17 C 24/2021-56

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupen advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení 88 673,64 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 501 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 56 172,64 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 408,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18 156 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 55 495,42 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 55 495,42 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 3 171,21 Kč Kč k rukám zástupce žalovaného, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky celkem 88 673,64 Kč s příslušenstvím jednak z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 19.9.2017, jednak z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 21.6.2017, poskytnutých žalovanému právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO]. Právní předchůdce žalobkyně na základě uvedené smlouvy [číslo] poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit spolu s částkou 17 333 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 577 Kč (úroková sazba 29 % ročně), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 5 340 Kč a nákladů za hotovostní inkaso ve výši 8 416 Kč. Žalovaný se zavázal svůj závazek uhradit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 623 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 13.11.2018. Žalovaný však splátky nehradil, poslední uhradil dne 26.3.2018. Ke dni 23.7.2018 dlužná jistina činila 16 257,65 Kč a dlužný poplatek 11 624,35 Kč Celkem tak žalovaný uhradil částku 8 023 Kč. Po tomto datu žalovaný již neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 postoupena žalobkyni jako novému věřiteli. Ke dni postoupení dlužná částka bez příslušenství činila 38 182 Kč. Z této částky žalobkyně požaduje toliko částku 27 882 Kč sestávající z jistiny ve výši 16 257,56 Kč a dlužných poplatků ve výši 11 624,35 Kč; navýšení účtované jejím právním předchůdcem žalobkyně nepožaduje. Žalobkyně dále požaduje: 1) kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 16 257,65 Kč od 14.11.2018 do data postoupení dne 20.1.2020 ve výši 5 670,76 Kč, 2) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny 16 257,65 Kč od 3.4.2018 do data postoupení dne 20.1.2020 ve výši 5 670,76 Kč, 3) smluvní úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 16 257,65 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a 4) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny 16 257,65 Kč od 21.1.2020 do zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně na základě uvedené smlouvy [číslo] poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit spolu s částkou 43 839 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 13 478 Kč (úroková sazba 29 % ročně), odměny za zpracování zápůjčky ve výši 12 710 Kč a nákladů za hotovostní inkaso ve výši 17 650 Kč. Žalovaný se zavázal svůj závazek uhradit v 18 měsíčních splátkách po 5 492 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 21.12.2018. Žalovaný však splátky nehradil včas, poslední uhradil dne 26.3.2018. Ke dni 23.7.2018 dlužná jistina činila 39 237,77 Kč a dlužný poplatek 21 553,87 Kč Celkem tak žalovaný uhradil částku 34 476 Kč. Po tomto datu žalovaný již neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1. 2020 postoupena žalobci jako novému věřiteli. Ke dni postoupení dlužná částka bez příslušenství činila 90 491,64 Kč. Z této částky žalobkyně požaduje toliko částku 60 791,64 Kč sestávající z jistiny ve výši 39 237,77 Kč a dlužných poplatků ve výši 21 553,87 Kč; navýšení účtované jejím právním předchůdcem žalobkyně nepožaduje. Žalobkyně dále požaduje: 1) kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 39 237,77 Kč od 22.12.2018 do data postoupení dne 20.1.2020 ve výši 12 485,24 Kč, 2) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny 39 237,77 Kč od 26.4.2018 do data postoupení dne 20.1.2020 ve výši 5 882,94 Kč, 3) smluvní úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 39 237,77 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a 4) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny 39 237,77 Kč od 21.1.2020 do zaplacení. K posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.

2. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 25.12.2021. Učinil nesporným, že s právní předchůdkyní žalobkyně obě výše uvedené smlouvy o zápůjčce uzavřel a že částky 20 000 Kč a 55 000 Kč mu byly poskytnuty. Potvrdil rovněž to, že na umoření prvního dluhu uhradil předchůdkyni žalobkyně 8 023 Kč a na umoření druhého dluhu 34 476 Kč. Žalovaný rovněž uznal dluh vůči žalobkyni v celkové výši 32 501 Kč (11 977 + 20 524) se zákonným úrokem s prodlení z této částky od 23.7.2018 do zaplacení. Dále se bránil námitkou, že žalobkyně požaduje dalších cca 156 857 Kč (včetně příslušenství), tedy celkové zúročení jistiny ve výši přesahující úrok 100 % ročně. Namítá v této souvislosti neplatnost ujednání o smluvní pokutě, kdy i další poplatky a smluvní pokuty je třeba počítat do celkové výše úroku. Žalovaný též poukázal na vedení několika exekučních řízení na jeho osobu a zpochybnil řádné posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

3. V replice na vyjádření žalovaného žalobkyně setrvala na tvrzení, že schopnost žalovaného úvěr splácet byla řádně posouzena. Současně má za to, že s ohledem na datum uzavření smlouvy ani případný opačný závěr soudu nepůsobí absolutní neplatnost předmětných smluv. Výše úroků dle žalobkyně nebyla v rozporu s dobrými mravy s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005. Rovněž sjednání poplatku bylo jednoznačné a pro žalovaného coby spotřebitele přehledné. Ani ustanovení o povinnosti hradit úrok a náklady, které byly v obou předmětných smlouvách označeny jako„ poplatek“, nelze posuzovat jak neplatné. Úrok byl vyčíslen předem na dobu trvání smluvního vztahu a představuje cenu za finanční kapitál poskytnutý žalovanému na sjednanou dobu. [příjmení] za zpracování a doručení a za administrativní činnost je paušální cenou za plnění a související služby ve smyslu § 1813 o.z. a nevztahuje se tak na ně požadavek přiměřenosti.

4. Podáním ze dne 7.4.2022 žalobkyně doplnila listiny, kterých se dovolávala a které se vztahují k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně dotazoval žalovaného na jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, přičemž ověřil, zda s žalovaným není vedeno insolvenční řízení. Dále žalobkyně rekapitulovala, co bylo při posouzení schopnosti splácet úvěr zjištěno s tím, že poukázala rovněž na to povinnost účastníků občanskoprávních vztahů jednat poctivě. Dále uvedla, že podkladové dokumenty nemá k dispozici, neboť ty se pouze předkládají ze strany žadatele o úvěr. Závěr, že není nutné kopie podkladů od žadatelů o úvěr uchovávat, podporuje dle žalobkyně závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.7.2020, č.j. 5 Co 231/2020-97 5. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili.

6. Ze shodných skutkových tvrzení a předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu.

7. Mezi účastníky bylo učiněno nesporným, že obě smlouvy o zápůjčce byly mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně uzavřeny, jakož i to, že žalovaný převzal částky 20 000 Kč a 55 000 Kč a dále že na umoření prvního dluhu uhradil předchůdkyni žalobkyně 8 023 Kč a na umoření druhého dluhu 34 476 Kč. Žalovaný rovněž uznal dluh vůči žalobkyni v celkové výši 32 501 Kč, představující rozdíl mezi poskytnou jistinou a uhrazenými splátkami (75 000 - 42 499). Ohledně zápůjčky 55 000 Kč posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr dne 21.6.2017 tak, že vycházel z toho, že žalovaný je rozvedený, má středoškolské vzdělání, vyživuje 0 osob, má automobil, je nájemce bytu, zápůjčku potřebuje na neočekávané výdaje, je OSVČ, kdy v kolonce, jak to bylo ověřeno není zaškrtnuto nic, jediný příjem žalovaného je uveden 49 622 Kč, kdy v kolonce, jak byl příjem ověřen není zaškrtnuto nic, odhadované měsíční výdaje 15 000 Kč, bez kreditní karty, jiné zápůjčky, má bankovní účet (zjištěno ze Zákaznické karty ze dne 21.6.2017 na č.l. 45). Ohledně zápůjčky 20 000 Kč posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr dne 19.9.2017 tak, že vycházel z toho, že žalovaný je svobodný, má středoškolské vzdělání, vyživuje 2 osoby, má automobil, je spoluvlastníkem bytu, zápůjčku potřebuje na vybavení domácnosti, je OSVČ, kdy v kolonce, jak to bylo ověřeno je uvedeno, že z daňového přiznání, jediný příjem žalovaného je uveden 30 000 Kč, kdy v kolonce, jak byl příjem ověřen je zaškrtnuto: daňové přiznání a doplněn rok 2016, odhadované měsíční výdaje 7 000 Kč, interní splátky PF 5 000 Kč, vlastní kreditní kartu, jiné zápůjčky nemá, má bankovní účet (zjištěno ze Zákaznické karty ze dne 19.9.2017 na č.l. 43). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 byly pohledávky za žalovaným postoupeny právním předchůdcem žalobkyně na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 a seznamu postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20.1.2020 podaným na poště dne 14.2.2020 (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 a podacího lístku ze dne 14.2.2020). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne 23.4.2020, podanou na poště dne 24.4.2020 (zjištěno z předžalobní upomínky ze dne 23.4.2020 a podacího lístku ze dne 24.4.2020).

8. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen„ SpotřÚv“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 SpotřÚv poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 SpotřÚv poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu SpotřÚv, účinného v době uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Uvedeném je nepochybné, neboť to ze záhlaví obou smluv výslovně plyne a mezi účastníky i nesporné, neboť i žalobkyně si je vědoma zejména povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Bylo učiněno dále nesporným, že na základě předmětným smluv bylo poskytnuto právním předchůdcem žalobkyně plnění, a to částky 20 000 Kč a 55 000 Kč, které žalovaný přijal, když se současně zavázal hradit poskytnutou částku spolu se souhrnným poplatkém v pravidelných týdenních splátkách. Nesporným bylo i to, že žalovaný uhradil právnímu předchůdce žalobkyně částky 8 023 Kč (ze smlouvy na 20 000 Kč) a 34 476 Kč (ze smlouvy na 55 000 Kč).

13. Mezi účastníky bylo sporné, zda byla posouzena úvěruschopnost žalovaného v souladu s ustanoveními SpotřÚv. O této otázce soud uvážil takto. Ze shora citovaných ustanovení vyplývala právnímu předchůdci žalobkyni coby poskytovateli úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 věty druhé SpotřÚv sice platí, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, tedy mělo by jít o neplatnost relativní, nicméně toto ustanovení je neaplikovatelné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (důraz přidal soud). V tomto směru soud odkazuje i na obdobné závěry, které vyslovilo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp.zn. Pl.ÚS 3/20, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona SpotřÚv. V tomto směru pak poukazuje soud na to, že působení nové judikatury se řídí zásadou tzv. incidentní retrospektivity, tedy nová judikatura se užije i v těch řízeních, která mají základ v minulosti, ale ještě nebyla pravomocně skončena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1980/2019). Jinými slovy, předmětné závěry SDEU ohledně výkladu unijního práva se použijí i v situaci, kdy smlouva mezi účastníky byla uzavřena přede dnem vyhlášení rozsudku SDEU.

14. Soud tedy je oprávněn i bez námitky žalovaného coby spotřebitele, a aniž by byl vázán jakoukoli lhůtou v tomto směru, posoudit, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Soud posuzoval z tohoto hlediska každou z předmětných smluv samostatně. Nejprve se soud zabýval smlouvou, která byla z časového hlediska uzavřena dříve, tedy smlouvu ohledně částky 55 000 Kč. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před sjednáním úvěru nezkoumal úvěruschopnosti žalovaného pečlivě na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Za zcela zásadní v tomto ohledu soud považuje to, že právní předchůdce žalobkyně žádnými dokumenty neověřil, že je žalovaný osobou samostatně výdělečně činnou a že si tedy tímto způsobem obstarává prostředky na živobytí a rovněž žádnými dokumenty neověřil žalovaným uváděný příjem 49 622 Kč Ani v jednom případě není uvedeno, že by právní předchůdce žalobkyně viděl jakýkoli dokument. V tom ohledu se žalobní argumentace poukazem na to, že předložené podklady není třeba uchovávat, s obsahem zákaznické karty, když z ní vyplývá, že ani žádné podklady předloženy nebyly. Již tato skutečnost je dostatečným důvodem pro závěr, že se právní předchůdce žalobkyně nijak nezajímal o to, zda informace poskytnuté žalovaným mají oporu v realitě. Soud má však pochybnosti i o reálnosti uváděných měsíčních výdajů žalovaného 15 000 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí v [obec a číslo] v nájemním bytě. I kdyby soud vycházel z velmi střízlivého odhadu možného nájemného 10 000 Kč, pak všechny ostatní výdaje žalobce za měsíc měly být pokryty částkou 5 000 Kč Ani v tomto směru ze zákaznické karty neplyne, že by právní předchůdce žalobkyně ověřil například z nájemní smlouvy, jak vysoký nájem žalovaný měsíčně platí.

15. Dále se soud zabýval smlouvou pozdější ohledně částky 20 000 Kč. Soud i v tomto případě dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před sjednáním úvěru nezkoumal úvěruschopnosti žalovaného pečlivě na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Za zcela zásadní v tomto ohledu soud považuje to, jakým způsobem se liší informace, které jsou v zákaznické kartě ze dne 19.9.2017 uvedeny. Před poskytnutím tohoto úvěru žalobce oproti údajům před třemi lety uvedl, že je svobodný, vyživuje 2 osoby, má příjem 30 000 Kč a měsíční výdaje 7 000 Kč + 5 000 Kč (interní splátky PF). V tomto případě je uvedeno, že statut OSVČ i příjmy byly ověřeny daňovým přiznáním za rok 2016. Soud je toho názoru, že právní předchůdce žalobkyně měl, když nic jiného, ověřit poskytnuté údaje s těmi, které žalovaný uvedl před třemi měsíci. Je přitom zjevné, že musel vědět o dříve poskytnutém úvěru již jen proto, že žalovaný uvedl, že interně splácí 5 000 Kč. Je nemyslitelné, aby soud akceptoval jako řádné posouzení schopnosti splácet, když nesedí ani tak základní údaje o žalovaném jako je jeho rodinný stav a počet vyživovaných osob. Je tedy zjevné, že právní předchůdce žalobkyně neměl jasno ani v tom, jestli je žalovaný svobodný či rozvedený a kolik osob vyživuje. Za této situace lze jen těžko dospět k závěru, že mohl úvěruschopnost žalovaného řádně, spolehlivě a pečlivě posoudit. Nic na tom již nemůže změnit to, že doklady k samotným příjmům žalovaný předložil a že samotnou částku 20 000 Kč nelze považovat za extrémně vysokou.

16. Neobstojí v tomto směru poukaz na obecnou povinnost jednat v právním styku poctivě, když povinnost posoudit schopnost klienta splácet úvěr je stanovena poskytovateli úvěru a ten se jí tímto obecným poukazem nemůže zprostit, neboť tak by se předmětná povinnost zcela vyprázdnila. Za této situace nelze povinnost podle § 86 SpotřÚv považovat ani u jedné ze smluv za splněnou. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce [číslo] smlouva o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně jsou neplatné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz) pro nesplnění povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 SpotřÚv, jejímž nositelem byl právní předchůdce žalobkyně.

17. Podle § 87 odst. 1 věty druhé, odst. 2 SpotřÚv spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 32 501 Kč, představující rozdíl mezi poskytnou jistinou a dosud žalovaným uhrazenými splátkami (75 000 - 42 499). K jejímu zaplacení proto soud žalovaného výrokem I. zavázal. Protože z absolutně neplatné smlouvy nevznikla účastníkům žádná práva a povinnosti, nemá žalobkyně nárok na jakoukoliv další úroky, poplatky či náklady ať již je označuje jakkoli.

18. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, ani tento požadavek žalobkyně neshledal soud po právu, a to vzhledem k tomu, že § 87 SpotřÚv představuje speciální ustanovení k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci zákonu odporujícímu poskytování spotřebitelských úvěrů, která spočívá v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vzniká případně až teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 SpotřÚv. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262). S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce a speciální úpravu vracení jistiny podle SpořÚv se žalovaný do prodlení ještě nedostal. Proto žalobkyni nemohl nárok na úroky z prodlení z poskytnuté jistiny dosud vzniknout. Nic na tom nemění, že žalovaný uznal nárok žalobkyně ohledně částky 32 501 Kč včetně zákonných úroků z prodlení, neboť tyto nejsou po právu a žalovaný ani v době, kdy tento úkon činil, nemohl vědět, k jakému závěru později Nejvyšší soud dospěje. Z jakého důvodu se i tato pozdější judikatura použije, soud již výše v jiné souvislosti vyložil a tyto závěry platí i v tomto případě.

19. Soud proto všechny další požadavky žalobkyně nad rámec zbývající částky jistiny ve výši 32 501 Kč, a to včetně požadavku na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 55 495,42 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, zamítl (výrok II.).

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků dosáhl částečného úspěchu ve věci, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 32 501 Kč a žalovaný co do částky 56 172,64 Kč. Převážně tak byl úspěšný žalovaný a náleží mu proti žalobkyni náhrada nákladů řízení v poměru úspěchu účastníků, tedy v rozsahu 26,7 % (63,35 - 36,65). Náklady žalovaného spočívají v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za celkem 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k žalobě ze dne 25.12.2021) z tarifní hodnoty 88 673,64 Kč (§ 7, bod 5, § odst. 1 advokátního tarifu), ve výši á 4 660 Kč a 2 režijní paušály ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 9 920 (9 320 + 600), to vše zvýšené náhradu za 21% DPH ve výši 1 957,20 Kč, neboť soud z veřejné databáze ARES ověřil registraci advokáta žalobkce coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši 11 877,20 Kč. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto soudním řízení vznikly, činí 3 171,21 Kč (11 877,20 * 26,7 %). Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému uvedenou částku k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

21. Způsob a lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., kdy soud vyšel z návrhu žalovaného ze dne 25.12.2021, kdy navrhoval, že částku uhradí žalobkyni v celku, přičemž nenavrhl konkrétní lhůtu. Soud s přihlédnutím k okolnostem věci a poměrům účastníků a s oporou v § 87 odst. 1 věty druhé, odst. 2 SpotřÚv shledal jako dobu odpovídající možnostem žalovaného coby spotřebitele lhůtu 60 dnů.

22. Způsob a lhůta k plnění ve výroku o nákladech byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., tedy v obecné pariční lhůtě, když k žádné jiné lhůtě soud důvod neshledal.

Poučení