou otázku SDEU ve vztahu k právu na soudní a jinou právní ochranu).

35. Soud pak v tomto směru dále poukazuje na závěry, které vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23.10.2012, sp.zn. 30 Cdo 1846/2012, podle nich je nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu s jedinou výjimkou, kterou představuje posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě. Pokud se však žalobce domnívá, že ve věci pochybil i Ústavní soud, je na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva. Soud se z tohoto důvodu podobněji touto argumentací, která směřuje ke zpochybnění právních závěrů soudů v posuzovaných řízení a s níž v tomto řízení nemůže být se shora popsaných důvodů žalobce úspěšný, nezabýval. Ze stejného důvodu se soud blíže nezabýval návrhem žalobce, aby předložil SDEU předběžnou otázku, týkající se výkladu autorského práva. Předmětem tohoto řízení je pouze to, zda v žalobcem označených řízeních bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, což nebylo. I tento návrh se tak míjí s tím, co je předmětem kompenzačního řízení.

36. Jelikož ani v jednom žalobcem označeném řízení nebylo vydáno rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, kterýžto předpoklad je nezbytný k tomu, aby mohla být vyvozena odpovědnost státu za škodu, soud žalobu zamítl, aniž by zjišťoval splnění podmínek dalších, tedy vznik škody a příčinnou souvislost.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření dne [datum], přípravu na jednání konané dne [datum] a účast na jednání dne [datum] (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 900 Kč. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod a ani žalobce o jinou lhůtu nežádal.