17 C 3/2025 - 53

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Hanou Stuchlíkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro zaplacení částky 15 806,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 938 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 938 Kč od 15. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 10 868,10 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 641,88 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 322,59 Kč, s úrokem 8 % ročně z částky 6 425,79 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 790,50 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 4 938 Kč od 15. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 938 Kč od 23. 4. 2024 do 15. 9. 2024, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 15 806,01 Kč s příslušenstvím, které v žalobě vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba]. (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), s žalovanou uzavřel dne 9. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 8 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dle smlouvy a dle předpisu splátek dne 9. 2. 2024 se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 406,00 Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru – žalovaná se zavázala zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 920,00 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 102,00 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 440,00 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 14 868 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby, se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 21. 3. 2023 ve výši 1 000,00 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalované ničeho zaplaceno. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalované řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, tj. k 9. 2. 2024, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 6 425,79 Kč od 10. 2. 2024 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 8,00 % ročně. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně. V důsledku porušení smluvních povinností žalované hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve smlouvě. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba]. postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 29. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Tato výzva byla žalované odeslána doporučeně dne 11. 9. 2024. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 9. 12. 2022 a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Doložení příjmu Žadatele“. Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovanou uzavřena smlouva o úvěru. V žádosti žalovaná uvedla, že je na rodičovské dovolené, že výše jejích měsíčních příjmů činí celkem 25 414,00 Kč, že výše jejích měsíčních výdajů činí 9 960,00 Kč. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si právní předchůdce žalobkyně ověřil z potvrzení o vyplácených dávkách z Úřadu práce a výdaje žalované byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu.

2. Soud vyzval žalobkyni i žalovanou, aby se vyjádřily, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a poučil je, že v případě, že soudu své stanovisko v určené lhůtě nesdělí, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že ani jedna z účastnic na výzvu soudu nereagovala, soud mohl ve věci rozhodnout, aniž nařídil jednání.

3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění: - ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 9. 12. 2022, že právní předchůdce žalobkyně se ve smlouvě zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v částce 8 000 Kč, žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 406,00 Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru - žalovaná se zavázala zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 920,00 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 102,00 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 440 Kč, celková dlužná částka tak činila 14 868 Kč; RPSN nákladů za spotřebitelský úvěr činila 272,44 %, - z žádosti o spotřebitelský úvěr, že žalovaná do této žádosti uvedla, že je na rodičovské dovolené, že výše jejích měsíčních příjmů činí celkem 25 414,00 Kč, že výše jejích měsíčních výdajů činí 9 960,00 Kč, - z potvrzení o vyplácených dávkách vydaného [právnická osoba], že příjmy žalované se pohybovaly v průměrné výši zhruba 15 500 Kč měsíčně, - ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 a ze seznamu postoupených pohledávek, že předmětná pohledávka byla ze společnosti [právnická osoba]., postoupena na žalobkyni, - z dopisu ze dne 14. 6. 2024, že byla žalovaná informována o skutečnosti, že předmětná pohledávka přešla na žalobkyni, - z dopisu ze dne 10. 9. 2024, že byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a byla i upozorněna na možnost soudního sporu.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 9. 12. 2022 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 8 000 Kč a žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 406,00 Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru - žalovaná se zavázala zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 920 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 102 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 440 Kč, celková dlužná částka tak činila 14 868 Kč; RPSN nákladů za spotřebitelský úvěr činila 242,44 %. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, když zaplatila pouze 3 062 Kč, předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, která žalovanou vyzvala předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 k úhradě dlužné částky, přičemž tato výzva byla žalované zaslána až dne 11. 9. 2024.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry, kdy z hlediska hmotného práva danou věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

10. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

11. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované, a to s náležitou péčí. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy o předmětném spotřebitelském úvěru. Soud v daném případě podotýká, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl ověření úvěruschopnosti žalované z dostupných databází. Dle závěru soudu ovšem případné pouhé ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

12. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalované proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně toliko formálně. Právní předchůdce žalobkyně sice měl k dispozici doklady ověřující výši měsíčních příjmů žalované, nicméně se spokojil s žalovanou uvedenými měsíčními výdaji, jež nijak neověřoval. Předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Soud nicméně shledal i další důvod absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

13. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

15. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

16. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v prosinci 2022 činila 6,91 % ročně. Sjednaná RPSN 272,44 % tedy v dané věci mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru. Ujednání o smluvním poplatku ve spojení s ujednáním o smluvním úroku a smluvní pokutě ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovanou (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Jednotlivá ujednání soud posuzuje ve vzájemném kontextu, kdy žalovaná se zavázala k placení zjevně nepřiměřeného úroku), velmi vysokého poplatku (jejž soud považuje za skrytý úrok) převyšujícího jistinu. Proto soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku za poskytnutí úvěru. V opačném případě by poskytovatelům spotřebitelských úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok (zde rovněž zařazený pod pojem „poplatek“) a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele spotřebitelských úvěrů nabízet spotřebitelům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou. Výše plnění nárokovaného žalobkyní po žalované (srov. sjednaná RPSN ve výši 272,44 %) je nemravná, pročež soud tomuto požadavku žalobkyně nemůže přiznat ochranu. I z hlediska nepřiměřeně vysokých plnění, k nimž se žalovaná jako slabší smluvní strana při uzavírání smlouvy s profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů zavázala, je proto třeba danou smlouvu hodnotit jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tudíž absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z.

17. Smlouva může být shledána absolutně neplatnou jako celek i pro její celkovou lichevní povahu (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Rozdíl mezi lichevní smlouvou a jen jediným neplatným ujednáním pro rozpor s dobrými mravy (úroky) lze spatřovat zejména v celkové konstrukci smlouvy, kdy lichevní smlouva je konstruována tak, že se v zásadě dopředu předpokládá, že ji úvěrovaný nebude moci splácet, proto jsou zde nastaveny vysoké úroky a smluvní pokuty. Účelem této smlouvy je především uspokojit se z úroků, pokut a poplatků, které vzniknou nesplácením smlouvy. Jejich charakteristikou je nastavení vysokých úrokových měr a poplatků, tedy celkových nákladů na úvěr („RPSN“), které znesnadňují či přímo i znemožňují včasné splacení dluhu, které ve spojení s vysokými pokutami a úroky za prodlení dále jen prohlubovaly „dluhovou past“ úvěrovaného. Dříve byla smlouva často opatřena i rozhodčí doložkou, která spotřebiteli znemožňovala domáhání se práva u soudu, nicméně to již v rámci spotřebitelských smluv není možné od účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., kterým byl změněn zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

18. Důležitým ukazatelem přitom je již výše zmíněná RPSN, jež zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). V daném případě činí RPSN 272,44 %, což je, jak shora uvedeno, částka mnohonásobně převyšující běžné úrokové sazby v době uzavření smlouvy, kdy úroky jsou v podstatě cenou úvěru. Smluvní pokuta, byť sama o sobě nárokovaná ve výši souladné s § 122 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru, pak ve spojení s nepřiměřeně vysokým úrokem ještě dále navyšuje plnění, jež jsou po žalované jako spotřebiteli vyžadována, že se tato plnění ze smlouvy o úvěru dostávají nad únosnou mez. Smlouvu tak soud shledal lichevní jako celek, a proto rovněž celkově absolutně neplatnou (srov. podobně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 155/2022; ve vztahu k ještě mnohem nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).

19. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku (nazvaném jako poplatek za poskytnutí úvěru) není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok (poplatek) v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

20. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy i pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z.

21. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy tak částka 4 938 Kč (jistina úvěru mínus částka, kterou žalovaná již uhradila) představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Soud uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku výrokem I. tohoto rozsudku.

22. S ohledem na závěr o bezdůvodném obohacení nelze přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. smluvní pokutu, smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru (fakticky skrytý úrok) či smluvně sjednané náklady na mimosoudní vymáhání pohledávky.

23. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.).

24. Z tvrzení žalobkyně i z provedeného dokazování vyplývá, že byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, žalovaná však uhradila pouze částku 3 062 Kč.

25. Soud proto žalobě částečně vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 938 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení výzvou ze dne 10. 9. 2024 zaslanou dne 11. 9. 2024. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit úroky z prodlení od 15. 9. 2024. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. V projednávané věci byla žalovaná úspěšnější, a měla by tak právo na částečnou náhradu nákladů, nicméně dle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly.

27. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Poučení