17 C 237/2020-118

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobce], zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], PhD, sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení 307 996,80 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 307 996,80 Kč se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 342 Kč k rukám zástupce žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27.12.2020 domáhala na žalované zaplacení částky 307 996,80 Kč za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,OdpŠk“), způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízením vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. 47 Cm 6/2006 (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně uvedla, že v posuzovaném řízení vystupovala v pozici procesní žalované, kdy se po ní Mgr. [jméno] [příjmení], narozena [datum], domáhala vydání akcií [právnická osoba], [IČO]. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 6. 2005 a bylo skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 47 Cm 6/2006-919, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č.j. 5 Cmo 311/2013-1000 069. Procesní žalobkyně v posuzovaném řízení poté napadla rozsudek Vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2015, č. j. 29 Cdo 4562/2014-1231, odmítl. Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení dovolacího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. IV ÚS 1748/15. Procesní žalobkyně v posuzovaném řízení se rovněž žalobou ze dne 6. 5. 2014 domáhala povolení obnovy posuzovaného řízení a žalobou pro zmatečnost ze dne 6. 5. 2014 domáhala zrušení prvostupňového i odvolacího rozhodnutí. Obě tyto žaloby byly usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 47 Cm 6/2006-1626, zamítnuty. Toto usnesení bylo poté potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č.j. 11 Cmo 9/2018-1728, přičemž dovolání proti tomuto usnesení vrchního soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 7. 1. 2020, č.j. 26 Cdo 1764/2020-1801 a ústavní stížnost proti tomuto usnesení dovolacího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/20, odmítl. Dle žalobkyně posuzované řízení trvalo 15 let, 4 měsíce a 24 dnů (5 629 dnů). Dle žalobkyně se sice nejednalo o případ triviální, nicméně nebyl ani natolik obtížný, aby posuzované řízení trvalo více jak 15 let. Dle žalobkyně činila procesní žalobkyně v posuzovaném řízení řadu procesních návrhů, které měly až obstrukční charakter, nicméně to byla právě a jedině soudní moc, která se mohla rychle a efektivně s šikanózním jednáním jedné z procesních stran vypořádat. Ve své žalobní argumentaci odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99, a ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, a dále na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně například na rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00 ve věci Voleský proti České republice nebo ve věci Vitásek proti České republice. Dále ze dne 10. 11. 2004, stížnost č. 62361/00 ve věci Riccardi Pizzati. Připomněla dále, že je nutné individuálně zvažovat, zda jde o prodlevy neodůvodněné, nebo zda jsou přičitatelné soudu s tím, že na řízení se hledí jako na celek, tedy relevantní je celková doba řízení, v tomto směru odkázala například na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II ÚS 3553/15, či ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 641/04 či na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1122/11. Ke svému postupu v posuzovaném řízení žalobkyně uvedla, že po celou dobu se soudy spolupracovala a nutnost vypořádávat se s nedůvodnými návrhy či opravnými prostředky procesní žalobkyně v posuzovaném řízení nemůže jít k tíži žalobkyně. Z hlediska vyčíslení požadovaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu má žalobkyně za to, že je třeba vycházet z částky 20 000 Kč ročně, z čehož vypočetla žalobu požadovanou částku 307 996,80 Kč. Uplatnění nároku u žalované žalobkyně uvedla, že nárok uplatnila dne 27. 3. 2020, přičemž nároku nebylo v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě žalovanou rozhodnuto, respektive nebyl v této lhůtě nárok předběžně projednán.

2. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 27. 3. 2020 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 285 917 Kč uplatnila, přičemž žalovaná žádost shledala částečně důvodnou a žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 135 850 Kč. Po rekapitulaci podstatného obsahu spisu posuzovaného řízení žalovaná rovněž poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (příkladmo rozhodnutí ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii nebo ze dne 25. 3. 1990 ve věci Papachelas proti Řecku či ze dne 10. 7. 2001 ve věci Versini proti Francii) Dle žalované celková doba posuzovaného řízení činila 14 let, přičemž toto probíhalo na třech stupních soudní soustavy, neboť ve věci opakovaně rozhodoval odvolací Vrchní soud v Praze a dvakrát Nejvyšší soud. Dle žalované byl postup soudu až do roku 2015 bez dlouhých období nečinnosti, přičemž až v samém závěru posuzovaného řízení se vyskytly zřetelnější průtahy. Řízení bylo složitější, a to zejména po procesní stránce, kdy průběh řízení byl komplikován zvláště procesní aktivitou procesní žalobkyně v posuzovaném řízení, kdy měnila a rozšiřovala svá skutková tvrzení, předkládala soudu další a další důkazní návrhy a činila procesní úkony, které negativně ovlivnily plynulost řízení, příkladmo nedůvodné námitky podjatosti. Rovněž v posuzovaném řízení došlo pětkrát ke změně advokáta procesní žalobkyně. Význam řízení žalovaná hodnotila jako standardní pro žalobkyni, přičemž dospěla k závěru, že celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Dle názoru žalované je odpovídající zadostiučinění ve výši 135 850 Kč, které žalovaná žalobkyně dobrovolně poskytla, kdy vycházela ze základní částky 247 000 Kč (19 000 Kč za 1 rok řízení, první 2 roky za polovic). Tuto základní částku pak žalovaná snížila o 20 % s ohledem na kritérium složitosti věci. Dále s ohledem na projednávání věci opakovaně na všech stupních soudní soustavy o dalších 20 % a pro sdílení nemajetkové újmy žalobkyně o 5 %, neboť žalobkyně vystupovala v postavení procesní žalované v posuzovaném řízení společně s dalšími dvěma žalovanými, kteří všichni byli žalování společně a nerozdílně s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3369/17. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovému stavu.

5. Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) sp. zn. 47 Cm 6/2006 soud zjistil, že dne 21. 6. 2005 byla městskému soudu doručena žaloba na vydání věci Mgr. [jméno] [příjmení], narozené [datum] (dále v tomto odstavci jen„ žalobkyně“) proti 1) [jméno] [příjmení] [datum narození]. Později v řízení byla žaloba rozšířena na další žalované: 2) [celé jméno žalobce] (dále v tomto odstavci„ žalovaná 2)) za 3) [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále též společně jen„ žalovaní“). Referátem ze dne 22. 6. 2005 předložil městský soud návrh žalobkyně na rozhodnutí o delegaci věci tomuto soudu v ohledně části žaloby podané původně jen proti žalovanému [jméno] [příjmení], bytem [obec] kde by jinak byl místně příslušným soudem Krajský soud Ústí nad Labem. Dne 21. 7. 2005 se spis vrátil městskému soudu od Vrchního soudu v Praze bez věcného vyřízení zpět s odůvodněním, že o návrhu žalobkyně na přikázání věcí městskému soudu lze rozhodnout až poté, kdy bude spis předložen Vrchnímu soudu v Praze soudem místně příslušným, kterým je Krajský soud v Ústí nad Labem. Usnesením ze dne 22. 7. 2005 vyslovil městský soud svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu místně příslušnému. Přípisem ze dne 19. 9. 2005 postoupil městský soud spis Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, kterému došel dne 26. 9. 2005. Usnesením ze dne 27. 9. 2005 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen„ krajský soud“) odmítl návrh na nařízení předběžného opatření referátem ze dne 21. 10. 2005 Krajský soud předložil Vrchnímu soudu v Praze spis k rozhodnutí o návrhu žalobkyně přikázání věci městskému soudu z důvodu vhodnosti. Dne 24. 11. 2005 byl spis Vrchním soudem v Praze vrácen krajskému soudu zpět s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o osvobození žalobkyně od soudních poplatků. Usnesením ze dne. 7. 12. 2005 krajský soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Předkládací zprávou ze dne 22. 12. 2005 předložil krajský soud znovu spis Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu žalobkyně na přikázání věci městskému soudu z důvodu vhodnosti. Usnesením ze dne 2. 1. 2006 Vrchní soud v Praze rozhodl, že věc vedená u krajského soudu pod spisovou značkou 38 Cm 176/2005 se přikazuje městskému soudu. Městskému soudu byl spis krajským soudem postoupen dne 3. 2. 2006. Usnesením ze dne 13. 2. 2006 Městský soud vyzval prozatím jediného žalovaného [jméno] [příjmení] k vyjádření k žalobě. [příjmení] [jméno] [příjmení] došlo městskému soudu dne 16. 3. 2006. Dne 4. 4. 2006 byla městskému soudu doručena žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Dne 18. 4. 2006 došel městskému soudu návrh žalobkyně na připuštění dalšího účastníka na straně žalované a to [jméno] [příjmení]. Dne 25. 4. 2006 došlo městskému soudu sdělení ČAK o advokátech, které by bylo možné žalobkyni ustanovit. Usnesením ze dne 2. 5. 2006 bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a ustanovena advokátka Mgr. [jméno] [příjmení]. Dne 24. 5. 2006 se ve věci konalo jednání, při němž bylo vyhlášeno usnesení, že se připouští, aby do řízení na straně žalované přistoupila [celé jméno žalobce], tedy žalobkyně v kompenzačním řízení. Písemné vyhotovení tohoto usnesení je na č.l. 114 s tím, že nebylo právní moci dne 20. 6. 2006. Usnesením ze dne 5. 6. 2006 městský soud spojil věci vedené pod spisovými značkami 47 Cm 6/2006 a 47 Cm 30/2006 s tím, že o nich bude vedeno jedno řízení pod sp. zn. 47 Cm 6/2006. Výrokem III pak bylo připuštěno, aby do řízení o žalobě na určení vlastnictví a vydání akcií přistoupil jako další účastníka na straně žalované [celé jméno žalobce], tedy žalobkyně. Toto usnesení ohledně výroku III nabylo právní moci dne 4. 7. 2006. Dne 4. 7. 2006 došel Městskému soudu návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované a to [jméno] [příjmení]. Referátem ze dne 27. 6. 2006 bylo usnesení na č.l. 114 (o přistoupení [jméno] [příjmení] jako další žalované do posuzovaného řízení) s vyznačenou doložkou právní moci dne 20. 6. 2006 společně s žalobou a doplněním na č.l. 81 a předvoláním k jednání nařízenému na den 12. 7. 2006 odesláno [jméno] [příjmení], tedy žalobkyni, které bylo doručeno dne 3. 7. 2006 (to je den, kdy bylo posuzované řízení vůči žalobkyni zahájeno). Dne 12. 7. 2006 se ve věci konalo jednání, kterého se žalovaná 2) nezúčastnila. Usnesením ze dne 12. 7. 2006 městský soud připustil, aby na straně žalované do řízení přistoupil [jméno] [příjmení], narozený [datum], (právní moc 15. 8. 2006). Dne 15. 8. 2006 byla městskému soudu doručena omluva svědka [jméno] [příjmení] z jednání nařízeného na 30. 8. 2006. Dne 21. 8. 2006 došla městskému soudu žádost advokátky žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] o zproštění funkce zástupce žalobce z důvodu pozastavení výkonu advokacie. Dne 31. 8. 2006 byl městskému soudu doručen návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 4. 9. 2006 městský soud řízení o nařízení předběžného opatření ve vztahu k žalovanému 1) zastavil a ve vztahu k žalovaným 2) a 3) zamítl. Usnesením ze dne 12. 9. 2006 městský soud zprostil Mgr. [jméno] [příjmení] a zástupcem žalobkyně ustanovil JUDr. [jméno] [příjmení]. Dne 18. 9. 2006 došlo městskému soudu další podání žalobkyně. Další podání žalobkyně došlo městskému soudu dne 12. 10. 2008. Dne 13. 10. 2006 se ve věci konalo jednání, jehož se zúčastnil právní zástupce žalovaného, nicméně nelze seznat kterého z nich. Další návrh na vydání předběžného opatření byl městskému soudu doručen dne 31. 10. 2006. Usnesením ze dne 1. 11. 2006 městský soud řízení o v tomto návrhu na vydání předběžného opatření zastavil. Další podání žalobkyně došlo městskému soudu dne 2. 11. 2006, dále 10. 11. 2006 a 13. 11. 2006. Dne 15. 11. 2006 se konalo jednání, kterého se účastnil i zástupce žalované 2). Při tomto jednání byl učiněn pokus o smír a byla mimo jiné přednesena žaloba a vyjádření žalovaných. Jednání bylo poté odročeno na den 5. 1. 2007. Dne 22. 11. 2006 podala žalobkyně odvolání do posledního usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření. Dne 22. 11. 2006 byla městskému soudu doručena žádost žalobkyně, aby jednání byla neveřejná. Dne 24. 11. 2006 bylo městskému soudu doručeno odvolání proti usnesení ze dne 1. 11. 2006 na č.l.

231. Dne 4. 12. 2006 žalobkyně požádala o změnu protokolu z jednání dne 15. 11. 2006. Dne 4. 12. 2006 žalobkyně doplnila skutková tvrzení a důkazní návrhy, které doplnila ještě podáním ze dne 5. 12. 2006. Referátem ze dne 27. 11. 2006 bylo odvolání žalobkyně proti usnesení městského soudu na č.l. 231 předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu, který o něm rozhodl usnesením za dne 21. 12. 2006 tak, že napadené usnesení městského soudu potvrdil. Dne 27. 12. 2006 bylo městskému soudu doručeno odvolání žalobkyně proti usnesení městského soudu ze dne 20. 11. 2006 na č.l. 276, kterým bylo účastníkům uloženo, aby uvedli rozhodné skutečnosti a návrhy důkazů ve lhůtě do 15 dnů od doručení usnesení. Další vyjádření žalobkyně bylo městskému soudu doručeno dne 2. 1. 2007. Dne 11. 1. 2007 bylo městskému soudu doručeno doplnění odvolání proti usnesení městského soudu na č.l.

231. Referátem ze dne 23. 1. 2007 bylo odvolání žalobkyně proti usnesení městského soudu na čísle listu 276 předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu. Další návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření byl doručen Vrchnímu soudu dne 2. 2. 2007. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2007 bylo usnesení městského soudu na č.l. 276 změněno tak, že jím uložená povinnost se účastníkům neukládá. Další návrh na nařízení předběžného opatření byl městskému soudu doručen dne 1. 2. 2007 a poté dne 5. 2. 2007 usnesení ze dne 7. 2. 2007. Městský soud podání žalobkyně ze dne 30. 1. 2007 odmítl. Dne 21. 2. 2007 podala žalobkyně odvolání do usnesení městského soudu na č.l.

367. Referátem ze dne 9. 3. 2007 bylo toto odvolání předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu. Dne 15. 3. 2007 podala žalobkyně dovolání do usnesení Vrchního soudu v Praze na č.l. 301 ze dne 21. 12. 2006. Usnesením ze dne 22. 3. 2007 Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení městského soudu na č.l.

367. Na č.l. 378 je založeno podání žalobkyně, v němž si stěžuje na průtahy v řízení, chování předsedkyně senátu a současně vznáší námitku podjatosti a navrhuje její vyloučení z projednávání všech věcí, které žalobkyně označila. Na č.l. 383 je založeno vyjádření předsedkyně senátu k podané stížnosti. Referátem ze dne 20. 4. 2007 byla podaná námitka podjatosti ze strany žalobkyně předložena Vrchnímu soudu v Praze, aby o ní rozhodl. Ten o ní rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2007 tak, že předsedkyně senátu v posuzovaném řízení není vyloučena z projednání a rozhodování věci. Dne 7. 5. 2007 došlo městskému soudu doplnění dovolání proti usnesení vrchního soudu na čísle listu 301. Usnesením ze dne 28. 5. 2007 vyzval městský soud žalobkyni, aby odstranila vady podaného dovolání. Dne 13. 6. 2007 došlo k městskému soudu doplnění dovolání. Proti usnesení městského soudu na č.l. 231 (podle obsahu však jde o doplnění dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze na č.l. 301, poznámka soudu). Referátem ze 20. 6. 2007 bylo podané dovolání proti usnesení na č.l. 301 předloženo Nejvyššímu soudu jakožto soudu dovolacímu. Další doplnění dovolání došlo k městskému soudu dne 25. 6. 2007 a Nejvyššímu soudu pak dne 2. 7. 2007. Dne 20. 8. 2007 došla Nejvyššímu soudu žádost žalobkyně o přednostní vyřízení podaného dovolání z důvodu umožnění ukončení dědického řízení. Další doplnění dovolání bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 17. 1.2008. Další doplnění dovolání bylo městskému soudu doručeno dne 21. 1. 2008. Dne 22. 4. 2008 došla Městskému soudu kopie vypovězení plné moci advokátce JUDr. [příjmení] s žádostí o ustanovení jiného advokáta žalobkyně. Další doplnění odvolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 27. 5. 2008. Další pak dne 2. 6. 2008, 4. 6. 2008, 5. 6. 2008, 10. 6. 2008 a 16. 6. 2008. Dne 20. 6. 2008 došla městskému soudu žádost ustanovené advokátky JUDr. [příjmení] o zproštění ustanovení právním zástupcem žalobkyně a to z důvodu, že na ní žalobkyně podala trestní oznámení. Další doplnění dovolání žalobkyně doručila Nejvyššímu soudu dne 23. 7. 2008. Usnesením ze dne 29. 10. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze za dne 21. 12. 2006 na č.l. 301 zamítl. Městskému soudu byl spis Nejvyšším soudem vrácen 24. 11. 2008. Usnesením ze dne 4. 12. 2008 městský soud zprostil JUDr. [příjmení] funkce zástupce žalobkyně a dále rozhodl tak, že žalobkyni se zástupce z řad advokátů neustanovuje. Dne 19. 12. 2008 se žalobkyně obrátila na městský soud s žádostí k ustanovení advokáta k sepsání ústavní stížnosti a současně podala odvolání do výroku II. usnesení městského soudu na č.l. 484, kterým jí nebyl zástupce pro řízení již ustanoven. Na č.l. 494 je vyjádření předsedkyně senátu k žalobkyní vznesené námitce podjatosti. Referátem ze dne 5. 1. 2009 bylo odvolání žalobkyně proti usnesení na č.l. 484 předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu a referátem z téhož dne byla Vrchnímu soudu v Praze předložena k rozhodnutí žalobkyní vznesená námitka podjatosti proti předsedkyni senátu. Usnesením ze dne 19. 1. 2009 na č.l. 499 Vrchní soud v Praze změnil výrok II. usnesení městského soudu na č.l. 484 a žalobkyni ustanovil zástupce Mgr. [příjmení], advokáta. Dne 18. 3. 2009 se na městský soud obrátila žalobkyně se žádostí o ustanovení jiného advokáta, a to z toho důvodu, že žalobkyni ustanovený advokát nesepsal ústavní stížnost a že dále žalobkyni sdělil, že zřejmě požádá o zrušení ustanovení, když s žalovanou 2) spolupracoval 10 let ve stejné advokátní kanceláři. Usnesením ze dne 25. 3. 2009 na č.l. 518 městský soud zprostil Mgr. [příjmení] funkce zástupce žalobkyně a žalobkyni ustanovil JUDr. [jméno] [příjmení], advokátku. Dne 26. 3. 2009 městskému soudu došlo sdělení Mgr. [obec] s žádostí zrušení jeho ustanovení zástupcem žalobkyně. Další žádosti adresovala žalobkyně městskému soudu podáním, které bylo městskému soudu doručeno dne 26. 3. 2009. Dne 30. 3. 2009 požádal zástupci žalovaných o odročení jednání z důvodu nastalé kolize s jednáními nařízenými u jiného soudu. Další podání žalobkyně adresovala městskému soudu dne 1. 4. 2009. Další podání pak dne 2. 4. 2009, kdy tímto podáním se odvolala do usnesení městského soudu na č.l. 518 s tím, že navrhla ustanovení mimopražského advokáta, konkrétně navrhla JUDr. [příjmení]. Referátem ze dne 7. 4. 2009 bylo odvolání žalobkyně předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu, který o něm rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2009, č.j. 5 Cmo 142/2009-548, a to tak, že se ve výroku II mění tak, že JUDr. [příjmení] se zástupcem žalobkyni neustanovuje. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že odvolací soud má za to, že nečinnost a průtahy v řízení jsou žalobkyní městskému soudu vytýkány neprávem, dokud totiž není rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti usnesení o ustanovení jejího zástupce a není rozhodnuto, kdo ji bude v řízení zastupovat, nelze pokračovat v řízení ve věci samé a nařídit jednání. Na č.l. 553 je založen přípis Ústavního soudu, který vede řízení o ústavní stížnosti žalobkyně, coby stěžovatelky, pod spisovou značkou II. ÚS 101/09 a žádá o kopie všech návrhů stěžovatelky na nařízení předběžného opatření a rozhodnutí vydaná v souvislosti s těmito návrhy. Usnesením ze dne 8. 6. 2009 byl žalobkyní ustanoven advokát JUDr. [příjmení]. Dne 27. 7. 2009 se žalobkyně obrátila na městský soud s žádostí o nařízení jednání. Dne 6. 8. 2009 požádal zástupce žalovaných o odročení jednání nařízených na 7. a 9. 10. 2009, kdy na 31. 8. 2009 došlo městskému soudu doplnění žaloby. Dne 23. 10. 2009 se z jednání nařízeného na den 2. 12. 2009 omluvil Mgr. [anonymizováno] z důvodů objednané zahraniční dovolené. Dne 13. 11. 2009 se z jednání nařízeného na den 4. 12. 2009 omluvila paní [příjmení]. Další vyjádření žalobkyně došlo městskému soudu dne 1. 12. 2009. Dne 2. 12. 2009 se ve věci konalo jednání, které bylo poté odročeno na den 4. 12. 2009. Další vyjádření žalobkyně bylo městskému soudu doručeno dne 4. 12. 2009. Dne 4. 12. 2009 se ve věci konalo jednání, které bylo za účelem pokračování v dokazování výslechy svědků odročeno na 10. 2. 2010. Další podání žalobkyně doručila Městskému soudu dne 7. 1. 2010. Dne 10. 2. 2010 se ve věci konalo jednání. Další podání žalobkyně bylo doručeno městskému soudu dne 12. 2. 2010. Dne 12. 2. 2010 se ve věci konalo další jednání, které bylo poté za účelem pokračování v dokazování odročeno na 14. 4. 2010. Dne 19. 2. 2010 požádal zástupce žalovaných o odročení jednání nařízeného na den 14. 4. 2010 z důvodu kolize s jednáním nařízením nařízeným u jiného soudu. Dne 19. 5. 2010 se ve věci konalo další jednání, které bylo poté odročeno na den 28. 7. 2010. Dne 22. 6. 2010 z důvodu omluvy svědkyně [jméno] [příjmení] dožádán Okresní soud v Karviné s žádostí o provedení výslechu této svědkyně. Žádost došla Okresnímu soudu v Karviné dne 30. 6. 2010. Dne 19. 8. 2010 proběhlo u dožádaného Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, provedení výslechu svědkyně. Spis byl poté odeslán zpět městskému soudu dne 20. 8. 2010. Referátem ze dne 3. 9. 2010 bylo nařízeno jednání na 10. 11. 2010. Toto jednání bylo poté odročeno na 15. 12. 2010. Dne 5. 11. 2010 požádal zástupce žalovaných o odročení jednání původně nařízeného na den 10. 11. 2010. Dne 15. 12. 2010 se ve věci konalo jednání. Další podání zaslala žalobkyně městskému soudu dne 30. 12. 2010. Dne 6. 1. 2011 žalobkyně vzala zpět návrh na provedení důkazu výslechem paní [příjmení]. Další podání pak žalobkyně zaslala městskému soudu dne 20.1.2011. Dne 31. 1. 2011 se k žalobkyni vznesené námitce podjatosti vyjádřil zástupce žalovaných. Na č.l. 738 je založeno vyjádření předsedkyně senátu k namítané podjatosti ze dne 3. 2. 2011. Usnesením ze dne 11. 2. 2011, č. j. Nc 34 2011 -740, Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že předsedkyně senátu městského soudu není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci. Dne 4. 5. 2011 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno na 24. 8. 2011, neboť předvolaný svědek [příjmení] [příjmení] se nedostavil, současně mu byla uložena pořádková pokuta 50 000 Kč. Další vyjádření - námitku průtahu v řízení a vyjádření se k odročení jednání doručila žalobkyně městskému soudu dne 9. 5. 2011. Písemné vyhotovení usnesení o uložení pořádkové pokuty Mgr. [příjmení] je na č.l.

754. Dne 24. 5.2011 bylo městskému soudu doručeno podání Mgr. [příjmení] s potvrzením lékaře, že se nemohl jednání u soudu zúčastnit. Dne 26. 5. 2011 byla městskému soudu doručena námitka žalobkyně ohledně průtahů v řízení. Dne 2. 6. 2011 bylo městskému soudu doručeno odvolání Mgr. [příjmení] proti uložené pořádkové pokutě. Usnesením ze dne 15. 6. 2011 městský soud usnesení na č.l. 754, kterým byla uložena pořádková pokuta Mgr. [příjmení], zrušil. Dne 24. 8. 2011 byla městskému soudu doručena závěrečná řeč na jednání dne 24. 8. 2011 v písemné podobě. Při tomto jednání byla Mgr. [příjmení] uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč za bezdůvodné odmítnutí svědecké výpovědi. Proti tomuto usnesení si Mgr. [příjmení] na místě podal do protokolu odvolání. Písemné vyhotovení rozhodnutí o pořádkové pokutě je na č.l.

782. Dne 2. 9. 2011 bylo soudu doručeno upřesnění a doplnění žalobního petitu ze strany zástupce žalobkyně. Usnesením ze dne 14. 9. 2011 na č.l. 795 byla zástupci žalobkyně poskytnuta záloha na náhradu nákladů. Dne 22. 9. 2011 bylo městskému soudu doručeno odvolání Mgr. [příjmení] proti uložené pořádkové pokutě. Referátem ze dne 31. 10. 2011 bylo odvolání Mgr. [příjmení] předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu. Téhož dne 31. 10. 2011 byl Vrchnímu soudu v Praze předložen návrh žalobkyně na stanovení lhůty k provedení procesního úkonu. O odvolání Mgr. [příjmení] rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2012 č. j. 5 Cmo 408/2011-814, tak, že usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O návrhu žalobkyně na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2012 č. j. UL 16/2012 tak, že tento návrh zamítl. Další podání adresovala žalobkyně [příjmení] soudu dne 20. 5. 2012 a dále dne 24. 5. 2012. Dne 30. 5. 2012 bylo městskému soudu doručeno vyjádření zástupce žalovaných ohledně toho, ke komu je povinností mlčenlivosti vázán Mgr. [příjmení]. Dne 8. 8. 2012 se konalo další jednání ve věci, při kterém Mgr. [příjmení] opět odmítl svoji svědeckou výpověď, a byla mu uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč. Písemné vyhotovení tohoto usnesení jí je založeno na č.l.

859. Usnesením ze dne 28. 8. 2012 byl Mgr. [příjmení] vyzván, aby odstranil vady odvolání a řádně je doplnil. Mezitím došlo městskému soudu další podání žalobkyně dne 25. 8. 2012 a ze dne 29. 8. 2012 a další podání rovněž dne 29. 8. 2012. Dne 28. 9. 2012 došlo městskému soudu upřesnění a doplnění žalobního petitu. Dne 18. 9. 2012 doplnil Mgr. [příjmení] odůvodnění svého odvolání. Usnesením městského soudu ze dne 20. 9. 2012 byl Mgr. [příjmení] vyzván, aby doplnil své podání zaručeným elektronickým podpisem, či jej předložil soudu včetně svého vlastnoručního podpisu. Mezitím městský soud obdržel další podání žalobkyně dne 20. 9. 2012. Dne 26. 9. 2012 Mgr. [příjmení] vyhověl výzvě soudu. Referátem ze dne 1. 10. 2012 bylo odvolání Mgr. [příjmení] předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu, kterému došlo dne 4. 10. 2012 O podaném odvolání Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2012, č.j. 5 Cmo 461/2012-899 tak, že usnesení soud městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. O dalším návrhu žalobkyně na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2012 tak, že tento návrh zamítl. K výzvě sdělil zástupce žalovaných dne 21. 12. 2012 městskému soudu, že za současného stavu nemá dalších návrhů na doplnění dokazování. Další podání zaslala žalobkyně městskému soudu dne 20. 12. 2012. Dne 20. 3. 2013 se ve věci konalo jednání, při kterém bylo skončeno dokazování, a byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Písemné vyhotovení rozsudku je založeno na č.l.

919. Podle vyznačené doložky tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 2. 2014. Dne 15. 4. 2013 podala žalobkyně proti rozsudku městského soudu odvolání, které následně doplnila podáním doručeným Městskému soudu dne 7.6.2013. Další doplnění odvolání podané zástupcem žalobkyně bylo městskému soudu doručeno dnes 14. 6. 2013. Usnesením ze dne 8. 7. 2013 bylo odvolání žalobkyně zasláno k vyjádření žalovaným. Další podání doručila žalobkyně městskému soudu dne 17. 7. 2013. Vyjádření žalovaných k podanému odvolání bylo městskému soudu doručeno dne 22. 7. 2013. Referátem ze dne 12. 8. 2013 bylo odvolání žalobkyně předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu. Dne 31. 8. 2013 bylo k projednání odvolání nařízeno odvolacím soudem jednání na den 28. 11. 2013. Vyjádření žalobkyně k vyjádření žalovaných k jí podanému odvolání bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno dne 24. 9. 2013. Vyjádření zástupce žalobkyně k vyjádření žalovaných k žalobkyní podanému odvolání bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno dne 25. 10. 2013. Další podání doručila žalobkyně Vrchnímu soudu v Praze dne 21. 11. 2013 a další podání dne 25. 11. 2013. Dne 28. 11. 2013 se konalo jednání před odvolacím soudem, při kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek městského soudu potvrzen. Dne 4. 12. 2013 podala žalobkyně u Vrchního soudu v Praze do vyhlášeného rozsudku dovolání a současně žádost o osvobození od soudních poplatků pro dovolání, žádost o ponechání v platnosti předběžných opatření vydaných k této souvislosti Krajským soudem v Ústí nad Labem a městským soudem, žádost o odklad úhrady nákladů řízení žalovaným do doby rozhodnutí dovolacího soudu a dále námitky do protokolace při jednání odvolacího soudu. Toto podání žalobkyně dále doplnila podání došlým Vrchnímu soudu v Praze dne 23. 12. 2013. Písemné vyhotovení odvolacího rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 311/2013-1069, je založeno na čísle listu 1069. Městskému soudu byl spis vrácen dne 21. 1. 2014. Usnesením ze dne 6. 2. 2014 byla žalobkyně vyzvána k doplnění podaného dovolání. Usnesením ze dne 14. 3. 2014 na č.l. 1083 byl žalobkyni ustanoven pro řízení o dovolání advokát Mgr. [příjmení] (právní moc dne 23. 5. 2014). Dne 17. 3. 2014 byla městskému soudu doručena urgence vyřízení žádosti o osvobození žalobkyně od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Doplnění dovolání, urgenci vyřízení žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení advokáta pro sepis dovolání a žádost o odklad úhrady řízení, opravu nákladů řízení do rozhodnutí dovolacího soudu doručila žalobkyně městskému soudu dne 19. 3. 2014. Referátem ze dne 28. 3. 2014 bylo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu předloženo odvolání žalobkyně proti usnesení na č.l. 1085, kterým jí byl ustanoven zástupce pro dovolací řízení, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2014 tak že usnesení městského soudu potvrdil. Městskému soudu byl spis poté vrácen dne 22. 4. 2014. Další podání žalobkyně bylo doručeno městskému soudu dne 8. 5. 2014 a Vrchnímu soudu v Praze dne 13. 5. 2014. Tímto podáním podala žalobkyně žalobu na obnovu řízení v předmětné věci. Podáním z téhož dne 8. 5. 2014 podala žalobkyně městskému soudu žalobu pro zmatečnost v této věci. Usnesením ze dne 21. 5. 2014 na č.l. 1135 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad podaného dovolání. Dne 19. 6. 2014 na č.l. 1148 městský soud přerušil řízení o žalobě pro zmatečnost a to do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání žalobkyně. Dne 16. 7. 2014 došlo městskému soudu podání zástupce žalobkyně ve věci podaného dovolání a návrhu na odklad vykonatelnosti výroku III rozsudku městského soudu ze dne 20. 3. 2013, který se týkal povinnosti žalobkyně uhradit žalovaným náklady řízení. Usnesením ze dne 16. 7. 2014 na č.l. 1157 vyzval městský soud žalované, aby se vyjádřili k dovolání podanému žalobkyní. Dne 18. 7. 2014 doplnila žalobkyně dovolání. Dne 24. 7. 2014 bylo městskému soudu doručeno podání zástupci žalobkyně, kterým bylo doplněno dovolání žalobkyně a návrh na odklad vykonatelnosti výroku III. rozsudku městského soudu. Dne 31. 7. 2014 se žalovaní vyjádřili k dovolání žalobkyně. Dne 8. 8. 2014 se žalobkyně vyjádřila k vyjádření žalovaných. Stanovisko zástupce žalobkyně coby dovolatelky k vyjádření žalovaných k jí podanému dovolání bylo městskému soudu doručeno dne 19. 8. 2014. Referátem ze dne 15. 10. 2014 bylo dovolání žalobkyně předloženo Nejvyššímu soudu, jakožto soudu dovolacímu k rozhodnutí. Usnesením ze dne 10. 3. 2015 č.j. 29 Cdo 4562/2014- 1231, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (právní moc dne 15. 4. 2015) Městskému soudu byl spis vrácen Nejvyšším soudem dne 9. 4. 2015. Dne 5. 5. 2015 zaslala žalobkyni městskému soudu urgenci ve věci podané žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení a totéž podání zaslala městskému soudu znovu dne 7. 5. 2015. Usnesením ze dne 21. 5. 2015 na č.l. 1245 městský soud nepřiznal žalobkyně osvobození od soudních poplatků pro žalobu pro zmatečnost a pro žalobu na obnovu řízení a neustanovil jí zástupce z řad advokátů pro tato řízení. Dne 3. 6. 2015 podala žalobkyně proti tomuto usnesení odvolání. Referátem ze dne 11. 6. 2015 bylo odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení předloženo Vrchnímu soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu, kterému došlo dne 16. 6. 2015. Usnesením ze dne 24. 8. 2015 na č.j. 4 Co 108/2015-1264 Vrchní soud v Praze změnil usnesení městského soudu tak, že žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce Mgr. [příjmení]. Spis byl městskému soudu vrácen dne 27. 8. 2015. Usnesením ze dne 1. 10. 2015 na č.l. 1272 městský soud spojil ke společnému řízení žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost v této věci podané žalobkyní. Dne 9. 11. 2015 a dne 12. 11. 2015 podala žalobkyně žalobu pro zmatečnost proti rozsudku městského soudu ze dne 20. 3. 2013 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 znovu. Dne 21. 2. 2016 zaslala žalobkyně městskému soudu závěrečné řeči ve věci podané žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení k jednání na den 22. 2. 2016. Dne 22. 2.2016 se o podaných žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení konalo jednání, které bylo odročeno na den 30. 5. 2016. Dne 4. 3. 2016 adresovala žalobkyně městskému soudu podání označené jako vyjádření žalobkyně k možné trestné činnosti soudců - deformace důkazů nadržování žalovaným, finanční kriminalita, poškozování cizích práv s následkem nemalé škody. Na č.l. 1322 je založeno usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku městského soudu ze dne 20. 3. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze za dne 28. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Dne 5. 4. 2016 došlo k městskému soudu doplnění vyjádření žalobkyně k možné trestné činnosti soudců. Další podání žalobkyně doručila městskému soudu dne 12. 4. 2016 ve věci žaloby pro zmatečnost - odůvodnění důkazních návrhů žalobkyně. Další podání doručila žalobkyně městskému soudu dne 9. 5. 2016, kde žádala se žádostí o nařízení jednání ve věci. Další žádost o nařízení jednání doručila žalobkyně Městskému soudu dne 27. 7. 2016. Dne 20. 9. 2016 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno na den 1. 12. 2016. Další podání doručila žalobkyně městskému soudu dne 14. 10. 2016 označené jako vyjádření žalobkyně k možné korupci žalovaných a jejich advokátů k ovlivňování státních zástupců a soudců. Další podání žalobkyně doručila městskému soudu dne 31. 10. 2016. Další doplnění předchozího podání žalobkyně doručila městskému soudu dne 3. 11. 2016 a další doplnění doručila městskému soudu dne 24. 11. 2016. Dne 29. 11. 2016 se k žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení vyjádřili žalovaní. Dne 1. 12. 2016 se ve věci konalo jednání, které bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí ve věci odročeno na 8. 12. 2016. Dne 7. 12. 2016 doručila žalobkyně městskému soudu další vyjádření k trestné činnosti soudců, kteří v této kauze rozhodovali na Městském soudu a na Vrchním soudu v Praze. Při jednání dne 8. 12. 2016 bylo vyhlášeno usnesení, kterým byly, jak žaloba ze dne 6. 5. 2014 na povolení obnovy řízení, tak žaloba pro zmatečnost ze dne 6. 5. 2014 zamítnuty (výroky III. a IV.). Další vyjádření žalobkyně bylo městskému soudu doručeno dne 8. 12. 2016. Dne 13. 12. 2016 bylo městskému soudu doručeno další vyjádření žalobkyně k trestné činnosti soudců, kteří v této věci rozhodovali. Písemné vyhotovení vyhlášeno usnesení, kterým byly, jak žaloba na obnovu řízení tak žaloba pro zmatečnost zamítnuty je založeno na čísle listu 1626. Dne 9. 1. 2017 podala žalobkyně odvolání do tohoto usnesení, které následně dne 20. 1. 2007 znovu doručil městskému soudu zástupce žalobkyně. Dne 17. 2. 2017 bylo městskému soudu doručeno doplnění odvolání proti usnesení o zamítnutí obou žalob. Další doplnění podaného odvolání doručila žalobkyně městskému soudu dne 9. 3. 2017 a další doplnění podané zástupcem žalobkyně bylo městskému soudu doručeno dne 13. 3. 2017. Další doplnění podaného odvolání bylo městskému soudu doručeno dne 10. 3. 2017. Dne 23. 2. 2018 bylo městskému soudu doručeno vyjádření žalovaných k odvolání žalobkyně. Referátem ze dne 26. 2. 2018 bylo odvolání žalobkyně předloženo Vrchnímu soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu, kterému došlo dne 1. 3. 2018. Dne 15. 3. 2018 bylo doručeno Vrchnímu soudu v Praze další doplnění odvolání proti usnesení městského soudu a dne 13. 6. 2018 byla Vrchnímu soudu v Praze doručena žádost žalobkyně o projednání podaného odvolání v nejbližším možném termínu, kdy součástí je další obsáhlé vyjádření. Další doplnění podaného odvolání bylo Vrchnímu soudu v Praze žalobkyní doručeno dne 20. 6. 2018. Referátem ze dne 28. 5. 2019 bylo Vrchním soudem v Praze nařízeno na den 5. 9. 2019 jednání. Dne 5. 9. 2019 doručila žalobkyně Vrchnímu soudu v Praze závěrečnou řeč pro jednání dne 5. 9. 2019. Dne 5. 9. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem, při němž bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo usnesení Městského soudu na čísle listu 1626 proti výroku I odmítnuto a ve výrocích II, III, IV, a V potvrzeno. Písemné vyhotovení usnesení Vrchního soudu v Praze je založeno na č.l. 1728. Dne 30. 9. 2019 bylo městskému soudu doručeno podání žalobkyně - dovolání do usnesení Vrchního soudu v Praze, žádost o osvobození od soudních poplatků, žádost o ponechání v platnosti všech předběžných opatření, žádost o odklad úhrady nákladů řízení a námitky do protokolace. Toto podání bylo městskému soudu znovu doručeno dne 1. 10. 2019 a 14. 10. 2019. Usnesením ze dne 20. 11. 2019 na č.l. 1765 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro sepsání dovolání a dovolací řízení. Usnesením ze dne 6. 1. 2020 na čísle listu 1786 bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků za podané dovolání a pro dovolací řízení jí byl ustanoven advokát Mgr. [příjmení]. Usnesením ze dne 9. 3. 2020 na č.l. 1789 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad dovolání. Dne 1. 4. 2020 bylo Městskému soudu doručeno dovolání podané za žalobkyní jí ustanovení zástupcem. Usnesením městského soudu ze dne 30. 4. 2020 na č.l. 1796 byli žalovaní vyzváni, aby se vyjádřili k dovolání podanému žalobkyní. Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili dne 12. 5. 2020. Referátem ze dne 18. 5. 2020 bylo dovolání žalobkyně předloženo Nejvyššímu soudu jakožto soudu dovolacímu, kterému došlo dne 3. 6. 2020. Usnesením ze dne 1. 7. 2020 č.j. 26 Cdo 1764/2020-1801 bylo dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem odmítnuto. Spis byl Městskému soudu vrácen dne 20. 7. 2020. Usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 22. 7. 2020.

6. Z uplatnění na nároku na náhradu škody žalobkyně u žalované ze dne 27.3.2020, z potvrzení přijetí podání žalovanou ze dne 30.3.2020 a ze stanoviska žalované ze dne 5.2.2021 soud zjistil, že žalobkyně se na žalovanou obrátila dne 27.3.2020 s požadavkem na odškodnění ve výši 285 917 Kč za nemajetkovou újmu v souvislosti s celkovou délkou posuzovaného řízení, žalovaná její nárok projednala dne 5.2.2021, přičemž dospěla k závěru, že celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou a přiznala žalobkyni odškodnění 135 850 Kč.

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu, tak jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo ode dne jejího přistoupení do posuzovaného řízení dne 3.7.2006 (den doručení pravomocného usnesení o jejím přistoupení do řízení jako jedné z procesních žalovaných) do právní moci posledního rozhodnutí o přípustném vnitrostátním opravném prostředku, kterým v tomto případě bylo usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. IV ÚS 1748/15 (vykonatelnost dne 7.3.2016, jak soud dotazem u Ústavního soudu ověřil). Dále má soud z průběhu posuzovaného řízení za prokázané, že dne 6.5.2014 podala žalobkyně žalobu pro zmatečnost posuzovaného řízení a žalobu na obnovu posuzovaného řízení, které byly spojeny ke společnému projednání a skončeny právní mocí posledního rozhodnutí o opravném prostředku, který žalobkyně podala, což v tomto případě bylo dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení městského soudu, kterým byly obě žaloby, jak pro zmatečnost, tak na obnovu řízení zamítnuty. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 7. 2020 tak, že podané odvolání odmítl, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 7. 2020 Celkem tedy posuzované řízení bez přihlédnutí k řízení o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost trvalo ve vztahu k žalobkyni 9 let 8 měsíců a 4 dny. Společné řízení o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost trvalo ve vztahu k žalobkyni od 16.7.2014, kdy byly obě žaloby zaslány jejímu zástupci k vyjádření (v té době bylo řízení přerušeno do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání v posuzovaném hlavním řízení) do 22.7.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání ve věci těchto žalob, tedy 6 let a 6 dnů, z čehož bylo v období od 19.6.2014 do 15.4.2015 přerušeno. Nepočítaje dobu přerušení řízení, trvalo ve vztahu k žalobkyni 5 let 3 měsíce a 7 dnů. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

8. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.

9. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

11. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobkyně nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk a proto věc může být projednána před soudem závorka § 15 odst. 2 OdpŠk).

20. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčina souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik školy, tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následků. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

21. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002) naopak i v řízení v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení zda je délka řízení přiměřená zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na paměti, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tedy případně přihlíží i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. Soud předesílá, že do celkové délky posuzovaného řízení nezahrnul období, kdy procesní soudy rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu posuzovaného řízení. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kulnev proti Rusku ze dne 18. 3. 2010, stížnost č. 7169/04 totiž vyplývá, že období, kdy národní soudy rozhodují o obnově řízení nelze zahrnout pod účinky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve pod č. 209/1992 Sb, (dále jen„ Úmluva“). Tento závěr byl sice vysloven ve vztahu k trestnímu řízení, přičemž rozhodující pro něj bylo to, že stěžovatel po dobu rozhodování o obnově řízení již nebyl obviněn, respektive nebylo zde žádné řízení, v němž by se o oprávněnosti jeho obvinění rozhodovalo. Otázkou, zda tento závěr lze stáhnout i na civilní řízení, se zabývala Evropská komise pro lidská práva v rozhodnutí ve věci X. proti Rakousku ze dne 8. 5. 1978, stížnost číslo 7761/77, kdy dospěla k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje členské státy, aby jedincům umožnili žádat obnovu řízení, pokud se rozhodnutí ve věci samé stalo pravomocným. Předmětné ustanovení se tak nevztahuje ani na ta řízení, v nichž má být rozhodnuto o obnově řízení v civilních sporech. Tyto závěry pak převzal do své judikatury rovněž Nejvyšší soud, který dovodil, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy. Pouze v případě, že bude obnova řízení povolena, čímž dojde k prolomení právní moci původního rozhodnutí, již bude nutné k dalšímu řízení přihlížet. K otázce započítávání doby, kdy bylo vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, se rovněž ve své judikatuře Nejvyšší soud vyjádřil, přičemž dospěl k závěru, že délka řízení o žalobě pro zmatečnost se do celkové délky řízení z hlediska posouzení jeho přiměřenosti započítává pouze tehdy, pokud bude zmatečnost potvrzena. Naopak v případě, kdy zmatečností důvod dán není, tak jako tomu bylo i v případě posuzovaného řízení, se délka řízení o žalobě pro zmatečnost do celkové doby řízení započítávat nebude (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, které bylo publikováno pod č. 112/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, které bylo publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C 13198). Tento závěr i logicky vyplývá z toho, že účastník určitého řízení může opakovaně podávat jak žaloby na obnovu řízení tak žaloby pro zmatečnost a nelze přičítat k tíži státu, že některý z účastníků takové procesní návrhy činí a v důsledku toho pak přičítat státu i délku řízení, která tím byla způsobena. To je na místě i v souladu s citovanou judikaturou právě a jen v případě, kdy je žaloba na obnovu řízení nebo žaloba zmatečnostní úspěšná. Společné řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení proto netvoří pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení integrální součást hlavního posuzovaného řízení, ale jelikož i jeho nepřiměřenou délku žalobkyně namítala, zabýval se soud rovněž tím, jestli jeho samotná délka byla přiměřená. Soud dospěl k závěru, že i když toto řízení netvoří součást hlavního posuzovaného řízení, měla žalobkyně právo na to, aby proběhlo v přiměřené době, jelikož nebyla účastníkem, který jeho zahájení inicioval, a závěry o nepodřazení práva požadovat obnovu pravomocného řízení pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak na ní nebudou aplikovat. Proto se soud dále zabýval i tím, zda samotná délka tohoto řízení byla přiměřená. Dále se tedy soud nejdříve vyjádří k hlavnímu posuzovanému řízení a poté ke společnému řízení o žalobě na obnovu řízení pro zmatečnost (dále jen„ vedlejší posuzované řízení“).

23. Předmětné hlavní posuzované řízení trvalo (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. a) OdpŠk) ve vztahu k žalobkyni a k posuzované nemajetkové újmě tím způsobené 9 let, 8 měsíců a 4 dny. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se promítla zejména extrémní procesní složitost posuzovaného řízení, neboť procesní žalobkyně v posuzovaném řízení v zásadě neustále, kontinuálně a v některých případech i opakovaně zasílala soudům všech stupňů, které v posuzovaném řízení rozhodovaly, celou řadu podání, která musela být nějakým způsobem zpracována, a soudy musely, pokud tím byl iniciován nějaký procesní institut, o těchto návrzích rozhodovat. Je tedy zjevné, že na délce řízení se projevila zejména aktivita až hyperaktivita procesní žalobkyně, která svými podáními zahlcovala soudy bez ohledu na to, zda bylo třeba, aby se k nějakému podání protistrany či na určitou výzvu soudu měla vyjádřit. Její procesní podání pak rovněž s tím, jak řízení postoupilo do pokročilejších fází, a bylo již vedeno po určitou delší dobu, přešla do obsahu, který se již v zásadě z větší části míjel s předmětem řízení, neboť se jednalo o podání, která byla namířena proti soudcům, kteří ve věci rozhodovali, proti advokátům vlastním i protistrany či proti dalším osobám, které se na věci žalobkyně nějakým způsobem podílely. Těmto podáním v zásadě nemohly procesní soudy žádným způsobem zamezit, neboť bylo pouze na rozhodnutí a vůli žalobkyně, kdy, kolik a jaká podání bude soudům adresovat. Je třeba si povšimnout rovněž toho, že procesní žalobkyně zasílala většinu podání samostatně bez ohledu na to, že měla v řízení ustanoveného profesionálního zástupce. Některá podání se tak i dublovala, kdy byla podána jak žalobkyní tak současně i jejím zástupcem, který v některých případech i soudům sděloval, že žalobkyně zadala určité pokyny, s nimiž však právní zástupce nesouhlasil a žalobkyně si tedy podání učinila samostatně. Toto dle přesvědčení soudu vedlo především k rozmělnění a dekoncentraci řízení, kdy procesní soudy měly jen omezenou možnost se s těmito podáními žalobkyně vypořádat. A v zásadě mohly činit pouze to, že se vypořádávaly pouze s relevantním obsahem podání žalobkyně. Lze však současně konstatovat, že řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31 odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění.

24. Vedlejší posuzované řízení trvalo (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. a) OdpŠk) ve vztahu k žalobkyni a k posuzované nemajetkové újmě tím způsobené 5 let, 3 měsíce a 7 dnů, ve zbytku bylo řízení přerušeno, kdy procesní lhůty neběží. Přerušení bylo současně důvodné, neboť městský soud s projednání žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení vyčkával do výsledku dovolacího řízení ve vztahu k hlavnímu řízení, které má přednost, přičemž v hlavním řízení v té době žádné průtahy zaznamenány nebyly. Na délce řízení se opět promítla zejména extrémní procesní složitost posuzovaného řízení, neboť procesní žalobkyně i ve vedlejším řízení v zásadě neustále, kontinuálně a v některých případech i opakovaně zasílala soudům všech stupňů, které v posuzovaném řízení rozhodovaly, celou řadu podání, která musela být zpracována, a soudy musely, pokud tím byl iniciován nějaký procesní institut, o těchto návrzích rozhodovat. O přispění procesní žalobkyně k délce řízení platí obdobně to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci. Na straně druhé i toto řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž bylo nutné rozhodnout i o žádostech osvobození procesní žalobkyně od soudních poplatků a ustanovení zástupce, o kterých rozhodoval i odvolací soud. Postup procesních soudů byl až na jednu ojedinělou výjimku plynulý. Do 15.4.2015 bylo vedlejší posuzované řízení přerušeno. Usnesením ze dne 21. 5. 2015 rozhodl městský soud ve věci osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, proti kterému se procesní žalobkyně odvolala. Odvolání bylo Vrchnímu soudu předloženo dne 11.6.2015 a došlo mu 16.6.2015 a rozhodnuto o něm bylo dne 24. 8. 2015. Spis byl městskému soudu vrácen dne 27. 8. 2015. Dne 1.10.2015 byla řízení o obou žalobách spojena. Dne 22. 2.2016, 30. 5. 2016, dne 20. 9. 2016, dne 1. 12. 2016 a dne 8. 12. 2016 se ve věci konala jednání. Při jednání dne 8. 12. 2016 bylo vedlejší posuzované řízení skončeno. Dne 9. 1. 2017 podala procesní žalobkyně odvolání do zamítavého usnesení, které opakovaně doplňovala. Poslední doplnění podaného odvolání bylo městskému soudu doručeno dne 10. 3. 2017. Dne 23. 2. 2018 bylo městskému soudu doručeno vyjádření žalovaných k odvolání žalobkyně. Referátem ze dne 26. 2. 2018 bylo odvolání žalobkyně předloženo Vrchnímu soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu. Vrchní soud v Prze rozhodl při jednání dne 5. 9. 2019. Dne 30. 9. 2019 bylo městskému soudu doručeno dovolání procesní žalobkyně do usnesení Vrchního soudu v Praze. Poté se rozhodovalo o žádosti procesní žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 1. 4. 2020 bylo Městskému soudu doručeno dovolání podané za žalobkyní jí ustanovení zástupcem. Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili dne 12. 5. 2020. Referátem ze dne 18. 5. 2020 bylo dovolání žalobkyně předloženo Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodl usnesením ze dne 1. 7. 2020. Je tedy zjevné, že vedlejší řízení bylo plynulé až na ojedinělý průtah, který vznikl v období od 10.3.2017 do 23.2.2018, kdy téměř rok trvalo předložení odvolání odvolacímu soudu. Jde sice o názoru soudu o ojedinělý průtah, jenž se vyskytl jen v určité fázi řízení, který by obecně bylo možné tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). V daném případě má soud za to, že průtah trval téměř jeden rok, přičemž během této doby nebyly činěny žádné procesní úkony. Tento průtah tak přispěl k tomu, že délka řízení přesáhla pět let, ačkoli mohlo být o přibližně jeden rok kratší. S ohledem na konkrétní okolnosti řízení tak však již celková doba neodpovídala dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Soud přihlédl i k tomu, že ve vedlejším posuzovaném řízení bylo opakovaně rozhodováno o osvobození od soudních poplatků, z toho jednou na dvou stupních soudní soustavy a rozhodnutí ve věci samé probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Dále soud přihlédl k mimořádné procesní složitosti způsobené procesní hyperaktivitou procesní žalobkyně, které se jen„ přesunula“ z hlavního posuzovaného řízení do řízení vedlejšího a k vyšší složitosti skutkové, neboť věc byl rozhodována při několika jednáních s náročnějších dokazováním. Procesní žalovaní se však na délce řízení nijak nepodíleli, stejně tak ohledně významu řízení pro žalobkyni platí vše, co soud níže uvádí o významu hlavního posuzovaného řízení pro žalobkyni. Po zhodnocení všech kritérií dospěl soud k závěru, že i v případě vedlejšího posuzovaného řízení lze již dospět k závěru, že jeho délka byla nepřiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31 odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že v tomto případě však postačí žalobkyni poskytnout zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, které se žalobkyni již dostalo od žalované. Z tohoto důvodu o něm soud již nerozhodoval.

25. Další úvahy soudu se tak vztahují pouze k hlavnímu posuzovanému řízení.

26. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen„ Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za 1 rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první 2 roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za 1 rok řízení v nejvyšší částce 20 000 Kč, tak jak požadovala žalobkyně. Jednak žalobkyně zjevně vycházela z celkové délky řízení, tedy od okamžiku podání žaloby až do právní moci usnesení dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobkyně proti usnesením vydaným ve věci žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost. Současně žalobkyně nebyla v době vedení posuzovaného řízení osobou vyššího věku, právě naopak byla poměrně mladá a nehrozilo tedy u ní to riziko, že by se případně ukončení sporu nedočkala. Předmět sporu byl sice o akcie v poměrně vysoké hodnotě, nicméně šlo o žalobu na vydání akcií, kde již z podstaty věci nelze dovozovat, že by i případný neúspěch žalobkyně měl pro ní likvidační účinky či by jí to ohrožovalo na existenci a nic takového žalobkyně v žalobě ani netvrdila. Soud současně shledal, že je na místě částku základní sazby přeci jen zvýšit právě proto, že řízení i tak bylo velmi dlouhé a za přiměřenou základní sazbu proto soud v tomto případě považuje částku 16 000 Kč za rok řízení tj. 1 333 Kč za měsíc.

27. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo je představováno částkou 138 840 Kč (8x16 000+8x1333+4*44 (, kdy je však nutno tuto částku modifikovat a to dle kritérií uvedených v § 31a OdpŠk.

28. Předmětné soudní řízení bylo běžně složité po právní stránce avšak složitější po stránce skutkové a extrémně složité po stránce procesní. (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. b) OdpŠk). Posuzované řízení bylo po právní stránce běžně složité. Procesní žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala jednak rozhodnutí o určení vlastnictví svého zemřelého syna k předmětným akcím ke dni jeho úmrtí, jednak uložení povinnosti žalovaným vydat tyto akcie do pozůstalosti, jíž byla žalobkyně správkyní. Předpokladem úspěšnosti žaloby tedy bylo jednak určení vlastnictví předmětných akcí ke dni úmrtí syna procesní žalobkyně a jednak prokázání toho, že předmětné akcie jsou v době rozhodování soudu k dispozici toho, vůči němuž je vydání žádáno. Po stránce skutkové však již bylo řízení složitější a to jednak proto, že procesní žalobkyně v posuzovaném řízení opakovaně měnila petit žaloby. A dále neustále zasílala procesním soudům další a další vyjádření, s nimiž se procesní soudy musely seznamovat, aby zjistily, zda se v nich nacházejí relevantní skutková tvrzení či návrhy na provedení dokazování. O tom, že byla věc skutkově složitější, svědčí i to, že bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování při několika jednáních a to jak listinnými důkazy, tak i výslechy svědků. Jak už soud uvedl výše, řízení bylo extrémně složité po stránce procesní. Ve věci byla opakovaně činěna procesní podání a to prakticky pouze ze strany procesní žalobkyně v posuzovaném řízení, která rovněž podávala opravné prostředky proti celé řadě procesních usnesení, která byla v posuzovaném řízení vydána. Procesní žalobkyni byly rovněž opakovaně ustanovování zástupci, kteří poté byli měněni, přičemž procesní žalobkyně byla také opakovaně osvobozována od soudních poplatků. Z procesního hlediska řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy a to opakovaně a ve věci rozhodoval i Ústavní soud. Pokud jde o meritorní rozhodnutí ve věci, tam všechny stupně soudní soustavy rozhodovaly pouze jednou, když prvostupňový rozsudek městského soudu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze potvrzen a dovolání proti tomuto rozsudku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto a odmítnuta byla i ústavní stížnost procesní žalobkyně proti tomuto dovolacímu usnesení. Opakovaně však rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o odvoláních, která procesní žalobkyně podávala proti procesním usnesením, které vydával městský soud. Procesní komplikací bylo i to, že jeden ze svědků odmítl v posuzovaném řízení vypovídat a následně mu v této souvislosti byla opakovaně městským soudem ukládána pořádková pokuta. Je však současně v tomto směru třeba přisvědčit žalobkyni v tom, že usnesení, kterými byly pořádkové pokuty tomuto svědkovi ukládány, byly 2x vrchním soudem v Praze zrušeny a vráceny městskému soudu k novému rozhodnutí. Byl to tedy v tomto směru i procesní soud, který se na této složitosti, která také přispěla k celkové délce řízení, částečně podílel. V tomto směru lze tedy dát za pravdu žalované, neboť i soud má za to, že s ohledem na toto kritérium je důvodné základní částku snížit o 40 %.

29. Z hlediska postupu žalobkyně, zda přispěla k průtahům v řízení (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. c) OdpŠk) lze konstatovat, že žalobkyně, která v posuzovaném řízení vystupovala v postavení jedné z procesních žalovaných, k délce řízení v zásadě nijak nepřispěla. Žalovaní v posuzovaném řízení byli zastoupeni jedním zástupcem, který reagoval na výzvy procesních soudů v posuzovaném řízení. Řízení žádným způsobem nezdržoval, neprotahoval, nebylo zjištěno ani to, že by podával odvolání proti nějakým procesním usnesením, která byla v posuzovaném řízení vydávána, jakkoli by jim to nebylo možné klást k tíži. Lze toliko konstatovat, že zástupce žalovaných opakovaně žádal o odročení nařízeného jednání z důvodu kolize s jednáními nařízenými u jiného soudu. Nicméně dle názoru soudu, pokud tím došlo k nějakému prodloužení řízení, pak míra tohoto prodloužení je v poměru k celkové délce řízení zanedbatelná. Soud proto s ohledem na toto kritérium neshledal důvod základní částku ani snižovat ani navyšovat.

30. Pokud jde o postup procesních soudů v předmětném soudním řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) shledal soud, že procesní soud prvního stupně se na délce řízení částečně podílel. Soud neshledal, že by v řízení docházelo k průtahům, tedy, že by jednotlivé úkony na sebe plynule nenavazovaly. V tomto směru procesní soud činil úkony ve lhůtách, které jsou obecně akceptovány z hlediska provádění úkonů v soudním řízení. K tíži procesních soudů nelze klást ani to, že procesní žalobkyně v posuzovaném řízení svou procesní hyperaktivitou setrvale činila mnohá podání, s nimiž se procesní soudy musely seznamovat, aby zjistily, zda v nich není obsažená nějaká procesní žádost či nějaký procesní návrh žalobkyně, s nimiž by bylo potřeba se vypořádat. Procesním soudům nelze klást k tíži ani to, že procesní žalobkyni byli opakovaně ustanovováni další zástupci, když proti některým podala trestní oznámení, vůči některým vznesla námitku podjatosti a někteří sami požádali o zproštění zastupování procesní žalobkyně. Je také pravdou, že lze mít určité pochybnosti o tom, zda žalobkyně byla či nebyla schopná hájit svá procesní práva samostatně, neboť z průběhu posuzovaného řízení nebylo možné si nepovšimnout, že převážnou většinu podání směřovala k procesním soudům sama žalobkyně. Podání, která za procesní žalobkyni činil jí ustanovený zástupce, bylo podstatně méně. Soudu v kompenzačním řízení však nepřísluší posuzovat důvodnost toho, proč byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků a z jakého důvodu jí byl ustanoven zástupce pro posuzované řízení k ochraně hájení jejích práv. Toto náleželo k posouzení procesnímu soudu, ať již prvního nebo druhého stupně. Nelze žalobkyni přisvědčit v tvrzení, že se nekonala jednání v roce 2011 a 2112. I v těchto letech se jednání konala, a to ve frekvenci, která odpovídala tomu, že žalobkyně v mezidobí vznášela námitku podjatosti proti rozhodující soudkyni, žádala určení lhůty k provedení úkonu, či o výměnu ustanoveného zástupce. V té době také byl spis opakovaně předkládán Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání proti uložené pořádkoví pokutě, k čemuž soud přihlédl, jak dále uvedeno. Žalobkyni však lze přisvědčit v tom, že k prodloužení posuzovaného řízení došlo tím, že městský soud vydal několik procesních usnesení, která byla později Vrchním soudem v Praze jakožto soudem odvolacím zrušena. Šlo jednak o usnesení o tzv. soudcovské koncentraci řízení, které bylo následně Vrchním soudem v Praze zrušeno a dále dvě usnesení městského soudu, kterými byla jednomu ze svědků uložena pořádková pokuta za odepření svědecké výpovědi. Obě vydaná usnesení Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací zrušil pro nepřezkoumatelnost. I tímto bylo řízení prodlouženo, neboť spis musel být předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o od předložení odvolání a po dobu odvolacího řízení, kdy byl spis u odvolacího soudu, nemohlo řízení pokračovat. Soud s ohledem na toto kritérium shledal důvodné základní částku zvýšit o 10 %. V tomto směru soud dále konstatuje, že ovšem nebyly shledány takové okolnosti, které by bylo lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, proto je na místě, že za složitost řízení byla základní částka snížena o 40 %, zatímco za postup soudů zvýšena 10 %. Tím je vyjádřen poměr, v jakém se na délce řízení procesní soudy podílely, když, jak soud již vyložil výše, na délce řízení měla největší podíl procesní hyperaktivita procesní žalobkyně v posuzovaném řízení. S ohledem na toto kritérium tak není dle přesvědčení soudu na místě částku více modifikovat, neboť ostatní okolnosti se promítly již v samotném závěru o konstatování nepřiměřené délky řízení.

31. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni (kritérium podle § 31 a odst. 3 písm. e) OdpŠk) podle Stanoviska (část. IV. písmeno d)) platí, že zvýšený význam předmětů řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují pouze taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. Žalobkyně zvýšený význam pro svou osobu netvrdila a ani soud neshledal žádné důvody, které by svědčily o tom, že význam předmětů řízení pro žalobkyni byl zvýšený. V daném sporu šlo o to, kdo byl vlastníkem předmětných akcií jednak v době smrti syna procesní žalobkyně a jednak, zda jejich vlastníkem v době rozhodování byli procesní žalovaní. Žalobkyně při jednání dne 6.5.2002 uvedla, že předmět sporů byl jasný již po prvních jednáních a započetí v dokazování. Z toho tedy vyplývá, že žalobkyně v zásadě měla za to, že žaloba proti ní byla podána nedůvodně a že dříve či později bude zamítnuta. Na základě těchto skutečností tedy nelze dospět ani k závěru, že by význam řízení pro žalobkyni byl zvýšený, ale nelze také dospět ani k závěru, že by byl snížený. Pro snížení základní částky za sdílení újmy ze strany žalobkyně soud neshledal důvod, neboť v tomto řízení nebylo prokázáno, v jakém vztahu mezi sebou procesní žalovaní v posuzovaném řízení byli a zda tedy lze v tomto směru dospět k závěru o tom, že újmu navzájem sdíleli. Soud proto vycházel z toho, že význam předmětu řízení pro žalobkyni je standardní a pro toto kritérium neshledal důvodné základní částku jakkoli modifikovat.

32. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění žalobkyni náleží ve výši 138 840 Kč - 30 % z této částky, tj. 97 350,30 Kč (138 840 Kč – 41 489,70 Kč). Jelikož žalovaná již žalobkyni přiznala částku 135 850 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to co do částky 135 850 Kč proto, že žalovaná plnila dobrovolně, přičemž žalobkyně v tomto směru žalobu nevzala zpět a pokud jde o zbylou částku 172 146,80 Kč proto, že je v této části žaloba věcně nedůvodná.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně sice s žalobou úspěšná nebyla, nicméně žalovaná plnila dobrovolně až po podání žaloby, přičemž současně rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch, spočívající v tom, že soudem byl nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce obou řízení, shledán a žalovaná po podání žaloby dobrovolně plnila, pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobkyně jsou představovány částkou 14 342 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobce podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobce učinil ve věci 3 úkony právní služby, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby a účasti na soudním jednání dne 6.5.2022 podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč (podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) á 3 100 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Z veřejné databáze ARES soud ověřil, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, proto mu soud dále přiznal náhradu za 21% DPH z uvedených částek ve výši 2 142 Kč (21 % z 10 200 Kč), celkem tedy náklady právního zastoupení činí 12 342 Kč. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

34. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce nijak nepoškozuje.